Výslovnost → Fonetická transkripce
General explanations of grammatical and orthographical phenomena (you may enter only the beginning of the word followed with *).
Fonetická transkripce
Způsobů, jak pomocí písma zachytit mluvenou řeč, je více. Univerzálně lze pro přepis výslovnosti jakéhokoli přirozeného jazyka užít tzv. mezinárodní fonetickou abecedu (angl. zkratka IPA, tj. International Phonetic Alphabet).
V čistě českém jazykovědném prostředí je výhodné pracovat s tzv. českou fonetickou transkripcí, která je oproti IPA zjednodušena tak, aby jednotlivé znaky co možná nejvíce korespondovaly s písmeny užívanými v češtině (např. hláska š se přepisuje jako [š], nikoli jako [ʃ]). Zvláště pro potřeby jiných oborů, v nichž detailní fonetická transkripce nevyhovuje, existují pak jednodušší systémy, např. přepis dialektologický. V příručkách určených pro širokou veřejnost jsou tradičně užívány ještě jednodušší a českému pravopisu bližší transkripční systémy, které se v závislosti na konkrétní publikaci v detailech odlišují.
V Internetové jazykové příručce jsou dodržovány následující zásady: Výslovnostní podoby jsou uváděny v hranatých závorkách, a to zjednodušenou transkripcí zvolenou s ohledem na širokou čtenářskou obec. Tradičně tak skupiny dy, ty, ny přepisujeme jako [dy], [ty], [ny], protože z fonetického hlediska náležitější zápis [di], [ti], [ni] by mohl vést k mylnému dojmu, že jde o slabiky [ďi], [ťi], [ňi] (totéž platí analogicky pro skupiny dý, tý, ný). Stejně tak hlásku ch značíme jako [ch] místo patřičného symbolu [x], abychom zabránili nesprávné interpretaci [x] jako [ks], respektive [gz]; dále užíváme pro polozávěrové souhlásky dz a dž znaky [dz], [dž] namísto přesnějšího zápisu [d͡z], [d͡ž] (s výjimkou pasáží, kde je odlišení nezbytně nutné, viz Méně známé české souhlásky a Výslovnostní pravidla – změna místa a způsobu tvoření), horní oblouk nepíšeme ani nad dvojhláskami, např. [ou] místo [o͡u]. Podobně nerozlišujeme existující rozdíl v kvalitě samohlásek i a í – krátké i zachycujeme tradičně jako [i], namísto foneticky přesnějšího znaku [ɪ]. Všude tam, kde si zvuková a grafická podoba sice plně neodpovídají, avšak výslovnost lze zachytit pomocí běžných písmen užívaných v češtině, fonetickou transkripci respektujeme. Jde zejména o skupiny dě [ďe], tě [ťe], ně [ňe]; bě [bje], pě [pje], vě [vje], fě [fje] a mě [mňe].
Speciální fonetické znaky pro ráz [ʔ], retozubné m [ɱ], měkkopatrové n [ŋ], neznělé ř [ř̥], znělé ch [ɣ], slovní přízvuk ['babička] atp. užíváme pouze v kapitolách pojednávajících o daném jevu. Samohláskovou délku značíme tradiční čárkou nad písmenem, např. á [á] nebo ů [ú], nikoli speciálním znakem [aː], [uː].