Tvarosloví – přídavná jména → Přídavná jména individuálně přivlastňovací
General explanations of grammatical and orthographical phenomena (you may enter only the beginning of the word followed with *).
Přídavná jména individuálně přivlastňovací
Přídavná jména individuálně přivlastňovací vyjadřují vztah k jedné bytosti, k individuu. Napíšeme‑li poslancův mandát, máme na mysli mandát jednoho určitého (tohoto, našeho, ...) poslance, nikoli mandát některého (nějakého, kteréhokoliv, ...) poslance. (Pro přivlastňování druhu má čeština k dispozici přídavná jména druhově přivlastňovací: poslanecký mandát.) Přídavná jména individuálně přivlastňovací se tvoří:
- příponou ‑ův/‑ov‑ od podstatných jmen mužského rodu, a to od vlastních nebo obecných jmen osob, řidčeji zvířat: Novákův otec, Petrovo auto, Paridův soud, Priamův hrad, Herkulovy skutky, Wolk(e)rův Prostějov, Šemíkův skok, poslancův mandát, pejskův dort (pro poučení o možnosti vypuštění ‑e‑ u jmen typu Wolker, Schlegel viz Osobní jména mužská zakončená ve výslovnosti na souhlásku),
- příponou ‑in od podstatných jmen ženského rodu, a to od vlastních nebo obecných jmen osob, řidčeji zvířat: Janini sourozenci, Bystrouščin osud, maminčino pohlazení, kočiččin dort. Na rozdíl od ženských osobních jmen (viz Tvoření přídavných jmen přivlastňovacích od ženských osobních jmen) se od ženských obecných jmen na ‑yně a ‑ice přídavná jména individuálně přivlastňovací netvoří vůbec nebo jen ojediněle (např. žákynin).
U podstatných jmen, která se skloňují podle vzorů přídavných jmen, se přivlastňování vyjadřuje tvarem 2. p. podstatného jména: Palackého spisy, názor švagrové.
U mužských podstatných jmen končících v 1. p. na ‑e, ‑i nebo ‑y lze zvolit buď přídavné jméno přivlastňovací: Goethův román, Bernoulliova rovnice, Arnovi přátelé, nebo tvar 2. p. podstatného jména: Goetheho román, Bernoulliho rovnice, Arneho přátelé, případně jen tvar 2. p. podstatného jména: Verdiho opery, Valéryho poezie. U některých (zvláště méně známých) jmen končících v 1. p. na ‑e se v praxi vyskytují také tvary individuálně přivlastňovacích přídavných jmen s ponechaným ‑e, které též považujeme za přijatelné: Wenkův dům i Wenkeův dům. Slovanská příjmení končící v 1. p. na ‑ski, např. Rakovski, se skloňují většinou jako přídavná jména; přivlastňujeme proto tvarem 2. p. podstatného jména: Rakovského ulice (srov. kap. Osobní jména mužská zakončená ve výslovnosti na [e], [é], Osobní jména mužská zakončená ve výslovnosti na [i], [í]).
Přivlastňuje‑li se dílo (kniha, objev apod.) dvěma autorům, obě jména autorů by měla mít tvar přivlastňovacího přídavného jména: Havránkova–Jedličkova mluvnice, Ebersův–Mollův model tranzistoru, Youlova–Kučerova parametrizace regulační soustavy (viz Pomlčka). Respektování tohoto pravidla (bohužel v praxi často porušovaného) je důležité. Chybějící zakončení ‑ův/‑ov‑ u prvního jména totiž signalizuje, že jde o jediného autora se zdvojeným příjmením: Toulouse-Lautrecovy obrazy (viz Spojovník).
U zdvojených mužských rodných jmen se přípona ‑ův/‑ov‑ připojuje až k druhé složce jména: Jean-Claude → Jean-Claudův, Jean-Jacques → Jean-Jacquesův, Jean-Luc → Jean-Lucův, Jean-Paul → Jean-Paulův.
Pro mluvnickou shodu přídavného jména s řídícím podstatným jménem je rozhodující mluvnický rod a životnost podstatného jména: Jiráskovi Psohlavci i Karafiátovi Broučci vyšli v mnoha vydáních. V knihovně máme Jiráskovy Psohlavce i Karafiátovy Broučky (viz též kap. Typ bratři Novákovi – Novákové, bratři Skotničtí – Skotnických, rodina Novákova – Novákových, rodina Skotnická – Skotnických, Novákovi, Skotničtí, Tvoření přídavných jmen přivlastňovacích od ženských osobních jmen, Životnost podstatných jmen a Shoda přísudku s podmětem jednoduchým).


