Hledání konkrétního slova nebo tvaru slova.

Zenon

dělení: Ze-non1

rod: m. živ.

jednotné číslomnožné číslo
1. pádZenon, Zeno2
2. pádZenona
3. pádZenonovi3
4. pádZenona
5. pádZenone
6. pádZenonovi3
7. pádZenem

příbuzná slova: Zenonův4

příklady: Zenon z Eleje


Odkazy k výkladové části Internetové jazykové příručky:
1Dělení slov
2Osobní jména mužská zakončená ve výslovnosti na souhlásku
3Skloňování mužských životných jmen – konkurence krátkých a dlouhých tvarů v 3. (6.) p. j. č.
4Přídavná jména individuálně přivlastňovací

Dělení slov (Skrýt)

Slova dělíme z ryze praktických důvodů, považujeme proto za vhodné, aby pravidla dělení byla co nejjednodušší. Vzhledem k tomu, že se pokyny pro dělení slov v různých příručkách liší, rozhodli jsme se zde pro jednoduchý, a hlavně pokud možno pravidelný způsob dělení. To má za následek, že se často s řešením v jiných příručkách rozcházíme (obvykle tak, že připouštíme méně možností dělení). V souvislosti s tím upozorňujeme, že si naše řešení neklade za cíl být autoritativní a že jiný způsob dělení není nutně chybný. Jinými slovy: dělení, které doporučujeme, považujeme za „ideální“, nevylučujeme však případné jiné možnosti.

Možná místa, kde lze slovo dělit, tradičně označujeme spojovníkem. Napíšeme-li například ko-s-me-ti-ka, znamená to, že můžeme slovo dělit po písmenech ko-, kos-, kosme-kosmeti-.

Dělení slova na konci řádku se naznačí spojovníkem, např. kra-|bice. Pokud řádek končí spojovníkem vyžadovaným pravidly pravopisu (např. spojovník ve slovech ping-pong, technicko-ekonomický) a část slova za spojovníkem pokračuje na následujícím řádku, zopakuje se spojovník rovněž na začátku tohoto řádku, např. ping-|-pong. Podrobněji o spojovníku viz Spojovník.

Základní pravidla dělení slov

  1. V češtině dělíme pouze slova víceslabičná. Jednoslabičná slova, a to i ta, která se zapisují více písmeny (pštros, vstříc), nedělíme.
  2. Zvykem rovněž není dělit zkratky (MUDr., FAMU, USA, např., apod., genpor. atd.).
  3. Nedělíme také dvouslabičná slova, jejichž první slabiku tvoří samohláska (oběd, Ivan, éter).
  4. Pozor je třeba dávat na souhlásky lr. Pokud jsou v slabikotvorném postavení, pracujeme s nimi při dělení stejně, jako by šlo o samohlásky (např. dělíme me-tr stejně jako me-ta, osr-dí stejně jako osu-dí). V případě, že souhlásky lr nejsou ve slabikotvorném postavení, pracujeme s nimi jako se (specifickými) souhláskami (viz bod 2.3 a bod 2.4).
  5. Slova se primárně dělí podle slabičných hranic. Například slovo mladý má dvě slabiky (mla), dělíme je tedy jedině mla-dý (upozorňujeme, že slabika je zvuková jednotka, nikoliv grafická – například jméno Jacques představuje pouze jednu slabiku a nedělí se). U řady slov (např. u těch, kde za sebou následuje několik souhlásek) však nejsme schopni slabičnou hranici s jistotou identifikovat.
  6. Sekundárně je důležitá rovněž slovotvorná stavba slova (viz Morfematika).

Způsob dělení, který zde představujeme, zohledňuje v tomto směru především předpony (např. na-, po-, roz-, do-) a hranici mezi dvěma částmi složenin (např. prosto|pášný, velko|statek, mnoho|násobný, troj|stěžník). Přípony jsou zohledňovány minimálně – především z toho důvodu, že schopnost jejich bezchybného rozpoznání nelze obecně předpokládat.

Konkrétní způsoby dělení

Předpony

  1. Pokud má slovo slabičnou, ale jednopísmennou předponu, neoddělujeme ji, např. úspěch, uspět, obra-na, ochrán-ce. Pokud po této předponě následuje souhlásková skupina čt, můžeme slovo navíc dělit po č: úč-to-vat.
  2. Pokud má slovo slabičnou vícepísmennou předponu, provádíme dělení za ní (rovněž u latinských a řeckých předpon), a to i v případech, kdy jí předchází jednopísmenná předpona. Například slovo podraz dělíme pouze pod-raz, nikoli *po-draz (což by bylo z hlediska slabičného přijatelné). Další příklady: vy-hrá-vat, po-čkat, do-čkat, se-čkat, vy-ční-vat, ve-dle, po-dle, na-dchnout, pro-dchnout, nad-še-ný, du-pli-kát, ex-pli-ka-ce, kom-pli-ka-ce, kon-gre-ga-ce, in-spek-tor, in-spek-ce, de-kla-ma-ce, re-kla-ma-ce, re-kvi-zi-ta, roz-tr-hat, pod-trh-nout, od-po-vě-dět, zod-po-vě-dět, po-chy-bit, zpo-chyb-nit, upo-za-dit.
  3. Pokud má slovo dvě předpony, přičemž první je slabičná a druhá neslabičná, dělíme vždy po první předponě a druhou předponu přiřazujeme k druhé slabice, např. po-změ-ňo-vat, po-zdr-žet, po-zvra-cet, na-zpa-měť, vy-zvě-dač, vy-zbro-jo-vat.
  4. Pokud má slovo dvě předpony, přičemž první je slabičná a druhá je tvořena samohláskou, dělíme pouze po první předponě, např. po-uka-zo-vat, po-upra-vit, ne-uspět, na-úč-to-vat.
  5. Pokud má slovo dvě jednopísmenné předpony, dělíme po druhé předponě: zú-rod-nit, zú-ro-čit, zú-pl-na, us-my-s-let, zo-hyz-dit. Následuje-li po druhé předponě skupina čt, můžeme slovo dělit i po č: zú-č-to-vat.
  6. Pokud jde etymologicky o předponu, která však pro dnešní mluvčí není zřetelná, je možné připustit i takové dělení, jako by se o předponu nejednalo, např. pro-s-tě-ra-d-lo, di-p-lom, do-s-tat, na-s-tat, zů-s-tat, pro-b-lém.

Dvě samohlásky vedle sebe

  1. Nacházejí-li se vedle sebe dvě samohlásky, které jsou rozdělené morfematickým švem (a nejde přitom o příponu), pak dělíme na švu. Například slovo reakce má předponu re-, po které následuje -akce, proto dělíme pouze re-ak-ce, nikoli *rea-kce. Další příklady: pra-vo-úh-lý, re-edi-ce, pa-le-on-to-lo-gie, re-ab-sorp-ce, re-ago-vat.
  2. Nacházejí-li se vedle sebe dvě samohlásky, které nejsou rozdělené morfematickým švem (nebo jde o příponu či koncovku), nedělíme, např. slovo neon. Příklady dělení: pneu-ma-ti-ka, fluid-ní, in-du-s-t-ria-li-za-ce, rá-dium, gé-nius, ak-tuál-ní, ra-dio-apa-rát, reá-lie, olym-piá-da, ev-ro-pei-s-mus, ra-gúo-vý, rag-byo-vý, re-léo-vý, kal-ció-za, pe-ruán-ský, per-pe-tuum, he-b-rai-s-tic-ký, mao-i-s-mus, fó-liov-ník.
  3. Nacházejí-li se vedle sebe v písmu dvě samohlásky a stojí-li na začátku slova nebo části složeniny nebo po předponě, dělíme po těchto dvou samohláskách, např. au-to-mo-bil, eu-ro, spo-lu-au-tor, vy-au-to-vat.

Skupina souhláska + l v jiné než slabikotvorné pozici

  1. Pokud předchází písmenu l v neslabikotvorné pozici písmena s/š/d a před nimi není morfematický šev (předponový nebo mezi dvěma složkami složeniny), můžeme dělit jak před l, tak před s/š/d. V praxi doporučujeme spíše dělit před l – lépe např. svis-lý než svi-slý. Další příklady: po-vi-d-la, my-š-len-ka, my-s-let, mo-d-li-teb-na, pra-d-le-na, ko-va-d-li-na, vi-d-le, je-d-le, kap-s-le (v případě, že předchází šev, dělíme na švu: po-slat, vy-dla-bat, troj-sla-bič-ný).
  2. Pokud písmenu l předchází jiná souhláska než s/š/d, dělíme vždy před l, např. ber-la, kuk-la, ram-li-ce, re-pub-li-ka, jeh-li-čí, ryng-le, pent-le, žong-lér, bib-lio-té-ka, bub-li-na, deb-li-s-ta, pub-li-ka-ce, kob-li-ha, ang-li-s-ti-ka, cyk-li-s-ti-ka, cyk-lus, emb-lém, bet-lém, cih-la, truh-la.

Skupina souhláska + r v jiné než slabikotvorné pozici nebo ř

  1. Předchází-li r/ř jakákoli souhláska a té předchází samohláska, kterou začíná slovo, dělíme jedině před r/ř, např. Od-ra, at-rium, ad-re-sa, ot-rok.
  2. Předchází-li r/ř jakákoli souhláska a té nepředchází samohláska, kterou začíná slovo, dělíme buď před r/ř, nebo před předchozí souhláskou, např. ze-b-ra, na-mo-d-řit, stří-b-řen-ka, cu-k-ro-ví, cu-k-ro-vý, ima-t-ri-ku-la-ce, ka-te-d-rá-la, ko-p-re-ti-na, ma-k-re-la, mi-g-ra-ce, emi-g-ra-ce, imi-g-ra-ce, mi-g-ré-na, pa-p-ri-ka, vi-t-rí-na, ru-b-ri-ka, re-pa-t-ria-ce, ne-k-ró-za, mi-k-rob.
  3. Předchází-li r/ř jakákoli souhláska, které předchází morfematický šev (předponový nebo mezi dvěma složkami složeniny), dělíme na švu, např. po-krá-tit, te-le-gra-fo-vat, vy-křik-nout.
  4. Případy, kdy r/ř předchází více souhlásek, viz bod 2.8.

Skupina s/š + souhláska

  1. Spojení samohláska-s/š-souhláska-samohláska nebo souhláska-s/š-souhláska-samohláska je možné dělit buď po s/š, nebo před s/š, např. ta-š-ka, lá-s-ka, má-s-lo, ou-š-ko, whi-s-ky, če-š-ti-na, ma-te-ria-li-s-ta, hle-di-s-ko, lo-ži-s-ko, Če-s-ko, de-s-pekt, re-s-pekt, me-cha-ni-s-mus, ho-s-po-da, ob-ho-s-po-da-řo-vat, ko-re-s-pon-den-ce, ko-s-me-ti-ka, ko-s-mos, vi-s-kó-za, vla-s-ti-zra-da, vla-š-tov-ka, mu-š-ke-ta, mu-š-kát, pře-s-ný, pol-š-tář, pr-s-kat.
  2. Případy, kdy je s součástí skupiny tří a více souhlásek za sebou v blízkosti předpony či přípony (např. pastva, vrstva, Karlovarsko, mužstvo), viz bod 2.8.

Skupina samohláska/souhláska + str/štr/stř

  1. Pokud není koncové r ve slabikotvorné pozici, můžeme dělit před s/š, před t i před r/ř, např. re-gi-s-t-ro-vat, rej-s-t-řík, fi-š-t-rón, men-s-t-rua-ce, no-s-t-ri-fi-ko-vat, se-s-t-ra.
  2. Pokud je koncové r ve slabikotvorné pozici, dělíme před nebo po s, např. re-gi-s-tr, vel-mi-s-tr.

Skupina samohláska-souhláska-souhláska-samohláska

  1. Není-li přítomen morfematický šev (předponový nebo šev mezi dvěma složkami složeniny), pak (nejde-li o výše uvedené případy) dělíme pouze mezi dvěma souhláskami, např. dok-tor, lé-čeb-na, far-mář, pa-ra-dig-ma, prac-ka, děl-nic-ký, je-de-nác-tý, šle-hač-ka, teč-ka, ma-nu-fak-tu-ra, re-dak-ce, klep-to-man, fron-ta, cel-ta, šach-ta, an-tik-va, re-cen-ze, fi-nan-co-vat, lep-tat, čer-pat, na-jíž-dět, lek-nout, ko-nej-šit, vá-noč-ka, va-jíč-ko, bom-bar-do-vat, čer-ven-ka, deh-to-vat, dis-cip-lí-na, fa-ryn-gi-ti-da, la-ryn-gi-ti-da, ha-zar-do-vat, kom-pen-zo-vat, tak-ti-ka, per-so-nál, sar-din-ka, záz-vor-ka, man-do-lí-na, rek-ti-fi-ka-ce, ser-pen-ti-na, lak-tó-za, fruk-tó-za, sy-nek-do-cha, tram-po-lí-na, trum-pe-ta, stor-no, pach-to-vat, chod-ba, jiz-ba, vá-len-da, plaz-ma, tře-š-ňov-ka.
  2. Je-li přítomen morfematický šev (předponový nebo mezi dvěma složkami složeniny), dělíme na švu, např. po-dvoj-ný, troj-zvuk.

Skupiny tří souhlásek v blízkosti přípony nebo předpony

  1. V případě skupiny tří (případně i více) souhlásek v blízkosti přípony nebo předpony respektujeme morfematický šev (a to i příponový), např. ob-struk-ce, de-struk-ce, šťast-ný, vlast-nit, účast-nit, vlast-ník, ctnost-ný, past-va, ja-kost-ní, mlask-nout, prsk-nout, hráč-ský, je-de-náct-ka, ptac-tvo, děl-nic-tvo, za-hrad-nic-tví, ab-sorp-ce, muž-stvo, muž-ství, bo-hat-ství, vrst-va, pro-pust-ka, re-dun-dant-ní, zmáčk-nout, folk-lor, port-mon-ka, prázd-ný, symp-tom, je-višt-ní, rašp-le, rašp-lo-vat, hand-líř, hr-din-skost, lid-skost, arab-šti-na, ma-ďar-šti-na, rom-šti-na, Ark-ti-da, Ja-pon-sko, Kar-lo-var-sko.
  2. Pokud morfematický šev není zřetelný, je možné dělit více způsoby, např. cen-t-rum, cen-t-ra-li-zo-vat, kon-t-ra, elek-t-ři-na, fil-t-ro-vat, fil-t-rát, kon-cen-t-ra-ce, cen-t-ro-vat, Pan-k-rác, spek-t-rum, ji-s-k-ři-vost, man-d-ra-go-ra, mean-d-ro-vat, an-t-ro-po-log, pa-lin-d-rom, mop-s-lík, pam-f-let, Mo-s-k-va, mi-k-ro-elek-t-ro-nic-ký.

Zakončení na

  1. Pokud zakončení předchází samohláska, dělíme stejně jako výše uvedenou skupinu samohláska-souhláska-souhláska-samohláska, např. agi-tač-ní, pro-pa-gač-ní.
  2. Pokud předchází souhláska, dělíme před č, např. ak-ční, re-dak-ční, erup-ční, re-ne-san-ční.

Zdvojené souhlásky

  1. Pokud v případě zdvojené souhlásky nejde o morfematický šev a zdvojená souhláska je v okolí samohlásek, můžeme dělit mezi souhláskami nebo před oběma souhláskami, např. base-ba-l-lo-vý, ra-l-lye, re-g-gae.
  2. Pokud se zdvojené souhlásky nacházejí na švu (včetně příponového), dělíme na švu, např. ka-men-ný, roz-zlo-bit.
  3. Pokud po zdvojených souhláskách následuje další souhláska, dělíme až po zdvojené souhlásce, např. Pyrr-hos, Priess-nitz, grizz-ly.

Dělení podle slabik ve výslovnosti

Slova, která se vyslovují jinak, než píšou, dělíme podle slabik ve výslovnosti, nikoli v písmu. Například slovo petanque má ve výslovnosti dvě slabiky [pe-tank], dělíme proto jedině pe-tanque. Další příklady: Cam-bridge [kem-brič], free-ware [frí-vér], soft-ware [soft-vér], ver-saille-ský [ver-saj-ský], mc-car-thi-s-mus [mek-kár-ty-z-mus], mc-do-nal-di-za-ce [mek-do-nal-dy-za-ce], ale pe-tan-queo-vý [pe-tan-ko-vý], cam-bridge-ský [kem-brič-ský], soft-wa-ro-vý [soft-vé-ro-vý].

Pozn.: Platí však výše uvedené zásady. Například slovo Henriette [án-ri-et], které má ve výslovnosti tři slabiky, dělíme pouze Hen-riette, protože dvě samohlásky vedle sebe (jinde než na švu) neoddělujeme.

Skrýt zobrazený výklad


Osobní jména mužská zakončená ve výslovnosti na souhlásku (Skrýt)

  1. Jména zakončená ve výslovnosti na tvrdou nebo obojetnou souhlásku
    1. Jména, která mají před koncovou souhláskou pohybné -e-, -o- či -a- (typ Štěpánek, Machek, Vepřek, Pavel, Chmel, Karol, Dubak, Winter, Wolker)
    2. Příjmení ve formě přídavného jména zakončená na -ých, v (typ Šerých, Tichých, Jakubův)
    3. Antická jména (typ Titus, Marsyas, Herakles, Ikaros, Platon, Anakreon, Atlas, Kramerius, Pistorius, Mathesius)
    4. Jména zakončená v písmu a ve výslovnosti rozdílně (typ Chirac, Balzac, Gerard, Beaufort, Jacques, Descartes, Charles, Jules, Yves, Smith, Heath)
    5. Jména zakončená v písmu na samohláskové písmeno a ve výslovnosti na souhlásku (typ Shakespeare, Pierre, Barrande, La Fontaine, Pete, Gable, Jake, White, Mike, Braque, Remarque)
  2. Jména zakončená ve výslovnosti na měkkou nebo obojetnou souhlásku
    1. Jména zakončená na -s, -z, -x (typ Alois, Hynais, Kraus, Klaus, Charles, Jens, Hlinomaz, Asterix, Mánes, Arbes, Rys, Kos, Hus)
    2. Jména, která mají před koncovou souhláskou pohybné -e- (typ Adamec, Jakubec, Němec, Rožec, Hrubeš, Aleš, Dobeš)
    3. Antická jména (typ Ajax, Pollux, Cheops, Prixos, Xerxes, Kosmas, Atlas, Dafnis, Kramerius)
    4. Jména zakončená ve výslovnosti a v písmu na rozdílnou souhlásku či souhláskové písmeno (typ March, Lobkowicz, Balázs, Anouilh, Georges, Gjergj, Smith, Heath)
    5. Příjmení ve formě přídavného jména zakončená na -oj, -ij, -yj, j (typ Tolstoj, Čajkovskij, Buďonnyj, Petrůj)
    6. Jména zakončená v písmu na samohláskové písmeno a ve výslovnosti na souhlásku (typ Bruce, Corneille, Coleridge, Nagy, George, Maurice, Montaigne, France, Popovici, Nikolai, Vargai, Koločai, May, Hemingway, Roy, Bleibtreu, Le-Loi)

Jména zakončená ve výslovnosti na tvrdou nebo obojetnou souhlásku

Jména zakončená ve výslovnosti na souhlásku tvrdou nebo obojetnou skloňujeme podle tvrdého mužského vzoru „pán“, resp. podvzoru „hoch“. (Výjimkou jsou jména zakončená ve výslovnosti na [s], resp. [ks] a v písmu na -s, -z, -x.) Tato jména skloňovaná pravidelně (Nezval, Brown, Čechov, Novák, Balog, Gogh, Hrách) mají ve 2. p. koncovku -a (Nezvala, Browna, Čechova, Nováka, Baloga, Gogha, Hrácha). V 5. p. mají koncovku -e (Nezvale, Browne, Čechove), a pokud jejich tvarotvorný základ končí na -k, -g, -h, -ch, mají v 5. p. koncovku -u (Nováku, Balogu, Goghu, Hráchu). Vedle neproblematických cizích i českých jmen sem spadají také jména orientální. Pokud jsou víceslovná, pak podle vzoru „pán“ skloňujeme pouze poslední část jména nebo první a zároveň poslední (Chou-Jang, Chun Lin, Kim Il-song – 2. p. Chou-Janga, Chun Lina, Kim/Kima Il-songa – 5. p. Chou-Jangu, Chun Line, Kim/Kime Il-songu) – podrobněji viz Osobní jména víceslovná. Následující přehled obsahuje typy jmen, které mohou uživatelům činit při skloňování z různých důvodů potíže.

Jména, která mají před koncovou souhláskou pohybné -e-, -o- či -a- (typ Štěpánek, Machek, Vepřek, Pavel, Chmel, Karol, Dubak, Winter, Wolker)

V případě pohybného (či v některých případech kmenového) -e- jde o tyto typy jmen: jména zakončená na -ek (Štěpánek, Zdeněk, Machek, Prošek, Macháček, Vepřek), -el (Zavřel, Pavel, Karel, Chmel, Nobel, Havel, Menzel) a -er (Wolker, Winter, Peter, Kanzelsberger, Dientzenhofer). Dále sem patří jména slovanského původu s pohybným -o- či -a-, např. Pavol, Karol, Dubak apod.

  1. U jmen zakončených na -ek v nepřímých pádech pohybné -e- vypouštíme (2. p.  Zdeňka, Štěpánka, Machka – 5. p. Zdeňku, Štěpánku, Machku). Mluvnice připouštějí výjimku tam, kde by vypuštěním samohlásky mohla vzniknout obtížně vyslovitelná souhlásková skupina (2. p. VepřekaVepřka – 5. p. VepřekuVepřku). V takových případech je obvykle rozhodující rodinná tradice nositele jména. Pohybné -e- lze rovněž ponechat u jmen jiného než českého původu, případně těch, jejichž nositel je cizinec, i když původ jména může být český, resp. slovanský (Jelinek – 2. p. Jelineka – 5. p. Jelineku).
  2. Jména zakončená na -el ve vypouštění -e- kolísají. U jmen běžných, obvyklých, zpravidla původně rodných (i když mohou být ve funkci příjmení) se pohybné -e- v nepřímých pádech vypouští (2. p. Pavla, Karla, Havla), u českých jmen, kde -e- je součástí kmene slova (nejde tedy ve skutečnosti o pohybné -e-), se ponechává (2. p. Zavřela, Chmela). U jmen cizího původu záleží na tom, zda je nositelem cizinec (pak se -e- ponechává: 2. p. Nobela, Schlegela), nebo Čech. Pokud je nositelem jména Čech, rozhoduje rodinná tradice, zda -e- ponechávat, či vypouštět (2. p. MenzelaMenzla – 5. p. MenzeleMenzle). Pokud se -e- ponechává ve výslovnosti, zachovává se v nepřímých pádech i v grafické podobě. Pokud se -e- nevyslovuje, v grafické podobě ho v nepřímých pádech vypouštíme (Schlegel [šlégl] – 2. p. Schlegla [šlégla] × Schlegel [šlégel] – 2. p. Schlegela [šlégela]). Ponecháváme ho vždy tam, kde by jeho vypuštěním vznikla obtížně vyslovitelná souhlásková skupina. V 5. p. mají tato jména koncovku -e (Pavle, Zavřele, Schleg(e)le, Chmele), ale u některých jmen (tam, kde se -e- nevypouští) se objevuje i koncovka -i, u některých jmen dochází ke kolísání (GabrieliGabriele, RafaeliRafaele, NobeliNobele). Zvláštním případem je jméno Michael. Čteme-li ho česky, má v 5. p. koncovku -i (Michaeli), čteme-li ho anglicky [majkl], má koncovku -e (Michaele [majkle]).
  3. Stejné pravidlo platí i pro jména zakončená na -er: Je-li nositelem jména cizinec, pohybné -e- ponecháváme: 2. p. Wintera, Fostera, Petera (stejný tvar pro angl. [pítra] i sloven. [petera]). Pokud je nositelem Čech, opět je rozhodující rodinná tradice nositele jména. Pokud se -e- ponechává ve výslovnosti, zachovává se v nepřímých pádech i v grafické podobě. Pokud se -e- nevyslovuje, v grafické podobě ho v nepřímých pádech vypouštíme. Z toho důvodu mohou některá jména kolísat (2. p. WolkeraWolkra, LangeraLangra, RichteraRichtra). Pohybné -e- ponecháváme vždy tam, kde by jeho vypuštěním vznikla obtížně vyslovitelná souhlásková skupina (Vinkler – 2. p. Vinklera). Pokud rodinný úzus nositele jména neznáme, je vhodnější pohybné -e- v nepřímých pádech zachovat. Vlivem zmíněného kolísání může docházet v 5. p. k hláskovým změnám: Pokud vynecháme pohybné -e-, může dojít k měkčení rř: Wolker – WolkřeWolkre, Langer – LangřeLangre. Pokud pohybné -e- ponecháme, k měkčení v 5. p. nedochází: Wolker – Wolkere [volkre] či [volkere], Langer – Langere [langre] či [langere]. Ve jménech zakončených na -r, jemuž předchází souhláska, dochází k měkčení v 5. p., pokud je taková rodinná tradice nositele jména: Langr, Richtr, Zubr, Mistr, Šnajdr – 5. p. LangřeLangre, RichtřeRichtre, ZubřeZubre, MistřeMistre, ŠnajdřeŠnajdre.
  4. U slovanských jmen jiného než českého původu se může vyskytovat pohybná samohláska -a- nebo -o- (Dubak, Karol, Pavol). Tato jména rovněž při vypouštění kolísají (pokud tím nevzniká obtížně vyslovitelná souhlásková skupina) a lze se setkat s oběma podobami. V současné době jsou častější spíše podoby s ponechanou pohyblivou hláskou, protože jsou v souladu se silnou tendencí současné češtiny, aby ze všech pádových tvarů daného jména byla rozpoznatelná jeho základní podoba, což se projevuje zejména v zacházení se slovenskými jmény (2. p.  Dubaka, Karola, Pavola – 5. p. Dubaku, Karole, Pavole). Rozpoznání tvaru 1. p., a tedy ponechání -a--o-, je obzvlášť důležité tam, kde by mohlo dojít k záměně s obdobným českým jménem (Karel – Karol, Pavel – Pavol).

Příjmení ve formě přídavného jména zakončená na -ých, v (typ Šerých, Tichých, Jakubův)

Specifickým případem jsou příjmení, která mají formu přídavných jmen (Šerých, Tichých). Tato jména mohou zůstat nesklonná, méně často se skloňují podle vzoru „pán“, pokud tvar už není vnímán jako přídavné jméno (2. p.  Šerýcha – 5. p. Šerýchu). Záleží na rodinné tradici nositele jména.

Příjmení s formou přivlastňovacích přídavných jmen, která jsou zakončena na v (Jakubův), mohou zůstat nesklonná, řidčeji se skloňují; i zde záleží na rodinné tradici (2., 4. p. Jakubův, Jakubova – 3., 6. p.  Jakubův, Jakubovu – 5. p. Jakubův).

Antická jména (typ Titus, Marsyas, Herakles, Ikaros, Platon, Anakreon, Atlas, Kramerius, Pistorius, Mathesius)

Do této kapitoly jsou zahrnuta vedle jmen antických (řeckých a latinských) také polatinštělá česká jména typu Kramerius (srov. též bod 2.3).

  1. Antická jména zakončená na -us, -as, -es, -os se skloňují tak, že se v nepřímých pádech tato zakončení odtrhávají a pádové koncovky vzoru „pán“ se přidávají k základu jména (Titus, Marsyas, Demosthenes, Ikaros – 2. p.  Tita, Marsya, Demosthena, Ikara – 5. p. Tite, Marsye, Demosthene, Ikare). Jména zakončená na -on se skloňují pravidelně (Platon – 2. p. Platona – 5. p. Platone). Skloňování jmen na -as podle vzoru „předseda“ (Anaxagoras, Pythagoras – 2. p. Anaxagory, Pythagory) je dnes už zastaralé a v současných textech se neužívá (výjimkou je Kosmas – 2. p. Kosmy, viz 95.1.3b). Některá jména, jež mohou přejímat původní řecké kmeny, lze vedle pravidelného způsobu skloňovat i z hlediska systémového nepravidelně: Anakreon, Atlas, Paris, Mars – 2. p. AnakreonaAnakreonta, AtlaseAtlanta, PariseParida, Marta (podoba Marse se neužívá, i když teoreticky na základě analogie je možná) – 5. p. AnakreoneAnakreonte, AtlasiAtlante, ParisiParide, Marte. Tam, kde si konkurují latinské a řecké podoby či způsoby skloňování, může docházet k dubletním tvarům: u některých jmen jen v 1. p. (IkarosIkarus – 2. p. Ikara), jinde existují dvě rozdílná skloňovací paradigmata (Achilles – AchillaAchilleus – Achillea; Achillova pata), jinde pouze v nepřímých pádech (Perikles – Perikla i řidč. Periklea, Herakles – Herakla i řidč. Heraklea).

    U jmen, kde se připouštějí dublety (Anakreon, Atlas apod.), závisí volba způsobu skloňování zejména na typu textu, ve kterém se tato jména vyskytují; např. v odborném textu se dodržuje klasický, „antický“ způsob skloňování (s vypouštěním koncovek a změnami kmene, ať už na základě řeckého, či latinského paradigmatu), v textu neodborném je možné jména skloňovat pravidelně beze změn kmene.

    Tzv. antický způsob skloňování se neuplatňuje vždy, když jméno končí na -us, -as, -es, -os. Patří-li jména tohoto typu novodobým nositelům (a pisatel nechce záměrně zdůraznit jejich antický původ) nebo jde-li o jména jiného než latinského či řeckého původu, která však mají zakončení obdobné jako jména antická, neodtrháváme v nepřímých pádech zakončení -us, -as, -es, -os, ale přidáváme pádové koncovky k celému jménu (Angus – 2. p. Anguse – 5. p. Angusi).

  2. Podle zakončení můžeme do této kategorie zařadit i polatinštělá česká jména (Kramerius, Pistorius, Mathesius). Při jejich skloňování záleží na rodinné tradici nositele jména. Lze zachovávat „antický“ způsob odtrhávání koncovek (2. p. Krameria, Pistoria, Mathesia – 5. p. Kramerie, Pistorie, Mathesie), ale je rovněž možné přidávat pádové koncovky k celému jménu (2. p. Krameriuse (zast. Krameriusa), Pistoriuse (zast. Pistoriusa), Mathesiuse (zast. Mathesiusa) – 5. p. Krameriusi, Pistoriusi, Mathesiusi). Jméno Kosmas kolísá mezi skloňováním podle vzoru „předseda“, které je u jména českého kronikáře obvyklejší (2. p. Kosmy, proto přivlastňovací přídavné jméno Kosmův, např. Kosmova kronika), a skloňováním pravidelným (2. p. Kosmase, zast. Kosmasa).

Jména zakončená v písmu a ve výslovnosti rozdílně (typ Chirac, Balzac, Gerard, Beaufort, Jacques, Descartes, Charles, Jules, Yves, Smith, Heath)

Ke jménům zakončeným v písmu a ve výslovnosti rozdílně patří jména cizího původu.

  1. Pod tento typ spadají jména cizího původu zakončená v grafické podobě na -c, ale ve výslovnosti na [k] (Mauriac, Chirac, Balzac). V tvarech nepřímých pádů můžeme zaměnit v grafické podobě -c- za -k- (2. p. Mauriaka, Chiraka, Balzaka – 5. p. Mauriaku, Chiraku, Balzaku) nebo je možné grafickou podobu ponechat nezměněnou (2. p. Mauriaca, Chiraca, Balzaca – 5. p. Mauriacu, Chiracu, Balzacu). Vzhledem k tendenci současné češtiny, aby ze všech pádových tvarů daného jména byla rozpoznatelná jeho základní podoba, se dnes stále více prosazuje (zvláště u méně známých jmen) spíše druhý postup.

  2. Rozpor mezi vyslovovanou a psanou podobou může nastat u francouzských jmen zakončených v grafické podobě na dvě souhlásková písmena (-rd, -rt, -nd, -ns, např. Gerard [žérár], Beaufort [bófór], Chateaubriand [šatobriján], Desmoulins [demulén]). V psané podobě se v nepřímých pádech koncové souhláskové písmeno zachovává, ale ve výslovnosti kolísají dvě podoby – s koncovou souhláskou vypuštěnou i ponechanou (2. p. Gerarda [žérára] i [žérárda], Beauforta [bófóra] i [bófórta], Chateaubrianda [šatobrijána] i [šatobrijánda] – 5. p. Gerarde [žéráre] i [žérárde], Beauforte [bófóre] i [bófórte], Chateaubriande [šatobrijáne] i [šatobrijánde]). U typu zakončeného na -ns (Desmoulins) se objevuje dvojí výslovnost v nepřímých pádech a zpětně způsobuje dvojí možné paradigma i v psané podobě – podle vzoru „pán“ nebo „muž“ (2. p. Desmoulinsa [demuléna] a Desmoulinse [demulénse] – 5. p. Desmoulinse [demuléne] a Desmoulinsi [demulénsi]).

    U francouzských jmen končících na -lt, -ld, -st (Pérrault, Rochefoucauld, Prévost) se obvykle koncová souhlásková skupina nevyslovuje, ale můžeme se setkat i s počeštěnou výslovností, která ji zachovává (Pérrault [peró] i [perólt], Rochefoucauld [rošfuko] i [rošfukolt], Prévost [prévo] i [prévost]). V nepřímých pádech však zůstává tato souhlásková skupina zachována v písmu i ve výslovnosti (2. p. Pérraulta [perólta], Rochefoucaulda [rošfukolta], Prévosta [prévosta] – 5. p. Perraulte [perólte], Rochefoucaulde [rošfukolde], Prévoste [prévoste]).

  3. Další typ, u kterého dochází k rozporu mezi grafickou a zvukovou stránkou, se týká hlavně francouzských jmen, která jsou zakončena na nevyslovované -es (Jacques [žak], Descartes [dekart], Charles [šárl], Jules [žil], Yves [ív]). U těchto jmen se můžeme setkat s vypouštěním koncového němého -es i v nepřímých pádech (Jacqua, Descarta apod.), ale častější je v současné češtině jeho ponechání, což je v souladu s tendencí, aby byla z pádových tvarů rozpoznatelná základní podoba jména. Pokud zvolíme druhý způsob (ponechání -es), dojde k rozporu zvukové a grafické podoby v souhlásce před koncovkou (tedy jinou souhlásku píšeme a jinou vyslovujeme: Jacques × [žak]). Proto kolísá pádová koncovka mezi vzory „pán“ (analogicky podle výslovnosti: Jacquesa [žaka]) a „muž“ (koncovce v grafické podobě předchází písmeno -s- a taková jména v současnosti skloňujeme podle měkkého vzoru „muž“): 2. p. JacquesaJacquese [žaka], Descartesa/DescartaDescartese [dekarta], CharlesaCharlese [šárla], JulesaJulese [žila], YvesaYvese [íva] – 5. p. JacquesuJacquesi [žaku], Descartese/DescarteDescartesi [dekarte], CharleseCharlesi [šárle], JuleseJulesi [žile], YveseYvesi [íve]. Vzhledem k tomu, že je žádoucí, aby se vyslovovaná a psaná podoba jména nelišily, doporučujeme v těchto případech dát přednost skloňování podle vzoru „pán“: 2. p. Jacquesa [žaka], Descartesa/Descarta [dekarta], Charlesa [šárla], Julesa [žila], Yvesa [íva]. U jména Charles se vyskytují ve výslovnosti i podoby bez vypuštění -es (2. p. [šárlse]), patrně vlivem anglického jména Charles [čárls].

  4. Specifickým typem jsou anglická jména zakončená na -th (Smith, Heath). Anglická výslovnost této souhláskové skupiny, pro niž v češtině nemáme odpovídající hlásku, se nahrazuje hláskami [t] nebo [s]. Z toho důvodu kolísá i skloňování těchto jmen mezi tvrdým vzorem „pán“ (s výslovností [t] – [smit], [hít]) a měkkým vzorem „muž“ (s výslovností [s] – [smis], [hís]). Proto se pádové tvary podle obou vzorů považují za rovnocenné (2. p. HeathaHeathe, SmithaSmithe – 5. p. HeatheHeathi, SmitheSmithi). Jméno Macbeth se tradičně v češtině vyslovuje s -t na konci a skloňuje se podle tvrdého vzoru (2. p. Macbetha – 5. p. Macbethe).

Jména zakončená v písmu na samohláskové písmeno a ve výslovnosti na souhlásku (typ Shakespeare, Pierre, Barrande, La Fontaine, Pete, Gable, Jake, White, Mike, Braque, Remarque)

U jmen zakončených v písmu na samohláskové písmeno a ve výslovnosti na souhlásku se opět řídíme výslovností. Pokud koncového němého -e není třeba k naznačení výslovnosti jména, v nepřímých pádech se obvykle vypouští a nahrazuje se pádovou koncovkou, přičemž odtržené němé -e může být v 5. p. totožné s vyslovovanou pádovou koncovkou (Shakespeare, Pierre, Barrande, La Fontaine, Braque, Remarque – 2. p. Shakespeara, Pierra, Barranda, La Fontaina, Braqua, Remarqua – 5. p. Shakespeare, Pierre, Barrande, La Fontaine, Braquu, Remarquu). Pokud němé -e ovlivňuje výslovnost jména, pak je kvůli naznačení výslovnosti obvykle zachováváme i v nepřímých pádech. V případech, kdy odtržené němé -e je v 5. p. totožné s vyslovovanou pádovou koncovkou, ponecháváme v zakončení jména pouze jedno e (Pete, Gable, Jake, White, Byrne, Mike, Drake – 2. p. Petea, Gablea, Jakea, Whitea, Byrnea, Mikea, Drakea – 5. p. Pete, Gable, Jakeu, White, Byrne, Mikeu, Drakeu). Podoby bez koncového -e se objevují také, i když méně často, a obvykle u jmen více známých, protože se u nich předpokládá čtenářova znalost základní podoby jména a jeho výslovnosti (např. Sága rodu Forsytů [forsajtů] – 1. p. j. č. Forsyte). Zachovat němé -e můžeme i tehdy, když neovlivňuje výslovnost, ale z nějakého důvodu je třeba naznačit základní podobu jména v 1. p. (například pro rozlišení dvou podobných jmen: Brown – Browne). V zachování či vypuštění -e může hrát roli i to, jak je jméno tradičně užíváno, zda je dostatečně známé a nedochází k pochybám o jeho základní podobě (Hubble [habl] – 2. p. HubblaHubblea (druhá podoba je v úzu, zejména v odborné astronomické terminologii, častější: Hubbleův teleskop), filozof Hume [hjúm] – 2. p. HumaHumea).

Jména zakončená ve výslovnosti na měkkou nebo obojetnou souhlásku

Jména zakončená ve výslovnosti na měkkou nebo obojetnou souhlásku -s, -z či na písmeno -x [ks] skloňujeme obvykle pravidelně podle vzoru „muž“. Vedle jmen českých i cizích, která mají toto zakončení v grafické i ve vyslovované podobě a jejichž skloňování není problematické (Mareš, Popovič, Baláž – 2. p. Mareše, Popoviče, Baláže – 5. p. Mareši, Popoviči, Baláži), sem patří i jména zakončená na -c, která mají v 5. p. dvojí možné koncovky (Němec, Horec – 2. p. Němce, Horce – 5. p. NěmčeNěmci, HorčeHorci). V případě, že by hlásková změna, kterou v 5. p. vyžaduje koncovka -e, vytvořila obtížně vyslovitelnou souhláskovou skupinu, dává se přednost spíše koncovce -i (Rožec – 2. p. Rožce – 5. p. Rožče i častěji Rožci). Dále do této skupiny patří i jména orientální, u kterých podle vzoru „muž“ skloňujeme pouze poslední část jména nebo první a zároveň poslední (An-chuej, Pcheng Te-chuaj – 2. p. An-chueje, Pcheng/Pchenga Te-chuaje – 5. p. An-chueji, Pcheng/Pchengu Te-chuaji, více viz Osobní jména víceslovná). Následující přehled obsahuje typy jmen, které mohou způsobovat při začleňování ke skloňovacímu typu potíže. Patří k nim často jména, která se v psané i ve vyslovované podobě svým zakončením liší. Primárně se u nich řídíme výslovností.

Jména zakončená na -s, -z, -x (typ Alois, Hynais, Kraus, Klaus, Charles, Jens, Hlinomaz, Asterix, Mánes, Arbes, Rys, Kos, Hus)

Jména zakončená na -s, -z, -x (s výjimkou některých jmen antických, viz bod 1.3) se dnes řadí k měkkému skloňovacímu typu „muž“. Dříve se tato jména zpravidla skloňovala podle tvrdého vzoru „pán“, dnes už jsou však koncovky tohoto vzoru u většiny takto zakončených jmen chápány jako zastaralé, knižní (Alois, Hynais, Kraus, Klaus, Amos, Charles [čárls], Jens [jens], Hlinomaz, Asterix, Marx, Rais, Quis – 2. p. Aloise, Hynaise, Krause, Klause, Amose, Charlese [čárlse], Jense [jense], Hlinomaze, Asterixe, Marxe, Raise, Quise – 5. p. Aloisi, Hynaisi, Krausi, Klausi, Amosi, Charlesi [čárlsi], Jensi [jensi], Hlinomazi, Asterixi, Marxi, Raisi, Quisi). Výjimkou jsou jména zakončená na -es, u kterých se vedle měkkého skloňování objevují i koncovky vzoru „pán“, patrně proto, aby se neobjevovala ve dvou po sobě jdoucích slabikách hláska e (Mánes, Arbes, Hustoles – 2. p. MánesaMánese, ArbesaArbese, HustolesaHustolese, ale 5. p. Mánesi, Arbesi, Hustolesi). Pádové tvary podle vzoru „pán“ se jako variantní užívají i u některých jednoslabičných jmen, pokud je taková rodinná tradice nositele jména, a to především u jmen, u kterých je stále patrný původní obecný význam (Rys, Kos, Gross – 2. p. RyseRysa, KoseKosa, GrosseGrossa – 5. p. RysiRyse, KosiKose, GrossiGrosse). Jméno Hus se k měkkému skloňovacímu vzoru nepřiřadilo a stále zachovává pouze koncovky tvrdého vzoru „pán“ (Hus – 2. p. Husa – 5. p. Huse).

Jména, která mají před koncovou souhláskou pohybné -e- (typ Adamec, Jakubec, Němec, Rožec, Hrubeš, Aleš, Dobeš)

I u jmen zakončených na měkkou nebo obojetnou souhlásku se vyskytuje v některých případech pohybné -e-, a to u jmen českých zakončených na -ec či -eš. U jmen zakončených na -ec se pohybné -e- v nepřímých pádech obvykle vypouští, jen výjimečně se ponechává, zpravidla v závislosti na rodinné tradici. Vypouští se u jmen jako Adamec, Jakubec, Němec, Rožec (2. p. Adamce, Jakubce, Němce, Rožce – 5. p. AdamčeAdamci, JakubčeJakubci, NěmčeNěmci, RožčeRožci), dvojí možnost je např. u jmen Kadlec, Švec (2. p. Kadlece, řidč. Kadlce, ŠveceŠevce – 5. p. Kadl(e)ci, ŠveciŠevče). U jmen zakončených na -eš se pohybné -e- vypouští rovněž podle toho, jaká je rodinná tradice nositele jména (Hrubeš, Aleš, Dobeš – 2. p. HrubešeHrubše, AlešeAlše, DobešeDobše – 5. p. Hrub(e)ši, Al(e)ši, Dob(e)ši). Ale u většiny jmen zakončených na -eš je -e- pevné, nepohybné a ponechává se (Beneš, Mareš – 2. p. Beneše, Mareše – 5. p. Beneši, Mareši).

Antická jména (typ Ajax, Pollux, Cheops, Prixos, Xerxes, Kosmas, Atlas, Dafnis, Kramerius)

Do tohoto oddílu jsou zahrnuta kromě jmen antických (převážně řeckých a latinských) i polatinštělá česká jména typu Kramerius (viz též bod 1.3).

  1. K měkkému skloňovacímu typu se řadí antická jména zakončená na -x, -ps (Ajax, Pollux, Cheops – 2. p. Ajaxe, Polluxe, Cheopse – 5. p. Ajaxi, Polluxi, Cheopsi). Stejně jako u jiných jmen takto zakončených se tvary podle vzoru „pán“ (Ajaxa, Polluxa, Cheopsa) považují za zastaralé. Mezi vzorem „muž“ a „pán“ kolísají jména zakončená na -os, -es po sykavce (Xerxes, Prixos – 2. p. XerxeXerxa, PrixePrixa – 5. p. XerxiXerxe, PrixiPrixe).
  2. Podle zakončení sem lze zařadit jména zakončená na -as, -is, pokud přidáváme pádové koncovky za celé jméno a zakončení -as, -is při skloňování nevypouštíme (Kosmas – 2. p. KosmaseKosmy) či neměníme kmen (Atlas, Dafnis – 2. p. AtlaseAtlanta, DafniseDafnida – 5. p. AtlasiAtlante, DafnisiDafnide, viz bod 1.3a). K tomuto typu patří i polatinštělá jména zakončená na -ius, a to za stejných podmínek, tedy pokud koncovku -ius při skloňování nevypouštíme (Kramerius – 2. p. Krameriuse, řidč. KrameriusaKrameria – 5. p. Krameriusi, řidč. KrameriuseKramerie), viz bod 1.3b.

Jména zakončená ve výslovnosti a v písmu na rozdílnou souhlásku či souhláskové písmeno (typ March, Lobkowicz, Balázs, Anouilh, Georges, Gjergj, Smith, Heath)

Jména zakončená ve výslovnosti a v písmu na rozdílnou souhlásku či souhláskové písmeno skloňujeme pravidelně podle vzoru „muž“ a řídíme se pouze zakončením jména ve výslovnosti. Patří sem typ jmen zakončených v písmu na tvrdé či obojetné písmeno, které se čte měkce. Jedná se většinou o jména zakončená na -ch, na skupinu souhláskových písmen -cz, -zs, -sz, -sh a ve francouzských jménech na -lh nebo němé -es: March [marč/márč], Bosch [boš], Lobkowicz [lopkovic], Balázs [baláš], Mulish [muliš], Anouilh [anuj], Georges [žorš], Gjergj [děrť] – 2. p. Marche [marče/márče], Bosche [boše], Lobkowicze [lopkovice], Balázse [baláže], Mulishe [muliše], Anouilhe [anuje], Georgese [žorže], Gjergje [děrdě] – 5. p. Marchi [marči/márči], Boschi [boši], Lobkowiczi [lopkovici], Balázsi [baláži], Mulishi [muliši], Anouilhi [anuji], Georgesi [žorži], Gjergji [děrďi].

Řadí se sem i anglická jména zakončená na -th (Smith, Heath). Z důvodu dvojí možné výslovnosti se u nich považují pádové tvary podle obou vzorů „pán“ i „muž“ za rovnocenné (2. p. HeathaHeathe, SmithaSmithe – 5. p. HeatheHeathi, SmitheSmithi), viz bod 1.4d.

Rumunská jména zakončená na  [c] se na základě výslovnosti skloňují podle vzoru „muž“: Cerneţ [černec] – 2. p. Cerneţe – 5. p. Cerneţi [černeci]. V důsledku neznalosti výslovnosti se objevuje i variantní skloňování podle vzoru „pán“ na základě grafického zakončení: 2. p. Cerneţa – 5. p. Cerneţe.

Příjmení ve formě přídavného jména zakončená na -oj, -ij, -yj, j (typ Tolstoj, Čajkovskij, Buďonnyj, Petrůj)

Specifickým typem jsou jména slovanského původu, která mají formu přídavného jména a jsou zakončena na -oj, -ij, -yj (Tolstoj, Čajkovskij, Dostojevskij, Buďonnyj). Tato příjmení se skloňují jako přídavná jména a v 5. p. jsou možné dublety (2. p. Tolstého, Čajkovského, Dostojevského, Buďonného – 5. p. TolstojTolstý, ČajkovskijČajkovský, DostojevskijDostojevský, BuďonnyjBuďonný). Mají-li příjmení formu přivlastňovacího přídavného jména, mohou zůstat nesklonná nebo v závislosti na rodinné tradici přejímají koncovky vzoru „muž“ (mluvnice uvádějí příklad jména Petrůj – 2. p. PetrůjPetrůje – 5. p. PetrůjPetrůji).

Jména zakončená v písmu na samohláskové písmeno a ve výslovnosti na souhlásku (typ Bruce, Corneille, Coleridge, Nagy, George, Maurice, Montaigne, France, Popovici, Nikolai, Vargai, Koločai, May, Hemingway, Roy, Bleibtreu, Le-Loi)

Ke jménům zakončeným v písmu na samohláskové písmeno a ve výslovnosti na souhlásku patří a) jména, ve kterých se na konci vyslovuje souhláska (souhlásková skupina), ale píše samohláskové písmeno (skupina samohláskových písmen), aniž to nějak ovlivňuje výslovnost předchozích souhlásek (Nikolai, May, Hemingway, Roy, Bleibtreu, Le-Loi, Matisse), a b) především jména, která obsahují koncovou němou (nevyslovovanou) samohlásku, která má vliv na výslovnost předchozí souhlásky (Bruce, Labiche, Corneille, Coleridge, Nagy, George, Maurice, Montaigne, France, Popovici). Pokud je to nutné z důvodu výslovnosti, zachováváme u těchto jmen v nepřímých pádech koncovou samohlásku či samohláskovou skupinu a pádové koncovky vzoru „muž“ připojujeme až za ni – buď k naznačení měkkosti předcházející souhlásky, nebo tam, kde se před koncovkou písmeno -c- vyslovuje jako [s]: Maurice [moris]. V případě jmen zakončených na němé -e se tedy tato hláska zachovává pouze ve 3. a 6. p. před koncovkou -ovi a v 7. p.

K tomuto typu patří jména končící písmeny -e, -i, -y: May [máj/mej], Hemingway [hemingvej], Roy [roj], Bleibtreu [blajptroj], Matisse [matys], Bruce [brjus/brus/brjús/brús], Labiche [labiš], Corneille [kornej], Coleridge [koulrič], George [džorč], Maurice [moris], Montaigne [monteň], France [fráns], maďarské jméno Nagy [nať], rumunské jméno Popovici [popovič], dánské jméno Nikolai [nykolaj], vietnamské jméno Le-Loi [leloj].

Ve 2. a 4. p. je koncovka -e: Maye [máje/meje], Hemingwaye [hemingveje], Roye [roje], Bleibtreue [blajptroje], Matisse [matyse], Bruce [brjuse/bruse/brjúse/brúse], Labiche [labiše], Corneille [korneje], Coleridge [koulridže], Nagye [nadě], George [džordže], Maurice [morise], Montaigne [monteně], France [fránse], Popovicie [popoviče], Nikolaie [nykolaje], Le-Loie [leloje].

Ve 3. a 6. p. je koncovka -ovi, resp. -i: Mayovi [májovi/mejovi], Hemingwayovi [hemingvejovi], Royi/Royovi [roji/rojovi], Bleibtreuovi [blajptrojovi], Matissovi [matysovi], Bruci/Bruceovi [br(j)usi/br(j)usovi/br(j)úsi/br(j)úsovi], Labicheovi [labišovi], Corneilleovi [kornejovi], Coleridgeovi [koulridžovi], Nagyovi [naďovi], Georgi/Georgeovi [džordži/džordžovi], Maurici/Mauriceovi [morisi/morisovi], Montaigneovi [monteňovi], Franceovi [fránsovi], Popoviciovi [popovičovi], Nikolaii/Nikolaiovi [nykolaji/nykolajovi], Le-Loiovi [lelojovi]. U příjmení jsou uvedeny jen tvary s koncovkou -ovi, u jmen, která mohou fungovat i jako jména rodná, je uveden tvar s koncovkou -i i -ovi (vysvětlení viz Skloňování mužských životných jmen – konkurence krátkých a dlouhých tvarů v 3. (6.) p. j. č.).

V 5. p. mají tato jména koncovku -i: Mayi [máji/meji], Hemingwayi [hemingveji], Royi [roji], Bleibtreui [blajptroji], Matissi [matysi], Bruci [brjusi/brusi/brjúsi/brúsi], Labichi [labiši], Corneilli [korneji], Coleridgi [koulridži], Georgi [džordži], Maurici [morisi], Montaigni [monteňi], Franci [fránsi], Nagyi [naďi], Popovicii [popoviči], Nikolaii [nykolaji], Le-Loii [leloji].

U jmen končících v psané podobě na -e se v 7. p. k základní podobě přidává pouze koncovka -m, u jmen končících v psané podobě na jiné samohláskové písmeno se přidává koncovka -em: Mayem [májem/mejem], Hemingwayem [hemingvejem], Royem [rojem], Bleibtreuem [blajptrojem], Matissem [matysem], Brucem [brjusem/brusem/brjúsem/brúsem], Labichem [labišem], Corneillem [kornejem], Coleridgem [koulridžem], Nagyem [naděm], Georgem [džordžem], Mauricem [morisem], Montaignem [monteněm], Francem [fránsem], Popoviciem [popovičem], Nikolaiem [nykolajem], Le-Loiem [lelojem].

Skrýt zobrazený výklad


Skloňování mužských životných jmen – konkurence krátkých a dlouhých tvarů v 3. (6.) p. j. č. (Skrýt)

Obecné poučení

Mužská životná podstatná jména skloňovaná podle vzorů „pán“, „muž“ a „soudce“ mají ve 3. a 6. p. j. č. koncovky -u/-ovi (vzor „pán“) a -i/-ovi (vzory „muž“ a „soudce“): inženýru/inženýrovi, Mojmíru/Mojmírovi, muži/mužovi, Hanuši/Hanušovi, soudci/soudcovi, zrádci/zrádcovi. O užití delší nebo kratší varianty rozhodují různé činitele, zvláště syntaktické, slovosledné, rytmické. Např. stojí-li jméno samostatně, mívá koncovku delší; u příjmení je -ovi závazné, pokud nemá adjektivní nebo zájmenné koncovky (Šťastný – Šťastnému, Mallarmé – MallarméoviMallarmému, Attlee – Attleemu) – viz kap. o skloňování mužských osobních jmen.

Koncovka -ovi

Koncovka -ovi je běžná u obecných podstatných jmen a vlastních jmen skloňovaných podle vzoru „pán“ a u vlastních jmen skloňovaných podle vzoru „muž“ zvláště v případě, stojí-li samostatně: dej to tomu pánovi u okna, mechanikovi se to nelíbilo, jdu k doktorovi, zavolej Richardovi, ozvi se Mojmírovi, Pavlovi, zavolej Tomášovi, Ondřejovi, napiš Hanušovi.

Pozn.: Podstatná jména skloňovaná podle vzoru „předseda“ mají pouze koncovku -ovi: předsedovi, bačovi, husitovi, sluhovi, rikšovi, Ríšovi, Honzovi, a to i v případě, jsou-li součástí několikaslovného výrazu: kolegovi Netopilovi, předsedovi Ševčíkovi.

Několikaslovný výraz

U několikaslovného výrazu (často spojení rodného jména a příjmení, popř. titulu a jména) se koncovka -ovi připojuje zpravidla jen k poslednímu členu, popř. se koncovky -ovi-u/-i střídají, u posledního slova je však -ovi: přejeme panu doktoru Tomáši Svobodovi mnoho úspěchů (přejeme panu doktorovi Tomáši Svobodovi), uděluje inženýru Davidu Němečkovi za přínos…

Koncovka -u

Koncovku -u mají pouze jména vzoru „pán“ (doktoru, inženýru, profesoru), a to obvykle ve spojení s osobním jménem: profesoru Benediktovi. Podstatná jména člověkbůh mívají obvykle koncovku -u i tehdy, stojí-li samostatně: žádnému cizímu člověku nevěř, mluvil vždy o bohu. Rovněž ve spojení typu pan Dvořák je pravidelně pouze krátký tvar: panu Dvořákovi.

Koncovka -i

U měkkých typů („muž“, „soudce“) je u obecných jmen běžnější koncovka -i: dej to otci, řekni to průvodci, o svém muži mluví vždy pěkně, přemýšlel o svém nástupci, jednali o dědici, u rodných jmen je -ovi: dej to Ondřejovi, Milošovi, řekni Bohoušovi, Jonášovi. Pro několikaslovné výrazy platí totéž co pro vzor „pán“: uděluje Ondřeji Mikšovi za přínos…, Aleši Benešovi děkujeme za vzornou reprezentaci (srov. bod 3).

Skrýt zobrazený výklad


Přídavná jména individuálně přivlastňovací (Skrýt)

Přídavná jména individuálně přivlastňovací vyjadřují vztah k jedné bytosti, k individuu. Napíšeme-li poslancův mandát, máme na mysli mandát jednoho určitého (tohoto, našeho, ...) poslance, nikoli mandát některého (nějakého, kteréhokoliv, ...) poslance. (Pro přivlastňování druhu má čeština k dispozici přídavná jména druhově přivlastňovací: poslanecký mandát). Tato přídavná jména se tvoří:

  1. příponou v/-ov- od podstatných jmen mužského rodu, a to od vlastních nebo obecných jmen osob, řidčeji od jmen zvířat: Novákův otec, Petrovo auto, Paridův soud, Priamův hrad, Herkulovy skutky, Wolk(e)rův Prostějov, Šemíkův skok, poslancův mandát, pejskův dort. Pro poučení o možnosti vypuštění -e- u jmen typu Wolker, Schlegel viz Osobní jména mužská zakončená ve výslovnosti na souhlásku,
  2. příponou -in od podstatných jmen ženského rodu, a to od vlastních nebo obecných jmen osob, řidčeji od jmen zvířat: Janini sourozenci, Bystrouščin osud, maminčino pohlazení, kočiččin dort. Od ženských jmen na -y-ice se přídavná jména individuálně přivlastňovací netvoří vůbec nebo jen ojediněle (srov. Tvoření přídavných jmen přivlastňovacích od ženských osobních jmen).

U podstatných jmen, která se skloňují podle vzorů přídavných jmen, se přivlastňování vyjadřuje tvarem 2. p.: Palackého spisy, názor mojí švagrové.

U mužských podstatných jmen končících v 1. p. na -e, -i nebo -y záleží možnost utvoření přídavného jména přivlastňovacího na obvyklém (tradičním) způsobu skloňování: Morseova abeceda, Bernoulliho rovniceBernoulliova rovnice, Arnovi přáteléArneho přátelé, Verdiho opery, Valéryho poezie. Slovanská příjmení končící v 1. p. na -ski, např. Rakovski, se skloňují většinou jako přídavná jména; přivlastňujeme proto tvarem 2. p.: Rakovského ulice (srov. kap. Osobní jména mužská zakončená ve výslovnosti na [e], [é], Osobní jména mužská zakončená ve výslovnosti na [i], [í]).

Přivlastňuje-li se dílo (kniha, objev apod.) dvěma autorům, obě jména autorů by měla mít tvar přivlastňovacího přídavného jména: Havránkova–Jedličkova mluvnice, Ebersův–Mollův model tranzistoru, Youlova–Kučerova parametrizace regulační soustavy (viz Pomlčka). Respektování tohoto pravidla (bohužel v praxi často porušovaného) je důležité. Chybějící zakončení v/-ov- u prvního jména totiž signalizuje, že jde o jediného autora se zdvojeným příjmením: Toulouse-Lautrecovy obrazy (viz Spojovník).

U zdvojených mužských rodných jmen se přípona v/-ov- připojuje až k druhé složce jména: Jean-ClaudeJean-Claudův, Jean-JacquesJean-Jacquesův, Jean-LucJean-Lucův, Jean-PaulJean-Paulův.

Pro mluvnickou shodu přídavného jména s řídícím podstatným jménem je rozhodující mluvnický rod a životnost podstatného jména: Jiráskovi Psohlavci i Karafiátovi Broučci vyšli v mnoha vydáních. V knihovně máme Jiráskovy Psohlavce i Karafiátovy Broučky (viz též kap. Typ Novákovi, SkotničtíSkotnických, rodina Novákova, Tvoření přídavných jmen přivlastňovacích od ženských osobních jmen, Životnost podstatných jmen a Shoda přísudku s podmětem jednoduchým).

Skrýt zobrazený výklad


Hlavní stránka O příručce Nápověda English version