Vyhledávání v obecných výkladech o jazykových jevech.

Změny samohlásek a souhlásek při odvozování slov

Změny souhlásek při tvoření slov

Změny souhlásek ď, ť, ň před příponami ‑ka, ‑ky

Před příponami ‑ka, ‑ky zůstává ď, ť, ň většinou beze změny: loďka, laťka, síťka, dršťky, klíšťky, baňka, jablůňka, kuchyňka, laňka, síňka. Někdy se však mění v d, t, n a pak se tak také píše: choutka (chuť), oprátka (oprať), zídka (zeď), pečínka (pečeně). V některých slovech jsou dvě podoby: měšťkaměštka, skříňkaskřínka. Souhláskové skupiny vznikající z poslední souhlásky základového slova a z přípony ‑ský, ‑ství, ‑stvo někdy zůstávají, někdy se zjednodušují.

Poslední souhláskou základového slova je ž, š, č, z

Je‑li poslední souhláskou základového slova ž, š, č, z, nemění se:

‑ž‑ský: mužský, pařížský, záporožský (č. mn. mužští, …); a podobně mužství, mužstvo atd.;

‑š‑ský: ašský, krkonošský, lotyšský (č. mn. ašští, lotyšští, …); ale ‑š‑ština se zjednodušuje: lotyština;

‑č‑ský: haličský, ledečský, přeloučský (č. mn. haličští, …); holičský, voličský, měřičský (ale měřický, měřictví ve významu geometrický, geometrie);

‑z‑ský: francouzský, knovízský, slezský (č. mn. francouzští, knovízští, slezští; francouzština, …).

Viz též Tvoření přídavných jmen od jmen zeměpisných.

Poslední souhláskou základového slova je s, c

Je‑li poslední souhláskou základového slova s, c, zjednodušuje se:

‑s‑ský‑ský: brandýský, koněpruský, lyský (Lysá), oděský, peloponéský, plaský (Plasy), pruský, ruský, saský, tiský (Tisa), tuniský (č. mn. brandýští, lyští, ruští atp.; ruština, …); podobně ‑s‑ství se zjednodušuje v ‑ství;

‑c‑ský‑cký: hradecký, lobkovický, lužický, pankrácký (č. mn. hradečtí, …; lužičtina, …).

Viz též Tvoření přídavných jmen od jmen zeměpisných.

Poslední souhláskou základového slova je k, h, g, ch

Je‑li poslední souhláskou základového slova k, h, g, ch, mění se:

‑k‑ský‑cký: otrocký, písecký, řecký (č. mn. otročtí, …; řečtina, …);

‑h‑ský‑žský: pražský, volžský, zbirožský (č. mn. pražští; …; pražština, …);

za ‑g‑ský je v tradičních případech ‑žský (bývá to zejména u jmen slovanských), např. ladožský, oněžský, rižský (č. mn. oněžští, …); většinou však dnes zůstává ‑g‑ský: bruggský, chicagský, tobagský;

za ‑ch-ský je ‑šský: curyšský, lašský (č. mn. curyšští, lašští, ale laština, …). K jménům Čech, Čechy je však přídavné jméno český (č. mn. čeští; čeština).

Viz též Tvoření přídavných jmen od jmen zeměpisných.

Poslední souhláskou základového slova je d, t, n, ď, ť, ň

Je‑li poslední souhláskou základového slova d, t, n, ď, ť, ň, zůstávají skupiny nezměněny, např. poděbradský, kamarádství, bohatství, ženský, panství; radhošťský, hradišťský; koňský, plzeňský, vídeňský; odchylně je ‑ck‑ u některých odvozenin od podstatných jmen vzoru „kuře“, např. knížecký, zvířecký, a ‑ctv‑ za ‑tstv‑ u slov jako knížectví, zvířectvo (ale dětský, dětství).

Viz též Tvoření přídavných jmen od jmen zeměpisných.

Poslední souhláskou základového slova je ř

Je‑li poslední souhláskou základového slova ř, zůstává zpravidla ‑ř‑ský: kovářský, mořský, vinořský (Vinoř); řidčeji ‑r‑ský: pohorský, rudohorský.

Viz též Tvoření přídavných jmen od jmen zeměpisných.

Přídavná jména odvozená od místních jmen na ‑nná, ‑nné

Například v přídavných jménech odvozených od jmen typu Jablonná, Hostinné příponou ‑ský se píše jen jedno n: jablonský, hostinský.

Viz též Tvoření přídavných jmen od jmen zeměpisných.

Jména cizího původu na ‑berg (‑berk), ‑borg, ‑burg (‑burk), ‑burgh, ‑ing, ‑inky

Zde se odsouvá před ‑ský koncové ‑g, ‑gh nebo ‑k: vorarlberský, nymburský, edinburský, helsinský; totéž platí o jménech na ‑k a ‑ka, předchází‑li souhláska: newyorský, aljašský, jamajský, kamčatský.

Viz též Tvoření přídavných jmen od jmen zeměpisných.

Přídavná jména k vlastním jménům na ‑sk, ‑sko atd.

Přídavná jména ke jménům jako Minsk, Rovensko, Etruskové atd. jsou minský, rovenský, etruský.

Souhláskové skupiny vznikající při stupňování přídavných jmen na rozhraní slovotvorného základu slova a přípony ‑ší

Souhláskové skupiny na švu základu a přípony ‑ší se zachovávají: dražší, sušší, chudší, čistší; snazší, zazší; hladší, kratší, užší; vyšší, hlubší. Některá přídavná jména na ‑ký však mají ve 2. stupni zakončení ‑čí; např. hezčí, mělčí, měkčí, trpčí, hebčí, křehčí, tenčí.

Viz též Stupňování přídavných jmen a příslovcí.

Střídání krátkých a dlouhých samohlásek při tvoření slov

Podstatná jména –⁠ tvoření příponami

Délka samohlásky se mění především při tvoření podstatných jmen ze sloves s dlouhou samohláskou v kořeni příponami ‑č, ‑tel, ‑dlo, ‑tko, dále u podstatných jmen utvořených příponami ‑árna, ‑írna a jmen zdrobnělých zakončených příponami ‑ka, ‑ek, ‑ko. Proti tomu se uplatňuje tendence, aby se délka kořenové samohlásky odvozeného slova nelišila od délky kořenové samohlásky slova základového, a proto slova tvořená nově nebo příležitostně délku zachovávají. Nejdůsledněji se uplatňuje změna v délce samohlásky u jmen zdrobnělých. Při tvoření předponami se často dlouží samohláska v předponě.

Délka samohlásky základového slova se mění

Délka samohlásky základového slova se mění například u těchto slov: bit (k bít), prodavač (prodávat), vysavač, vyznavač, ctitel, nakladatel, pořadatel, čidlo, chapadlo, rydlo; mlynář (mlýn), kramář, kavárna, sazárna, vinárna, palírna; žabka (k žába); knížka (kniha), dárek, lístek, jazýček, bříško.

Délka samohlásky se nemění

Délka samohlásky se nemění například u těchto slov: hráč, rýč, počítač, rozprašovač, řádkovač, dohlížitel, léčitel, násobitel, jmenovatel, prádlo, šídlo, ředidlo, párátko, koníčkář, vozíčkář, čítárna, jízdárna, stáčírna, třídírna, včelka, stromek, zvířátko, vycházka, vybavení.

Dlouhá i krátká samohláska

Dlouhá i krátká samohláska může být například v těchto slovech: rozváděč –⁠ rozvaděč, slévač –⁠ slevač, napomáhatel –⁠ napomahatel, odesílatel –⁠ odesilatel, umývadlo –⁠ umyvadlo, písárna –⁠ pisárna, umývárna –⁠ umyvárna.

Podstatná jména –⁠ tvoření předponami

Při tvoření předponami se pravidelně dlouží samohláska v předponách na‑, při‑, u‑, vy‑, za‑, např. nábřeží, nález, příjmení, příkaz, úsilí, ústava, výsluní, vývoz, zákulisí, záruka. U dějových podstatných jmen na ‑ka se samohláska v předponě nedlouží, následuje‑li slabika dlouhá, např. nabídka, přihláška, ukázka, vyhlídka, zatáčka. Odchylkou jsou slova výpůjčka, zápůjčka, u nichž se samohláska v předponě dlouží, a nálevka, námitka, závlačka aj., kde se samohláska v předponě dlouží a kořenová samohláska krátí. Dvojí způsob psaní má slovo výhrůžka –⁠ vyhrůžka. Odvozování příponou vy‑ někdy provází také změny samohlásek v základu slova: vyhrát –⁠ výhra, vyfoukat –⁠ výfuk, vybírat –⁠ výběr apod.

Přídavná jména

Délka samohlásky se mění

Délka samohlásky se mění při tvoření přídavných jmen příponami ‑telný, ‑í, ‑ský, ‑(c)ký‑cí, pokud se u nich neuplatňuje tendence délku neměnit. Délka samohlásky základového slova se mění při tvoření například těchto slov: čitelný (k číst), nesmiřitelný, stravitelný, znatelný; čapí (k čáp), ptačí, králičí (ke králík), slavičí; panský (jiné je pánský), rajský, plánský, slánský (k Planá, Slaný); básnický (k básník), kominický, zahradnický, mělnický.

Délka samohlásky se nemění

Délka samohlásky se nemění například u těchto slov: vnímatelný, neodmítnutelný, nepřehlédnutelný; krokodýlí, skřivaní, skřivánčí.

Dlouhá i krátká samohláska

Dlouhou i krátkou samohlásku mají například slova: obyvatelný –⁠ obývatelný, ovladatelný –⁠ ovládatelný, popiratelný –⁠ popíratelný, rozeznávatelný –⁠ rozeznavatelný.

Zvláštním případem jsou přídavná jména účelová a dějová, viz Přídavná jména zakončená na ‑icí, ‑ící.

Slovesa

Délka samohlásky základového slova se mění

Délka samohlásky základového slova se mění při tvoření sloves příponami ‑at, ‑ovat, ‑it, například u těchto sloves: hrabat (k hrábnout), sahat, protahovat, rozptylovat, skličovat (sklíčit); mydlit (mýdlo), hospodařit (hospodář), zahradničit (zahradník), pytlačit (pytlák).

Délka samohlásky v slovotvorném základu se nemění

Délka samohlásky v slovotvorném základu se nemění například u těchto slov: sekat (k seknout), stříkat (stříknout), řadit (řada), půlit (půle), razítkovat (razítko), rýmovat (rým).

Dlouhá i krátká samohláska

Dlouhou i krátkou samohlásku mají například tato slova: stříhat –⁠ střihat (k střihnout), zdvíhat –⁠ zdvihat (zdvihnout), osídlovat –⁠ osidlovat (osídlit), rozmísťovat –⁠ rozmisťovat (rozmístit).

Hlavní stránka O příručce Nápověda English version