Vyjmenovaná slova (Skrýt)

Co to jsou vyjmenovaná slova

Vyjmenovaná slova jsou domácí slova (výjimečně i zdomácnělá: lyže), v jejichž kořenech (výjimečně i v příponě: brzy, slepýš, kopyto) se píše po tzv. pravopisně obojetných souhláskách y/ý. Toto y/ý píšeme rovněž ve slovech odvozených. Osobní a zeměpisná jména se pravopisným pravidlům nemusejí vždy podřizovat, proto se v souladu s tradicí lze setkat se jmény Mlynář i Mlinář, Syrovátka i Sirovátka, Zima i Zyma, Solopysky i Solopisky apod.

Řady slov, popř. jejich pořadí, uváděné v nejrůznějších příručkách (PČP, mluvnice, školní učebnice) nejsou zcela totožné; mohou se lišit jak učebnice starší a současné, tak i výčty v různých typech učebnic a cvičebnic. Výběr slov v učebnicích není záležitostí Ústavu pro jazyk český, ale jednotlivých autorů a nakladatelství. Uvedený přehled vychází z akademického vydání PČP z roku 1993. Zeměpisná a osobní jména jsou do přehledu vyjmenovaných slov zařazena výběrově; těch, v nichž se píše y/ý, je více.

Přehled vyjmenovaných slov

B: být (bych, bys, by, bychom, byste, abych, abys, aby, …, kdybych, kdybys, kdyby, …, bytí, živobytí, bývat, bývalý, byt, bytná, bytový, bytelný, bytost, bydlit i bydlet, bydliště, obydlí, bydlo (tj. příbytek, živobytí), dobýt, dobyvatel, dobytek, dobytče, dobytkářství, nabýt, nabývat, nábytek, obývat, obyvatel, obyvatelstvo, odbýt, odbyt, neodbytný, pozbýt, přebýt, přebývat, přebytek, přibýt, přibývat, příbytek, ubýt, ubývat, úbytek, zbývat, zbytek, zabývat se), obyčej (obyčejný), bystrý (bystře, bystrost, bystřina, Bystrc, Bystřice), bylina (býlí, býložravec, černobýl, zlatobýl), kobyla (kobylka, Kobylisy), býk (býček, býčí, býkovec), babyka; Bydžov, Přibyslav, Bylany, Hrabyně; Zbyněk.

F: Po f se v kořenech domácích slov y/ý nepíše, proto vyjmenovaná slova po f v češtině nemáme. V některých učebnicích a přehledech vyjmenovaných slov bývá uvedeno přejaté slovo fyzika. Obojetnost f se projevuje zvláště v koncovkách (grafy, žirafy, ale v kafi), viz Psaní i, í –⁠⁠ y, ý.

L: slyšet (slyšitelný, slýchat, nedoslýchavý), mlýn (mlynář, mlýnice), blýskat se (blýsknout se, zablýsknout se, blýskavice, blýskavý, blyštět se), polykat (zalykat se), vzlykat (vzlyknout, vzlyk, vzlykot), plynout (uplynout, rozplynout se, rozplývat se, splynout, splývat, oplývat, vyplývat, plynulý, plyn, plynný, plynárna, plynoměr, plynojem), plýtvat, lysý (lysina, lyska, Lysá, Lysolaje), lýtko, lýko (lýčí, lýčený (tj. lýkový), lýkovec, lýkožrout), lyže (lyžovat, lyžař), pelyněk, plyš, slynout, plytký, vlys (vlýsek, vlysový); Volyně.

M: my (zájmeno 1. os. mn. č.), mýt (mycí, myčka, umýt, umývat, umývadlo i umyvadlo, umývárna i umyvárna, pomyje, mýval, mýdlo, mydlit, mydlář, mydlina), myslit i myslet (mysl, myšlenka, pomyslit i pomyslet, pomýšlet, přemýšlet, vymyslit i vymyslet, vymýšlet, výmysl, úmysl, usmyslit si i usmyslet si, smýšlení, smyšlenka, smysl, smyslný, nesmyslný, průmysl, myslivec, myslivna, Nezamysl, Nezamyslice, Přemysl), mýlit se (mýlka, mylný, omyl, zmýlená), hmyz (hmyzí, hmyzožravec), myš (myší, myšina), hlemýžď, mýtit (mýtina, vymýtit, vymycovat), zamykat (odmykat, nedomykat, vymykat se, výmyk, přimykat se), smýkat (smyk, smýčit, smyčec, smyčka, průsmyk), dmýchat (rozdmýchat, dmychadlo i dmýchadlo), chmýří, nachomýtnout se (ochomýtat se), mýto (mýtné, Mýto), mykat (mykaný), mys, sumýš; Litomyšl, Kamýk.

P: pýcha (pyšný, pyšnit se, zpychnout, pýchavka, pych, přepych, Přepychy), pytel (pytlovina, pytlák, pytlačit), pysk (pyskatý, ptakopysk, Solopysky), netopýr, slepýš, pyl (opylovat), kopyto (sudokopytník), klopýtat (klopýtnout), třpytit se (třpyt, třpytivý, třpytka), zpytovat (jazykozpyt, nevyzpytatelný), pykat (odpykat), pýr (pýřavka), pýří, pýřit se (zapýřit se, pýřivý, čepýřit se), pyj; Chropyně, Pyšely; Spytihněv.

S: syn (synovský, synovec, zlosyn, Syneč), sytý (sytost, dosyta, nasytit, nenasytný), sýr (syreček, sýrař, sýrárna, syrovátka, Sýrovice), syrový (syrovinka), syrý (tj. syrový), sychravý (Sychrov), usychat (vysychat), sýkora (sýkořice), sýček, sysel, syčet (sykat, sykot), sypat (sypký, sýpka, sypek, nasypat, násyp, násypný, osypaný, vysypat, zasypat, zásyp); Bosyně.

V: vy (zájmeno 2. os. mn. č.), vykat, vysoký (vysočina, Vysočany, vyšší, výše, výška, výšina, povýšit, vyvýšit, vyvýšenina, zvýšit, převyšovat, Vyšehrad), výt (zavýt), výskat (výskot, zavýsknout), zvykat (zvyk, zlozvyk, zvyknout, zvyklost, navykat, navyknout, návyk, odvykat, odvyknout, obvyklý), žvýkat (žvýkací, přežvykovat, přežvýkavec, žvýkačka), vydra (vydří, vydrovka, Povydří), výr (tj. pták), vyžle (Vyžlovka), povyk (povykovat), výheň, cavyky, vyza; předpona vy‑/vý‑ (např. vyslechnout, vyvařit, výslech, výborný, výzkumný); Vyškov, Výtoň.

Z: brzy, jazyk (jazýček, jazykozpyt, jazykověda, dvojjazyčný, jazylka), nazývat (se) (vyzývat, vyzývavý, vzývat, ozývat se); Ruzyně.

Původ vyjmenovaných slov

Obojetnost souhlásek souvisí s historickým vývojem češtiny, přesněji s výslovností. Výslovnost samohlásky označené písmeny i a y je v dnešní češtině naprosto stejná (rozdíly najdeme jen v některých nářečích), ale ve staré češtině byl rozdíl mezi nimi jasně slyšitelný, nebylo proto třeba pořizovat soupis slov s y. Rozdíly ve výslovnosti i –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ y mizí již v době husitské, ale v písmu je i –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ y zachováno dodnes. Jinak než prostým zapamatováním výčtu slov už dnes na rozdíl od starých Čechů nepoznáme, že se v nich píše y (viz Z historie českého pravopisu).

Vyjmenovaná slova jsou tradičně součástí Pravidel českého pravopisu (z roku 1902, 1913, 1941, 1957, 1993). V prvních Pravidlech (Pravidla hledící k českému pravopisu a tvarosloví), která vyšla v roce 1902 a pod nimiž je podepsán Jan Gebauer, je psáno: „Slabiky vnitřní, které tu mají ‑y‑, ‑ý‑, uvozují se v mluvnicích a jsou uvedeny na svých místech zde dále v seznamu abecedním. Píšeme ý, kde se obecně vyslovuje místo něho ej; a píšeme y, kde tvar některý příbuzný má na témž místě v obecné výslovnosti ej. Tedy na př. býti, pýcha, mýliti, výška, sýpka, mlýn … poněvadž se obecně říká bejt, pejcha, mejlit, vejška, sejpka, mlejn … a dále byt, obydlí, pyšný, omyl, vysoký, sypati, mlynář atp., poněvadž ve slovích příbuzných býti, pýcha … se vyslovuje obecně ej.“ Jiný výčet v prvních PČP uveden není, jednotlivá slova najdeme v jejich slovníkové části.

Pravidla z roku 1913 již mají seznam i poučení podrobnější: „Píšeme ý, kde se obecně v Čechách vyslovuje místo něho ej; a píšeme y, kde některý tvar příbuzný má na témž místě ý (v obecné výslovnosti ej). Tedy na př.: býk, býlí, býti, bývati (obývati atp.), klopýtnout, netopýr, pýcha, pýchavka, pýř, pýřiti se, slepýš, hlemýžď, Kamýk, mýliti, mýti, mýdlo, mýto, mýtiti, výheň, výr, výskati, výška, výti, žvýkati, vý‑ (výmluva, výlet atp.), sýček, sýkora, sýpka, sýr, blýskati, lýko, lýtko, mlýn, plýtvati, slýchati …, poněvadž se obecně říká bejk, bejlí, bejt, bejvat … bych, aby, byt, bytost, bytný, obydlí, nábytek, příbytek, dobytek, obyvatel, Zbyslav, Přibyslav, pych, pyšný, smyčec, průsmyk, zamykati, omyl, mylný, pomyje, mydlář, vysoký, vymlouvati, vyletěti, sypati, sypký, syrovátka, syrový, slyšeti atp.; v slovích příbuzných býti, pýcha, smýkati, výška, sýpka, slýchati … jest ý, které se v Čechách vyslovuje obecně ej… Kromě toho jest nutno některá slova, v nichž se píše y(ý), prostě si pamatovati. Jsou to tato: obyčej, babyka, Bydžov, bystrý (bystřina, Bystřice), kobyla; kopyto, pykati, pysk, zpytovati, pytel, třpytiti se; hmyz, mys, mysl (mysliti, myšlenka, myslivec, smysl, Nezamysl, Litomyšle), myš; vydra, povyk, zvyk (obvyklý), vyza, vyžle; usychati (vysychati atd.), syčeti (sykot), syn, syrob, sysel, sytý (sytiti); polykati, lysý (lysina, lyska), lyže, plyn (plynouti), slynouti, Volyň; jazyk (jazýček), brzy, nazývati.“

Etymologie některých slov

Mlýn a mlít

Slova mlýn a mlít jsou hláskově i významově podobná, přesto se jejich pravopis různí, protože nejde o slova příbuzná. Podstatné jméno mlýn (mlynář, mlýnice) do češtiny přišlo ze staroněmeckého mulīn (v němčině dnes Mühle). Sloveso mlít (stejně jako výrazy mletí, mlecí, mleč) pochází z praslovanského *melti. Již ve staré češtině došlo k přesmyku hlásek el (mleti) a zdloužení slabiky na lé (mléti); v ní se pak é zúžilo na í (mlíti). Stejnou změnu můžeme sledovat např. u slovesa třít z praslovanského *terti.

Mýtit a vymítat

Sloveso mýtit má význam ‚kácením zbavovat porostu, zejména stromů; kácet‘ (např. mýtit prales), popř. i ‚kácením (porostu) vytvářet‘ (mýtit cestu). Obvykle se užívá s předponou vy‑ (vymýtit) ve významu ‚vykácet, vysekat‘: vymýtit porost mezi pražci, pozemek bylo nutno vymýtit, zorat a oplotit, ale i v přeneseném významu ‚odstranit, vyhubit, vyhladit něco nežádoucího‘: vymýtit korupci, vymýtit zlo, snažili se vymýtit neštovice. Nedokonavým protějškem dokonavého vymýtit je vymycovat ‚odstraňovat‘: vymycovat fráze z veřejných projevů.

Vymítat je varianta slovesa vymetat. Užívá se v přeneseném významu ‚vyhánět; dělat pořádek v nějakém prostředí‘. Uplatňuje se ve spojeních vymítat ďábla, zlé duchy, démony, čerty, zlo; vymítat kacířství z lůna církve. Setkáme se s ním i v úsloví vymítat/vyhánět čerta ďáblem (popř. ďábla belzebubem). Bezpředponové sloveso v podobě *mítat se neužívá (uplatňuje se pouze metat); zato ve spojení s předponami zjistíme souvislost s celou řadou významově vzdálených sloves: namítat, odmítat, omítat, promítat, přemítat, zamítat, zmítat. S ‑í‑ píšeme pochopitelně i odvozené činitelské podstatné jméno vymítač: Někteří vymítači ďábla vymítají zlo tak vehementně, že téměř vymýtí své pacienty.

Pykat a pikat

Pykat znamená ‚nést trest za něco, trpět‘: děti nesmějí pykat za naše provinění. Původ slova je ve staročeském pykati s významem ‚želet, litovat, mrzet se‘.

Sloveso pikat, často užívané s předponou za‑ (zapikat), znamená v dětských hrách ‚zaříkávat se určitou formulí (piky piky na hlavu), odpočítávat na určeném místě‘. Ve hře na pikanou je takovýmto místem pikola. Původ slovesa pikat není zcela jasný, některé slovníky ho považují za převzaté z němčiny, jiné uvádějí spojitost s výrazem pikle (kout pikle) a spiknout se; vyloučen není ani zvukomalebný původ slova –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ základem může být citoslovce pik znamenající ‚ťuk, pích‘ apod.

PSJČ (díl IV, část 2, 1944–⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠1948) uvádí pro označení dětské hry sloveso pykat. PČP z roku 1957 mají jen slovo pykat (bez vysvětlení významu). SSJČ (1960–⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠1971) slovesa pykat a pikat rozlišuje, stejně tak i PČP z r. 1993.

Pýchavka

Název houby pýchavky, jejíž zralé plodnice po zmáčknutí vyfouknou žlutohnědý oblak s výtrusy, je odvozen z již neužívaného slovesa pýchati s významem ‚dout, foukat‘. Stejný původ má i podstatné jméno pýcha, k němuž je v současných PČP pýchavka přiřazena.

Vyžle

Vyžle je původně jedno z plemen menšího loveckého psa, který se dříve (společně s chrty a ohaři) užíval při honech. V Jungmannově slovníku je uvedena věta: Často malé wyžlátko za liškau padá w dupátko. Postupně se názvem vyžle označovala i strašidelná bytost –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ malý hubený pes; dnes je toto slovo známo jedině jako označení velmi hubeného dítěte: Byla jsem tenkrát strašné vyžle, sukýnku jsem měla na kšandě, protože mi nedržela.

Ližiny

Se slovem ližiny, které se obvykle užívá v množném čísle, se nejčastěji setkáváme ve slovním spojení střešní ližiny. Jsou to podélné vyztužené lišty na střechách automobilů, na něž se připevňuje autozahrádka nebo nosič na kola či lyže, např. Příjemným detailem kombíků jsou integrované střešní ližiny s možností nastavení vzdálenosti příčných nosníků. Nosič lyží musí být přimontován na pevné střešní ližiny nebo na zahrádku.

Podle SSJČ slovo ližiny označuje kovové nebo dřevěné trámce, které slouží k posunování těžkých břemen nebo mohou tvořit součást nosných konstrukcí lešení, např. Břemeno leží na ližinách a zdvižných vidlicích mezi předními a zadními koly. Od jara je schodiště vybaveno ližinami, které handicapovaným umožňují bezproblémový vstup. Při natahování na ližiny odtahového vozu zůstávají kola zablokovaná a může dojít k poškození částí motoru. Pod zadní částí trupu je ližina, která má delší typy letadel ochránit při startu před nárazem o zem. Kostru tvoří sloupky, ližiny a vzpěry. V PSJČ najdeme ještě další významy –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ označovaly se tak i trámce, které se kladly na měkké cesty nebo mokřiny, popř. oblé tyče položené a upevněné po obou stranách vozu.

Mnozí pisatelé jsou přesvědčeni, že ližina by se neměla psát s ‑i‑, protože jde o pojmenování odvozené od vyjmenovaného slova lyže. Není to však pravda –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ v tomto případě jde o tzv. falešnou etymologii. Podstatné jméno lyže jsme převzali z ruštiny až koncem 19. století, zatímco ližina je doložena už v Jungmannově Slovníku česko‑německém (díl II, 1836) jako synonymum podstatného jména líha = ‚to, na čem něco leží‘ nebo ‚dřeva dvě hladká, podlouhlá, po nichž se sudy smýkají‘. SSJČ definuje líhu jako ‚šikmý trámec pro posun těžkých břemen; postranní nebo spodní prkno povozu; dřevěný pružný můstek‘. Líha i ližina mají spojitost se slovesem ležet –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ léhat/líhat (srov. běžet –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ běhat –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ vybíhat).

Zjednodušeně řečeno: ližina je to, na čem nějaký předmět lehá, popř. prostřednictvím čeho si může lehat –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ to platí např. i pro přistávací ližiny u podvozku vrtulníku. Ačkoli se tvarem podobají lyžím, nejsou primárně určeny k lyžování (tedy ke klouzavému pohybu). Pokud jde o součásti sněžných skútrů a skibobů, měli bychom užívat přesné označení lyže, popř. pro malé lyže zdrobnělinu lyžičky (výraz *lyžina zdrobnělina není).

Lišaj

Noční motýl s úzkými křídly a s nápadně dlouhým sosákem se jmenuje lišaj (nejznámější je patrně lišaj smrtihlav). Pojmenování lišaje nesouvisí s vyjmenovaným slovem lysý; je etymologicky shodné s pojmenováním kožní choroby zvané lišej. Základem je výraz lichъ s významem ‚špatný, zlý‘ –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ kožní lišej je něco špatného, zlého. Podle starých lidových názorů byli za šiřitele moru, horečky nebo zimnice a kožních nemocí často považováni motýli a můry. Původní praslovanský název kožní choroby lišajь byl tedy přenesen na domnělého šiřitele této nemoci, motýla. Doklady obou slov najdeme např. v Jungmannově slovníku.

Ve starší literatuře, např. ve druhém díle PSJČ, popř. i v Pravidlech z let 1902, 1913, 1921 a 1941, najdeme podobu lyšaj (v prvním vydání PČP ve variantě lyšej). PČP z roku 1957 se vracejí k původnímu způsobu psaní a uvádějí jedině podobu lišaj.

Sirup, sirob

Slova sirup a sirob píšeme současným pravopisem od roku 1957, kdy bylo v PČP opraveno y na i. Mylná etymologie vedla k jejich spojování se slovem syrý a podle něj se tato slova psala s y. Podstatné jméno sirup (i varianta sirob) pochází z arabštiny (šarāb –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ nápoj), do Evropy se dostalo prostřednictvím latiny (siru(p)pus/sirop(p)us), do češtiny pak přišlo z němčiny (Sirup).

Jazykové hříčky: bidlo a bydlo, vír a výr

Již celá desetiletí si lidé lámou hlavu, které i –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ y doplnit do jazykové hříčky: Na dvoře stálo bidlo (tyč). Na tomto bidle si postavil pták své bydlo (obydlí). Přišel silný vítr a obě b‑dla spadla. Větu můžeme vyslovit, protože ve výslovnosti i a y nerozlišujeme, ale pravopisně ji obvyklým způsobem (tj. napsáním jednoho písmena) řešit nelze –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ jedná se o dvě různá slova s odlišným významem. Nelze proto doporučit ani zápis s lomítkem: obě bidla/bydla spadla nebo obě bi/ydla spadla. Řešením je zápis spadlo bidlo i bydlo, ten však ruší slovní hříčku.

Obdobnou pravopisnou hříčku můžeme vytvořit i ze slov vír a výr nebo vískat a výskat: Neopatrného výra se zmocnil vír a za chvíli na hladině po obou v‑rech nezbylo nic. Vískala mu ve vlasech a přitom výskala, dokud ji v‑skání neomrzela.  

Dělení slov na konci řádku (Skrýt)

Slova dělíme v psaném textu z ryze praktických důvodů. Je přitom důležité si uvědomit, že dělení slov v písmu na konci řádku není vždy totožné s členěním slov na slabiky v mluvené řeči (viz Slabika) nebo například s morfematickým členěním slov (viz Morfematika). Vzhledem k tomu, že se pokyny pro dělení slov v různých příručkách liší, rozhodli jsme se zde pro co nejjednodušší, a hlavně pokud možno pravidelný způsob dělení. To má za následek, že se často s řešením v jiných příručkách rozcházíme (obvykle tak, že připouštíme méně možností dělení). V souvislosti s tím upozorňujeme, že si naše řešení neklade za cíl být autoritativní a že jiný způsob dělení není nutně chybný. Jinými slovy: ačkoliv doporučujeme řídit se při dělení slov níže uvedenými pravidly, nevylučujeme případné jiné možnosti.

Možná místa, kde lze slovo dělit, tradičně označujeme spojovníkem. Napíšeme‑li například ko‑s‑me-ti-ka, znamená to, že můžeme slovo dělit po písmenech ko‑, kos‑, kosme‑ a kosmeti‑.

Dělení slova na konci řádku se naznačí spojovníkem, např. kra‑|bice. Pokud řádek končí spojovníkem vyžadovaným pravidly pravopisu (viz např. spojovník ve slovech ping-pong, technicko-ekonomický) a část slova za spojovníkem pokračuje na následujícím řádku, zopakuje se spojovník rovněž na začátku tohoto řádku, např. ping‑|‑pong. Podrobněji o spojovníku viz Spojovník.

Základní pravidla dělení slov

1. V češtině dělíme pouze slova víceslabičná. Jednoslabičná slova, a to i ta, která se zapisují více písmeny (pštros, vstříc), nedělíme.
2. Nedělíme zkratky (MUDr., FAMU, USA, např., apod., genpor. atd.).
3. Nedělíme dvouslabičná slova, jejichž první slabiku tvoří jednoduchá samohláska (oběd, Ivan, éter, Ústí). Podobně neoddělujeme počáteční samohlásku ani u víceslabičných slov, např. Af-ri-ka, as‑t‑ro-naut, ús‑tec‑ký, ame-ric‑ký, elek‑t‑ro (viz bod 2.1a).
4. Slova, jejichž první písmeno je připojeno pomocí spojovníku, nedělíme v místě spojovníku (tj. e‑mail nedělíme vůbec, e‑mailový dělíme pouze za slabikami mai a lo: e‑mai‑lo‑vý, x‑násobný pouze za slabikami ná a sob: x‑ná‑sob‑ný, H‑vazba pouze za slabikou vaz: H‑vaz-ba).
5. Pozor je třeba dávat na souhlásky l a r. Pokud jsou v slabikotvorném postavení, pracujeme s nimi při dělení stejně, jako by šlo o samohlásky (např. dělíme me-tr stejně jako me-ta, osr‑dí stejně jako osu‑dí). V případě, že souhlásky l a r nejsou ve slabikotvorném postavení, pracujeme s nimi jako se (specifickými) souhláskami (viz bod 2.3 a bod 2.4).
6. Slova se primárně dělí podle slabičných hranic. Například slovo mladý má dvě slabiky (mla a dý), dělíme je tedy jedině mla‑dý (upozorňujeme, že slabika je zvuková jednotka, nikoliv grafická –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ například jméno Jacques [žak] představuje pouze jednu slabiku a nedělí se). U řady slov (např. u těch, kde za sebou následuje několik souhlásek) však nejsme schopni slabičnou hranici s jistotou identifikovat.
7. Sekundárně je důležitá rovněž slovotvorná stavba slova (viz Morfematika).

Způsob dělení, který zde představujeme, zohledňuje v tomto směru především předpony (např. na‑, po‑, roz‑, do‑) a hranici mezi dvěma částmi složenin (např. prosto|pášný, velko|statek, mnoho|násobný, troj|stěžník). Přípony jsou zohledňovány minimálně –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ především z toho důvodu, že schopnost jejich bezchybného rozpoznání nelze obecně předpokládat.

Konkrétní způsoby dělení

Předpony

1. Pokud má slovo slabičnou, ale jednopísmennou předponu, neoddělujeme ji, např. úspěch, uspět, obra-na, ochrán‑ce. Pokud po této předponě následuje souhlásková skupina čt, můžeme slovo dělit po č: úč‑to-vat.
2. Pokud má slovo slabičnou vícepísmennou předponu, provádíme dělení za ní (rovněž u latinských a řeckých předpon), a to i v případech, kdy jí předchází jednopísmenná předpona. Například slovo podraz dělíme pouze pod-raz, nikoli *po-draz (což by bylo z hlediska slabičného přijatelné). Další příklady: vy-hrá‑vat, po‑čkat, do‑čkat, se‑čkat, vy‑ční‑vat, ve-dle, po-dle, du-pli-ko-vat, kom-pli-ko-vat, kom-pli-ka-ce, ex-pli-ka-ce, kon-gre-ga-ce, kon-sti-tu-ce, in-spek-tor, in-spek-ce, de-kla-ma-ce, re-kla-ma-ce, re-kvi-zi-ta, roz-tr-hat, pod-trh-nout, od-po‑vě‑dět, zod-po‑vě‑dět, po-chy-bit, zpo-chyb-nit, upo-za-dit.
3. Pokud má slovo dvě předpony, přičemž první je slabičná a druhá neslabičná, dělíme vždy po první předponě a druhou předponu přiřazujeme k druhé slabice, např. po-změ‑ňo‑vat, po-zdr‑žet, po-zvra-cet, na-zpa‑měť, vy-zvě‑dač, vy-zbro-jo-vat.
4. Pokud má slovo dvě předpony, přičemž první je slabičná a druhá je tvořena samohláskou, dělíme pouze po první předponě, např. po-uka-zo-vat, po-upra-vit, ne-uspět, na‑úč‑to-vat.
5. Pokud má slovo dvě jednopísmenné předpony, dělíme po druhé předponě: zú‑rod-nit, zú‑ro‑čit, zú‑pl-na, us-my‑s‑let, zo-hyz-dit. Následuje‑li po druhé předponě skupina čt, můžeme slovo dělit i po č: zú‑č‑to-vat.
6. Pokud jde etymologicky o předponu, která však pro dnešní mluvčí není zřetelná, je možné připustit i takové dělení, jako by se o předponu nejednalo, např. pro‑d‑chnout, na‑d‑chnout, na‑d‑šený, di‑p‑lom, pro‑b‑lém, de‑s‑pekt, re‑s‑pekt.

Dvě a více samohláskových písmen vedle sebe

1. Stojí‑li na začátku slova nebo části složeniny nebo po předponě písmena označující dvojhlásku, dělíme za nimi, např. au-to-mo-bil, bez-eu-ro‑vý, nej-au-to-ri-ta-tiv‑něj‑ší.
2. Nacházejí‑li se vedle sebe dvě samohlásková písmena (případně více), která jsou rozdělena morfematickým švem (a nejde přitom o šev příponový ani koncovkový), pak dělíme na švu. Například slovo reakce má předponu re‑, po které následuje ‑akce, proto dělíme pouze re-ak-ce, nikoli *rea-kce. Další příklady: pra-vo‑úh‑lý, re-edi-ce, pa-le-on-to-lo-gie, re-ab-sorp-ce, re-ago-vat, ra-dio-apa‑rát, spo-lu-au-tor, dvou-oca‑sý, dvou-eu-ro‑vý, aqua-ae-ro-bik, vy-au-to-vat.
3. Nacházejí‑li se vedle sebe dvě samohlásková písmena (případně více), která nejsou rozdělena morfematickým švem nebo jsou rozdělena příponovým či koncovkovým švem, nerozdělujeme je, např. lou-ka, bě‑houn, sau-na, re‑s‑tau-ra-ce, pseu-do-nym, pneu-ma-ti-ka, neon, fluid‑ní, in-du‑s‑t‑ria‑li-za-ce, ra‑dium, gé‑nius, ak-tuál‑ní, reá‑lie, olym-piá‑da, ev-ro-pei‑s‑mus, ra‑gúo‑vý, rag-byo‑vý, re‑léo‑vý, kal-ció‑za, pe-ruán‑ský, per-pe-tuum, he‑b‑rai‑s‑tic‑ký, maoi‑s‑mus, fó‑liov‑ník.

Skupina souhláska + l v jiné než slabikotvorné pozici

1. Pokud před l v neslabikotvorné pozici stojí s/š/d a před nimi není morfematický šev (předponový nebo mezi dvěma složkami složeniny), můžeme dělit jak před l, tak před s/š/d. V praxi doporučujeme spíše dělit před l –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ lépe např. svis‑lý než svi-slý. Další příklady: po-vi‑d‑la, my‑š‑len-ka, my‑s‑let, mo‑d‑li-teb-na, pra‑d‑le-na, ko-va‑d‑li-na, vi‑d‑le, je‑d‑le, kap‑s‑le (v případě, že předchází šev, dělíme na švu: po-slat, vy-dla-bat, troj-sla-bič‑ný).
2. Pokud před l stojí jiná souhláska než s/š/d, dělíme vždy před l, např. ber-la, kuk-la, ram‑li-ce, re-pub‑li-ka, jeh‑li‑čí, ryng-le, pent-le, žong‑lér, bib‑lio‑té‑ka, bub‑li-na, deb‑li‑s‑ta, pub‑li-ka-ce, kob‑li-ha, ang‑li‑s‑ti-ka, cyk‑li‑s‑ti-ka, cyk-lus, emb‑lém, bet‑lém, cih-la, truh-la.

Skupina souhláska + r v jiné než slabikotvorné pozici nebo ř

1. Předchází‑li r/ř jakákoli souhláska a té předchází samohláska, kterou začíná slovo, dělíme jedině před r/ř, např. Od-ra, at-rium, ad-re-sa, ot-rok, ob‑ří.
2. Předchází‑li r/ř jakákoli souhláska a té nepředchází samohláska, kterou začíná slovo, dělíme buď před r/ř, nebo před předchozí souhláskou, např. ze‑b‑ra, na-mo‑d‑řit, stří‑b‑řen-ka, cu‑k‑ro‑ví, cu‑k‑ro‑vý, ima‑t‑ri-ku-la-ce, ka-te‑d‑rá‑la, ko‑p‑re-ti-na, ma‑k‑re-la, mi‑g‑ra-ce, emi‑g‑ra-ce, imi‑g‑ra-ce, mi‑g‑ré‑na, pa‑p‑ri-ka, vi‑t‑rí‑na, ru‑b‑ri-ka, re-pa‑t‑ria-ce, ne‑k‑ró‑za, mi‑k‑rob.
3. Předchází‑li r/ř jakákoli souhláska, které předchází morfematický šev (předponový nebo mezi dvěma složkami složeniny), dělíme na švu, např. po-krá‑tit, te-le-gra-fo-vat, troj-hran‑ný, vy‑křik-nout.
4. Případy, kdy r/ř předchází více souhlásek, viz bod 2.6 a bod 2.8.

Skupina s/š + souhláska

1. Není‑li přítomen morfematický šev (předponový nebo mezi dvěma složkami složeniny), pak je možné dělit spojení samohláska‑s/š‑souhláska-samohláska nebo souhláska‑s/š‑souhláska-samohláska buď po s/š, nebo před s/š, např. ta‑š‑ka, lá‑s‑ka, má‑s‑lo, ou‑š‑ko, zkou‑š‑ka, whi‑s‑ky, če‑š‑ti-na, ma-te-ria‑li‑s‑ta, hle-di‑s‑ko, lo‑ži‑s‑ko, Če‑s‑ko, ra-kou‑s‑ký, me-cha-ni‑s‑mus, ho‑s‑po-da, ob-ho‑s‑po-da‑řo‑vat, ko-re‑s‑pon-den-ce, ko‑s‑me-ti-ka, ko‑s‑mos, vi‑s‑kó‑za, vla‑s‑ti-zra-da, vla‑š‑tov-ka, mu‑š‑ke-ta, mu‑š‑kát, pře‑s‑ný, pol‑š‑tář, pr‑s‑kat.
2. Případy, kdy je s součástí skupiny tří a více souhlásek za sebou v blízkosti předpony či přípony (např. pastva, vrstva, Karlovarsko, mužstvo), viz bod 2.8.

Skupina samohláska/souhláska + str/štr/stř

1. Pokud není koncové r ve slabikotvorné pozici, můžeme dělit před s/š, před t i před r/ř, např. re-gi‑s‑t‑ro-vat, rej‑s‑t‑řík, fi‑š‑t‑rón, men‑s‑t‑rua-ce, no‑s‑t‑ri-fi-ko-vat, se‑s‑t‑ra.
2. Pokud je koncové r ve slabikotvorné pozici, dělíme před nebo po s, např. re-gi‑s‑tr, vel-mi‑s‑tr.

Skupina samohláska-souhláska-souhláska-samohláska

1. Není‑li přítomen morfematický šev (předponový nebo šev mezi dvěma složkami složeniny) a nejde‑li o výše uvedené případy, pak dělíme pouze mezi dvěma souhláskami, např. dok-tor, lé‑čeb-na, far‑mář, pa-ra-dig-ma, prac-ka, děl‑nic‑ký, je-de‑nác‑tý, šle-hač‑ka, teč‑ka, ma-nu-fak-tu-ra, re-dak-ce, klep-to-man, fron-ta, cel-ta, šach-ta, an-tik-va, re-cen-ze, fi-nan-co-vat, lep-tat, čer-pat, na‑jíž‑dět, lek-nout, ko-nej‑šit, vá‑noč‑ka, va‑jíč‑ko, bom-bar-do-vat, čer-ven-ka, deh-to-vat, dis-cip‑lí‑na, fa-ryn-gi-ti-da, la-ryn-gi-ti-da, ha-zar-do-vat, kom-pen-zo-vat, tak-ti-ka, per-so‑nál, sar-din-ka, záz‑vor-ka, man-do‑lí‑na, rek-ti-fi-ka-ce, ser-pen-ti-na, lak‑tó‑za, fruk‑tó‑za, sy-nek-do-cha, tram-po‑lí‑na, trum-pe-ta, stor-no, pach-to-vat, chod-ba, jiz-ba, vá‑len-da, plaz-ma, tře‑š‑ňov-ka.
2. Je‑li přítomen morfematický šev (předponový nebo mezi dvěma složkami složeniny), dělíme na švu, např. po-dvoj‑ný, troj-zu-bec.

Skupiny tří souhlásek v blízkosti přípony nebo předpony

1. V případě skupiny tří (případně i více) souhlásek v blízkosti přípony nebo předpony respektujeme morfematický šev, např. ob-struk-ce, de-struk-ce, šťast‑ný, vlast-nit, účast-nit, vlast‑ník, ctnost‑ný, past-va, ja-kost‑ní, mlask-nout, prsk-nout, hráč‑ský, je-de‑náct-ka, ptac-tvo, děl‑nic-tvo, za-hrad-nic-tví, ab-sorp-ce, muž‑stvo, muž‑ství, bo-hat-ství, vrst-va, fi-na‑list-ka, pro-pust-ka, re-dun-dant‑ní, zmáčk‑nout, folk-lor, port-mon-ka, prázd‑ný, je-višt‑ní, hand‑líř, hr-din-skost, lid-skost, arab‑šti-na, ma‑ďar‑šti-na, rom‑šti-na, Ark-ti-da, Ja-pon-sko, Kar-lo-var-sko.
2. Pokud morfematický šev není zřetelný, je možné dělit více způsoby, např. cen‑t‑rum, cen‑t‑ra‑li-zo-vat, kon‑t‑ra, elek‑t‑ři‑na, fil‑t‑ro-vat, fil‑t‑rát, kon-cen‑t‑ra-ce, cen‑t‑ro-vat, Pan‑k‑rác, spek‑t‑rum, ji‑s‑k‑ři‑vost, man‑d‑ra-go-ra, mean‑d‑ro-vat, an‑t‑ro-po-log, pa‑lin‑d‑rom, mop‑s‑lík, pam‑f‑let, Mo‑s‑k‑va, mi‑k‑ro-elek‑t‑ro-nic‑ký.

Zakončení na ‑ční

1. Pokud zakončení ‑ční předchází samohláska, dělíme stejně jako výše uvedenou skupinu samohláska-souhláska-souhláska-samohláska, např. agi-tač‑ní, pro-pa-gač‑ní.
2. Pokud předchází souhláska, dělíme před č, např. ak‑ční, re-dak‑ční, erup‑ční, re-ne-san‑ční.

Zdvojené souhláskové písmeno

1. Pokud zdvojené souhláskové písmeno nestojí na morfematickém švu a zároveň jsou v jeho okolí samohlásky, můžeme dělit buď před zdvojeným souhláskovým písmenem, nebo uvnitř něj, např. Ba‑r‑ran-dov, base-ba‑l‑lo‑vý, ra‑l‑lye, re‑g‑gae.
2. Pokud se zdvojené souhláskové písmeno nachází na švu (včetně příponového), dělíme na švu, např. ka-men‑ný, roz-zlo-bit.
3. Pokud po zdvojeném souhláskovém písmenu následuje souhláska, dělíme po zdvojeném souhláskovém písmenu, např. Pyrr-hos, Priess-nitz, grizz-ly.

Dělení podle slabik ve výslovnosti

Slova, která se vyslovují jinak, než píšou, dělíme primárně podle slabik ve výslovnosti. Například slovo pétanque má ve výslovnosti dvě slabiky [pe-tank], dělíme proto jedině pé‑tanque. Další příklady: Bridge-town [brič‑taun], bridge-town-ský [brič‑taun-skí], me-ga-byte [me-ga-bajt], ver-saille-ský [ver-saj-skí], mc-do-nal-di-za-ce [mek-do-nal-dy-za-ce], bit-coin [bit-kojn], ale bit-coi-no‑vý [bit-koj-no‑ví]. Sekundárně však platí i výše uvedené zásady. Například slovo Henriette [án‑ri-jet], které má ve výslovnosti tři slabiky, dělíme pouze Hen-riette, protože dvě samohlásky vedle sebe (jinde než na švu) neoddělujeme.

Skloňování mužských životných jmen – konkurence krátkých a dlouhých tvarů ve 3. (6.) p. j. č. (Skrýt)

Obecné poučení

Mužská životná podstatná jména (jak obecná, tak vlastní jména) skloňovaná podle vzorů „pán“, „muž“ a „soudce“ mají ve 3. a 6. p. j. č. koncovky ‑u/‑ovi (vzor „pán“) a ‑i/‑ovi (vzory „muž“ a „soudce“): inženýru/inženýrovi, Mojmíru/Mojmírovi, muži/mužovi, Hanuši/Hanušovi, soudci/soudcovi, zrádci/zrádcovi. O užití delší nebo kratší varianty rozhodují různé činitele, zvláště syntaktické, slovosledné, rytmické. Např. stojí‑li obecné nebo vlastní jméno samostatně, mívá koncovku delší; u příjmení je ‑ovi závazné, pokud nemá adjektivní nebo zájmenné koncovky (Šťastný –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Šťastnému, Mallarmé –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Mallarméovi i Mallarmému, Attlee –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Attleemu) –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ viz kapitoly o skloňování mužských osobních jmen.

Koncovka ‑ovi

Koncovka ‑ovi je běžná u obecných podstatných jmen a vlastních jmen skloňovaných podle vzoru „pán“ a u vlastních jmen skloňovaných podle vzoru „muž“ zvláště v případě, stojí‑li samostatně: dej to tomu pánovi u okna, mechanikovi se to nelíbilo, jdu k doktorovi, zavolej Richardovi, ozvi se Mojmírovi, Pavlovi, zavolej Tomášovi, Ondřejovi, napiš Hanušovi.

Pozn.: Podstatná jména skloňovaná podle vzoru „předseda“ mají pouze koncovku ‑ovi: předsedovi, bačovi, houslistovi, sluhovi, rikšovi, Ríšovi, Honzovi, a to i v případě, jsou‑li součástí několikaslovného výrazu: kolegovi Netopilovi, předsedovi Ševčíkovi.

Několikaslovný výraz

U několikaslovného výrazu (často spojení rodného jména a příjmení, popř. titulu, hodnosti nebo funkce a jména) se koncovka ‑ovi připojuje zpravidla jen k poslednímu členu, popř. se koncovky ‑ovi a ‑u/‑i střídají, u posledního slova je však ‑ovi: přejeme doktoru Tomáši Svobodovi mnoho úspěchů (přejeme doktorovi Tomáši Svobodovi), uděluje inženýru/inženýrovi Davidu Němečkovi za přínos…, studenti odpovídají reportéru/reportérovi Janu Sovákovi. Ve spojení rodného jména a příjmení s adjektivními nebo zájmennými koncovkami je možné u rodného jména zvolit jak dlouhý, tak krátký tvar, např. děkujeme Pavlovi/Pavlu Kopeckému, Matějovi/Matěji Bondymu.  

Koncovka ‑u

Koncovku ‑u mají pouze jména vzoru „pán“ (doktoru, inženýru, profesoru), a to obvykle ve spojení s osobním jménem: profesoru Benediktovi. Podstatná jména člověk a bůh mívají obvykle koncovku ‑u i tehdy, stojí‑li samostatně: žádnému cizímu člověku nevěř, mluvil vždy o bohu. Rovněž ve spojeních typu pan Dvořák, pan doktor je pravidelně pouze krátký tvar: panu Dvořákovi, panu doktorovi.

Koncovka ‑i

U měkkých typů („muž“, „soudce“) je u obecných jmen běžnější koncovka ‑i: dej to otci, řekni to průvodci, o svém muži mluví vždy pěkně, přemýšlel o svém nástupci, jednali o dědici, u rodných jmen je ‑ovi: dej to Ondřejovi, Milošovi, řekni Bohoušovi, Jonášovi. Pro několikaslovné výrazy platí totéž co pro vzor „pán“: uděluje Ondřeji Mikšovi za přínos…, Aleši Benešovi děkujeme za vzornou reprezentaci (srov. bod 3).

Skloňování mužských jmen – 5. p. j. č. (Skrýt)

Obecné poučení

Pátým pádem (vokativem) se v komunikaci oslovuje (pane inženýre) nebo se zvoleným oslovením hodnotí adresát (drahoušku, sketo). Proto se běžně užívá jen u názvů osob nebo zvířat; 5. pád neživotných podstatných jmen má obvykle funkci personifikace (obušku, z pytle ven; foukej, větříčku) –⁠⁠ tvary uváděné ve slovníkové části IJP jsou systémově náležité, ale v praxi se většinou neuplatňují. Oslovení 1. pádem je přípustné pouze v neoficiálních situacích, jde o tvar stylově příznakový. V kultivovaných spisovných projevech psaných i mluvených bychom měli oslovovat 5. pádem. Užití 1. pádu je zde považováno za projev nezdvořilosti, značné neformálnosti a nepřiměřené familiarity. Tvary 5. pádu viz v kap. o skloňování mužských osobních jmen.

Výběr koncovky závisí na zakončení tvarotvorného základu. Vzor „pán“ má v 5. p. j. č. koncovky ‑e, ‑u, vzor „muž“ ‑i, ‑e, vzor „soudce“ koncovku ‑e (bez alternace předchozí souhlásky), vzor „předseda“ koncovku ‑o.

Vzor „pán“

U vzoru „pán“ je nejčastější koncovka ‑e: pane, hoste, občane, premiére; pse, vole; u podstatných jmen se základem zakončeným na ‑r po souhlásce dochází k alternaci r/ř: bratr –⁠⁠ bratře, ministr –⁠⁠ ministře, mistr –⁠⁠ mistře, setr –⁠⁠ setře, ale po samohlásce ‑r nealternuje: inženýr –⁠⁠ inženýre, doktor –⁠⁠ doktore, manažer –⁠⁠ manažere, netopýr –⁠⁠ netopýre, kocour –⁠⁠ kocoure, vezír –⁠⁠ vezíre, upír –⁠⁠ upíre.

Podstatná jména anděl a manžel mají v 5. p. j. č. tvary podle měkkého vzoru „muž“: anděli, manželi (tvary anděle, manžele jsou zastaralé, viz Skloňování mužských jmen kolísajících mezi měkkým a tvrdým skloňováním).

Podstatná jména, jejichž tvarotvorný základ končí na ‑k, ‑g, ‑h, ‑ch, mají koncovku ‑u: falešníku, dělníku; biologu, chirurgu; vrahu, soudruhu; hochu, duchu; tu má rovněž podstatné jméno syn –⁠⁠ synu (ale zlosyne); pouze jména bůh a člověk mají původní ‑e, které vyžaduje alternaci: bože, člověče. Starší podobu koncovky mohou mít některá jména při užití expresivním: nešťastníče, falešníče, bídníče (vedle neutrálního nešťastníku, falešníku, bídníku).

Vzor „muž“

U vzoru „muž“ má převážná většina jmen koncovku ‑i: učiteli, spisovateli, králi, muži, hvězdáři; jen jména utvořená slovotvornou příponou ‑ec mají koncovku ‑e, před kterou dochází pravidelně k alternaci: otec –⁠⁠ otče, lovec –⁠⁠ lovče, blbec –⁠⁠ blbče, horolezec –⁠⁠ horolezče, znalec –⁠⁠ znalče, chlapec –⁠⁠ chlapče, nadšenec –⁠⁠ nadšenče.

Vzor „soudce“

Podstatná jména skloňovaná podle vzoru „soudce“ mají v 5. p. tvar soudce: pane soudce, milý správce, ty zrádce, vážený ochránce lidských práv, náš vůdce. Patrně nevýrazností formy 5. p. totožné s 1. p. a vlivem frekventovaných slov typu otec –⁠⁠ otče (podle nichž se objevuje i nespisovná podoba *správec) však poměrně často pronikají i podoby na ‑če: *soudče, *správče, *zrádče, *ochránče, *vůdče, ty jsou však nespisovné.

Náležité podoby 5. p. jsou tedy jedině: dárce (chlebodárce, ústavodárce, zákonodárce), vládce (hrůzovládce, krutovládce, spoluvládce), správce, strážce, strůjce, svůdce, škůdce, tvůrce, zrádce (vlastizrádce).

Vzor „předseda“

Podstatná jména náležející ke vzoru „předseda“ mají v 5. p. koncovku ‑o: předsedo, husito, sluho, pašo, bačo.

Skloňování mužských životných jmen – 1. p. mn. č. (Skrýt)

Obecné poučení

V 1. p. mn. č. existuje u muž. živ. podstatných jmen (skloňovaných podle vzorů „pán“, „muž“, „předseda“, „soudce“) více možností zakončení. Vedle nedubletních koncovek ‑i, ‑é, ‑ové se v různé míře uplatňují dublety ‑i/‑ové, ‑i/‑é, ojediněle ‑é/‑ové (např. horalé/horalové). Výběr ovlivňuje více faktorů.

Při volbě vhodné koncovky rozhoduje zejména:

• význam slova, tj. zda se jedná o jméno zvířecí (ta upřednostňují zakončení ‑i, viz bod 2.1.1), či osobní (obecné nebo vlastní –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ u vlastních jmen převažuje ‑ové, viz bod 2.2),
• slovotvorná přípona (např. pro jména s příponou ‑tel je charakteristické zakončení ‑é, viz bod 2.3.1),
• délka slova (např. jednoslabičná slova jako syn, Dán mají častěji zakončení ‑ové, viz bod 2.2),
• zřetel ke stylu (např. podoby svatebčani, Slovani se hodnotí jako hovorové, viz bod 2.3.1),
• rozdíly regionální: v Čechách je běžnější zakončení ‑ové, na Moravě ‑i.

Distribuce koncovek

Koncovka ‑i

Koncovka ‑i se vyskytuje nejčastěji, a to jako podoba jediná nebo ve dvojici s koncovkou ‑ové (páni/pánové) či ‑é (sousedi/sousedé). Koncovku ‑i provázejí pravidelné změny předcházející koncové souhlásky tvarotvorného základu, např. k > c (rak → raci), h > z (pstruh → pstruzi), ch > š (hoch → hoši) apod.

Koncovka ‑i je typická:

• pro názvy zvířat (např. psi, sloni, vlci, podrobněji viz bod 2.1.1),
• pro odvozená jména osob domácího i cizího původu, u kterých je personálnost (osobovost) vyjádřena už slovotvornou příponou; jsou to jména (vzor „pán“ nebo „muž“), která končí na souhlásky alternující, případně na souhlásky, jež jsou výsledky alternací (tj. k > c, h > z, ch > š, d > ď, t > ť, n > ň, r > ř), např. dělník → dělníci, Němec → Němci, hlídač → hlídači, Francouz → Francouzi, lenoch → lenoši, kamarád → kamarádi, student → studenti, blázen → blázni, organizátor → organizátoři, bruslař → bruslaři (další příklady viz bod 2.1.2, bod 2.1.3, bod 2.1.4, bod 2.1.5),
• pro jména na ‑man (vzor „pán“), např. barman → barmani, showman → showmani (další příklady viz bod 2.1.6),
• pro jména na ‑ce (vzor „soudce“), např. dárce → dárci, obránce → obránci, průvodce → průvodci, příjemce → příjemci, soudce → soudci, strážce → strážci.

Pokud se u některého z výše uvedených podstatných jmen vyskytne i zakončení ‑ové, je tato podoba pociťována spíše jako knižní (např. Francouzové, dárcové, strážcové).

Názvy zvířat

U názvů zvířat převažuje koncovka ‑i (klokani, lvi, medvědi, psi, sloni, vlci).

U jmen zakončených na ‑ek (‑k) je vedle ‑i oproti jiným názvům zvířat poměrně frekventované též ‑ové (jak → jaci/jakové, krtek → krtci/krtkové, křeček → křečci/křečkové, lelek → lelci/lelkové, racek → racci/rackové). Koncovka ‑ové se volí tehdy, když se jedná o méně běžný název zvířete a změna souhlásky před zakončením by oddálila tvar 1. p. mn. č. od podoby základu, tedy ztěžovala by porozumění.

Dále může koncovka ‑i vadit tam, kde před ní předchází jedna, nebo dokonce dvě slabiky obsahující rovněž ‑i nebo ‑y, proto se dává přednost zakončení ‑ové (např. ibis → ibisi/ibisové, rys → rysi/rysové).

Jen koncovku ‑ové mají některé názvy zvířat, např. kur → kurové, mul → mulové, mustang → mustangové, skunk → skunkové, smrtihlav → smrtihlavové.

Jména s příponami zakončenými na ‑ř a ‑č

Jména zakončená na ‑ř a ‑č náleží ke vzoru „muž“ a v 1. p. mn. č. mají koncovku ‑i, např. bankéř → bankéři, boháč → boháči, bruslař → bruslaři, cestář → cestáři, havíř → havíři, hráč → hráči, kacíř → kacíři, kancléř → kancléři, knihař → knihaři, řidič → řidiči, sazeč → sazeči, spáč → spáči.

Jména zakončená na ‑(e)c

Jména zakončená na ‑(e)c patří ke vzoru „muž“ a v 1. p. mn. č. mají zakončení ‑i, např. cizinec → cizinci, domorodec → domorodci, Gruzínec → Gruzínci, chodec → chodci, jezdec → jezdci, Korejec → Korejci, Litevec → Litevci, neandertálec → neandertálci, Němec → Němci, Portugalec → Portugalci, sobec → sobci, vědec → vědci, zemědělec → zemědělci.

Jména zakončená na ‑ík, ‑ák

Jména zakončená na ‑ík, ‑ák se skloňují podle vzoru „pán“ a v 1. p. mn. č. mají zakončení ‑i:

‑ík, např. dělník → dělníci, hudebník → hudebníci, klučík → klučíci, knihovník → knihovníci, mladík → mladíci, následovník → následovníci, pohraničník → pohraničníci, protivník → protivníci, příslušník → příslušníci, zámečník → zámečníci,

‑ák, např. měšťák → měšťáci, sprosťák → sprosťáci, tramvaják → tramvajáci, tulák → tuláci.

Přejatá jména zakončená na ‑ant, ‑ent, ‑et, ‑ot, ‑or, ‑(át)or, ‑ér, ‑ýr, ‑án, ‑ín/‑ýn, ‑on

Přejatá jména na ‑ant, ‑ent, ‑et, ‑ot, ‑or, ‑(át)or, ‑ér, ‑ýr, ‑án, ‑ín/‑ýn, ‑on náleží ke vzoru „pán“ a v 1. p. mn. č. mají zpravidla koncovku ‑i:

‑ant, např. aspirant → aspiranti, defraudant → defraudanti, furiant → furianti, maturant → maturanti,

‑ent, např. agent → agenti, asistent → asistenti, pacient → pacienti, prezident → prezidenti, student → studenti,

‑et, např. analfabet → analfabeti, atlet → atleti,

‑ot, např. kamelot → kameloti, idiot → idioti,

‑or, např. agresor → agresoři, instruktor → instruktoři,

‑(át)or, např. agitátor → agitátoři, animátor → animátoři, mechanizátor → mechanizátoři,

‑ér, např. hoteliér → hoteliéři, kombajnér → kombajnéři, montér → montéři,

‑ýr, např. bukanýr → bukanýři, inženýr → inženýři,

‑án, např. kapitán → kapitáni, partyzán → partyzáni,

‑ín/‑ýn, např. albín → albíni, manekýn → manekýni,

‑on, např. baron → baroni, epigon → epigoni, seladon → seladoni.

Přejatá jména zakončená na ‑man

Jména zakončená na ‑man patří ke vzoru „pán“ a v 1. p. mn. č. mají koncovku ‑i, např. barman → barmani, gentleman → gentlemani, jazzman → jazzmani, kameraman → kameramani, narkoman → narkomani, pivotman → pivotmani, rekordman → rekordmani, showman → showmani, superman → supermani, toxikoman → toxikomani.

Jen u některých se můžeme v úzu setkat také s variantním zakončením ‑é, např. *narkomané, *toxikomané, které sem proniká jednak od jiných typů přejatých podstatných jmen, a to např. od typu diplomat, favorit (srov. bod 2.5), jednak od podstatných jmen tvořených příponou ‑an, pro něž je zakončení ‑é náležité (viz bod 2.3). Podoby *narkomané, *toxikomané atd. jsou projevem přehnané snahy o správnost, žádná normativní příručka (slovník ani mluvnice) neuvádí podobu na ‑é u těchto slov jako spisovnou variantu. V úzu se také u některých jmen objevuje variantní zakončení ‑ové, např. supermanové, proti kterému nelze nic namítat.

Koncovka ‑ové

Koncovka ‑ové se projevuje jako výrazně osobní koncovka. Důvodem pro její užití bývá též snaha, aby se odstranilo použití jedné podoby pro víc pádů (např. podoba strýcové je vhodnější, protože podoba strýci je shodná s tvary 3., 5., 6. p. j. č. a s formou 7. p. mn. č.), někdy se uplatňují i důvody stylové (např. Rusi × Rusové; zatímco varianta s koncovkou ‑ové bývá hodnocena jako stylově vyšší, podoba s ‑i mívá příznak hovorovosti, někdy i příznak negativního hodnocení).

Koncovka ‑ové je typická:

• pro vlastní jména, např. Baťové, Novákové, Petrové, Tomášové, Vláďové, viz bod 2.2.1,
• pro jednoslabičná jména, např. Dánové, Irové, králové, zeťové, další příklady viz bod 2.2.2,
• pro jména patřící ke vzoru „předseda“ (s výjimkou jmen zakončených na ‑ita, ‑ista, ‑asta), např. hrdinové, kolegové, mahárádžové, monarchové,
• pro jména zakončená na ‑j a na ‑l (čarodějové, žokejové, loudalové, škudlilové), další příklady viz bod 2.2.3,
• pro přejatá jména zakončená na ‑log, ‑urg a u složenin s druhou částí ‑graf, ‑fil, ‑fob, ‑nom, např. archeologové, chirurgové, fotografové, bibliofilové, germanofobové, agronomové, další příklady viz bod 2.2.4.

Vlastní jména

U vlastních jmen (tj. rodných jmen a příjmení) převažuje koncovka ‑ové (např. Petrové, Tomášové, Vláďové, Novákové, bratři Čapkové).

Koncovka ‑i se užívá poměrně často u rodných jmen odvozených příponou ‑ík (Petřík → Petříci, Jiřík → Jiříci). U příjmení mají podoby se zakončením ‑i ráz hovorový, např. bratři Čapci, Mrštíci. Zní‑li příjmení stejně jako jméno obecné, koncovka ‑i možná není, např. bratři Kovářové, Pekařové (viz Typ bratři Novákovi –⁠ Novákové, bratři Skotničtí –⁠ Skotnických, rodina Novákova –⁠ Novákových, rodina Skotnická –⁠ Skotnických, Novákovi, Skotničtí).

Jednoslabičná jména

Jednoslabičná jména mají z rytmických důvodů koncovku ‑ové, např. Dán → Dánové, Ir → Irové, král → králové, mág → mágové, syn → synové, špeh → špehové, zběh → zběhové, zeť → zeťové, Žid → Židé/Židi (varianta Židi se sice hodnotí jako hovorová, avšak v komunikaci bývá často vnímána jako znevažující), ale Čech → Češi/Čechové (varianta Čechové je pociťována jako knižní).

Jména zakončená na ‑j a na ‑l

Osobní jména zakončená na ‑j (vzor „muž“) a na ‑l (vzor „pán“; většinou se jedná o tvary shodné s tvary příčestí činného) mají koncovku ‑ové:

‑j, např. čaroděj → čarodějové, lokaj → lokajové, patricij → patricijové, plebej → plebejové, žokej → žokejové,

‑l, např. apoštol → apoštolové, břídil → břídilové, fňukal → fňukalové, hýřil → hýřilové, kutil → kutilové, loudal → loudalové, mazal → mazalové, škrabal → škrabalové, škudlil → škudlilové, vyvrhel → vyvrhelové, žvanil → žvanilové.

Přejatá jména zakončená na ‑log, ‑urg, ‑graf, ‑fil, ‑fob, ‑nom

Osobní jména přejatá zakončená na ‑log, ‑urg a složeniny s druhou částí ‑graf, ‑fil, ‑fob, ‑nom (vzor „pán“) mají koncovku ‑ové:

‑log, např. archeolog → archeologové, biolog → biologové, geolog → geologové, meteorolog → meteorologové,

‑urg, např. dramaturg → dramaturgové, chirurg → chirurgové,

‑graf, např. fotograf → fotografové, geograf → geografové, lexikograf → lexikografové,

‑fil, např. bibliofil → bibliofilové, germanofil → germanofilové,

‑fob, např. rusofob → rusofobové,

‑nom, např. agronom → agronomové, ekonom → ekonomové.

Koncovka ‑é

Koncovka ‑é je pozůstatkem staršího skloňování a mají ji podstatná jména utvořená příponami ‑tel (vzor „muž“), ‑an (vzor „pán“, nejčastěji tato jména označují obyvatele nebo příslušníky národů; jména na ‑man viz bod 2.1.6) a některá jiná jména s podobným zakončením (andělé, manželé ‚manželská dvojice‘, Španělé), dále pak jména patřící ke vzoru „předseda“ utvořená příponami ‑ita, ‑ista, ‑asta.

Jména zakončená na ‑an (obyvatelská), ‑tel, ‑ita, ‑ista, ‑asta

Jména zakončená na ‑an (vzor „pán“), ‑tel (vzor „muž“), ‑ita, ‑ista, ‑asta (vzor „předseda“) mají koncovku ‑é:

‑an, např. Brňan → Brňané, křesťan → křesťané, měšťan → měšťané, Moravan → Moravané, občan → občané, ostrovan → ostrované, Pražan → Pražané, Slovan → Slované, svatebčan → svatebčané, venkovan → venkované,

‑tel, např. buditel → buditelé, budovatel → budovatelé, čekatel → čekatelé, činitel → činitelé, hostitel → hostitelé, jmenovatel → jmenovatelé, pisatel → pisatelé, ručitel → ručitelé, velitel → velitelé, živitel → živitelé,

‑ita, např. husita → husité, izraelita → izraelité, jezuita → jezuité, kosmopolita → kosmopolité, táborita → táborité,

‑ista, např. filatelista → filatelisté, fotbalista → fotbalisté, šachista → šachisté, terorista → teroristé, triatlonista → triatlonisté,

‑asta, např. gymnasta → gymnasté, entuziasta → entuziasté.

Pozn.: Podoba s ‑i –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ pokud se vyskytuje –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ se hodnotí jako hovorová, někdy jsou však podoby s ‑i vnímány jako znevažující, např. fašisti, marxisti.

Koncovky ‑i/‑ové

Koncovky ‑i/‑ové jako stylově neutrální jsou typické pro domácí jména na ‑ek (vzor „pán“) a pro přejatá jména na ‑ik (vzor „pán“), např. skřítek → skřítci/skřítkové, sládek → sládci/sládkové, svědek → svědci/svědkové; akademik → akademici/akademikové, kritik → kritici/kritikové, teoretik → teoretici/teoretikové (u těchto jmen mají dnes převahu podoby se zakončením ‑i). Kolísání ‑i/‑ové se týká též jmen na ‑ota, ‑eta (vzor „předseda“), podoba s ‑i má však příznak hovorovosti, např. despota → despotové/despoti, asketa → asketové/asketi.

Koncovky ‑é/‑i

Koncovky ‑é/‑i se uplatňují u přejatých jmen končících na ‑at a ‑it, např. akrobat → akrobaté/akrobati, aristokrat → aristokraté/aristokrati, demokrat → demokraté/demokrati, diplomat → diplomaté/diplomati, favorit → favorité/favoriti (převažující jsou však podoby se zakončením ‑é).

Velká písmena – jména živých bytostí a přídavná jména od nich odvozená (Skrýt)

Jména s velkým počátečním písmenem

Ke jménům, která se považují za vlastní, a píšou se proto s velkým počátečním písmenem, patří:

1. rodná (křestní) jména, příjmení, přídomky a přezdívky: Jan, Jana, Novák, Nováková, Karel IV. (Karel Čtvrtý), Anežka Česká, Kateřina Medicejská, Richard Lví srdce, Rožmberkové z Růže, Ladislav (zvaný) Pohrobek, Ivan M. Jirous alias Magor, Učitel národů.

   U cizích osobních jmen se řídí způsob psaní výchozím jazykem: Leonardo da Vinci, Robert De Niro, Leonardo DiCaprio, La Fontaine, Al Pacino, Klaus van der Pas, Jean-Claude Van Damme.

   Ve spojeních, která obsahují spojení podstatné jméno obecné + přídavné jméno a jako celek jsou považována za vlastní jméno, se velké písmeno píše jen u podstatného jména: Panna orleánská, Mnich sázavský, Mistr třeboňský; při obráceném slovosledu přechází velké písmeno na přídavné jméno: Sázavský mnich, Třeboňský mistr,

2. příslušníci rodů a rodin: Přemyslovci, Habsburkové, Novákovi, Skotničtí/Skotnických (o jejich tvoření viz Typ bratři Novákovi –⁠ Novákové, bratři Skotničtí –⁠ Skotnických, rodina Novákova –⁠ Novákových, rodina Skotnická –⁠ Skotnických, Novákovi, Skotničtí),

3. jména příslušníků národů či národností, obyvatel světadílů, zemí a jejich částí, měst/obcí a jejich částí, hvězdných těles: Čech, Moravan, Slezan, Francouz, Nor, Rom, Američan, Afroameričan, Peruánec, Pražan, Ostravan, Polaban, Náchodští, Malostranští (Malostranští sepsali petici, ale malostranští obyvatelé sepsali petici), Marťan, Měsíčňan (ale pozemšťan, mimozemšťan, nebešťan).

   S velkým písmenem doporučujeme psát i metonymická označení příslušníků národů: Ivan (= Rus), Fritz (= Němec) atp.

   S velkým písmenem se píše také Eskymák.

   S velkým písmenem se píšou i obyvatelská jména utvořená od spojení přídavného a podstatného jména, třebaže se v tomto spojení přídavné jméno píše s malým písmenem: střední Čechy –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Středočech, západní Evropa –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Západoevropan. S velkým písmenem se rovněž píšou výrazy s předponami (např. ne‑, ultra‑, pro‑), pokud se základové slovo píše s velkým písmenem (např. Nečech, Ultračech, Proevropan).

   Ve spojení přídavné jméno + podstatné jméno vlastní se přídavné jméno píše s velkým písmenem jen tehdy, pokud je přídavné jméno součástí oficiálního obyvatelského jména (Lužický Srb, Polabský Slovan). Pokud přídavné jméno jen naznačuje oblast, ve které příslušníci daného národa/národnosti žijí, píše se malé písmeno: vídeňský Čech, volyňský Čech,

4. postavy náboženské, mytologické: božský Bratr, Panna Marie, Panna Marie Lurdská, Matka boží i Matka Boží, Svatý otec, Buddha, Alláh, Zeus, Perun. Podle SSČ se má psát svatá, nejsvětější Trojice, Duch svatý, v praxi se velmi často vyskytují i podoby Svatá, Nejsvětější Trojice, Duch Svatý  –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ tento způsob psaní je třeba tolerovat,

5. oficiální názvy hudebních (a jiných uměleckých) skupin a sportovních klubů: Tučňáci, Bílí tygři. Pokud jde o názvy neoficiální, píše se malé písmeno (klokani = hráči Bohemians, viz bod 2e),

6. jména zvířat: (kůň) Železník, (pes) Rex, (kočka) Máca,

7. jména pohádkových bytostí, hrdinů (dětských) knížek, filmů, alegorických postav atp.: Sněhurka, liška Ryška, děd Vševěd, motýl Emanuel, Maková panenka, Červená karkulka (lze tolerovat i Červená Karkulka), medvídek Pú, kačer Donald, (indiánka) Bílá holubice, Rozum, Štěstí, Závist.

8. Ve spojení Ferda Mravenec doporučujeme psát slovo mravenec s velkým písmenem. Na rozdíl od spojení brouk Pytlík stojí výraz mravenec až na druhém místě, a proto ho chápeme jako příjmení,

9. některé tradiční tituly: Excelence, Jeho Magnificence, Jeho/Její Milost, Jeho/Její/Vaše Veličenstvo (viz též Oslovení a závěrečný pozdrav),

10. přídavná jména odvozená od osobních jmen příponami ‑ův (‑ova, ‑ovo), ‑in (‑ina, ‑ino): Janův, Janin, Klárčin, Novákův, Ladův, Čapkův (podrobně o tvoření přídavných jmen přivlastňovacích od ženských osobních jmen viz Tvoření přídavných jmen přivlastňovacích od ženských osobních jmen).

Jména s malým počátečním písmenem

Mezi jména, která se pokládají za obecná, a píšou se proto s malým počátečním písmenem, se řadí:

1. příslušníci antropologických skupin: běloch, černoch, indián,
2. jména označující funkce, povolání, tituly a hodnosti: prezident ČR, generální ředitel, generální guvernér, ochránce lidských práv, ombudsman, ministr dopravy, inženýr, magistr, doktor, docent, profesor, kapitán, major (o psaní zkratek viz Zkratky titulů a hodností). To platí i pro cizojazyčná pojmenování: creative manager, exclusive instructor, aerobics educator, vhodnější je však odpovídající český ekvivalent,
3. jména označující šlechtické tituly: arcivévoda habsburský, velkovévoda toskánský, vévoda orleánský, vévoda z Yorku, vévodkyně bourbonská,
4. příslušníci náboženských vyznání a mnišských řádů: katolík, evangelík, svědci Jehovovi, františkán, boromejka, vestálka, buddhista,
5. členové politických stran, organizací, názorových skupin, zaměstnanci závodů, členové sportovních klubů a jejich příznivci: sociální demokrat, lidovec, staročech, mladočech, husita, májovec, filharmonik, sokol, junák, skaut, slávista, sparťan, klokan (= hráč Bohemians), jezdci, valcíři, orlové (= neoficiální pojmenování sportovních klubů),
6. přídavná jména utvořená od osobních jmen pomocí přípony ‑ský, ‑ovský: alžbětinský, čapkovský, ladovský, oidipovský (o jejich tvoření viz Přídavná jména typu puškinský –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ puškinovský).

Jména, v nichž lze psát velké i malé počáteční písmeno

Existuje skupina podstatných jmen, která lze chápat jako vlastní i jako obecná, a psát je proto jak s velkým, tak s malým počátečním písmenem. O způsobu psaní rozhoduje význam. Náleží sem:

1. jméno bůh/Bůh: Velké písmeno se zpravidla píše, pokud toto jméno označuje nejvyšší bytost v monoteistickém náboženství: Bůh, Pán Bůh (i Pánbůh). Malé písmeno se píše tehdy, pokud jde o označení bytosti v polyteistickém náboženství (bůh Zeus, bůh Perun, bohyně Diana, Hefaistos, bůh ohně), a také zpravidla tehdy, pokud jde o osobu nebo bytost v přeneseném významu (rokenrolový bůh Elvis Presley, urazit fotbalového boha), viz Psaní velkých písmen –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ obecné poučení, 

2. jména Žid/žid, Mongol/mongol, Cikán/cikán. Velké písmeno se píše, pokud tato jména označují příslušníky národa, malé písmeno tehdy, jestliže označují příslušníky antropologické skupiny: mongol, cikán nebo náboženského vyznání: žid.

   Ke jménu Cikán/cikán: již delší dobu se jako oficiální název pro označení příslušníka národa používá výraz Rom.

   Ke jménu Žid/žid: není vždy možné jednoznačně určit, kdy volit velké písmeno a kdy malé, neboť se jedná o problematickou otázku identit. Pisatel proto volí velké či malé písmeno v závislosti na smyslu sdělení (zda píše o náboženském vyznání, nebo o národnosti) i na historickém kontextu. Např. v textech týkajících se holocaustu se častěji setkáváme s psaním velkého písmene, neboť Židé byli pronásledováni z rasových důvodů jakožto příslušníci národa,

3. jméno Inka/inka. PČP i NASCS uvádějí tento výraz pouze s malým písmenem, a to ve významu ‚šlechtic v incké říši‘ (PČP), ‚vládce incké říše, příslušník vládnoucí třídy v incké říši‘ (NASCS). SSJČ má podobu Inka, s významem ‚vládnoucí rod ve staré peruánské říši‘. Josef Wolf v knize Abeceda národů píše, že výraz inka coby označení příslušníka vládnoucí třídy byl později přenesen na označení říše a celého národa. Domníváme se proto, že v etnickém nebo rodovém významu lze psát velké písmeno: Inkové,

4. jména jako Jidáš/jidáš, Lazar/lazar, Xantipa/xantipa, Harpagon/harpagon, Honza/honza, Salchow/salchow, Lutz/lutz, Alzheimer/alzheimer. S velkým písmenem se píšou v původním významu: Jidáš = jeden z apoštolů, který zradil Ježíše, Lazar = přítel Ježíšův, Xantipa = Sokratova žena, údajně zlá, Harpagon = jméno hlavního hrdiny Molièrova dramatu Lakomec, Honza = domácká podoba jména Jan, Salchow, Lutz = krasobruslaři, Alzheimer = lékař. S malým písmenem se píšou v přeneseném významu: jidáš = zrádce, lazar = nemocný, ubohý člověk, xantipa = zlá žena, harpagon = lakomec, honza = dobrácký hlupák, salchow, lutz = krasobruslařské skoky, alzheimer = nespis. druh nemoci. U přejatých jmen, která se užívají v přeneseném významu, často dochází i k jejich počeštění: don Juan → donchuán = svůdce, don Quijote → donkichot = snílek,

5. jména Ježíšek/ježíšek a Silvestr/silvestr: Ježíšek = malý Ježíš, Štědrý den, Štědrý večer, ježíšek = vánoční dárek, nadílka, Silvestr = osobní jméno, silvestr = zábava, oslava na ukončení roku. Podle SSČ též 31. prosinec, poslední den v roce.

   Praxe však ukazuje, že i v přeneseném významu se užívá spíše velké písmeno: Na Silvestra sněžilo (analogicky podle Na Josefa/Štěpána sněžilo). Ne vždy je jednoduché rozhodnout, které písmeno zvolit: Už se těším na Ježíška = na Štědrý den/večer. Už se těším na ježíška = na vánoční dárky. Většinou však jde o vyjádření obojího, a proto lze přijmout oba způsoby psaní. Totéž platí i o dvojici Silvestr –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ silvestr,

6. jméno mistr/Mistr: mistr = kvalifikovaný pracovník (mistr odborného výcviku), dokonalý odborník, znalec (mistr v kouzlení, mistr slova), vítěz vrcholné sportovní soutěže (mistr světa v hodu oštěpem), někdejší akademická hodnost (mistr Jan Hus, ale M. Jan Hus), Mistr = vynikající umělec, tvůrce, interpret (Mistr (Josef) Suk, M. Josef Suk, Mistr jim vyprávěl, Vážený Mistře),

7. zájmena vy/Vy, váš/Váš, ty/Ty, tvůj/Tvůj (viz Psaní velkých písmen –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ obecné poučení a Oslovení a závěrečný pozdrav).