Vyhledávání v obecných výkladech o jazykových jevech.

Přídavná jména individuálně přivlastňovací

Přídavná jména individuálně přivlastňovací vyjadřují vztah k jedné bytosti, k individuu. Napíšeme‑li poslancův mandát, máme na mysli mandát jednoho určitého (tohoto, našeho, ...) poslance, nikoli mandát některého (nějakého, kteréhokoliv, ...) poslance. (Pro přivlastňování druhu má čeština k dispozici přídavná jména druhově přivlastňovací: poslanecký mandát). Přídavná jména individuálně přivlastňovací se tvoří:

  1. příponou ‑ův/‑ov‑ od podstatných jmen mužského rodu, a to od vlastních nebo obecných jmen osob, řidčeji od jmen zvířat: Novákův otec, Petrovo auto, Paridův soud, Priamův hrad, Herkulovy skutky, Wolk(e)rův Prostějov, Šemíkův skok, poslancův mandát, pejskův dort. Pro poučení o možnosti vypuštění ‑e‑ u jmen typu Wolker, Schlegel viz Osobní jména mužská zakončená ve výslovnosti na souhlásku,
  2. příponou ‑in od podstatných jmen ženského rodu, a to od vlastních nebo obecných jmen osob, řidčeji od jmen zvířat: Janini sourozenci, Bystrouščin osud, maminčino pohlazení, kočiččin dort. Od ženských jmen na ‑yně‑ice se přídavná jména individuálně přivlastňovací netvoří vůbec nebo jen ojediněle (srov. Tvoření přídavných jmen přivlastňovacích od ženských osobních jmen).

U podstatných jmen, která se skloňují podle vzorů přídavných jmen, se přivlastňování vyjadřuje tvarem 2. p.: Palackého spisy, názor mojí švagrové.

U mužských podstatných jmen končících v 1. p. na ‑e, ‑i nebo ‑y záleží možnost utvoření přídavného jména přivlastňovacího na obvyklém (tradičním) způsobu skloňování: Morseova abeceda, Bernoulliho rovniceBernoulliova rovnice, Arnovi přáteléArneho přátelé, Verdiho opery, Valéryho poezie. Slovanská příjmení končící v 1. p. na ‑ski, např. Rakovski, se skloňují většinou jako přídavná jména; přivlastňujeme proto tvarem 2. p.: Rakovského ulice (srov. kap. Osobní jména mužská zakončená ve výslovnosti na [e], [é], Osobní jména mužská zakončená ve výslovnosti na [i], [í]).

Přivlastňuje‑li se dílo (kniha, objev apod.) dvěma autorům, obě jména autorů by měla mít tvar přivlastňovacího přídavného jména: Havránkova–⁠Jedličkova mluvnice, Ebersův–⁠Mollův model tranzistoru, Youlova–⁠Kučerova parametrizace regulační soustavy (viz Pomlčka). Respektování tohoto pravidla (bohužel v praxi často porušovaného) je důležité. Chybějící zakončení ‑ův/‑ov‑ u prvního jména totiž signalizuje, že jde o jediného autora se zdvojeným příjmením: Toulouse-Lautrecovy obrazy (viz Spojovník).

U zdvojených mužských rodných jmen se přípona ‑ův/‑ov‑ připojuje až k druhé složce jména: Jean-ClaudeJean-Claudův, Jean-JacquesJean-Jacquesův, Jean-LucJean-Lucův, Jean-PaulJean-Paulův.

Pro mluvnickou shodu přídavného jména s řídícím podstatným jménem je rozhodující mluvnický rod a životnost podstatného jména: Jiráskovi Psohlavci i Karafiátovi Broučci vyšli v mnoha vydáních. V knihovně máme Jiráskovy Psohlavce i Karafiátovy Broučky (viz též kap. Typ Novákovi, Skotničtí –⁠ Skotnických, rodina Novákova, Tvoření přídavných jmen přivlastňovacích od ženských osobních jmen, Životnost podstatných jmen a Shoda přísudku s podmětem jednoduchým).

Hlavní stránka O příručce Nápověda English version