Dělení slov na konci řádku (Skrýt)

Slova dělíme v psaném textu z ryze praktických důvodů. Je přitom důležité si uvědomit, že dělení slov v písmu na konci řádku není vždy totožné s členěním slov na slabiky v mluvené řeči (viz Slabika) nebo například s morfematickým členěním slov (viz Morfematika). Vzhledem k tomu, že se pokyny pro dělení slov v různých příručkách liší, rozhodli jsme se zde pro co nejjednodušší, a hlavně pokud možno pravidelný způsob dělení. To má za následek, že se často s řešením v jiných příručkách rozcházíme (obvykle tak, že připouštíme méně možností dělení). V souvislosti s tím upozorňujeme, že si naše řešení neklade za cíl být autoritativní a že jiný způsob dělení není nutně chybný. Jinými slovy: ačkoliv doporučujeme řídit se při dělení slov níže uvedenými pravidly, nevylučujeme případné jiné možnosti.

Možná místa, kde lze slovo dělit, tradičně označujeme spojovníkem. Napíšeme‑li například ko‑s‑me-ti-ka, znamená to, že můžeme slovo dělit po písmenech ko‑, kos‑, kosme‑ a kosmeti‑.

Dělení slova na konci řádku se naznačí spojovníkem, např. kra‑|bice. Pokud řádek končí spojovníkem vyžadovaným pravidly pravopisu (viz např. spojovník ve slovech ping-pong, technicko-ekonomický) a část slova za spojovníkem pokračuje na následujícím řádku, zopakuje se spojovník rovněž na začátku tohoto řádku, např. ping‑|‑pong. Podrobněji o spojovníku viz Spojovník.

Základní pravidla dělení slov

1. V češtině dělíme pouze slova víceslabičná. Jednoslabičná slova, a to i ta, která se zapisují více písmeny (pštros, vstříc), nedělíme.
2. Zvykem rovněž není dělit zkratky (MUDr., FAMU, USA, např., apod., genpor. atd.).
3. Nedělíme také dvouslabičná slova, jejichž první slabiku tvoří jednoduchá samohláska (oběd, Ivan, éter, Ústí). Podobně neoddělujeme počáteční samohlásku ani u víceslabičných slov, např. Af-ri-ka, as‑t‑ro-naut, ús‑tec‑ký, ame-ric‑ký, elek‑t‑ro (viz bod 2.1a).
4. Pozor je třeba dávat na souhlásky l a r. Pokud jsou v slabikotvorném postavení, pracujeme s nimi při dělení stejně, jako by šlo o samohlásky (např. dělíme me-tr stejně jako me-ta, osr‑dí stejně jako osu‑dí). V případě, že souhlásky l a r nejsou ve slabikotvorném postavení, pracujeme s nimi jako se (specifickými) souhláskami (viz bod 2.3 a bod 2.4).
5. Slova se primárně dělí podle slabičných hranic. Například slovo mladý má dvě slabiky (mla a dý), dělíme je tedy jedině mla‑dý (upozorňujeme, že slabika je zvuková jednotka, nikoliv grafická –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ například jméno Jacques [žak] představuje pouze jednu slabiku a nedělí se). U řady slov (např. u těch, kde za sebou následuje několik souhlásek) však nejsme schopni slabičnou hranici s jistotou identifikovat.
6. Sekundárně je důležitá rovněž slovotvorná stavba slova (viz Morfematika).

Způsob dělení, který zde představujeme, zohledňuje v tomto směru především předpony (např. na‑, po‑, roz‑, do‑) a hranici mezi dvěma částmi složenin (např. prosto|pášný, velko|statek, mnoho|násobný, troj|stěžník). Přípony jsou zohledňovány minimálně –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ především z toho důvodu, že schopnost jejich bezchybného rozpoznání nelze obecně předpokládat.

Konkrétní způsoby dělení

Předpony

1. Pokud má slovo slabičnou, ale jednopísmennou předponu, neoddělujeme ji, např. úspěch, uspět, obra-na, ochrán‑ce. Pokud po této předponě následuje souhlásková skupina čt, můžeme slovo dělit po č: úč‑to-vat.
2. Pokud má slovo slabičnou vícepísmennou předponu, provádíme dělení za ní (rovněž u latinských a řeckých předpon), a to i v případech, kdy jí předchází jednopísmenná předpona. Například slovo podraz dělíme pouze pod-raz, nikoli *po-draz (což by bylo z hlediska slabičného přijatelné). Další příklady: vy-hrá‑vat, po‑čkat, do‑čkat, se‑čkat, vy‑ční‑vat, ve-dle, po-dle, du-pli-ko-vat, kom-pli-ko-vat, kom-pli-ka-ce, ex-pli-ka-ce, kon-gre-ga-ce, kon-sti-tu-ce, in-spek-tor, in-spek-ce, de-kla-ma-ce, re-kla-ma-ce, re-kvi-zi-ta, roz-tr-hat, pod-trh-nout, od-po‑vě‑dět, zod-po‑vě‑dět, po-chy-bit, zpo-chyb-nit, upo-za-dit.
3. Pokud má slovo dvě předpony, přičemž první je slabičná a druhá neslabičná, dělíme vždy po první předponě a druhou předponu přiřazujeme k druhé slabice, např. po-změ‑ňo‑vat, po-zdr‑žet, po-zvra-cet, na-zpa‑měť, vy-zvě‑dač, vy-zbro-jo-vat.
4. Pokud má slovo dvě předpony, přičemž první je slabičná a druhá je tvořena samohláskou, dělíme pouze po první předponě, např. po-uka-zo-vat, po-upra-vit, ne-uspět, na‑úč‑to-vat.
5. Pokud má slovo dvě jednopísmenné předpony, dělíme po druhé předponě: zú‑rod-nit, zú‑ro‑čit, zú‑pl-na, us-my‑s‑let, zo-hyz-dit. Následuje‑li po druhé předponě skupina čt, můžeme slovo dělit i po č: zú‑č‑to-vat.
6. Pokud jde etymologicky o předponu, která však pro dnešní mluvčí není zřetelná, je možné připustit i takové dělení, jako by se o předponu nejednalo, např. pro‑d‑chnout, na‑d‑chnout, na‑d‑šený, di‑p‑lom, pro‑b‑lém, de‑s‑pekt, re‑s‑pekt.

Dvě a více samohláskových písmen vedle sebe

1. Stojí‑li na začátku slova nebo části složeniny nebo po předponě písmena označující dvojhlásku, dělíme za nimi, např. au-to-mo-bil, bez-eu-ro‑vý, nej-au-to-ri-ta-tiv‑něj‑ší.
2. Nacházejí‑li se vedle sebe dvě samohlásková písmena (případně více), která jsou rozdělena morfematickým švem (a nejde přitom o šev příponový ani koncovkový), pak dělíme na švu. Například slovo reakce má předponu re‑, po které následuje ‑akce, proto dělíme pouze re-ak-ce, nikoli *rea-kce. Další příklady: pra-vo‑úh‑lý, re-edi-ce, pa-le-on-to-lo-gie, re-ab-sorp-ce, re-ago-vat, ra-dio-apa‑rát, spo-lu-au-tor, dvou-oca‑sý, dvou-eu-ro‑vý, aqua-ae-ro-bik, vy-au-to-vat.
3. Nacházejí‑li se vedle sebe dvě samohlásková písmena (případně více), která nejsou rozdělena morfematickým švem nebo jsou rozdělena příponovým či koncovkovým švem, nerozdělujeme je, např. lou-ka, bě‑houn, sau-na, re‑s‑tau-ra-ce, pseu-do-nym, pneu-ma-ti-ka, neon, fluid‑ní, in-du‑s‑t‑ria‑li-za-ce, ra‑dium, gé‑nius, ak-tuál‑ní, reá‑lie, olym-piá‑da, ev-ro-pei‑s‑mus, ra‑gúo‑vý, rag-byo‑vý, re‑léo‑vý, kal-ció‑za, pe-ruán‑ský, per-pe-tuum, he‑b‑rai‑s‑tic‑ký, maoi‑s‑mus, fó‑liov‑ník.

Skupina souhláska + l v jiné než slabikotvorné pozici

1. Pokud před l v neslabikotvorné pozici stojí s/š/d a před nimi není morfematický šev (předponový nebo mezi dvěma složkami složeniny), můžeme dělit jak před l, tak před s/š/d. V praxi doporučujeme spíše dělit před l –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ lépe např. svis‑lý než svi-slý. Další příklady: po-vi‑d‑la, my‑š‑len-ka, my‑s‑let, mo‑d‑li-teb-na, pra‑d‑le-na, ko-va‑d‑li-na, vi‑d‑le, je‑d‑le, kap‑s‑le (v případě, že předchází šev, dělíme na švu: po-slat, vy-dla-bat, troj-sla-bič‑ný).
2. Pokud před l stojí jiná souhláska než s/š/d, dělíme vždy před l, např. ber-la, kuk-la, ram‑li-ce, re-pub‑li-ka, jeh‑li‑čí, ryng-le, pent-le, žong‑lér, bib‑lio‑té‑ka, bub‑li-na, deb‑li‑s‑ta, pub‑li-ka-ce, kob‑li-ha, ang‑li‑s‑ti-ka, cyk‑li‑s‑ti-ka, cyk-lus, emb‑lém, bet‑lém, cih-la, truh-la.

Skupina souhláska + r v jiné než slabikotvorné pozici nebo ř

1. Předchází‑li r/ř jakákoli souhláska a té předchází samohláska, kterou začíná slovo, dělíme jedině před r/ř, např. Od-ra, at-rium, ad-re-sa, ot-rok, ob‑ří.
2. Předchází‑li r/ř jakákoli souhláska a té nepředchází samohláska, kterou začíná slovo, dělíme buď před r/ř, nebo před předchozí souhláskou, např. ze‑b‑ra, na-mo‑d‑řit, stří‑b‑řen-ka, cu‑k‑ro‑ví, cu‑k‑ro‑vý, ima‑t‑ri-ku-la-ce, ka-te‑d‑rá‑la, ko‑p‑re-ti-na, ma‑k‑re-la, mi‑g‑ra-ce, emi‑g‑ra-ce, imi‑g‑ra-ce, mi‑g‑ré‑na, pa‑p‑ri-ka, vi‑t‑rí‑na, ru‑b‑ri-ka, re-pa‑t‑ria-ce, ne‑k‑ró‑za, mi‑k‑rob.
3. Předchází‑li r/ř jakákoli souhláska, které předchází morfematický šev (předponový nebo mezi dvěma složkami složeniny), dělíme na švu, např. po-krá‑tit, te-le-gra-fo-vat, troj-hran‑ný, vy‑křik-nout.
4. Případy, kdy r/ř předchází více souhlásek, viz bod 2.6 a bod 2.8.

Skupina s/š + souhláska

1. Není‑li přítomen morfematický šev (předponový nebo mezi dvěma složkami složeniny), pak je možné dělit spojení samohláska‑s/š‑souhláska-samohláska nebo souhláska‑s/š‑souhláska-samohláska buď po s/š, nebo před s/š, např. ta‑š‑ka, lá‑s‑ka, má‑s‑lo, ou‑š‑ko, zkou‑š‑ka, whi‑s‑ky, če‑š‑ti-na, ma-te-ria‑li‑s‑ta, hle-di‑s‑ko, lo‑ži‑s‑ko, Če‑s‑ko, ra-kou‑s‑ký, me-cha-ni‑s‑mus, ho‑s‑po-da, ob-ho‑s‑po-da‑řo‑vat, ko-re‑s‑pon-den-ce, ko‑s‑me-ti-ka, ko‑s‑mos, vi‑s‑kó‑za, vla‑s‑ti-zra-da, vla‑š‑tov-ka, mu‑š‑ke-ta, mu‑š‑kát, pře‑s‑ný, pol‑š‑tář, pr‑s‑kat.
2. Případy, kdy je s součástí skupiny tří a více souhlásek za sebou v blízkosti předpony či přípony (např. pastva, vrstva, Karlovarsko, mužstvo), viz bod 2.8.

Skupina samohláska/souhláska + str/štr/stř

1. Pokud není koncové r ve slabikotvorné pozici, můžeme dělit před s/š, před t i před r/ř, např. re-gi‑s‑t‑ro-vat, rej‑s‑t‑řík, fi‑š‑t‑rón, men‑s‑t‑rua-ce, no‑s‑t‑ri-fi-ko-vat, se‑s‑t‑ra.
2. Pokud je koncové r ve slabikotvorné pozici, dělíme před nebo po s, např. re-gi‑s‑tr, vel-mi‑s‑tr.

Skupina samohláska-souhláska-souhláska-samohláska

1. Není‑li přítomen morfematický šev (předponový nebo šev mezi dvěma složkami složeniny) a nejde‑li o výše uvedené případy, pak dělíme pouze mezi dvěma souhláskami, např. dok-tor, lé‑čeb-na, far‑mář, pa-ra-dig-ma, prac-ka, děl‑nic‑ký, je-de‑nác‑tý, šle-hač‑ka, teč‑ka, ma-nu-fak-tu-ra, re-dak-ce, klep-to-man, fron-ta, cel-ta, šach-ta, an-tik-va, re-cen-ze, fi-nan-co-vat, lep-tat, čer-pat, na‑jíž‑dět, lek-nout, ko-nej‑šit, vá‑noč‑ka, va‑jíč‑ko, bom-bar-do-vat, čer-ven-ka, deh-to-vat, dis-cip‑lí‑na, fa-ryn-gi-ti-da, la-ryn-gi-ti-da, ha-zar-do-vat, kom-pen-zo-vat, tak-ti-ka, per-so‑nál, sar-din-ka, záz‑vor-ka, man-do‑lí‑na, rek-ti-fi-ka-ce, ser-pen-ti-na, lak‑tó‑za, fruk‑tó‑za, sy-nek-do-cha, tram-po‑lí‑na, trum-pe-ta, stor-no, pach-to-vat, chod-ba, jiz-ba, vá‑len-da, plaz-ma, tře‑š‑ňov-ka.
2. Je‑li přítomen morfematický šev (předponový nebo mezi dvěma složkami složeniny), dělíme na švu, např. po-dvoj‑ný, troj-zu-bec.

Skupiny tří souhlásek v blízkosti přípony nebo předpony

1. V případě skupiny tří (případně i více) souhlásek v blízkosti přípony nebo předpony respektujeme morfematický šev, např. ob-struk-ce, de-struk-ce, šťast‑ný, vlast-nit, účast-nit, vlast‑ník, ctnost‑ný, past-va, ja-kost‑ní, mlask-nout, prsk-nout, hráč‑ský, je-de‑náct-ka, ptac-tvo, děl‑nic-tvo, za-hrad-nic-tví, ab-sorp-ce, muž‑stvo, muž‑ství, bo-hat-ství, vrst-va, fi-na‑list-ka, pro-pust-ka, re-dun-dant‑ní, zmáčk‑nout, folk-lor, port-mon-ka, prázd‑ný, je-višt‑ní, hand‑líř, hr-din-skost, lid-skost, arab‑šti-na, ma‑ďar‑šti-na, rom‑šti-na, Ark-ti-da, Ja-pon-sko, Kar-lo-var-sko.
2. Pokud morfematický šev není zřetelný, je možné dělit více způsoby, např. cen‑t‑rum, cen‑t‑ra‑li-zo-vat, kon‑t‑ra, elek‑t‑ři‑na, fil‑t‑ro-vat, fil‑t‑rát, kon-cen‑t‑ra-ce, cen‑t‑ro-vat, Pan‑k‑rác, spek‑t‑rum, ji‑s‑k‑ři‑vost, man‑d‑ra-go-ra, mean‑d‑ro-vat, an‑t‑ro-po-log, pa‑lin‑d‑rom, mop‑s‑lík, pam‑f‑let, Mo‑s‑k‑va, mi‑k‑ro-elek‑t‑ro-nic‑ký.

Zakončení na ‑ční

1. Pokud zakončení ‑ční předchází samohláska, dělíme stejně jako výše uvedenou skupinu samohláska-souhláska-souhláska-samohláska, např. agi-tač‑ní, pro-pa-gač‑ní.
2. Pokud předchází souhláska, dělíme před č, např. ak‑ční, re-dak‑ční, erup‑ční, re-ne-san‑ční.

Zdvojené souhláskové písmeno

1. Pokud zdvojené souhláskové písmeno nestojí na morfematickém švu a zároveň jsou v jeho okolí samohlásky, můžeme dělit buď před zdvojeným souhláskovým písmenem, nebo uvnitř něj, např. Ba‑r‑ran-dov, base-ba‑l‑lo‑vý, ra‑l‑lye, re‑g‑gae.
2. Pokud se zdvojené souhláskové písmeno nachází na švu (včetně příponového), dělíme na švu, např. ka-men‑ný, roz-zlo-bit.
3. Pokud po zdvojeném souhláskovém písmenu následuje souhláska, dělíme po zdvojeném souhláskovém písmenu, např. Pyrr-hos, Priess-nitz, grizz-ly.

Dělení podle slabik ve výslovnosti

Slova, která se vyslovují jinak, než píšou, dělíme primárně podle slabik ve výslovnosti. Například slovo pétanque má ve výslovnosti dvě slabiky [pe-tank], dělíme proto jedině pé‑tanque. Další příklady: Bridge-town [brič‑taun], bridge-town-ský [brič‑taun-skí], me-ga-byte [me-ga-bajt], ver-saille-ský [ver-saj-skí], mc-do-nal-di-za-ce [mek-do-nal-dy-za-ce], bit-coin [bit-kojn], ale bit-coi-no‑vý [bit-koj-no‑ví]. Sekundárně však platí i výše uvedené zásady. Například slovo Henriette [án‑ri-jet], které má ve výslovnosti tři slabiky, dělíme pouze Hen-riette, protože dvě samohlásky vedle sebe (jinde než na švu) neoddělujeme.

Skloňování mužských životných jmen – konkurence krátkých a dlouhých tvarů v 3. (6.) p. j. č. (Skrýt)

Obecné poučení

Mužská životná podstatná jména (jak obecná, tak vlastní jména) skloňovaná podle vzorů „pán“, „muž“ a „soudce“ mají ve 3. a 6. p. j. č. koncovky ‑u/‑ovi (vzor „pán“) a ‑i/‑ovi (vzory „muž“ a „soudce“): inženýru/inženýrovi, Mojmíru/Mojmírovi, muži/mužovi, Hanuši/Hanušovi, soudci/soudcovi, zrádci/zrádcovi. O užití delší nebo kratší varianty rozhodují různé činitele, zvláště syntaktické, slovosledné, rytmické. Např. stojí‑li obecné nebo vlastní jméno samostatně, mívá koncovku delší; u příjmení je ‑ovi závazné, pokud nemá adjektivní nebo zájmenné koncovky (Šťastný –⁠⁠⁠⁠ Šťastnému, Mallarmé –⁠⁠⁠⁠ Mallarméovi i Mallarmému, Attlee –⁠⁠⁠⁠ Attleemu) –⁠⁠⁠⁠ viz kapitoly o skloňování mužských osobních jmen.

Koncovka ‑ovi

Koncovka ‑ovi je běžná u obecných podstatných jmen a vlastních jmen skloňovaných podle vzoru „pán“ a u vlastních jmen skloňovaných podle vzoru „muž“ zvláště v případě, stojí‑li samostatně: dej to tomu pánovi u okna, mechanikovi se to nelíbilo, jdu k doktorovi, zavolej Richardovi, ozvi se Mojmírovi, Pavlovi, zavolej Tomášovi, Ondřejovi, napiš Hanušovi.

Pozn.: Podstatná jména skloňovaná podle vzoru „předseda“ mají pouze koncovku ‑ovi: předsedovi, bačovi, houslistovi, sluhovi, rikšovi, Ríšovi, Honzovi, a to i v případě, jsou‑li součástí několikaslovného výrazu: kolegovi Netopilovi, předsedovi Ševčíkovi.

Několikaslovný výraz

U několikaslovného výrazu (často spojení rodného jména a příjmení, popř. titulu nebo funkce a jména) se koncovka ‑ovi připojuje zpravidla jen k poslednímu členu, popř. se koncovky ‑ovi a ‑u/‑i střídají, u posledního slova je však ‑ovi: přejeme doktoru Tomáši Svobodovi mnoho úspěchů (přejeme doktorovi Tomáši Svobodovi), uděluje inženýru/inženýrovi Davidu Němečkovi za přínos…, děkujeme strážmistru/strážmistrovi Janu Sovákovi a reportéru/reportérovi Pavlu Macháčkovi.

Koncovka ‑u

Koncovku ‑u mají pouze jména vzoru „pán“ (doktoru, inženýru, profesoru), a to obvykle ve spojení s osobním jménem: profesoru Benediktovi. Podstatná jména člověk a bůh mívají obvykle koncovku ‑u i tehdy, stojí‑li samostatně: žádnému cizímu člověku nevěř, mluvil vždy o bohu. Rovněž ve spojeních typu pan Dvořák, pan doktor je pravidelně pouze krátký tvar: panu Dvořákovi, panu doktorovi.

Koncovka ‑i

U měkkých typů („muž“, „soudce“) je u obecných jmen běžnější koncovka ‑i: dej to otci, řekni to průvodci, o svém muži mluví vždy pěkně, přemýšlel o svém nástupci, jednali o dědici, u rodných jmen je ‑ovi: dej to Ondřejovi, Milošovi, řekni Bohoušovi, Jonášovi. Pro několikaslovné výrazy platí totéž co pro vzor „pán“: uděluje Ondřeji Mikšovi za přínos…, Aleši Benešovi děkujeme za vzornou reprezentaci (srov. bod 3).

Skloňování mužských životných jmen – 1. p. mn. č. (Skrýt)

Obecné poučení

V 1. p. mn. č. existuje u muž. živ. podstatných jmen (skloňovaných podle vzorů „pán“, „muž“, „předseda“, „soudce“) více možností zakončení. Vedle nedubletních koncovek ‑i, ‑é, ‑ové se v různé míře uplatňují dublety ‑i/‑ové, ‑i/‑é, ojediněle ‑é/‑ové (např. horalé/horalové). Výběr ovlivňuje více faktorů.

Při volbě vhodné koncovky rozhoduje zejména:

• význam slova, tj. zda se jedná o jméno zvířecí (ta upřednostňují zakončení ‑i, viz bod 2.1.1), či osobní (obecné nebo vlastní –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ u vlastních jmen převažuje ‑ové, viz bod 2.2),
• slovotvorná přípona (např. pro jména s příponou ‑tel je charakteristické zakončení ‑é, viz bod 2.3.1),
• délka slova (např. jednoslabičná slova jako syn, Dán mají častěji zakončení ‑ové, viz bod 2.2),
• zřetel ke stylu (např. podoby svatebčani, Slovani se hodnotí jako hovorové, viz bod 2.3.1),
• rozdíly regionální: v Čechách je běžnější zakončení ‑ové, na Moravě ‑i.

Distribuce koncovek

Koncovka ‑i

Koncovka ‑i se vyskytuje nejčastěji, a to jako podoba jediná nebo ve dvojici s koncovkou ‑ové (páni/pánové) či ‑é (sousedi/sousedé). Koncovku ‑i provázejí pravidelné změny předcházející koncové souhlásky tvarotvorného základu, např. k > c (rak → raci), h > z (pstruh → pstruzi), ch > š (hoch → hoši) apod.

Koncovka ‑i je typická:

• pro názvy zvířat (např. psi, sloni, vlci, podrobněji viz bod 2.1.1),
• pro odvozená jména osob domácího i cizího původu, u kterých je personálnost (osobovost) vyjádřena už slovotvornou příponou; jsou to jména (vzor „pán“ nebo „muž“), která končí na souhlásky alternující, případně na souhlásky, jež jsou výsledky alternací (tj. k > c, h > z, ch > š, d > ď, t > ť, n > ň, r > ř), např. dělník → dělníci, Němec → Němci, hlídač → hlídači, Francouz → Francouzi, lenoch → lenoši, kamarád → kamarádi, student → studenti, blázen → blázni, organizátor → organizátoři, bruslař → bruslaři (další příklady viz bod 2.1.2, bod 2.1.3, bod 2.1.4, bod 2.1.5),
• pro jména na ‑man (vzor „pán“), např. barman → barmani, showman → showmani (další příklady viz bod 2.1.6),
• pro jména na ‑ce (vzor „soudce“), např. dárce → dárci, obránce → obránci, průvodce → průvodci, příjemce → příjemci, soudce → soudci, strážce → strážci.

Pokud se u některého z výše uvedených podstatných jmen vyskytne i zakončení ‑ové, je tato podoba pociťována spíše jako knižní (např. Francouzové, dárcové, strážcové).

Názvy zvířat

U názvů zvířat převažuje koncovka ‑i (klokani, lvi, medvědi, psi, sloni, vlci).

U jmen zakončených na ‑ek (‑k) je vedle ‑i oproti jiným názvům zvířat poměrně frekventované též ‑ové (jak → jaci/jakové, krtek → krtci/krtkové, křeček → křečci/křečkové, lelek → lelci/lelkové, racek → racci/rackové). Koncovka ‑ové se volí tehdy, když se jedná o méně běžný název zvířete a změna souhlásky před zakončením by oddálila tvar 1. p. mn. č. od podoby základu, tedy ztěžovala by porozumění.

Dále může koncovka ‑i vadit tam, kde před ní předchází jedna, nebo dokonce dvě slabiky obsahující rovněž ‑i nebo ‑y, proto se dává přednost zakončení ‑ové (např. ibis → ibisi/ibisové, rys → rysi/rysové).

Jen koncovku ‑ové mají některé názvy zvířat, např. kur → kurové, mul → mulové, mustang → mustangové, skunk → skunkové, smrtihlav → smrtihlavové.

Jména s příponami zakončenými na ‑ř a ‑č

Jména zakončená na ‑ř a ‑č náleží ke vzoru „muž“ a v 1. p. mn. č. mají koncovku ‑i, např. bankéř → bankéři, boháč → boháči, bruslař → bruslaři, cestář → cestáři, havíř → havíři, hráč → hráči, kacíř → kacíři, kancléř → kancléři, knihař → knihaři, řidič → řidiči, sazeč → sazeči, spáč → spáči.

Jména zakončená na ‑(e)c

Jména zakončená na ‑(e)c patří ke vzoru „muž“ a v 1. p. mn. č. mají zakončení ‑i, např. cizinec → cizinci, domorodec → domorodci, Gruzínec → Gruzínci, chodec → chodci, jezdec → jezdci, Korejec → Korejci, Litevec → Litevci, neandertálec → neandertálci, Němec → Němci, Portugalec → Portugalci, sobec → sobci, vědec → vědci, zemědělec → zemědělci.

Jména zakončená na ‑ík, ‑ák

Jména zakončená na ‑ík, ‑ák se skloňují podle vzoru „pán“ a v 1. p. mn. č. mají zakončení ‑i:

‑ík, např. dělník → dělníci, hudebník → hudebníci, klučík → klučíci, knihovník → knihovníci, mladík → mladíci, následovník → následovníci, pohraničník → pohraničníci, protivník → protivníci, příslušník → příslušníci, zámečník → zámečníci,

‑ák, např. měšťák → měšťáci, sprosťák → sprosťáci, tramvaják → tramvajáci, tulák → tuláci.

Přejatá jména zakončená na ‑ant, ‑ent, ‑et, ‑ot, ‑or, ‑(át)or, ‑ér, ‑ýr, ‑án, ‑ín/‑ýn, ‑on

Přejatá jména na ‑ant, ‑ent, ‑et, ‑ot, ‑or, ‑(át)or, ‑ér, ‑ýr, ‑án, ‑ín/‑ýn, ‑on náleží ke vzoru „pán“ a v 1. p. mn. č. mají zpravidla koncovku ‑i:

‑ant, např. aspirant → aspiranti, defraudant → defraudanti, furiant → furianti, maturant → maturanti,

‑ent, např. agent → agenti, asistent → asistenti, pacient → pacienti, prezident → prezidenti, student → studenti,

‑et, např. analfabet → analfabeti, atlet → atleti,

‑ot, např. kamelot → kameloti, idiot → idioti,

‑or, např. agresor → agresoři, instruktor → instruktoři,

‑(át)or, např. agitátor → agitátoři, animátor → animátoři, mechanizátor → mechanizátoři,

‑ér, např. hoteliér → hoteliéři, kombajnér → kombajnéři, montér → montéři,

‑ýr, např. bukanýr → bukanýři, inženýr → inženýři,

‑án, např. kapitán → kapitáni, partyzán → partyzáni,

‑ín/‑ýn, např. albín → albíni, manekýn → manekýni,

‑on, např. baron → baroni, epigon → epigoni, seladon → seladoni.

Přejatá jména zakončená na ‑man

Jména zakončená na ‑man patří ke vzoru „pán“ a v 1. p. mn. č. mají koncovku ‑i, např. barman → barmani, gentleman → gentlemani, jazzman → jazzmani, kameraman → kameramani, narkoman → narkomani, pivotman → pivotmani, rekordman → rekordmani, showman → showmani, superman → supermani, toxikoman → toxikomani.

Jen u některých se můžeme v úzu setkat také s variantním zakončením ‑é, např. *narkomané, *toxikomané, které sem proniká jednak od jiných typů přejatých podstatných jmen, a to např. od typu diplomat, favorit (srov. bod 2.5), jednak od podstatných jmen tvořených příponou ‑an, pro něž je zakončení ‑é náležité (viz bod 2.3). Podoby *narkomané, *toxikomané atd. jsou projevem přehnané snahy o správnost, žádná normativní příručka (slovník ani mluvnice) neuvádí podobu na ‑é u těchto slov jako spisovnou variantu. V úzu se také u některých jmen objevuje variantní zakončení ‑ové, např. supermanové, proti kterému nelze nic namítat.

Koncovka ‑ové

Koncovka ‑ové se projevuje jako výrazně osobní koncovka. Důvodem pro její užití bývá též snaha, aby se odstranilo použití jedné podoby pro víc pádů (např. podoba strýcové je vhodnější, protože podoba strýci je shodná s tvary 3., 5., 6. p. j. č. a s formou 7. p. mn. č.), někdy se uplatňují i důvody stylové (např. Rusi × Rusové; zatímco varianta s koncovkou ‑ové bývá hodnocena jako stylově vyšší, podoba s ‑i mívá příznak hovorovosti, někdy i příznak negativního hodnocení).

Koncovka ‑ové je typická:

• pro vlastní jména, např. Baťové, Novákové, Petrové, Tomášové, Vláďové, viz bod 2.2.1,
• pro jednoslabičná jména, např. Dánové, Irové, králové, zeťové, další příklady viz bod 2.2.2,
• pro jména patřící ke vzoru „předseda“ (s výjimkou jmen zakončených na ‑ita, ‑ista, ‑asta), např. hrdinové, kolegové, mahárádžové, monarchové,
• pro jména zakončená na ‑j a na ‑l (čarodějové, žokejové, loudalové, škudlilové), další příklady viz bod 2.2.3,
• pro přejatá jména zakončená na ‑log, ‑urg a u složenin s druhou částí ‑graf, ‑fil, ‑fob, ‑nom, např. archeologové, chirurgové, fotografové, bibliofilové, germanofobové, agronomové, další příklady viz bod 2.2.4.

Vlastní jména

U vlastních jmen (tj. rodných jmen a příjmení) převažuje koncovka ‑ové (např. Petrové, Tomášové, Vláďové, Novákové, bratři Čapkové).

Koncovka ‑i se užívá poměrně často u rodných jmen odvozených příponou ‑ík (Petřík → Petříci, Jiřík → Jiříci). U příjmení mají podoby se zakončením ‑i ráz hovorový, např. bratři Čapci, Mrštíci. Zní‑li příjmení stejně jako jméno obecné, koncovka ‑i možná není, např. bratři Kovářové, Pekařové (viz Typ bratři Novákovi –⁠ Novákové, bratři Skotničtí –⁠ Skotnických, rodina Novákova –⁠ Novákových, rodina Skotnická –⁠ Skotnických, Novákovi, Skotničtí).

Jednoslabičná jména

Jednoslabičná jména mají z rytmických důvodů koncovku ‑ové, např. Dán → Dánové, Ir → Irové, král → králové, mág → mágové, syn → synové, špeh → špehové, zběh → zběhové, zeť → zeťové, Žid → Židé/Židi (varianta Židi se hodnotí jako hovorová), ale Čech → Češi/Čechové (varianta Čechové je pociťována jako knižní).

Jména zakončená na ‑j a na ‑l

Osobní jména zakončená na ‑j (vzor „muž“) a na ‑l (vzor „pán“; většinou se jedná o tvary shodné s tvary příčestí činného) mají koncovku ‑ové:

‑j, např. čaroděj → čarodějové, lokaj → lokajové, patricij → patricijové, plebej → plebejové, žokej → žokejové,

‑l, např. apoštol → apoštolové, břídil → břídilové, fňukal → fňukalové, hýřil → hýřilové, kutil → kutilové, loudal → loudalové, mazal → mazalové, škrabal → škrabalové, škudlil → škudlilové, vyvrhel → vyvrhelové, žvanil → žvanilové.

Přejatá jména zakončená na ‑log, ‑urg, ‑graf, ‑fil, ‑fob, ‑nom

Osobní jména přejatá zakončená na ‑log, ‑urg a složeniny s druhou částí ‑graf, ‑fil, ‑fob, ‑nom (vzor „pán“) mají koncovku ‑ové:

‑log, např. archeolog → archeologové, biolog → biologové, geolog → geologové, meteorolog → meteorologové,

‑urg, např. dramaturg → dramaturgové, chirurg → chirurgové,

‑graf, např. fotograf → fotografové, geograf → geografové, lexikograf → lexikografové,

‑fil, např. bibliofil → bibliofilové, germanofil → germanofilové,

‑fob, např. rusofob → rusofobové,

‑nom, např. agronom → agronomové, ekonom → ekonomové.

Koncovka ‑é

Koncovka ‑é je pozůstatkem staršího skloňování a mají ji podstatná jména utvořená příponami ‑tel (vzor „muž“), ‑an (vzor „pán“, nejčastěji tato jména označují obyvatele nebo příslušníky národů; jména na ‑man viz bod 2.1.6) a některá jiná jména s podobným zakončením (andělé, manželé ‚manželská dvojice‘, Španělé), dále pak jména patřící ke vzoru „předseda“ utvořená příponami ‑ita, ‑ista, ‑asta.

Jména zakončená na ‑an (obyvatelská), ‑tel, ‑ita, ‑ista, ‑asta

Jména zakončená na ‑an (vzor „pán“), ‑tel (vzor „muž“), ‑ita, ‑ista, ‑asta (vzor „předseda“) mají koncovku ‑é:

‑an, např. Brňan → Brňané, křesťan → křesťané, měšťan → měšťané, Moravan → Moravané, občan → občané, ostrovan → ostrované, Pražan → Pražané, Slovan → Slované, svatebčan → svatebčané, venkovan → venkované,

‑tel, např. buditel → buditelé, budovatel → budovatelé, čekatel → čekatelé, činitel → činitelé, hostitel → hostitelé, jmenovatel → jmenovatelé, pisatel → pisatelé, ručitel → ručitelé, velitel → velitelé, živitel → živitelé,

‑ita, např. husita → husité, izraelita → izraelité, jezuita → jezuité, kosmopolita → kosmopolité, táborita → táborité,

‑ista, např. filatelista → filatelisté, fotbalista → fotbalisté, šachista → šachisté, terorista → teroristé, triatlonista → triatlonisté,

‑asta, např. gymnasta → gymnasté, entuziasta → entuziasté.

Pozn.: Podoba s ‑i –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ pokud se vyskytuje –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ se hodnotí jako hovorová, např. Slovani, husiti, fašisti, fotbalisti, gymnasti.

Koncovky ‑i/‑ové

Koncovky ‑i/‑ové jako stylově neutrální jsou typické pro domácí jména na ‑ek (vzor „pán“) a pro přejatá jména na ‑ik (vzor „pán“), např. skřítek → skřítci/skřítkové, sládek → sládci/sládkové, svědek → svědci/svědkové; akademik → akademici/akademikové, kritik → kritici/kritikové, teoretik → teoretici/teoretikové (u těchto jmen mají dnes převahu podoby se zakončením ‑i). Kolísání ‑i/‑ové se týká též jmen na ‑ota, ‑eta (vzor „předseda“), podoba s ‑i má však příznak hovorovosti, např. despota → despotové/despoti, asketa → asketové/asketi.

Koncovky ‑é/‑i

Koncovky ‑é/‑i se uplatňují u přejatých jmen končících na ‑at a ‑it, např. akrobat → akrobaté/akrobati, aristokrat → aristokraté/aristokrati, demokrat → demokraté/demokrati, diplomat → diplomaté/diplomati, favorit → favorité/favoriti (převažující jsou však podoby se zakončením ‑é).

Česko (Skrýt)

Slovo Česko není nové. Patrně nejstarší zachycený doklad pochází z r. 1777: Tak vidíme při zemích německých Česko, Moravu, Rakouské Slezsko… V tomto dokladu je slova Česko užito jako synonyma ke staršímu Čechy, podobně jako existuje novější Švýcarsko ke staršímu Švýcary, Rakousko k Rakousy, Španělsko k Španěly apod.

V průběhu 19. století se Česko objevovalo sice poněkud méně často, zato však již také jako název pro celé české země (tedy pro Čechy, Moravu a českou část historického Slezska), i když z dokladů, které jsou k dispozici v lexikálním archivu Ústavu pro jazyk český, nelze vždy spolehlivě rozpoznat, kdy šlo o význam užší, Čechy, a kdy o význam širší, české země. V obou významech zachycuje Česko také SSJČ jako výraz zastaralý, právě s odkazy na autory z doby národního obrození, např. na J. Kollára.

Česko je tedy výraz podstatně starší než název Československo, resp. Československá republika. Nevznikl až mechanickým odtržením první části názvu. Jeho základem je slovo Čech. Od něj bylo odvozeno (etymologicky očekávané) přídavné jméno češský, ale už ve staré době došlo k zjednodušení a ujala se podoba český (pro doklady obou přídavných jmen a komentář k nim viz Elektronický slovník staré češtiny vokabular.ujc.cas.cz). Podobu český uvádí pak i základní lexikografické dílo doby národního obrození, Jungmannův Slovník česko‑německý (1834–⁠⁠⁠⁠⁠⁠1839). Z hlediska současného jazyka je Česko, odvozené od přídavného jména český, slovo náležité, ústrojně utvořené, funkční a vyhovuje komunikačním potřebám uživatelů češtiny.

Diskusi k názvu Česko otevřel jazykovědec F. Trávníček v r. 1938. Trvala s přestávkami až do konce 20. století za účasti nejen jazykovědců, ale také novinářů, spisovatelů a mnoha význačných osobností veřejného života. Přinesla rozmanité argumenty, názory, postoje i emoce –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ pro název i proti němu. Je to přirozené, protože jazyk nejsou jen slova a jejich tvary, ale také postoje uživatelů k nim. Jazyk nežije mimo lidi, ale v nich, a to, jak slovo prožívají, se ukazuje jako důležité.

Dnes můžeme konstatovat, že Česko se plně prosadilo jako jednoslovný geografický název republiky vedle politického dvouslovného názvu Česká republika, a to nejen v běžné komunikaci (například ve sportovních přenosech). Doporučuje ho ČSN EN ISO 3166‑1, také SSČ a ASSČ uvádějí oba názvy.

Dvojice Česká republika –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Česko není (viděno z hlediska názvosloví států) žádnou výjimkou. Pro většinu států světa existují vedle dvouslovných, popř. i víceslovných plných oficiálních názvů politických také zkrácené oficiální názvy jednoslovné. Užíváme jich mnohdy častěji než názvů dvouslovných, aniž si rozdíl mezi nimi uvědomujeme a aniž nám to vadí, např. Belgie –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Belgické království, Brazílie –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Brazilská federativní republika, Bulharsko –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Bulharská republika, Německo –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Spolková republika Německo, Mexiko –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Spojené státy mexické atd.

Přídavná jména individuálně přivlastňovací (Skrýt)

Přídavná jména individuálně přivlastňovací vyjadřují vztah k jedné bytosti, k individuu. Napíšeme‑li poslancův mandát, máme na mysli mandát jednoho určitého (tohoto, našeho, ...) poslance, nikoli mandát některého (nějakého, kteréhokoliv, ...) poslance. (Pro přivlastňování druhu má čeština k dispozici přídavná jména druhově přivlastňovací: poslanecký mandát). Přídavná jména individuálně přivlastňovací se tvoří:

1. příponou ‑ův/‑ov‑ od podstatných jmen mužského rodu, a to od vlastních nebo obecných jmen osob, řidčeji od jmen zvířat: Novákův otec, Petrovo auto, Paridův soud, Priamův hrad, Herkulovy skutky, Wolk(e)rův Prostějov, Šemíkův skok, poslancův mandát, pejskův dort (pro poučení o možnosti vypuštění ‑e‑ u jmen typu Wolker, Schlegel viz Osobní jména mužská zakončená ve výslovnosti na souhlásku),
2. příponou ‑in od podstatných jmen ženského rodu, a to od vlastních nebo obecných jmen osob, řidčeji od jmen zvířat: Janini sourozenci, Bystrouščin osud, maminčino pohlazení, kočiččin dort. Od ženských jmen na ‑yně a ‑ice se přídavná jména individuálně přivlastňovací netvoří vůbec nebo jen ojediněle (srov. Tvoření přídavných jmen přivlastňovacích od ženských osobních jmen).

U podstatných jmen, která se skloňují podle vzorů přídavných jmen, se přivlastňování vyjadřuje tvarem 2. p.: Palackého spisy, názor mojí švagrové.

U mužských podstatných jmen končících v 1. p. na ‑e, ‑i nebo ‑y záleží možnost utvoření přídavného jména přivlastňovacího na obvyklém (tradičním) způsobu skloňování: Goethův román i Goetheho román, Bernoulliho rovnice i Bernoulliova rovnice, Arnovi přátelé i Arneho přátelé, Verdiho opery, Valéryho poezie. Slovanská příjmení končící v 1. p. na ‑ski, např. Rakovski, se skloňují většinou jako přídavná jména; přivlastňujeme proto tvarem 2. p.: Rakovského ulice (srov. kap. Osobní jména mužská zakončená ve výslovnosti na [e], [é], Osobní jména mužská zakončená ve výslovnosti na [i], [í]).

Přivlastňuje‑li se dílo (kniha, objev apod.) dvěma autorům, obě jména autorů by měla mít tvar přivlastňovacího přídavného jména: Havránkova–⁠⁠⁠Jedličkova mluvnice, Ebersův–⁠⁠⁠Mollův model tranzistoru, Youlova–⁠⁠⁠Kučerova parametrizace regulační soustavy (viz Pomlčka). Respektování tohoto pravidla (bohužel v praxi často porušovaného) je důležité. Chybějící zakončení ‑ův/‑ov‑ u prvního jména totiž signalizuje, že jde o jediného autora se zdvojeným příjmením: Toulouse-Lautrecovy obrazy (viz Spojovník).

U zdvojených mužských rodných jmen se přípona ‑ův/‑ov‑ připojuje až k druhé složce jména: Jean-Claude → Jean-Claudův, Jean-Jacques → Jean-Jacquesův, Jean-Luc → Jean-Lucův, Jean-Paul → Jean-Paulův.

Pro mluvnickou shodu přídavného jména s řídícím podstatným jménem je rozhodující mluvnický rod a životnost podstatného jména: Jiráskovi Psohlavci i Karafiátovi Broučci vyšli v mnoha vydáních. V knihovně máme Jiráskovy Psohlavce i Karafiátovy Broučky (viz též kap. Typ bratři Novákovi –⁠ Novákové, bratři Skotničtí –⁠ Skotnických, rodina Novákova –⁠ Novákových, rodina Skotnická –⁠ Skotnických, Novákovi, Skotničtí, Tvoření přídavných jmen přivlastňovacích od ženských osobních jmen, Životnost podstatných jmen a Shoda přísudku s podmětem jednoduchým).