Dělení slov na konci řádku (Skrýt)

Slova dělíme v psaném textu z ryze praktických důvodů. Je přitom důležité si uvědomit, že dělení slov v písmu na konci řádku není vždy totožné s členěním slov na slabiky v mluvené řeči (viz Slabika) nebo například s morfematickým členěním slov (viz Morfematika). Vzhledem k tomu, že se pokyny pro dělení slov v různých příručkách liší, rozhodli jsme se zde pro co nejjednodušší, a hlavně pokud možno pravidelný způsob dělení. To má za následek, že se často s řešením v jiných příručkách rozcházíme (obvykle tak, že připouštíme méně možností dělení). V souvislosti s tím upozorňujeme, že si naše řešení neklade za cíl být autoritativní a že jiný způsob dělení není nutně chybný. Jinými slovy: ačkoliv doporučujeme řídit se při dělení slov níže uvedenými pravidly, nevylučujeme případné jiné možnosti.

Možná místa, kde lze slovo dělit, tradičně označujeme spojovníkem. Napíšeme‑li například ko‑s‑me-ti-ka, znamená to, že můžeme slovo dělit po písmenech ko‑, kos‑, kosme‑ a kosmeti‑.

Dělení slova na konci řádku se naznačí spojovníkem, např. kra‑|bice. Pokud řádek končí spojovníkem vyžadovaným pravidly pravopisu (viz např. spojovník ve slovech ping-pong, technicko-ekonomický) a část slova za spojovníkem pokračuje na následujícím řádku, zopakuje se spojovník rovněž na začátku tohoto řádku, např. ping‑|‑pong. Podrobněji o spojovníku viz Spojovník.

Základní pravidla dělení slov

1. V češtině dělíme pouze slova víceslabičná. Jednoslabičná slova, a to i ta, která se zapisují více písmeny (pštros, vstříc), nedělíme.
2. Nedělíme zkratky (MUDr., FAMU, USA, např., apod., genpor. atd.).
3. Nedělíme dvouslabičná slova, jejichž první slabiku tvoří jednoduchá samohláska (oběd, Ivan, éter, Ústí). Podobně neoddělujeme počáteční samohlásku ani u víceslabičných slov, např. Af-ri-ka, as‑t‑ro-naut, ús‑tec‑ký, ame-ric‑ký, elek‑t‑ro (viz bod 2.1a).
4. Slova, jejichž první písmeno je připojeno pomocí spojovníku, nedělíme v místě spojovníku (tj. e‑mail nedělíme vůbec, e‑mailový dělíme pouze za slabikami mai a lo: e‑mai‑lo‑vý, x‑násobný pouze za slabikami ná a sob: x‑ná‑sob‑ný, H‑vazba pouze za slabikou vaz: H‑vaz-ba).
5. Pozor je třeba dávat na souhlásky l a r. Pokud jsou v slabikotvorném postavení, pracujeme s nimi při dělení stejně, jako by šlo o samohlásky (např. dělíme me-tr stejně jako me-ta, osr‑dí stejně jako osu‑dí). V případě, že souhlásky l a r nejsou ve slabikotvorném postavení, pracujeme s nimi jako se (specifickými) souhláskami (viz bod 2.3 a bod 2.4).
6. Slova se primárně dělí podle slabičných hranic. Například slovo mladý má dvě slabiky (mla a dý), dělíme je tedy jedině mla‑dý (upozorňujeme, že slabika je zvuková jednotka, nikoliv grafická –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ například jméno Jacques [žak] představuje pouze jednu slabiku a nedělí se). U řady slov (např. u těch, kde za sebou následuje několik souhlásek) však nejsme schopni slabičnou hranici s jistotou identifikovat.
7. Sekundárně je důležitá rovněž slovotvorná stavba slova (viz Morfematika).

Způsob dělení, který zde představujeme, zohledňuje v tomto směru především předpony (např. na‑, po‑, roz‑, do‑) a hranici mezi dvěma částmi složenin (např. prosto|pášný, velko|statek, mnoho|násobný, troj|stěžník). Přípony jsou zohledňovány minimálně –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ především z toho důvodu, že schopnost jejich bezchybného rozpoznání nelze obecně předpokládat.

Konkrétní způsoby dělení

Předpony

1. Pokud má slovo slabičnou, ale jednopísmennou předponu, neoddělujeme ji, např. úspěch, uspět, obra-na, ochrán‑ce. Pokud po této předponě následuje souhlásková skupina čt, můžeme slovo dělit po č: úč‑to-vat.
2. Pokud má slovo slabičnou vícepísmennou předponu, provádíme dělení za ní (rovněž u latinských a řeckých předpon), a to i v případech, kdy jí předchází jednopísmenná předpona. Například slovo podraz dělíme pouze pod-raz, nikoli *po-draz (což by bylo z hlediska slabičného přijatelné). Další příklady: vy-hrá‑vat, po‑čkat, do‑čkat, se‑čkat, vy‑ční‑vat, ve-dle, po-dle, du-pli-ko-vat, kom-pli-ko-vat, kom-pli-ka-ce, ex-pli-ka-ce, kon-gre-ga-ce, kon-sti-tu-ce, in-spek-tor, in-spek-ce, de-kla-ma-ce, re-kla-ma-ce, re-kvi-zi-ta, roz-tr-hat, pod-trh-nout, od-po‑vě‑dět, zod-po‑vě‑dět, po-chy-bit, zpo-chyb-nit, upo-za-dit.
3. Pokud má slovo dvě předpony, přičemž první je slabičná a druhá neslabičná, dělíme vždy po první předponě a druhou předponu přiřazujeme k druhé slabice, např. po-změ‑ňo‑vat, po-zdr‑žet, po-zvra-cet, na-zpa‑měť, vy-zvě‑dač, vy-zbro-jo-vat.
4. Pokud má slovo dvě předpony, přičemž první je slabičná a druhá je tvořena samohláskou, dělíme pouze po první předponě, např. po-uka-zo-vat, po-upra-vit, ne-uspět, na‑úč‑to-vat.
5. Pokud má slovo dvě jednopísmenné předpony, dělíme po druhé předponě: zú‑rod-nit, zú‑ro‑čit, zú‑pl-na, us-my‑s‑let, zo-hyz-dit. Následuje‑li po druhé předponě skupina čt, můžeme slovo dělit i po č: zú‑č‑to-vat.
6. Pokud jde etymologicky o předponu, která však pro dnešní mluvčí není zřetelná, je možné připustit i takové dělení, jako by se o předponu nejednalo, např. pro‑d‑chnout, na‑d‑chnout, na‑d‑šený, di‑p‑lom, pro‑b‑lém, de‑s‑pekt, re‑s‑pekt.

Dvě a více samohláskových písmen vedle sebe

1. Stojí‑li na začátku slova nebo části složeniny nebo po předponě písmena označující dvojhlásku, dělíme za nimi, např. au-to-mo-bil, bez-eu-ro‑vý, nej-au-to-ri-ta-tiv‑něj‑ší.
2. Nacházejí‑li se vedle sebe dvě samohlásková písmena (případně více), která jsou rozdělena morfematickým švem (a nejde přitom o šev příponový ani koncovkový), pak dělíme na švu. Například slovo reakce má předponu re‑, po které následuje ‑akce, proto dělíme pouze re-ak-ce, nikoli *rea-kce. Další příklady: pra-vo‑úh‑lý, re-edi-ce, pa-le-on-to-lo-gie, re-ab-sorp-ce, re-ago-vat, ra-dio-apa‑rát, spo-lu-au-tor, dvou-oca‑sý, dvou-eu-ro‑vý, aqua-ae-ro-bik, vy-au-to-vat.
3. Nacházejí‑li se vedle sebe dvě samohlásková písmena (případně více), která nejsou rozdělena morfematickým švem nebo jsou rozdělena příponovým či koncovkovým švem, nerozdělujeme je, např. lou-ka, bě‑houn, sau-na, re‑s‑tau-ra-ce, pseu-do-nym, pneu-ma-ti-ka, neon, fluid‑ní, in-du‑s‑t‑ria‑li-za-ce, ra‑dium, gé‑nius, ak-tuál‑ní, reá‑lie, olym-piá‑da, ev-ro-pei‑s‑mus, ra‑gúo‑vý, rag-byo‑vý, re‑léo‑vý, kal-ció‑za, pe-ruán‑ský, per-pe-tuum, he‑b‑rai‑s‑tic‑ký, maoi‑s‑mus, fó‑liov‑ník.

Skupina souhláska + l v jiné než slabikotvorné pozici

1. Pokud před l v neslabikotvorné pozici stojí s/š/d a před nimi není morfematický šev (předponový nebo mezi dvěma složkami složeniny), můžeme dělit jak před l, tak před s/š/d. V praxi doporučujeme spíše dělit před l –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ lépe např. svis‑lý než svi-slý. Další příklady: po-vi‑d‑la, my‑š‑len-ka, my‑s‑let, mo‑d‑li-teb-na, pra‑d‑le-na, ko-va‑d‑li-na, vi‑d‑le, je‑d‑le, kap‑s‑le (v případě, že předchází šev, dělíme na švu: po-slat, vy-dla-bat, troj-sla-bič‑ný).
2. Pokud před l stojí jiná souhláska než s/š/d, dělíme vždy před l, např. ber-la, kuk-la, ram‑li-ce, re-pub‑li-ka, jeh‑li‑čí, ryng-le, pent-le, žong‑lér, bib‑lio‑té‑ka, bub‑li-na, deb‑li‑s‑ta, pub‑li-ka-ce, kob‑li-ha, ang‑li‑s‑ti-ka, cyk‑li‑s‑ti-ka, cyk-lus, emb‑lém, bet‑lém, cih-la, truh-la.

Skupina souhláska + r v jiné než slabikotvorné pozici nebo ř

1. Předchází‑li r/ř jakákoli souhláska a té předchází samohláska, kterou začíná slovo, dělíme jedině před r/ř, např. Od-ra, at-rium, ad-re-sa, ot-rok, ob‑ří.
2. Předchází‑li r/ř jakákoli souhláska a té nepředchází samohláska, kterou začíná slovo, dělíme buď před r/ř, nebo před předchozí souhláskou, např. ze‑b‑ra, na-mo‑d‑řit, stří‑b‑řen-ka, cu‑k‑ro‑ví, cu‑k‑ro‑vý, ima‑t‑ri-ku-la-ce, ka-te‑d‑rá‑la, ko‑p‑re-ti-na, ma‑k‑re-la, mi‑g‑ra-ce, emi‑g‑ra-ce, imi‑g‑ra-ce, mi‑g‑ré‑na, pa‑p‑ri-ka, vi‑t‑rí‑na, ru‑b‑ri-ka, re-pa‑t‑ria-ce, ne‑k‑ró‑za, mi‑k‑rob.
3. Předchází‑li r/ř jakákoli souhláska, které předchází morfematický šev (předponový nebo mezi dvěma složkami složeniny), dělíme na švu, např. po-krá‑tit, te-le-gra-fo-vat, troj-hran‑ný, vy‑křik-nout.
4. Případy, kdy r/ř předchází více souhlásek, viz bod 2.6 a bod 2.8.

Skupina s/š + souhláska

1. Není‑li přítomen morfematický šev (předponový nebo mezi dvěma složkami složeniny), pak je možné dělit spojení samohláska‑s/š‑souhláska-samohláska nebo souhláska‑s/š‑souhláska-samohláska buď po s/š, nebo před s/š, např. ta‑š‑ka, lá‑s‑ka, má‑s‑lo, ou‑š‑ko, zkou‑š‑ka, whi‑s‑ky, če‑š‑ti-na, ma-te-ria‑li‑s‑ta, hle-di‑s‑ko, lo‑ži‑s‑ko, Če‑s‑ko, ra-kou‑s‑ký, me-cha-ni‑s‑mus, ho‑s‑po-da, ob-ho‑s‑po-da‑řo‑vat, ko-re‑s‑pon-den-ce, ko‑s‑me-ti-ka, ko‑s‑mos, vi‑s‑kó‑za, vla‑s‑ti-zra-da, vla‑š‑tov-ka, mu‑š‑ke-ta, mu‑š‑kát, pře‑s‑ný, pol‑š‑tář, pr‑s‑kat.
2. Případy, kdy je s součástí skupiny tří a více souhlásek za sebou v blízkosti předpony či přípony (např. pastva, vrstva, Karlovarsko, mužstvo), viz bod 2.8.

Skupina samohláska/souhláska + str/štr/stř

1. Pokud není koncové r ve slabikotvorné pozici, můžeme dělit před s/š, před t i před r/ř, např. re-gi‑s‑t‑ro-vat, rej‑s‑t‑řík, fi‑š‑t‑rón, men‑s‑t‑rua-ce, no‑s‑t‑ri-fi-ko-vat, se‑s‑t‑ra.
2. Pokud je koncové r ve slabikotvorné pozici, dělíme před nebo po s, např. re-gi‑s‑tr, vel-mi‑s‑tr.

Skupina samohláska-souhláska-souhláska-samohláska

1. Není‑li přítomen morfematický šev (předponový nebo šev mezi dvěma složkami složeniny) a nejde‑li o výše uvedené případy, pak dělíme pouze mezi dvěma souhláskami, např. dok-tor, lé‑čeb-na, far‑mář, pa-ra-dig-ma, prac-ka, děl‑nic‑ký, je-de‑nác‑tý, šle-hač‑ka, teč‑ka, ma-nu-fak-tu-ra, re-dak-ce, klep-to-man, fron-ta, cel-ta, šach-ta, an-tik-va, re-cen-ze, fi-nan-co-vat, lep-tat, čer-pat, na‑jíž‑dět, lek-nout, ko-nej‑šit, vá‑noč‑ka, va‑jíč‑ko, bom-bar-do-vat, čer-ven-ka, deh-to-vat, dis-cip‑lí‑na, fa-ryn-gi-ti-da, la-ryn-gi-ti-da, ha-zar-do-vat, kom-pen-zo-vat, tak-ti-ka, per-so‑nál, sar-din-ka, záz‑vor-ka, man-do‑lí‑na, rek-ti-fi-ka-ce, ser-pen-ti-na, lak‑tó‑za, fruk‑tó‑za, sy-nek-do-cha, tram-po‑lí‑na, trum-pe-ta, stor-no, pach-to-vat, chod-ba, jiz-ba, vá‑len-da, plaz-ma, tře‑š‑ňov-ka.
2. Je‑li přítomen morfematický šev (předponový nebo mezi dvěma složkami složeniny), dělíme na švu, např. po-dvoj‑ný, troj-zu-bec.

Skupiny tří souhlásek v blízkosti přípony nebo předpony

1. V případě skupiny tří (případně i více) souhlásek v blízkosti přípony nebo předpony respektujeme morfematický šev, např. ob-struk-ce, de-struk-ce, šťast‑ný, vlast-nit, účast-nit, vlast‑ník, ctnost‑ný, past-va, ja-kost‑ní, mlask-nout, prsk-nout, hráč‑ský, je-de‑náct-ka, ptac-tvo, děl‑nic-tvo, za-hrad-nic-tví, ab-sorp-ce, muž‑stvo, muž‑ství, bo-hat-ství, vrst-va, fi-na‑list-ka, pro-pust-ka, re-dun-dant‑ní, zmáčk‑nout, folk-lor, port-mon-ka, prázd‑ný, je-višt‑ní, hand‑líř, hr-din-skost, lid-skost, arab‑šti-na, ma‑ďar‑šti-na, rom‑šti-na, Ark-ti-da, Ja-pon-sko, Kar-lo-var-sko.
2. Pokud morfematický šev není zřetelný, je možné dělit více způsoby, např. cen‑t‑rum, cen‑t‑ra‑li-zo-vat, kon‑t‑ra, elek‑t‑ři‑na, fil‑t‑ro-vat, fil‑t‑rát, kon-cen‑t‑ra-ce, cen‑t‑ro-vat, Pan‑k‑rác, spek‑t‑rum, ji‑s‑k‑ři‑vost, man‑d‑ra-go-ra, mean‑d‑ro-vat, an‑t‑ro-po-log, pa‑lin‑d‑rom, mop‑s‑lík, pam‑f‑let, Mo‑s‑k‑va, mi‑k‑ro-elek‑t‑ro-nic‑ký.

Zakončení na ‑ční

1. Pokud zakončení ‑ční předchází samohláska, dělíme stejně jako výše uvedenou skupinu samohláska-souhláska-souhláska-samohláska, např. agi-tač‑ní, pro-pa-gač‑ní.
2. Pokud předchází souhláska, dělíme před č, např. ak‑ční, re-dak‑ční, erup‑ční, re-ne-san‑ční.

Zdvojené souhláskové písmeno

1. Pokud zdvojené souhláskové písmeno nestojí na morfematickém švu a zároveň jsou v jeho okolí samohlásky, můžeme dělit buď před zdvojeným souhláskovým písmenem, nebo uvnitř něj, např. Ba‑r‑ran-dov, base-ba‑l‑lo‑vý, ra‑l‑lye, re‑g‑gae.
2. Pokud se zdvojené souhláskové písmeno nachází na švu (včetně příponového), dělíme na švu, např. ka-men‑ný, roz-zlo-bit.
3. Pokud po zdvojeném souhláskovém písmenu následuje souhláska, dělíme po zdvojeném souhláskovém písmenu, např. Pyrr-hos, Priess-nitz, grizz-ly.

Dělení podle slabik ve výslovnosti

Slova, která se vyslovují jinak, než píšou, dělíme primárně podle slabik ve výslovnosti. Například slovo pétanque má ve výslovnosti dvě slabiky [pe-tank], dělíme proto jedině pé‑tanque. Další příklady: Bridge-town [brič‑taun], bridge-town-ský [brič‑taun-skí], me-ga-byte [me-ga-bajt], ver-saille-ský [ver-saj-skí], mc-do-nal-di-za-ce [mek-do-nal-dy-za-ce], bit-coin [bit-kojn], ale bit-coi-no‑vý [bit-koj-no‑ví]. Sekundárně však platí i výše uvedené zásady. Například slovo Henriette [án‑ri-jet], které má ve výslovnosti tři slabiky, dělíme pouze Hen-riette, protože dvě samohlásky vedle sebe (jinde než na švu) neoddělujeme.

Osobní jména mužská zakončená ve výslovnosti na [a], [á] (Skrýt)

Jména zakončená ve výslovnosti i v písmu na ‑a (typ Ondra, Hůla, Maxa, Gargantua, Baroja, Váša, Nohavica, Borgia, Lorca, Mantegna, Ma)

Jména zakončená ve výslovnosti i v písmu na ‑a skloňujeme podle vzoru „předseda“ (Ondra, Jarda, Svoboda, Hůla, Maxa, Gargantua, japonské jméno Akutagawa –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 2. p. Ondry, Jardy, Svobody, Hůly, Maxy, Gargantuy, Akutagawy –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 5. p. Ondro, Jardo, Svobodo, Hůlo, Maxo, Gargantuo, Akutagawo). Pokud koncové hlásce ‑a předchází měkké souhláskové písmeno či i/y, je ve 2. p. koncovka ‑i –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ podvzor „paňáca“ (Váša, Váňa, Baťa, Nohavica, Kolaja, Goya [goja], Borgia [bordža], Mantegna [manteňa], Maria, García, Mircea [mirča] –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 2. p. Váši, Váni, Bati, Nohavici, Kolaji, Goyi [goji], Borgii [bordži], Mantegni [manteňi], Marii, Garcíi, Mircei [mirči] –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 5. p. Vášo, Váňo, Baťo, Nohavico, Kolajo, Goyo [gojo], Borgio [bordžo], Mantegno [manteňo], Mario, Garcío, Mirceo [mirčo]).

Liší‑li se psaná a vyslovovaná podoba, jako např. ve jménech Baroja [barocha], La Mancha [la manča], Klimsza [klimša], Zorilla [zorilja], volíme koncovku podle podoby grafické. Je‑li například před koncovkou v grafické podobě měkké písmeno a v podobě vyslovované tvrdá souhláska, píšeme v koncovce 2. p. ‑i (Baroja [barocha] –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 2. p. Baroji [barochi]). Je‑li naopak před koncovkou v grafické podobě tvrdé nebo obojetné písmeno, které vyslovujeme měkce, píšeme v koncovce 2. p. ‑y (Klimsza [klimša], španělská jména La Mancha [la manča], Zorilla [zorilja] –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 2. p. Klimszy [klimši], La Manchy [la manči], Zorilly [zorilji]).

Pokud koncovce předchází v písmu c, které se čte jako [k] (Lorca [lorka], Sica [sika]), při skloňování obvykle zaměňujeme v grafické podobě c za k (2. p. Lorky, Siky). Objevují se však i podoby, které zachovávají c, pokud pisatel chce, aby čtenář z příslušného tvaru mohl odvodit podobu v 1. p. (2. p. Lorcy, Sicy –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 5. p. Lorco, Sico). Vzhledem k tendenci v současné češtině, aby ze všech pádových tvarů daného jména byla rozpoznatelná jeho základní podoba, se dnes stále více prosazuje (zvláště u méně známých jmen) spíše druhý postup –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ viz Psaní i, í –⁠⁠ y, ý.

U orientálních jmen kromě víceslabičných japonských (viz výše) se připojují koncovky podle vzoru „pán“ a 5. p. zůstává stejný jako 1. p. (čínské jméno Ma –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 2. p. Maa –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 5. p. Ma, srov. jméno Mao v kap. Osobní jména mužská zakončená ve výslovnosti na [o], [ó]). Mají‑li tato jména více částí, skloňujeme až poslední část jména nebo první a zároveň poslední (Jing Ša –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 2. p. Jing Šaa –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 5. p. Jing Ša) –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ podrobněji viz Osobní jména víceslovná.

Skloňování jmen zakončených ve výslovnosti na [a] a v písmu na jiné samohláskové písmeno (typ Mauroy, Leroy, Buquoy, Bonnefoy)

Skloňování jmen zakončených ve výslovnosti na [a], ale v písmu na jiné samohláskové písmeno je rozkolísané. Týká se to především jmen zakončených na samohláskovou skupinu ‑oy [oa] (Mauroy, Leroy, Buquoy, Bonnefoy). Podle MČ2 se v ostatních pádech ke jménu připojují koncovky vzoru „pán“ a koncové [a] se ve výslovnosti vypouští (2., 4. p. Leroya [leroa], 3., 6. p. Leroyovi [leroovi], 7. p. Leroyem [leroem]). Tento způsob se však v praxi nevyskytuje. Lze zvolit také skloňování podle vzoru „muž“ (2. p. Leroye [leroje]/[leroaje], Bonnefoye [bonfoje]/[bonfoaje] –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 5. p. Leroyi [leroji]/[leroaji], Bonnefoyi [bonfoji]/[bonfoaji]). Ve spojení se skloňovaným rodným jménem nebo s jiným podstatným jménem se tato jména zpravidla neskloňují (2. p. pana Leroy).

Jména zakončená ve výslovnosti na [a] a v písmu na souhláskové písmeno (typ Benoit, Dumas, Delacroix, Marat, François, Bolstad, Noah, Jeremiah)

Specifickým typem jsou jména zakončená ve výslovnosti na [a], ale v grafické podobě na souhlásku. Nejčastěji jsou to souhlásky ‑d, ‑t, ‑s, ‑x, ‑h (francouzská jména Benoit [benoa], Dumas [dyma], Dubois [dyboa], Delacroix [delakroa], Marat [mara], François [fransoa], norské jméno Bolstad [búlsta], anglická jména Noah [noa], Jeremiah [džeremaja]). U těchto jmen se při skloňování pádové koncovky přidávají za celé jméno a podle zakončení na měkké či tvrdé písmeno se tato jména skloňují podle vzoru „muž“ nebo „pán“, ve francouzských jménech zakončených v 1. p. na ‑ois, ‑oix se v dalších pádech x a s před koncovkou čte jako [z]: 2. p. Benoita [benoata], Dumase [dymase], Duboise [dyboaze], Delacroixe [delakroaze], Marata [marata], Françoise [fransoaze], Bolstada [búlstada], Noaha [noaha], Jeremiaha [džeremajaha] –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 5. p. Benoite [benoate], Dumasi [dymasi], Duboisi [dyboazi], Delacroixi [delakroazi], Marate [marate], Françoisi [fransoazi], Bolstade [búlstade], Noahu [noahu], Jeremiahu [džeremajahu].

Jména zakončená ve výslovnosti na [á] (typ Isá, Kivimaa)

Jména zakončená ve výslovnosti na [á] se zpravidla skloňují podle vzoru „pán“ a 5. p. zůstává stejný jako 1. p. (Isá –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 2. p. Isáa –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 5. p. Isá). Jména zakončená v písmu na ‑aa se skloňují podle vzoru „předseda“ (Kivimaa –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 2. p. Kivimaay –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 5. p. Kivimaao), podle mluvnic je i zde možné užít pádové tvary podle vzoru „pán“ a v tom případě lze při skloňování přizpůsobit grafickou podobu výslovnosti (v praxi se však tento způsob příliš neužívá) či ponechat podobu původní: 2. p. Kivimáa [kivimáa] i Kivimaaa [kivimáa]).

Skloňování mužských životných jmen – konkurence krátkých a dlouhých tvarů ve 3. (6.) p. j. č. (Skrýt)

Obecné poučení

Mužská životná podstatná jména (jak obecná, tak vlastní jména) skloňovaná podle vzorů „pán“, „muž“ a „soudce“ mají ve 3. a 6. p. j. č. koncovky ‑u/‑ovi (vzor „pán“) a ‑i/‑ovi (vzory „muž“ a „soudce“): inženýru/inženýrovi, Mojmíru/Mojmírovi, muži/mužovi, Hanuši/Hanušovi, soudci/soudcovi, zrádci/zrádcovi. O užití delší nebo kratší varianty rozhodují různé činitele, zvláště syntaktické, slovosledné, rytmické. Např. stojí‑li obecné nebo vlastní jméno samostatně, mívá koncovku delší; u příjmení je ‑ovi závazné, pokud nemá adjektivní nebo zájmenné koncovky (Šťastný –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Šťastnému, Mallarmé –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Mallarméovi i Mallarmému, Attlee –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Attleemu) –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ viz kapitoly o skloňování mužských osobních jmen.

Koncovka ‑ovi

Koncovka ‑ovi je běžná u obecných podstatných jmen a vlastních jmen skloňovaných podle vzoru „pán“ a u vlastních jmen skloňovaných podle vzoru „muž“ zvláště v případě, stojí‑li samostatně: dej to tomu pánovi u okna, mechanikovi se to nelíbilo, jdu k doktorovi, zavolej Richardovi, ozvi se Mojmírovi, Pavlovi, zavolej Tomášovi, Ondřejovi, napiš Hanušovi.

Pozn.: Podstatná jména skloňovaná podle vzoru „předseda“ mají pouze koncovku ‑ovi: předsedovi, bačovi, houslistovi, sluhovi, rikšovi, Ríšovi, Honzovi, a to i v případě, jsou‑li součástí několikaslovného výrazu: kolegovi Netopilovi, předsedovi Ševčíkovi.

Několikaslovný výraz

U několikaslovného výrazu (často spojení rodného jména a příjmení, popř. titulu, hodnosti nebo funkce a jména) se koncovka ‑ovi připojuje zpravidla jen k poslednímu členu, popř. se koncovky ‑ovi a ‑u/‑i střídají, u posledního slova je však ‑ovi: přejeme doktoru Tomáši Svobodovi mnoho úspěchů (přejeme doktorovi Tomáši Svobodovi), uděluje inženýru/inženýrovi Davidu Němečkovi za přínos…, studenti odpovídají reportéru/reportérovi Janu Sovákovi. Ve spojení rodného jména a příjmení s adjektivními nebo zájmennými koncovkami je možné u rodného jména zvolit jak dlouhý, tak krátký tvar, např. děkujeme Pavlovi/Pavlu Kopeckému, Matějovi/Matěji Bondymu.  

Koncovka ‑u

Koncovku ‑u mají pouze jména vzoru „pán“ (doktoru, inženýru, profesoru), a to obvykle ve spojení s osobním jménem: profesoru Benediktovi. Podstatná jména člověk a bůh mívají obvykle koncovku ‑u i tehdy, stojí‑li samostatně: žádnému cizímu člověku nevěř, mluvil vždy o bohu. Rovněž ve spojeních typu pan Dvořák, pan doktor je pravidelně pouze krátký tvar: panu Dvořákovi, panu doktorovi.

Koncovka ‑i

U měkkých typů („muž“, „soudce“) je u obecných jmen běžnější koncovka ‑i: dej to otci, řekni to průvodci, o svém muži mluví vždy pěkně, přemýšlel o svém nástupci, jednali o dědici, u rodných jmen je ‑ovi: dej to Ondřejovi, Milošovi, řekni Bohoušovi, Jonášovi. Pro několikaslovné výrazy platí totéž co pro vzor „pán“: uděluje Ondřeji Mikšovi za přínos…, Aleši Benešovi děkujeme za vzornou reprezentaci (srov. bod 3).

Přídavná jména individuálně přivlastňovací (Skrýt)

Přídavná jména individuálně přivlastňovací vyjadřují vztah k jedné bytosti, k individuu. Napíšeme‑li poslancův mandát, máme na mysli mandát jednoho určitého (tohoto, našeho, ...) poslance, nikoli mandát některého (nějakého, kteréhokoliv, ...) poslance. (Pro přivlastňování druhu má čeština k dispozici přídavná jména druhově přivlastňovací: poslanecký mandát). Přídavná jména individuálně přivlastňovací se tvoří:

1. příponou ‑ův/‑ov‑ od podstatných jmen mužského rodu, a to od vlastních nebo obecných jmen osob, řidčeji od jmen zvířat: Novákův otec, Petrovo auto, Paridův soud, Priamův hrad, Herkulovy skutky, Wolk(e)rův Prostějov, Šemíkův skok, poslancův mandát, pejskův dort (pro poučení o možnosti vypuštění ‑e‑ u jmen typu Wolker, Schlegel viz Osobní jména mužská zakončená ve výslovnosti na souhlásku),
2. příponou ‑in od podstatných jmen ženského rodu, a to od vlastních nebo obecných jmen osob, řidčeji od jmen zvířat: Janini sourozenci, Bystrouščin osud, maminčino pohlazení, kočiččin dort. Od ženských jmen na ‑yně a ‑ice se přídavná jména individuálně přivlastňovací netvoří vůbec nebo jen ojediněle (srov. Tvoření přídavných jmen přivlastňovacích od ženských osobních jmen).

U podstatných jmen, která se skloňují podle vzorů přídavných jmen, se přivlastňování vyjadřuje tvarem 2. p.: Palackého spisy, názor mojí švagrové.

U mužských podstatných jmen končících v 1. p. na ‑e, ‑i nebo ‑y záleží možnost utvoření přídavného jména přivlastňovacího na obvyklém (tradičním) způsobu skloňování: Goethův román i Goetheho román, Bernoulliho rovnice i Bernoulliova rovnice, Arnovi přátelé i Arneho přátelé, Verdiho opery, Valéryho poezie. Slovanská příjmení končící v 1. p. na ‑ski, např. Rakovski, se skloňují většinou jako přídavná jména; přivlastňujeme proto tvarem 2. p.: Rakovského ulice (srov. kap. Osobní jména mužská zakončená ve výslovnosti na [e], [é], Osobní jména mužská zakončená ve výslovnosti na [i], [í]).

Přivlastňuje‑li se dílo (kniha, objev apod.) dvěma autorům, obě jména autorů by měla mít tvar přivlastňovacího přídavného jména: Havránkova–⁠⁠⁠Jedličkova mluvnice, Ebersův–⁠⁠⁠Mollův model tranzistoru, Youlova–⁠⁠⁠Kučerova parametrizace regulační soustavy (viz Pomlčka). Respektování tohoto pravidla (bohužel v praxi často porušovaného) je důležité. Chybějící zakončení ‑ův/‑ov‑ u prvního jména totiž signalizuje, že jde o jediného autora se zdvojeným příjmením: Toulouse-Lautrecovy obrazy (viz Spojovník).

U zdvojených mužských rodných jmen se přípona ‑ův/‑ov‑ připojuje až k druhé složce jména: Jean-Claude → Jean-Claudův, Jean-Jacques → Jean-Jacquesův, Jean-Luc → Jean-Lucův, Jean-Paul → Jean-Paulův.

Pro mluvnickou shodu přídavného jména s řídícím podstatným jménem je rozhodující mluvnický rod a životnost podstatného jména: Jiráskovi Psohlavci i Karafiátovi Broučci vyšli v mnoha vydáních. V knihovně máme Jiráskovy Psohlavce i Karafiátovy Broučky (viz též kap. Typ bratři Novákovi –⁠ Novákové, bratři Skotničtí –⁠ Skotnických, rodina Novákova –⁠ Novákových, rodina Skotnická –⁠ Skotnických, Novákovi, Skotničtí, Tvoření přídavných jmen přivlastňovacích od ženských osobních jmen, Životnost podstatných jmen a Shoda přísudku s podmětem jednoduchým).