Písmeno ě (Skrýt)

Čeština má, na rozdíl od jiných jazyků, písmeno ě. To se vyskytuje:

1. po písmenech d, t, n,
2. po písmenech b, p, v, f,
3. po písmenu m.

Písmeno ě po písmenech d, t, n

Písmeno ě po písmenech d, t, n signalizuje, že daná skupina se má vyslovovat [ďe], [ťe], [ňe], např. děsit [ďesit], těžit [ťežit], něha [ňeha] (viz kap. 1). Spojení písmen ďe, ťe, ňe se v češtině nevyskytují.

Písmeno ě po písmenech b, p, v, f

Písmeno ě po písmenech b, p, v, f naznačuje výslovnost [bje], [pje], [vje], [fje], např. běhat [bjehat], pět [pjet], větřík [vjetřík], o žirafě [žirafje] (viz kap. 1).

Po písmenech p a f se píše vždy pouze ě, nikdy je, např. pěna, pěst, napětí, na lípě, fěrtoch, ve strofě.

Po písmenech b a v se většinou píše ě, např. běh, bělmo, chybět, oběd, oběť, příběh, sběratel, hrabě, na svatbě, hrubě; věc, věda, dřívější, hvězda, povědět, svět, zvěř, v dopravě, dvě, zajímavě.

Ve výrazech, které obsahují předponu ob‑ nebo v‑ a jejichž kořen za touto předponou začíná ‑je‑, se píše je, např. ob-jem, v‑jem (srov. pří‑jem, zá‑jem).

Po písmenu b se je píše např. u těchto slov: objednat, objednávka, objem, objemný, objemový, objetí (od objet i od obejmout; ale obětí –⁠⁠⁠⁠ 2. p. mn. č. od výrazu oběť), objev, objevit.

Po písmenu v se je píše jen u několika slov: vjet, vjezd, vjezdní, vjezdový, vjem, vjemový, vjedno.

Skupina bje píše v přejatých výrazech jako objekt, objektiv, objektivní, subjekt, subjektivní.

Písmeno ě po písmenu m

Písmeno ě po písmenu m naznačuje výslovnost [mňe], např. město [mňesto]. Hlásková skupina [mňe] se v češtině píše buď mě, nebo mně.

Mě se píše ve slovech, která z hlediska současné češtiny považujeme za značková (neodvozená), a ve slovech od nich utvořených, např. měď, měděný, měna, proměna, vyměnit, město, městský, předměstí, měsíc, měsíční, měkký, měkoučký, změknout, mělký, mělčina.

U některých odvozených tvarů a slov si je třeba uvědomit podobu základového slova, tj. slova, od kterého byly konkrétní tvar nebo slovo odvozeny.

Jestliže v základním tvaru nebo základovém slově není skupina mn nebo men (zapomene), píše se v jiných tvarech nebo ve slovech odvozených ě, např. v zimě (od zima), měřit, průměr, výměra (od míra), oněmět, oněměl (od němý), rozumět, rozuměl, porozumění, nedorozumění (od rozum), to jsme se poměli (od mít), setměl, setmělý, setmění (od setmít se), uvědomělý, uvědoměn, uvědomění (od uvědomit), soukromě, soukromější (od soukromý), strmě, strmější (od strmý), střídmě, střídmější (od střídmý), vědomě, vědomější (od vědomý), zřejmě, zřejmější (od zřejmý), kromě (od krom).

K těmto slovům se řadí i příd. jm. tamější. Není totiž odvozeno od příd. jm. tamní (je to jeho synonymum), ale od příslovce tam příponou ‑ější.

Jestliže je v základním tvaru nebo základovém slově skupina mn nebo men, píše se v jiných tvarech nebo ve slovech odvozených mně, např. při hymně (od hymna), domnělý, domnění, domněnka (od domnívat se), zatemněn, zatemnění (od zatemnit), ztemnět, ztemněl, ztemněn, ztemnění (od temný), uzemněn, uzemnění (od uzemnit), jemně, jemnější (od jemný), rozumně, rozumnější (od rozumný), skromně, skromnější (od skromný), tajemně, tajemnější (od tajemný), temně, temnější (od temný), umně, umnější (od umný), připomněl (od připomenout), rozpomněl se (od rozpomenout se), vzpomněl (od vzpomenout), zapomněl, zapomnětlivý, zapomnětlivost (od zapomenout).

Tvary jako připomněl, rozpomněl apod. vycházejí ze staršího slovesa pomníti, což znamená ,pamatovat, vzpomenout si‘. Od tohoto výrazu je odvozen také název pomněnka. Tato květina byla dávána na památku, neboť prý dlouho udržuje svěžest.

O psaní zájmenných tvarů mě, mně viz Tvary zájmena já.

Dělení slov na konci řádku (Skrýt)

Slova dělíme v psaném textu z ryze praktických důvodů. Je přitom důležité si uvědomit, že dělení slov v písmu na konci řádku není vždy totožné s členěním slov na slabiky v mluvené řeči (viz Slabika) nebo například s morfematickým členěním slov (viz Morfematika). Vzhledem k tomu, že se pokyny pro dělení slov v různých příručkách liší, rozhodli jsme se zde pro co nejjednodušší, a hlavně pokud možno pravidelný způsob dělení. To má za následek, že se často s řešením v jiných příručkách rozcházíme (obvykle tak, že připouštíme méně možností dělení). V souvislosti s tím upozorňujeme, že si naše řešení neklade za cíl být autoritativní a že jiný způsob dělení není nutně chybný. Jinými slovy: ačkoliv doporučujeme řídit se při dělení slov níže uvedenými pravidly, nevylučujeme případné jiné možnosti.

Možná místa, kde lze slovo dělit, tradičně označujeme spojovníkem. Napíšeme‑li například ko‑s‑me-ti-ka, znamená to, že můžeme slovo dělit po písmenech ko‑, kos‑, kosme‑ a kosmeti‑.

Dělení slova na konci řádku se naznačí spojovníkem, např. kra‑|bice. Pokud řádek končí spojovníkem vyžadovaným pravidly pravopisu (viz např. spojovník ve slovech ping-pong, technicko-ekonomický) a část slova za spojovníkem pokračuje na následujícím řádku, zopakuje se spojovník rovněž na začátku tohoto řádku, např. ping‑|‑pong. Podrobněji o spojovníku viz Spojovník.

Základní pravidla dělení slov

1. V češtině dělíme pouze slova víceslabičná. Jednoslabičná slova, a to i ta, která se zapisují více písmeny (pštros, vstříc), nedělíme.
2. Nedělíme zkratky (MUDr., FAMU, USA, např., apod., genpor. atd.).
3. Nedělíme dvouslabičná slova, jejichž první slabiku tvoří jednoduchá samohláska (oběd, Ivan, éter, Ústí). Podobně neoddělujeme počáteční samohlásku ani u víceslabičných slov, např. Af-ri-ka, as‑t‑ro-naut, ús‑tec‑ký, ame-ric‑ký, elek‑t‑ro (viz bod 2.1a).
4. Slova, jejichž první písmeno je připojeno pomocí spojovníku, nedělíme v místě spojovníku (tj. e‑mail nedělíme vůbec, e‑mailový dělíme pouze za slabikami mai a lo: e‑mai‑lo‑vý, x‑násobný pouze za slabikami ná a sob: x‑ná‑sob‑ný, H‑vazba pouze za slabikou vaz: H‑vaz-ba).
5. Pozor je třeba dávat na souhlásky l a r. Pokud jsou v slabikotvorném postavení, pracujeme s nimi při dělení stejně, jako by šlo o samohlásky (např. dělíme me-tr stejně jako me-ta, osr‑dí stejně jako osu‑dí). V případě, že souhlásky l a r nejsou ve slabikotvorném postavení, pracujeme s nimi jako se (specifickými) souhláskami (viz bod 2.3 a bod 2.4).
6. Slova se primárně dělí podle slabičných hranic. Například slovo mladý má dvě slabiky (mla a dý), dělíme je tedy jedině mla‑dý (upozorňujeme, že slabika je zvuková jednotka, nikoliv grafická –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ například jméno Jacques [žak] představuje pouze jednu slabiku a nedělí se). U řady slov (např. u těch, kde za sebou následuje několik souhlásek) však nejsme schopni slabičnou hranici s jistotou identifikovat.
7. Sekundárně je důležitá rovněž slovotvorná stavba slova (viz Morfematika).

Způsob dělení, který zde představujeme, zohledňuje v tomto směru především předpony (např. na‑, po‑, roz‑, do‑) a hranici mezi dvěma částmi složenin (např. prosto|pášný, velko|statek, mnoho|násobný, troj|stěžník). Přípony jsou zohledňovány minimálně –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ především z toho důvodu, že schopnost jejich bezchybného rozpoznání nelze obecně předpokládat.

Konkrétní způsoby dělení

Předpony

1. Pokud má slovo slabičnou, ale jednopísmennou předponu, neoddělujeme ji, např. úspěch, uspět, obra-na, ochrán‑ce. Pokud po této předponě následuje souhlásková skupina čt, můžeme slovo dělit po č: úč‑to-vat.
2. Pokud má slovo slabičnou vícepísmennou předponu, provádíme dělení za ní (rovněž u latinských a řeckých předpon), a to i v případech, kdy jí předchází jednopísmenná předpona. Například slovo podraz dělíme pouze pod-raz, nikoli *po-draz (což by bylo z hlediska slabičného přijatelné). Další příklady: vy-hrá‑vat, po‑čkat, do‑čkat, se‑čkat, vy‑ční‑vat, ve-dle, po-dle, du-pli-ko-vat, kom-pli-ko-vat, kom-pli-ka-ce, ex-pli-ka-ce, kon-gre-ga-ce, kon-sti-tu-ce, in-spek-tor, in-spek-ce, de-kla-ma-ce, re-kla-ma-ce, re-kvi-zi-ta, roz-tr-hat, pod-trh-nout, od-po‑vě‑dět, zod-po‑vě‑dět, po-chy-bit, zpo-chyb-nit, upo-za-dit.
3. Pokud má slovo dvě předpony, přičemž první je slabičná a druhá neslabičná, dělíme vždy po první předponě a druhou předponu přiřazujeme k druhé slabice, např. po-změ‑ňo‑vat, po-zdr‑žet, po-zvra-cet, na-zpa‑měť, vy-zvě‑dač, vy-zbro-jo-vat.
4. Pokud má slovo dvě předpony, přičemž první je slabičná a druhá je tvořena samohláskou, dělíme pouze po první předponě, např. po-uka-zo-vat, po-upra-vit, ne-uspět, na‑úč‑to-vat.
5. Pokud má slovo dvě jednopísmenné předpony, dělíme po druhé předponě: zú‑rod-nit, zú‑ro‑čit, zú‑pl-na, us-my‑s‑let, zo-hyz-dit. Následuje‑li po druhé předponě skupina čt, můžeme slovo dělit i po č: zú‑č‑to-vat.
6. Pokud jde etymologicky o předponu, která však pro dnešní mluvčí není zřetelná, je možné připustit i takové dělení, jako by se o předponu nejednalo, např. pro‑d‑chnout, na‑d‑chnout, na‑d‑šený, di‑p‑lom, pro‑b‑lém, de‑s‑pekt, re‑s‑pekt.

Dvě a více samohláskových písmen vedle sebe

1. Stojí‑li na začátku slova nebo části složeniny nebo po předponě písmena označující dvojhlásku, dělíme za nimi, např. au-to-mo-bil, bez-eu-ro‑vý, nej-au-to-ri-ta-tiv‑něj‑ší.
2. Nacházejí‑li se vedle sebe dvě samohlásková písmena (případně více), která jsou rozdělena morfematickým švem (a nejde přitom o šev příponový ani koncovkový), pak dělíme na švu. Například slovo reakce má předponu re‑, po které následuje ‑akce, proto dělíme pouze re-ak-ce, nikoli *rea-kce. Další příklady: pra-vo‑úh‑lý, re-edi-ce, pa-le-on-to-lo-gie, re-ab-sorp-ce, re-ago-vat, ra-dio-apa‑rát, spo-lu-au-tor, dvou-oca‑sý, dvou-eu-ro‑vý, aqua-ae-ro-bik, vy-au-to-vat.
3. Nacházejí‑li se vedle sebe dvě samohlásková písmena (případně více), která nejsou rozdělena morfematickým švem nebo jsou rozdělena příponovým či koncovkovým švem, nerozdělujeme je, např. lou-ka, bě‑houn, sau-na, re‑s‑tau-ra-ce, pseu-do-nym, pneu-ma-ti-ka, neon, fluid‑ní, in-du‑s‑t‑ria‑li-za-ce, ra‑dium, gé‑nius, ak-tuál‑ní, reá‑lie, olym-piá‑da, ev-ro-pei‑s‑mus, ra‑gúo‑vý, rag-byo‑vý, re‑léo‑vý, kal-ció‑za, pe-ruán‑ský, per-pe-tuum, he‑b‑rai‑s‑tic‑ký, maoi‑s‑mus, fó‑liov‑ník.

Skupina souhláska + l v jiné než slabikotvorné pozici

1. Pokud před l v neslabikotvorné pozici stojí s/š/d a před nimi není morfematický šev (předponový nebo mezi dvěma složkami složeniny), můžeme dělit jak před l, tak před s/š/d. V praxi doporučujeme spíše dělit před l –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ lépe např. svis‑lý než svi-slý. Další příklady: po-vi‑d‑la, my‑š‑len-ka, my‑s‑let, mo‑d‑li-teb-na, pra‑d‑le-na, ko-va‑d‑li-na, vi‑d‑le, je‑d‑le, kap‑s‑le (v případě, že předchází šev, dělíme na švu: po-slat, vy-dla-bat, troj-sla-bič‑ný).
2. Pokud před l stojí jiná souhláska než s/š/d, dělíme vždy před l, např. ber-la, kuk-la, ram‑li-ce, re-pub‑li-ka, jeh‑li‑čí, ryng-le, pent-le, žong‑lér, bib‑lio‑té‑ka, bub‑li-na, deb‑li‑s‑ta, pub‑li-ka-ce, kob‑li-ha, ang‑li‑s‑ti-ka, cyk‑li‑s‑ti-ka, cyk-lus, emb‑lém, bet‑lém, cih-la, truh-la.

Skupina souhláska + r v jiné než slabikotvorné pozici nebo ř

1. Předchází‑li r/ř jakákoli souhláska a té předchází samohláska, kterou začíná slovo, dělíme jedině před r/ř, např. Od-ra, at-rium, ad-re-sa, ot-rok, ob‑ří.
2. Předchází‑li r/ř jakákoli souhláska a té nepředchází samohláska, kterou začíná slovo, dělíme buď před r/ř, nebo před předchozí souhláskou, např. ze‑b‑ra, na-mo‑d‑řit, stří‑b‑řen-ka, cu‑k‑ro‑ví, cu‑k‑ro‑vý, ima‑t‑ri-ku-la-ce, ka-te‑d‑rá‑la, ko‑p‑re-ti-na, ma‑k‑re-la, mi‑g‑ra-ce, emi‑g‑ra-ce, imi‑g‑ra-ce, mi‑g‑ré‑na, pa‑p‑ri-ka, vi‑t‑rí‑na, ru‑b‑ri-ka, re-pa‑t‑ria-ce, ne‑k‑ró‑za, mi‑k‑rob.
3. Předchází‑li r/ř jakákoli souhláska, které předchází morfematický šev (předponový nebo mezi dvěma složkami složeniny), dělíme na švu, např. po-krá‑tit, te-le-gra-fo-vat, troj-hran‑ný, vy‑křik-nout.
4. Případy, kdy r/ř předchází více souhlásek, viz bod 2.6 a bod 2.8.

Skupina s/š + souhláska

1. Není‑li přítomen morfematický šev (předponový nebo mezi dvěma složkami složeniny), pak je možné dělit spojení samohláska‑s/š‑souhláska-samohláska nebo souhláska‑s/š‑souhláska-samohláska buď po s/š, nebo před s/š, např. ta‑š‑ka, lá‑s‑ka, má‑s‑lo, ou‑š‑ko, zkou‑š‑ka, whi‑s‑ky, če‑š‑ti-na, ma-te-ria‑li‑s‑ta, hle-di‑s‑ko, lo‑ži‑s‑ko, Če‑s‑ko, ra-kou‑s‑ký, me-cha-ni‑s‑mus, ho‑s‑po-da, ob-ho‑s‑po-da‑řo‑vat, ko-re‑s‑pon-den-ce, ko‑s‑me-ti-ka, ko‑s‑mos, vi‑s‑kó‑za, vla‑s‑ti-zra-da, vla‑š‑tov-ka, mu‑š‑ke-ta, mu‑š‑kát, pře‑s‑ný, pol‑š‑tář, pr‑s‑kat.
2. Případy, kdy je s součástí skupiny tří a více souhlásek za sebou v blízkosti předpony či přípony (např. pastva, vrstva, Karlovarsko, mužstvo), viz bod 2.8.

Skupina samohláska/souhláska + str/štr/stř

1. Pokud není koncové r ve slabikotvorné pozici, můžeme dělit před s/š, před t i před r/ř, např. re-gi‑s‑t‑ro-vat, rej‑s‑t‑řík, fi‑š‑t‑rón, men‑s‑t‑rua-ce, no‑s‑t‑ri-fi-ko-vat, se‑s‑t‑ra.
2. Pokud je koncové r ve slabikotvorné pozici, dělíme před nebo po s, např. re-gi‑s‑tr, vel-mi‑s‑tr.

Skupina samohláska-souhláska-souhláska-samohláska

1. Není‑li přítomen morfematický šev (předponový nebo šev mezi dvěma složkami složeniny) a nejde‑li o výše uvedené případy, pak dělíme pouze mezi dvěma souhláskami, např. dok-tor, lé‑čeb-na, far‑mář, pa-ra-dig-ma, prac-ka, děl‑nic‑ký, je-de‑nác‑tý, šle-hač‑ka, teč‑ka, ma-nu-fak-tu-ra, re-dak-ce, klep-to-man, fron-ta, cel-ta, šach-ta, an-tik-va, re-cen-ze, fi-nan-co-vat, lep-tat, čer-pat, na‑jíž‑dět, lek-nout, ko-nej‑šit, vá‑noč‑ka, va‑jíč‑ko, bom-bar-do-vat, čer-ven-ka, deh-to-vat, dis-cip‑lí‑na, fa-ryn-gi-ti-da, la-ryn-gi-ti-da, ha-zar-do-vat, kom-pen-zo-vat, tak-ti-ka, per-so‑nál, sar-din-ka, záz‑vor-ka, man-do‑lí‑na, rek-ti-fi-ka-ce, ser-pen-ti-na, lak‑tó‑za, fruk‑tó‑za, sy-nek-do-cha, tram-po‑lí‑na, trum-pe-ta, stor-no, pach-to-vat, chod-ba, jiz-ba, vá‑len-da, plaz-ma, tře‑š‑ňov-ka.
2. Je‑li přítomen morfematický šev (předponový nebo mezi dvěma složkami složeniny), dělíme na švu, např. po-dvoj‑ný, troj-zu-bec.

Skupiny tří souhlásek v blízkosti přípony nebo předpony

1. V případě skupiny tří (případně i více) souhlásek v blízkosti přípony nebo předpony respektujeme morfematický šev, např. ob-struk-ce, de-struk-ce, šťast‑ný, vlast-nit, účast-nit, vlast‑ník, ctnost‑ný, past-va, ja-kost‑ní, mlask-nout, prsk-nout, hráč‑ský, je-de‑náct-ka, ptac-tvo, děl‑nic-tvo, za-hrad-nic-tví, ab-sorp-ce, muž‑stvo, muž‑ství, bo-hat-ství, vrst-va, fi-na‑list-ka, pro-pust-ka, re-dun-dant‑ní, zmáčk‑nout, folk-lor, port-mon-ka, prázd‑ný, je-višt‑ní, hand‑líř, hr-din-skost, lid-skost, arab‑šti-na, ma‑ďar‑šti-na, rom‑šti-na, Ark-ti-da, Ja-pon-sko, Kar-lo-var-sko.
2. Pokud morfematický šev není zřetelný, je možné dělit více způsoby, např. cen‑t‑rum, cen‑t‑ra‑li-zo-vat, kon‑t‑ra, elek‑t‑ři‑na, fil‑t‑ro-vat, fil‑t‑rát, kon-cen‑t‑ra-ce, cen‑t‑ro-vat, Pan‑k‑rác, spek‑t‑rum, ji‑s‑k‑ři‑vost, man‑d‑ra-go-ra, mean‑d‑ro-vat, an‑t‑ro-po-log, pa‑lin‑d‑rom, mop‑s‑lík, pam‑f‑let, Mo‑s‑k‑va, mi‑k‑ro-elek‑t‑ro-nic‑ký.

Zakončení na ‑ční

1. Pokud zakončení ‑ční předchází samohláska, dělíme stejně jako výše uvedenou skupinu samohláska-souhláska-souhláska-samohláska, např. agi-tač‑ní, pro-pa-gač‑ní.
2. Pokud předchází souhláska, dělíme před č, např. ak‑ční, re-dak‑ční, erup‑ční, re-ne-san‑ční.

Zdvojené souhláskové písmeno

1. Pokud zdvojené souhláskové písmeno nestojí na morfematickém švu a zároveň jsou v jeho okolí samohlásky, můžeme dělit buď před zdvojeným souhláskovým písmenem, nebo uvnitř něj, např. Ba‑r‑ran-dov, base-ba‑l‑lo‑vý, ra‑l‑lye, re‑g‑gae.
2. Pokud se zdvojené souhláskové písmeno nachází na švu (včetně příponového), dělíme na švu, např. ka-men‑ný, roz-zlo-bit.
3. Pokud po zdvojeném souhláskovém písmenu následuje souhláska, dělíme po zdvojeném souhláskovém písmenu, např. Pyrr-hos, Priess-nitz, grizz-ly.

Dělení podle slabik ve výslovnosti

Slova, která se vyslovují jinak, než píšou, dělíme primárně podle slabik ve výslovnosti. Například slovo pétanque má ve výslovnosti dvě slabiky [pe-tank], dělíme proto jedině pé‑tanque. Další příklady: Bridge-town [brič‑taun], bridge-town-ský [brič‑taun-skí], me-ga-byte [me-ga-bajt], ver-saille-ský [ver-saj-skí], mc-do-nal-di-za-ce [mek-do-nal-dy-za-ce], bit-coin [bit-kojn], ale bit-coi-no‑vý [bit-koj-no‑ví]. Sekundárně však platí i výše uvedené zásady. Například slovo Henriette [án‑ri-jet], které má ve výslovnosti tři slabiky, dělíme pouze Hen-riette, protože dvě samohlásky vedle sebe (jinde než na švu) neoddělujeme.

Osobní jména ženská zakončená ve výslovnosti na [a], [á] (Skrýt)

Jména, ve kterých koncovému ‑a předchází ve výslovnosti tvrdá nebo obojetná souhláska (typ Veronika, Hana, Uršula, Bertha, Jessica, Rebecca, Deborah)

1. Ženská jména, která jsou ve výslovnosti i v písmu zakončena stejně (Veronika, Hana, Uršula), se skloňují pravidelně podle vzoru „žena“, ke kolísání tvarů a pravopisných podob v jednotlivých pádech u nich zpravidla nedochází.

2. Výjimkou jsou jména, ve kterých je mezi tvrdé souhláskové písmeno a koncovku ‑a vloženo němé ‑h‑, např. Martha, Bertha –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 2. p. Marthy, Berthy –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 5. p. Martho, Bertho. U těchto jmen se ve 3. a 6. p. j. č. němé h vypouští: Martě, Bertě.

3. Další výjimkou jsou jména zakončená v písmu na ‑ca, které vyslovujeme jako [ka] (Jessica, Bianca, Rebecca, Veronica atp.). Tento typ jmen je problematický z pravopisného hlediska, zejména ve 2. p. j. č., kde je pádová koncovka ‑y. Ve 2., 4., 5. a 7. p. se obvykle mění písmeno c v k (2. p. Veroniky, Bianky –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 4. p. Veroniku, Bianku atp.). Pokud je však z nějakého důvodu třeba, aby z těchto pádů byla odvoditelná základní podoba jména s c, pak je možné písmeno c ponechat (2. p. Veronicy, Biancy –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 4. p. Veronicu, Biancu –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 5. p. Veronico, Bianco atp.); tato druhá varianta je méně častá. U jmen tohoto typu, která mají svou českou obdobu (Veronica –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Veronika, Blanca –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Blanka apod.), se dává přednost prvnímu způsobu –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ kromě 3. a 6. p. j. č. se c mění v k. U jmen, která českou obdobu s k nemají a jsou pro nás méně obvyklá, se projevuje spíše tendence ponechat základní podobu s c (Bianca [bjanka] –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Biancy [bjanki], Rodica [rodyka] –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Rodicy [rodyki]). Obě zmíněné možnosti lze využít, rozhodnutí závisí do velké míry na situaci a na typu textu: např. v beletrii je počešťování jmen běžné, ale pokud jde o skutečnou osobu, např. v publicistickém textu, pak je u autorů patrná spíše snaha o zachování základních podob jména ve všech pádech.

   Do tohoto typu vlastních jmen spadají i jména s dvěma c a koncovkou ‑a (Rebecca). Pokud se pisatel rozhodne přizpůsobit pravopis vyslovované podobě, tedy počeštit ho, pak by měl užít skloňování stejné jako u česky psaného jména Rebeka: 2. p. Rebeky –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 3. p. Rebece –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 4. p. Rebeku –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 5. p. Rebeko atd. Pokud chce zachovat podobu původní, pak by dvě c měla zůstat ve všech pádových tvarech (2. p. Rebeccy) –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ viz Psaní i, í –⁠ y, ý.

4. Problémy se skloňováním mohou činit některá anglosaská jména hebrejského původu, která mají na konci nevyslovované ‑h (Sarah, Mariah, Deborah atp.).

   V češtině tato jména kolísají mezi nesklonností (vlivem koncového ‑h) a způsobem skloňování podle vzoru „žena“, tzn. koncové ‑h v dalších pádech vypouštíme a zacházíme se jménem, jako by bylo zakončeno na ‑a (Deborah –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 2. p. Debory –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 5. p. Deboro). Obě možnosti mají své opodstatnění. Odtržení koncového ‑h je výhodné proto, že nám umožňuje začlenit jméno do morfologického systému a skloňovat je, naopak nesklonné podoby pomohou zdůraznit, že dotyčné jméno je např. Deborah, nikoli Debora, což může být důležité pro jednoznačnou identifikaci dané osoby. Opět záleží hlavně na typu textu, ve kterém obě jména užijeme. Zejména v textech publicistických může hrát roli snaha o zachování základní podoby jména. Ani jedno z řešení tedy nelze odmítat.

Jména, ve kterých koncovému ‑a předchází ve výslovnosti měkká souhláska (typ Máša, Lubica, Zoja, Maya, Sonya, Gaia, Natasha, Sofia, Georgia, Lia, María)

1. Kromě jmen zakončených v písmu na ‑ia se jména tohoto typu (Dáša, Máša, Zoja, Maya, Sonya) skloňují pravidelně podle vzoru „žena“. Pravopisnou výjimkou je 2. p., kde píšeme v koncovce ‑i. Vzhledem k tomu, že koncovce předchází měkká souhláska, projevuje se v některých pádech vliv měkké deklinace –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ vzoru „růže“, ve 3. a 6. p. se oblastně (na Moravě) užívají i tvary s koncovkou ‑i: Máně i Máni; Nadě i Nadi.

   1. p.	‑a (Zoja)
   2. p.	‑i
   3. p.	‑ě / ‑e / ‑i
   4. p.	‑u
   5. p.	‑o
   6. p.	‑ě / ‑e / ‑i
   7. p.	‑ou

2. Z hlediska pravopisného jsou specifickým typem jména, u nichž koncovce ‑a předchází v písmu tvrdá souhláska, která se vyslovuje měkce, např. Concha [konča], Natasha [nataša], Trisha [triša]. Přestože se při výběru pádových koncovek primárně řídíme výslovností, v psané podobě doporučujeme ve 2. p. zachovat po tvrdém souhláskovém písmenu koncovku ‑y (Conchy, Natashy).

3. Jména zakončená v písmu na ‑ia a ve výslovnosti na [ija] mají základní způsob skloňování podle vzoru „růže“, přestože v 1. p. jsou zakončena na ‑a. Důvodem je analogie s počeštěnými podobami těchto jmen zakončenými na ‑ie: Julia –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Julie, Maria –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Marie, Sofia –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Sofie apod. Skloňujeme je tedy takto: Julia –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 2., 5. p. Julie –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 3., 4. a 6. p. Julii –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 7. p. Julií. Při skloňování jmen neznámých, neobvyklých, která nemají analogické podoby se zakončením na ‑ie (Suria, Salia apod.), se objevují i tvary podle vzoru „žena“ (2. p. Surii –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 4. p. Suriu –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 5. p. Surio apod.). Důvodem je výše zmiňovaná snaha pisatele, aby byla ze všech pádových tvarů odvoditelná základní podoba jména (tedy že dotyčná žena se jmenuje např. Suria, nikoli Surie). Tendence ke koncovkám vzoru „žena“ se však projevuje i u jmen, která mají variantu zakončenou na ‑ie (Maria, Sophia, Felizia apod.). Za základní u nich považujeme skloňování podle vzoru „růže“, ale v určitých specifických typech textů nelze vyloučit ani koncovky vzoru „žena“. V úzu se objevují zejména ve 4., 5. a 7. p. Rozhodnutí, které skloňovací paradigma užít („žena“, nebo „růže“), opět závisí do velké míry na typu textu, na tom, zda jde o skutečnou osobu, nebo fiktivní postavu apod. (viz bod 1c).

4. Zvláštním typem těchto jmen jsou jména zakončená v písmu na ‑ia, která však vyslovujeme [ča], [dža], [ša], [ďa], [ťa], [ňa] (podle toho, která souhláska předchází zakončení ‑ia): Dacia [dáča], Georgia [džordža], Alicia [eliša], Tricia [triša], Nadia [naďa], Katia [kaťa], Tania [taňa] atd. Tato jména se na základě výslovnosti skloňují podle vzoru „žena“, stejně jako typ a): Georgia [džordža] –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 2. p. Georgii [džordži] –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 3. p. Georgie [džordže] –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 5. p. Georgio [džordžo].

   U některých jmen tohoto typu může výslovnost kolísat, např. Georgia: [džordža] či [džordžija]. Následně se tedy liší i skloňování tohoto jména: Vyslovujeme‑li jméno jako [džordža], měli bychom ho skloňovat podle vzoru „žena“, jak je to uvedeno v odstavci výše. V případě výslovnosti [džordžija] jde o skloňování podle vzoru „růže“ popsané v odstavci c). Specifickým případem je jméno Daria: užívá se u něj dvojí skloňování (podle vzoru „žena“ i „růže“), protože se zde projevuje vliv varianty psané Darja a také možnost dvojí výslovnosti: [darija] či [darja].

5. Jména, ve kterých předchází koncovému ‑ia/‑ya samohláska (Gaia [gaja], Maia [maja], Maya [maja]), se také skloňují podle vzoru „žena“, analogicky podle typu a).

6. Dvouslabičná trojpísmenná jména spadající pod tento typ (Lia, Ria) se skloňují podle vzoru „žena“, pouze ve 3. a 6. p. dochází ke kolísání a lze užívat i koncovky podle vzoru „růže“: Lia –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 2. p. Lii –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 3. a 6. p. Lii i Lie –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 4. p.  Liu –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 5. p. Lio –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 7. p. Liou.

7. Specifickým případem, který se vyskytuje jen velmi omezeně, jsou jména zakončená na ‑eia (Medeia, Cassiopeia). Kolísají ve skloňování mezi vzory „žena“ (4., 5., 7. p.) a „růže“ (2., 3., 6. p.). Toto kolísání je důsledkem existence variant těchto jmen zakončených na ‑ea: Medea, Cassiopea.

   	typ c)	typ d)	typ f)	typ g)
   1. p.	‑ia (Julia)	‑ia (Georgia)	‑ia (Lia)	‑eia (Medeia)
   2. p.	‑ie	‑ii	‑ii	‑eie
   3. p.	‑ii	‑ie	‑ie / ‑ii	‑eii
   4. p.	‑ii	‑iu	‑iu	‑eiu
   5. p.	‑ie	‑io	‑io	‑eio
   6. p.	‑ii	‑ie	‑ie / ‑ii	‑eii
   7. p.	‑ií	‑iou	‑iou	‑eiou

8. U ženských jmen přejatých se někdy vyskytuje ve výslovnosti také zakončení na [íja]. Tato jména lze rozdělit do dvou skupin: na jména, která mají dlouhé í v písmu i ve výslovnosti (např. špan. María, Rosalía), a na ta, která ho mají pouze ve výslovnosti, ale v písmu zůstává i (ital. Lucia [lučíja], Maria [maríja]). První typ (María, Rosalía) se skloňuje zpravidla pomocí koncovek vzoru „žena“ (s možnými dubletami podle vzoru „růže“ ve 3. a 6. p.). Skloňování jmen druhého typu (Lucia [lučíja], Maria [maríja]) kolísá mezi vzory „žena“ a „růže“. Důvodem je zmíněný rozpor mezi psanou a vyslovovanou podobou.

   1. p.	‑ía (María)	‑ia (Lucia [lučíja])
   2. p.	‑íi	‑ie / ‑ii
   3. p.	‑íe / ‑íi	‑ii / ‑ie
   4. p.	‑íu	‑ii / ‑iu
   5. p.	‑ío	‑ie / ‑io
   6. p.	‑íe / ‑íi	‑ii / ‑ie
   7. p.	‑íou	‑ií / ‑iou

Jména ve výslovnosti zakončená na [oa], [ua], [ea] (typ Moa, Alua, Efua, Andrea, Galatea, Lea, Rea)

1. Jména zakončená na [oa], [ua] (Moa, Alua, Efua) se skloňují podle vzoru „žena“ ve všech pádech kromě 3. a 6. p., kde mají v koncovce ‑i (zakončení podle vzoru „růže“).
2. Jména zakončená na [ea] (Andrea) v pádových tvarech kolísají mezi základním vzorem „žena“ a jeho podvzorem „idea“, proto se ve 2., 3. a 6. p. vyskytují dubletní tvary: 2. p. ‑eji/‑ey/‑eje –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 3. a 6. p. ‑eji/‑ei/‑ee.
3. Dvouslabičná jména zakončená na [ea] (Lea, Rea) se skloňují podle vzoru „žena“, pouze ve 3. a 6. p. se objevují dubletní tvary podle vzoru „žena“ i „růže“.

Jména zakončená ve výslovnosti na [á] (typ Nausikaa, Gangá)

Ženská jména zakončená na [á] se vyskytují pouze sporadicky, a proto poučení o jejich skloňování v běžných příručkách nenalezneme. V praxi se však užívají, a proto je třeba nastínit zásady pro zacházení s nimi. Konkrétně se jedná např. o jména antických mytologických postav Nausikaa [nausikaá] (s uvedením kvantity Nausikaá), Hestiá (bez kvantity Hestia), o mytologické jméno ze sanskrtu Gangá, ale mohou sem spadat i jména jiného původu. Jméno Nausikaa uvádějí encyklopedie antiky i jiné příručky zabývající se zacházením s antickými jmény a shodují se v tom, že při skloňování se odtrhne koncové ‑a (resp. ‑á) a nahradí se pádovými koncovkami vzoru „žena“ (2. p. Nausikay –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 5. p. Nausikao). Analogicky bychom tedy mohli postupovat i u ostatních jmen zakončených v písmu na ‑aa a ve výslovnosti na [á] (např. Nikolaa –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 2. p. Nikolay –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 5. p. Nikolao).

Jména končící na ‑á ve výslovnosti i v písmu se od předchozího typu liší. Jméno můžeme skloňovat, jako by bylo zakončeno na krátkou samohlásku –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ podle vzoru „žena“ (Gangá –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 2. p. Gangy –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 5. p. Gango) či „růže“ (Hestiá –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 2., 5. p. Hestie). Takto se postupuje především u antických jmen, která lze užívat s uvedením délky (Hestiá) i bez ní (Hestia). Tento způsob nám usnadní zacházení se jménem v textu, ale u méně známých jmen z některých pádů nerozpoznáme, jaká je základní podoba (Gangá, či Ganga). Druhou možnou variantou tedy je ponechat jméno nesklonné (2. p. Gangá). Měli bychom při rozhodování zohlednit druh textu, poučenost čtenáře a také tradici v zacházení s daným jménem.

Tvoření přídavných jmen přivlastňovacích od ženských osobních jmen (Skrýt)

Tvoření přídavných jmen od osobních jmen zakončených ve výslovnosti na [a], [e], [o], [u], [ú], [ou]

Při tvoření přídavných jmen se koncová samohláska většinou odsouvá a uplatňují se změny kořenové souhlásky v češtině obvyklé (r se mění v ř, k v č, h v ž): Jana –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Janin, Petra –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Petřin, Veronika –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Veroničin, Olga –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Olžin i Olgin, Anna –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Annin, Anička –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Aniččin, Venuše –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Venušin, Alice –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Alicin, Maria –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Mariin, Mária –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Máriin, Marie –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Mariin, Sophia –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Sophiin, Penelope –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Penelopin, Kalypso –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Kalypsin, Lulu –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Lulin.

U cizích jmen, u nichž se vyslovovaná a psaná podoba liší, např. Jo [džou], Lou [lú], Sue [sjú], se přípona ‑in připíná za poslední písmeno: Join, Louin, Suein.

U jmen cizího původu ve výslovnosti zakončených na [ka] doporučujeme, a to bez ohledu na to, zda je v psané podobě zakončení ‑ca (Rebeca) nebo ‑cca (Rebecca), podobu Rebečin, u jmen zakončených na ‑tha (Martha, Samantha) podoby bez h –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Martin, Samantin.

Tvoření přídavných jmen od osobních jmen zakončených ve výslovnosti na [i]

Jména zakončená v psané podobě na ‑i

Při tvoření přídavných jmen od jmen zakončených v písmu na ‑i se koncová samohláska odsouvá: Noemi –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Noemin, Mimi –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Mimin, Pipi –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Pipin.

Jména zakončená v psané podobě na ‑y

Při tvoření přídavných jmen od jmen zakončených v písmu na ‑y v praxi jednoznačně převažují podoby, u nichž je koncové y zachováno: Mary –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Maryin, Bet(t)y –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Bet(t)yin, Wendy –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Wendyin, Tracy –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Tracyin, Moly –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Molyin. Tyto podoby doporučujeme. V menší míře se lze setkat i s podobami Marin, Bet(t)in, Wendin, Tracin, Molin. Ty odpovídají podobám šachista ← šachy, lobbista ← lobby (viz Změny hlásek při tvoření slov), a proto je nelze hodnotit jako nesprávné. Jako nesprávné hodnotíme podoby *Maryn, *Tracyn.

Jména zakončená ve výslovnosti na [i], [í], ale v psané podobě na skupinu samohlásek či jinou samohlásku

Přípona ‑in se připojuje za základové slovo: Betsey [beci] –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Betseyin, Shirley [širli] –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Shirleyin, Phoebe [fíbí] –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Phoebin. U domáckých podob Debbie [debi] i [debí], Annie [eny] i [ený] je však obvyklé koncové ‑e odsouvat: Debbiin, Anniin.

Tvoření přídavných jmen od osobních jmen zakončených ve výslovnosti na souhlásku

Jména zakončená ve výslovnosti i v psané podobě na souhlásku

Při tvoření přídavných jmen od jmen zakončených na souhlásku se přípona připojuje většinou za koncové písmeno a uplatňují se změny kořenové souhlásky v češtině obvyklé: Karin –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Karinin, Carmen –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Carmenin, Nikol –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Nikolin, Dagmar –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Dagmařin. U jmen zakončených na ‑th se koncové h odsouvá: Ruth –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Rutin.

Jména zakončená ve výslovnosti na souhlásku, ale v psané podobě na samohlásku

Při tvoření přídavných jmen od jmen zakončených ve výslovnosti na souhlásku, ale v písmu na samohlásku se koncová samohláska odsouvá: Jane –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Janin, Kate –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Katin, Jeanette –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Jeanettin, Louise –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Louisin.

Antická jména

Při tvoření přídavných jmen od jmen antických dochází, stejně jako při skloňování (viz Osobní jména ženská zakončená ve výslovnosti na souhlásku), ke změně kmenu: Artemis –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Artemidin, Charis –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Charitin, Ceres –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Cereřin.

Velká písmena – jména živých bytostí a přídavná jména od nich odvozená (Skrýt)

Jména s velkým počátečním písmenem

Ke jménům, která se považují za vlastní, a píšou se proto s velkým počátečním písmenem, patří:

1. rodná (křestní) jména, příjmení, přídomky a přezdívky: Jan, Jana, Novák, Nováková, Karel IV. (Karel Čtvrtý), Anežka Česká, Kateřina Medicejská, Richard Lví srdce, Rožmberkové z Růže, Ladislav (zvaný) Pohrobek, Ivan M. Jirous alias Magor, Učitel národů.

   U cizích osobních jmen se řídí způsob psaní výchozím jazykem: Leonardo da Vinci, Robert De Niro, Leonardo DiCaprio, La Fontaine, Al Pacino, Klaus van der Pas, Jean-Claude Van Damme.

   Ve spojeních, která obsahují spojení podstatné jméno obecné + přídavné jméno a jako celek jsou považována za vlastní jméno, se velké písmeno píše jen u podstatného jména: Panna orleánská, Mnich sázavský, Mistr třeboňský; při obráceném slovosledu přechází velké písmeno na přídavné jméno: Sázavský mnich, Třeboňský mistr,

2. příslušníci rodů a rodin: Přemyslovci, Habsburkové, Novákovi, Skotničtí/Skotnických (o jejich tvoření viz Typ bratři Novákovi –⁠⁠⁠ Novákové, bratři Skotničtí –⁠⁠⁠ Skotnických, rodina Novákova –⁠⁠⁠ Novákových, rodina Skotnická –⁠⁠⁠ Skotnických, Novákovi, Skotničtí),

3. jména příslušníků národů či národností, obyvatel světadílů, zemí a jejich částí, měst/obcí a jejich částí, hvězdných těles: Čech, Moravan, Slezan, Francouz, Nor, Rom, Američan, Afroameričan, Peruánec, Pražan, Ostravan, Polaban, Náchodští, Malostranští (Malostranští sepsali petici, ale malostranští obyvatelé sepsali petici), Marťan, Měsíčňan (ale pozemšťan, mimozemšťan, nebešťan).

   S velkým písmenem doporučujeme psát i metonymická označení příslušníků národů: Ivan (= Rus), Fritz (= Němec) atp.

   S velkým písmenem se píše také Eskymák.

   S velkým písmenem se píšou i obyvatelská jména utvořená od spojení přídavného a podstatného jména, třebaže se v tomto spojení přídavné jméno píše s malým písmenem: střední Čechy –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Středočech, západní Evropa –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Západoevropan. S velkým písmenem se rovněž píšou výrazy s předponami (např. ne‑, ultra‑, pro‑), pokud se základové slovo píše s velkým písmenem (např. Nečech, Ultračech, Proevropan).

   Ve spojení přídavné jméno + podstatné jméno vlastní se přídavné jméno píše s velkým písmenem jen tehdy, pokud je přídavné jméno součástí oficiálního obyvatelského jména (Lužický Srb, Polabský Slovan). Pokud přídavné jméno jen naznačuje oblast, ve které příslušníci daného národa/národnosti žijí, píše se malé písmeno: vídeňský Čech, volyňský Čech,

4. postavy náboženské, mytologické: božský Bratr, Panna Marie, Panna Marie Lurdská, Matka boží i Matka Boží, Svatý otec, Buddha, Alláh, Zeus, Perun. Podle SSČ se má psát svatá, nejsvětější Trojice, Duch svatý, v praxi se velmi často vyskytují i podoby Svatá, Nejsvětější Trojice, Duch Svatý  –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ tento způsob psaní je třeba tolerovat,

5. oficiální názvy hudebních (a jiných uměleckých) skupin a sportovních klubů: Tučňáci, Bílí tygři. Pokud jde o názvy neoficiální, píše se malé písmeno (klokani = hráči Bohemians, viz bod 2e),

6. jména zvířat: (kůň) Železník, (pes) Rex, (kočka) Máca,

7. jména pohádkových bytostí, hrdinů (dětských) knížek, filmů, alegorických postav atp.: Sněhurka, liška Ryška, děd Vševěd, motýl Emanuel, Maková panenka, Červená karkulka (lze tolerovat i Červená Karkulka), medvídek Pú, kačer Donald, (indiánka) Bílá holubice, Rozum, Štěstí, Závist.

8. Ve spojení Ferda Mravenec doporučujeme psát slovo mravenec s velkým písmenem. Na rozdíl od spojení brouk Pytlík stojí výraz mravenec až na druhém místě, a proto ho chápeme jako příjmení,

9. některé tradiční tituly: Excelence, Jeho Magnificence, Jeho/Její Milost, Jeho/Její/Vaše Veličenstvo (viz též Oslovení a závěrečný pozdrav),

10. přídavná jména odvozená od osobních jmen příponami ‑ův (‑ova, ‑ovo), ‑in (‑ina, ‑ino): Janův, Janin, Klárčin, Novákův, Ladův, Čapkův (podrobně o tvoření přídavných jmen přivlastňovacích od ženských osobních jmen viz Tvoření přídavných jmen přivlastňovacích od ženských osobních jmen).

Jména s malým počátečním písmenem

Mezi jména, která se pokládají za obecná, a píšou se proto s malým počátečním písmenem, se řadí:

1. příslušníci antropologických skupin: běloch, černoch, indián,
2. jména označující funkce, povolání, tituly a hodnosti: prezident ČR, generální ředitel, generální guvernér, ochránce lidských práv, ombudsman, ministr dopravy, inženýr, magistr, doktor, docent, profesor, kapitán, major (o psaní zkratek viz Zkratky titulů a hodností). To platí i pro cizojazyčná pojmenování: creative manager, exclusive instructor, aerobics educator, vhodnější je však odpovídající český ekvivalent,
3. jména označující šlechtické tituly: arcivévoda habsburský, velkovévoda toskánský, vévoda orleánský, vévoda z Yorku, vévodkyně bourbonská,
4. příslušníci náboženských vyznání a mnišských řádů: katolík, evangelík, svědci Jehovovi, františkán, boromejka, vestálka, buddhista,
5. členové politických stran, organizací, názorových skupin, zaměstnanci závodů, členové sportovních klubů a jejich příznivci: sociální demokrat, lidovec, staročech, mladočech, husita, májovec, filharmonik, sokol, junák, skaut, slávista, sparťan, klokan (= hráč Bohemians), jezdci, valcíři, orlové (= neoficiální pojmenování sportovních klubů),
6. přídavná jména utvořená od osobních jmen pomocí přípony ‑ský, ‑ovský: alžbětinský, čapkovský, ladovský, oidipovský (o jejich tvoření viz Přídavná jména typu puškinský –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ puškinovský).

Jména, v nichž lze psát velké i malé počáteční písmeno

Existuje skupina podstatných jmen, která lze chápat jako vlastní i jako obecná, a psát je proto jak s velkým, tak s malým počátečním písmenem. O způsobu psaní rozhoduje význam. Náleží sem:

1. jméno bůh/Bůh: Velké písmeno se zpravidla píše, pokud toto jméno označuje nejvyšší bytost v monoteistickém náboženství: Bůh, Pán Bůh (i Pánbůh). Malé písmeno se píše tehdy, pokud jde o označení bytosti v polyteistickém náboženství (bůh Zeus, bůh Perun, bohyně Diana, Hefaistos, bůh ohně), a také zpravidla tehdy, pokud jde o osobu nebo bytost v přeneseném významu (rokenrolový bůh Elvis Presley, urazit fotbalového boha), viz Psaní velkých písmen –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ obecné poučení, 

2. jména Žid/žid, Mongol/mongol, Cikán/cikán. Velké písmeno se píše, pokud tato jména označují příslušníky národa, malé písmeno tehdy, jestliže označují příslušníky antropologické skupiny: mongol, cikán nebo náboženského vyznání: žid.

   Ke jménu Cikán/cikán: již delší dobu se jako oficiální název pro označení příslušníka národa používá výraz Rom.

   Ke jménu Žid/žid: není vždy možné jednoznačně určit, kdy volit velké písmeno a kdy malé, neboť se jedná o problematickou otázku identit. Pisatel proto volí velké či malé písmeno v závislosti na smyslu sdělení (zda píše o náboženském vyznání, nebo o národnosti) i na historickém kontextu. Např. v textech týkajících se holocaustu se častěji setkáváme s psaním velkého písmene, neboť Židé byli pronásledováni z rasových důvodů jakožto příslušníci národa,

3. jméno Inka/inka. PČP i NASCS uvádějí tento výraz pouze s malým písmenem, a to ve významu ‚šlechtic v incké říši‘ (PČP), ‚vládce incké říše, příslušník vládnoucí třídy v incké říši‘ (NASCS). SSJČ má podobu Inka, s významem ‚vládnoucí rod ve staré peruánské říši‘. Josef Wolf v knize Abeceda národů píše, že výraz inka coby označení příslušníka vládnoucí třídy byl později přenesen na označení říše a celého národa. Domníváme se proto, že v etnickém nebo rodovém významu lze psát velké písmeno: Inkové,

4. jména jako Jidáš/jidáš, Lazar/lazar, Xantipa/xantipa, Harpagon/harpagon, Honza/honza, Salchow/salchow, Lutz/lutz, Alzheimer/alzheimer. S velkým písmenem se píšou v původním významu: Jidáš = jeden z apoštolů, který zradil Ježíše, Lazar = přítel Ježíšův, Xantipa = Sokratova žena, údajně zlá, Harpagon = jméno hlavního hrdiny Molièrova dramatu Lakomec, Honza = domácká podoba jména Jan, Salchow, Lutz = krasobruslaři, Alzheimer = lékař. S malým písmenem se píšou v přeneseném významu: jidáš = zrádce, lazar = nemocný, ubohý člověk, xantipa = zlá žena, harpagon = lakomec, honza = dobrácký hlupák, salchow, lutz = krasobruslařské skoky, alzheimer = nespis. druh nemoci. U přejatých jmen, která se užívají v přeneseném významu, často dochází i k jejich počeštění: don Juan → donchuán = svůdce, don Quijote → donkichot = snílek,

5. jména Ježíšek/ježíšek a Silvestr/silvestr: Ježíšek = malý Ježíš, Štědrý den, Štědrý večer, ježíšek = vánoční dárek, nadílka, Silvestr = osobní jméno, silvestr = zábava, oslava na ukončení roku. Podle SSČ též 31. prosinec, poslední den v roce.

   Praxe však ukazuje, že i v přeneseném významu se užívá spíše velké písmeno: Na Silvestra sněžilo (analogicky podle Na Josefa/Štěpána sněžilo). Ne vždy je jednoduché rozhodnout, které písmeno zvolit: Už se těším na Ježíška = na Štědrý den/večer. Už se těším na ježíška = na vánoční dárky. Většinou však jde o vyjádření obojího, a proto lze přijmout oba způsoby psaní. Totéž platí i o dvojici Silvestr –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ silvestr,

6. jméno mistr/Mistr: mistr = kvalifikovaný pracovník (mistr odborného výcviku), dokonalý odborník, znalec (mistr v kouzlení, mistr slova), vítěz vrcholné sportovní soutěže (mistr světa v hodu oštěpem), někdejší akademická hodnost (mistr Jan Hus, ale M. Jan Hus), Mistr = vynikající umělec, tvůrce, interpret (Mistr (Josef) Suk, M. Josef Suk, Mistr jim vyprávěl, Vážený Mistře),

7. zájmena vy/Vy, váš/Váš, ty/Ty, tvůj/Tvůj (viz Psaní velkých písmen –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ obecné poučení a Oslovení a závěrečný pozdrav).