Dělení slov na konci řádku (Skrýt)

Slova dělíme v psaném textu z ryze praktických důvodů. Je přitom důležité si uvědomit, že dělení slov v písmu na konci řádku není vždy totožné s členěním slov na slabiky v mluvené řeči (viz Slabika) nebo například s morfematickým členěním slov (viz Morfematika). Vzhledem k tomu, že se pokyny pro dělení slov v různých příručkách liší, rozhodli jsme se zde pro co nejjednodušší, a hlavně pokud možno pravidelný způsob dělení. To má za následek, že se často s řešením v jiných příručkách rozcházíme (obvykle tak, že připouštíme méně možností dělení). V souvislosti s tím upozorňujeme, že si naše řešení neklade za cíl být autoritativní a že jiný způsob dělení není nutně chybný. Jinými slovy: ačkoliv doporučujeme řídit se při dělení slov níže uvedenými pravidly, nevylučujeme případné jiné možnosti.

Možná místa, kde lze slovo dělit, tradičně označujeme spojovníkem. Napíšeme‑li například ko‑s‑me-ti-ka, znamená to, že můžeme slovo dělit po písmenech ko‑, kos‑, kosme‑ a kosmeti‑.

Dělení slova na konci řádku se naznačí spojovníkem, např. kra‑|bice. Pokud řádek končí spojovníkem vyžadovaným pravidly pravopisu (viz např. spojovník ve slovech ping-pong, technicko-ekonomický) a část slova za spojovníkem pokračuje na následujícím řádku, zopakuje se spojovník rovněž na začátku tohoto řádku, např. ping‑|‑pong. Podrobněji o spojovníku viz Spojovník.

Základní pravidla dělení slov

1. V češtině dělíme pouze slova víceslabičná. Jednoslabičná slova, a to i ta, která se zapisují více písmeny (pštros, vstříc), nedělíme.
2. Nedělíme zkratky (MUDr., FAMU, USA, např., apod., genpor. atd.).
3. Nedělíme dvouslabičná slova, jejichž první slabiku tvoří jednoduchá samohláska (oběd, Ivan, éter, Ústí). Podobně neoddělujeme počáteční samohlásku ani u víceslabičných slov, např. Af-ri-ka, as‑t‑ro-naut, ús‑tec‑ký, ame-ric‑ký, elek‑t‑ro (viz bod 2.1a).
4. Slova, jejichž první písmeno je připojeno pomocí spojovníku, nedělíme v místě spojovníku (tj. e‑mail nedělíme vůbec, e‑mailový dělíme pouze za slabikami mai a lo: e‑mai‑lo‑vý, x‑násobný pouze za slabikami ná a sob: x‑ná‑sob‑ný, H‑vazba pouze za slabikou vaz: H‑vaz-ba).
5. Pozor je třeba dávat na souhlásky l a r. Pokud jsou v slabikotvorném postavení, pracujeme s nimi při dělení stejně, jako by šlo o samohlásky (např. dělíme me-tr stejně jako me-ta, osr‑dí stejně jako osu‑dí). V případě, že souhlásky l a r nejsou ve slabikotvorném postavení, pracujeme s nimi jako se (specifickými) souhláskami (viz bod 2.3 a bod 2.4).
6. Slova se primárně dělí podle slabičných hranic. Například slovo mladý má dvě slabiky (mla a dý), dělíme je tedy jedině mla‑dý (upozorňujeme, že slabika je zvuková jednotka, nikoliv grafická –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ například jméno Jacques [žak] představuje pouze jednu slabiku a nedělí se). U řady slov (např. u těch, kde za sebou následuje několik souhlásek) však nejsme schopni slabičnou hranici s jistotou identifikovat.
7. Sekundárně je důležitá rovněž slovotvorná stavba slova (viz Morfematika).

Způsob dělení, který zde představujeme, zohledňuje v tomto směru především předpony (např. na‑, po‑, roz‑, do‑) a hranici mezi dvěma částmi složenin (např. prosto|pášný, velko|statek, mnoho|násobný, troj|stěžník). Přípony jsou zohledňovány minimálně –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ především z toho důvodu, že schopnost jejich bezchybného rozpoznání nelze obecně předpokládat.

Konkrétní způsoby dělení

Předpony

1. Pokud má slovo slabičnou, ale jednopísmennou předponu, neoddělujeme ji, např. úspěch, uspět, obra-na, ochrán‑ce. Pokud po této předponě následuje souhlásková skupina čt, můžeme slovo dělit po č: úč‑to-vat.
2. Pokud má slovo slabičnou vícepísmennou předponu, provádíme dělení za ní (rovněž u latinských a řeckých předpon), a to i v případech, kdy jí předchází jednopísmenná předpona. Například slovo podraz dělíme pouze pod-raz, nikoli *po-draz (což by bylo z hlediska slabičného přijatelné). Další příklady: vy-hrá‑vat, po‑čkat, do‑čkat, se‑čkat, vy‑ční‑vat, ve-dle, po-dle, du-pli-ko-vat, kom-pli-ko-vat, kom-pli-ka-ce, ex-pli-ka-ce, kon-gre-ga-ce, kon-sti-tu-ce, in-spek-tor, in-spek-ce, de-kla-ma-ce, re-kla-ma-ce, re-kvi-zi-ta, roz-tr-hat, pod-trh-nout, od-po‑vě‑dět, zod-po‑vě‑dět, po-chy-bit, zpo-chyb-nit, upo-za-dit.
3. Pokud má slovo dvě předpony, přičemž první je slabičná a druhá neslabičná, dělíme vždy po první předponě a druhou předponu přiřazujeme k druhé slabice, např. po-změ‑ňo‑vat, po-zdr‑žet, po-zvra-cet, na-zpa‑měť, vy-zvě‑dač, vy-zbro-jo-vat.
4. Pokud má slovo dvě předpony, přičemž první je slabičná a druhá je tvořena samohláskou, dělíme pouze po první předponě, např. po-uka-zo-vat, po-upra-vit, ne-uspět, na‑úč‑to-vat.
5. Pokud má slovo dvě jednopísmenné předpony, dělíme po druhé předponě: zú‑rod-nit, zú‑ro‑čit, zú‑pl-na, us-my‑s‑let, zo-hyz-dit. Následuje‑li po druhé předponě skupina čt, můžeme slovo dělit i po č: zú‑č‑to-vat.
6. Pokud jde etymologicky o předponu, která však pro dnešní mluvčí není zřetelná, je možné připustit i takové dělení, jako by se o předponu nejednalo, např. pro‑d‑chnout, na‑d‑chnout, na‑d‑šený, di‑p‑lom, pro‑b‑lém, de‑s‑pekt, re‑s‑pekt.

Dvě a více samohláskových písmen vedle sebe

1. Stojí‑li na začátku slova nebo části složeniny nebo po předponě písmena označující dvojhlásku, dělíme za nimi, např. au-to-mo-bil, bez-eu-ro‑vý, nej-au-to-ri-ta-tiv‑něj‑ší.
2. Nacházejí‑li se vedle sebe dvě samohlásková písmena (případně více), která jsou rozdělena morfematickým švem (a nejde přitom o šev příponový ani koncovkový), pak dělíme na švu. Například slovo reakce má předponu re‑, po které následuje ‑akce, proto dělíme pouze re-ak-ce, nikoli *rea-kce. Další příklady: pra-vo‑úh‑lý, re-edi-ce, pa-le-on-to-lo-gie, re-ab-sorp-ce, re-ago-vat, ra-dio-apa‑rát, spo-lu-au-tor, dvou-oca‑sý, dvou-eu-ro‑vý, aqua-ae-ro-bik, vy-au-to-vat.
3. Nacházejí‑li se vedle sebe dvě samohlásková písmena (případně více), která nejsou rozdělena morfematickým švem nebo jsou rozdělena příponovým či koncovkovým švem, nerozdělujeme je, např. lou-ka, bě‑houn, sau-na, re‑s‑tau-ra-ce, pseu-do-nym, pneu-ma-ti-ka, neon, fluid‑ní, in-du‑s‑t‑ria‑li-za-ce, ra‑dium, gé‑nius, ak-tuál‑ní, reá‑lie, olym-piá‑da, ev-ro-pei‑s‑mus, ra‑gúo‑vý, rag-byo‑vý, re‑léo‑vý, kal-ció‑za, pe-ruán‑ský, per-pe-tuum, he‑b‑rai‑s‑tic‑ký, maoi‑s‑mus, fó‑liov‑ník.

Skupina souhláska + l v jiné než slabikotvorné pozici

1. Pokud před l v neslabikotvorné pozici stojí s/š/d a před nimi není morfematický šev (předponový nebo mezi dvěma složkami složeniny), můžeme dělit jak před l, tak před s/š/d. V praxi doporučujeme spíše dělit před l –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ lépe např. svis‑lý než svi-slý. Další příklady: po-vi‑d‑la, my‑š‑len-ka, my‑s‑let, mo‑d‑li-teb-na, pra‑d‑le-na, ko-va‑d‑li-na, vi‑d‑le, je‑d‑le, kap‑s‑le (v případě, že předchází šev, dělíme na švu: po-slat, vy-dla-bat, troj-sla-bič‑ný).
2. Pokud před l stojí jiná souhláska než s/š/d, dělíme vždy před l, např. ber-la, kuk-la, ram‑li-ce, re-pub‑li-ka, jeh‑li‑čí, ryng-le, pent-le, žong‑lér, bib‑lio‑té‑ka, bub‑li-na, deb‑li‑s‑ta, pub‑li-ka-ce, kob‑li-ha, ang‑li‑s‑ti-ka, cyk‑li‑s‑ti-ka, cyk-lus, emb‑lém, bet‑lém, cih-la, truh-la.

Skupina souhláska + r v jiné než slabikotvorné pozici nebo ř

1. Předchází‑li r/ř jakákoli souhláska a té předchází samohláska, kterou začíná slovo, dělíme jedině před r/ř, např. Od-ra, at-rium, ad-re-sa, ot-rok, ob‑ří.
2. Předchází‑li r/ř jakákoli souhláska a té nepředchází samohláska, kterou začíná slovo, dělíme buď před r/ř, nebo před předchozí souhláskou, např. ze‑b‑ra, na-mo‑d‑řit, stří‑b‑řen-ka, cu‑k‑ro‑ví, cu‑k‑ro‑vý, ima‑t‑ri-ku-la-ce, ka-te‑d‑rá‑la, ko‑p‑re-ti-na, ma‑k‑re-la, mi‑g‑ra-ce, emi‑g‑ra-ce, imi‑g‑ra-ce, mi‑g‑ré‑na, pa‑p‑ri-ka, vi‑t‑rí‑na, ru‑b‑ri-ka, re-pa‑t‑ria-ce, ne‑k‑ró‑za, mi‑k‑rob.
3. Předchází‑li r/ř jakákoli souhláska, které předchází morfematický šev (předponový nebo mezi dvěma složkami složeniny), dělíme na švu, např. po-krá‑tit, te-le-gra-fo-vat, troj-hran‑ný, vy‑křik-nout.
4. Případy, kdy r/ř předchází více souhlásek, viz bod 2.6 a bod 2.8.

Skupina s/š + souhláska

1. Není‑li přítomen morfematický šev (předponový nebo mezi dvěma složkami složeniny), pak je možné dělit spojení samohláska‑s/š‑souhláska-samohláska nebo souhláska‑s/š‑souhláska-samohláska buď po s/š, nebo před s/š, např. ta‑š‑ka, lá‑s‑ka, má‑s‑lo, ou‑š‑ko, zkou‑š‑ka, whi‑s‑ky, če‑š‑ti-na, ma-te-ria‑li‑s‑ta, hle-di‑s‑ko, lo‑ži‑s‑ko, Če‑s‑ko, ra-kou‑s‑ký, me-cha-ni‑s‑mus, ho‑s‑po-da, ob-ho‑s‑po-da‑řo‑vat, ko-re‑s‑pon-den-ce, ko‑s‑me-ti-ka, ko‑s‑mos, vi‑s‑kó‑za, vla‑s‑ti-zra-da, vla‑š‑tov-ka, mu‑š‑ke-ta, mu‑š‑kát, pře‑s‑ný, pol‑š‑tář, pr‑s‑kat.
2. Případy, kdy je s součástí skupiny tří a více souhlásek za sebou v blízkosti předpony či přípony (např. pastva, vrstva, Karlovarsko, mužstvo), viz bod 2.8.

Skupina samohláska/souhláska + str/štr/stř

1. Pokud není koncové r ve slabikotvorné pozici, můžeme dělit před s/š, před t i před r/ř, např. re-gi‑s‑t‑ro-vat, rej‑s‑t‑řík, fi‑š‑t‑rón, men‑s‑t‑rua-ce, no‑s‑t‑ri-fi-ko-vat, se‑s‑t‑ra.
2. Pokud je koncové r ve slabikotvorné pozici, dělíme před nebo po s, např. re-gi‑s‑tr, vel-mi‑s‑tr.

Skupina samohláska-souhláska-souhláska-samohláska

1. Není‑li přítomen morfematický šev (předponový nebo šev mezi dvěma složkami složeniny) a nejde‑li o výše uvedené případy, pak dělíme pouze mezi dvěma souhláskami, např. dok-tor, lé‑čeb-na, far‑mář, pa-ra-dig-ma, prac-ka, děl‑nic‑ký, je-de‑nác‑tý, šle-hač‑ka, teč‑ka, ma-nu-fak-tu-ra, re-dak-ce, klep-to-man, fron-ta, cel-ta, šach-ta, an-tik-va, re-cen-ze, fi-nan-co-vat, lep-tat, čer-pat, na‑jíž‑dět, lek-nout, ko-nej‑šit, vá‑noč‑ka, va‑jíč‑ko, bom-bar-do-vat, čer-ven-ka, deh-to-vat, dis-cip‑lí‑na, fa-ryn-gi-ti-da, la-ryn-gi-ti-da, ha-zar-do-vat, kom-pen-zo-vat, tak-ti-ka, per-so‑nál, sar-din-ka, záz‑vor-ka, man-do‑lí‑na, rek-ti-fi-ka-ce, ser-pen-ti-na, lak‑tó‑za, fruk‑tó‑za, sy-nek-do-cha, tram-po‑lí‑na, trum-pe-ta, stor-no, pach-to-vat, chod-ba, jiz-ba, vá‑len-da, plaz-ma, tře‑š‑ňov-ka.
2. Je‑li přítomen morfematický šev (předponový nebo mezi dvěma složkami složeniny), dělíme na švu, např. po-dvoj‑ný, troj-zu-bec.

Skupiny tří souhlásek v blízkosti přípony nebo předpony

1. V případě skupiny tří (případně i více) souhlásek v blízkosti přípony nebo předpony respektujeme morfematický šev, např. ob-struk-ce, de-struk-ce, šťast‑ný, vlast-nit, účast-nit, vlast‑ník, ctnost‑ný, past-va, ja-kost‑ní, mlask-nout, prsk-nout, hráč‑ský, je-de‑náct-ka, ptac-tvo, děl‑nic-tvo, za-hrad-nic-tví, ab-sorp-ce, muž‑stvo, muž‑ství, bo-hat-ství, vrst-va, fi-na‑list-ka, pro-pust-ka, re-dun-dant‑ní, zmáčk‑nout, folk-lor, port-mon-ka, prázd‑ný, je-višt‑ní, hand‑líř, hr-din-skost, lid-skost, arab‑šti-na, ma‑ďar‑šti-na, rom‑šti-na, Ark-ti-da, Ja-pon-sko, Kar-lo-var-sko.
2. Pokud morfematický šev není zřetelný, je možné dělit více způsoby, např. cen‑t‑rum, cen‑t‑ra‑li-zo-vat, kon‑t‑ra, elek‑t‑ři‑na, fil‑t‑ro-vat, fil‑t‑rát, kon-cen‑t‑ra-ce, cen‑t‑ro-vat, Pan‑k‑rác, spek‑t‑rum, ji‑s‑k‑ři‑vost, man‑d‑ra-go-ra, mean‑d‑ro-vat, an‑t‑ro-po-log, pa‑lin‑d‑rom, mop‑s‑lík, pam‑f‑let, Mo‑s‑k‑va, mi‑k‑ro-elek‑t‑ro-nic‑ký.

Zakončení na ‑ční

1. Pokud zakončení ‑ční předchází samohláska, dělíme stejně jako výše uvedenou skupinu samohláska-souhláska-souhláska-samohláska, např. agi-tač‑ní, pro-pa-gač‑ní.
2. Pokud předchází souhláska, dělíme před č, např. ak‑ční, re-dak‑ční, erup‑ční, re-ne-san‑ční.

Zdvojené souhláskové písmeno

1. Pokud zdvojené souhláskové písmeno nestojí na morfematickém švu a zároveň jsou v jeho okolí samohlásky, můžeme dělit buď před zdvojeným souhláskovým písmenem, nebo uvnitř něj, např. Ba‑r‑ran-dov, base-ba‑l‑lo‑vý, ra‑l‑lye, re‑g‑gae.
2. Pokud se zdvojené souhláskové písmeno nachází na švu (včetně příponového), dělíme na švu, např. ka-men‑ný, roz-zlo-bit.
3. Pokud po zdvojeném souhláskovém písmenu následuje souhláska, dělíme po zdvojeném souhláskovém písmenu, např. Pyrr-hos, Priess-nitz, grizz-ly.

Dělení podle slabik ve výslovnosti

Slova, která se vyslovují jinak, než píšou, dělíme primárně podle slabik ve výslovnosti. Například slovo pétanque má ve výslovnosti dvě slabiky [pe-tank], dělíme proto jedině pé‑tanque. Další příklady: Fi-scher [fi‑šer], Bridge-town [brič‑taun], bridge-town-ský [brič‑taun-skí], me-ga-byte [me-ga-bajt], ver-saille-ský [ver-saj-skí], mc-do-nal-di-za-ce [mek-do-nal-dy-za-ce], bit-coin [bit-kojn], ale bit-coi-no‑vý [bit-koj-no‑ví]. Sekundárně však platí i výše uvedené zásady. Například slovo Henriette [án‑ri-jet], které má ve výslovnosti tři slabiky, dělíme pouze Hen-riette, protože dvě samohlásky vedle sebe (jinde než na švu) neoddělujeme.

Značky, čísla a číslice (Skrýt)

Obecné poučení

Jako značek se užívá jednak zkratek s ustáleným grafickým obrazem (viz Zkratky iniciálové (ČR, DIČ, SMS, SÚKL, IKEA)), jednak písmen z cizích abeced a různých nepísmenných grafických znaků. Pokud značky nestojí na konci věty, tečky se za nimi nepíšou.

Většina značek vznikla ze zkratek slov domácích i cizích, odlišila se však od vlastních zkratek tím, že se stala přímým označením pojmu, nevázaným již na jeho jazykové vyjádření. Pro vyjádření značek se kromě písmen latinské abecedy často užívá různých jiných znaků (např. @ = zavináč, € = euro, $ = dolar, & = ampersand, § = paragraf, % = procento, ‰ = promile, ° = stupeň, ∅ = průměr, ∞ = nekonečno, * = hvězdička, mj. značka pro narození, † = křížek, značka pro úmrtí) nebo písmen z jiných abeced než latinské (např. řec. μ = mikro‑, řec. Ω = značka pro jednotku odporu ohm, řec. ∑ = značka pro celkový součet).

Písmenné značky

Zkratky, které se staly mezinárodně kodifikovanými písmennými značkami označujícími matematické, fyzikální, astronomické a jiné jednotky, podléhají odlišným pravopisným zásadám než zkratky čistě grafické. Velkými písmeny se např. označují všechny jednotky pocházející z vlastních jmen, i když jejich plná forma je psána s písmenem malým: 230 V (voltů –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ volt je jednotka elektrického napětí nazvaná podle A. Volty), 75 W (wattů –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ watt je jednotka výkonu nazvaná podle J. Watta), 9,81 N (newtonů –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ newton je jednotka síly nazvaná podle I. Newtona).

Velké M (mega‑) je označení pro miliontý násobek fyzikální jednotky, malé m (mili‑) pro její tisícinu.

U značek chemických prvků (ve vzorcích chemických látek) se píše počáteční písmeno vždy velké, např. C = uhlík, Al = hliník, H₂O = voda, NaCl = chlorid sodný.

K písmenným značkám náleží zejména značky měr jako m = metr, m² = metr čtvereční, m³ = metr krychlový, km = kilometr, cm = centimetr, mm = milimetr, μm = mikrometr, l = litr, hl = hektolitr, a = ar, ha = hektar; značky hmotností jako g = gram, dg = decigram, dag, dkg = dekagram, kg = kilogram, t = tuna, q = cent atp.; značky měn jako Kč = koruna česká, Ft = forint, € = euro (viz Peněžní částky, značky měn); další značky veličin a jednotek jako t = čas, s = dráha, g = tíhové zrychlení, cd = kandela, lx = lux, mA = miliampér, hPa = hektopascal, b = bit, kb = kilobit, B = byte [bajt], kB = kilobyte, MB = megabyte, GB = gigabyte, TB = terabyte, ft = stopa, in = palec atp.; značky pojmů matematických jako r = poloměr (rádius), sin = sinus, tg = tangens, log = logaritmus atd.; značky pojmů hudebních jako p = piano, ff = fortissimo atp.

Značky ve spojení s číselnými hodnotami

Značky se od číselné hodnoty oddělují mezerou, číslo a značka se umísťují na stejný řádek (viz Zalomení řádků a nevhodné výrazy na jejich konci), např. 10 ha = 10 hektarů, 3 kg = 3 kilogramy, 14 % = 14 procent, § 9 = paragraf 9 (v případě více paragrafů se značka nezdvojuje), 100 kWh = 100 kilowatthodin, rychlost 50 km/h = 50 kilometrů za hodinu, hustota 5 g.m⁻³ = 5 gramů na metr krychlový, teplota 12–⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠15 °C = 12 až 15 stupňů Celsia. V textu se značky užívají obvykle ve spojení s číselnou hodnotou, přičemž po číslovce čteme značku ve tvaru 2. pádu nebo ve tvaru počítaného předmětu (viz Počítaný předmět po číslovkách). V ostatních případech se značky vypisují: Bude třeba několik metrů látky. Úřad postupoval podle uvedeného paragrafu.

Značky pro úhlový stupeň, minutu, vteřinu a pro stopy a palce se v textovém procesoru připojují k číslu bez mezery, např. úhel 60° = 60 stupňů, spád 17° 15′ = 17 stupňů a 15 minut, 12′ 10″ = 12 stop a 10 palců. Při zápisu zeměpisných souřadnic se mezi jednotlivými složkami mezera nepíše, např. 50°5′5″ severní šířky a 14°24′10″ východní délky.

V případě, že pomocí číslice a značky vyjadřujeme přídavné jméno, mezeru nevkládáme: 8km = 8kilometrový, osmikilometrový, 20% = 20procentní, dvacetiprocentní, 12° = 12stupňový, dvanáctistupňový, 24h = 24hodinový, dvacetičtyřhodinový i čtyřiadvacetihodinový. Chybné jsou zápisy *8‑mi-kilometrový, *8mikilometrový, *12-ti-procentní, *12tiprocentní apod. (viz Tvoření a psaní výrazů složených z číslic a slov (typ 12procentní, 20krát)). Koncové ‑ti a ‑mi nepíšeme ani u základních číslovek: pro děti od 10 let, za účasti 58 % oprávněných voličů, od 5 do 8 h, nikoli *od 5‑ti do 8‑mi h ani *od 5ti do 8mi h.

Čísla a matematické znaky

Ke zkratkám čistě grafickým patří také matematické znaky jako plus (+), minus (−), krát (×), plus minus (±), děleno (:), menší než (<), menší než nebo rovno (≤), větší než nebo rovno (≥), větší než (>), odmocnina (√), rovná se (=) atd.

S mezerami píšeme znaky pro sčítání, odčítání, násobení a dělení v matematických operacích a dále při uvádění poměru a rozměru, např. 3 + 5 − 2 = 6, 20 × 5 = 100, 21 : 7 = 3, roztok ředíme v poměru 3 : 2, mapa v měřítku 1 : 50 000 (viz Dvojtečka), plocha 3 m × 4 m atd.

Pokud je × součástí jednoho složeného slova společně s číslem, píšeme tyto výrazy dohromady: 20× = 20krát, dvacetkrát. Vyjadřují‑li znaménka + nebo − kladnou nebo zápornou hodnotu čísla, přiléhají k číslici bez mezer: +24 °C, −273,15 °C. Bez mezer zapisujeme také exponenty a indexy: 5³, 10⁻², n₁, n₂…

Nahrazuje‑li x (nebo n) proměnnou číselnou hodnotu, je písmeno ustálený způsob psaní se spojovníkem: x‑stupňový, n‑tá odmocnina (viz Spojovník).

Podle ČSN 01 6910 je v korespondenci dovoleno znak minus (−) nahradit pomlčkou (–⁠⁠⁠⁠⁠) a⁠⁠⁠⁠⁠ znak krát (×) malým pímenem x.

Psaní číslic a číslovek

Číslice jsou tzv. arabské: 0, 1, 2, 3, …, 9 a římské: I, V, X, L, C, D, M. Pokud zvolíme zápis čísel pomocí arabských číslic, oddělujeme trojice řádů před a za desetinnou čárkou mezerami, čtyřciferná čísla lze psát v některých případech bez mezery (podrobněji o členění čísel viz Členění čísel, víceslovné číslovkové výrazy (typ 365, 2 582) a desetinná čísla). Římské číslice se nečlení, např. MCMLXVIII, MCMXCIX (viz Římské číslice).

Psaní teček po číslicích se řídí následujícími pravidly:

1. Za číslicemi, které označují číslovku základní, se tečka nepíše, např. 25 ran, 365 dní, formát A4, oddíl Ia), poštovní přihrádka 25, Alšova 2a, V Zátiší 15, Praha 10 –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Zahradní Město.
2. Za číslicemi, které označují číslovku řadovou, píšeme tečku, např. 1. = první, 2. = druhý; 1. máj = První máj (Svátek práce), o 8. hodině = o osmé hodině (ale v 8 hodin), 28. října = dvacátého osmého října, XIX. nebo 19. ročník = devatenáctý ročník, ve 3. svazku = ve třetím svazku, 2. odstavec 5. kapitoly = druhý odstavec páté kapitoly, 3. nebo III. patro = třetí patro, třída 1. A = třída první A, žáci VII. B = žáci sedmé B, Karel IV. = Karel Čtvrtý (nikoli však *o 8mé, *o 8‑mé, *8mý, *8‑mý, *19tý, *19‑tý apod.), viz též Tečka.
3. Jestliže se číslo může číst jako číslovka základní i řadová, tečka se za číslicí nepíše; v tom případě stojí číslice vždy za jménem. Bývá to při uvádění letopočtů: narodil se roku 1972, v bibliografických údajích: viz Jungmannův Slovník V, 113 = Jungmannův Slovník, díl V, s. 113; § 9 odst. 1 písm. a) zákona č. 12/2020 Sb. apod.

Ve všech případech opět platí, že zkratky a značky, jež jsou spojeny s číselným údajem (ať už mu předcházejí, nebo po něm následují), by s ním měly stát na stejném řádku (viz Zalomení řádků a nevhodné výrazy na jejich konci).

Vypisujeme‑li číslovky slovy, píšeme je zvlášť, např. dvacet jedna, dva tisíce dvě stě třicet jedna; dvacátý pátý, stý padesátý, tisící devítistý sedmdesátý čtvrtý. Dohromady se píšou složené číslovkové výrazy typu pětadvacet, devětadevadesát; pětadvacátý, stopadesátý, devítistý apod. (viz Členění čísel, víceslovné číslovkové výrazy (typ 365, 2 582) a desetinná čísla).

Vyjmenovaná slova (Skrýt)

Co to jsou vyjmenovaná slova

Vyjmenovaná slova jsou domácí slova (výjimečně i zdomácnělá: lyže), v jejichž kořenech (výjimečně i v příponě: brzy, slepýš, kopyto) se píše po tzv. pravopisně obojetných souhláskách y/ý. Toto y/ý píšeme rovněž ve slovech odvozených. Osobní a zeměpisná jména se pravopisným pravidlům nemusejí vždy podřizovat, proto se v souladu s tradicí lze setkat se jmény Mlynář i Mlinář, Syrovátka i Sirovátka, Zima i Zyma, Solopysky i Solopisky apod.

Řady slov, popř. jejich pořadí, uváděné v nejrůznějších příručkách (PČP, mluvnice, školní učebnice) nejsou zcela totožné; mohou se lišit jak učebnice starší a současné, tak i výčty v různých typech učebnic a cvičebnic. Výběr slov v učebnicích není záležitostí Ústavu pro jazyk český, ale jednotlivých autorů a nakladatelství. Uvedený přehled vychází z akademického vydání PČP z roku 1993. Zeměpisná a osobní jména jsou do přehledu vyjmenovaných slov zařazena výběrově; těch, v nichž se píše y/ý, je více.

Přehled vyjmenovaných slov

B: být (bych, bys, by, bychom, byste, abych, abys, aby, …, kdybych, kdybys, kdyby, …, bytí, živobytí, bývat, bývalý, byt, bytná, bytový, bytelný, bytost, bydlit i bydlet, bydliště, obydlí, bydlo (tj. příbytek, živobytí), dobýt, dobyvatel, dobytek, dobytče, dobytkářství, nabýt, nabývat, nábytek, obývat, obyvatel, obyvatelstvo, odbýt, odbyt, neodbytný, pozbýt, přebýt, přebývat, přebytek, přibýt, přibývat, příbytek, ubýt, ubývat, úbytek, zbývat, zbytek, zabývat se), obyčej (obyčejný), bystrý (bystře, bystrost, bystřina, Bystrc, Bystřice), bylina (býlí, býložravec, černobýl, zlatobýl), kobyla (kobylka, Kobylisy), býk (býček, býčí, býkovec), babyka; Bydžov, Přibyslav, Bylany, Hrabyně; Zbyněk.

F: Po f se v kořenech domácích slov y/ý nepíše, proto vyjmenovaná slova po f v češtině nemáme. V některých učebnicích a přehledech vyjmenovaných slov bývá uvedeno přejaté slovo fyzika. Obojetnost f se projevuje zvláště v koncovkách (grafy, žirafy, ale v kafi), viz Psaní i, í –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ y, ý.

L: slyšet (slyšitelný, slýchat, nedoslýchavý), mlýn (mlynář, mlýnice), blýskat se (blýsknout se, zablýsknout se, blýskavice, blýskavý, blyštět se), polykat (zalykat se), vzlykat (vzlyknout, vzlyk, vzlykot), plynout (uplynout, rozplynout se, rozplývat se, splynout, splývat, oplývat, vyplývat, plynulý, plyn, plynný, plynárna, plynoměr, plynojem), plýtvat, lysý (lysina, lyska, Lysá, Lysolaje), lýtko, lýko (lýčí, lýčený (tj. lýkový), lýkovec, lýkožrout), lyže (lyžovat, lyžař), pelyněk, plyš, slynout, plytký, vlys (vlýsek, vlysový); Volyně.

M: my (zájmeno 1. os. mn. č.), mýt (mycí, myčka, umýt, umývat, umývadlo i umyvadlo, umývárna i umyvárna, pomyje, mýval, mýdlo, mydlit, mydlář, mydlina), myslit i myslet (mysl, myšlenka, pomyslit i pomyslet, pomýšlet, přemýšlet, vymyslit i vymyslet, vymýšlet, výmysl, úmysl, usmyslit si i usmyslet si, smýšlení, smyšlenka, smysl, smyslný, nesmyslný, průmysl, myslivec, myslivna, Nezamysl, Nezamyslice, Přemysl), mýlit se (mýlka, mylný, omyl, zmýlená), hmyz (hmyzí, hmyzožravec), myš (myší, myšina), hlemýžď, mýtit (mýtina, vymýtit, vymycovat), zamykat (odmykat, nedomykat, vymykat se, výmyk, přimykat se), smýkat (smyk, smýčit, smyčec, smyčka, průsmyk), dmýchat (rozdmýchat, dmychadlo i dmýchadlo), chmýří, nachomýtnout se (ochomýtat se), mýto (mýtné, Mýto), mykat (mykaný), mys, sumýš; Litomyšl, Kamýk.

P: pýcha (pyšný, pyšnit se, zpychnout, pýchavka, pych, přepych, Přepychy), pytel (pytlovina, pytlák, pytlačit), pysk (pyskatý, ptakopysk, Solopysky), netopýr, slepýš, pyl (opylovat), kopyto (sudokopytník), klopýtat (klopýtnout), třpytit se (třpyt, třpytivý, třpytka), zpytovat (jazykozpyt, nevyzpytatelný), pykat (odpykat), pýr (pýřavka), pýří, pýřit se (zapýřit se, pýřivý, čepýřit se), pyj; Chropyně, Pyšely; Spytihněv.

S: syn (synovský, synovec, zlosyn, Syneč), sytý (sytost, dosyta, nasytit, nenasytný), sýr (syreček, sýrař, sýrárna, syrovátka, Sýrovice), syrový (syrovinka), syrý (tj. syrový), sychravý (Sychrov), usychat (vysychat), sýkora (sýkořice), sýček, sysel, syčet (sykat, sykot), sypat (sypký, sýpka, sypek, nasypat, násyp, násypný, osypaný, vysypat, zasypat, zásyp); Bosyně.

V: vy (zájmeno 2. os. mn. č.), vykat, vysoký (vysočina, Vysočany, vyšší, výše, výška, výšina, povýšit, vyvýšit, vyvýšenina, zvýšit, převyšovat, Vyšehrad), výt (zavýt), výskat (výskot, zavýsknout), zvykat (zvyk, zlozvyk, zvyknout, zvyklost, navykat, navyknout, návyk, odvykat, odvyknout, obvyklý), žvýkat (žvýkací, přežvykovat, přežvýkavec, žvýkačka), vydra (vydří, vydrovka, Povydří), výr (tj. pták), vyžle (Vyžlovka), povyk (povykovat), výheň, cavyky, vyza; předpona vy‑/vý‑ (např. vyslechnout, vyvařit, výslech, výborný, výzkumný); Vyškov, Výtoň.

Z: brzy, jazyk (jazýček, jazykozpyt, jazykověda, dvojjazyčný, jazylka), nazývat (se) (vyzývat, vyzývavý, vzývat, ozývat se); Ruzyně.

Původ vyjmenovaných slov

Obojetnost souhlásek souvisí s historickým vývojem češtiny, přesněji s výslovností. Výslovnost samohlásky označené písmeny i a y je v dnešní češtině naprosto stejná (rozdíly najdeme jen v některých nářečích), ale ve staré češtině byl rozdíl mezi nimi jasně slyšitelný, nebylo proto třeba pořizovat soupis slov s y. Rozdíly ve výslovnosti i –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ y mizí již v době husitské, ale v písmu je i –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ y zachováno dodnes. Jinak než prostým zapamatováním výčtu slov už dnes na rozdíl od starých Čechů nepoznáme, že se v nich píše y (viz Z historie českého pravopisu).

Vyjmenovaná slova jsou tradičně součástí Pravidel českého pravopisu (z roku 1902, 1913, 1941, 1957, 1993). V prvních Pravidlech (Pravidla hledící k českému pravopisu a tvarosloví), která vyšla v roce 1902 a pod nimiž je podepsán Jan Gebauer, je psáno: „Slabiky vnitřní, které tu mají ‑y‑, ‑ý‑, uvozují se v mluvnicích a jsou uvedeny na svých místech zde dále v seznamu abecedním. Píšeme ý, kde se obecně vyslovuje místo něho ej; a píšeme y, kde tvar některý příbuzný má na témž místě v obecné výslovnosti ej. Tedy na př. býti, pýcha, mýliti, výška, sýpka, mlýn … poněvadž se obecně říká bejt, pejcha, mejlit, vejška, sejpka, mlejn … a dále byt, obydlí, pyšný, omyl, vysoký, sypati, mlynář atp., poněvadž ve slovích příbuzných býti, pýcha … se vyslovuje obecně ej.“ Jiný výčet v prvních PČP uveden není, jednotlivá slova najdeme v jejich slovníkové části.

Pravidla z roku 1913 již mají seznam i poučení podrobnější: „Píšeme ý, kde se obecně v Čechách vyslovuje místo něho ej; a píšeme y, kde některý tvar příbuzný má na témž místě ý (v obecné výslovnosti ej). Tedy na př.: býk, býlí, býti, bývati (obývati atp.), klopýtnout, netopýr, pýcha, pýchavka, pýř, pýřiti se, slepýš, hlemýžď, Kamýk, mýliti, mýti, mýdlo, mýto, mýtiti, výheň, výr, výskati, výška, výti, žvýkati, vý‑ (výmluva, výlet atp.), sýček, sýkora, sýpka, sýr, blýskati, lýko, lýtko, mlýn, plýtvati, slýchati …, poněvadž se obecně říká bejk, bejlí, bejt, bejvat … bych, aby, byt, bytost, bytný, obydlí, nábytek, příbytek, dobytek, obyvatel, Zbyslav, Přibyslav, pych, pyšný, smyčec, průsmyk, zamykati, omyl, mylný, pomyje, mydlář, vysoký, vymlouvati, vyletěti, sypati, sypký, syrovátka, syrový, slyšeti atp.; v slovích příbuzných býti, pýcha, smýkati, výška, sýpka, slýchati … jest ý, které se v Čechách vyslovuje obecně ej… Kromě toho jest nutno některá slova, v nichž se píše y(ý), prostě si pamatovati. Jsou to tato: obyčej, babyka, Bydžov, bystrý (bystřina, Bystřice), kobyla; kopyto, pykati, pysk, zpytovati, pytel, třpytiti se; hmyz, mys, mysl (mysliti, myšlenka, myslivec, smysl, Nezamysl, Litomyšle), myš; vydra, povyk, zvyk (obvyklý), vyza, vyžle; usychati (vysychati atd.), syčeti (sykot), syn, syrob, sysel, sytý (sytiti); polykati, lysý (lysina, lyska), lyže, plyn (plynouti), slynouti, Volyň; jazyk (jazýček), brzy, nazývati.“

Etymologie některých slov

Mlýn a mlít

Slova mlýn a mlít jsou hláskově i významově podobná, přesto se jejich pravopis různí, protože nejde o slova příbuzná. Podstatné jméno mlýn (mlynář, mlýnice) do češtiny přišlo ze staroněmeckého mulīn (v němčině dnes Mühle). Sloveso mlít (stejně jako výrazy mletí, mlecí, mleč) pochází z praslovanského *melti. Již ve staré češtině došlo k přesmyku hlásek el (mleti) a zdloužení slabiky na lé (mléti); v ní se pak é zúžilo na í (mlíti). Stejnou změnu můžeme sledovat např. u slovesa třít z praslovanského *terti.

Mýtit a vymítat

Sloveso mýtit má význam ‚kácením zbavovat porostu, zejména stromů; kácet‘ (např. mýtit prales), popř. i ‚kácením (porostu) vytvářet‘ (mýtit cestu). Obvykle se užívá s předponou vy‑ (vymýtit) ve významu ‚vykácet, vysekat‘: vymýtit porost mezi pražci, pozemek bylo nutno vymýtit, zorat a oplotit, ale i v přeneseném významu ‚odstranit, vyhubit, vyhladit něco nežádoucího‘: vymýtit korupci, vymýtit zlo, snažili se vymýtit neštovice. Nedokonavým protějškem dokonavého vymýtit je vymycovat ‚odstraňovat‘: vymycovat fráze z veřejných projevů.

Vymítat je varianta slovesa vymetat. Užívá se v přeneseném významu ‚vyhánět; dělat pořádek v nějakém prostředí‘. Uplatňuje se ve spojeních vymítat ďábla, zlé duchy, démony, čerty, zlo; vymítat kacířství z lůna církve. Setkáme se s ním i v úsloví vymítat/vyhánět čerta ďáblem (popř. ďábla belzebubem). Bezpředponové sloveso v podobě *mítat se neužívá (uplatňuje se pouze metat); zato ve spojení s předponami zjistíme souvislost s celou řadou významově vzdálených sloves: namítat, odmítat, omítat, promítat, přemítat, zamítat, zmítat. S ‑í‑ píšeme pochopitelně i odvozené činitelské podstatné jméno vymítač: Někteří vymítači ďábla vymítají zlo tak vehementně, že téměř vymýtí své pacienty.

Pykat a pikat

Pykat znamená ‚nést trest za něco, trpět‘: děti nesmějí pykat za naše provinění. Původ slova je ve staročeském pykati s významem ‚želet, litovat, mrzet se‘.

Sloveso pikat, často užívané s předponou za‑ (zapikat), znamená v dětských hrách ‚zaříkávat se určitou formulí (piky piky na hlavu), odpočítávat na určeném místě‘. Ve hře na pikanou je takovýmto místem pikola. Původ slovesa pikat není zcela jasný, některé slovníky ho považují za převzaté z němčiny, jiné uvádějí spojitost s výrazem pikle (kout pikle) a spiknout se; vyloučen není ani zvukomalebný původ slova –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ základem může být citoslovce pik znamenající ‚ťuk, pích‘ apod.

PSJČ (díl IV, část 2, 1944–⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠1948) uvádí pro označení dětské hry sloveso pykat. PČP z roku 1957 mají jen slovo pykat (bez vysvětlení významu). SSJČ (1960–⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠1971) slovesa pykat a pikat rozlišuje, stejně tak i PČP z r. 1993.

Pýchavka

Název houby pýchavky, jejíž zralé plodnice po zmáčknutí vyfouknou žlutohnědý oblak s výtrusy, je odvozen z již neužívaného slovesa pýchati s významem ‚dout, foukat‘. Stejný původ má i podstatné jméno pýcha, k němuž je v současných PČP pýchavka přiřazena.

Vyžle

Vyžle je původně jedno z plemen menšího loveckého psa, který se dříve (společně s chrty a ohaři) užíval při honech. V Jungmannově slovníku je uvedena věta: Často malé wyžlátko za liškau padá w dupátko. Postupně se názvem vyžle označovala i strašidelná bytost –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ malý hubený pes; dnes je toto slovo známo jedině jako označení velmi hubeného dítěte: Byla jsem tenkrát strašné vyžle, sukýnku jsem měla na kšandě, protože mi nedržela.

Ližiny

Se slovem ližiny, které se obvykle užívá v množném čísle, se nejčastěji setkáváme ve slovním spojení střešní ližiny. Jsou to podélné vyztužené lišty na střechách automobilů, na něž se připevňuje autozahrádka nebo nosič na kola či lyže.

V ASSČ je ližina definována jako ‚podlouhlá deska, kolejnice, lišta, na kterou se pokládají, upevňují, popř. po které se posouvají břemena, předměty nebo která slouží jako podstavec, opěrná, kluzná součást nějakého zařízení‘, např. Břemeno leží na ližinách a zdvižných vidlicích mezi předními a zadními koly. Schodiště je vybaveno ližinami, které handicapovaným umožňují bezproblémový vstup. Při natahování na ližiny odtahového vozu zůstávají kola zablokovaná. Pod zadní částí trupu je ližina, která má delší typy letadel ochránit při startu před nárazem o zem. Kostru tvoří sloupky, ližiny a vzpěry. Ve starším PSJČ (z let 1935–⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠1957) najdeme ještě další významy –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ označovaly se tak i trámce, které se kladly na měkké cesty nebo mokřiny, popř. oblé tyče položené a upevněné po obou stranách vozu.

Mnozí pisatelé jsou přesvědčeni, že ližina by se neměla psát s ‑i‑, protože jde o pojmenování odvozené od vyjmenovaného slova lyže. Není to však pravda –⁠⁠⁠⁠ v tomto případě jde o tzv. lidovou etymologii. Podstatné jméno lyže jsme převzali z ruštiny až koncem 19. století, zatímco ližina je doložena už v Jungmannově Slovníku česko‑německém (díl II, 1836) jako synonymum podstatného jména líha = ‚to, na čem něco leží‘ nebo ‚dřeva dvě hladká, podlouhlá, po nichž se sudy smýkají‘. Ještě starší doklad pak lze nalézt už v Rosově rukopisném slovníku z 2. poloviny 17. století. SSJČ definuje líhu jako ‚šikmý trámec pro posun těžkých břemen; postranní nebo spodní prkno povozu; dřevěný pružný můstek‘. Líha i ližina mají spojitost se slovesem ležet –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ léhat/líhat (srov. běžet –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ vybíhat).

Zjednodušeně řečeno: ližina je to, na čem nějaký předmět leží, popř. prostřednictvím čeho si může lehat. To platí např. i pro přistávací ližiny u podvozku vrtulníku. Ačkoli se tvarem podobají lyžím, nejsou primárně určeny k lyžování (tedy ke klouzavému pohybu). Pokud jde o součásti sněžných skútrů a skibobů, měli bychom užívat přesné označení lyže. Avšak vzhledem k tomu, že se slovo líha dnes užívá jen velmi málo, je pro mnohé pisatele původ slova zastřený. Vlivem věcné podobnosti některých typů ližin s lyžemi je proto poměrně frekventovaná i podoba lyžina. Ve spisovných projevech (zvláště v odborných textech) však i nadále doporučujeme volit v praxi převažující pravopisnou podobu ližina. Zejména pro školní praxi je vhodné zvážit potřebnost testování tohoto problematického jevu ve výuce, případně pravopisnou podobu lyžina nehodnotit jako chybnou.

Lišaj

Noční motýl s úzkými křídly a s nápadně dlouhým sosákem se jmenuje lišaj (nejznámější je patrně lišaj smrtihlav). Pojmenování lišaje nesouvisí s vyjmenovaným slovem lysý; je etymologicky shodné s pojmenováním kožní choroby zvané lišej. Základem je výraz lichъ s významem ‚špatný, zlý‘ –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ kožní lišej je něco špatného, zlého. Podle starých lidových názorů byli za šiřitele moru, horečky nebo zimnice a kožních nemocí často považováni motýli a můry. Původní praslovanský název kožní choroby lišajь byl tedy přenesen na domnělého šiřitele této nemoci, motýla. Doklady obou slov najdeme např. v Jungmannově slovníku.

Ve starší literatuře, např. ve druhém díle PSJČ, popř. i v Pravidlech z let 1902, 1913, 1921 a 1941, najdeme podobu lyšaj (v prvním vydání PČP ve variantě lyšej). PČP z roku 1957 se vracejí k původnímu způsobu psaní a uvádějí jedině podobu lišaj.

Sirup, sirob

Slova sirup a sirob píšeme současným pravopisem od roku 1957, kdy bylo v PČP opraveno y na i. Mylná etymologie vedla k jejich spojování se slovem syrý a podle něj se tato slova psala s y. Podstatné jméno sirup (i varianta sirob) pochází z arabštiny (šarāb –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ nápoj), do Evropy se dostalo prostřednictvím latiny (siru(p)pus/sirop(p)us), do češtiny pak přišlo z němčiny (Sirup).

Jazykové hříčky: bidlo a bydlo, vír a výr

Již celá desetiletí si lidé lámou hlavu, které i –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ y doplnit do jazykové hříčky: Na dvoře stálo bidlo (tyč). Na tomto bidle si postavil pták své bydlo (obydlí). Přišel silný vítr a obě b‑dla spadla. Větu můžeme vyslovit, protože ve výslovnosti i a y nerozlišujeme, ale pravopisně ji obvyklým způsobem (tj. napsáním jednoho písmena) řešit nelze –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ jedná se o dvě různá slova s odlišným významem. Nelze proto doporučit ani zápis s lomítkem: obě bidla/bydla spadla nebo obě bi/ydla spadla. Řešením je zápis spadlo bidlo i bydlo, ten však ruší slovní hříčku.

Obdobnou pravopisnou hříčku můžeme vytvořit i ze slov vír a výr nebo vískat a výskat: Neopatrného výra se zmocnil vír a za chvíli na hladině po obou v‑rech nezbylo nic. Vískala mu ve vlasech a přitom výskala, dokud ji v‑skání neomrzela.  

Shoda přísudku s podmětem jednoduchým (Skrýt)

Shoda nezahrnuje pouze shodu slovesných tvarů v přísudku. Tvarově se musí shodovat nejen příčestí činná: Dívky povykoval‑y před školou, příčestí trpná: Domy byly stavěn‑y, věže vztyčen‑y, byly podán‑y nadlidské výkony a tvary přídavných jmen v přísudku: Mladíci byli nevychovan‑í. Obchod je otevřen‑ý, ale i jména v pozici přívlastků: Mlad‑í pracovníci byli pochváleni. Rozbit‑á kola se kupila za stodolou a jmenné tvary v doplňku: Děti běhaly bos‑y. Vojáci se vrátili zdráv‑i.

Podmět je v čísle jednotném

Ačkoli se v případě shody přísudku s podmětem v čísle jednotném chybuje jen velmi zřídka, připomeňme, že koncovku přísudku určuje rod podmětu. Výklad problematických případů shody viz Složitější případy shody přísudku s podmětem.

Podmět je rodu mužského

Je‑li podmět rodu mužského, přísudek má nulovou koncovku, bez ohledu na životnost či neživotnost podmětu: Muž už na hrad nedošel. Petr byl velmi unaven. Hrad byl postaven na vysokém kopci. Příbytek šlechty krášlil široké okolí. K užití přídavného jména nebo příčestí v přísudku viz Konkurence jmenných a složených tvarů přídavných jmen, konkurence přídavných jmen a příčestí trpného.

Podmět je rodu ženského

Jestliže je podmět rodu ženského, ve tvaru přísudku je koncovka ‑a: Žena se zmateně rozhlížela. Iveta byla zcela sama, všemi opuštěna.

Podmět je rodu středního

Je‑li podmět rodu středního, přísudek je zakončen na ‑o: Kotě tiše mňoukalo. Kuře bylo nalezeno za psí boudou.

Podmět je v čísle množném

Pokud je podmět v množném čísle, pak pro psaní ‑i/‑y v přísudku je rozhodující rod podmětu, v případě mužského rodu ještě to, zda je životný, nebo neživotný.

Podmět je rodu mužského životného

Je‑li podmětem jméno rodu muž. živ. v mn. č., píšeme v koncovkách příčestí a jmenných tvarů měkké ‑i: Naši házenkáři dobyli dalšího vítězství v hlavním městě Slovinska. Mladí muži byli s prací hotovi za dva týdny. Strojvůdci toho dne stávkovali. Vojvodové udržovali pořádek ve svých panstvích pevnou rukou.

Mluvnická shoda se neřídí přirozeným rodem, ale rodem gramatickým. Jména, která jsou skloňována podle životných vzorů („pán“, „muž“, „předseda“, „soudce“), mají v přísudku koncovku rodu muž. živ. (‑i). Proto píšeme: Sněhuláci táli, druhý den úplně roztáli. Papíroví draci létali po obloze. Strašáci v poli strašili ptáky. Plyšoví medvídci seděli mezi panenkami.

Další výklad a příklady ke gramatické kategorii životnosti viz Životnost podstatných jmen, k obtížnějším typům shody viz Složitější případy shody přísudku s podmětem.

Dvojí skloňování v množném čísle bez významového rozlišení (uzenáči i uzenáče)

Některá podstatná jména rodu mužského mohou mít v množném čísle skloňování životné i neživotné, a to bez významového rozlišení, např. slaneček (v množném čísle slanečci i slanečky), uzenáč (uzenáči i uzenáče), ledoborec (ledoborci i ledoborce), ukazatel (ukazatelé i ukazatele), viz Životnost podstatných jmen. Je tedy možná shoda dvojí, s ohledem na to, který tvar (životný, nebo neživotný) v podmětu užijeme: Slanečci byli v lednici. × Slanečky jim byly nabídnuty už k aperitivu. — Uzenáči se zkazili. × Uzenáče hostům chutnaly více než obvykle. — Ledoborci brázdili chladný oceán. × Ledoborce byly natřeny zářivými barvami. — Ukazatelé byli polámaní větrem. × Ukazatele stály podél trati.

Podstatné jméno den má v množném čísle možný tvar dni i dny, shoda je však pouze podle rodu muž. neživ.: Dni/dny ubíhaly jako o závod. Dříve byla u neživotných podstatných jmen užívána (dnes v těchto případech archaická) koncovka ‑ové, která vyžaduje shodu podle rodu muž. živ.: Dnové utíkali jako splašení koníci. Hrobové se o půlnoci otevírali. Čeští stavové neprotestovali sami.

Dvojí skloňování v množném čísle, významově odlišné (nosiči × nosiče)

Dva soubory koncovek v jednotném i množném čísle (jeden pro rod mužský životný a jeden pro neživotný) se objevují i u dalších podstatných jmen. Třebaže kodifikační příručky všechny možnosti neuvádějí, viz Životnost podstatných jmen, v úzu je patrná výrazná tendence odlišit různé významy jednoho podstatného jména pomocí koncovek tohoto jména i ve shodě přísudku s podmětem.

Například podstatné jméno průvodce označuje jak knihu, tak osobu. V mn. č. proto ve významu ‚osoba‘ musí být životné skloňování (a shoda podle rodu muž. živ.): Mladí průvodci vyprávěli turistům o nejvýznamnějších událostech v Praze v posledním desetiletí. Ve významu ‚kniha‘ připouští SSČ životnou i neživotnou koncovku (a tomu odpovídající shodu): Noví průvodci popisující krásu českých hradů byli zajímaví i Nové průvodce popisující krásu českých hradů byly zajímavé.

Mezi taková podstatná jména patří také veterán (osoba, nebo automobil), nosič (osoba, nebo věc), vodič (osoba, nebo věc) atp.: Váleční veteráni obdrželi vyznamenání za statečnost. × Prahou projížděly nablýskané veterány. — Nosiči byli tichými společníky horských turistů. × Nosiče na jízdních kolech byly ulomeny. — Vodiči pomáhali slepým. × Vodiče byly odstraněny z nebezpečných míst.

Rodiče, lidičky, koně

Přestože podstatná jména rodiče, lidičky, koně mají v 1. p. mn. č. koncovku shodnou se jmény rodu muž. neživ. a podstatná jména lidičky a koně mají některé pádové tvary jako jména rodu ženského, přísudkové sloveso je ve tvaru životném: Rodiče byli zdrávi. Naši rodiče nás nikdy nebili. Byli pozváni všichni lidičky z celého okolí. Koně se splašili a divoce se vzpínali.

Označuje‑li však podstatné jméno kůň věc neživou, např. věc pouze se koni podobající, je v množném čísle shoda podle rodu muž. neživ.: Tělocvičné koně stály v koutě. Šachové koně chyběly, ostatní figurky ne. Dřevěné koně z kolotoče byly opraveny.

Podmět je rodu mužského neživotného

Ve větách s podmětem rodu muž. neživ. je v přísudku ‑y: Všechny obrazy byly z galerie ukradeny. Pytle s cementem přes noc provlhly. Lesy v okolí byly zahaleny mlhou.

Podmět je rodu ženského

Je‑li podmět ženského rodu, v přísudku píšeme v koncovkách příčestí tvrdé ‑y: Lesní víly v pohádce nechyběly. Dívky zůstaly v tanečním sále samy. Pracovnice elektrárny se necítily zdrávy. Židle se po náporu červotočů rozpadaly.

Přestože podstatná jména jako osobnosti, hvězdy apod. mohou označovat jak ženy, tak muže, rozhodující je jejich gramatický rod –⁠⁠ ženský, a proto píšeme v přísudku ‑y: Významné osobnosti se sešly na Pražském hradě. Největší filmové celebrity produkovaly nový český film. Hvězdy populární hudby byly uvítány svými fanoušky.

Pozn.: Podstatné jméno dítě je v čísle jednotném rodu středního, v množném čísle však ženského, a v přísudku proto píšeme tvrdé ‑y: Děti seděly v koutě a ani nedutaly.

Podmět je rodu středního

Jména středního rodu vyžadují v přísudku koncovku ‑a: I děvčata ráda četla Foglarovy knihy. Štěňata se batolila kolem kůlny. Obydlí domorodců byla pokryta zvířecími kůžemi.

Podmět a doplněk

I ve větách s doplňkem vztahujícím se k podmětu je pro tvar přísudku určující rod (a životnost, či neživotnost) podmětu. Shodu nemůžeme řídit doplňkem. Ve větě: Naše babičky už jako batolata pomáhaly na poli je podmět rodu ženského (babičky), proto píšeme ‑y. Rodu muž. živ. je podmět ve větě: Slavní vynálezci už často jako děti projevili své nadání, napíšeme proto ‑i.

Složitější je následující příklad věty s nevyjádřeným podmětem a doplňkem: Jako děti jsme běhali blátem a skákali přes kaluže. Zde je možné psát ypsilon pouze tehdy, pokud je z kontextu jasné, že dětmi byly pouze ženy, tj. i zde se shoda řídí podmětem, nikoli doplňkem. Další příklady ke shodě s nevyjádřeným podmětem viz Složitější případy shody přísudku s podmětem.

Peněžní částky, značky měn (Skrýt)

Značku měny lze uvádět za peněžní částkou, popř. i před ní. Číslo a značku oddělujeme mezerou: 100 Kč = sto korun českých, 2 000 000 Kč = dva miliony korun českých (viz Značky, čísla a číslice). Pokud mezi číslem a značkou mezera není, čteme složený výraz jako přídavné jméno: 100Kč = stokorunový (viz Tvoření a psaní výrazů složených z číslic a slov (typ 12procentní, 20krát)).

Částky a značky měn píšeme na stejném řádku, trojice číselných řádů oddělujeme mezerou (viz Zalomení řádků a nevhodné výrazy na jejich konci). Skupiny tří číslic lze v textech administrativní povahy oddělovat místo mezery tečkou, např. cena bytu je 7 250 000 Kč (lze i 7.250.000 Kč), poplatky se zvýšily o 1 805,50 Kč (lze i 1.805,50 Kč).

V běžném textu je u celých čísel uvádění pomlčky po desetinné čárce nadbytečné a nevhodné. Místo Kč 500,–⁠⁠⁠⁠ či 500,–⁠⁠⁠⁠ Kč doporučujeme psát 500 Kč.

Jestliže se v sestavách uvádějí i desetinné hodnoty (např. haléře), za celými částkami se píšou nuly, aby byl počet desetinných míst u jednotlivých částek shodný: 500,00 Kč.

Měnové jednotky v textu buď vypisujeme slovem, např. účtujeme 500 korun českých, eur (nikoli *účtujeme 500 euro –⁠⁠⁠⁠ slovo euro se skloňuje zcela pravidelně podle vzoru „město“), dolarů, liber, jenů, nebo používáme značky měn, a to písmenné: Kč (= koruna česká), zł (= zlotý), Ft (= forint) či značky z písmen různě upravených: € (= euro), $ (= dolar), £ (= libra), ¥ (= jen) atd. Mezinárodní třípísmenné kódy (CZK, PLN, HUF, EUR, USD, GBP, JPY apod.) se obvykle používají pouze v bankovní praxi a v korespondenci se zahraničím.

V textu se značky měn obvykle užívají ve spojení s konkrétní číselnou hodnotou, přičemž po číslovce čteme značky ve tvaru 2. pádu nebo uplatňujeme shodu podle posledního členu číslovky, např. účtujeme Vám 2 583 Kč (slovy: dva tisíce pět set osmdesát tři korun českých nebo dva tisíce pět set osmdesát tři koruny české) –⁠⁠⁠⁠ viz kap. Členění čísel, víceslovné číslovkové výrazy (typ 365, 2 582) a desetinná čísla a Počítaný předmět po číslovkách.

Tvoření a psaní výrazů složených z číslic a slov (typ 12procentní, 20krát) (Skrýt)

Složené číselné výrazy vznikají spojením číslovky psané číslicí nebo číslicemi s jiným slovem (přídavným jménem, podstatným jménem či příslovcem) nebo značkou, jako např. 12procentní i 12% (= dvanáctiprocentní) roztok, 8metrový i 8m (= osmimetrový) skok, 3kilogramové i 3kg (= tříkilogramové) závaží, 6voltová i 6V (= šestivoltová) baterie, 5hodinový i 5h, popř. 5h. i 5hod. (= pětihodinový) závod, 300korunová i 300Kč (= třísetkorunová) sleva, 14karátové i 14k (= čtrnáctikarátové) zlato, 12stupňové i 12° (= dvanáctistupňové) pivo, 2sedačková (= dvousedačková) lanovka, 42letý (= čtyřicetidvouletý i dvaačtyřicetiletý) muž, 27denní (= dvacetisedmidenní i sedmadvacetidenní) cesta, 23metrový (= dvacetitřímetrový i třiadvacetimetrový) žebřík, 256členná komora (= dvousetpadesátišestičlenná i dvěstěpadesátišestičlenná) komora, 8násobný (= osminásobný) mistr republiky, 8násobek (= osminásobek), 4násobně (= čtyřnásobně), 20krát i 20× (= dvacetkrát) –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ srov. Složená přídavná jména a Značky, čísla a číslice.

Všechny tyto jednoslovné výrazy píšeme bez mezer, bez spojovníku a nevpisujeme do nich koncové části číslovek, neboť slabiky ‑ti‑ a ‑mi‑ jsou už obsaženy ve tvaru číslovky: přesvědčíme se o tom snadno, přečteme‑li takový složený výraz nahlas (nikoli tedy *12-ti-procentní, *12tiprocentní, *8‑mi-metrový, *8mimetrový apod., srov. Značky, čísla a číslice). Způsob psaní se spojovníkem je náležitý pouze v případech, kdy místo čísla použijeme zástupná písmena, např. x‑stupňový, n‑tá odmocnina (viz kap. Spojovník a Značky, čísla a číslice).

Počítaný předmět po číslovkách (Skrýt)

Počítaný předmět po celých číslech

Forma spojení číslovky a počítaného předmětu je dána původním slovnědruhovým charakterem číslovky. Podle Gebauerovy Historické mluvnice jazyka českého jsou číslovky jeden, dva, tři, čtyři svou povahou přídavná jména, tudíž se musí mluvnicky shodovat se jménem počítaného předmětu (jeden muž, jednoho muže, jednomu muži; dvě ženy, dvou žen, dvěma ženám; tři města, tří měst, třem městům).

U ostatních základních číslovek, které jsou svou povahou podstatná jména, se jako základní prostředek vyjádření kvantovosti ustálil počítaný předmět ve 2. p. mn. č. (tzv. numerativ, genitiv numerativní: pět mužů –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ pěti mužů, tisíc žen –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ tisíce žen, milion měst –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ milionu měst).

Základní číslovky pro hodnoty 5–⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠99 a rovněž neurčité číslovky kolik, několik, tolik vytvářejí s počítaným předmětem svébytné paradigma: v přímých pádech je řídícím členem shody číslovka, v nepřímých pádech počítaný předmět: 1., 4. p. pět mužů, žen, měst –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 2. p. pěti mužů, žen, měst –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 3. p. pěti mužům, ženám, městům –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 6. p. o pěti mužích, ženách, městech –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 7. p. s pěti muži, ženami, městy.

Po složených číslovkách končících na jeden, dva, tři, čtyři jsou v 1. p. možné tvary: dvacet jeden žák i dvacet jedna žáků, dvacet dva/tři/čtyři žáci i žáků nebo jedenadvacet i jednadvacet, dvaadvacet, třiadvacet, čtyřiadvacet žáků. Mluvnická shoda mezi podmětem vyjádřeným jmennou skupinou, která obsahuje číslovky jeden, dva, tři, čtyři, a přísudkem se řídí tvarem podstatného jména v podmětu. Je‑li podstatné jméno v 1. p., nastupuje shoda podle posledního členu složené číslovky (dvacet jeden žák byl…, dvacet čtyři žáci byli…). Je‑li podstatné jméno ve 2. p., pak je přísudkové sloveso ve středním rodě j. č.: dvacet jedna žáků (i jedenadvacet nebo jednadvacet žáků) bylo…, dvacet čtyři žáků (i čtyřiadvacet žáků) bylo… Tvary 2. p. jsou běžnější a přirozenější.

Ve spojení číslovek sto, tisíc, milion, miliarda s počítaným předmětem je vedle 2. p. možná i shoda pádu počítaného předmětu s pádem číslovky: s třemi tisíci diváků/diváky, před třemi sty tisíci let/lety.

Číslovka sto se skloňuje podle vzoru „město“, ale ve spojení s počítaným předmětem někdy zůstává nesklonná, např. bez sto korun, ke sto korunám, o sto korunách, se sto korunami (vedle pravidelně skloňovaných tvarů bez sta korun, ke stu korun/korunám, o stu korun/korunách, se stem korun), k dvě stě lidem, o dvě stě lidech (vedle pravidelně skloňovaných tvarů k dvěma stům lidem/lidí, o dvou stech lidech/lidí). Je‑li číslovka sto ve spojení s jinou číslovkou, která po ní následuje, zpravidla se neskloňuje, např. ve sto dvaceti případech, po sto padesáti letech.

Ve spojení číslovek úhrnných (např. patero, desatero, několikero) s počítaným předmětem je buď pád vyjádřen číslovkou a počítaný předmět zůstává ve 2. p. mn. č. (bez patera ponožek, o pateru ponožek, s paterem ponožek), nebo je tvar číslovky ustrnulý a roli vyjádření pádu přebírá počítaný předmět (bez patero ponožek, o patero ponožkách, s patero ponožkami).

Počítaný předmět po desetinných číslech

Shoda počítaného předmětu po desetinných číslech se řídí podle desetin, setin atd., tvar počítaného předmětu je proto ve 2. p. j. č.: 0,2 metru, 0,5 metru, 1,1 metru, po 1,2 metru, 2,2 metru (do 2,2 metru, skočit 2,2 metru), 2,36 litru, do 3,5 tuny, 10,548 milionu, 14,25 sekundy. O čtení desetinných čísel viz Členění čísel, víceslovné číslovkové výrazy (typ 365, 2 582) a desetinná čísla.

V textech pracovního charakteru (např. vystoupení na poradě, referáty obsahující statistické údaje atd.) se často objevuje počítaný předmět po desetinných číslech také ve tvaru 2. p. mn. č. nebo se zde uplatňuje pádová shoda podle číslovky nacházející se za desetinnou čárkou: 0,2 metrů/metry, 0,5 metrů, 1,1 metrů/metr, 2,2 metrů/metry (do 2,2 metrů, skočit 2,2 metrů/metry), 2,36 litrů/litry, do 3,5 tun, 10,548 milionů, 14,25 sekund (čteme např. nula/žádná celá dva metrů/metry, do dvou celých dvou metrů atd.). Oba způsoby lze u stylově nižších útvarů tolerovat, v kultivovaných projevech bychom však radili se jim vyhnout.

O shodě ve větách s číselným výrazem v podmětu viz Složitější případy shody přísudku s podmětem.