Výslovnostní pravidla – spodoba znělosti

Nejrozšířenější souhláskovou změnou v češtině je tzv. spodoba (asimilace) znělosti. K ní dochází tehdy, jestliže souhláska mění svou znělost (nebo neznělost) vlivem souhlásky sousední, tj. skupina souhlásek se vzájemně přizpůsobí, takže pak jsou všechny její členy buď znělé, nebo neznělé. Čeští rodilí mluvčí provádějí spodobu znělosti naprosto automaticky a ne vždy jsou si tohoto jevu vědomi. Pro pochopení principů spodoby znělosti je nezbytné znát rozdíly mezi souhláskami párovými znělými (které se mohou měnit ve své neznělé párové protějšky), neznělými (které se naopak mohou stát znělými) a jedinečnými (které zůstávají stále znělými, ale spodobu znělosti mohou rovněž vyvolat), viz Tvoření českých souhlásek. V češtině je obvyklá především spodoba zpětná (asimilace regresivní, též anticipační), při níž se (ne)znělost celé souhláskové skupiny řídí jejím posledním členem, např. vztek [fstek] –⁠⁠⁠⁠ neznělé t vyvolává neznělost všech předcházejících hlásek. Vyskytuje se však i spodoba postupná (progresivní), např. ve slově tři [tř̥i], kde neznělé počáteční t způsobuje neznělost u hlásky ř (viz také Méně známé české souhlásky, Výslovnostní pravidla –⁠⁠⁠⁠ zvláštní případy spodoby znělosti a Z historie českého pravopisu).

Spodoba znělosti u párových souhlásek

V případě párových souhlásek probíhá spodoba znělosti ve spisovné češtině následujícím způsobem: na konci slova před pauzou (tj. pokud bezprostředně nevyslovíme další slovo) dochází ke ztrátě znělosti, tj. vyslovujeme vždy párovou souhlásku neznělou, respektive neznělá je celá koncová souhlásková skupina (koš [koš], lež [leš], hvozd [hvost]). Dvojice typu plod –⁠⁠⁠⁠ plot tak od sebe pouze na základě výslovnosti bez kontextu nerozeznáme, protože oba výrazy znějí stejně [plot].

Uvnitř slova a také na rozhraní dvou po sobě jdoucích slov se znělost řídí podle poslední párové souhlásky ve skupině. Je‑li tato souhláska párová znělá, budou znělé i všechny souhlásky předcházející těsně před ní (vzdor [vzdor], sbor [zbor], ledaskdo [ledazgdo], pod dubem [pod dubem], zákaz zbraní [zákaz zbraňí], náš byt [náž bit]). Pokud jde o souhlásku párovou neznělou, všechny předešlé souhlásky jsou naopak neznělé (stonek [stonek], tužka [tuška], nadto [natto], vztah [fstach], devět koček [devjet koček], pod stolem [pot stolem], zákaz vstupu [zákas fstupu]). Pravidla spodoby znělosti pro párové souhlásky lze zobecněně vyjádřit: Z + Z = ZZ, N + Z = ZZ; N + N = NN, Z + N = NN (kde Z je jakákoli znělá párová hláska a N jakákoli hláska neznělá; počty souhlásek ve skupině mohou být vyšší).

Spodoba znělosti u jedinečných souhlásek

Poněkud jiná situace než u souhlásek párových nastává u souhlásek jedinečných (j, l, r, m, n, ň). Ty spodobě samy nepodléhají (nikdy se nijak nemění, zůstávají stále znělé, např. lom [lom], pojď [pojť]) a ve spisovné řeči by ani asimilaci spouštět neměly. Uvnitř slova tedy před jedinečnou souhláskou může stát jak souhláska párová znělá, tak i neznělá (sjednat [sjednat] × zjednat [zjednat], směna [smňena] × změna [zmňena]). Platí tak N + J = NJ, Z + J = ZJ (kde J zastupuje jakoukoli jedinečnou souhlásku). Ačkoli se zejména ve složených výrazech lze často v úzu setkat s výslovností typu čtvrtletí *[čtvrdleťí], ortoepické příručky takovouto asimilaci nepovažují za spisovnou. Stejně tak je hodnocena nářeční podoba tvaru jsme *[zme] (o vypouštění hlásky j viz Výslovnostní pravidla –⁠⁠⁠⁠ vypouštění a vkládání hlásek).

Na rozhraní slov záleží na tom, jaké výrazy vedle sebe stojí. Na konci jednoslabičné přízvučné předložky se před slovem začínajícím na jedinečnou souhlásku ve spisovné řeči vyslovuje vždy párová znělá (bez radosti [bez radosťi], nad javorem [nad javorem], přes led [přez let]), tedy Z + J = ZJ, N + J= ZJ. Ve všech ostatních kontextech, kdy slovům začínajícím na jedinečnou souhlásku nepředchází jednoslabičná předložka, ale jiný výraz, by se naopak měla vyslovit souhláska neznělá (pět raků [pjet rakú], moc let [moc let], lov jelenů [lof jelenú], hoď lano [hoť lano], až naprší [aš naprší]). Dané pravidlo lze zobecnit N + J = NJ, Z + J = NJ (k výslovnosti neslabičných předložek s, z viz Výslovnostní pravidla –⁠⁠⁠⁠ zvláštní případy spodoby znělosti).

Výslovnost typu *[pjed rakú], kdy se koncová neznělá hláska mění na znělou, a porušuje tak pravidlo N + J = NJ, se považuje za nespisovnou a je typická pro některé mluvčí z jihozápadních Čech, z Moravy a ze Slezska. Pro tento jev se někdy užívá poněkud nepřesného označení „moravská asimilace znělosti“. Jako oblastní ortoepické varianty některé příručky připouštějí také podoby typu [lov jelenú], [hoď lano], [až naprší], tedy kombinaci Z + J = ZJ, jiné publikace však i v těchto případech považují za spisovný výhradně výše uvedený proces Z + J = NJ, k čemuž se také přikláníme.