Zeměpisná jména pomnožná

Pomnožná jména jsou často obtížně zařaditelná do kategorie rodu a to způsobuje následně nejistotu při výběru pádových tvarů. Vlivem nezřetelného původu názvu se často stává, že tato jména kolísají mezi rody a vzory. Pokud si nejsme jisti, kterého rodu a vzoru je dané zeměpisné jméno, můžeme tuto informaci vyhledat ve slovníkové části IJP, ve výkladovém slovníku či v jiné jazykové příručce, např. v knize A. Polívkové Naše místní jména.

Jména zakončená ve výslovnosti na [i]

Pomnožná jména zakončená ve výslovnosti na [i] mohou být buď rodu mužského (vzor „hrad“), nebo ženského (vzor „žena“). U některých dochází ke kolísání, protože zakončení na ‑y mohou mít podstatná jména obou rodů, proto jsou u nich přípustné dubletní tvary. Rod obvykle můžeme odvodit od obecného podstatného jména, ze kterého název vznikl, a v případě, že si nejsme jisti, je lépe ověřit si gramatický rod v příručkách či použít opěrné podstatné jméno (do obce Lány, v pohoří Kordillery).

1. Názvy mužského rodu jsou např. Diváky, Dvorečky, Potůčky, Hamry, Vary, Lány, Zlatníky, Ležáky. Tyto názvy vznikly z obecných podstatných jmen mužského rodu. Tam, kde není původ jména tak zřetelný, nám může pomoci, že se k mužskému rodu zařazují jména s příponou ‑any, ‑íky, ‑áky, což jsou přípony charakteristické právě pro mužský rod (Rokycany, Dobřany, Říčany, Zlatníky, Ležáky). Z dalších jsou to např. Kladruby, Chocerady, Poděbrady, Pyšely, Hlubočepy, Kralupy, Louny, Velvary, Sviny, Podmokly, Klatovy. Obecně lze říci, že většina pomnožných jmen slovanského původu zakončených na ‑y/‑i je rodu mužského (Berežany, Přemyšlany, Lipovljani, Krušari, Makoszowy).

   Pádové koncovky kolísají ve 2., 3. a 6. p. Jména mužského rodu, která jsou zřetelně odvozená od obecných mužských podstatných jmen, mají pádové koncovky podle vzoru „hrad“ (Dvorečků, Potůčků, Zlatníků, Ležáků), ale u velké části z nich je původní mužský rod zastřen a mají ve 2. p. místo koncovky ‑ů („hradů“) koncovku nulovou (Rokycan, Klatov, Kladrub, Chocerad, Poděbrad, Pyšel, Hlubočep, Kralup, Loun, Velvar, Dobřan, Říčan, Podmokel). Některá jména mohou ve 2. p. kolísat a mít dubletní koncovky (2. p. (Karlových) Var i Varů, Lán i Lánů, Lub i Lubů, Svin i Svinů).

   Ve 3. p. mají tyto mužské názvy zpravidla koncovku ‑ům –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ „hradům“ (Rokycanům, Klatovům, Kladrubům, Choceradům, Poděbradům, Pyšelům, Hlubočepům, Kralupům, Lounům, Velvarům, Dobřanům, Říčanům, Podmoklům). U některých se objevuje i variantní ženská koncovka ‑ám, a to zejména u jmen zakončených na ‑ky (Kloboukům i Kloboukám, Králíkům i Králíkám).

   Největší variantnost je ve tvarech 6. p. Zde se mohou objevit koncovky ‑ech, ‑ích či ‑ách, event. dubletní tvary. Nejčastější koncovkou u těchto jmen je ‑ech. Tu mají jména zakončená na ‑ny, ‑by, ‑dy, ‑my, ‑ry, ‑vy (Bubnech, Vysočanech, Kladrubech, Hradech, Poděbradech, Krámech, Chabrech, (Karlových) Varech, Klatovech). U některých se užívá vedle koncovky ‑ech i původní koncovka ‑ích, a to u jmen zakončených na ‑ly, ‑py, ‑sy, ‑zy (Pyšelech i Pyšelích, Hlubočepech i Hlubočepích, Kosmonosech i Kosmonosích, Mokropsech i Mokropsích, Plasech i Plasích, Veltrusech i Veltrusích, Hrdlořezech i Hrdlořezích), méně často jen samotná koncovka ‑ích (Kbelích). Ženská koncovka ‑ách se objevuje hlavně u jmen zakončených na ‑ky, ‑chy. V některých případech se vyskytuje v 6. p. pouze koncovka ‑ách (Ležákách, Roztokách), ve většině jsou však možné dublety (Divákách i Divácích, Kloboukách i Kloboucích, Mladých Bukách i Bucích, Stachách i Staších).

   Mezi mužská jména se také řadí názvy zakončené na ‑cy, ‑ci (nebo ‑ce), pokud jim předchází souhláska (Ljubercy, Karlovci, Kielce, Preselenci, Radenci). Ta se skloňují podle vzoru „stroj“ (2. p. Ljuberců, Karlovců, Kielců, Preselenců, Radenců –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 3. p. Ljubercům, Karlovcům, Kielcům, Preselencům, Radencům –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 6. p. Ljubercích, Karlovcích, Kielcích, Preselencích, Radencích). Ve 4. a 7. p. mají tyto názvy tvar totožný s 1. p., tedy koncovku ‑y (Ljubercy), případně ‑i (Karlovci, Radenci).

2. Ke jménům ženského rodu zakončeným na ‑y se řadí jména odvozená z obecných podstatných jmen ženského rodu (Boudy, Zahrady, Skály, Zahrádky, Stodůlky, Hůrky). Ze jmen méně průhledných sem patří většina názvů zakončených na zdrobňující přípony ‑ánky, ‑ičky, ‑ínky, ‑ýnky, ‑inky, ‑tky, ‑iny, ‑ůvky (Lažánky, Hodkovičky, Verušičky, Malínky, Cerhýnky, Březinky, Vrbátky, Prusiny, Lipiny, Losiny, Popůvky atp.). Z dalších např. jména Mísečky, Velichovky, Troubky a další slovanské názvy jako Brzeziny, Gorki, Studzianki aj.

   Většina pomnožných jmen jiného než slovanského původu se rovněž řadí pod ženský rod (Aleuty, Alpy, Andy, Apeniny, Athény (lze i Atény), Antverpy, Brémy, Bruggy, Filipíny, Galapágy, Mykény, Kordillery). U těchto jmen (domácího i cizího původu) problémy s pádovými tvary nebývají, protože dodržují pádové koncovky vzoru „žena“: 2. p. Bud, Zahrádek, Stodůlek, Prusin, Hodkoviček, Verušiček, Míseček, Velichovek, Troubek, Gorek, Brzezin, Studzianek, Aleut, Alp, Apenin, Antverp, Brém, Brugg, Filipín, Galapág –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 3. p. Boudám, Zahrádkám, Stodůlkám, Prusinám, Hodkovičkám, Verušičkám, Mísečkám, Velichovkám, Troubkám, Gorkám, Brzezinám, Studziankám, Aleutám, Alpám, Apeninám, Antverpám, Brémám, Bruggám, Filipínám, Galapágám –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 6. p. Boudách, Zahrádkách, Stodůlkách, Prusinách, Hodkovičkách, Verušičkách, Mísečkách, Velichovkách, Troubkách, Gorkách, Brzezinách, Studziankách, Aleutách, Alpách, Apeninách, Antverpách, Brémách, Bruggách, Filipínách, Galapágách –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 7. p. Boudami, Zahrádkami, Stodůlkami, Prusinami, Hodkovičkami, Verušičkami, Mísečkami, Velichovkami, Troubkami, Gorkami, Brzezinami, Studziankami, Aleutami, Alpami, Apeninami, Antverpami, Brémami, Bruggami, Filipínami, Galapágami.

3. Slovanská jména jako Lelčicy, Palevicy, Baranavičy, Slavkoviči kolísají mezi mužským a ženským skloňováním (vzor „stroj“ či „růže“), proto se u nich lze setkat s koncovkami obou vzorů.

Jména zakončená ve výslovnosti na [e]

Většina pomnožných jmen zakončených ve výslovnosti na [e] (v drtivé většině na ‑ice) se řadí k ženskému rodu. Výjimkou jsou jména zřetelně odvozená od obecných podstatných jmen rodu mužského jako Háje či Roháče a jména zakončená na ‑ce, pokud předchází souhláska (Lipence, Rohatce, Medzilaborce, Oravce). Ta se skloňují podle vzoru „stroj“ (2. p. Hájů, Roháčů, Blatců, Brodců, Lipenců, Rohatců, Medzilaborců, Oravců –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 3. p. Hájům, Roháčům, Blatcům, Brodcům, Lipencům, Rohatcům, Medzilaborcům, Oravcům –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 6. p. Hájích, Roháčích, Blatcích, Brodcích, Lipencích, Rohatcích, Medzilaborcích, Oravcích –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 7. p. Háji, Roháči, Blatci, Brodci, Lipenci, Rohatci, Medzilaborci, Oravci), 4. p. je totožný s prvním. Výjimku ve 2. p. mohou tvořit některá česká jména, u kterých se stále drží v místním úzu nulová koncovka. V takových případech se místní varianty nepovažují za chybné (Jince, Hrobce –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 2. p. Jinců i Jinec, Hrobců i Hrobec).

Jihoslovanská jména jako Pakoštane, Civljane, Bregare a další jména jako Leváre, Štitáre se rovněž řadí k mužskému rodu a skloňují se podle vzoru „hrad“, ale s nulovou koncovkou ve 2. p. (2. p. Pakoštan, Civljan, Bregar, Levár, Štitár –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 3. p. Pakoštanům, Civljanům, Bregarům, Levárům, Štitárům –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 6. p. Pakoštanech, Civljanech, Bregarech, Levárech, Štitárech).

Pomnožná jména zakončená na ‑ice se skloňují podle podvzoru „ulice“. Mohou mít jako pozůstatek mužského skloňování ve 3. p. vedle koncovky ‑ím také dubletní koncovku ‑ům, která se ovšem v úzu objevuje výrazně řidčeji a její užití může být i regionálně podmíněné (Litoměřice, Budějovice, Sušice na Přerovsku, Karlovice, Vizovice, Mikulčice, Gliwice, Bartoszyce –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 2. p. Litoměřic, Budějovic, Sušic, Karlovic, Vizovic, Mikulčic, Gliwic, Bartoszyc –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 3. p. Litoměřicím i Litoměřicům, Budějovicím i Budějovicům, Sušicím i Sušicům, Karlovicím i Karlovicům, Vizovicím i Vizovicům, Mikulčicím i Mikulčicům, ale Gliwicím, Bartoszycím –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 6. p. Litoměřicích, Budějovicích, Sušicích, Karlovicích, Vizovicích, Mikulčicích, Gliwicích, Bartoszycích –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 7. p. Litoměřicemi, Budějovicemi, Sušicemi, Karlovicemi, Vizovicemi, Mikulčicemi, Gliwicemi, Bartoszycemi ). Jen malá skupina jmen zakončených na ‑ice je v jednotném čísle (Bystřice, Sušice na Klatovsku a Uherskohradišťsku, Roudnice). Ta se skloňují podle vzoru „růže“. O nich více v kap. Zeměpisná jména ženská zakončená ve výslovnosti na [e], [i]. Některá místní jména mohou mít obojí tvary –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ podle čísla množného i jednotného, např. do Kytlic i do Kytlice, do Prčic i do Prčice, do Hostivic i do Hostivice. U jmen jako Sušice použití čísla rozlišuje různé obce: Sušice na Přerovsku jsou v množném čísle (do Sušic), Sušice na Klatovsku a Uherskohradišťsku v čísle jednotném (do Sušice).

Ostatní pomnožné ženské názvy včetně cizích se skloňují podle vzoru „růže“ (Nusle, Fláje, Pompeje, Pyreneje, Orkneje –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 2. p. Nuslí, Flájí, Pompejí, Pyrenejí, Orknejí). Některé české názvy však mohou mít ve 2. p. vedle zakončení ‑í i nulovou koncovku (Řeporyje, Lysolaje –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 2. p. Řeporyjí i Řeporyj, Lysolají i Lysolaj).

Jména zakončená ve výslovnosti na [a]

Pomnožná jména zakončená na [a] (Napajedla, Čihadla, Koryta, Blata) se řadí ke střednímu rodu a v pádových tvarech mají koncovky podle vzoru „město“ (2. p. Napajedel, Čihadel, Koryt, Blat).

Jména zakončená ve výslovnosti na souhlásku

Mezi jména zakončená ve výslovnosti na souhlásku lze řadit jména cizí, a to německá jména zakončená na ‑ingen, ‑hausen (Tübingen, Göttingen, Meiningen, Schaffhausen). Skloňují se obvykle jako jména v jednotném čísle podle vzoru „hrad“ (2. p. Tübingenu, Göttingenu, Meiningenu, Schaffhausenu) nebo lze respektovat původní množné číslo v němčině a ponechat je nesklonná –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ tento způsob je však dnes méně častý (viz též Zeměpisná jména mužská zakončená ve výslovnosti na souhlásku).