Dělení slov na konci řádku (Skrýt)

Slova dělíme v psaném textu z ryze praktických důvodů. Je přitom důležité si uvědomit, že dělení slov v písmu na konci řádku není vždy totožné s členěním slov na slabiky v mluvené řeči (viz Slabika) nebo například s morfematickým členěním slov (viz Morfematika). Vzhledem k tomu, že se pokyny pro dělení slov v různých příručkách liší, rozhodli jsme se zde pro co nejjednodušší, a hlavně pokud možno pravidelný způsob dělení. To má za následek, že se často s řešením v jiných příručkách rozcházíme (obvykle tak, že připouštíme méně možností dělení). V souvislosti s tím upozorňujeme, že si naše řešení neklade za cíl být autoritativní a že jiný způsob dělení není nutně chybný. Jinými slovy: ačkoliv doporučujeme řídit se při dělení slov níže uvedenými pravidly, nevylučujeme případné jiné možnosti.

Možná místa, kde lze slovo dělit, tradičně označujeme spojovníkem. Napíšeme‑li například ko‑s‑me-ti-ka, znamená to, že můžeme slovo dělit po písmenech ko‑, kos‑, kosme‑ a kosmeti‑.

Dělení slova na konci řádku se naznačí spojovníkem, např. kra‑|bice. Pokud řádek končí spojovníkem vyžadovaným pravidly pravopisu (viz např. spojovník ve slovech ping-pong, technicko-ekonomický) a část slova za spojovníkem pokračuje na následujícím řádku, zopakuje se spojovník rovněž na začátku tohoto řádku, např. ping‑|‑pong. Podrobněji o spojovníku viz Spojovník.

Základní pravidla dělení slov

1. V češtině dělíme pouze slova víceslabičná. Jednoslabičná slova, a to i ta, která se zapisují více písmeny (pštros, vstříc), nedělíme.
2. Nedělíme zkratky (MUDr., FAMU, USA, např., apod., genpor. atd.).
3. Nedělíme dvouslabičná slova, jejichž první slabiku tvoří jednoduchá samohláska (oběd, Ivan, éter, Ústí). Podobně neoddělujeme počáteční samohlásku ani u víceslabičných slov, např. Af-ri-ka, as‑t‑ro-naut, ús‑tec‑ký, ame-ric‑ký, elek‑t‑ro (viz bod 2.1a).
4. Slova, jejichž první písmeno je připojeno pomocí spojovníku, nedělíme v místě spojovníku (tj. e‑mail nedělíme vůbec, e‑mailový dělíme pouze za slabikami mai a lo: e‑mai‑lo‑vý, x‑násobný pouze za slabikami ná a sob: x‑ná‑sob‑ný, H‑vazba pouze za slabikou vaz: H‑vaz-ba).
5. Pozor je třeba dávat na souhlásky l a r. Pokud jsou v slabikotvorném postavení, pracujeme s nimi při dělení stejně, jako by šlo o samohlásky (např. dělíme me-tr stejně jako me-ta, osr‑dí stejně jako osu‑dí). V případě, že souhlásky l a r nejsou ve slabikotvorném postavení, pracujeme s nimi jako se (specifickými) souhláskami (viz bod 2.3 a bod 2.4).
6. Slova se primárně dělí podle slabičných hranic. Například slovo mladý má dvě slabiky (mla a dý), dělíme je tedy jedině mla‑dý (upozorňujeme, že slabika je zvuková jednotka, nikoliv grafická –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ například jméno Jacques [žak] představuje pouze jednu slabiku a nedělí se). U řady slov (např. u těch, kde za sebou následuje několik souhlásek) však nejsme schopni slabičnou hranici s jistotou identifikovat.
7. Sekundárně je důležitá rovněž slovotvorná stavba slova (viz Morfematika).

Způsob dělení, který zde představujeme, zohledňuje v tomto směru především předpony (např. na‑, po‑, roz‑, do‑) a hranici mezi dvěma částmi složenin (např. prosto|pášný, velko|statek, mnoho|násobný, troj|stěžník). Přípony jsou zohledňovány minimálně –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ především z toho důvodu, že schopnost jejich bezchybného rozpoznání nelze obecně předpokládat.

Konkrétní způsoby dělení

Předpony

1. Pokud má slovo slabičnou, ale jednopísmennou předponu, neoddělujeme ji, např. úspěch, uspět, obra-na, ochrán‑ce. Pokud po této předponě následuje souhlásková skupina čt, můžeme slovo dělit po č: úč‑to-vat.
2. Pokud má slovo slabičnou vícepísmennou předponu, provádíme dělení za ní (rovněž u latinských a řeckých předpon), a to i v případech, kdy jí předchází jednopísmenná předpona. Například slovo podraz dělíme pouze pod-raz, nikoli *po-draz (což by bylo z hlediska slabičného přijatelné). Další příklady: vy-hrá‑vat, po‑čkat, do‑čkat, se‑čkat, vy‑ční‑vat, ve-dle, po-dle, du-pli-ko-vat, kom-pli-ko-vat, kom-pli-ka-ce, ex-pli-ka-ce, kon-gre-ga-ce, kon-sti-tu-ce, in-spek-tor, in-spek-ce, de-kla-ma-ce, re-kla-ma-ce, re-kvi-zi-ta, roz-tr-hat, pod-trh-nout, od-po‑vě‑dět, zod-po‑vě‑dět, po-chy-bit, zpo-chyb-nit, upo-za-dit.
3. Pokud má slovo dvě předpony, přičemž první je slabičná a druhá neslabičná, dělíme vždy po první předponě a druhou předponu přiřazujeme k druhé slabice, např. po-změ‑ňo‑vat, po-zdr‑žet, po-zvra-cet, na-zpa‑měť, vy-zvě‑dač, vy-zbro-jo-vat.
4. Pokud má slovo dvě předpony, přičemž první je slabičná a druhá je tvořena samohláskou, dělíme pouze po první předponě, např. po-uka-zo-vat, po-upra-vit, ne-uspět, na‑úč‑to-vat.
5. Pokud má slovo dvě jednopísmenné předpony, dělíme po druhé předponě: zú‑rod-nit, zú‑ro‑čit, zú‑pl-na, us-my‑s‑let, zo-hyz-dit. Následuje‑li po druhé předponě skupina čt, můžeme slovo dělit i po č: zú‑č‑to-vat.
6. Pokud jde etymologicky o předponu, která však pro dnešní mluvčí není zřetelná, je možné připustit i takové dělení, jako by se o předponu nejednalo, např. pro‑d‑chnout, na‑d‑chnout, na‑d‑šený, di‑p‑lom, pro‑b‑lém, de‑s‑pekt, re‑s‑pekt.

Dvě a více samohláskových písmen vedle sebe

1. Stojí‑li na začátku slova nebo části složeniny nebo po předponě písmena označující dvojhlásku, dělíme za nimi, např. au-to-mo-bil, bez-eu-ro‑vý, nej-au-to-ri-ta-tiv‑něj‑ší.
2. Nacházejí‑li se vedle sebe dvě samohlásková písmena (případně více), která jsou rozdělena morfematickým švem (a nejde přitom o šev příponový ani koncovkový), pak dělíme na švu. Například slovo reakce má předponu re‑, po které následuje ‑akce, proto dělíme pouze re-ak-ce, nikoli *rea-kce. Další příklady: pra-vo‑úh‑lý, re-edi-ce, pa-le-on-to-lo-gie, re-ab-sorp-ce, re-ago-vat, ra-dio-apa‑rát, spo-lu-au-tor, dvou-oca‑sý, dvou-eu-ro‑vý, aqua-ae-ro-bik, vy-au-to-vat.
3. Nacházejí‑li se vedle sebe dvě samohlásková písmena (případně více), která nejsou rozdělena morfematickým švem nebo jsou rozdělena příponovým či koncovkovým švem, nerozdělujeme je, např. lou-ka, bě‑houn, sau-na, re‑s‑tau-ra-ce, pseu-do-nym, pneu-ma-ti-ka, neon, fluid‑ní, in-du‑s‑t‑ria‑li-za-ce, ra‑dium, gé‑nius, ak-tuál‑ní, reá‑lie, olym-piá‑da, ev-ro-pei‑s‑mus, ra‑gúo‑vý, rag-byo‑vý, re‑léo‑vý, kal-ció‑za, pe-ruán‑ský, per-pe-tuum, he‑b‑rai‑s‑tic‑ký, maoi‑s‑mus, fó‑liov‑ník.

Skupina souhláska + l v jiné než slabikotvorné pozici

1. Pokud před l v neslabikotvorné pozici stojí s/š/d a před nimi není morfematický šev (předponový nebo mezi dvěma složkami složeniny), můžeme dělit jak před l, tak před s/š/d. V praxi doporučujeme spíše dělit před l –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ lépe např. svis‑lý než svi-slý. Další příklady: po-vi‑d‑la, my‑š‑len-ka, my‑s‑let, mo‑d‑li-teb-na, pra‑d‑le-na, ko-va‑d‑li-na, vi‑d‑le, je‑d‑le, kap‑s‑le (v případě, že předchází šev, dělíme na švu: po-slat, vy-dla-bat, troj-sla-bič‑ný).
2. Pokud před l stojí jiná souhláska než s/š/d, dělíme vždy před l, např. ber-la, kuk-la, ram‑li-ce, re-pub‑li-ka, jeh‑li‑čí, ryng-le, pent-le, žong‑lér, bib‑lio‑té‑ka, bub‑li-na, deb‑li‑s‑ta, pub‑li-ka-ce, kob‑li-ha, ang‑li‑s‑ti-ka, cyk‑li‑s‑ti-ka, cyk-lus, emb‑lém, bet‑lém, cih-la, truh-la.

Skupina souhláska + r v jiné než slabikotvorné pozici nebo ř

1. Předchází‑li r/ř jakákoli souhláska a té předchází samohláska, kterou začíná slovo, dělíme jedině před r/ř, např. Od-ra, at-rium, ad-re-sa, ot-rok, ob‑ří.
2. Předchází‑li r/ř jakákoli souhláska a té nepředchází samohláska, kterou začíná slovo, dělíme buď před r/ř, nebo před předchozí souhláskou, např. ze‑b‑ra, na-mo‑d‑řit, stří‑b‑řen-ka, cu‑k‑ro‑ví, cu‑k‑ro‑vý, ima‑t‑ri-ku-la-ce, ka-te‑d‑rá‑la, ko‑p‑re-ti-na, ma‑k‑re-la, mi‑g‑ra-ce, emi‑g‑ra-ce, imi‑g‑ra-ce, mi‑g‑ré‑na, pa‑p‑ri-ka, vi‑t‑rí‑na, ru‑b‑ri-ka, re-pa‑t‑ria-ce, ne‑k‑ró‑za, mi‑k‑rob.
3. Předchází‑li r/ř jakákoli souhláska, které předchází morfematický šev (předponový nebo mezi dvěma složkami složeniny), dělíme na švu, např. po-krá‑tit, te-le-gra-fo-vat, troj-hran‑ný, vy‑křik-nout.
4. Případy, kdy r/ř předchází více souhlásek, viz bod 2.6 a bod 2.8.

Skupina s/š + souhláska

1. Není‑li přítomen morfematický šev (předponový nebo mezi dvěma složkami složeniny), pak je možné dělit spojení samohláska‑s/š‑souhláska-samohláska nebo souhláska‑s/š‑souhláska-samohláska buď po s/š, nebo před s/š, např. ta‑š‑ka, lá‑s‑ka, má‑s‑lo, ou‑š‑ko, zkou‑š‑ka, whi‑s‑ky, če‑š‑ti-na, ma-te-ria‑li‑s‑ta, hle-di‑s‑ko, lo‑ži‑s‑ko, Če‑s‑ko, ra-kou‑s‑ký, me-cha-ni‑s‑mus, ho‑s‑po-da, ob-ho‑s‑po-da‑řo‑vat, ko-re‑s‑pon-den-ce, ko‑s‑me-ti-ka, ko‑s‑mos, vi‑s‑kó‑za, vla‑s‑ti-zra-da, vla‑š‑tov-ka, mu‑š‑ke-ta, mu‑š‑kát, pře‑s‑ný, pol‑š‑tář, pr‑s‑kat.
2. Případy, kdy je s součástí skupiny tří a více souhlásek za sebou v blízkosti předpony či přípony (např. pastva, vrstva, Karlovarsko, mužstvo), viz bod 2.8.

Skupina samohláska/souhláska + str/štr/stř

1. Pokud není koncové r ve slabikotvorné pozici, můžeme dělit před s/š, před t i před r/ř, např. re-gi‑s‑t‑ro-vat, rej‑s‑t‑řík, fi‑š‑t‑rón, men‑s‑t‑rua-ce, no‑s‑t‑ri-fi-ko-vat, se‑s‑t‑ra.
2. Pokud je koncové r ve slabikotvorné pozici, dělíme před nebo po s, např. re-gi‑s‑tr, vel-mi‑s‑tr.

Skupina samohláska-souhláska-souhláska-samohláska

1. Není‑li přítomen morfematický šev (předponový nebo šev mezi dvěma složkami složeniny) a nejde‑li o výše uvedené případy, pak dělíme pouze mezi dvěma souhláskami, např. dok-tor, lé‑čeb-na, far‑mář, pa-ra-dig-ma, prac-ka, děl‑nic‑ký, je-de‑nác‑tý, šle-hač‑ka, teč‑ka, ma-nu-fak-tu-ra, re-dak-ce, klep-to-man, fron-ta, cel-ta, šach-ta, an-tik-va, re-cen-ze, fi-nan-co-vat, lep-tat, čer-pat, na‑jíž‑dět, lek-nout, ko-nej‑šit, vá‑noč‑ka, va‑jíč‑ko, bom-bar-do-vat, čer-ven-ka, deh-to-vat, dis-cip‑lí‑na, fa-ryn-gi-ti-da, la-ryn-gi-ti-da, ha-zar-do-vat, kom-pen-zo-vat, tak-ti-ka, per-so‑nál, sar-din-ka, záz‑vor-ka, man-do‑lí‑na, rek-ti-fi-ka-ce, ser-pen-ti-na, lak‑tó‑za, fruk‑tó‑za, sy-nek-do-cha, tram-po‑lí‑na, trum-pe-ta, stor-no, pach-to-vat, chod-ba, jiz-ba, vá‑len-da, plaz-ma, tře‑š‑ňov-ka.
2. Je‑li přítomen morfematický šev (předponový nebo mezi dvěma složkami složeniny), dělíme na švu, např. po-dvoj‑ný, troj-zu-bec.

Skupiny tří souhlásek v blízkosti přípony nebo předpony

1. V případě skupiny tří (případně i více) souhlásek v blízkosti přípony nebo předpony respektujeme morfematický šev, např. ob-struk-ce, de-struk-ce, šťast‑ný, vlast-nit, účast-nit, vlast‑ník, ctnost‑ný, past-va, ja-kost‑ní, mlask-nout, prsk-nout, hráč‑ský, je-de‑náct-ka, ptac-tvo, děl‑nic-tvo, za-hrad-nic-tví, ab-sorp-ce, muž‑stvo, muž‑ství, bo-hat-ství, vrst-va, fi-na‑list-ka, pro-pust-ka, re-dun-dant‑ní, zmáčk‑nout, folk-lor, port-mon-ka, prázd‑ný, je-višt‑ní, hand‑líř, hr-din-skost, lid-skost, arab‑šti-na, ma‑ďar‑šti-na, rom‑šti-na, Ark-ti-da, Ja-pon-sko, Kar-lo-var-sko.
2. Pokud morfematický šev není zřetelný, je možné dělit více způsoby, např. cen‑t‑rum, cen‑t‑ra‑li-zo-vat, kon‑t‑ra, elek‑t‑ři‑na, fil‑t‑ro-vat, fil‑t‑rát, kon-cen‑t‑ra-ce, cen‑t‑ro-vat, Pan‑k‑rác, spek‑t‑rum, ji‑s‑k‑ři‑vost, man‑d‑ra-go-ra, mean‑d‑ro-vat, an‑t‑ro-po-log, pa‑lin‑d‑rom, mop‑s‑lík, pam‑f‑let, Mo‑s‑k‑va, mi‑k‑ro-elek‑t‑ro-nic‑ký.

Zakončení na ‑ční

1. Pokud zakončení ‑ční předchází samohláska, dělíme stejně jako výše uvedenou skupinu samohláska-souhláska-souhláska-samohláska, např. agi-tač‑ní, pro-pa-gač‑ní.
2. Pokud předchází souhláska, dělíme před č, např. ak‑ční, re-dak‑ční, erup‑ční, re-ne-san‑ční.

Zdvojené souhláskové písmeno

1. Pokud zdvojené souhláskové písmeno nestojí na morfematickém švu a zároveň jsou v jeho okolí samohlásky, můžeme dělit buď před zdvojeným souhláskovým písmenem, nebo uvnitř něj, např. Ba‑r‑ran-dov, base-ba‑l‑lo‑vý, ra‑l‑lye, re‑g‑gae.
2. Pokud se zdvojené souhláskové písmeno nachází na švu (včetně příponového), dělíme na švu, např. ka-men‑ný, roz-zlo-bit.
3. Pokud po zdvojeném souhláskovém písmenu následuje souhláska, dělíme po zdvojeném souhláskovém písmenu, např. Pyrr-hos, Priess-nitz, grizz-ly.

Dělení podle slabik ve výslovnosti

Slova, která se vyslovují jinak, než píšou, dělíme primárně podle slabik ve výslovnosti. Například slovo pétanque má ve výslovnosti dvě slabiky [pe-tank], dělíme proto jedině pé‑tanque. Další příklady: Bridge-town [brič‑taun], bridge-town-ský [brič‑taun-skí], me-ga-byte [me-ga-bajt], ver-saille-ský [ver-saj-skí], mc-do-nal-di-za-ce [mek-do-nal-dy-za-ce], bit-coin [bit-kojn], ale bit-coi-no‑vý [bit-koj-no‑ví]. Sekundárně však platí i výše uvedené zásady. Například slovo Henriette [án‑ri-jet], které má ve výslovnosti tři slabiky, dělíme pouze Hen-riette, protože dvě samohlásky vedle sebe (jinde než na švu) neoddělujeme.

Skloňování mužských životných jmen – konkurence krátkých a dlouhých tvarů ve 3. (6.) p. j. č. (Skrýt)

Obecné poučení

Mužská životná podstatná jména (jak obecná, tak vlastní jména) skloňovaná podle vzorů „pán“, „muž“ a „soudce“ mají ve 3. a 6. p. j. č. koncovky ‑u/‑ovi (vzor „pán“) a ‑i/‑ovi (vzory „muž“ a „soudce“): inženýru/inženýrovi, Mojmíru/Mojmírovi, muži/mužovi, Hanuši/Hanušovi, soudci/soudcovi, zrádci/zrádcovi. O užití delší nebo kratší varianty rozhodují různé činitele, zvláště syntaktické, slovosledné, rytmické. Např. stojí‑li obecné nebo vlastní jméno samostatně, mívá koncovku delší; u příjmení je ‑ovi závazné, pokud nemá adjektivní nebo zájmenné koncovky (Šťastný –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Šťastnému, Mallarmé –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Mallarméovi i Mallarmému, Attlee –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Attleemu) –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ viz kapitoly o skloňování mužských osobních jmen.

Koncovka ‑ovi

Koncovka ‑ovi je běžná u obecných podstatných jmen a vlastních jmen skloňovaných podle vzoru „pán“ a u vlastních jmen skloňovaných podle vzoru „muž“ zvláště v případě, stojí‑li samostatně: dej to tomu pánovi u okna, mechanikovi se to nelíbilo, jdu k doktorovi, zavolej Richardovi, ozvi se Mojmírovi, Pavlovi, zavolej Tomášovi, Ondřejovi, napiš Hanušovi.

Pozn.: Podstatná jména skloňovaná podle vzoru „předseda“ mají pouze koncovku ‑ovi: předsedovi, bačovi, houslistovi, sluhovi, rikšovi, Ríšovi, Honzovi, a to i v případě, jsou‑li součástí několikaslovného výrazu: kolegovi Netopilovi, předsedovi Ševčíkovi.

Několikaslovný výraz

U několikaslovného výrazu (často spojení rodného jména a příjmení, popř. titulu, hodnosti nebo funkce a jména) se koncovka ‑ovi připojuje zpravidla jen k poslednímu členu, popř. se koncovky ‑ovi a ‑u/‑i střídají, u posledního slova je však ‑ovi: přejeme doktoru Tomáši Svobodovi mnoho úspěchů (přejeme doktorovi Tomáši Svobodovi), uděluje inženýru/inženýrovi Davidu Němečkovi za přínos…, studenti odpovídají reportéru/reportérovi Janu Sovákovi. Ve spojení rodného jména a příjmení s adjektivními nebo zájmennými koncovkami je možné u rodného jména zvolit jak dlouhý, tak krátký tvar, např. děkujeme Pavlovi/Pavlu Kopeckému, Matějovi/Matěji Bondymu.  

Koncovka ‑u

Koncovku ‑u mají pouze jména vzoru „pán“ (doktoru, inženýru, profesoru), a to obvykle ve spojení s osobním jménem: profesoru Benediktovi. Podstatná jména člověk a bůh mívají obvykle koncovku ‑u i tehdy, stojí‑li samostatně: žádnému cizímu člověku nevěř, mluvil vždy o bohu. Rovněž ve spojeních typu pan Dvořák, pan doktor je pravidelně pouze krátký tvar: panu Dvořákovi, panu doktorovi.

Koncovka ‑i

U měkkých typů („muž“, „soudce“) je u obecných jmen běžnější koncovka ‑i: dej to otci, řekni to průvodci, o svém muži mluví vždy pěkně, přemýšlel o svém nástupci, jednali o dědici, u rodných jmen je ‑ovi: dej to Ondřejovi, Milošovi, řekni Bohoušovi, Jonášovi. Pro několikaslovné výrazy platí totéž co pro vzor „pán“: uděluje Ondřeji Mikšovi za přínos…, Aleši Benešovi děkujeme za vzornou reprezentaci (srov. bod 3).

Skloňování mužských jmen – 5. p. j. č. (Skrýt)

Obecné poučení

Pátým pádem (vokativem) se v komunikaci oslovuje (pane inženýre) nebo se zvoleným oslovením hodnotí adresát (drahoušku, sketo). Proto se běžně užívá jen u názvů osob nebo zvířat; 5. pád neživotných podstatných jmen má obvykle funkci personifikace (obušku, z pytle ven; foukej, větříčku) –⁠⁠ tvary uváděné ve slovníkové části IJP jsou systémově náležité, ale v praxi se většinou neuplatňují. Oslovení 1. pádem je přípustné pouze v neoficiálních situacích, jde o tvar stylově příznakový. V kultivovaných spisovných projevech psaných i mluvených bychom měli oslovovat 5. pádem. Užití 1. pádu je zde považováno za projev nezdvořilosti, značné neformálnosti a nepřiměřené familiarity. Tvary 5. pádu viz v kap. o skloňování mužských osobních jmen.

Výběr koncovky závisí na zakončení tvarotvorného základu. Vzor „pán“ má v 5. p. j. č. koncovky ‑e, ‑u, vzor „muž“ ‑i, ‑e, vzor „soudce“ koncovku ‑e (bez alternace předchozí souhlásky), vzor „předseda“ koncovku ‑o.

Vzor „pán“

U vzoru „pán“ je nejčastější koncovka ‑e: pane, hoste, občane, premiére; pse, vole; u podstatných jmen se základem zakončeným na ‑r po souhlásce dochází k alternaci r/ř: bratr –⁠⁠ bratře, ministr –⁠⁠ ministře, mistr –⁠⁠ mistře, setr –⁠⁠ setře, ale po samohlásce ‑r nealternuje: inženýr –⁠⁠ inženýre, doktor –⁠⁠ doktore, manažer –⁠⁠ manažere, netopýr –⁠⁠ netopýre, kocour –⁠⁠ kocoure, vezír –⁠⁠ vezíre, upír –⁠⁠ upíre.

Podstatná jména anděl a manžel mají v 5. p. j. č. tvary podle měkkého vzoru „muž“: anděli, manželi (tvary anděle, manžele jsou zastaralé, viz Skloňování mužských jmen kolísajících mezi měkkým a tvrdým skloňováním).

Podstatná jména, jejichž tvarotvorný základ končí na ‑k, ‑g, ‑h, ‑ch, mají koncovku ‑u: falešníku, dělníku; biologu, chirurgu; vrahu, soudruhu; hochu, duchu; tu má rovněž podstatné jméno syn –⁠⁠ synu (ale zlosyne); pouze jména bůh a člověk mají původní ‑e, které vyžaduje alternaci: bože, člověče. Starší podobu koncovky mohou mít některá jména při užití expresivním: nešťastníče, falešníče, bídníče (vedle neutrálního nešťastníku, falešníku, bídníku).

Vzor „muž“

U vzoru „muž“ má převážná většina jmen koncovku ‑i: učiteli, spisovateli, králi, muži, hvězdáři; jen jména utvořená slovotvornou příponou ‑ec mají koncovku ‑e, před kterou dochází pravidelně k alternaci: otec –⁠⁠ otče, lovec –⁠⁠ lovče, blbec –⁠⁠ blbče, horolezec –⁠⁠ horolezče, znalec –⁠⁠ znalče, chlapec –⁠⁠ chlapče, nadšenec –⁠⁠ nadšenče.

Vzor „soudce“

Podstatná jména skloňovaná podle vzoru „soudce“ mají v 5. p. tvar soudce: pane soudce, milý správce, ty zrádce, vážený ochránce lidských práv, náš vůdce. Patrně nevýrazností formy 5. p. totožné s 1. p. a vlivem frekventovaných slov typu otec –⁠⁠ otče (podle nichž se objevuje i nespisovná podoba *správec) však poměrně často pronikají i podoby na ‑če: *soudče, *správče, *zrádče, *ochránče, *vůdče, ty jsou však nespisovné.

Náležité podoby 5. p. jsou tedy jedině: dárce (chlebodárce, ústavodárce, zákonodárce), vládce (hrůzovládce, krutovládce, spoluvládce), správce, strážce, strůjce, svůdce, škůdce, tvůrce, zrádce (vlastizrádce).

Vzor „předseda“

Podstatná jména náležející ke vzoru „předseda“ mají v 5. p. koncovku ‑o: předsedo, husito, sluho, pašo, bačo.

Skloňování mužských životných jmen – 1. p. mn. č. (Skrýt)

Obecné poučení

V 1. p. mn. č. existuje u muž. živ. podstatných jmen (skloňovaných podle vzorů „pán“, „muž“, „předseda“, „soudce“) více možností zakončení. Vedle nedubletních koncovek ‑i, ‑é, ‑ové se v různé míře uplatňují dublety ‑i/‑ové, ‑i/‑é, ojediněle ‑é/‑ové (např. horalé/horalové). Výběr ovlivňuje více faktorů.

Při volbě vhodné koncovky rozhoduje zejména:

• význam slova, tj. zda se jedná o jméno zvířecí (ta upřednostňují zakončení ‑i, viz bod 2.1.1), či osobní (obecné nebo vlastní –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ u vlastních jmen převažuje ‑ové, viz bod 2.2),
• slovotvorná přípona (např. pro jména s příponou ‑tel je charakteristické zakončení ‑é, viz bod 2.3.1),
• délka slova (např. jednoslabičná slova jako syn, Dán mají častěji zakončení ‑ové, viz bod 2.2),
• zřetel ke stylu (např. podoby svatebčani, Slovani se hodnotí jako hovorové, viz bod 2.3.1),
• rozdíly regionální: v Čechách je běžnější zakončení ‑ové, na Moravě ‑i.

Distribuce koncovek

Koncovka ‑i

Koncovka ‑i se vyskytuje nejčastěji, a to jako podoba jediná nebo ve dvojici s koncovkou ‑ové (páni/pánové) či ‑é (sousedi/sousedé). Koncovku ‑i provázejí pravidelné změny předcházející koncové souhlásky tvarotvorného základu, např. k > c (rak → raci), h > z (pstruh → pstruzi), ch > š (hoch → hoši) apod.

Koncovka ‑i je typická:

• pro názvy zvířat (např. psi, sloni, vlci, podrobněji viz bod 2.1.1),
• pro odvozená jména osob domácího i cizího původu, u kterých je personálnost (osobovost) vyjádřena už slovotvornou příponou; jsou to jména (vzor „pán“ nebo „muž“), která končí na souhlásky alternující, případně na souhlásky, jež jsou výsledky alternací (tj. k > c, h > z, ch > š, d > ď, t > ť, n > ň, r > ř), např. dělník → dělníci, Němec → Němci, hlídač → hlídači, Francouz → Francouzi, lenoch → lenoši, kamarád → kamarádi, student → studenti, blázen → blázni, organizátor → organizátoři, bruslař → bruslaři (další příklady viz bod 2.1.2, bod 2.1.3, bod 2.1.4, bod 2.1.5),
• pro jména na ‑man (vzor „pán“), např. barman → barmani, showman → showmani (další příklady viz bod 2.1.6),
• pro jména na ‑ce (vzor „soudce“), např. dárce → dárci, obránce → obránci, průvodce → průvodci, příjemce → příjemci, soudce → soudci, strážce → strážci.

Pokud se u některého z výše uvedených podstatných jmen vyskytne i zakončení ‑ové, je tato podoba pociťována spíše jako knižní (např. Francouzové, dárcové, strážcové).

Názvy zvířat

U názvů zvířat převažuje koncovka ‑i (klokani, lvi, medvědi, psi, sloni, vlci).

U jmen zakončených na ‑ek (‑k) je vedle ‑i oproti jiným názvům zvířat poměrně frekventované též ‑ové (jak → jaci/jakové, krtek → krtci/krtkové, křeček → křečci/křečkové, lelek → lelci/lelkové, racek → racci/rackové). Koncovka ‑ové se volí tehdy, když se jedná o méně běžný název zvířete a změna souhlásky před zakončením by oddálila tvar 1. p. mn. č. od podoby základu, tedy ztěžovala by porozumění.

Dále může koncovka ‑i vadit tam, kde před ní předchází jedna, nebo dokonce dvě slabiky obsahující rovněž ‑i nebo ‑y, proto se dává přednost zakončení ‑ové (např. ibis → ibisi/ibisové, rys → rysi/rysové).

Jen koncovku ‑ové mají některé názvy zvířat, např. kur → kurové, mul → mulové, mustang → mustangové, skunk → skunkové, smrtihlav → smrtihlavové.

Jména s příponami zakončenými na ‑ř a ‑č

Jména zakončená na ‑ř a ‑č náleží ke vzoru „muž“ a v 1. p. mn. č. mají koncovku ‑i, např. bankéř → bankéři, boháč → boháči, bruslař → bruslaři, cestář → cestáři, havíř → havíři, hráč → hráči, kacíř → kacíři, kancléř → kancléři, knihař → knihaři, řidič → řidiči, sazeč → sazeči, spáč → spáči.

Jména zakončená na ‑(e)c

Jména zakončená na ‑(e)c patří ke vzoru „muž“ a v 1. p. mn. č. mají zakončení ‑i, např. cizinec → cizinci, domorodec → domorodci, Gruzínec → Gruzínci, chodec → chodci, jezdec → jezdci, Korejec → Korejci, Litevec → Litevci, neandertálec → neandertálci, Němec → Němci, Portugalec → Portugalci, sobec → sobci, vědec → vědci, zemědělec → zemědělci.

Jména zakončená na ‑ík, ‑ák

Jména zakončená na ‑ík, ‑ák se skloňují podle vzoru „pán“ a v 1. p. mn. č. mají zakončení ‑i:

‑ík, např. dělník → dělníci, hudebník → hudebníci, klučík → klučíci, knihovník → knihovníci, mladík → mladíci, následovník → následovníci, pohraničník → pohraničníci, protivník → protivníci, příslušník → příslušníci, zámečník → zámečníci,

‑ák, např. měšťák → měšťáci, sprosťák → sprosťáci, tramvaják → tramvajáci, tulák → tuláci.

Přejatá jména zakončená na ‑ant, ‑ent, ‑et, ‑ot, ‑or, ‑(át)or, ‑ér, ‑ýr, ‑án, ‑ín/‑ýn, ‑on

Přejatá jména na ‑ant, ‑ent, ‑et, ‑ot, ‑or, ‑(át)or, ‑ér, ‑ýr, ‑án, ‑ín/‑ýn, ‑on náleží ke vzoru „pán“ a v 1. p. mn. č. mají zpravidla koncovku ‑i:

‑ant, např. aspirant → aspiranti, defraudant → defraudanti, furiant → furianti, maturant → maturanti,

‑ent, např. agent → agenti, asistent → asistenti, pacient → pacienti, prezident → prezidenti, student → studenti,

‑et, např. analfabet → analfabeti, atlet → atleti,

‑ot, např. kamelot → kameloti, idiot → idioti,

‑or, např. agresor → agresoři, instruktor → instruktoři,

‑(át)or, např. agitátor → agitátoři, animátor → animátoři, mechanizátor → mechanizátoři,

‑ér, např. hoteliér → hoteliéři, kombajnér → kombajnéři, montér → montéři,

‑ýr, např. bukanýr → bukanýři, inženýr → inženýři,

‑án, např. kapitán → kapitáni, partyzán → partyzáni,

‑ín/‑ýn, např. albín → albíni, manekýn → manekýni,

‑on, např. baron → baroni, epigon → epigoni, seladon → seladoni.

Přejatá jména zakončená na ‑man

Jména zakončená na ‑man patří ke vzoru „pán“ a v 1. p. mn. č. mají koncovku ‑i, např. barman → barmani, gentleman → gentlemani, jazzman → jazzmani, kameraman → kameramani, narkoman → narkomani, pivotman → pivotmani, rekordman → rekordmani, showman → showmani, superman → supermani, toxikoman → toxikomani.

Jen u některých se můžeme v úzu setkat také s variantním zakončením ‑é, např. *narkomané, *toxikomané, které sem proniká jednak od jiných typů přejatých podstatných jmen, a to např. od typu diplomat, favorit (srov. bod 2.5), jednak od podstatných jmen tvořených příponou ‑an, pro něž je zakončení ‑é náležité (viz bod 2.3). Podoby *narkomané, *toxikomané atd. jsou projevem přehnané snahy o správnost, žádná normativní příručka (slovník ani mluvnice) neuvádí podobu na ‑é u těchto slov jako spisovnou variantu. V úzu se také u některých jmen objevuje variantní zakončení ‑ové, např. supermanové, proti kterému nelze nic namítat.

Koncovka ‑ové

Koncovka ‑ové se projevuje jako výrazně osobní koncovka. Důvodem pro její užití bývá též snaha, aby se odstranilo použití jedné podoby pro víc pádů (např. podoba strýcové je vhodnější, protože podoba strýci je shodná s tvary 3., 5., 6. p. j. č. a s formou 7. p. mn. č.), někdy se uplatňují i důvody stylové (např. Rusi × Rusové; zatímco varianta s koncovkou ‑ové bývá hodnocena jako stylově vyšší, podoba s ‑i mívá příznak hovorovosti, někdy i příznak negativního hodnocení).

Koncovka ‑ové je typická:

• pro vlastní jména, např. Baťové, Novákové, Petrové, Tomášové, Vláďové, viz bod 2.2.1,
• pro jednoslabičná jména, např. Dánové, Irové, králové, zeťové, další příklady viz bod 2.2.2,
• pro jména patřící ke vzoru „předseda“ (s výjimkou jmen zakončených na ‑ita, ‑ista, ‑asta), např. hrdinové, kolegové, mahárádžové, monarchové,
• pro jména zakončená na ‑j a na ‑l (čarodějové, žokejové, loudalové, škudlilové), další příklady viz bod 2.2.3,
• pro přejatá jména zakončená na ‑log, ‑urg a u složenin s druhou částí ‑graf, ‑fil, ‑fob, ‑nom, např. archeologové, chirurgové, fotografové, bibliofilové, germanofobové, agronomové, další příklady viz bod 2.2.4.

Vlastní jména

U vlastních jmen (tj. rodných jmen a příjmení) převažuje koncovka ‑ové (např. Petrové, Tomášové, Vláďové, Novákové, bratři Čapkové).

Koncovka ‑i se užívá poměrně často u rodných jmen odvozených příponou ‑ík (Petřík → Petříci, Jiřík → Jiříci). U příjmení mají podoby se zakončením ‑i ráz hovorový, např. bratři Čapci, Mrštíci. Zní‑li příjmení stejně jako jméno obecné, koncovka ‑i možná není, např. bratři Kovářové, Pekařové (viz Typ bratři Novákovi –⁠ Novákové, bratři Skotničtí –⁠ Skotnických, rodina Novákova –⁠ Novákových, rodina Skotnická –⁠ Skotnických, Novákovi, Skotničtí).

Jednoslabičná jména

Jednoslabičná jména mají z rytmických důvodů koncovku ‑ové, např. Dán → Dánové, Ir → Irové, král → králové, mág → mágové, syn → synové, špeh → špehové, zběh → zběhové, zeť → zeťové, Žid → Židé/Židi (varianta Židi se sice hodnotí jako hovorová, avšak v komunikaci bývá často vnímána jako znevažující), ale Čech → Češi/Čechové (varianta Čechové je pociťována jako knižní).

Jména zakončená na ‑j a na ‑l

Osobní jména zakončená na ‑j (vzor „muž“) a na ‑l (vzor „pán“; většinou se jedná o tvary shodné s tvary příčestí činného) mají koncovku ‑ové:

‑j, např. čaroděj → čarodějové, lokaj → lokajové, patricij → patricijové, plebej → plebejové, žokej → žokejové,

‑l, např. apoštol → apoštolové, břídil → břídilové, fňukal → fňukalové, hýřil → hýřilové, kutil → kutilové, loudal → loudalové, mazal → mazalové, škrabal → škrabalové, škudlil → škudlilové, vyvrhel → vyvrhelové, žvanil → žvanilové.

Přejatá jména zakončená na ‑log, ‑urg, ‑graf, ‑fil, ‑fob, ‑nom

Osobní jména přejatá zakončená na ‑log, ‑urg a složeniny s druhou částí ‑graf, ‑fil, ‑fob, ‑nom (vzor „pán“) mají koncovku ‑ové:

‑log, např. archeolog → archeologové, biolog → biologové, geolog → geologové, meteorolog → meteorologové,

‑urg, např. dramaturg → dramaturgové, chirurg → chirurgové,

‑graf, např. fotograf → fotografové, geograf → geografové, lexikograf → lexikografové,

‑fil, např. bibliofil → bibliofilové, germanofil → germanofilové,

‑fob, např. rusofob → rusofobové,

‑nom, např. agronom → agronomové, ekonom → ekonomové.

Koncovka ‑é

Koncovka ‑é je pozůstatkem staršího skloňování a mají ji podstatná jména utvořená příponami ‑tel (vzor „muž“), ‑an (vzor „pán“, nejčastěji tato jména označují obyvatele nebo příslušníky národů; jména na ‑man viz bod 2.1.6) a některá jiná jména s podobným zakončením (andělé, manželé ‚manželská dvojice‘, Španělé), dále pak jména patřící ke vzoru „předseda“ utvořená příponami ‑ita, ‑ista, ‑asta.

Jména zakončená na ‑an (obyvatelská), ‑tel, ‑ita, ‑ista, ‑asta

Jména zakončená na ‑an (vzor „pán“), ‑tel (vzor „muž“), ‑ita, ‑ista, ‑asta (vzor „předseda“) mají koncovku ‑é:

‑an, např. Brňan → Brňané, křesťan → křesťané, měšťan → měšťané, Moravan → Moravané, občan → občané, ostrovan → ostrované, Pražan → Pražané, Slovan → Slované, svatebčan → svatebčané, venkovan → venkované,

‑tel, např. buditel → buditelé, budovatel → budovatelé, čekatel → čekatelé, činitel → činitelé, hostitel → hostitelé, jmenovatel → jmenovatelé, pisatel → pisatelé, ručitel → ručitelé, velitel → velitelé, živitel → živitelé,

‑ita, např. husita → husité, izraelita → izraelité, jezuita → jezuité, kosmopolita → kosmopolité, táborita → táborité,

‑ista, např. filatelista → filatelisté, fotbalista → fotbalisté, šachista → šachisté, terorista → teroristé, triatlonista → triatlonisté,

‑asta, např. gymnasta → gymnasté, entuziasta → entuziasté.

Pozn.: Podoba s ‑i –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ pokud se vyskytuje –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ se hodnotí jako hovorová, někdy jsou však podoby s ‑i vnímány jako znevažující, např. fašisti, marxisti.

Koncovky ‑i/‑ové

Koncovky ‑i/‑ové jako stylově neutrální jsou typické pro domácí jména na ‑ek (vzor „pán“) a pro přejatá jména na ‑ik (vzor „pán“), např. skřítek → skřítci/skřítkové, sládek → sládci/sládkové, svědek → svědci/svědkové; akademik → akademici/akademikové, kritik → kritici/kritikové, teoretik → teoretici/teoretikové (u těchto jmen mají dnes převahu podoby se zakončením ‑i). Kolísání ‑i/‑ové se týká též jmen na ‑ota, ‑eta (vzor „předseda“), podoba s ‑i má však příznak hovorovosti, např. despota → despotové/despoti, asketa → asketové/asketi.

Koncovky ‑é/‑i

Koncovky ‑é/‑i se uplatňují u přejatých jmen končících na ‑at a ‑it, např. akrobat → akrobaté/akrobati, aristokrat → aristokraté/aristokrati, demokrat → demokraté/demokrati, diplomat → diplomaté/diplomati, favorit → favorité/favoriti (převažující jsou však podoby se zakončením ‑é).

Skloňování mužských jmen – 6. p. mn. č. (Skrýt)

Pro 6. p. mn. č. máme k dispozici soubor koncovek ‑ech, ‑ách a ‑ích. Užití záleží v prvé řadě na zakončení podstatného jména v 1. p. j. č.

Neživotná podstatná jména zakončená na ‑c: typ tác

Neživotná (zčásti nespisovná) podstatná jména, která končí v 1. p. j. č. na ‑c a skloňují se podle tvrdého vzoru „hrad“ (tvar 2. p. j. č.: hecu, tácu aj.), mají v 6. p. mn. č. koncovku ‑ech: o hecech, tácech, trucech, kecech, frcech, flancech, kibucech, pokecech.

Životná podstatná jména zakončená na ‑g, ‑k, ‑ch a ‑h: typ pstruh, šejk

Jednoslabičná domácí i přejatá podstatná jména životná, která končí v 1. p. j. č. na ‑g, ‑k, ‑ch a ‑h, např. bůh, špeh, vrah, pstruh, rak, Čech, mají v 6. p. mn. č. koncovku ‑ích: o bozích, špezích, vrazích, pstruzích, racích, Češích atd. se souhláskovou alternací g > z, k > c, ch > š, h > z. Přejatá podstatná jména beg, mág, sikh, šáh, šejch, šejk, která k tomuto typu rovněž patří, jsou však málo frekventovaná a doklady jejich tvarů v 6. p. mn. č. v úzu –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ s výjimkou podstatného jména šejk (šejcích) –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ jsou většinou nulové. Dvojí koncovka je u podstatného jména duch: duchách i duších (jiné je duše, žen. → duších). Liší se Čech → Češích od Čechy → Čechách.

Jednoslabičná neživotná podstatná jména zakončená na ‑g, ‑k, ‑ch a ‑h: typ břeh, dok

Jednoslabičná podstatná jména neživotná, která končí v 1. p. j. č. na ‑g, ‑k, ‑ch a ‑h, např. blok, bok, arch, břeh, dluh, roh, mají v 6. p. mn. č. koncovku ‑ích: blocích, bocích, arších, březích, dluzích, rozích. V běžné mluvě se vedle toho uplatňuje variantní koncovka ‑ách, nevyžadující alternaci předcházející souhlásky, např. vedle život v dluzích je v úzu doloženo i život v dluhách, ale tvar dluhách kodifikován (v SSČ ani jinde) není. Koncovka ‑ách je dále doložena v pomístním názvu Na Břehách.

Přejatá podstatná jména mají dublety jen výjimečně: erzích i ergách, tazích i tagách, docích i dokách, loších i lochách, ale jen migách a rovněž hot dogách (často psané i dohromady: hotdogách).

Pouze koncovku ‑ách má podstatné jméno šach (i pomnožné šachy) → šachách, dále plech → plechách (na rozdíl od pleš, žen. → pleších); časté je vrch → vrchách i vrších (jiné je vrš, žen. → vrších); srov. výše i životné duchách i duších (jiné je duše, žen. → duších).

Pojmenování smyslů sluch a čich se v mn. č. v podstatě nevyskytují; vedle tvarů na ‑ích (výslovně kodifikován je však jen tvar 6. p. mn. č. sluších), které vnímáme jako archaické, lze přijmout i varianty na ‑ách; spolehlivý počet dokladů z úzu však k dispozici není.

Pomnožné nespisovné expresivní slovo prachy ‚peníze‘ má jen koncovku ‑ách.

Expresivní tlach má sice v SSČ kodifikovánu jako jedinou podobu tlaších, ta se však v úzu vyskytuje ojediněle, převažuje varianta tlachách –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ ani tuto variantu nelze odmítnout. Zastaralé obecněčeské šproch má zpravidla koncovku ‑ách, šprochách, ale přijatelné je i šproších.

Dvou‑ a víceslabičná životná i neživotná podstatná jména zakončená na ‑g, ‑k, ‑h, ‑ch a životná na ‑ga, ‑ka, ‑ha, ‑cha

Všechna dvou‑ a víceslabičná podstatná jména mužská životná i neživotná, která končí v 1. p. j. č. na některou ze souhlásek ‑g, ‑k, ‑h, ‑ch, a všechna životná, která končí na ‑ga, ‑ka, ‑ha, ‑cha, mají jako svou základní, spisovnou koncovku v 6. p. mn. č. koncovku ‑ích: o vodácích, pamětnících, černoších, pragmaticích, opičácích, rybnících, prostředcích, kolezích, sluzích, patriarších, monarších, vozcích. Souhláska před koncovkou alternuje: g > z, k > c, h > z, ch > š.

Koncovce ‑ích konkuruje koncovka ‑ách, protože nevyžaduje alternaci předcházející souhlásky. Koncovka ‑ách se dnes považuje (vedle koncovky ‑ích) za rovnocennou variantu u slov expresivních. U životných expresiv se jí však užívá jen zřídka, např. vekslákách, miláčkách. Běžná je u neživotných zdrobnělin, např. balíčcích i balíčkách, obláčcích i obláčkách, chlebíčcích i chlebíčkách, kouscích i kouskách, domcích i domkách, rybníčcích i rybníčkách, lesících i lesíkách, a u (některých) slov pojmenovávajících skutečnosti/jevy denního života, např. dřevácích i dřevákách, hrncích i hrnkách, v pomnožných teplácích i teplákách, modrácích i modrákách. Přejatá podstatná jména mají dublety jen výjimečně: tarocích i tarokách.

U některých slov se koncovka ‑ách dosud hodnotí jako hovorová, až nespisovná, ale stanovit pro jednotlivá slova přesnou hranici mezi jejich tvary slohově neutrálními a slohově příznakovými nelze; může se lišit u jednotlivých mluvčích nebo teritoriálně a ani výklad v českých mluvnicích a ve slovnících nemůže být striktní, protože jde o živou tvaroslovnou proměnu. Např. SSČ u některých substantiv uvádí jen koncovku ‑ích tam, kde MČ, PMČ a rovněž novější ASSČ uvádějí i variantní koncovku ‑ách. V oficiálních projevech, zvláště psaných, koncovka ‑ích stále převažuje (s výjimkou expresivních výrazů), zatímco v běžné mluvě je též ‑ách. U slov pojmenovávajících předměty běžné denní potřeby se příznak expresivity nebo hovorovosti u podob na ‑ách postupně stírá.

Koncovka ‑ách je v ustáleném spojení jde to jako na drátkách. Dublety jsou též u pomnožných jmen místních: v Jeseníkách i v Jesenících, v Javorníkách i v Javornících, v Dušníkách i v Dušnících (viz Zeměpisná jména pomnožná).

Životná podstatná jména zakončená na ‑a, jemuž předchází měkká souhláska: typ paňáca

Všechna podstatná jména životná, která končí v 1. p. j. č. na samohlásku ‑a, před kterou předchází měkká souhláska (patří k vzoru „předseda“), mají v 6. p. mn. č. koncovku ‑ích: rikších, paších, bačích, mahárádžích, páriích, paňácích aj. (jiné je rikša, žen., viz Rod podstatných jmen).

Životná podstatná jména vzoru „pán“ zakončená na ‑l, ‑s, ‑z, ‑x: typ krokodýl

Životná podstatná jména, která končí v 1. p. j. č. na ‑l, ‑s, ‑z, ‑x a která se skloňují podle vzoru „pán“, mají v 6. p. mn. č. jen koncovku ‑ech, např. datel, bez datla, o datlech; pes, bez psa, o psech; podobně o krokodýlech, korálech (jiné je o korálích, viz Životnost podstatných jmen), plazech, Maxech.

Podstatná jména na ‑kaz (penězokaz, stávkokaz atd.) kolísají mezi skloňováním podle vzoru „pán“ a „muž“; v 6. p. mn. č. mohou mít jak tvar penězokazech, stávkokazech, tak penězokazích, stávkokazích, ale doklady tvarů 6. p. mn. č. v úzu svědčí pro převahu tvrdého skloňování. Kolísají rovněž pilous, platýs, rorýs. Obecněji lze konstatovat, že podstatná jména, u nichž proniká měkké skloňování (viz Skloňování mužských jmen kolísajících mezi měkkým a tvrdým skloňováním), si v 6. p. mn. č. často podržují pouze koncovku ‑ech, např. o bossech, o fénixech, o markýzech.

Pozn.: SSČ i PČP shodně zmiňují u tohoto typu dvojí skloňování, ale tvary 6. p. mn. č. explicitně neuvádějí. Novější ASSČ už uvádí u podstatného jména boss obojí tvary ve všech pádech a obou číslech: 2. p. j. č. bosse i bossa, 3. a 6. p. j. č. bossovi, bossu, bossi, 4. p. j. č. bosse i bossa atd.

Životná podstatná jména vzoru „muž“ zakončená na ‑l, ‑z: typ Francouz, učitel

Životná podstatná jména, která končí v 1. p. j. č. na ‑l, ‑z a která se skloňují podle vzoru „muž“, mají v 6. p. mn. č. koncovku ‑ích, např. vítěz, bez vítěze, o vítězích; Francouz, bez Francouze, o Francouzích; podobně o králích, šimpanzích. Tuto koncovku má též (v češtině velmi početná) skupina podstatných jmen s příponou ‑tel: učitelích, buditelích, cestovatelích, cvičitelích, hostitelích, krotitelích, majitelích, mstitelích, myslitelích, obyvatelích, tazatelích aj.

Pozn.: U některých z nich pozorujeme v běžné mluvě tendence k tvrdému skloňování (o vítězech, o obyvatelech), ale tvary na ‑ech jsou řídké. Mluvnice se o tomto kolísání nezmiňují; nejde o tvary spisovné.

Neživotná podstatná jména vzoru „hrad“ zakončená na ‑l, ‑s, ‑z, ‑x: typ kostel

Některá neživotná podstatná jména, která končí v 1. p. j. č. na ‑l, ‑s, ‑z, ‑x a která se skloňují podle vzoru „hrad“, event. podle podvzoru „les“, mohou mít v 6. p. mn. č. koncovku ‑ech nebo ‑ích, např. kostel, bez kostela, o kostelech/kostelích; hotel, bez hotelu, v hotelech/v hotelích; v okresech/v okresích; na plesech/plesích; na jezech/jezích a také v hertzech/hertzích, vyslovované ovšem [hercech], resp. [hercích]; ojediněle též po ‑p: ve sklepech/sklepích. Jde o živou tvarotvornou tendenci; u každého z uvedených podstatných jmen jsou frekvenční poměry mezi oběma variantami v úzu odlišné. Empirická zjištění ukazují, že např. u podstatných jmen kostel a hotel se častěji užívá tvarů na ‑ech než tvarů na ‑ích, u výrazu okres je drtivá převaha tvarů na ‑ech, zatímco u výrazu sklep převažují naopak tvary na ‑ích.

Ke kolísání nedochází tam, kde by důsledkem mohla být homonymie: procesech (od proces, muž.) × procesích (od procesí, stř.).

Pouze koncovku ‑ích má podstatné jméno les –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ v lesích, naopak pouze koncovku ‑ech má e‑mail –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ e‑mailech a fax –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ faxech.

Typ pytel

Některá neživotná podstatná jména, která končí v 1. p. j. č. na ‑l a která se skloňují podle vzoru „stroj“, mohou mít v 6. p. mn. č. koncovku ‑ech nebo ‑ích, např. pytel, bez pytle, v pytlech/pytlích; korbel, bez korbele, o korbelích/korbelech; svízel, bez svízele, o svízelích/svízelech (jiné je svízel, žen., viz Rod podstatných jmen). Do této skupiny podstatných jmen patří dále jitrocel, jetel, mandel, šindel, šťavel, věrtel, pantofel, kachel, kašel, obratel. Dále sem patří i podstatná jména kyčel a příčel, která však mohou být i rodu ženského (viz Rod podstatných jmen). U většiny uvedených podstatných jmen převažuje v 6. p. mn. č. zakončení ‑ích, ale v úzu lze doložit více či méně zřetelnou tendenci k tvrdému skloňování. Málo výrazná je např. u slov pantofel, kachel, výraznější u slov kašel, mandel, pytel a obratel; u některých lze empiricky doložit převahu tvarů na ‑ech, např. u slova korbel. U podstatného jména kyčel je v 6. p. mn. č. doloženo jen kyčlích.

Výjimkou je koncovka 6. p. mn. č. u podstatného jména cíl: o cílech.

Typ kužel

Vedle podstatných jmen, která patří buď k měkkému neživotnému, anebo k tvrdému neživotnému mužskému vzoru, existuje i skupina podstatných jmen s dvojím skloňováním; lze je skloňovat jak podle měkkého, tak podle tvrdého vzoru. Jsou to především některá podstatná jména s tvarotvorným základem na ‑l, viz Skloňování mužských jmen kolísajících mezi měkkým a tvrdým skloňováním, Skloňování mužských jmen vzoru „hrad“ –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 2. p. j. č. a Skloňování mužských jmen vzoru „hrad“ –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 6. p. j. č. Empirická data ze současné češtiny týkající se tvaru 6. p. mn. č. ukazují na silnou tendenci k tvrdému skloňování např. u podstatných jmen rubl, tmel, apríl, chrchel (rublech, tmelech, aprílech, chrchlech). Kolísají plevel, kužel s převahou tvarů na ‑ech, naproti tomu u výrazů kotel a artikul jsou častější tvary na ‑ích.

Typ playback

Přejatá podstatná jména končící v 1. p. j. č. v písmu na souhláskovou skupinu ‑ck, která se vyslovuje jako [k], tvoří nepočetnou skupinu jednoslabičných a víceslabičných slov. Patří sem: comeback, crack, hatchback, hattrick, joystick, paperback, quarterback, rock, soundtrack, track a truck. Tvary 6. p. mn. č., až na comeback v ASSČ, v příručkách nejsou. V úzu se setkáváme s variantními koncovkami. Výrazná je tendence k zjednodušování souhláskové skupiny ‑cc‑ na ‑c‑: comebacích, hatchbacích, joysticích, paperbacích, soundtracích atd. Pouze tyto tvary považujeme za spisovné. U jednoslabičných se vedle toho užívá také tvarů na ‑ckách: crackách, truckách, trackách; důvodem, proč se s těmito tvary setkáváme, je zřejmě to, že u jednoslabičných slov by pravopisné zjednodušení snáze než u slov víceslabičných mohlo vést k ztrátě povědomí o jejich lexikální identitě, u podstatného jména rock až k nežádoucí homonymii (nicméně doklady pádových tvarů mn. č. podstatného jména rock zcela chybějí a ani u látkového crack se tvary mn. č. nepodařilo doložit).

Typ peníze a peníz

Pomnožné slovo peníze s významem ‚oběživo, finance, (státem uznané) platidlo‘ se skloňuje podle vzoru „stroj“ a má tyto tvary: 2. p. peněz, 3. p. penězům, 6. p. penězích, 7. p. penězi.

Peníz, ‚jednotlivá mince‘, historicky ‚drobná nezlatá mince‘, má podle SSČ a shodně i podle PČP rovněž měkké skloňování, v 6. p. mn. č. tedy o penízích.

Možnost tvrdého skloňování podstatného jména peníz neuvádí ani SSČ, ani PČP, ale v úzu jsou některé pádové tvary podle vzoru „hrad“ doloženy, srov. radost sousedů z nalezeného penízu; vinárna U Posledního penízu proti počítat peníz po penízi; podobenství o ztracené ovci a ztraceném penízi. Pro jistou oprávněnost dosud nekodifikovaného dvojího skloňování se zdají svědčit případy, kdy se tvarem podle vzoru „hrad“ diferencuje význam ‚peníz‘ od souborového významu ‚peníze‘, např. v dokladu Sváteční šaty zdobily zlaté a stříbrné rybí penízy, plíšky a kamínky. V 6. p. mn. č. bychom pak mohli analogicky předpokládat vedle měkkého zakončení penízích také tvrdé zakončení penízech. Doklady tvarů 6. p. mn. č. v ČNK jsou však ojedinělé. Údaje o jejich četnostech nelze považovat ani za statisticky významné, ani za spolehlivé. Je ostatně známo, že 6. p. mn. č. substantiv je ze všech pádových tvarů v češtině nejméně frekventovaný vůbec.

Velká písmena – dokumenty, umělecká a odborná díla (Skrýt)

Dokumenty

Není vždy jednoduché posoudit, zda dokumenty považovat za vlastní jména, nebo zda jde o názvy označující pouze druh písemnosti; svou roli hraje i tradice. S malými písmeny se píšou např. toleranční patent, pragmatická sankce. Oficiální názvy se píšou podle obecných zásad, viz Psaní velkých písmen –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ obecné poučení.

Rejstříky, registry, průkazy, potvrzení, kupní smlouvy atp.

Mezi názvy, které označují pouze druh písemností a měly by se ve větné souvislosti psát s malým písmenem (v záhlaví takové písemnosti je velké písmeno ovšem namístě), patří: obchodní rejstřík, živnostenský rejstřík, registr ekonomických subjektů, občanský (řidičský) průkaz, rodný (oddací, úmrtní) list, cestovní pas, potvrzení o studiu (o zaměstnání…), potvrzení pojišťovny, dohoda o provedení práce (o pracovní činnosti…), úvěrová (kupní) smlouva, smlouva o uzavření pojistného (nájemného), žádost o navrácení přeplatku, osvědčení o technické způsobilosti výrobku, záruční list, zápis ze zasedání redakční rady, výroční zpráva, jídelní lístek atp.

Zákony, zákoníky, vyhlášky

Názvy zákonů se tradičně píšou s malým písmenem. Součástí jejich oficiálního názvu je číslo příslušného zákona, které je k vyjádření konkrétnosti dostačující: zákon č. 128/2000 Sb. Za tímto názvem často následuje informace o tom, čeho se zákon týká, i ta se píše s malým písmenem: zákon č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení). S malým písmenem se píšou i neoficiální názvy: stavební zákon, vysokoškolský zákon atp.

Spojení zákoník práce a občanský zákoník nejsou oficiální názvy dokumentů, těmi jsou příslušné zákony. Pojmenování zákoník práce a občanský zákoník pouze označují předmět daného zákona, a měla by se proto ve větné souvislosti psát s malým písmenem.

S malým písmenem by se též měly psát názvy vyhlášek, nařízení, směrnic apod., a to i pokud jsou číselně specifikovány: vyhláška Ministerstva zemědělství 33/2024 Sb., nařízení vlády č. 52/2024 Sb.

Ústavy, smlouvy, dohody, úmluvy, listiny atp.

S velkým písmenem se píšou oficiální názvy ústav, mezinárodních smluv, dohod, úmluv, listin atp.: Ústava České republiky (ale: podle naší ústavy…), Smlouva o Evropském hospodářském společenství, Smlouva o Evropské unii, Smlouva o přístupu České republiky k Evropské unii, Všeobecná dohoda o clech a obchodu, Úmluva o místní příslušnosti soudů a výkonu soudního rozhodnutí, Evropská patentová úmluva, Akt o jednotné Evropě, Listina základních práv a svobod, Charta Organizace spojených národů, Charta 77, Sbírka zákonů, Dekret kutnohorský (i Kutnohorský dekret).

Namísto oficiálních názvů některých dokumentů se velmi často používá spojení přídavného jména utvořeného od jména města, kde se obsah projednával nebo byl schválen, a podstatného jména dohoda, smlouva, úmluva, deklarace. Způsob psaní je v praxi značně rozkolísaný: maastrichtská i Maastrichtská smlouva, římská i Římská smlouva, bruselská i Bruselská smlouva, schengenská i Schengenská dohoda, lisabonská i Lisabonská smlouva, boloňská i Boloňská deklarace, a proto lze tolerovat oba způsoby psaní. Tradičně se píše mnichovská dohoda.

Řády, sazebníky, ceníky, stanovy atp.

Předmětem mnohých písemností jsou organizační předpisy, ceny zboží a služeb atp. V jejich názvech se objevují výrazy jako řád, sazebník, ceník, stanovy atp. V souvislém textu je běžnější je psát s malým písmenem, tedy považovat je pouze za jména druhová: podle organizačního/školního řádu…, ve stanovách družstva…

Umělecká a odborná díla, učebnice, noviny, časopisy, stálé rubriky, pořady

Oficiální názvy děl, učebnic, novin, časopisů atd. se píšou podle obecných zásad (viz Psaní velkých písmen –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ obecné poučení), například:

• literární, dramatická, filmová díla: Máj, Kytice, Rukopis zelenohorský, Rukopis královédvorský (při obráceném slovosledu: Zelenohorský rukopis, Královédvorský rukopis), Bratři Karamazovi, Romance pro křídlovku, Bylo nás pět, Román pro ženy, Tři oříšky pro Popelku,
• hudební díla: Rusalka, Prodaná nevěsta, Lazebník sevillský, Slovanské tance, Má vlast, Z Nového světa, Carmina burana, Serenáda C dur, Requiem d moll,
• malířská, sochařská díla: Slunečnice, Mona Lisa, Snídaně v trávě,
• odborná, vědecko-popularizační díla: Monumenty, Rostliny Alp, Modely a systémy, Slovník spisovné češtiny,
• noviny a časopisy: Právo, Lidové noviny, Vesmír, Reflex, Archeologické rozhledy, Naše řeč, Listy filologické, Žena a život,
• rubriky: Sport, Z domova, Ze světa, Posudky a zprávy, Drobnosti,
• televizní a rozhlasové pořady: Události, Objektiv, Televizní noviny, Ztráty a nálezy, Třináctá komnata, Dobré ráno, Události v regionech, Předpověď počasí, Hajaja, Ozvěny dne, Kolotoč speciál.

Některé názvy obsahují spojku aneb. V nich se objevuje u prvního slova následujícího po této spojce jak velké, tak malé písmeno. Ne vždy je snadné zjistit, který způsob psaní autor zvolil. Navíc názvy knih, filmů atp. bývají často psány verzálkami, proto je třeba přijmout obojí způsob psaní. Jak dokládá praxe, velká písmena však převažují: Už mám vydivíno aneb Život s kočkou, Jonáš II aneb Jak je důležité míti Melicharovou, Viktor aneb Dítka u moci.

Mnohé názvy, zvláště jednoslovné, mohou označovat také druh díla: čítanka (zapomněl jsem si doma čítanku), zátiší (nejčastějším námětem tohoto malíře je zátiší), venuše (ale: Věstonická venuše).

S malým písmenem se píšou názvy tanců jako polka, valčík, foxtrot, mazurka, rumba, tango, samba, česká beseda, moravská beseda.

Podle PČP by se s malým písmenem jakožto jméno druhové měl psát i výraz bible a s velkým písmenem pouze názvy dvouslovné jako Kralická bible (při obráceném slovosledu Bible kralická). V praxi se však často objevuje psaní s velkým písmenem a tento způsob psaní nelze hodnotit jako chybný. Totéž platí i o výrazech korán, talmud.

Velká písmena – obce, města, městské části, sídliště a čtvrti (Skrýt)

Názvy obcí, městysů a měst

Ve víceslovných názvech obcí, městysů a měst neobsahujících předložky ani spojovník se píšou u všech plnovýznamových slov velká písmena: České Budějovice, Velké Karlovice, Karlovy Vary, Františkovy Lázně, Sedm Dvorů, Hora Svatého Šebestiána, Lázně Bohdaneč (ale lázně Poděbrady, oficiální název města je Poděbrady). V názvech s výrazem a se tato spojka píše s malým písmenem: Podhorní Újezd a Vojice. V názvech se spojovníkem se po spojovníku píše velké písmeno, pokud je daný výraz vlastním jménem: Frýdek‑Místek, Vračovice-Orlov, Zádveřnice-Raková, Zlatníky-Hodkovice, Zruč‑Senec. Jestliže po spojovníku následuje podstatné jméno obecné, píše se s malým písmenem: Mšené‑lázně, Lipová‑lázně.

V názvech obsahujících předložkové spojení se předložka píše vždy s malým písmenem a první slovo (i když je původem obecné) po předložce vždy s velkým písmenem: Ústí nad Labem, Kostelec u Křížků, Újezd nad Lesy. Pokud po předložce následuje víceslovné pojmenování, píše se tak, jak by se psalo samo o sobě: Rychnov u Nových Hradů, Jakubov u Moravských Budějovic, Kostelec nad Černými lesy (spojení Černé lesy je pomístní jméno), Rychnov v Orlických horách, Vícenice u Náměště nad Oslavou.

Pokud se před zeměpisné názvy umísťují výrazy obec, městys, město, statutární/hlavní město, píšou se s malým písmenem, a to bez ohledu na to, zda označují velikost správní jednotky, nebo druh právnické osoby: obec Prosečnice (požár v obci Prosečnice, kontrola finančního hospodaření obce Prosečnice, starosta obce Prosečnice), městys Budišov, město Tábor, statutární město Plzeň, hlavní město Praha. V rejstříku ekonomických subjektů jsou výrazy obec, městys, město, statutární/hlavní město zapsány s velkými písmeny, ale tento způsob zápisu lze přičítat především tomu, že dané výrazy stojí na začátku jednoho ze sloupců tabulky. Uvedený rejstřík na rozdíl od obchodního rejstříku (v něm jsou zapsány pouze soukromé firmy) však není závazný. Jak vyplývá z konzultací s právníky a soudci i ze zákona č. 128/2000 Sb., je název právnické osoby totožný s názvem zeměpisným. Jen ve třech případech je výraz město součástí zeměpisného názvu a pak se píše s velkým písmenem: Město Albrechtice, Město Touškov, Město Libavá.

Názvy městských částí, čtvrtí a sídlišť

Ve víceslovných názvech městských částí, čtvrtí a sídlišť se píšou u všech slov velká písmena: Malá Strana, Jižní Město, Pražské Předměstí, Slezské Předměstí, Severní Terasa, Bílá Hora (ale Bílá hora = název pražského kopce, podle něhož byla městská čtvrť pojmenována, podobně Černý Most × Černý most, Červený Vrch × Červený vrch).

Ve spojeních obsahujících výraz sídliště se toto slovo píše s velkým písmenem, pokud je součástí názvu. Vždy je tomu tak, jestliže následuje výraz ve 2. p. nebo předložkové spojení: Sídliště Antala Staška, Sídliště Míru, Sídliště Svobody, Sídliště nad Lužnicí, Sídliště na Sadech. Pokud součástí názvu není, píše se s malým písmenem: sídliště Jižní Město, sídliště Černý Most.

Ve spojeních obsahujících výraz čtvrť doporučujeme psát u tohoto slova velké písmeno, pokud je součástí názvu: Tylova Čtvrť, Čtvrť Petra Bezruče, pokud není, je třeba psát písmeno malé: čtvrť Hanspaulka.

Výrazy městská část nebo městský obvod, označující organizační složky příslušného města, se píšou vždy s malým písmenem: starosta městské části Praha 11, internetové stránky městské části Brno‑Líšeň, městský obvod Plzeň 3. Pro způsob psaní výrazů městská část, městský obvod platí totéž co pro psaní výrazů obec, městys a město (viz bod 1).

Pomlčka (Skrýt)

Pomlčka (–⁠⁠⁠⁠⁠⁠) je dlouhá vodorovná čárka (pozor na záměnu se spojovníkem –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ viz Spojovník). Obvykle bývá užívána ve funkci oddělování částí projevu (např. místo čárky ohraničující vsuvku či přístavek), vyjádření rozsahu, vztahu nebo vyznačení přestávky v řeči (k zesílení platnosti lze použít i více pomlček za sebou), dále i pro uvození přímé řeči a pro vyjádření celého čísla při psaní peněžních částek.

Pomlčku oddělujeme z obou stran mezerami, komplikovanější situace je pouze tehdy, pokud toto znaménko vystupuje ve funkci výrazů a, až, od … do … nebo proti (versus). V případě, že jsou oba výrazy oddělené pomlčkou jednoslovné, píšeme pomlčku bez mezer (např. autorská dvojice Havránek–⁠⁠⁠⁠⁠⁠Jedlička, vztah člověk–⁠⁠⁠⁠⁠⁠zvíře, otevírací doba 8–⁠⁠⁠⁠⁠⁠16 h, dálnice Praha–⁠⁠⁠⁠⁠⁠Brno, utkání Sparta–⁠⁠⁠⁠⁠⁠Slavia). Stejně tak píšeme pomlčku i v případech typu Havránkova–⁠⁠⁠⁠⁠⁠Jedličkova Česká mluvnice, Kaplanova–⁠⁠⁠⁠⁠⁠Meierova metoda (viz Přídavná jména individuálně přivlastňovací). Pokud je v těchto spojeních alespoň jedna ze složek víceslovná, doporučujeme oddělovat pomlčku mezerami z obou stran (např. autorská dvojice B. Havránek –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ A. Jedlička, autobus Hradec Králové –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Litomyšl, železniční trať Praha-Smíchov –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Beroun, dálniční úsek Měšice –⁠⁠ Veselí nad Lužnicí‑sever, zápas Slavia Praha –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Mladá Boleslav, přátelské utkání Praha-Zbraslav –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Dobříš, vztah malý muž –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ velká žena).

Specifickým případem je užití pomlčky v zápisu víceslovných místních jmen. V těchto případech lze nahradit spojovník pomlčkou oddělenou mezerami, např. Praha 10 –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Zahradní Město, Praha 6 –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Ruzyně, Liberec VII –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Horní Růžodol, Brandýs nad Labem –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Stará Boleslav, Karlovy Vary –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Drahovice, Hradec –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Nová Ves, abychom předešli nepravým těsným spojením (např. 10-Zahradní, Labem-Stará). Náhrada spojovníku za pomlčku s mezerami není vhodná v situaci, kdy by mohlo dojít k významové nejednoznačnosti či výrazně nejednotné úpravě textů (viz Spojovník).

Objeví‑li se ve větné souvislosti vedle sebe pomlčka a interpunkční čárka, může se psát jen pomlčka, např. S politováním musíme říci –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ i přes ohlas celé akce –⁠⁠⁠⁠⁠⁠(,) že zde o žádný průkopnický čin nejde. Pokud by vynechání čárky mělo vliv na srozumitelnost či zřetelnost větné stavby, považujeme za vhodnější zachovat obě interpunkční znaménka.

Pomlčka po desetinné čárce se někdy užívá k naznačení celé finanční částky, např. Kniha stojí Kč 250,–⁠⁠⁠⁠⁠⁠ nebo Kniha stojí 250,–⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Kč. Pro pochopení významu textu je to obvykle nadbytečné, proto v těchto případech doporučujeme psaní bez desetinné čárky a pomlčky, např. Kniha stojí 250 Kč. Je‑li to třeba, lze celou částku vyznačit uvedením nulové desetinné části, např. cena SMS je 1,00 Kč bez DPH (1,21 Kč s DPH).

Vedle krátké pomlčky (–⁠⁠⁠⁠⁠⁠) se v textu někdy používá také pomlčka dlouhá (—). Použití znaků pomlčky a dlouhé pomlčky musí být jednotné, v jednom dokumentu lze používat pomlčku (–⁠⁠⁠⁠⁠⁠) pro označení rozsahu nebo nahrazení výrazů a či versus a dlouhou pomlčku (—) v ostatních případech, např. Internetovou jazykovou příručku — oficiální webovou stránku jazykové poradny Ústavu pro jazyk český AV ČR — navštívilo v letech 2009–⁠⁠⁠⁠⁠⁠2023 více než čtyři miliony uživatelů.

Příklady:

• pomlčka místo čárky: Tato kniha –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ vydaná ještě před válkou –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ je opravdu úžasná,
• vyjádření vztahu s významem ‚a‘: známá cestovatelská dvojice Zikmund–⁠⁠⁠⁠⁠⁠Hanzelka, krasobruslařské duo Beránková–⁠⁠⁠⁠⁠⁠Dlabola, projekt Sojuz–⁠⁠⁠⁠⁠⁠Apollo, vztah učitel–⁠⁠⁠⁠⁠⁠žák, ale ve spojeních s víceslovnými výrazy spíše dvojice M. Zikmund –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ J. Hanzelka, K. Beránková –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ O. Dlabola,
• vyjádření rozsahu (s významem ‚až‘ či ‚od … do‘ nebo ‚z … do‘): strana 23–⁠⁠⁠⁠⁠⁠26, v letech 1945–⁠⁠⁠⁠⁠⁠1948, říjen–⁠⁠⁠⁠⁠⁠duben 9–⁠⁠⁠⁠⁠⁠16 h, otevřeno 8–⁠⁠⁠⁠⁠⁠20 hod., dálnice Praha–⁠⁠⁠⁠⁠⁠Brno, autobus Jihlava–⁠⁠⁠⁠⁠⁠Telč, 1.–⁠⁠⁠⁠⁠⁠3. 6. 2013, ale ve spojení s víceslovnými výrazy spíše přímý let Praha –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Abú Dhabí, dopravní spojení Brno-Královo Pole –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Ostrava-Poruba, 22. 3. –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 25. 6. (viz Kalendářní datum a místo původu a Časové údaje),
• vyjádření vztahu s významem ‚proti (versus)‘: utkání Sparta–⁠⁠⁠⁠⁠⁠Slavia, zápas Polička–⁠⁠⁠⁠⁠⁠Litomyšl, ale ve spojení s víceslovnými názvy spíše utkání Hradec-Nová Ves –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Jeseník, zápas Karlovy Vary –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Plzeň,
• vyznačení přestávky v řeči: Už toho mám opravdu dost, ty –⁠⁠⁠⁠⁠⁠,
• uvození přímé řeči: –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Čím se živíte? –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Překládám. –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ To máte říct rovnou, že děláte skladníka!,
• pomlčka a čárka: Náhle tato skupina lidí, které znali jako drsné a nevzdělané –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ určitě ne jako intelektuální elitu –⁠⁠⁠⁠⁠⁠, začala mluvit cizími jazyky,
• celé finanční částky: Kniha stojí Kč 250,–⁠⁠⁠⁠⁠⁠ (lépe 250 Kč, viz Peněžní částky, značky měn).

Stojí‑li pomlčka na konci řádku, na dalším se neopakuje. Jestliže je řádek zalomen v místě pomlčky, která je od okolního textu oddělena z obou stran mezerami, pomlčka se ponechává na konci řádku. Na konci řádku ani na jeho začátku však nemá být pomlčka vyjadřující rozsah nebo významy ‚a‘ a ‚proti (versus)‘, píše‑li se bez mezer –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ taková pomlčka se v případě nevyhnutelného zalomení řádku nahrazuje slovním vyjádřením.

Na začátku řádku se píše pomlčka při uvození přímé řeči, ve funkci odrážky ve výčtu nebo jako opakovací znaménko v rejstřících.