Dělení slov na konci řádku (Skrýt)

Slova dělíme v psaném textu z ryze praktických důvodů. Je přitom důležité si uvědomit, že dělení slov v písmu na konci řádku není vždy totožné s členěním slov na slabiky v mluvené řeči (viz Slabika) nebo například s morfematickým členěním slov (viz Morfematika). Vzhledem k tomu, že se pokyny pro dělení slov v různých příručkách liší, rozhodli jsme se zde pro co nejjednodušší, a hlavně pokud možno pravidelný způsob dělení. To má za následek, že se často s řešením v jiných příručkách rozcházíme (obvykle tak, že připouštíme méně možností dělení). V souvislosti s tím upozorňujeme, že si naše řešení neklade za cíl být autoritativní a že jiný způsob dělení není nutně chybný. Jinými slovy: ačkoliv doporučujeme řídit se při dělení slov níže uvedenými pravidly, nevylučujeme případné jiné možnosti.

Možná místa, kde lze slovo dělit, tradičně označujeme spojovníkem. Napíšeme‑li například ko‑s‑me-ti-ka, znamená to, že můžeme slovo dělit po písmenech ko‑, kos‑, kosme‑ a kosmeti‑.

Dělení slova na konci řádku se naznačí spojovníkem, např. kra‑|bice. Pokud řádek končí spojovníkem vyžadovaným pravidly pravopisu (viz např. spojovník ve slovech ping-pong, technicko-ekonomický) a část slova za spojovníkem pokračuje na následujícím řádku, zopakuje se spojovník rovněž na začátku tohoto řádku, např. ping‑|‑pong. Podrobněji o spojovníku viz Spojovník.

Základní pravidla dělení slov

1. V češtině dělíme pouze slova víceslabičná. Jednoslabičná slova, a to i ta, která se zapisují více písmeny (pštros, vstříc), nedělíme.
2. Nedělíme zkratky (MUDr., FAMU, USA, např., apod., genpor. atd.).
3. Nedělíme dvouslabičná slova, jejichž první slabiku tvoří jednoduchá samohláska (oběd, Ivan, éter, Ústí). Podobně neoddělujeme počáteční samohlásku ani u víceslabičných slov, např. Af-ri-ka, as‑t‑ro-naut, ús‑tec‑ký, ame-ric‑ký, elek‑t‑ro (viz bod 2.1a).
4. Slova, jejichž první písmeno je připojeno pomocí spojovníku, nedělíme v místě spojovníku (tj. e‑mail nedělíme vůbec, e‑mailový dělíme pouze za slabikami mai a lo: e‑mai‑lo‑vý, x‑násobný pouze za slabikami ná a sob: x‑ná‑sob‑ný, H‑vazba pouze za slabikou vaz: H‑vaz-ba).
5. Pozor je třeba dávat na souhlásky l a r. Pokud jsou v slabikotvorném postavení, pracujeme s nimi při dělení stejně, jako by šlo o samohlásky (např. dělíme me-tr stejně jako me-ta, osr‑dí stejně jako osu‑dí). V případě, že souhlásky l a r nejsou ve slabikotvorném postavení, pracujeme s nimi jako se (specifickými) souhláskami (viz bod 2.3 a bod 2.4).
6. Slova se primárně dělí podle slabičných hranic. Například slovo mladý má dvě slabiky (mla a dý), dělíme je tedy jedině mla‑dý (upozorňujeme, že slabika je zvuková jednotka, nikoliv grafická –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ například jméno Jacques [žak] představuje pouze jednu slabiku a nedělí se). U řady slov (např. u těch, kde za sebou následuje několik souhlásek) však nejsme schopni slabičnou hranici s jistotou identifikovat.
7. Sekundárně je důležitá rovněž slovotvorná stavba slova (viz Morfematika).

Způsob dělení, který zde představujeme, zohledňuje v tomto směru především předpony (např. na‑, po‑, roz‑, do‑) a hranici mezi dvěma částmi složenin (např. prosto|pášný, velko|statek, mnoho|násobný, troj|stěžník). Přípony jsou zohledňovány minimálně –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ především z toho důvodu, že schopnost jejich bezchybného rozpoznání nelze obecně předpokládat.

Konkrétní způsoby dělení

Předpony

1. Pokud má slovo slabičnou, ale jednopísmennou předponu, neoddělujeme ji, např. úspěch, uspět, obra-na, ochrán‑ce. Pokud po této předponě následuje souhlásková skupina čt, můžeme slovo dělit po č: úč‑to-vat.
2. Pokud má slovo slabičnou vícepísmennou předponu, provádíme dělení za ní (rovněž u latinských a řeckých předpon), a to i v případech, kdy jí předchází jednopísmenná předpona. Například slovo podraz dělíme pouze pod-raz, nikoli *po-draz (což by bylo z hlediska slabičného přijatelné). Další příklady: vy-hrá‑vat, po‑čkat, do‑čkat, se‑čkat, vy‑ční‑vat, ve-dle, po-dle, du-pli-ko-vat, kom-pli-ko-vat, kom-pli-ka-ce, ex-pli-ka-ce, kon-gre-ga-ce, kon-sti-tu-ce, in-spek-tor, in-spek-ce, de-kla-ma-ce, re-kla-ma-ce, re-kvi-zi-ta, roz-tr-hat, pod-trh-nout, od-po‑vě‑dět, zod-po‑vě‑dět, po-chy-bit, zpo-chyb-nit, upo-za-dit.
3. Pokud má slovo dvě předpony, přičemž první je slabičná a druhá neslabičná, dělíme vždy po první předponě a druhou předponu přiřazujeme k druhé slabice, např. po-změ‑ňo‑vat, po-zdr‑žet, po-zvra-cet, na-zpa‑měť, vy-zvě‑dač, vy-zbro-jo-vat.
4. Pokud má slovo dvě předpony, přičemž první je slabičná a druhá je tvořena samohláskou, dělíme pouze po první předponě, např. po-uka-zo-vat, po-upra-vit, ne-uspět, na‑úč‑to-vat.
5. Pokud má slovo dvě jednopísmenné předpony, dělíme po druhé předponě: zú‑rod-nit, zú‑ro‑čit, zú‑pl-na, us-my‑s‑let, zo-hyz-dit. Následuje‑li po druhé předponě skupina čt, můžeme slovo dělit i po č: zú‑č‑to-vat.
6. Pokud jde etymologicky o předponu, která však pro dnešní mluvčí není zřetelná, je možné připustit i takové dělení, jako by se o předponu nejednalo, např. pro‑d‑chnout, na‑d‑chnout, na‑d‑šený, di‑p‑lom, pro‑b‑lém, de‑s‑pekt, re‑s‑pekt.

Dvě a více samohláskových písmen vedle sebe

1. Stojí‑li na začátku slova nebo části složeniny nebo po předponě písmena označující dvojhlásku, dělíme za nimi, např. au-to-mo-bil, bez-eu-ro‑vý, nej-au-to-ri-ta-tiv‑něj‑ší.
2. Nacházejí‑li se vedle sebe dvě samohlásková písmena (případně více), která jsou rozdělena morfematickým švem (a nejde přitom o šev příponový ani koncovkový), pak dělíme na švu. Například slovo reakce má předponu re‑, po které následuje ‑akce, proto dělíme pouze re-ak-ce, nikoli *rea-kce. Další příklady: pra-vo‑úh‑lý, re-edi-ce, pa-le-on-to-lo-gie, re-ab-sorp-ce, re-ago-vat, ra-dio-apa‑rát, spo-lu-au-tor, dvou-oca‑sý, dvou-eu-ro‑vý, aqua-ae-ro-bik, vy-au-to-vat.
3. Nacházejí‑li se vedle sebe dvě samohlásková písmena (případně více), která nejsou rozdělena morfematickým švem nebo jsou rozdělena příponovým či koncovkovým švem, nerozdělujeme je, např. lou-ka, bě‑houn, sau-na, re‑s‑tau-ra-ce, pseu-do-nym, pneu-ma-ti-ka, neon, fluid‑ní, in-du‑s‑t‑ria‑li-za-ce, ra‑dium, gé‑nius, ak-tuál‑ní, reá‑lie, olym-piá‑da, ev-ro-pei‑s‑mus, ra‑gúo‑vý, rag-byo‑vý, re‑léo‑vý, kal-ció‑za, pe-ruán‑ský, per-pe-tuum, he‑b‑rai‑s‑tic‑ký, maoi‑s‑mus, fó‑liov‑ník.

Skupina souhláska + l v jiné než slabikotvorné pozici

1. Pokud před l v neslabikotvorné pozici stojí s/š/d a před nimi není morfematický šev (předponový nebo mezi dvěma složkami složeniny), můžeme dělit jak před l, tak před s/š/d. V praxi doporučujeme spíše dělit před l –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ lépe např. svis‑lý než svi-slý. Další příklady: po-vi‑d‑la, my‑š‑len-ka, my‑s‑let, mo‑d‑li-teb-na, pra‑d‑le-na, ko-va‑d‑li-na, vi‑d‑le, je‑d‑le, kap‑s‑le (v případě, že předchází šev, dělíme na švu: po-slat, vy-dla-bat, troj-sla-bič‑ný).
2. Pokud před l stojí jiná souhláska než s/š/d, dělíme vždy před l, např. ber-la, kuk-la, ram‑li-ce, re-pub‑li-ka, jeh‑li‑čí, ryng-le, pent-le, žong‑lér, bib‑lio‑té‑ka, bub‑li-na, deb‑li‑s‑ta, pub‑li-ka-ce, kob‑li-ha, ang‑li‑s‑ti-ka, cyk‑li‑s‑ti-ka, cyk-lus, emb‑lém, bet‑lém, cih-la, truh-la.

Skupina souhláska + r v jiné než slabikotvorné pozici nebo ř

1. Předchází‑li r/ř jakákoli souhláska a té předchází samohláska, kterou začíná slovo, dělíme jedině před r/ř, např. Od-ra, at-rium, ad-re-sa, ot-rok, ob‑ří.
2. Předchází‑li r/ř jakákoli souhláska a té nepředchází samohláska, kterou začíná slovo, dělíme buď před r/ř, nebo před předchozí souhláskou, např. ze‑b‑ra, na-mo‑d‑řit, stří‑b‑řen-ka, cu‑k‑ro‑ví, cu‑k‑ro‑vý, ima‑t‑ri-ku-la-ce, ka-te‑d‑rá‑la, ko‑p‑re-ti-na, ma‑k‑re-la, mi‑g‑ra-ce, emi‑g‑ra-ce, imi‑g‑ra-ce, mi‑g‑ré‑na, pa‑p‑ri-ka, vi‑t‑rí‑na, ru‑b‑ri-ka, re-pa‑t‑ria-ce, ne‑k‑ró‑za, mi‑k‑rob.
3. Předchází‑li r/ř jakákoli souhláska, které předchází morfematický šev (předponový nebo mezi dvěma složkami složeniny), dělíme na švu, např. po-krá‑tit, te-le-gra-fo-vat, troj-hran‑ný, vy‑křik-nout.
4. Případy, kdy r/ř předchází více souhlásek, viz bod 2.6 a bod 2.8.

Skupina s/š + souhláska

1. Není‑li přítomen morfematický šev (předponový nebo mezi dvěma složkami složeniny), pak je možné dělit spojení samohláska‑s/š‑souhláska-samohláska nebo souhláska‑s/š‑souhláska-samohláska buď po s/š, nebo před s/š, např. ta‑š‑ka, lá‑s‑ka, má‑s‑lo, ou‑š‑ko, zkou‑š‑ka, whi‑s‑ky, če‑š‑ti-na, ma-te-ria‑li‑s‑ta, hle-di‑s‑ko, lo‑ži‑s‑ko, Če‑s‑ko, ra-kou‑s‑ký, me-cha-ni‑s‑mus, ho‑s‑po-da, ob-ho‑s‑po-da‑řo‑vat, ko-re‑s‑pon-den-ce, ko‑s‑me-ti-ka, ko‑s‑mos, vi‑s‑kó‑za, vla‑s‑ti-zra-da, vla‑š‑tov-ka, mu‑š‑ke-ta, mu‑š‑kát, pře‑s‑ný, pol‑š‑tář, pr‑s‑kat.
2. Případy, kdy je s součástí skupiny tří a více souhlásek za sebou v blízkosti předpony či přípony (např. pastva, vrstva, Karlovarsko, mužstvo), viz bod 2.8.

Skupina samohláska/souhláska + str/štr/stř

1. Pokud není koncové r ve slabikotvorné pozici, můžeme dělit před s/š, před t i před r/ř, např. re-gi‑s‑t‑ro-vat, rej‑s‑t‑řík, fi‑š‑t‑rón, men‑s‑t‑rua-ce, no‑s‑t‑ri-fi-ko-vat, se‑s‑t‑ra.
2. Pokud je koncové r ve slabikotvorné pozici, dělíme před nebo po s, např. re-gi‑s‑tr, vel-mi‑s‑tr.

Skupina samohláska-souhláska-souhláska-samohláska

1. Není‑li přítomen morfematický šev (předponový nebo šev mezi dvěma složkami složeniny) a nejde‑li o výše uvedené případy, pak dělíme pouze mezi dvěma souhláskami, např. dok-tor, lé‑čeb-na, far‑mář, pa-ra-dig-ma, prac-ka, děl‑nic‑ký, je-de‑nác‑tý, šle-hač‑ka, teč‑ka, ma-nu-fak-tu-ra, re-dak-ce, klep-to-man, fron-ta, cel-ta, šach-ta, an-tik-va, re-cen-ze, fi-nan-co-vat, lep-tat, čer-pat, na‑jíž‑dět, lek-nout, ko-nej‑šit, vá‑noč‑ka, va‑jíč‑ko, bom-bar-do-vat, čer-ven-ka, deh-to-vat, dis-cip‑lí‑na, fa-ryn-gi-ti-da, la-ryn-gi-ti-da, ha-zar-do-vat, kom-pen-zo-vat, tak-ti-ka, per-so‑nál, sar-din-ka, záz‑vor-ka, man-do‑lí‑na, rek-ti-fi-ka-ce, ser-pen-ti-na, lak‑tó‑za, fruk‑tó‑za, sy-nek-do-cha, tram-po‑lí‑na, trum-pe-ta, stor-no, pach-to-vat, chod-ba, jiz-ba, vá‑len-da, plaz-ma, tře‑š‑ňov-ka.
2. Je‑li přítomen morfematický šev (předponový nebo mezi dvěma složkami složeniny), dělíme na švu, např. po-dvoj‑ný, troj-zu-bec.

Skupiny tří souhlásek v blízkosti přípony nebo předpony

1. V případě skupiny tří (případně i více) souhlásek v blízkosti přípony nebo předpony respektujeme morfematický šev, např. ob-struk-ce, de-struk-ce, šťast‑ný, vlast-nit, účast-nit, vlast‑ník, ctnost‑ný, past-va, ja-kost‑ní, mlask-nout, prsk-nout, hráč‑ský, je-de‑náct-ka, ptac-tvo, děl‑nic-tvo, za-hrad-nic-tví, ab-sorp-ce, muž‑stvo, muž‑ství, bo-hat-ství, vrst-va, fi-na‑list-ka, pro-pust-ka, re-dun-dant‑ní, zmáčk‑nout, folk-lor, port-mon-ka, prázd‑ný, je-višt‑ní, hand‑líř, hr-din-skost, lid-skost, arab‑šti-na, ma‑ďar‑šti-na, rom‑šti-na, Ark-ti-da, Ja-pon-sko, Kar-lo-var-sko.
2. Pokud morfematický šev není zřetelný, je možné dělit více způsoby, např. cen‑t‑rum, cen‑t‑ra‑li-zo-vat, kon‑t‑ra, elek‑t‑ři‑na, fil‑t‑ro-vat, fil‑t‑rát, kon-cen‑t‑ra-ce, cen‑t‑ro-vat, Pan‑k‑rác, spek‑t‑rum, ji‑s‑k‑ři‑vost, man‑d‑ra-go-ra, mean‑d‑ro-vat, an‑t‑ro-po-log, pa‑lin‑d‑rom, mop‑s‑lík, pam‑f‑let, Mo‑s‑k‑va, mi‑k‑ro-elek‑t‑ro-nic‑ký.

Zakončení na ‑ční

1. Pokud zakončení ‑ční předchází samohláska, dělíme stejně jako výše uvedenou skupinu samohláska-souhláska-souhláska-samohláska, např. agi-tač‑ní, pro-pa-gač‑ní.
2. Pokud předchází souhláska, dělíme před č, např. ak‑ční, re-dak‑ční, erup‑ční, re-ne-san‑ční.

Zdvojené souhláskové písmeno

1. Pokud zdvojené souhláskové písmeno nestojí na morfematickém švu a zároveň jsou v jeho okolí samohlásky, můžeme dělit buď před zdvojeným souhláskovým písmenem, nebo uvnitř něj, např. Ba‑r‑ran-dov, base-ba‑l‑lo‑vý, ra‑l‑lye, re‑g‑gae.
2. Pokud se zdvojené souhláskové písmeno nachází na švu (včetně příponového), dělíme na švu, např. ka-men‑ný, roz-zlo-bit.
3. Pokud po zdvojeném souhláskovém písmenu následuje souhláska, dělíme po zdvojeném souhláskovém písmenu, např. Pyrr-hos, Priess-nitz, grizz-ly.

Dělení podle slabik ve výslovnosti

Slova, která se vyslovují jinak, než píšou, dělíme primárně podle slabik ve výslovnosti. Například slovo pétanque má ve výslovnosti dvě slabiky [pe-tank], dělíme proto jedině pé‑tanque. Další příklady: Bridge-town [brič‑taun], bridge-town-ský [brič‑taun-skí], me-ga-byte [me-ga-bajt], ver-saille-ský [ver-saj-skí], mc-do-nal-di-za-ce [mek-do-nal-dy-za-ce], bit-coin [bit-kojn], ale bit-coi-no‑vý [bit-koj-no‑ví]. Sekundárně však platí i výše uvedené zásady. Například slovo Henriette [án‑ri-jet], které má ve výslovnosti tři slabiky, dělíme pouze Hen-riette, protože dvě samohlásky vedle sebe (jinde než na švu) neoddělujeme.

Fonetická transkripce (Skrýt)

Způsobů, jak pomocí písma zachytit mluvenou řeč, je více. Univerzálně lze pro přepis výslovnosti jakéhokoli přirozeného jazyka užít tzv. mezinárodní fonetickou abecedu (angl. zkratka IPA, tj. International Phonetic Alphabet).

V čistě českém jazykovědném prostředí je výhodné pracovat s tzv. českou fonetickou transkripcí, která je oproti IPA zjednodušena tak, aby jednotlivé znaky co možná nejvíce korespondovaly s písmeny užívanými v češtině (např. hláska š se přepisuje jako [š], nikoli jako [ʃ]). Zvláště pro potřeby jiných oborů, v nichž detailní fonetická transkripce nevyhovuje, existují pak jednodušší systémy, např. přepis dialektologický. V příručkách určených pro širokou veřejnost jsou tradičně užívány ještě jednodušší a českému pravopisu bližší transkripční systémy, které se v závislosti na konkrétní publikaci v detailech odlišují.

V Internetové jazykové příručce jsou dodržovány následující zásady: Výslovnostní podoby jsou uváděny v hranatých závorkách, a to zjednodušenou transkripcí zvolenou s ohledem na širokou čtenářskou obec. Tradičně tak skupiny dy, ty, ny přepisujeme jako [dy], [ty], [ny], protože z fonetického hlediska náležitější zápis [di], [ti], [ni] by mohl vést k mylnému dojmu, že jde o slabiky [ďi], [ťi], [ňi] (totéž platí analogicky pro skupiny dý, tý, ný). Stejně tak hlásku ch značíme jako [ch] místo patřičného symbolu [x], abychom zabránili nesprávné interpretaci [x] jako [ks], respektive [gz]; dále užíváme pro polozávěrové souhlásky dz a dž znaky [dz], [dž] namísto přesnějšího zápisu [d͡z], [d͡ž] (s výjimkou pasáží, kde je odlišení nezbytně nutné, viz Méně známé české souhlásky a Výslovnostní pravidla –⁠⁠⁠⁠⁠ změna místa a způsobu tvoření), horní oblouk nepíšeme ani nad dvojhláskami, např. [ou] místo [o͡u]. Podobně nerozlišujeme existující rozdíl v kvalitě samohlásek i a í –⁠⁠⁠⁠⁠ krátké i zachycujeme tradičně jako [i], namísto foneticky přesnějšího znaku [ɪ]. Všude tam, kde si zvuková a grafická podoba sice plně neodpovídají, avšak výslovnost lze zachytit pomocí běžných písmen užívaných v češtině, fonetickou transkripci respektujeme. Jde zejména o skupiny dě [ďe], tě [ťe], ně [ňe]; bě [bje], pě [pje], vě [vje], fě [fje] a mě [mňe].

Speciální fonetické znaky pro ráz [ʔ], retozubné m [ɱ], měkkopatrové n [ŋ], neznělé ř [ř̥], znělé ch [ɣ], slovní přízvuk ['babička] atp. užíváme pouze v kapitolách pojednávajících o daném jevu. Samohláskovou délku značíme tradiční čárkou nad písmenem, např. á [á] nebo ů [ú], nikoli speciálním znakem [aː], [uː].

Skloňování jmen středního rodu zakončených na -um, -on, -ma (Skrýt)

Podstatná jména zakončená na ‑um

Podstatná jména, která mají před koncovým ‑um samohlásku

Podstatná jména přejatá (z latiny nebo řečtiny), která mají před ‑um samohlásku, skloňujeme v j. č. a v 1., 4. a 5. p. mn. č. podle vzoru „město“, ostatní pády mn. č. jsou podle vzoru „moře“. S výjimkou 1., 4. a 5. p. j. č. se koncové ‑um při skloňování odsouvá:

Takto se skloňují např. podstatná jména: jubileum, muzeum, koloseum, linoleum, lyceum; akvárium, delirium, evangelium, gymnázium, krematorium, kritérium, morfium, pódium, prezidium, privilegium, radium, sanatorium, sympozium; baryum; individuum, kontinuum, vakuum.

Podstatná jména, která mají před koncovým ‑um souhlásku

Přejatá podstatná jména, která mají před ‑um souhlásku, řadíme ve spisovné češtině k podstatným jménům středního rodu a skloňujeme je podle vzoru „město“. S výjimkou 1., 4. a 5. p. j. č. se koncové ‑um při skloňování odsouvá:

Takto se skloňují např. podstatná jména album, centrum, datum, kvantum, maximum, minimum, plénum.

Pozn.: U podstatného jména datum lze v některých typech textů (zvláště těch, v nichž je třeba rozlišit kalendářní a počítačová data) tolerovat i tvary mužského rodu, zejména v množném čísle, tj. datumy, datumů, datumům, datumy, o datumech, datumy, např. V uložených datech (‚údajích‘) se bude nejčastěji vyhledávat podle datumů (‚kalendářních dat‘).

Podstatná jména, která mají před koncovým ‑um souhlásku k

U přejatých výrazů, které mají před ‑um souhlásku k, se v 6. p. mn. č. užívá koncovka ‑ách, např. o afrodiziakách, analgetikách, antibiotikách, narkotikách, specifikách (k tomu srov. Skloňování jmen středního rodu podle vzoru „město“ –⁠⁠⁠ 6. p. mn. č.).

Skloňování přejatých jmen zakončených na ‑on

Nečetná podstatná jména na ‑on se skloňují podobně jako podstatná jména zakončená na ‑um.

Podstatná jména, která mají před koncovým ‑on samohlásku

Přejatá podstatná jména, která mají před ‑on samohlásku (dnes jsou řídká), skloňujeme v j. č. a v 1., 4. a 5. p. mn. č. podle vzoru „město“, ostatní pády mn. č. jsou podle vzoru „moře“. S výjimkou 1., 4. a 5. p. j. č. se koncové ‑on při skloňování odsouvá:

Takto se skloňuje např. podstatné jméno kritérion. Užívanější jsou však dnes latinizované podoby na ‑um (sympozium, kritérium).

Podstatná jména, která mají před koncovým ‑on souhlásku

Přejatá podstatná jména, která mají před ‑on souhlásku, skloňujeme podle vzoru „město“. S výjimkou 1., 4. a 5. p. j. č. se koncové ‑on při skloňování odsouvá:

Takto se skloňují např. podstatná jména akrostichon, distichon, hypokoristikon, matronymikon, kólon, oxymóron, paradoxon.

U přejatých výrazů, které mají před ‑on souhlásku k, se v 6. p. mn. č. užívá koncovka ‑ách (např. o hypokoristikách), u těch neuter, která mají před ‑on souhlásku ch, pak ‑ách vedle ‑ích (např. o distichách/distiších).

Podstatná jména zakončená na ‑ma

Podstatná jména středního rodu (řeckého původu), která jsou v 1., ve 4. a 5. p. j. č. zakončena na ‑ma, mají v ostatních pádech navíc kmenotvornou příponu ‑at‑.

Skloňují se podle vzoru „město“ kromě 1., 4., 5. p. j. č., kde je koncovka nulová, a 2. p. j. č., kde je koncovka ‑u podle mužského vzoru „hrad“:

Stejně se skloňují například podstatná jména aroma → aromatu (i neskl.), astma → astmatu, dilema → dilematu, dogma → dogmatu, klima → klimatu, kóma → kómatu, panoráma → panorámatu i panoramatu (i žen. tvar panorámy), paradigma → paradigmatu, plazma ‚ionizovaný plyn‘ → plazmatu, réma → rématu, revma → revmatu (i neskl.), schéma → schématu, schizma → schizmatu, syntagma → syntagmatu, téma → tématu, trauma → traumatu, zeugma → zeugmatu (pokud se u některého z uvedených podstatných jmen výjimečně vyskytne v 6. p. j. č. i zakončení ‑ě, je tato podoba pociťována jako zastaralá).

Číslo podstatných jmen (dvoje housle, hromady listí) (Skrýt)

Gramatickou kategorii čísla podstatných jmen můžeme vysvětlit jako schopnost podstatného jména reflektovat ve svých formách vztah k množství. Základním protikladem je zde jednost (singularita) –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ „jeden“ (muž) a nejednost (pluralita) –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ „víc než jeden“ (muži), které jsou vyjadřovány tzv. číslem jednotným a množným. Význam množství je pak utvářen kombinací podstatných jmen s číslovkami (deset lidí) nebo s jinými slovy, která pojmenovávají množství (např. tisícovka lidí).

Většina podstatných jmen má schopnost vytvářet tvary jednotného i množného čísla. Jména s touto schopností řadíme mezi jména počitatelná. Nepočitatelným jménům chybí určitý soubor tvarů (buď jednotné, nebo množné číslo) nebo tvorbu tvarů realizují s jistými omezeními (například z důvodů významových, viz níže).

Existují jména, která mají pouze (převážně) tvary čísla jednotného, a jména, která mají pouze tvary čísla množného.

Jména, která mají pouze nebo převážně tvary jednotného čísla

Jména mající pouze nebo převážně tvary j. č. označují předměty, jevy svou povahou jedinečné, nehmotné, jež neexistují samostatně, popřípadě jsou amorfní, nerozčleněné či označují více předmětů téhož druhu souborně. Tato jména však často mívají tvary množného čísla –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ předpoklady jsou pro to dány důvody formálními (potenciálně lze tvořit tvary obou čísel –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ dobrá vína) a významovými (změny, modifikace významu, např. láska –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ lásky malé plavovlásky).

Vlastní jména

Vlastní jména odlišují určitého jedince nebo jednotlivinu od ostatních téhož druhu. Jsou tedy spjata jen s jediným označovaným objektem. Při tvorbě tvarů množného čísla tak u vlastních jmen dochází k přenášení názvu jednoho objektu na mnoho jiných na základě společných rysů. Jde o:

1. metaforické přenesení (Einsteinů není mnoho),
2. metonymické přenesení (několik Munchů v pražské galerii).

K přenášení názvu objektu na základě společných rysů nedochází v případě názvů, které označují jevy téhož jména, zde jde o prosté množné číslo: svátek Karlíků, pět Janů v naší třídě.

Pravidelné soubory tvarů j. č. a mn. č. jsou vytvářeny i na základě významového přehodnocení vlastních jmen nebo na základě metonymického vztahu (označení celé třídy předmětů):

1. významové přehodnocení: donchuán (‚záletník‘), lazar (‚nemocný člověk‘, ale i ‚lenoch‘), mecenáš (‚sponzor, štědrý člověk‘), v mn. č. donchuáni, lazaři, mecenášové. Podrobný výklad k psaní velkých písmen u tohoto typu jmen viz Velká písmena –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ jména živých bytostí a přídavná jména od nich odvozená,
2. metonymický vztah: rentgen (‚jednotka‘), škodovka (‚auto‘), v mn. č. rentgeny, škodovky.

Abstraktní jména

Abstraktní jména (abstrakta) pojmenovávají:

1. děje, tato podstatná jména jsou odvozena od sloves (myšlení, četba),
2. vlastnosti, tato jména jsou nezřídka odvozena od jmen přídavných (moudrost, svěžest).

Vytváříme‑li tvary množného čísla od podstatných jmen abstraktních, měníme tím jejich výchozí význam, například:

1. vlastnost (radost, hloupost) je modifikována na projevy vlastností (mnoho radostí, samé hlouposti),
2. děje (příjem, stavba, tlesknutí, shýbnutí) nabývají významu výsledku tohoto děje (příjmy, stavby), popřípadě významu realizace tohoto děje (pět tlesknutí, dvě shýbnutí navíc).

Jména látková

Jména látková označují hmotu nebo látku jevící se jako amorfní či kompaktní, nerozčleněný celek. Mezi jména látková jsou řazeny názvy některých potravin (maso, mouka, tvaroh), nápoje (mléko, pivo, voda), tekutiny (benzín, olej, voňavka), kulturní plodiny (čočka, obilí, zelí), užitkové hmoty (dřevo, palivo, mýdlo), přírodní jevy (písek, světlo, vzduch), kovy (ocel, stříbro, zlato), chemické prvky (kyslík, síra, vápník). Jména látková můžeme počítat, ale kvantitativní vztahy jsou pak vyjadřovány lexikálně, pomocí jiných slov: kousek železa, zrnko obilí, plátek šunky. Množné číslo poté vyjadřuje různé druhy látek (bílá a červená vína) nebo jistá ustálená množství látek (tři čaje). Množným číslem lze také zdůraznit velkou míru, intenzitu, popř. opakovaný výskyt jevu (uhodily mrazy).

Jména hromadná

Jména hromadná jsou názvy lidských a zvířecích kolektivů, rostlinných porostů, souborů věcí a přírodních jevů. Podstatné jméno hromadné pojmenovává soubor (souhrn, celek) počitatelných jednotlivin téhož druhu, což se vyjadřuje i slovotvornými prostředky, příponami: ‑í, ‑oví, ‑stvo, ‑ctvo (listí, stromoví, panstvo, námořnictvo). Některá jména hromadná však nejsou tvořena specifickými příponami, „hromadnost“ není vyjadřována slovotvorně. Jsou to jména: dobytek, hmyz, skot, brav. U nich je „hromadnost“ vlastní základnímu, neodvozenému tvaru podstatného jména.

Podstatná jména hromadná lze počítat jen jako celky –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ ve spojení s druhovými číslovkami (dvojí cukroví –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ dva druhy cukroví, např. linecké a kokosové) nebo pomocí neurčitých kvantitativních výrazů –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ mnoho, málo (mnoho listí).

Jména, která mají pouze nebo převážně tvary množného čísla –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ podstatná jména pomnožná

Jména pomnožná mohou svými tvary označovat jak množství, tak jednotlivinu: jedny nebo dvoje housle, nebo v některých případech jednotlivinu vůbec neoznačují (mluvidla). Tvary množného čísla jsou zde bezpříznakové, o množství nic nevypovídají. Množství se proto vyjadřuje pomocí číslovek druhových (dvojí plavky –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ dva druhy, např. jednodílné a dvoudílné) nebo souborových (troje kalhoty –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ tři kusy tohoto druhu oblečení) nebo je množství dáno kontextem.

Mezi jména pomnožná patří:

1. názvy částí těla: ústa, játra, záda,
2. názvy oděvů: plavky, punčocháče, kalhoty, šaty,
3. názvy nemocí: spalničky, zarděnky, neštovice,
4. názvy nástrojů a zařízení: housle, varhany, kleště, nůžky,
5. názvy svátků, událostí: Velikonoce, Vánoce, prázdniny, narozeniny,
6. názvy zeměpisné, názvy míst: Čechy, Atény, Postoloprty, blata, tropy,
7. některá jména látková: kolínka, halušky, splašky, pomyje,
8. názvy písemností: memoáry, noviny, dějiny,
9. názvy her: kostky, šachy, karty,
10. některá podstatná jména označující smysly vnímatelné věci s rysem složenosti, soubornosti: peníze, finance, reálie.

Pozůstatky dvojného čísla v češtině (oběma rukama)

Hovoříme‑li o kategorii čísla, je třeba se alespoň stručně zmínit o tom, že v jistém období svého vývoje měla čeština i tzv. číslo dvojné neboli duál. Vedle jedné soustavy tvarů pro číslo jednotné a druhé pro číslo množné existoval pro ohebná slova ještě třetí soubor tvarů, který byl užíván v případě, byly‑li osoby, věci atp. právě dvě.

Tato gramatická kategorie již v češtině dávno zanikla (nyní ji najdeme jen v několika málo slovanských jazycích, např. ve slovinštině), přesto však po sobě zanechala několik stop, které jsou patrné i v současné češtině. Narazíme na ně při skloňování podstatných jmen označujících párové části těla –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ ruce, nohy, oči, uši –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ a číslovek –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ dva, oba, dvě stě (viz Dva, oba).

Ruce, nohy, oči, uši, ramena, kolena

Pokud podstatná jména ruce, nohy, oči, uši označují části těla lidí či zvířat, jsou v 7. p. mn. č. zakončena na ‑a, a to i v případě, že jde o zdrobněliny stejného významu (tedy ‚části těla‘). Jestliže jsou tato podstatná jména rozvita přídavnými jmény, zájmeny či číslovkami, i ony budou zakončeny v 7. p. mn. č. na ‑a.

Naopak, neoznačují‑li zmíněná jména části těla, ale předměty, jevy, které pouze části těla připomínají, skloňují se pravidelně podle svých vzorů, např. řemeslník se šikovnýma ručičkama × hodinky se zlatými ručičkami — dítě vztekle kopalo nohama × židle s přeraženými nohami — brouk třepal svýma malýma nožičkama × na stolku s ocelovými nožičkami — dívka s krásnýma očima × žena s oky na punčoše — morče zamrkalo očkama × motýl s modrými očky na křídlech — zajíc zastříhal dlouhýma ušima × košík s velkými uchy.

Ve spojeních, v nichž podstatné jméno ruka označuje součást stroje nebo zařízení, doporučujeme u jména ruka užívat v mn. č. stejné tvary jako u výrazu označujícího části těla: ocelové ruce, montáž hydraulických rukou, robot s mechanickýma rukama.

Podstatná jména rameno, koleno ve významu ‚části těla‘ mají ve 2. a 6. p. mn. č. od původu duálové tvary: ramenou, kolenou: sundal náklad z ramenou (i z ramen) × blížíme se k jednomu z ramen řeky — nesl dítě na ramenou (i na ramenech) × vrtule na ramenech vzducholodí — zvedl lokty z kolenou (i z kolen) × poškození u kolen potrubí — klečel na kolenou (i na kolenech) × stopy po svařování na kolenech výfuků.

Značky, čísla a číslice (Skrýt)

Obecné poučení

Jako značek se užívá jednak zkratek s ustáleným grafickým obrazem (viz Zkratky iniciálové (ČR, DIČ, SMS, SÚKL, IKEA)), jednak písmen z cizích abeced a různých nepísmenných grafických znaků. Pokud značky nestojí na konci věty, tečky se za nimi nepíšou.

Většina značek vznikla ze zkratek slov domácích i cizích, odlišila se však od vlastních zkratek tím, že se stala přímým označením pojmu, nevázaným již na jeho jazykové vyjádření. Pro vyjádření značek se kromě písmen latinské abecedy často užívá různých jiných znaků (např. @ = zavináč, € = euro, $ = dolar, & = ampersand, § = paragraf, % = procento, ‰ = promile, ° = stupeň, ∅ = průměr, ∞ = nekonečno, * = hvězdička, mj. značka pro narození, † = křížek, značka pro úmrtí) nebo písmen z jiných abeced než latinské (např. řec. μ = mikro‑, řec. Ω = značka pro jednotku odporu ohm, řec. ∑ = značka pro celkový součet).

Písmenné značky

Zkratky, které se staly mezinárodně kodifikovanými písmennými značkami označujícími matematické, fyzikální, astronomické a jiné jednotky, podléhají odlišným pravopisným zásadám než zkratky čistě grafické. Velkými písmeny se např. označují všechny jednotky pocházející z vlastních jmen, i když jejich plná forma je psána s písmenem malým: 230 V (voltů –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ volt je jednotka elektrického napětí nazvaná podle A. Volty), 75 W (wattů –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ watt je jednotka výkonu nazvaná podle J. Watta), 9,81 N (newtonů –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ newton je jednotka síly nazvaná podle I. Newtona).

Velké M (mega‑) je označení pro miliontý násobek fyzikální jednotky, malé m (mili‑) pro její tisícinu.

U značek chemických prvků (ve vzorcích chemických látek) se píše počáteční písmeno vždy velké, např. C = uhlík, Al = hliník, H₂O = voda, NaCl = chlorid sodný.

K písmenným značkám náleží zejména značky měr jako m = metr, m² = metr čtvereční, m³ = metr krychlový, km = kilometr, cm = centimetr, mm = milimetr, μm = mikrometr, l = litr, hl = hektolitr, a = ar, ha = hektar; značky hmotností jako g = gram, dg = decigram, dag, dkg = dekagram, kg = kilogram, t = tuna, q = cent atp.; značky měn jako Kč = koruna česká, Ft = forint, € = euro (viz Peněžní částky, značky měn); další značky veličin a jednotek jako t = čas, s = dráha, g = tíhové zrychlení, cd = kandela, lx = lux, mA = miliampér, hPa = hektopascal, b = bit, kb = kilobit, B = byte [bajt], kB = kilobyte, MB = megabyte, GB = gigabyte, TB = terabyte, ft = stopa, in = palec atp.; značky pojmů matematických jako r = poloměr (rádius), sin = sinus, tg = tangens, log = logaritmus atd.; značky pojmů hudebních jako p = piano, ff = fortissimo atp.

Značky ve spojení s číselnými hodnotami

Značky se od číselné hodnoty oddělují mezerou, číslo a značka se umísťují na stejný řádek (viz Zalomení řádků a nevhodné výrazy na jejich konci), např. 10 ha = 10 hektarů, 3 kg = 3 kilogramy, 14 % = 14 procent, § 9 = paragraf 9 (v případě více paragrafů se značka nezdvojuje), 100 kWh = 100 kilowatthodin, rychlost 50 km/h = 50 kilometrů za hodinu, hustota 5 g.m⁻³ = 5 gramů na metr krychlový, teplota 12–⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠15 °C = 12 až 15 stupňů Celsia. V textu se značky užívají obvykle ve spojení s číselnou hodnotou, přičemž po číslovce čteme značku ve tvaru 2. pádu nebo ve tvaru počítaného předmětu (viz Počítaný předmět po číslovkách). V ostatních případech se značky vypisují: Bude třeba několik metrů látky. Úřad postupoval podle uvedeného paragrafu.

Značky pro úhlový stupeň, minutu, vteřinu a pro stopy a palce se v textovém procesoru připojují k číslu bez mezery, např. úhel 60° = 60 stupňů, spád 17° 15′ = 17 stupňů a 15 minut, 12′ 10″ = 12 stop a 10 palců. Při zápisu zeměpisných souřadnic se mezi jednotlivými složkami mezera nepíše, např. 50°5′5″ severní šířky a 14°24′10″ východní délky.

V případě, že pomocí číslice a značky vyjadřujeme přídavné jméno, mezeru nevkládáme: 8km = 8kilometrový, osmikilometrový, 20% = 20procentní, dvacetiprocentní, 12° = 12stupňový, dvanáctistupňový, 24h = 24hodinový, dvacetičtyřhodinový i čtyřiadvacetihodinový. Chybné jsou zápisy *8‑mi-kilometrový, *8mikilometrový, *12-ti-procentní, *12tiprocentní apod. (viz Tvoření a psaní výrazů složených z číslic a slov (typ 12procentní, 20krát)). Koncové ‑ti a ‑mi nepíšeme ani u základních číslovek: pro děti od 10 let, za účasti 58 % oprávněných voličů, od 5 do 8 h, nikoli *od 5‑ti do 8‑mi h ani *od 5ti do 8mi h.

Čísla a matematické znaky

Ke zkratkám čistě grafickým patří také matematické znaky jako plus (+), minus (−), krát (×), plus minus (±), děleno (:), menší než (<), menší než nebo rovno (≤), větší než nebo rovno (≥), větší než (>), odmocnina (√), rovná se (=) atd.

S mezerami píšeme znaky pro sčítání, odčítání, násobení a dělení v matematických operacích a dále při uvádění poměru a rozměru, např. 3 + 5 − 2 = 6, 20 × 5 = 100, 21 : 7 = 3, roztok ředíme v poměru 3 : 2, mapa v měřítku 1 : 50 000 (viz Dvojtečka), plocha 3 m × 4 m atd.

Pokud je × součástí jednoho složeného slova společně s číslem, píšeme tyto výrazy dohromady: 20× = 20krát, dvacetkrát. Vyjadřují‑li znaménka + nebo − kladnou nebo zápornou hodnotu čísla, přiléhají k číslici bez mezer: +24 °C, −273,15 °C. Bez mezer zapisujeme také exponenty a indexy: 5³, 10⁻², n₁, n₂…

Nahrazuje‑li x (nebo n) proměnnou číselnou hodnotu, je písmeno ustálený způsob psaní se spojovníkem: x‑stupňový, n‑tá odmocnina (viz Spojovník).

Podle ČSN 01 6910 je v korespondenci dovoleno znak minus (−) nahradit pomlčkou (–⁠⁠⁠⁠⁠) a⁠⁠⁠⁠⁠ znak krát (×) malým pímenem x.

Psaní číslic a číslovek

Číslice jsou tzv. arabské: 0, 1, 2, 3, …, 9 a římské: I, V, X, L, C, D, M. Pokud zvolíme zápis čísel pomocí arabských číslic, oddělujeme trojice řádů před a za desetinnou čárkou mezerami, čtyřciferná čísla lze psát v některých případech bez mezery (podrobněji o členění čísel viz Členění čísel, víceslovné číslovkové výrazy (typ 365, 2 582) a desetinná čísla). Římské číslice se nečlení, např. MCMLXVIII, MCMXCIX (viz Římské číslice).

Psaní teček po číslicích se řídí následujícími pravidly:

1. Za číslicemi, které označují číslovku základní, se tečka nepíše, např. 25 ran, 365 dní, formát A4, oddíl Ia), poštovní přihrádka 25, Alšova 2a, V Zátiší 15, Praha 10 –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Zahradní Město.
2. Za číslicemi, které označují číslovku řadovou, píšeme tečku, např. 1. = první, 2. = druhý; 1. máj = První máj (Svátek práce), o 8. hodině = o osmé hodině (ale v 8 hodin), 28. října = dvacátého osmého října, XIX. nebo 19. ročník = devatenáctý ročník, ve 3. svazku = ve třetím svazku, 2. odstavec 5. kapitoly = druhý odstavec páté kapitoly, 3. nebo III. patro = třetí patro, třída 1. A = třída první A, žáci VII. B = žáci sedmé B, Karel IV. = Karel Čtvrtý (nikoli však *o 8mé, *o 8‑mé, *8mý, *8‑mý, *19tý, *19‑tý apod.), viz též Tečka.
3. Jestliže se číslo může číst jako číslovka základní i řadová, tečka se za číslicí nepíše; v tom případě stojí číslice vždy za jménem. Bývá to při uvádění letopočtů: narodil se roku 1972, v bibliografických údajích: viz Jungmannův Slovník V, 113 = Jungmannův Slovník, díl V, s. 113; § 9 odst. 1 písm. a) zákona č. 12/2020 Sb. apod.

Ve všech případech opět platí, že zkratky a značky, jež jsou spojeny s číselným údajem (ať už mu předcházejí, nebo po něm následují), by s ním měly stát na stejném řádku (viz Zalomení řádků a nevhodné výrazy na jejich konci).

Vypisujeme‑li číslovky slovy, píšeme je zvlášť, např. dvacet jedna, dva tisíce dvě stě třicet jedna; dvacátý pátý, stý padesátý, tisící devítistý sedmdesátý čtvrtý. Dohromady se píšou složené číslovkové výrazy typu pětadvacet, devětadevadesát; pětadvacátý, stopadesátý, devítistý apod. (viz Členění čísel, víceslovné číslovkové výrazy (typ 365, 2 582) a desetinná čísla).