Přechylování obecných jmen (Skrýt)

Obecné poučení

Přechylováním rozumíme tvoření protějšků ženského rodu k výrazům rodu mužského, zcela výjimečně též tvoření výrazů rodu mužského k výrazům rodu ženského (viz bod 7). Kromě tvoření přechýlených výrazů pomocí přechylovacích přípon můžeme rodový protiklad vyjádřit také zcela odlišnými výrazy (bratr –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ sestra, strýc –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ teta apod.). V tomto výkladu se však budeme věnovat jen přechylování pomocí přípon, protože protiklady typu bratr –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ sestra v praxi nepůsobí potíže. Ani přechylování příponami nelze celkově označit za problematický jev, obtíže zpravidla působí jen některé skupiny pojmenování a právě těmto skupinám jsou věnovány následující výklady.

Přechýlená pojmenování lze na nejvyšším stupni obecnosti rozdělit do skupin podle základní přechylovací přípony a její rozšířené varianty: ‑ka (‑nka, ‑ovka), ‑ice (‑nice), ‑yně (‑kyně), ‑ová, ‑na (‑evna, ‑ovna, ‑ena, ‑ezna), ‑anda, např. pekařka, řidička, hraběnka, židovka, krasavice, čarodějnice, pracovnice, ministryně, přítelkyně, sportovkyně, švagrová, kněžna, carevna, královna, přadlena, princezna, vojanda. Přechylovací přípony se nejčastěji připojují k plnému kmeni mužského jména, někdy dochází před příponou k hláskovým změnám: spisovatel –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ spisovatelka, druh –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ družka, žák –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ žačka. Méně často bývá východiskem pro přechýlení zkrácený kmen mužského jména: cvičenec –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ cvičenka, samec –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ samice apod.

Kromě tvoření příponami se ženské protějšky mužských jmen mohou tvořit také prostým přechodem jména od mužského k ženskému skloňovacímu vzoru: kmotr –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ kmotra, magistr –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ magistra, blondýn –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ blondýna, vrátný –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ vrátná, hostinský –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ hostinská.

Typ princezna, komtesa, vikomtka, vikomtesa

Některé výrazy označující ženské nositelky šlechtických titulů jsou výjimečné tím, že se netvoří přímo od domácí mužské podoby, popř. mužskou podobu v češtině ani nemají. Byly přejaty z jiných jazyků, a proto v kmeni zachovávají hláskové skupiny cizojazyčných přechýlených výrazů: princ –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ princezna z něm. Princessin, komtesa z fr. comtesse.

Tvary vikomtka a vikomtesa jsou výsledkem odlišného překladu jednoho slova. Tento šlechtický titul je původem francouzský (vicomte) a přechýlená podoba ve francouzštině je vicomtesse. Do češtiny se vicomtesse obvykle přepisuje jako vikomtesa. Tvar vikomtka patrně vznikl automatickým přidáním přípony ‑ka k základovému slovu vikomt. Z hlediska slovotvorného můžeme použít analogii k výrazu comtesse –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ komtesa, a tedy užít vicomtesse –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ vikomtesa, ale zde je třeba dát pozor na významovou odlišnost. Francouzský výraz pro hraběte je comte, přechýlená podoba je comtesse, tedy hraběnka. Teprve v češtině získala počeštěná podoba komtesa význam neprovdané hraběcí dcery, proto comtesse nelze překládat do češtiny jako komtesa. Nejde tedy o dvojici stejného typu: hraběnka –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ komtesa a vikomtka –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ vikomtesa. V případě vikomtky a vikomtesy zůstává totiž význam stejný.

Přechylování názvů pracovních pozic, funkcí a titulů (předsedkyně, hejtmanka, chirurgyně/chiruržka, mistrová, radová, docentka apod.)

Označení pracovních pozic, které zastávají ženy, se v češtině rovněž přechylují, proto se běžně můžeme setkat s doktorkami, soudkyněmi, ředitelkami, prodavačkami, poslankyněmi, hejtmankami, dokonce i lídryněmi politických stran atd. Není žádný důvod tisknout např. na vizitku jméno a příjmení Jana Nováková a pod něj označení pracovní pozice obchodní ředitel, když máme v češtině k dispozici zažitou a plně funkční přechýlenou podobu ředitelka a když vizitka představuje zcela konkrétní osobu; spojitost jména a pracovní funkce je zde totiž velmi těsná. Užití nepřechýlené podoby je však tolerovatelné např. v různých seznamech zaměstnanců nebo pracovních pozic a jejich obsazení, kde je vazba jména a funkce méně těsná a důležitější je celkový přehled. Mužská podoba se totiž může vztahovat jak k jedincům mužského, tak i ženského pohlaví (mluvíme o tzv. generickém užití mužského rodu): vědci vynalezli nový preparát = vědci i vědkyně.

Obtíže někdy působí volba správné přechýlené podoby. Nejčastějšími případy jsou např. podstatné jméno chirurg, od nějž lze vytvořit podoby chirurgyně i chiruržka, dále psychiatr, u nějž SSČ kodifikuje pouze podobu psychiatryně, NASCS však uvádí podobu psychiatrička. Obě podoby jsou v úzu běžné, neodmítali bychom ani jednu z nich. Podobně např. strážník/strážmistr má náležité přechýlené podoby strážnice/strážmistryně. Přechýlená podoba strážnice je však homonymní s týmž výrazem, který nese význam ‚budova či místnost pro stráž‘. Podobně nejednoznačná, a tudíž patřící spíše do oblasti jazykových žertů a hříček je přechýlená podoba pokladnice od pokladník. Od podstatného jména mistr tvoříme přechýlené podoby mistryně i mistrová, avšak tyto podoby se významově liší. Výrazem mistrová označujeme ženu provozující nějaké řemeslo (krejčovská mistrová) nebo přední dělnici v továrně, popř. manželku mistra. Jako mistryni naopak označíme ženu dosahující mimořádných úspěchů či disponující určitým talentem, nadáním (mistryně světa ve skoku do dálky, mistryně povídkového žánru).

Rozpaky, zda lze přechýlenou podobu vůbec užít, často vzbuzuje tvar radová, k němuž lze podotknout, že je z čistě jazykového hlediska naprosto v pořádku. Důvody rozpaků při užití jsou mimojazykové a mají kořeny v prvorepublikovém označení žen podle manželovy funkce. Představy žen z filmů pro pamětníky, které se nám vybaví ve spojitosti s označením paní radová, přijímání označení radová poněkud zpomalují. Protože ale přibývá žen, které tuto funkci (v různých oblastech) vykonávají, oslovení paní radová se vžívá, a to např. ve spojeních policejní radová, zdravotní radová, obchodní radová. Doporučujeme jej užívat bez předsudků.

Bez obtíží lze též přechylovat akademické a vědecké tituly: bakalářka, magistra, inženýrka, doktorka, docentka, profesorka, kandidátka věd apod. Starší způsob titulování typu *paní docent Nováková, *paní doktor Hrabáková je zcela překonaný a dnes se už běžně neužívá.

Přechylování vojenských a policejních hodností (strážmistryně, poručice, majorka apod.)

Z jazykového hlediska rozhodně doporučujeme přechylovat i vojenské a policejní hodnosti: strážmistryně, vojínka, desátnice, praporčice, poručice, majorka, generálka apod. Ženu, která má určitou vojenskou hodnost, ve spisovném a neutrálním projevu oslovíme např. (paní) kapitánko Nováková, nikoli *(paní) kapitáne Nováková, vyznamenání předáme desátnici Novákové, praporčici Novotné, nikoli *desátníkovi Novákové, *praporčíkovi Novotné apod. Pravidelně přechýlené podoby vojenských hodností, jako vojínka, praporčice, majorka atd., najdeme i v běžných slovnících. O zkratkách vojenských a policejních hodností viz Zkratky titulů a hodností.

Typ kongresmanka, megalomanka

Přechýlené podoby s ‑manka nejsou v češtině nové, již několik desetiletí máme např. zcela pravidelně a systémově utvořenou dvojici rekordman –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ rekordmanka. Analogicky se tvoří i novější pojmenování, tedy např. kongresmanka, supermanka. Někdy se objevují námitky, že bychom měli respektovat způsob, jakým se tvoří přechýlené podoby tohoto typu ve výchozím jazyce, tj. v angličtině. Slovo man, které do těchto složenin vstupuje, totiž znamená ‚muž‘ nebo ‚člověk‘ a funkci přechýlené podoby v angličtině plní složeniny se slovem woman –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ ‚žena‘ (např. postwoman). V češtině však o správném způsobu tvoření rozhoduje slovotvorná analogie, proto přechylujeme kongresman –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ kongresmanka, jazzman –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ jazzmanka atd.

Stejným způsobem se tvoří i přechýlené podoby názvů nositelů vlastností utvořené od slov zakončených na ‑manie: megaloman –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ megalomanka, erotoman –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ erotomanka, kleptoman –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ kleptomanka.

Přechylování obyvatelských jmen (měšťanka, venkovanka apod.)

Přechýlená obyvatelská jména utvořená od obecných jmen bývají nejčastěji zakončena na ‑anka: měšťanka, vesničanka, venkovanka, ostrovanka apod. Mimo spisovný jazyk obvykle stojí přechýlené podoby na ‑ačka: měšťačka; součástí spisovného jazyka bývají jen ojediněle: horačka. O přechylování obyvatelských jmen tvořených od vlastních jmen (Češka, Řekyně apod.) viz Tvoření obyvatelských jmen.

Opačné přechylování (vdova –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ vdovec)

Zcela ojedinělé jsou případy opačného přechylování, tj. tvoření mužské podoby od podoby ženské: vdova –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ vdovec, modelka –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ model.

Dělení slov na konci řádku (Skrýt)

Slova dělíme v psaném textu z ryze praktických důvodů. Je přitom důležité si uvědomit, že dělení slov v písmu na konci řádku není vždy totožné s členěním slov na slabiky v mluvené řeči (viz Slabika) nebo například s morfematickým členěním slov (viz Morfematika). Vzhledem k tomu, že se pokyny pro dělení slov v různých příručkách liší, rozhodli jsme se zde pro co nejjednodušší, a hlavně pokud možno pravidelný způsob dělení. To má za následek, že se často s řešením v jiných příručkách rozcházíme (obvykle tak, že připouštíme méně možností dělení). V souvislosti s tím upozorňujeme, že si naše řešení neklade za cíl být autoritativní a že jiný způsob dělení není nutně chybný. Jinými slovy: ačkoliv doporučujeme řídit se při dělení slov níže uvedenými pravidly, nevylučujeme případné jiné možnosti.

Možná místa, kde lze slovo dělit, tradičně označujeme spojovníkem. Napíšeme‑li například ko‑s‑me-ti-ka, znamená to, že můžeme slovo dělit po písmenech ko‑, kos‑, kosme‑ a kosmeti‑.

Dělení slova na konci řádku se naznačí spojovníkem, např. kra‑|bice. Pokud řádek končí spojovníkem vyžadovaným pravidly pravopisu (viz např. spojovník ve slovech ping-pong, technicko-ekonomický) a část slova za spojovníkem pokračuje na následujícím řádku, zopakuje se spojovník rovněž na začátku tohoto řádku, např. ping‑|‑pong. Podrobněji o spojovníku viz Spojovník.

Základní pravidla dělení slov

1. V češtině dělíme pouze slova víceslabičná. Jednoslabičná slova, a to i ta, která se zapisují více písmeny (pštros, vstříc), nedělíme.
2. Nedělíme zkratky (MUDr., FAMU, USA, např., apod., genpor. atd.).
3. Nedělíme dvouslabičná slova, jejichž první slabiku tvoří jednoduchá samohláska (oběd, Ivan, éter, Ústí). Podobně neoddělujeme počáteční samohlásku ani u víceslabičných slov, např. Af-ri-ka, as‑t‑ro-naut, ús‑tec‑ký, ame-ric‑ký, elek‑t‑ro (viz bod 2.1a).
4. Slova, jejichž první písmeno je připojeno pomocí spojovníku, nedělíme v místě spojovníku (tj. e‑mail nedělíme vůbec, e‑mailový dělíme pouze za slabikami mai a lo: e‑mai‑lo‑vý, x‑násobný pouze za slabikami ná a sob: x‑ná‑sob‑ný, H‑vazba pouze za slabikou vaz: H‑vaz-ba).
5. Pozor je třeba dávat na souhlásky l a r. Pokud jsou v slabikotvorném postavení, pracujeme s nimi při dělení stejně, jako by šlo o samohlásky (např. dělíme me-tr stejně jako me-ta, osr‑dí stejně jako osu‑dí). V případě, že souhlásky l a r nejsou ve slabikotvorném postavení, pracujeme s nimi jako se (specifickými) souhláskami (viz bod 2.3 a bod 2.4).
6. Slova se primárně dělí podle slabičných hranic. Například slovo mladý má dvě slabiky (mla a dý), dělíme je tedy jedině mla‑dý (upozorňujeme, že slabika je zvuková jednotka, nikoliv grafická –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ například jméno Jacques [žak] představuje pouze jednu slabiku a nedělí se). U řady slov (např. u těch, kde za sebou následuje několik souhlásek) však nejsme schopni slabičnou hranici s jistotou identifikovat.
7. Sekundárně je důležitá rovněž slovotvorná stavba slova (viz Morfematika).

Způsob dělení, který zde představujeme, zohledňuje v tomto směru především předpony (např. na‑, po‑, roz‑, do‑) a hranici mezi dvěma částmi složenin (např. prosto|pášný, velko|statek, mnoho|násobný, troj|stěžník). Přípony jsou zohledňovány minimálně –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ především z toho důvodu, že schopnost jejich bezchybného rozpoznání nelze obecně předpokládat.

Konkrétní způsoby dělení

Předpony

1. Pokud má slovo slabičnou, ale jednopísmennou předponu, neoddělujeme ji, např. úspěch, uspět, obra-na, ochrán‑ce. Pokud po této předponě následuje souhlásková skupina čt, můžeme slovo dělit po č: úč‑to-vat.
2. Pokud má slovo slabičnou vícepísmennou předponu, provádíme dělení za ní (rovněž u latinských a řeckých předpon), a to i v případech, kdy jí předchází jednopísmenná předpona. Například slovo podraz dělíme pouze pod-raz, nikoli *po-draz (což by bylo z hlediska slabičného přijatelné). Další příklady: vy-hrá‑vat, po‑čkat, do‑čkat, se‑čkat, vy‑ční‑vat, ve-dle, po-dle, du-pli-ko-vat, kom-pli-ko-vat, kom-pli-ka-ce, ex-pli-ka-ce, kon-gre-ga-ce, kon-sti-tu-ce, in-spek-tor, in-spek-ce, de-kla-ma-ce, re-kla-ma-ce, re-kvi-zi-ta, roz-tr-hat, pod-trh-nout, od-po‑vě‑dět, zod-po‑vě‑dět, po-chy-bit, zpo-chyb-nit, upo-za-dit.
3. Pokud má slovo dvě předpony, přičemž první je slabičná a druhá neslabičná, dělíme vždy po první předponě a druhou předponu přiřazujeme k druhé slabice, např. po-změ‑ňo‑vat, po-zdr‑žet, po-zvra-cet, na-zpa‑měť, vy-zvě‑dač, vy-zbro-jo-vat.
4. Pokud má slovo dvě předpony, přičemž první je slabičná a druhá je tvořena samohláskou, dělíme pouze po první předponě, např. po-uka-zo-vat, po-upra-vit, ne-uspět, na‑úč‑to-vat.
5. Pokud má slovo dvě jednopísmenné předpony, dělíme po druhé předponě: zú‑rod-nit, zú‑ro‑čit, zú‑pl-na, us-my‑s‑let, zo-hyz-dit. Následuje‑li po druhé předponě skupina čt, můžeme slovo dělit i po č: zú‑č‑to-vat.
6. Pokud jde etymologicky o předponu, která však pro dnešní mluvčí není zřetelná, je možné připustit i takové dělení, jako by se o předponu nejednalo, např. pro‑d‑chnout, na‑d‑chnout, na‑d‑šený, di‑p‑lom, pro‑b‑lém, de‑s‑pekt, re‑s‑pekt.

Dvě a více samohláskových písmen vedle sebe

1. Stojí‑li na začátku slova nebo části složeniny nebo po předponě písmena označující dvojhlásku, dělíme za nimi, např. au-to-mo-bil, bez-eu-ro‑vý, nej-au-to-ri-ta-tiv‑něj‑ší.
2. Nacházejí‑li se vedle sebe dvě samohlásková písmena (případně více), která jsou rozdělena morfematickým švem (a nejde přitom o šev příponový ani koncovkový), pak dělíme na švu. Například slovo reakce má předponu re‑, po které následuje ‑akce, proto dělíme pouze re-ak-ce, nikoli *rea-kce. Další příklady: pra-vo‑úh‑lý, re-edi-ce, pa-le-on-to-lo-gie, re-ab-sorp-ce, re-ago-vat, ra-dio-apa‑rát, spo-lu-au-tor, dvou-oca‑sý, dvou-eu-ro‑vý, aqua-ae-ro-bik, vy-au-to-vat.
3. Nacházejí‑li se vedle sebe dvě samohlásková písmena (případně více), která nejsou rozdělena morfematickým švem nebo jsou rozdělena příponovým či koncovkovým švem, nerozdělujeme je, např. lou-ka, bě‑houn, sau-na, re‑s‑tau-ra-ce, pseu-do-nym, pneu-ma-ti-ka, neon, fluid‑ní, in-du‑s‑t‑ria‑li-za-ce, ra‑dium, gé‑nius, ak-tuál‑ní, reá‑lie, olym-piá‑da, ev-ro-pei‑s‑mus, ra‑gúo‑vý, rag-byo‑vý, re‑léo‑vý, kal-ció‑za, pe-ruán‑ský, per-pe-tuum, he‑b‑rai‑s‑tic‑ký, maoi‑s‑mus, fó‑liov‑ník.

Skupina souhláska + l v jiné než slabikotvorné pozici

1. Pokud před l v neslabikotvorné pozici stojí s/š/d a před nimi není morfematický šev (předponový nebo mezi dvěma složkami složeniny), můžeme dělit jak před l, tak před s/š/d. V praxi doporučujeme spíše dělit před l –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ lépe např. svis‑lý než svi-slý. Další příklady: po-vi‑d‑la, my‑š‑len-ka, my‑s‑let, mo‑d‑li-teb-na, pra‑d‑le-na, ko-va‑d‑li-na, vi‑d‑le, je‑d‑le, kap‑s‑le (v případě, že předchází šev, dělíme na švu: po-slat, vy-dla-bat, troj-sla-bič‑ný).
2. Pokud před l stojí jiná souhláska než s/š/d, dělíme vždy před l, např. ber-la, kuk-la, ram‑li-ce, re-pub‑li-ka, jeh‑li‑čí, ryng-le, pent-le, žong‑lér, bib‑lio‑té‑ka, bub‑li-na, deb‑li‑s‑ta, pub‑li-ka-ce, kob‑li-ha, ang‑li‑s‑ti-ka, cyk‑li‑s‑ti-ka, cyk-lus, emb‑lém, bet‑lém, cih-la, truh-la.

Skupina souhláska + r v jiné než slabikotvorné pozici nebo ř

1. Předchází‑li r/ř jakákoli souhláska a té předchází samohláska, kterou začíná slovo, dělíme jedině před r/ř, např. Od-ra, at-rium, ad-re-sa, ot-rok, ob‑ří.
2. Předchází‑li r/ř jakákoli souhláska a té nepředchází samohláska, kterou začíná slovo, dělíme buď před r/ř, nebo před předchozí souhláskou, např. ze‑b‑ra, na-mo‑d‑řit, stří‑b‑řen-ka, cu‑k‑ro‑ví, cu‑k‑ro‑vý, ima‑t‑ri-ku-la-ce, ka-te‑d‑rá‑la, ko‑p‑re-ti-na, ma‑k‑re-la, mi‑g‑ra-ce, emi‑g‑ra-ce, imi‑g‑ra-ce, mi‑g‑ré‑na, pa‑p‑ri-ka, vi‑t‑rí‑na, ru‑b‑ri-ka, re-pa‑t‑ria-ce, ne‑k‑ró‑za, mi‑k‑rob.
3. Předchází‑li r/ř jakákoli souhláska, které předchází morfematický šev (předponový nebo mezi dvěma složkami složeniny), dělíme na švu, např. po-krá‑tit, te-le-gra-fo-vat, troj-hran‑ný, vy‑křik-nout.
4. Případy, kdy r/ř předchází více souhlásek, viz bod 2.6 a bod 2.8.

Skupina s/š + souhláska

1. Není‑li přítomen morfematický šev (předponový nebo mezi dvěma složkami složeniny), pak je možné dělit spojení samohláska‑s/š‑souhláska-samohláska nebo souhláska‑s/š‑souhláska-samohláska buď po s/š, nebo před s/š, např. ta‑š‑ka, lá‑s‑ka, má‑s‑lo, ou‑š‑ko, zkou‑š‑ka, whi‑s‑ky, če‑š‑ti-na, ma-te-ria‑li‑s‑ta, hle-di‑s‑ko, lo‑ži‑s‑ko, Če‑s‑ko, ra-kou‑s‑ký, me-cha-ni‑s‑mus, ho‑s‑po-da, ob-ho‑s‑po-da‑řo‑vat, ko-re‑s‑pon-den-ce, ko‑s‑me-ti-ka, ko‑s‑mos, vi‑s‑kó‑za, vla‑s‑ti-zra-da, vla‑š‑tov-ka, mu‑š‑ke-ta, mu‑š‑kát, pře‑s‑ný, pol‑š‑tář, pr‑s‑kat.
2. Případy, kdy je s součástí skupiny tří a více souhlásek za sebou v blízkosti předpony či přípony (např. pastva, vrstva, Karlovarsko, mužstvo), viz bod 2.8.

Skupina samohláska/souhláska + str/štr/stř

1. Pokud není koncové r ve slabikotvorné pozici, můžeme dělit před s/š, před t i před r/ř, např. re-gi‑s‑t‑ro-vat, rej‑s‑t‑řík, fi‑š‑t‑rón, men‑s‑t‑rua-ce, no‑s‑t‑ri-fi-ko-vat, se‑s‑t‑ra.
2. Pokud je koncové r ve slabikotvorné pozici, dělíme před nebo po s, např. re-gi‑s‑tr, vel-mi‑s‑tr.

Skupina samohláska-souhláska-souhláska-samohláska

1. Není‑li přítomen morfematický šev (předponový nebo šev mezi dvěma složkami složeniny) a nejde‑li o výše uvedené případy, pak dělíme pouze mezi dvěma souhláskami, např. dok-tor, lé‑čeb-na, far‑mář, pa-ra-dig-ma, prac-ka, děl‑nic‑ký, je-de‑nác‑tý, šle-hač‑ka, teč‑ka, ma-nu-fak-tu-ra, re-dak-ce, klep-to-man, fron-ta, cel-ta, šach-ta, an-tik-va, re-cen-ze, fi-nan-co-vat, lep-tat, čer-pat, na‑jíž‑dět, lek-nout, ko-nej‑šit, vá‑noč‑ka, va‑jíč‑ko, bom-bar-do-vat, čer-ven-ka, deh-to-vat, dis-cip‑lí‑na, fa-ryn-gi-ti-da, la-ryn-gi-ti-da, ha-zar-do-vat, kom-pen-zo-vat, tak-ti-ka, per-so‑nál, sar-din-ka, záz‑vor-ka, man-do‑lí‑na, rek-ti-fi-ka-ce, ser-pen-ti-na, lak‑tó‑za, fruk‑tó‑za, sy-nek-do-cha, tram-po‑lí‑na, trum-pe-ta, stor-no, pach-to-vat, chod-ba, jiz-ba, vá‑len-da, plaz-ma, tře‑š‑ňov-ka.
2. Je‑li přítomen morfematický šev (předponový nebo mezi dvěma složkami složeniny), dělíme na švu, např. po-dvoj‑ný, troj-zu-bec.

Skupiny tří souhlásek v blízkosti přípony nebo předpony

1. V případě skupiny tří (případně i více) souhlásek v blízkosti přípony nebo předpony respektujeme morfematický šev, např. ob-struk-ce, de-struk-ce, šťast‑ný, vlast-nit, účast-nit, vlast‑ník, ctnost‑ný, past-va, ja-kost‑ní, mlask-nout, prsk-nout, hráč‑ský, je-de‑náct-ka, ptac-tvo, děl‑nic-tvo, za-hrad-nic-tví, ab-sorp-ce, muž‑stvo, muž‑ství, bo-hat-ství, vrst-va, fi-na‑list-ka, pro-pust-ka, re-dun-dant‑ní, zmáčk‑nout, folk-lor, port-mon-ka, prázd‑ný, je-višt‑ní, hand‑líř, hr-din-skost, lid-skost, arab‑šti-na, ma‑ďar‑šti-na, rom‑šti-na, Ark-ti-da, Ja-pon-sko, Kar-lo-var-sko.
2. Pokud morfematický šev není zřetelný, je možné dělit více způsoby, např. cen‑t‑rum, cen‑t‑ra‑li-zo-vat, kon‑t‑ra, elek‑t‑ři‑na, fil‑t‑ro-vat, fil‑t‑rát, kon-cen‑t‑ra-ce, cen‑t‑ro-vat, Pan‑k‑rác, spek‑t‑rum, ji‑s‑k‑ři‑vost, man‑d‑ra-go-ra, mean‑d‑ro-vat, an‑t‑ro-po-log, pa‑lin‑d‑rom, mop‑s‑lík, pam‑f‑let, Mo‑s‑k‑va, mi‑k‑ro-elek‑t‑ro-nic‑ký.

Zakončení na ‑ční

1. Pokud zakončení ‑ční předchází samohláska, dělíme stejně jako výše uvedenou skupinu samohláska-souhláska-souhláska-samohláska, např. agi-tač‑ní, pro-pa-gač‑ní.
2. Pokud předchází souhláska, dělíme před č, např. ak‑ční, re-dak‑ční, erup‑ční, re-ne-san‑ční.

Zdvojené souhláskové písmeno

1. Pokud zdvojené souhláskové písmeno nestojí na morfematickém švu a zároveň jsou v jeho okolí samohlásky, můžeme dělit buď před zdvojeným souhláskovým písmenem, nebo uvnitř něj, např. Ba‑r‑ran-dov, base-ba‑l‑lo‑vý, ra‑l‑lye, re‑g‑gae.
2. Pokud se zdvojené souhláskové písmeno nachází na švu (včetně příponového), dělíme na švu, např. ka-men‑ný, roz-zlo-bit.
3. Pokud po zdvojeném souhláskovém písmenu následuje souhláska, dělíme po zdvojeném souhláskovém písmenu, např. Pyrr-hos, Priess-nitz, grizz-ly.

Dělení podle slabik ve výslovnosti

Slova, která se vyslovují jinak, než píšou, dělíme primárně podle slabik ve výslovnosti. Například slovo pétanque má ve výslovnosti dvě slabiky [pe-tank], dělíme proto jedině pé‑tanque. Další příklady: Bridge-town [brič‑taun], bridge-town-ský [brič‑taun-skí], me-ga-byte [me-ga-bajt], ver-saille-ský [ver-saj-skí], mc-do-nal-di-za-ce [mek-do-nal-dy-za-ce], bit-coin [bit-kojn], ale bit-coi-no‑vý [bit-koj-no‑ví]. Sekundárně však platí i výše uvedené zásady. Například slovo Henriette [án‑ri-jet], které má ve výslovnosti tři slabiky, dělíme pouze Hen-riette, protože dvě samohlásky vedle sebe (jinde než na švu) neoddělujeme.

Skloňování ženských jmen vzoru „žena“ – 2. p. mn. č. (Skrýt)

Obecné poučení

Ve 2. p. mn. č. podstatných jmen skloňovaných podle vzoru „žena“ dochází u některých jmen k vsouvání ‑e‑, u jiné skupiny jmen pak ke krácení či změně kořenové samohlásky. Oba jevy jsou popsány v mluvnicích, ale jednoznačné zásady stanovit nelze, proto je i následující přehled pouze orientační. Upozorňujeme, že se někdy v příručkách setkáváme s rozdílným řešením, proto je při posuzování variant namístě tolerance.

Vkladné ‑e‑

Ve 2. p. mn. č. podstatných jmen skloňovaných podle vzoru „žena“ je nulová koncovka, u některých jmen se tak po odstranění ‑a dostává na konec slova obtížně vyslovitelná souhlásková skupina. Proto se mezi členy těchto skupin vsouvá vkladné ‑e‑. Podmínky tohoto jevu lze však stanovit jen v hrubých rysech, v praxi se u některých slov setkáváme s kolísáním.

Jednoslabičná slova

Jednoslabičná podstatná jména a jejich odvozeniny mají ve 2. p. mn. č. vkladné ‑e‑ pravidelně: hra –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ her (proher), kra –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ ker, mzda –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ mezd, msta –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ mest (tvar je teoretický, v praxi se neužívá).

Víceslabičná slova

Víceslabičná slova se skupinou alespoň tří souhlásek

Víceslabičná jména se skupinou alespoň tří souhlásek mají ve 2. p. mn. č. vkladné ‑e‑ pravidelně: bavlnka –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ bavlnek, čtvrtka –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ čtvrtek, dršťka –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ drštěk, jiskra –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ jisker, kostra –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ koster, kůstka –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ kůstek, pastva –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ pastev, sestra –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ sester, tundra –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ tunder, vrstva –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ vrstev, vyjížďka –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ vyjížděk; výjimkou je pomsta –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ pomst.

Víceslabičná jména se skupinou dvou souhlásek

U víceslabičných jmen se skupinou dvou souhlásek nelze jednoznačně platné zásady stanovit.

Vkladné ‑e‑ bývá obvyklé před souhláskami b, k, l, m, n, r, v, ale nikoli u některých přejatých slov: kresba –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ kreseb, malba –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ maleb, orba –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ oreb, volba –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ voleb (ale bomba –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ bomb, plomba –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ plomb); kuchařka –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ kuchařek, lebka –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ lebek, loďka –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ loděk, občanka –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ občanek, oháňka –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ oháněk, sirka –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ sirek (ale banka –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ bank); cihla –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ cihel, jehla –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ jehel, metla –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ metel, modla –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ model, truhla –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ truhel; firma –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ firem, forma –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ forem, helma –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ helem, palma –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ palem, šelma –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ šelem; kašna –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ kašen, kněžna –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ kněžen, kůlna –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ kůlen, putna –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ puten, učebna –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ učeben; cifra –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ cifer, jikra –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ jiker, libra –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ liber, souhra –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ souher, zebra –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ zeber; barva –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ barev, jizva –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ jizev, larva –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ larev (ale konzerva –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ konzerv, rezerva –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ rezerv, salva –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ salv, želva –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ želv).

U jmen na ‑da, ‑fa, ‑cha, ‑pa, ‑sa, ‑ša, ‑ta, ‑za se vkladné ‑e‑ zpravidla nevyskytuje: garda –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ gard, hvězda –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ hvězd, pravda –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ pravd, vražda –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ vražd; harfa –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ harf, nymfa –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ nymf; archa –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ arch, valcha –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ valch; lampa –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ lamp, pumpa –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ pump, rampa –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ ramp, škarpa –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ škarp (ale výspa –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ výsep); elipsa –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ elips, římsa –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ říms (ale kapsa –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ kapes); gejša –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ gejš; celta –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ celt, cesta –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ cest, fakulta –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ fakult, fronta –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ front, krypta –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ krypt, lišta –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ lišt, aorta –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ aort, plenta –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ plent, sekta –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ sekt (ale buchta –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ buchet, plachta –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ plachet, šachta –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ šachet); brynza –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ brynz, burza –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ burz.

Slova se slabikotvorným r, l v první slabice vkladné ‑e‑ nemají: črta –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ črt, chrpa –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ chrp, mlha –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ mlh, mrcha –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ mrch, slza –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ slz, sprcha –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ sprch, srha –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ srh, vrba –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ vrb.

U některých jmen jsou možné oba tvary: jachta –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ jachet/jacht, kruchta –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ kruchet/krucht. Většinou je jeden z nich frekventovanější (např. tvar jachet je mnohem hojnější než tvar jacht).

Krácení kořenové samohlásky

Při skloňování podstatných jmen, zejména dvouslabičných, která mají v první slabice dlouhou samohlásku, docházelo v minulosti k pravidelnému krácení této samohlásky, popř. k její změně. Krácení se týká pouze samohlásek á, í: vrána –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ vran, bába –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ bab, chvála –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ chval, jáma –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ jam, sláma –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ slam; lípa –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ lip, síla –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ sil; mění se í → ě, ou → u: míra –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ měr, díra –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ děr; houba –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ hub, smlouva –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ smluv, moucha –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ much, touha –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ tuh.

Vedle 2. p. mn. č. dochází u některých slov ke krácení i ve 3., 6. a 7. p. mn. č. a 7. p. j. č., v těchto pádech pak bývají dvě možnosti: brána –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ bran, branám/bránám, branách/bránách, branami/bránami, branou/bránou; žíla –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ žil, žilám/žílám, žilách/žílách, žilami/žílami, žilou/žílou; dráha –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ drah, drahám/dráhám, drahách/dráhách, drahami/dráhami, drahou/dráhou (ale např. u odvozeného slova autodráha se tvary s krátkým ‑a‑ v podstatě neužívají).

Dnes se stále silněji prosazuje tendence, aby k takovému krácení nedocházelo, tzn. aby všechny tvary měly stejnou kořenovou samohlásku. Běžně užívané staré výrazy si toto krácení podržují ve 2. p. mn. č.: bába –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ bab, žába –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ žab. U slov novějších buď ke krácení nedochází (kláda –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ klád, žláza –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ žláz, bříza –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ bříz, hlíza –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ hlíz), nebo se vyskytují tvary obojí: jáhla –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ jáhel i jahel, slíva –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ slív i sliv, mísa –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ mís i mis.

Ke krácení nedochází, pokud po dlouhé samohlásce následuje skupina souhlásek: brázda –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ brázd, svíčka –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ svíček; u víceslabičných slov: zahrádka –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ zahrádek, katedrála –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ katedrál. Přejatá slova obvykle nekrátí: káva –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ káv, slída –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ slíd.

Ke krácení nedochází u é, ó, ý, ú/ů (často jde o přejatá slova): sféra –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ sfér, céva –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ cév; póza –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ póz, móda –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ mód; rýha –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ rýh, dýka –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ dýk; kúra –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ kúr, můra –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ můr. Změna ů → o je dnes již neživá: fůra –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ fůr, zastarale for.

Řada zkrácených nebo změněných tvarů se udržuje v ustálených spojeních: plnou parou, pustit žilou, značnou měrou, šetřit silami; ojediněle je zde i významový rozdíl: svou ránou se příliš nezabýval × skolil ho jednou ranou; celou vahou své osobnosti × s tou váhou nehýbejte.

Rozdílů se tedy využívá k významovému nebo stylovému rozlišení, varianty se zkrácenou samohláskou bývají často knižní.

Velká písmena – organizace (státy, správní oblasti, zastupitelské sbory, ministerstva, školy, divadla apod.) (Skrýt)

Obecné poučení

Některá pojmenování, která jsou od původu obecná (např. policie, armáda, obchodní banka, archeologický ústav, ministerstvo financí, vlastivědné muzeum, horská služba), mohou být zvolena i za oficiální název konkrétní organizace. Často se k nim připojuje nějaká specifikace, např. Policie České republiky, Archeologický ústav AV ČR, v. v. i., Horská služba České republiky. V takovém případě je namístě psát velké písmeno. Pokud není uveden celý oficiální název nebo se obecné pojmenování shoduje s oficiálním názvem instituce, pak vždy záleží na tom, co má píšící na mysli: zda jen signalizuje druh činnosti vyplývající z daného pojmenování, nebo zda mu jde o instituci, která se tak jmenuje (viz též bod 5.4).

Pro náležitý způsob psaní je třeba znát oficiální název dané organizace/instituce. Bohužel žádný seznam oficiálních názvů všech institucí neexistuje. Pokud jde o texty právní povahy, doporučujeme, aby si pisatelé daný způsob psaní ověřili u příslušné organizace; nelze totiž spoléhat pouze na internet, a to ani na oficiální stránky dané organizace, neboť ani tam nemusí být uváděn správně. Nelze se ani opírat o podoby v živnostenském rejstříku, rejstříku ekonomických subjektů atp. Závazný je pouze zápis v obchodním rejstříku a v něm lze nalézt jen názvy soukromých firem. Pokud jde o veřejné instituce, jejich oficiální název stanovuje zákon (např. názvy vysokých škol, ministerstev, soudů) či zřizovací listina (např. názvy základních škol).

Veřejnoprávní organizace a instituce v převážné většině dodržují obecná pravopisná pravidla. Pokud jde o firmy soukromé, mnohdy se od obecných pravidel odchylují (ExMise Public Relation, BoDi atd.). Neexistuje totiž žádný právní předpis, který by nařizoval, aby se firmy do obchodního rejstříku zapisovaly v souladu s platnými pravopisnými zásadami. Na druhou stranu neexistuje ani právní předpis, který by přikazoval, aby v novinách, v telefonních seznamech atp. byly užívány jen ty podoby, které jsou uvedeny v obchodním rejstříku. Lze však doporučit, aby v právních textech (ve smlouvách, dohodách atp.) byly užity ty podoby, které jsou uvedeny v obchodním rejstříku.

Jestliže je v obchodním rejstříku jméno firmy uvedeno s malým písmenem, není to důvod pro to, aby se tak psalo na začátku větného celku. Psaní malého písmena na začátku větného celku totiž porušuje jedno ze základních syntaktických a pravopisných pravidel. Pokud je nezbytně nutné uvést v textu právní povahy firemní jméno na prvním místě ve větě, doporučujeme předsunout před něj určité obecné jméno (firma, společnost atp.).

Pro psaní názvů států, správních celků a organizací/institucí platí následující obecná pravidla.

Ve víceslovných názvech tvořených spojením přídavného jména (přídavných jmen) a podstatného jména píšeme s velkým písmenem jen první přídavné jméno (Česká republika, Evropská unie, Evropský parlament, Komerční banka, Česká pojišťovna, Národní muzeum, Národní technické muzeum, Občanská demokratická strana, Česká tisková kancelář, Ústřední vojenská nemocnice atp.). Při obráceném slovosledu se píše velké písmeno u prvního výrazu: Matice česká. (O jednoslovných zástupných názvech typu Unie, Parlament viz Velká písmena –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ zástupné názvy.)

V oficiálních názvech začínajících podstatným jménem se píše velké písmeno většinou jen u něj: Pobřeží slonoviny, Kruh přátel českého jazyka.

K psaní velkých písmen u dalších slov musí být nějaký důvod (součástí názvu je vlastní jméno, např. název (části) města/obce: Magistrát hlavního města Prahy, viz bod 5.5).

V názvech obsahujících spojení dvou podstatných jmen v 1. p. se první píše s velkým písmenem tehdy, je‑li součástí oficiálního názvu: Galerie Vltavín, Divadlo Ungelt, Nadace Partnerství, Nakladatelství Olympia. Je‑li před první jméno umístěno přídavné jméno, píše se s velkým písmenem a podstatné jméno s písmenem malým: Kulturní dům Zahrada. Pokud není součástí vlastního názvu, píše se s malým písmenem: nakladatelství Albatros, nadace Dobrý anděl, spolek Kašpar.

U názvů organizací a institucí opakovaně se vyskytujících v jednotlivých správních celcích, jako jsou městské/obecní a jiné úřady, soudy, školy atp., se velké písmeno píše tehdy, je‑li užit oficiální název. Ten může mít různou podobu, viz jednotlivé pojmenovací typy.

Psaní nepřeložených názvů zahraničních firem by mělo být shodné s psaním těchto názvů ve výchozím jazyce: Royal Air Force, British Airways. V přeložených názvech je pak třeba se řídit českými pravopisnými zásadami.

Následující výklad je zaměřen především na ta pojmenování, na jejichž způsob psaní se uživatelé češtiny ptají opakovaně.

Názvy současných států

Oficiální politické názvy současných států bývají víceslovné a velké písmeno se píše většinou jen u prvního slova: Česká republika (o názvu Česko viz Česko), Slovenská republika, Spojené státy americké, Dánské království, Pobřeží slonoviny. Velké písmeno či velká písmena u dalších slov se píšou tehdy, jsou‑li vlastními jmény: Spolková republika Německo, Spojené království Velké Británie a Severního Irska nebo pro významové rozlišení: Černá Hora –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ na rozdíl od Černá hora (= název hory).

Při obráceném slovosledu se píše s velkým písmenem první slovo: Česká republika –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Republika česká, Dánské království –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Království dánské.

Názvy současných správních oblastí

Názvy krajů

Dvanáct názvů krajů je tvořeno spojením přídavného a podstatného jména. Velké písmeno se píše pouze u přídavného jména, a to i při obráceném slovosledu: Středočeský kraj (kraj Středočeský), Královéhradecký kraj (kraj Královéhradecký), Olomoucký kraj (kraj Olomoucký) atp. Podoba dvou je jiná. Prvním z nich je Kraj Vysočina (od 1. 8. 2011 je slovo kraj součástí názvu), druhým hlavní město Praha (viz Velká písmena –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ obce, města, městské části, sídliště a čtvrti).

Názvy okresů

V názvech okresů se výraz okres píše s malým písmenem: okres Praha‑západ, okres Nymburk.

Názvy regionů, mikroregionů, svazků obcí, euroregionů

Názvy regionů, mikroregionů, svazků obcí a euroregionů tvoří nový pojmenovací typ správních celků. Podle zákona o obcích se totiž jednotlivé obce mohou spojovat ve větší celky. O tom, jak má název takového celku znít, se zákon nezmiňuje. Na internetu lze najít názvy velmi rozdílné, a to co se týče obsahu i formy. Některé názvy výrazy mikroregion, svazek obcí atp. vůbec neobsahují: Borsko, Jihlavsko, Pramen Nisy, Pod Páperkem, Centrum Železných hor, Sedmihoří‑Valcha, Západ Českého středohoří –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Poohří, v jiných jsou připojeny až za vlastní jméno: Blaník –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ svazek obcí v Louňovicích, Jilemnicko –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ svazek obcí, v dalších stojí na prvním místě (spojení (dobrovolný) svazek obcí často ve zkratce): mikroregion Bouřlivák, dobrovolný svazek obcí Vltava, SO Jesenicko.

Na základě obecných pravopisných zásad by se spojení, jejichž součástí jsou výrazy region, mikroregion, svazek obcí atp., měla psát takto:

1. Spojení výrazů region, mikroregion, (dobrovolný) svazek obcí, sdružení + 1. p. podstatného jména

   Jestliže stojí výrazy region, mikroregion, (dobrovolný) svazek obcí, sdružení atp. na prvním místě a za nimi následuje výraz v 1. p., považujeme je za obecná pojmenování a měly by se psát s malým písmenem: region Praha (Moravskoslezsko, Severozápad, Severovýchod, Jihozápad, Jihovýchod), mikroregion Olešovnicko (Olomoucko, Předina), svazek obcí Novostrašecko (Tolštejn, Radina), sdružení obcí Voda (Bělá), dobrovolný svazek obcí Severovýchod (Prachaticko, Deblín).

2. Spojení výrazů region, mikroregion, (dobrovolný) svazek obcí, sdružení + spojení přídavného jména a podstatného jména v 1. p.

   Přídavné jméno se píše s velkým písmenem a podstatné jméno podle označované skutečnosti: region Karlovarský venkov, mikroregion Labské skály, mikroregion Jizerské hory, svazek obcí Malá Haná.

3. Spojení výrazů region, mikroregion, (dobrovolný) svazek obcí, sdružení + 2. p. podstatného jména

   Výrazy region, mikroregion, (dobrovolný) svazek obcí, sdružení se píšou s velkým písmenem, ostatní podle označované skutečnosti: Mikroregion Loděnického potoka, Sdružení obcí Vrbenska, Sdružení obcí Bruntálska, Svazek obcí Novoborska.

4. Spojení přídavného jména + výrazů region, mikroregion

   Přídavné jméno se píše s velkým písmenem a podstatné jméno s malým: Lázeňský mikroregion, Moravskobudějovický mikroregion, Jemnický mikroregion.

5. Spojení výrazů (dobrovolný) svazek obcí, sdružení + 2. p. podstatného jména (mikro)region + podstatného jména v 1. p.

   S velkým písmenem se píše první a poslední jméno: Sdružení obcí mikroregionu Bystřička, Sdružení mikroregionu Pelhřimov.

Pokud jsou uvedené názvy zároveň názvy právních subjektů, pak je vhodné, aby se v textech právní povahy uváděly v takové podobě, která je zapsána v příslušných rejstřících, třebaže je mnohdy v rozporu s obecnými pravopisnými zásadami (např. podoba Stříbrný region Dobrovolný svazek obcí podle zápisu v rejstříku, ačkoli podle pravopisných zásad by byla náležitá podoba Stříbrný region –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ dobrovolný svazek obcí nebo Stříbrný region, dobrovolný svazek obcí).

Stejná pravidla platí také pro názvy euroregionů: euroregion Šumava, euroregion Těšínské Slezsko, euroregion Bílé Karpaty atp.

Psaní historických označení států

Pro psaní historických označení států neexistují jednoznačná pravidla, a proto je třeba v praxi počítat s kolísáním. U mnohých pojmenování se dodržuje tradiční způsob psaní. PČP doporučují s velkým písmenem psát ty názvy, jež je třeba odlišit od obecných jmen: Říše (= fašistické Německo), a názvy historicky doložených správních celků: České království, Moravské markrabství, při obráceném slovosledu: Království české, Markrabství moravské. V ostatních případech je možné dvojí psaní. To se týká zejména názvů obsahujících slovo říše: Velkomoravská říše i velkomoravská říše, Franská (Francká) říše i franská (francká) říše, při obráceném slovosledu: Říše velkomoravská (i říše velkomoravská).

S malým písmenem je obvyklé psát názvy obsahující výrazy vévodství, panství, župa: frýdlantské vévodství, korutanské vévodství, opočenské panství, královéhradecké panství, valdštejnské panství, středočeská župa, slezská župa, spojení jako první republika (= označení Československa v letech 1918–⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠1938), druhé císařství. S malým písmenem se píšou názvy obsahující výrazy monarchie, impérium: rakousko-uherská monarchie, řecké impérium, britské impérium apod.

S malým písmenem by se mělo podle SSČ psát také spojení protektorát Čechy a Morava; v praxi se však stále častěji vyskytuje psaní s velkým písmenem a tento způsob psaní je třeba tolerovat.

Psaní názvů současných zastupitelských sborů a orgánů státní správy

Nejvyšší zastupitelské sbory

Mezi nejvyšší zastupitelské sbory patří: Parlament České republiky (ČR), Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR a Senát Parlamentu ČR. Je‑li zřejmé, že nejde o obecné označení (např. se zřízením senátu spousta lidí nesouhlasila), ale o zkrácené oficiální názvy, je obvyklejší psát velké písmeno: Parlament, Senát, Poslanecká sněmovna (podzimní zasedání Poslanecké sněmovny, volby do Senátu).

Stejné zásady platí i pro zastupitelské sbory dalších států, např. Sejm (v Polsku), Dolní sněmovna, Horní sněmovna (ve Velké Británii), Kongres (v USA).

Velvyslanectví

Za oficiální se považují názvy tvořené spojením podstatného jména velvyslanectví + plný název státu: Velvyslanectví Francouzské republiky, Velvyslanectví Slovenské republiky. Spojení přídavného jména utvořeného od jednoslovného názvu státu a výrazu velvyslanectví je neoficiální název, píše se proto s malým písmenem: francouzské velvyslanectví, slovenské velvyslanectví. S malým písmenem je třeba psát i názvy obsahující výraz ambasáda, i ty jsou neoficiální: česká ambasáda, francouzská ambasáda, polská ambasáda, ambasáda Senegalu.

Vláda, prezident, veřejný ochránce práv

Výrazy vláda, prezident, veřejný ochránce práv se chápou jako obecná jména, píšou se s malým písmenem, a to i když je k nim připojen název státu (jeho zkratka): vláda České republiky (ČR), prezident České republiky (ČR), vláda SRN, prezident USA. S velkými písmeny se píšou: Úřad vlády, Kancelář prezidenta republiky, Kancelář veřejného ochránce práv, považované za oficiální názvy organizací.

Ministerstva

Oficiální názvy ministerstev se píšou s velkým písmenem, např. Ministerstvo vnitra, Ministerstvo dopravy. Do roku 1993, tj. do doby, než bylo Československo rozděleno, se za název často připojovala zkratka, která naznačovala, zda jde o ministerstvo federální, nebo republikové. Tyto zkratky se měnily podle změn názvů našeho státu. Po rozdělení Československa se zkratka ČR užívala („ze setrvačnosti“) dále, ale součástí oficiálního názvu není.

Oficiální názvy, psané s velkým písmenem, se užívají v administrativně‑právních textech (např. K dopisu Ministerstva dopravy sdělujeme…). V ostatních typech textů je možno tyto názvy psát jak s malým, tak s velkým písmenem. Název psaný s velkým písmenem signalizuje, že jde o oficiální název instituce, název psaný s malým písmenem signalizuje, že jde pouze o vyjádření činnosti, které se příslušné ministerstvo věnuje.

Magistráty, městské/obecní úřady, zastupitelstva, rady

Pro všechny názvy magistrátů, městských/obecních úřadů, zastupitelstev a rad platí, že s velkým písmenem se píšou tehdy, jestliže je uveden jejich oficiální název, tzn. že je k nim připojeno místní určení: Magistrát hlavního města Prahy, Úřad městské části Praha 13, Úřad města Tábora/Tábor, Zastupitelstvo hlavního města Prahy, Zastupitelstvo města Tábora/Tábor, Zastupitelstvo obce Semic/Semice, Rada města Tábora/Tábor, Rada obce Semic/Semice. (O použití zkrácených názvů viz Velká písmena –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ zástupné názvy, o skloňování/neskloňování názvu obce/města viz Spojení typu ve městě Olomouc.)

Soudy, armáda, policie

S velkým písmenem se píšou: Nejvyšší soud, Nejvyšší státní zastupitelství, Armáda ČR, Policie ČR. Spojení jako česká armáda, česká policie se chápou jako neoficiální a přídavné jméno se píše s malým písmenem. Tradiční je způsob psaní Rudá armáda.

Školy

Mateřské, základní, střední školy, gymnázia a učiliště

Názvy obsahující jeden typ školy

V názvech obsahujících jeden typ nebo druh školy se velké písmeno píše vždy, jde‑li o oficiální název a je‑li tento název užit v administrativně‑právním textu, např. Obecní úřad Líbeznice uzavřel se Základní školou Líbeznice smlouvu o pronájmu tělocvičny.

U převážné části škol v městech/obcích, kde se nachází pouze jedna škola, má dnes oficiální název podobu: základní (střední, mateřská) škola, gymnázium, učiliště + 1. p. vlastního jména obce/města: Základní škola Vacov, Gymnázium Benešov, u školských zařízení ve větších městech za výrazy základní (střední, mateřská) škola, gymnázium, učiliště následuje název města + název ulice (náměstí), popř. je pořadí místních údajů obrácené: Gymnázium Botičská 1, Praha 2; Základní škola Pelhřimov, Komenského 1465.

Dřívější předložkové názvy téměř vymizely, třebaže PČP z r. 1993 (a také mnohé učebnice) jako příklad oficiálního názvu tento typ uvádějí: Základní škola v Senohrabech. Jestliže oficiální název dnes zní Základní škola Čerčany, pak by se spojení základní škola v Čerčanech jakožto název neoficiální mělo psát s malým písmenem (tolerovat však lze i psaní s písmenem velkým). Toto spojení, pokud oficiální název zní Základní škola Čerčany, se pochopitelně v úředních dokumentech nevyskytne. Očekávat ho lze v jiných stylových oblastech, zejména v publicistice, např. v okresním zpravodaji může být zveřejněna informace: Plánuje se oprava základní školy v Čerčanech. I kdyby oficiální název zněl Základní škola v Čerčanech, pak by v uvedeném kontextu bylo stejně namístě malé písmeno (tutéž informaci by šlo též vyjádřit: V Čerčanech se plánuje oprava základní školy), neboť se chce sdělit, že se bude opravovat jistá budova, a to škola v Čerčanech, a je zcela lhostejné, jak zní oficiální název. Stejně tak bychom dali přednost malému písmenu ve větě: V letech 1990–⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠1995 jsem navštěvoval základní školu v Neratovicích a v letech 1995–⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠1999 v Líbeznicích.

Názvy škol vzniklých sloučením dvou (i více) původně samostatných škol

Jestliže se dvě (nebo více) škol spojí, tvoří už jen jednu organizaci. V takovýchto názvech by se měla psát velká písmena (vedle zeměpisných jmen) jen u prvního výrazu: Obchodní akademie, odborná škola a praktická škola pro tělesně postižené Janské Lázně, Obchodní 282; Základní a mateřská škola Těšany, popř. Základní škola a mateřská škola Těšany; Základní škola, základní umělecká škola a mateřská škola Ledenice. Kdyby se totiž zvolila pravopisná podoba Obchodní akademie, Odborná škola a Praktická škola pro tělesně postižené Janské Lázně, Obchodní 282, signalizovalo by to, že jde o tři samostatné organizace (právní subjekty).

Vysoké školy

V názvech vysokých škol se velké písmeno píše vždy, jde‑li o oficiální název: Univerzita Karlova, Masarykova univerzita, Ostravská univerzita, Západočeská univerzita v Plzni, Česká zemědělská univerzita v Praze, Univerzita Tomáše Bati ve Zlíně, Vysoká škola ekonomická v Praze, České vysoké učení technické v Praze atp. (velké písmeno se píše i tehdy, pokud je v textu vypuštěn název sídla, které je u mnohých vysokých škol součástí oficiálního názvu, např. Petr dokončil studium na Univerzitě Tomáše Bati).

Namísto oficiálních názvů se občas používají názvy s přídavným jménem utvořeným od jména města, v nichž se daná vysoká škola nachází. Tyto názvy se píšou s malým písmenem: pražská univerzita, brněnská univerzita, plzeňská univerzita, (česko)budějovická univerzita atd.

Spojení přídavného a podstatného jména univerzita se užívá i v přeložených názvech zahraničních univerzit, např. Cambridgeská univerzita. Ve větších městech (např. ve Vídni) může být univerzit více. Pokud zvolíme zápis Vídeňská univerzita, signalizujeme tím, že máme na mysli oficiální název (něm. Universität Wien), např. Na Vídeňské univerzitě mu udělili čestný doktorát, podobou vídeňská univerzita naznačujeme, že jde o kteroukoli univerzitu ve Vídni, např. Přemýšlím o studiu na vídeňské univerzitě.

Fakulty

Oficiální název fakulty, jehož součástí je název vysoké školy, se píše s velkým písmenem: Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, Technická fakulta České zemědělské univerzity, Pedagogická fakulta Ostravské univerzity, Fakulta strojní Českého vysokého učení technického, Fakulta humanitních studií Západočeské univerzity.

U lékařských fakult Univerzity Karlovy se pro jejich rozlišení umísťují před přídavné jméno číslovky řadové. Vypíšeme‑li je slovy, píšou se s velkým písmenem a přídavné jméno lékařský s písmenem malým: První (Druhá, Třetí) lékařská fakulta UK. U výrazu lékařský zůstává malé písmeno i tehdy, jestliže uvedenou číslovku píšeme číslicí: 1. (2., 3.) lékařská fakulta UK.

Pokud se používá název fakulty bez doplnění názvu vysoké školy a celý oficiální název v předchozí textové části nebyl vůbec uveden nebo se uvádí neoficiální název, je třeba volit písmeno malé: po dokončení filozofické fakulty nastoupil…, na pražské filozofické fakultě již po páté…

Zdravotnické organizace

Oficiální názvy zdravotnických organizací se píšou s velkým počátečním písmenem, mohou mít různou podobu:

1. spojení výrazu (fakultní) nemocnice, klinika, poliklinika, léčebna atp. + název města / městské části / ulice / náměstí atp. nebo jiné podstatné jméno v 1. p.: Fakultní nemocnice Královské Vinohrady, Fakultní nemocnice Bulovka, Nemocnice Jihlava, Poliklinika Vršovice, Poliklinika Břeclav, Poliklinika Kuklenská, Poliklinika Ulrichovo náměstí, Klinika plastické chirurgie Ústí nad Labem, Klinika Domino, Léčebna dlouhodobě nemocných Lomnice nad Popelkou. Kliniky mohou být i organizačními složkami –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ o jejich způsobu psaní viz Velká písmena –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ organizační složky (pobočka, úsek, odbor, výbor apod.),
2. spojení výrazu (fakultní) nemocnice + předložkové spojení: Fakultní nemocnice v Motole, Nemocnice na Žižkově, Nemocnice Na Františku s poliklinikou (nazvána podle ulice Na Františku), Nemocnice Na Homolce (nazvána podle ulice Na Homolce), Nemocnice u sv. Anny,
3. spojení přídavného jména (event. dvou přídavných jmen) + podstatného jména (fakultní) nemocnice, klinika, poliklinika atp.: Orlickoústecká nemocnice, Bohumínská městská nemocnice, Přeloučská poliklinika (ale vinohradská nemocnice, jihlavská nemocnice –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ nejde o oficiální názvy).

Názvy divadel

Názvy tvořené spojením přídavného jména a podstatného jména divadlo, event. místa určení

V názvech divadel píšeme u přídavného jména velké písmeno pouze tehdy, jestliže je celé spojení vlastním názvem: Beskydské divadlo, Branické divadlo, Dejvické divadlo, Horácké divadlo, Jihočeské divadlo, Malé divadlo, Národní divadlo, Slezské divadlo, Slovácké divadlo, Středočeské divadlo, Taneční divadlo, Těšínské divadlo, Městské divadlo v Mostě, Městské divadlo Zlín.

Ve spojeních jako kladenské divadlo, vinohradské divadlo, znojemské divadlo přídavné jméno jen naznačuje, ve kterém městě (jeho části) se divadlo nachází, není to však jeho oficiální název, a proto je třeba u přídavného jména psát malé písmeno (oficiální názvy jsou: Středočeské divadlo, Divadlo na Vinohradech, Jihomoravské divadlo).

Názvy tvořené spojením podstatného jména divadlo a podstatného jména v 1. pádě

Výraz divadlo by se měl psát s velkým písmenem tehdy, pokud je součástí oficiálního názvu –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ oficiální název zní Divadlo Ungelt, a proto je namístě psát Divadlo Ungelt, na druhé straně oficiální název je Viola, proto je namístě psát divadlo Viola. S velkým písmenem se slovo divadlo píše např. ve spojení Divadlo Rokoko, Divadlo Archa, Divadlo Lampion, Divadlo Broadway.

Názvy obsahující předložkové spojení

V názvech obsahujících předložkové spojení rozlišujeme tyto případy:

1. předložkové spojení obsahuje název městské části, ve které (poblíž které) se divadlo nachází: Divadlo na Vinohradech, Divadlo na Klárově, Divadlo pod Palmovkou (část města se nazývá Vinohrady, Klárov, Palmovka),
2. předložkové spojení obsahuje jednoslovný název ulice, ve které divadlo sídlí: Divadlo v Celetné, Divadlo v Řeznické (ulice se jmenuje Celetná, Řeznická),
3. celé předložkové spojení tvoří název ulice: Divadlo Na Fidlovačce, Divadlo Na Zábradlí –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ ulice se jmenuje Na Fidlovačce, Na Zábradlí (viz Velká písmena –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ ulice, třídy, nábřeží, náměstí, mosty, sady, zahrady, aleje, kolonády). Ve větné souvislosti je vhodnější psát předložku s malým písmenem: Hrál na Zábradlí ve Faustovi,
4. předložkové spojení neobsahuje vlastní jméno, a proto by se předložka i výraz po ní následující měly psát s malým písmenem: Divadlo bez zábradlí, Divadlo u hasičů, Divadlo na prádle, Divadlo za plotem, Divadlo v suterénu, Divadlo na voru atp.

Uvedené zásady psaní názvů divadel a též galerií vycházejí z obecných zásad psaní velkých písmen. V praxi se však lze velmi často setkat s podobami, které těmto zásadám neodpovídají. U názvů popsaných v bodech c) a d) převažuje způsob psaní: Divadlo Na zábradlí, Divadlo Bez zábradlí, Divadlo U hasičů, Divadlo Za plotem… V případě prvního názvu je patrně důvodem to, že takto se psal až do změny kodifikace, kterou přinesla PČP z r. 1993, a že samo divadlo novou kodifikaci nerespektovalo. Způsob psaní ostatních názvů lze přisoudit mylné analogii –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ pisatelé si neuvědomují, že spojení bez zábradlí, u hasičů, za plotem atd. nepojmenovávají ulici.

Lékárny, restaurace, vinárny, hospody, hotely, penziony, chaty, kempy, koupaliště

Podstatná jména lékárna, restaurace, vinárna, hospoda, hostinec, (grand)hotel atp. se píšou s malým písmenem, např. lékárna Magnus, restaurace Morava, vinárna Orlík, hostinec Děkanka, hotel Krystal, grandhotel Pupp, penzion Julie, kemp Orion, kempink Stříbrný rybník, koupaliště Džbán, protože označují druh zařízení stravovacího, ubytovacího aj. Tento způsob doporučujeme užívat v textech neprávní povahy. V textech právní povahy je třeba vycházet ze zápisu v obchodním rejstříku –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ u mnohých firem mohou totiž tato podstatná jména být součástí obchodního jména, v tom případě však bývá připojena i zkratka druhu právnické osoby, např. a. s., s. r. o., např. Ubytovali jsme se v hotelu Olšanka. × Minulý týden Hotel Olšanka, s. r. o., uzavřel dohodu...

Součástí mnohých pojmenování jsou předložkové názvy, pro něž platí stejné zásady jako pro názvy ulic (viz Velká písmena –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ ulice, třídy, nábřeží, náměstí, mosty, sady, zahrady, aleje, kolonády): lékárna U Madony, restaurace U Lípy, vinárna U Tří zlatých hvězd, hospoda Na Růžku, hotel U Věže. Ve větné souvislosti je vhodnější psát předložku s malým písmenem: Sejdeme se u Lípy. Dobře vaří na Růžku.

Církevní organizace

Ne vždy je jednoduché rozhodnout, zda konkrétní název považovat za vlastní název církevní organizace, nebo zda jde o jméno druhové.

S malým písmenem se podle současných kodifikačních příruček mají psát názvy jako katolická církev, anglikánská církev, pravoslavná církev, které se chápou jako druhová označení. S malým písmenem se píšou i názvy řádů: jezuitský řád, karmelitánský řád, františkánský řád, řád maltézských rytířů, řád johanitů (ale Řád johanitů = vyznamenání, viz Velká písmena –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ vyznamenání).

S velkým písmenem se píšou např. Církev československá husitská, Českobratrská církev evangelická, Slezská církev evangelická augsburského vyznání.

U názvů obsahujících výrazy jako arcibiskupství, biskupství, diecéze, seniorát, farnost, farní úřad, kongregace atp. se šíří, jak ukazuje praxe, psaní s velkým písmenem. Velké písmeno je namístě vždy, pokud je daný název takto zapsán v obchodním rejstříku, např. Arcibiskupství pražské, Arcibiskupství olomoucké, Biskupství plzeňské, Farní úřad Jeseník, a pokud půjde o úřední dokumenty –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ tam musí být uvedena oficiální podoba, i když je v rozporu s obecnými pravopisnými pravidly, viz např. zápis Kongregace Sester Nejsvětější Svátosti (chybné je psaní Sester).

Psaní čárky ve větě jednoduché (Skrýt)

Čárka ve spojení několikanásobných větných členů –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ spojení souřadné (bezespoječné), slučovací poměr (tatínek, maminka, dědeček a strýček)

Jsou‑li jednotlivé výrazy tvořící několikanásobný větný člen prostě řazeny za sebou bez přítomnosti spojovacího výrazu, oddělujeme je čárkou. Poslední člen výčtu bývá zpravidla připojen souřadicí spojkou:

• Marie, Jana, Petr a Ctibor dostanou zaslouženou odměnu (několikanásobný podmět),
• Živé duše nepotkáte. Všude byly jen pralesy, skály, spousta bažin, jezera, potoky a zase pralesy (několikanásobný podmět),
• Chudák Karel kýchal, kašlal a smrkal (několikanásobný přísudek).

Na případ tohoto typu jsou v české mluvnické tradici rozdílné názory (někdy se uvedený typ považuje za samostatné věty), z interpunkčního hlediska však není spojení dvou sloves problematické –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ slovesa budou vždy oddělena čárkou,

• Dopis rozešlete krajským a městským úřadům, všem ministerstvům, správě sociálního zabezpečení a hejtmanům krajů (několikanásobný předmět),
• Potkal jsem Karla, Marii, Jiřího a Jana (několikanásobný předmět),
• Tu promluvil jemný, lahodný hlas (několikanásobný přívlastek),
• Za války působil v městečku jako učitel, správce úřadu, úředník a pošťák (několikanásobný doplněk),
• Michal je milý člověk, dobrý kamarád a veselý společník (několikanásobné přísudkové jméno),
• Mluvil klidně, vyrovnaně, s rozvahou (několikanásobné příslovečné určení způsobu).

Souřadné spojení několikanásobných větných členů v různém významovém poměru (mělo by stačit 50, a ne/nikoliv 60 bodů; obrovská, a proto nepřehlédnutelná budova)

Mezi souřadně spojenými větnými členy může být různý významový poměr. Nejběžnější je prostě slučovací spojení spojkami a, i, ani, nebo, či apod. (viz samostatné výklady v kap. Psaní čárky před spojkami a, i, ani, Psaní čárky v souvětí, Psaní čárky ve větě jednoduché). Slučovací poměr však lze vyjádřit i jinými spojovacími výrazy, např. Maminka, jakož i Rampepurda na něho dupají.

Jde‑li o spojení větných členů v jiném než slučovacím poměru, pak platí, že před daným spojovacím výrazem píšeme čárku:

1. poměr odporovací: loajální mohou být jen lidé, a nikoliv strany; tuhle záležitost si vyřídíme v soukromí, a ne na chodbě; dcera bydlí v apartmánovém domě, a ne v obyčejném činžáku; malý, a přece hezký domek; přišli jsme vyčerpaní, a přesto nadšení; krásná, ale náročná žena; takové střetnutí bylo možné, ač snad ještě vzdálené; kratičký, leč osudový okamžik; byla to rozlehlá místnost, nikoli však vkusně zařízená; byl zdravý, avšak slabý;
2. poměr důsledkový: obrovská, a proto nepřehlédnutelná budova; lhal sám sobě, a tudíž i jiným; nalezl šifrovací mřížku pro přepis písmen, a tedy i slov;
3. poměr stupňovací: nemáme dost kanceláří, ba dokonce ani dost stolů; druhé řešení bylo jednodušší, a dokonce i vkusné; položil mu vlídně, až blahosklonně ruku na rameno; strýček je advokát s velkou agendou, a dokonce boháč;
4. poměr vylučovací: být, či nebýt?; je tato cesta správná, nebo ne?; stavět hned, či vyčkat na závěry dopravní studie?; zatím není jasné, zda šlo o sebevraždu, nebo o nešťastnou náhodu; centrální laboratoř nákazu vyloučí, nebo potvrdí.

Větné členy spojené dvojitými spojovacími výrazy (ani –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ ani, buď –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ nebo, jednak –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ jednak apod.)

Spojovací výraz může být zdvojen nebo být souvztažný, tzn. první spojovací výraz svým významem odkazuje k dalšímu spojovacímu výrazu z příslušné dvojice. V takovém případě stojí první z obou spojovacích výrazů už před prvním spojovaným výrazem a čárka se píše až před druhým spojovacím výrazem v pořadí. Dvojitými spojovacími výrazy jsou i –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ i, ani –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ ani, ani tak –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ jako spíš, ať –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ ať, ať –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ či, ať –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ nebo, buď –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ (a)nebo, dílem –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ dílem, jak –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ tak, jednak –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ jednak, nejen –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ ale i / nýbrž i, na jedné straně –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ na druhé straně apod.: Ani mně, ani Petrovi se ještě nechtělo spát. Hodnotit dílo této osobnosti jen na základě cestopisů by nebylo ani tak odvážné, jako spíš neuvážené. V EU je důležité umět jak francouzsky, tak anglicky. Nejen léto, ale i podzim budou zanedlouho pouhou vzpomínkou. Služební cestu ministerstvo nejen povolilo, nýbrž i zaplatilo. Jednak strach, jednak špatné svědomí byly příčinou jejích obav. Vše potřebné obstarám buď já sám, nebo můj syn. Ať mladí, ať staří, všichni ho chválili. Ať už cestuješ vnitrozemím, či/nebo po moři, náš výrobek ti vždy přijde vhod.

Při spojení dvojitými spojovacími výrazy se někdy ke druhé složce v pořadí souřadně připojují další složky. V takovém případě píšeme čárky před druhým a každým následujícím souřadicím spojovacím výrazem: Přinese s sebou buď učebnici, nebo cvičebnici, nebo pracovní sešit.

Přívlastek volný a těsný

Přívlastek je větný člen rozvíjející podstatné jméno. Z pravopisného hlediska pisatele zajímá, zda je rozvitý shodný přívlastek stojící za řídícím podstatným jménem připojen volně, nebo těsně.

Volný přívlastek

Volný (významově nerestriktivní) přívlastek nezužuje významový rozsah podstatného jména, k němuž se vztahuje. V psaném textu se odděluje čárkou. Je‑li vložen, odděluje se čárkami z obou stran: Výraznou dominantou obce je barokní kostel, přebudovaný do nynější podoby v letech 1862–⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠1864. Lidové noviny jsou nejstarší český deník, založený roku 1893. Svaz je dobrovolnou, nepolitickou a nevládní organizací, založenou jako zájmové sdružení. Karlův most, založený Karlem IV. roku 1357, je turisticky atraktivní. Prašná brána, upravená architektem Mockerem, stojí poblíž Obecního domu. K výstavě, otevřené denně od 10 do 19 hodin, byl vydán zajímavý katalog. Tento film, natočený těsně po návratu z Nepálu, patří k jeho nejlepším.

Těsný přívlastek

Těsný (významově restriktivní) přívlastek vyjadřuje skutečnost podstatnou, v dané situaci a kontextu nezbytnou pro jednoznačné porozumění větě. Zužuje rozsah řídícího podstatného jména –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ při vypuštění přívlastku by se porušil základní smysl celého sdělení. Neznamená to, že by vynecháním vždy vznikla nesmyslná věta, ale mohla by mít jiný význam. Těsný přívlastek se čárkami neodděluje: Galerie získala první van Eyckův obraz namalovaný technikou olejomalby (= jde o první van Eyckovu olejomalbu, nikoli o jeho první obraz vůbec). Studenti uvedení v tomto seznamu mohou odejít (= odejít mohou jen ti zapsaní, nikoli všichni). Úpravy Prašné brány navržené architektem Mockerem se realizovaly v letech 1875–⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠1886 (= Prašná brána byla přestavována i v jiných letech nebo podle jiných návrhů). Výrobky určené na export bývají kvalitnější než zboží pro domácí trh (= kvalitnější jsou pouze výrobky pro export). Doba určená k vysvětlení látky se neplánovaně protáhla (= neprodloužila se celá doba, ale jen ta část, v níž se vysvětlovala látka).

S těsným přívlastkem se často setkáváme v úředním stylu; jednoznačně vymezuje/určuje/identifikuje příslušné podstatné jméno: K jejich žádosti adresované předsedovi Poslanecké sněmovny se připojili i další starostové obcí. Dopis zaslaný na adresu obžalovaného pošta vrátila zpět. Ve výčtu uvedeném v prvním odstavci je řečeno… Ke zprávě týkající se životního prostředí mám tyto poznámky… Zakázka provedená Vaší firmou nás přesvědčila… Zápis ze schůze rady konané dne 12. 12. 2023… Sněm konaný 8. dubna v Plzni zvolil do vedení organizace… Dárci prohlašují, že jsou vlastníky pozemku p. č. 2811 zapsaného na listu vlastnictví č. 632. Cebia je největší organizací v ČR zabývající se problematikou identifikace automobilů, prověřováním původu a původnosti identifikátorů vozidel.

Hranice mezi volným a těsným přívlastkem

Odlišení přívlastku volného od těsného je někdy věcně důležité, takže na interpunkci záleží, zda čtenář správně pochopí obsah výpovědi, například: Potraviny, koupené v obchodním domě, jsem uložil do ledničky (= všechny potraviny jsem nakoupil v obchodním domě a uložil do ledničky) × Potraviny koupené v obchodním domě jsem uložil do ledničky (= ty potraviny, které jsem koupil v obchodním domě, jsem uložil do ledničky). — Hvězdy(,) zářící jako diamanty(,) nás ohromovaly. — Fotografoval kamzíky(,) balancující nad propastí. — Výstava(,) konaná v rámci dnů maďarské kultury(,) potrvá do začátku prosince. — Nevšední příhody E. Hrubeše z jízdy na kole doplní gejzír kuriozit(,) zachycených kameramany z celého světa. — Pavlovy poznámky(,) čišící samolibostí(,) nám vadily.

Přívlastkové konstrukce typu zákon č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů

Jako samostatný typ vyčleňujeme přívlastkové konstrukce, v jejichž základu stojí podstatné jméno a které lze podle významu rovněž začlenit do věty jako volné či těsné přívlastky. Do této skupiny patří konstrukce udávající obsah zákona (typ o dani z přidané hodnoty, o veřejném zdravotním pojištění apod.) a spojení ve znění pozdějších předpisů užívané rovněž ve specifikaci zákonů.

Každý zákon je jednoznačně určen („pojmenován“) číselným označením, proto jsou spojení typu o dani z přidané hodnoty z významového hlediska volné přívlastky a oddělujeme je čárkami z obou stran: Aktuální znění zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, najdete na webu www.e‑sbirka.cz.

Ačkoli se v praxi spojení ve znění pozdějších předpisů velmi často odděluje čárkami, z mluvnického a významového hlediska má charakter těsného přívlastku, bez něj by mělo označení zákona jiný význam, srov. zákon č. 235/2004 (znění z roku 2004) a zákon č. 235/2004 ve znění pozdějších předpisů (znění zahrnující všechny dosavadní novelizace a úpravy). Proto doporučujeme spojení ve znění pozdějších předpisů čárkami neoddělovat: Tuto povinnost ukládá uživateli zákon č. 114/1992 Sb. ve znění pozdějších předpisů v části…; podle zákona č. 280/2009 Sb. ve znění pozdějších předpisů je daňový subjekt povinen…; zákon, kterým se mění zákon č. 182/2006 ve znění pozdějších předpisů a ostatní související zákony; zákoník práce ve znění pozdějších předpisů tento vztah neupravuje.

V praxi se obě konstrukce nejčastěji vyskytují bezprostředně po sobě, tj. spojení o … oddělené čárkami z obou stran a spojení ve znění pozdějších předpisů, za nímž čárka nenásleduje: Zákon č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů upravuje institut společenství obcí.

Přívlastek několikanásobný a postupně rozvíjející

Ve spojení včerejší dostihový závod je podstatné jméno rozvito přívlastkem dostihový a vzniklé spojení je dále rozvito přívlastkem včerejší. Takto vzniká přívlastek postupně rozvíjející. Jediné substantivum může být rozvito větším počtem jmen v přívlastku: čistý horský vzduch, původní americký kovbojský oblek, krásný dřevěný altán, počáteční vývojová fáze, druhý mezinárodní filmový festival, třinácté zimní olympijské hry.

Jmény v přívlastku můžeme také vyjádřit, že uvedené vlastnosti podstatného jména jsou ve vztahu souřadnosti. Potom se jedná o přívlastek několikanásobný a jeho jednotlivé složky je třeba oddělit čárkou: počáteční vývojová fáze (jedna z vývojových fází) × počáteční, vývojová fáze (= počáteční, a to vývojová fáze) — druhý mezinárodní filmový festival (= proběhly dva festivaly, oba byly mezinárodní) × druhý, mezinárodní filmový festival (= druhý, tentokrát mezinárodní festival; první festival nebyl mezinárodní).

Druhý člen několikanásobného přívlastku neoddělujeme z druhé strany čárkou: Stará, dřevěná okna po čase ztrouchnivěla. Nová, plastová okna nám vydrží léta. Nikoli *stará, dřevěná, okna; *nová, plastová, okna.

Výrazy, které pozbyly větné platnosti

Ustálená spojení (ať dělá(,) co dělá; ber kde ber apod.)

Mezi ustálená spojení řadíme zejména typy s vedlejší větou, která automatizací pozbyla větné platnosti. Píšeme je zpravidla bez čárky, řešení s čárkou bychom však nepovažovali za chybné, např. ať dělá(,) co dělá; ať je(,) jak je; ať se dělo(,) co se dělo.

Bez čárky píšeme ustálená spojení typu dělej co dělej, stůj co stůj, ber kde ber, buď jak buď, chtěj nechtěj.

Výrazy pociťované jako výpustka (řekni mi proč; nevím proč; nevěděl(,) jak na to apod.)

Čárkou se také neoddělují výrazy, které jsou svým původem elipsy (výpustky). Důvodem pro nepsaní čárky u níže uvedených příkladů tak není ustálenost, ale jejich eliptická povaha. Tyto výrazy chápeme spíše jako holý větný člen, např. Řekni mi proč. Ale to já nevím proč. Jak to, že nevíš kdy? Prodala dům a nechce říct komu.

Míra „pozbývání větné platnosti“ se však liší případ od případu a rovněž míra ustálenosti je často pociťována subjektivně, proto psaní či nepsaní čárky nemůže být formulováno jako striktní pravidlo. Pokud pisatel ještě pociťuje větnou platnost vedlejší věty s výpustkou slovesa, čárku je možno napsat. Napíšeme‑li např. Volič chce vědět, co a jak, pravopisnou chybu neuděláme. Další příklady: Nevěděl(,) jak na to. Ptám se(,) co vy na to. Hovořila s ním? Řekni(,) kdy a o čem.

Věty s výpustkou jsou přechodovým jevem mezi větou jednoduchou a souvětím, proto jim věnujeme samostatné výklady zde i v kap. Psaní čárky v souvětí.

Typ stejně jako, podobně jako

Výrazy stejně jako a podobně jako se užívají ve dvou rozdílných funkcích:

1. Vyjadřují srovnání (‚stejným, podobným způsobem jako…‘). Čárka se v tomto případě nepíše: Candáty lovíme podobně jako lososy. Stát by měl v budoucnu účtovat podobně jako soukromé firmy. Svou budoucnost si představuji stejně jako většina lidí mé generace. Ostatní žáci postupovali stejně jako Pavel.

2. Jsou výrazovým prostředkem slučovacího spojení a čárku před nimi píšeme. Od vět, v nichž mají výrazy stejně/podobně jako funkci srovnání (viz bod 1), se tento typ zpravidla liší též zvukově, tzn. čárce odpovídá pauza v řeči: Vynikal nadáním, stejně/podobně jako pílí. Petr zapůsobil na provozního vedoucího, stejně/podobně jako na vedoucího směny (= Petr udělal dobrý dojem na provozního vedoucího i na vedoucího směny).

   Výrazy spojované pomocí stejně/podobně jako ve slučovacím poměru nemusí vždy stát bezprostředně za sebou, mohou mezi nimi stát i jiné větné členy: V jezeře byly kdysi prohlubně, stejně/podobně jako na mořském dně (= prohlubně byly v jezeře i na mořském dně).

   Je‑li konstrukce se stejně/podobně jako vyjadřující slučovací spojení do věty vložena, čárka by se za ní psát neměla, stejně jako se nepíše v jiných slučovacích spojeních: Vítek a Martin, stejně jako jejich sestra vynikali v technických předmětech (= Vítek, Martin a jejich sestra vynikali v technických předmětech). V praxi je však velmi hojné též chápání takových konstrukcí jako volně vložených, často se tedy setkáváme s psaním: Vítek a Martin, stejně jako jejich sestra, vynikali v technických předmětech. Ani takové řešení nepovažujeme za chybné.

   Další příklady: Psi a kočky, podobně jako křečci a papoušci(,) bývají oblíbenými domácími mazlíčky. Kosmetika a parfémy, stejně jako knihy, hudební a filmové nosiče(,) jsou stálicemi vánočních překvapení. Duchovní, podobně jako doktoři(,) se v průzkumu umístili na předních pozicích. Josef, stejně jako Imro(,) měl v žilách trochu maďarské krve.

V některých případech je možné obojí chápání a právě jen (ne)přítomnost čárky signalizuje zamýšlený význam věty:

a) srovnání: Náš registrační formulář byl vyplněn stejně jako formulář paní Šimáčkové (= byl vyplněn stejným způsobem, tj. v určitých kolonkách ano a v určitých ne, byl vytištěn z počítače, byl napsán modrým inkoustem nebo propisovací tužkou atd.),

b) slučovací spojení: Náš registrační formulář byl vyplněn, stejně jako formulář paní Šimáčkové (= náš formulář byl vyplněn a formulář paní Šimáčkové byl rovněž vyplněn).

Je‑li druhý člen spojení uvozen výrazy také, tak i, lze zpravidla volit řešení bez čárky i s čárkou, často záleží na preferenci pisatele: Stejně jako člověk(,) také virus bojuje o svou identitu. Stejně jako Dlouhá ulice(,) tak i křižovatka ulic Vězeňské, Široké a V Kolkovně dozná změn. Podobně jako zelenina(,) také ovoce se prodává i zmražené. Podobně jako hollywoodské hvězdy(,) tak i podnikatelé dostávají svá ocenění.

Stojí‑li konstrukce stejně/podobně jako na začátku věty, jsou nejčastěji vyjádřením slučovacího poměru a druhý člen slučovacího spojení je v převážné většině případů uvozen výrazy i, ani (při záporu), také, popř. tak i. Je‑li druhý člen spojení uvozen pomocí i a ani, jsou tyto výrazy patrně příčinou toho, že se zpravidla dává přednost psaní bez čárky. Psaní bez čárky v pozici na začátku věty a v kombinaci se souřadicími spojovacími výrazy považujeme za základní: Stejně jako v jiných provozovnách i tady se zaměřujeme na správné míry čepovaných nápojů (= kontrolujeme je v jiných provozovnách i tady). Stejně jako před týdnem ani v noci na včerejšek požár nevznikl sám od sebe (= požár nevznikl sám od sebe ani včera v noci, ani před týdnem). Podobně jako další její knihy má i tato otevřený konec (= tato kniha i jiné její knihy mají otevřený konec). Podobně jako v jiných městech nejsou ani v Hořovicích spokojeni s návštěvností koncertů vážné hudby (= v Hořovicích ani v různých jiných městech nejsou spokojeni s návštěvností).

Ojediněle se vyskytují i spojení s druhým členem uvozeným kombinací výrazů také i: Stejně jako tobě(,) také i mně poručili počkat za dveřmi. Tuto kombinaci nepovažujeme za vhodnou, protože se v ní zdvojuje navazovací a připojovací funkce.

Není‑li druhý člen spojení uvozen žádným výrazem, zpravidla stojí za přísudkem a čárka se mezi oběma členy v příslušné větě nepíše: Stejně jako v předchozích měsících rostly v listopadu tržby tříprocentním tempem. Stejně jako v pátečním zápase v Mostě podlehl český tým v sobotním zápase družstvu Francie o tři góly. Podobně jako loni Teplice bude letos další severočeský tým napjatě čekat na výsledek z Plzně. Podobně jako němečtí touží i japonští představitelé po vojenské a politické změně.

Typ tak jako

Také v typu tak jako může psaní či nepsaní čárky měnit význam věty. V následujících případech mají konstrukce s tak jako funkci příslovečného určení způsobu, jde tedy o větné členy jednoduché věty a čárku před nimi nepíšeme: Všechno bylo přesně tak jako jindy. Zvedl se tak jako jindy, a přesto ne docela. Každý řetěz je silný jen tak jako jeho nejslabší článek.

Dodatečně připojené konstrukce s výrazy tak jako oddělujeme čárkou: Hmyz ji naplňoval odporem, tak jako cokoliv jiného plazícího se v trávě (= hmyz ji naplňoval odporem a cokoli jiného, co se plazí v trávě, ji také naplňovalo odporem). Brzy ho uniformovaní policisté ztratili z dohledu, tak jako tajní před nimi (= uniformovaní policisté ho brzy ztratili z dohledu, tajní ho předtím také ztratili z dohledu).

Psaním či nepsaním čárky lze větě dát různé významové odstíny: Možná přístroj nebudeš moci používat tak jako dřív (= takovým způsobem, jaký byl pro tebe v minulosti běžný) × Možná přístroj nebudeš moci používat, tak jako dřív (= ani v dřívějších dobách jsi přístroj nemohl používat). — Vypověděl jim to přesně tak jako předtím Lennymu (= přesně tak, jak to předtím vylíčil Lennymu) × Vypověděl jim to přesně, tak jako předtím Lennymu (= vypověděl to přesně, tj. věrně, pravdivě, a Lennymu to předtím vypověděl zrovna tak přesně –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ věrně, pravdivě).

Stojí‑li konstrukce tak jako, která vyjadřuje slučovací spojení, na začátku věty, bývá přijatelné obojí interpunkční řešení: Tak jako člověk(,) i pes může být dárcem krve a zachraňovat životy jiných psů.

Spojovací výrazy jakož i, rovněž i

Větné členy uvozené spojovacími výrazy příslovečného charakteru jakož i, rovněž i atp. mají z významového hlediska ve větě podobnou funkci jako spojky slučovací (a, i). Jde o několikanásobný větný člen (viz níže uvedené příklady), před nímž se čárka píše, ale za ním nikoli: Studenti, jakož i senioři a vojáci mají slevu. Zámecký pán, rovněž i jeho manželka a děti museli během hodiny opustit hlavní město.

Oslovení

Oslovení se odděluje od ostatního textu čárkami: Už jsme si to, Jano, vysvětlovali tisíckrát. Jestlipak, hoši, umíte násobilku? Přátelé, prosím o chvilku pozornosti. Pokračujte, pane kolego.

Odděluje se též nespisovné oslovení jiným než 5. p. v textech zachycujících běžně mluvený jazyk: Teta, co to nesete? Vomáčka, postav se rovně!

Typ Ahoj(,) Vítku; dobrý den, paní Opatrná

Je‑li jednoslovný pozdrav bezprostředně spojen s oslovením, tvoří spolu velmi těsný významový i rytmický celek. Proto není bezpodmínečně nutné pozdrav a oslovení oddělit čárkou: Ahoj(,) Vítku, už jsi o sobě dlouho nedal vědět.

U víceslovných pozdravů je rytmický celek méně těsný, proto pozdrav a oslovení čárkou oddělujeme: „Dobrý den, paní Opatrná,“ hlaholil pan Nováček, zatímco odemykal dveře svého bytu. Je však třeba zvážit vhodnost takových pozdravů v korespondenci. V současnosti se vedle tradičního oslovení Vážená paní Opatrná, které se běžně užívá v dopisech, setkáváme v e‑mailové komunikaci také s kombinací pozdravu a oslovení: Dobrý den, paní Opatrná. Tato formule je sice většinově vnímána jako zdvořilá, ale v oficiálnějších, formálnějších e‑mailech je preferována tradiční forma oslovení (viz též Oslovení a závěrečný pozdrav).

Dodatkově připojený větný člen

Dodatkově připojenými větnými členy se zpravidla rozumějí rozvíjející větné členy (tedy nikoli podmět a přísudek) připojené na konec věty, která je už sama o sobě mluvnicky úplná, tj. mohla by končit tečkou: Pracoval tu odjakživa, jako stavbyvedoucí. (Srov. Pracoval tu odjakživa. Jako stavbyvedoucí.) Dodatkové připojení je motivováno různě –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ postradatelností dodatkově připojeného větného členu; tím, že zápis odpovídá mluvenému projevu, v němž mluvčí danou informaci vyslovil (dodal) až po částečném klesnutí hlasem, apod. Čárka je v těchto případech věcí volby pisatele a její užití může textu dát různé významové, rytmické (je‑li hlasitě čtený) a stylové odstíny, například: Utekla od něho už jednou, kvůli jeho milenkám. × Utekla od něho už jednou kvůli jeho milenkám. — Petr už přijel, autobusem. × Petr už přijel autobusem. — Koupil kytici květin, pro maminku. × Koupil kytici květin pro maminku.

Konstrukce s výrazy a to

Pomocí kombinace výrazů a to lze k větě připojit různé větné členy přinášející další informace. V takovém případě píšeme před a to čárku: Zboží můžete reklamovat, a to do tří dnů. Odpovězte co nejrychleji, a to písemně.

Jestliže je konstrukce s výrazy a to do věty vložena, oddělujeme ji čárkami z obou stran: Dostavil se do mé kanceláře, a to na minutu přesně, a energicky se posadil.

Výše uvedené případy je třeba odlišit od souvětí, v nichž jsou věty spojeny spojkou a v poměru slučovacím a to je zájmenem odkazujícím na obsah předchozí věty nebo na některý z jejích členů: Příliš dlouho váhal a to se mu nevyplatilo (= a to váhání se mu nevyplatilo). Bylo jednou jedno černé kuře a to si jednoho dne vyšlo do světa (= a to kuře si vyšlo).

O vysvětlujícím přístavku uvozeném výrazy a to viz bod 13.4.

Doplněk, volný doplněk

Psaní čárky u doplňku závisí na jeho rozvití. Není‑li doplněk rozvit, čárku nepíšeme. Rozvitý doplněk naopak čárkou oddělujeme, a to z obou stran, pokračuje‑li věta i za doplňkem. Doplněk může být vyjádřen:

1. příčestím: Dojat tleskal bravurnímu výkonu hlavního představitele. Zaujat slavnostní ceremonií, ani nepostřehl, kdo se do sálu vplížil zadním vchodem. Nostalgicky okouzlen koloniální minulostí své země, líčil hrdinské skutky svých předků,
2. přídavným jménem: Nezlomený stanul po letech opět v čele vojska. Nestarají se, bohorovní ve své pýše a bohatství, o problémy třetího světa. Každou sobotu, zmučená každodenní dřinou, prospala celé dopoledne,
3. přechodníkem či přechodníkovou konstrukcí: Zoufaje mohl jsem donekonečna, a přesto marně vysvětlovat, jak jsem se tu ocitl. Sedě vzpřímeně a hrdě, odpovídal obžalovaný na palbu otázek. Celá léta jsem vytrvale naslouchal skřípotu svého nástroje, nedbaje nadávek mého nehudebního otce.

Tzv. volný doplněk obvykle bývá vyjádřen podstatnými jmény ve 4. nebo v 1. pádě a vždy se odděluje čárkami: Zodpovídá její otázky, ruce v klíně, nohy v černých botách u sebe, kabelku u nohou.

Přístavek

Přístavek je větný člen (nikoli věta), jehož podstatou je to, že jiným způsobem označuje totéž co větný člen předchozí (Žije v moravské metropoli, v Brně. Auto jelo pomalu, asi 30 kilometrů za hodinu). Základem přístavkového spojení bývá nejčastěji podstatné jméno. Následující výklad je proto zaměřen na tento typ přístavku.

Pokud za přístavkem následuje závorka, je třeba zvážit, zda se text v závorce váže k přístavku, jenž mu předchází –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ pak píšeme čárku až po závorce: Kráska v nesnázích, další film Jana Hřebejka (a zároveň jeden z nejzajímavějších filmů roku 2006), získal pozornost kritiky. V opačném případě musíme čárku napsat před závorkou: Do soutěže o nejlepší projekt se přihlásila Universal, s. r. o., (s projektem Správná volba), Gradgroup, a. s., (s projektem Necouvneme) a další. ABC Personal Management, a. s., (dále jen „ABC“) prohlašuje…

Rozdíl mezi přístavkem a tzv. několikanásobným větným členem je následující: několikanásobné větné členy jsou spojeny přiřazováním (vztahem koordinace), nejde u nich o vztah totožnosti (nepojmenovávají touž skutečnost, viz výše). Několikanásobné mohou být všechny větné členy včetně přísudku (např. několikanásobný podmět: Otec a matka šli do lesa, několikanásobný přísudek: Otec křičel a hřímal nad žákovskou knížkou).

Podle významu je možné přístavek dělit například na zařazující a hodnotící (náleží sem podtyp přístavek shrnující), dále přístavek konkretizující (náleží sem podtyp přístavek výčtový) a přístavek vysvětlující.

Zařazující a hodnotící přístavek

Zařazující a hodnotící přístavek jistým způsobem řadí předcházející jméno do určité třídy a dodává mu odstín hodnocení: Šér Chán, nejobávanější tvor džungle, Mauglího nenáviděl (= Šér Chán byl nejobávanější).

Shrnující přístavek (uvozený výrazy zkrátka, prostě, jednoduše apod.)

Shrnující přístavek je podtypem zařazujícího a hodnotícího přístavku a nezřídka bývá uvozen výrazy typu zkrátka, prostě, jednoduše atd.: Toho tygra se báli medvědi, vlci, opice, zkrátka všechna zvířata. Na náměstí se přihnali muži, ženy, děti, prostě celé městečko. Koláč paní Miluše si oblíbili tlustí i hubení, zkrátka všichni sousedé.

Konkretizující přístavek (Adam Petránek, ředitel; PhDr. Eva Nová, CSc.; Alfa, a. s.; názvy kapitol apod.)

Konkretizující přístavek upřesňuje předcházející spojení; na rozdíl od prvního typu přístavku (tj. zařazujícího a hodnotícího) nemá odstín hodnocení: Mauglího výhra, porážka Šér Chána, ulehčila život nejen zvířatům, ale i vesničanům (= Mauglího výhra byla porážka Šér Chána).

Jako konkretizující přístavek chápeme především:

1. zpřesňující spojení následující po podstatném jménu,
2. funkce, tituly,
3. označení typu právnické osoby a jejich zkratky,
4. názvy kapitol,
5. ostatní –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ zvláštní případy. 

1. Je‑li přístavkem konkretizující (zpřesňující) spojení, které následuje za vlastním jménem, oddělujeme přístavek čárkami: Karel Lesný, výherce nového automobilu, nemá řidičský průkaz. Ve zvláštních případech jsou však možné dva způsoby psaní, např. Moje děti(,) Jindřich a Eva Bartáčkovi(,) jsou nejhodnější z celé školy (viz níže). V určitých případech, zejména u značně rozvitých větných úseků, je možné hodnotit zpřesňující spojení buď jako přístavek a psát čárku z obou stran, nebo jako několikanásobný větný člen. V takovém případě užijeme čárku jen před daným spojením: Budovu navrhl přerovský rodák, žák významného architekta Otto Wagnera(,) Jakob Gartner a tato budova je zachována dodnes.

2. V případě přístavků označujících určité funkce nebo tituly jsou pravidla pro interpunkci stejná jako v bodě a).

   Jestliže za jménem následuje upřesnění funkce dotyčné osoby (pořadí jméno –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ funkce), čárku píšeme z obou stran: Fridrich Haller, nový předseda dozorčí rady, oznámil, že nikomu plat nezvýší.

   Jestliže je funkce uvedena před jménem, čárku nepíšeme: Generální ředitel Kryšpín Urbánek podepsal smlouvu. Hlavní redaktor nového týdeníku Ignác Vovesný na tuto skutečnost upozornil.

   Spojení titulu a jména, které po něm následuje, je chápáno jako těsné, čárku mezi nimi nepíšeme (MUDr. Karel Oravec, Ing. Josef Mrtvý), titul psaný za jménem (viz Zkratky titulů a hodností a Pořadí titulů) však oddělujeme čárkou z obou stran: Ing. Petr Novák, MBA, dosáhl v naší firmě mnoha úspěchů. PhDr. Uršula Rečková, CSc., dr. h. c., vstoupila do probíhající diskuse s neobvyklou poznámkou.

3. Označení typu právnické osoby a jejich zkratky, jako jsou např. s. r. o., spol. s r. o. (společnost s ručením omezeným), o. p. s. (obecně prospěšná společnost), a. s. (akciová společnost), v. o. s. (veřejná obchodní společnost), z. s. (zapsaný spolek), také chápeme jako přístavková spojení, proto je ve větě oddělujeme čárkou z obou stran. Linie, a. s., vás zbaví nadbytečných kilogramů (viz též Zkratky čistě grafické (p., mil., mld., s. r. o., tzn., fa)).
   Pozn.: Je‑li daná společnost v obchodním rejstříku zapsána chybně (např. *Alfa a. s.), pak se v praxi někdy vyžaduje, aby byl chybný zápis dodržen v dokumentech, které jsou nějak administrativně či právně závazné; ve větné souvislosti pak čárka nepatří ani za tuto zkratku, např. *Inslovenční řízení se společností Alfa a. s. bylo zahájeno v červnu 2024.

4. Rovněž názvy kapitol chápeme jako přístavky: viz 15. kapitola, Ironie na jevišti, a 16. kapitola, Ironie ve filmu.

5. Zvláštním případem konkretizujícího přístavku je spojení typu my děti. Pokud napíšeme My děti jsme tam chodívaly, vnímáme v tomto spojení obě složky jako stejně závažné. Pokud chápeme druhou složku jako významově závažnější, oddělíme ji čárkou z obou stran: My, děti, jsme je přemluvily; v mluvené řeči bude tento způsob vyjádření navíc podpořen pauzou. Obě řešení jsou přípustná, lze však říci, že čím rozvitější je přístavková část, tím obvyklejší bude její oddělení čárkami, např. My(,) níže podepsaní účastníci(,) protestujeme proti výsledku schůze.

Výčtový přístavek (uvozený výrazy například, zejména, mimo jiné, tedy, tj. apod.)

Výčtový přístavek je podtypem přístavku konkretizujícího: Všechna zvířata, opice, vlci i medvědi, tančila té noci s Mauglím tanec vítězství.

Do tohoto typu přístavku patří výčty příkladů, složek atp. Přístavky dokládající příklady jsou uvozeny výrazy například, jako, zvláště, zejména, mimo jiné, tj., tedy. Např. Některé knihy, například Kniha džunglí, Dobrodružství Toma Sawyera aj., jež jsme v mládí četli, se nám líbí dodnes. Čárku před spojkou však nepíšeme v případě, pokud je touto spojkou (např. jako) uvedeno nevětné spojení a nelze je vynechat, aniž by zároveň význam věty zůstal stejný –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ jde o nezbytnou součást sdělení, bez ní by věta dávala jiný smysl. Např. Filmy jako Rambo, Terminátor, Vetřelec v malých dětech budí strach (= filmy takového typu, jaké byly jmenovány). Kdybychom spojení po spojce jako vypustili, věta by zněla Filmy v malých dětech budí strach a to by znamenalo něco jiného (= všechny filmy). O psaní čárky před spojkou jako viz Psaní čárky před spojkami jako, než.

Vysvětlující přístavek (uvozený výrazy tj., tzv., totiž, tedy, a to apod.)

Vysvětlující přístavek podává upřesňující informace, vysvětluje důležité okolnosti: Mauglí nedosáhl svého vítězství, totiž přemožení Šér Chána, bez pomoci přátel. Případně tento typ přístavku udává přesný či jiný název předcházejícího jména: Otokar Zach prodává dvě své největší firmy, a to Omeko a Jox, svému bývalému konkurentovi. Tyto přístavky jsou často uvozeny spojeními tj. (to jest), tzv. (tak zvaný), totiž, tedy, a to: Maska čarodějnice, totiž babiččino negližé, přinesla Karolínce první cenu v soutěži masek. Nemusí však být uvozeny vůbec: Vzala si ho bez lásky, z hamižnosti. O dalších konstrukcích s a to viz bod 12.1.

Vsuvka

Vsuvkou obvykle chápeme celek, který s danou větou významově souvisí jen velmi volně, není začleněn do gramatické stavby věty, do níž je vložen (není jejím větným členem), a proto je zpravidla oddělen čárkami z obou stran. Vsuvku je možné –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ často dokonce vhodnější –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ oddělovat pomlčkami: Manželství je, to mi věř, choulostivá záležitost. Prostě mu to, jak se říká, vyšlo. A taková úleva, řekl bych, stojí i za nějakou tu modřinu. Náš generál si s tím, tuším, neláme hlavu. Ekonomické důsledky vyplývají, stručně řečeno, ze špatné obchodní strategie. Nezapomněla jsi, doufám, nic? Rozhodnutí Krajského soudu v Praze je, podotýkám, zcela bezprecedentní. Byl nadmíru spokojen –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ aby nebyl, když se mu teď tak náramně dařilo –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ a ve tváři se mu zračil pocit zadostiučinění. To je –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ na mou duši –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ první lež, kterou jsem od tebe slyšel. Vzal si s sebou –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ já nevím –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ dva tři kousky a dost (v mluveném projevu).

Z příkladů je zřejmé, že vsuvky mohou být v různé míře ustálené a že rovněž různě ovlivňují rytmické členění věty, proto ani pravidlo o oddělování čárkou nelze chápat jako striktní, u některých typů lze od psaní čárky upustit. Patrně bychom volili spíše psaní s čárkou např. u vsuvky já nevím, která si zřetelně zachovává větnou povahu a od zbytku věty bude i v řeči oddělena pauzou, ale u ustálenějšího jednoslovného tuším bude zřejmě vyšší tolerance k psaní s čárkami i bez nich (viz též bod 16).

Výrazy s oslabenou větnou platností (prosím, mimochodem, bohužel, naštěstí, naneštěstí, samozřejmě, upřímně řečeno apod.)

Některé výrazy mají větnou platnost značně oslabenou, proto je můžeme oddělit čárkou v případě, chápeme‑li informaci, kterou ony výrazy nesou, pouze jako doplňující či volně související. Zároveň tím naznačujeme důraz nebo pauzu. Varianta bez čárky však v mnoha případech rozhodně není chybná (viz níže). Jde například o některé vsuvky a modální částice. Tyto vsuvky (prosím, celkem vzato, upřímně řečeno, bohužel, mimochodem apod.) si sice mohou uchovat větnou platnost, ale není třeba je od okolního textu oddělovat čárkami: Pošlete nám(,) prosím(,) všechny potřebné údaje. Je to(,) celkem vzato(,) věc nemilá. Nepůjdu tam(,) upřímně řečeno(,) ani za milion. Ve vašem případě(,) naštěstí(,) není kam spěchat. Ač je mi to velmi líto, zítra odpoledne(,) bohužel(,) přijít nemohu. Mimochodem(,) měli zavřeno.

U dalších modálních částic, jako jsou samozřejmě, hlavně, jistě, možná, škoda, je vedlejší věta závislá na výrazu s oslabenou větnou platností, psaní čárky je možné, obvykle však čárku nepíšeme: Možná že přijde. Hlavně že se neukázal. Jistě že / jistěže ano. Ovšem že / ovšemže tam šel. Hlavně když to víš. Samozřejmě že je nutné být doma. Samozřejmě že ne. Škoda že se to nedověděl dřív.

Věty závislé na výrazu s oslabenou větnou platností jsou přechodovým jevem mezi jednoduchou větou a souvětím. Proto jim věnujeme samostatné výklady zde i v kap. Psaní čárky v souvětí.

Stojí‑li modální částice na začátku věty a po ní následuje příklonka, čárka se po modální částici nepíše, např. Bohužel jsem neměl čas. Možná jsi to nevěděl. Samozřejmě mu to dal.

Citoslovce a částice (Haló, počkejte! Copak je to vůbec možné? Inu, to ani já nepamatuju.)

Částice a citoslovce se v našich mluvnicích chápou značně nejednotně. Z hlediska interpunkčního je důležité zejména to, že citoslovce jsou na rozdíl od částic významově a obsahově samostatnější, a proto zpravidla tvoří samostatné neslovesné věty (ve školské terminologii takové výpovědi nazýváme větné ekvivalenty), z hlediska mluvnického tedy jde o jev na pomezí jednoduché věty a souvětí. Citoslovečné věty zpravidla oddělujeme čárkou.

Věty s částicemi: Přišlo jich asi čtyřicet. Petr se na náš příjezd bezesporu těšil. Což už není žádné odvolání? Co(ž)pak je to vůbec možné? To prší! Ať se vám vše do puntíku splní. Snad se jim nic nestalo. Půjdete rovnou za nosem. Je tu pan ředitel? Bohužel (tu) není. Ale: Má to někdo štěstí, což? Není tady, bohužel. Uzdraví se, snad.

Citoslovce se čárkou neodděluje v případě, že je spojeno s jiným důrazným zvolacím výrazem: Ó kéž bych měl takovou sílu!

Čárkou neoddělujeme také citoslovce, které je větným členem: Psy dívenka miluje, dříve než „máma“ a „táta“ říkala „haf“ (předmět). My jsme nevyřizovali věci tak hr hr (příslovečné určení způsobu). Jen jsem se otočil a míč frnk a byl pryč (přísudek).

Čárkou oddělujeme citoslovce ve větné platnosti: Haló, počkejte! Cink, cink, ozvalo se nedaleko. Inu, to ani já nepamatuju. Sakra, nemůžeš dát pozor? Co se tady motáš, probůh? Jak se to sem, propánajána, dostalo? Jé, dej mi taky jeden bonbon.

Oddělují se též částice a citoslovce s kontaktovou funkcí: Povedlo se mi to, co(ž)? Přespíte u nás, že ano? Položím to napříč, dobře? Ale co(ž), však se mohly stát i horší věci.

Čárka ve spojeních s až

Čárku píšeme, je‑li konstrukce s až připojena dodatkově: Dlouho mě nepotkalo nic nepříjemného, až v květnu roku 1984. Žádost byla schválena mnohem později, až v únoru 1992 (viz bod 12).

Čárku též píšeme, má‑li až význam stupňovací: Byl bledý, až sinalý; jeho nejistý, až mátožný krok dodnes nemohu zapomenout.

Čárku nepíšeme u konstrukcí s až ve zdůrazňovací funkci: Vlasy jí sahají až na ramena. Milující manžel přinesl Janě snídani až do postele. Takový střízlík, a unese až padesát kilo. Teď se napili a kávu budou chtít až bůhvíkdy.

Až může být také součástí předložkového spojení až na s významem ‚kromě‘, které je do věty včleněno buď těsně a píše se bez čárky: Až na jednoho přišli všichni, nebo i volněji a pak se odděluje čárkou. Volnější připojení členu s až je zpravidla signalizováno postavením za větným členem, z něhož se činí výjimka: Přišli všichni(,) až na Šárku. Všichni(,) až na Vedrala(,) se novým podmínkám přizpůsobili dokonale.

Čárku lze psát, vyjadřuje‑li spojení s až následek děje: Křičel(,) až do ochraptění. Nepolevil(,) až do úplného vyčerpání.

Čárka ve spojeních s od … přes … (až) do/k/po

Spojení větných členů předložkami od … přes … (až) do/k/po naznačuje určitou logickou souvislost či posloupnost větných členů, které uvádí do vztahu. Tato souvislost či posloupnost může být založena na mnoha různých faktorech, např. na prostorových vztazích ‚směřování odněkud někam‘: Kráčel s těžkým křížem od fary přes celou vesnici až k božím mukám, na prosté časové následnosti: Pro Evropu tato historie představuje cestu od Versailles přes Mnichov k Jaltě, Postupimi a k Helsinkám; dusno v pondělí vydrželo od rána přes oběd až do pozdního odpoledne, na společenské hierarchii: Potravinové dary byly přidělovány v hierarchické linii od nomenklatury přes revoluční gardy k uvědomělému členstvu strany apod. Uvedená spojení chápeme jako postupně rozvíjející, proto mezi jednotlivými členy nepíšeme čárky.

Čárkou lze oddělit celé spojení s od … přes … (až) do/k/po, jestliže je chápeme jen jako volně vložené nebo dodatečně připojené. Podmínkou volného vložení či dodatkového připojení je, že i bez spojení s od … přes … (až) do/k/po musí být věta mluvnicky úplná, tzn. že by mohla stát i sama o sobě. Je‑li spojení do věty vloženo, oddělujeme je zpravidla čárkami z obou stran, zřetelněji se tím naznačí větná stavba: Samozřejmě i pití, od mléka přes džusy až po víno a destiláty, byl dostatek (= např. mléko, džusy, víno…). Do krásných sálů, od Rudolfina přes klášter sv. Anežky České po Španělský sál Pražského hradu, jsou situovány všechny koncerty (= např. do Rudolfina, kláštera sv. Anežky…). Musíme dnes čelit řadě problémů, od těch politických přes ekonomické až po sociální. Jeho zájmy se rozbíhaly mnoha směry, od historie přes práva až k umění a filozofii.

Výrazy, které se čárkou neoddělují

Čárkou se neoddělují členy ustálených spojení, např. rukama nohama, křížem krážem, hlava nehlava, zuby nehty, hory doly, daleko široko, v zimě v létě, jakž takž, jakýs takýs, čím dál tím víc, chtěj nechtěj.

Bez čárky píšeme vyjádření s významem přibližnosti, v nichž jsou obsaženy dvě číslovky: do konce zbývaly dvě tři vteřiny, pořád ho doprovázelo sedm osm chlapů. Čárkou neoddělujeme též nesouřadná příslovečná určení stejného druhu: letos v zimě, vlevo nahoře apod.

Čárka se nepíše mezi údaji o místě a času v datech: V Praze 5. května 2023, Praha 5. 5. 2023 (viz též Kalendářní datum a místo původu). Čárku nepíšeme za závěrečným pozdravem v dopise či e‑mailu: S pozdravem | Jan Pravda (viz Oslovení a závěrečný pozdrav).