Potřebujeme‑li zapsat v češtině slova z cizích jazyků, které nepoužívají latinku, ale cyrilské písmo, máme dvě obecné možnosti, jak postupovat. Prvním způsobem je prostá náhrada každého cyrilského znaku latinským písmenem nebo písmeny. Tato náhrada znak za znak nebo znak za znaky se označuje jako transliterace a používá se, když je důležité, aby se z českého zápisu dal snadno, přímočaře odvodit původní zápis; typicky jde např. o bibliografické seznamy a databáze, úřední dokumenty a doklady nebo odborné lingvistické články.

Druhým způsobem je zachycení výslovnosti v původním jazyce, samozřejmě přizpůsobené artikulačním možnostem českých mluvčích a zvukovému systému češtiny, pomocí prostředků a zásad českého pravopisu. Tento druhý způsob se označuje jako transkripce a používá se všude tam, kde je naopak důležité reflektovat původní výslovnost, tj. zejména v médiích (nejen audiovizuálních, ale i tištěných), v krásné literatuře nebo v běžném, neformálním kontaktu.

Rozdíl mezi transliterací a transkripcí je možné ilustrovat např. na dvou způsobech, jakými lze přepsat název ukrajinského města, zapisovaný ukrajinskou variantou cyrilice jako Бердянськ a vyslovovaný v ukrajinštině jako [berˈďɑnsʲk].

• Transliterace tohoto názvu má podobu Berdjans’k. Cyrilský znak я je nahrazen dvojící latinských písmen ja a měkkému znaku ь odpovídá v české transliteraci apostrof. Obojí je důležité proto, aby z transliterace bylo snadné odvodit původní cyrilský zápis, bez apostrofu by např. nebylo zřejmé, že v původním cyrilském zápisu se vyskytuje měkký znak (ь). Upozaďuje se tak ovšem skutečnost, že v ukrajinštině zaznívá hláska [ď] –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ transliterujeme dja tam, kde jde o slabiku [ďa]. Transliterace Berdjans’k tak umožňuje dobrou představu o původní podobě cyrilského zápisu, ale hůř se z ní odvozuje původní ukrajinská výslovnost.
• Transkripce tohoto názvu má podobu Berďansk. Původní ukrajinská výslovnost [berˈďansʲk] se v češtině přizpůsobuje na [ˈberďansk] a tato zvuková podoba se pak zachycuje grafickými prostředky češtiny. Hláska [ď] se transkribuje písmenem ď –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ slabiku [ďa] tak zapisujeme, jak je v češtině běžné, pomocí písmen ď a a, nikoliv jako dja. Vynechává se přitom znak ь, naznačující v ukrajinštině měkkou výslovnost předcházejícího s [sʲ], které čeština nemá, a nahrazuje ho proto prostým [s]. Odtud transkripce Berďansk, která umožňuje dobrou představu o původní výslovnosti, ale hůř se z ní odvozuje původní cyrilský zápis.

Pravidla transliterace bývají jednoduchá, přímočará, upravuje je ČSN ISO 9 (01 0185) Informace a dokumentace –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Transliterace cyrilice do latinky –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ slovanské a neslovanské jazyky. Pravidla transkripce bývají naopak složitější, pro slovanské jazyky používající cyrilici je uvádí akademická verze Pravidel českého pravopisu (vyd. Academia), odkud je přebírá nařízení vlády č. 100/2007 Sb., o přepisu znaků do podoby, ve které se zobrazují v informačních systémech veřejné správy. Příslušné tabulky obsahují základní transkripční pravidla, řada kombinací v nich však chybí, a nelze je tak bohužel považovat za úplné, vyčerpávající.

K transkripčním tabulkám

Transkripční tabulky uvedené v Internetové jazykové příručce obsahují pravidla pro transkripci z vybraných slovanských jazyků používajících různé varianty cyrilské abecedy –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ prozatím z běloruštiny, bulharštiny, makedonštiny, ruštiny, srbštiny a ukrajinštiny. Usilují o úplný přehled toho, jak do češtiny transkribovat nejen jednotlivá cyrilská písmena, ale i všechny jejich potenciálně problematické kombinace.

Pro snazší používání jsou jednotlivé řádky tabulek očíslovány. Čísla typu 9a znamenají, že se v dané abecedě příslušný cyrilský znak nepovažuje za samostatné písmeno. Následuje sloupec s cyrilskými znaky v běžné a kurzivní podobě a po něm sloupec se způsobem jejich transkripce do češtiny. Ten je pak v následujícím, posledním sloupci doložen příklady, případně doplněn o zpřesňující pravidla transkripce, pokud přepis znaku záleží na dalších okolnostech. Tam, kde bylo třeba uvést českou výslovnost transkribovaného zápisu (např. u skupin transkribovaných jako di, ti, ni, které se mají v češtině vyslovovat jako [dy], [ty], [ny]), je za českou transkripcí výslovnost uvedena v hranatých závorkách. Používá se při tom česká fonetická transkripce.

Jednotlivé transkripční tabulky uvádějí příklady transkripcí slov z příslušných jazyků, především vlastních jmen. Pro některá, zejména známější zeměpisná jména se však v češtině místo transkripce používají tzv. exonyma. Například místo Barysaў, Sofija, Drim, Beograd, Volga, Kyjiv (transkripce) se v češtině užívají české názvy Borisov, Sofia nebo Sofie, Drin, Bělehrad, Volha, Kyjev (exonyma). Česká exonyma jsou uvedena ve slovníkové části Internetové jazykové příručky.

Transkripční tabulky v Internetové jazykové příručce vycházejí z tabulek uvedených v Pravidlech českého pravopisu a v nařízení vlády č. 100/2007 Sb., ale podstatně je doplňují a rozšiřují. Případy, ve kterých se tyto tabulky od Pravidel českého pravopisu a nařízení vlády odchylují, jsou označeny a vysvětleny. Vždy je zachována možnost transkribovat podle PČP nebo nařízení vlády. Tabulky v příručce doplňují nové alternativní způsoby přepisu, případně vyjadřují preferenci jednomu ze způsobů přepisu, který už PČP nebo nařízení vlády umožňují.