Vztah zvukové a grafické stránky jazyka

Čeština stejně jako velký počet živých přirozených jazyků existuje ve dvou základních formách –⁠⁠⁠ mluvené a psané. (Odlišným komunikačním systémem jsou jazyky, které fungují na vizuálně‑motorické bázi, např. český znakový jazyk.)

Zvuková stránka lidské řeči je předmětem zkoumání fonetiky a fonologie. Fonologie popisuje zvukový systém daného jazyka a funkční využití jednotlivých zvukových jednotek, zejména hlásek (fonémů), s ohledem na schopnost rozlišovat význam. Fonetika, pod niž je někdy fonologie zahrnována, je především věda o tvorbě (artikulaci) řeči, jejím vnímání (percepci) a její fyzikální podstatě (akustice). Speciálním odvětvím fonetiky a zároveň součástí nauky o jazykové kultuře je ortoepie, která se zabývá spisovnou výslovností. K záznamu mluvené podoby řeči slouží tzv. fonetická transkripce, která je v jazykovědných příručkách tradičně uváděna v hranatých závorkách (viz též Fonetická transkripce).

Podobně jako existuje kodifikace pravopisné stránky jazyka (v PČP), i výslovnostní norma spisovné češtiny je zachycena ve speciálních publikacích (Výslovnost spisovné češtiny a další, novější ortoepické příručky). Základním principem české výslovnostní kodifikace je upřednostnění pohodlí posluchače, tj. mluvčí by měl vynakládat určité úsilí v posluchačův prospěch, např. dostatečně zřetelnou artikulací a smysluplným členěním textu co nejvíce usnadnit rozpoznávání řeči a chápání obsahu. Pokud mluvčí nebere na posluchačovy potřeby ohled, produkci řeči si tím sice může usnadnit, avšak vnímání jeho projevu bude namáhavé a posluchač se dříve unaví (např. zpětným domýšlením si významu nesrozumitelných slov na základě kontextu), čímž může být ohrožen i samotný cíl a smysl komunikace.

Vztah grafické a zvukové stránky je v češtině na rozdíl např. od angličtiny poměrně přímočarý. Avšak není namístě se domnívat, že slova zapisujeme vždy naprosto přesně tak, jak je vyslovujeme –⁠⁠⁠ u některých výrazů si písmo a výslovnost plně odpovídají, např. pes [pes], kočka [kočka], u jiných jako děvče [ďefče] nebo zpěv [spjef] vidíme mezi jejich psanou a zvukovou podobou značné rozdíly.

Z historických důvodů odlišujeme v písmu měkké i, í od tvrdého y, ý, dřívější zvukový rozdíl však v češtině až na řídké nářeční výjimky zcela vymizel (podrobněji viz Z historie českého pravopisu), proto např. výrazy bili, bily, byli a byly vyslovujeme jako [bili] a bez kontextu je v mluvené řeči od sebe nijak nerozpoznáme. Podobně se zvukově nijak neliší ú a ů (podrobněji viz Z historie českého pravopisu), slova kúra a kůra tedy vyslovíme obě jako [kúra]. Písmeno ě pak má více funkcí: označuje hlásku e, ale zároveň vyjadřuje buď měkkost předchozí souhlásky (např. děj [ďej]), nebo přítomnost hlásky ň (město [mňesto]) a j (hvězda [hvjezda]); podrobněji viz Písmeno ě. Český pravopis rovněž nezohledňuje spodobu znělosti (píšeme sbor, ale vyslovujeme [zbor]; podrobněji viz Výslovnostní pravidla –⁠⁠⁠ spodoba znělosti) a další fonetické jevy.