Písmeno ě (Skrýt)

Čeština má, na rozdíl od jiných jazyků, písmeno ě. To se vyskytuje:

1. po písmenech d, t, n,
2. po písmenech b, p, v, f,
3. po písmenu m.

Písmeno ě po písmenech d, t, n

Písmeno ě po písmenech d, t, n signalizuje, že daná skupina se má vyslovovat [ďe], [ťe], [ňe], např. děsit [ďesit], těžit [ťežit], něha [ňeha] (viz kap. 1). Spojení písmen ďe, ťe, ňe se v češtině nevyskytují.

Písmeno ě po písmenech b, p, v, f

Písmeno ě po písmenech b, p, v, f naznačuje výslovnost [bje], [pje], [vje], [fje], např. běhat [bjehat], pět [pjet], větřík [vjetřík], o žirafě [žirafje] (viz kap. 1).

Po písmenech p a f se píše vždy pouze ě, nikdy je, např. pěna, pěst, napětí, na lípě, fěrtoch, ve strofě.

Po písmenech b a v se většinou píše ě, např. běh, bělmo, chybět, oběd, oběť, příběh, sběratel, hrabě, na svatbě, hrubě; věc, věda, dřívější, hvězda, povědět, svět, zvěř, v dopravě, dvě, zajímavě.

Ve výrazech, které obsahují předponu ob‑ nebo v‑ a jejichž kořen za touto předponou začíná ‑je‑, se píše je, např. ob-jem, v‑jem (srov. pří‑jem, zá‑jem).

Po písmenu b se je píše např. u těchto slov: objednat, objednávka, objem, objemný, objemový, objetí (od objet i od obejmout; ale obětí –⁠⁠⁠⁠ 2. p. mn. č. od výrazu oběť), objev, objevit.

Po písmenu v se je píše jen u několika slov: vjet, vjezd, vjezdní, vjezdový, vjem, vjemový, vjedno.

Skupina bje píše v přejatých výrazech jako objekt, objektiv, objektivní, subjekt, subjektivní.

Písmeno ě po písmenu m

Písmeno ě po písmenu m naznačuje výslovnost [mňe], např. město [mňesto]. Hlásková skupina [mňe] se v češtině píše buď mě, nebo mně.

Mě se píše ve slovech, která z hlediska současné češtiny považujeme za značková (neodvozená), a ve slovech od nich utvořených, např. měď, měděný, měna, proměna, vyměnit, město, městský, předměstí, měsíc, měsíční, měkký, měkoučký, změknout, mělký, mělčina.

U některých odvozených tvarů a slov si je třeba uvědomit podobu základového slova, tj. slova, od kterého byly konkrétní tvar nebo slovo odvozeny.

Jestliže v základním tvaru nebo základovém slově není skupina mn nebo men (zapomene), píše se v jiných tvarech nebo ve slovech odvozených ě, např. v zimě (od zima), měřit, průměr, výměra (od míra), oněmět, oněměl (od němý), rozumět, rozuměl, porozumění, nedorozumění (od rozum), to jsme se poměli (od mít), setměl, setmělý, setmění (od setmít se), uvědomělý, uvědoměn, uvědomění (od uvědomit), soukromě, soukromější (od soukromý), strmě, strmější (od strmý), střídmě, střídmější (od střídmý), vědomě, vědomější (od vědomý), zřejmě, zřejmější (od zřejmý), kromě (od krom).

K těmto slovům se řadí i příd. jm. tamější. Není totiž odvozeno od příd. jm. tamní (je to jeho synonymum), ale od příslovce tam příponou ‑ější.

Jestliže je v základním tvaru nebo základovém slově skupina mn nebo men, píše se v jiných tvarech nebo ve slovech odvozených mně, např. při hymně (od hymna), domnělý, domnění, domněnka (od domnívat se), zatemněn, zatemnění (od zatemnit), ztemnět, ztemněl, ztemněn, ztemnění (od temný), uzemněn, uzemnění (od uzemnit), jemně, jemnější (od jemný), rozumně, rozumnější (od rozumný), skromně, skromnější (od skromný), tajemně, tajemnější (od tajemný), temně, temnější (od temný), umně, umnější (od umný), připomněl (od připomenout), rozpomněl se (od rozpomenout se), vzpomněl (od vzpomenout), zapomněl, zapomnětlivý, zapomnětlivost (od zapomenout).

Tvary jako připomněl, rozpomněl apod. vycházejí ze staršího slovesa pomníti, což znamená ,pamatovat, vzpomenout si‘. Od tohoto výrazu je odvozen také název pomněnka. Tato květina byla dávána na památku, neboť prý dlouho udržuje svěžest.

O psaní zájmenných tvarů mě, mně viz Tvary zájmena já.

Dělení slov na konci řádku (Skrýt)

Slova dělíme v psaném textu z ryze praktických důvodů. Je přitom důležité si uvědomit, že dělení slov v písmu na konci řádku není vždy totožné s členěním slov na slabiky v mluvené řeči (viz Slabika) nebo například s morfematickým členěním slov (viz Morfematika). Vzhledem k tomu, že se pokyny pro dělení slov v různých příručkách liší, rozhodli jsme se zde pro co nejjednodušší, a hlavně pokud možno pravidelný způsob dělení. To má za následek, že se často s řešením v jiných příručkách rozcházíme (obvykle tak, že připouštíme méně možností dělení). V souvislosti s tím upozorňujeme, že si naše řešení neklade za cíl být autoritativní a že jiný způsob dělení není nutně chybný. Jinými slovy: ačkoliv doporučujeme řídit se při dělení slov níže uvedenými pravidly, nevylučujeme případné jiné možnosti.

Možná místa, kde lze slovo dělit, tradičně označujeme spojovníkem. Napíšeme‑li například ko‑s‑me-ti-ka, znamená to, že můžeme slovo dělit po písmenech ko‑, kos‑, kosme‑ a kosmeti‑.

Dělení slova na konci řádku se naznačí spojovníkem, např. kra‑|bice. Pokud řádek končí spojovníkem vyžadovaným pravidly pravopisu (viz např. spojovník ve slovech ping-pong, technicko-ekonomický) a část slova za spojovníkem pokračuje na následujícím řádku, zopakuje se spojovník rovněž na začátku tohoto řádku, např. ping‑|‑pong. Podrobněji o spojovníku viz Spojovník.

Základní pravidla dělení slov

1. V češtině dělíme pouze slova víceslabičná. Jednoslabičná slova, a to i ta, která se zapisují více písmeny (pštros, vstříc), nedělíme.
2. Nedělíme zkratky (MUDr., FAMU, USA, např., apod., genpor. atd.).
3. Nedělíme dvouslabičná slova, jejichž první slabiku tvoří jednoduchá samohláska (oběd, Ivan, éter, Ústí). Podobně neoddělujeme počáteční samohlásku ani u víceslabičných slov, např. Af-ri-ka, as‑t‑ro-naut, ús‑tec‑ký, ame-ric‑ký, elek‑t‑ro (viz bod 2.1a).
4. Slova, jejichž první písmeno je připojeno pomocí spojovníku, nedělíme v místě spojovníku (tj. e‑mail nedělíme vůbec, e‑mailový dělíme pouze za slabikami mai a lo: e‑mai‑lo‑vý, x‑násobný pouze za slabikami ná a sob: x‑ná‑sob‑ný, H‑vazba pouze za slabikou vaz: H‑vaz-ba).
5. Pozor je třeba dávat na souhlásky l a r. Pokud jsou v slabikotvorném postavení, pracujeme s nimi při dělení stejně, jako by šlo o samohlásky (např. dělíme me-tr stejně jako me-ta, osr‑dí stejně jako osu‑dí). V případě, že souhlásky l a r nejsou ve slabikotvorném postavení, pracujeme s nimi jako se (specifickými) souhláskami (viz bod 2.3 a bod 2.4).
6. Slova se primárně dělí podle slabičných hranic. Například slovo mladý má dvě slabiky (mla a dý), dělíme je tedy jedině mla‑dý (upozorňujeme, že slabika je zvuková jednotka, nikoliv grafická –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ například jméno Jacques [žak] představuje pouze jednu slabiku a nedělí se). U řady slov (např. u těch, kde za sebou následuje několik souhlásek) však nejsme schopni slabičnou hranici s jistotou identifikovat.
7. Sekundárně je důležitá rovněž slovotvorná stavba slova (viz Morfematika).

Způsob dělení, který zde představujeme, zohledňuje v tomto směru především předpony (např. na‑, po‑, roz‑, do‑) a hranici mezi dvěma částmi složenin (např. prosto|pášný, velko|statek, mnoho|násobný, troj|stěžník). Přípony jsou zohledňovány minimálně –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ především z toho důvodu, že schopnost jejich bezchybného rozpoznání nelze obecně předpokládat.

Konkrétní způsoby dělení

Předpony

1. Pokud má slovo slabičnou, ale jednopísmennou předponu, neoddělujeme ji, např. úspěch, uspět, obra-na, ochrán‑ce. Pokud po této předponě následuje souhlásková skupina čt, můžeme slovo dělit po č: úč‑to-vat.
2. Pokud má slovo slabičnou vícepísmennou předponu, provádíme dělení za ní (rovněž u latinských a řeckých předpon), a to i v případech, kdy jí předchází jednopísmenná předpona. Například slovo podraz dělíme pouze pod-raz, nikoli *po-draz (což by bylo z hlediska slabičného přijatelné). Další příklady: vy-hrá‑vat, po‑čkat, do‑čkat, se‑čkat, vy‑ční‑vat, ve-dle, po-dle, du-pli-ko-vat, kom-pli-ko-vat, kom-pli-ka-ce, ex-pli-ka-ce, kon-gre-ga-ce, kon-sti-tu-ce, in-spek-tor, in-spek-ce, de-kla-ma-ce, re-kla-ma-ce, re-kvi-zi-ta, roz-tr-hat, pod-trh-nout, od-po‑vě‑dět, zod-po‑vě‑dět, po-chy-bit, zpo-chyb-nit, upo-za-dit.
3. Pokud má slovo dvě předpony, přičemž první je slabičná a druhá neslabičná, dělíme vždy po první předponě a druhou předponu přiřazujeme k druhé slabice, např. po-změ‑ňo‑vat, po-zdr‑žet, po-zvra-cet, na-zpa‑měť, vy-zvě‑dač, vy-zbro-jo-vat.
4. Pokud má slovo dvě předpony, přičemž první je slabičná a druhá je tvořena samohláskou, dělíme pouze po první předponě, např. po-uka-zo-vat, po-upra-vit, ne-uspět, na‑úč‑to-vat.
5. Pokud má slovo dvě jednopísmenné předpony, dělíme po druhé předponě: zú‑rod-nit, zú‑ro‑čit, zú‑pl-na, us-my‑s‑let, zo-hyz-dit. Následuje‑li po druhé předponě skupina čt, můžeme slovo dělit i po č: zú‑č‑to-vat.
6. Pokud jde etymologicky o předponu, která však pro dnešní mluvčí není zřetelná, je možné připustit i takové dělení, jako by se o předponu nejednalo, např. pro‑d‑chnout, na‑d‑chnout, na‑d‑šený, di‑p‑lom, pro‑b‑lém, de‑s‑pekt, re‑s‑pekt.

Dvě a více samohláskových písmen vedle sebe

1. Stojí‑li na začátku slova nebo části složeniny nebo po předponě písmena označující dvojhlásku, dělíme za nimi, např. au-to-mo-bil, bez-eu-ro‑vý, nej-au-to-ri-ta-tiv‑něj‑ší.
2. Nacházejí‑li se vedle sebe dvě samohlásková písmena (případně více), která jsou rozdělena morfematickým švem (a nejde přitom o šev příponový ani koncovkový), pak dělíme na švu. Například slovo reakce má předponu re‑, po které následuje ‑akce, proto dělíme pouze re-ak-ce, nikoli *rea-kce. Další příklady: pra-vo‑úh‑lý, re-edi-ce, pa-le-on-to-lo-gie, re-ab-sorp-ce, re-ago-vat, ra-dio-apa‑rát, spo-lu-au-tor, dvou-oca‑sý, dvou-eu-ro‑vý, aqua-ae-ro-bik, vy-au-to-vat.
3. Nacházejí‑li se vedle sebe dvě samohlásková písmena (případně více), která nejsou rozdělena morfematickým švem nebo jsou rozdělena příponovým či koncovkovým švem, nerozdělujeme je, např. lou-ka, bě‑houn, sau-na, re‑s‑tau-ra-ce, pseu-do-nym, pneu-ma-ti-ka, neon, fluid‑ní, in-du‑s‑t‑ria‑li-za-ce, ra‑dium, gé‑nius, ak-tuál‑ní, reá‑lie, olym-piá‑da, ev-ro-pei‑s‑mus, ra‑gúo‑vý, rag-byo‑vý, re‑léo‑vý, kal-ció‑za, pe-ruán‑ský, per-pe-tuum, he‑b‑rai‑s‑tic‑ký, maoi‑s‑mus, fó‑liov‑ník.

Skupina souhláska + l v jiné než slabikotvorné pozici

1. Pokud před l v neslabikotvorné pozici stojí s/š/d a před nimi není morfematický šev (předponový nebo mezi dvěma složkami složeniny), můžeme dělit jak před l, tak před s/š/d. V praxi doporučujeme spíše dělit před l –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ lépe např. svis‑lý než svi-slý. Další příklady: po-vi‑d‑la, my‑š‑len-ka, my‑s‑let, mo‑d‑li-teb-na, pra‑d‑le-na, ko-va‑d‑li-na, vi‑d‑le, je‑d‑le, kap‑s‑le (v případě, že předchází šev, dělíme na švu: po-slat, vy-dla-bat, troj-sla-bič‑ný).
2. Pokud před l stojí jiná souhláska než s/š/d, dělíme vždy před l, např. ber-la, kuk-la, ram‑li-ce, re-pub‑li-ka, jeh‑li‑čí, ryng-le, pent-le, žong‑lér, bib‑lio‑té‑ka, bub‑li-na, deb‑li‑s‑ta, pub‑li-ka-ce, kob‑li-ha, ang‑li‑s‑ti-ka, cyk‑li‑s‑ti-ka, cyk-lus, emb‑lém, bet‑lém, cih-la, truh-la.

Skupina souhláska + r v jiné než slabikotvorné pozici nebo ř

1. Předchází‑li r/ř jakákoli souhláska a té předchází samohláska, kterou začíná slovo, dělíme jedině před r/ř, např. Od-ra, at-rium, ad-re-sa, ot-rok, ob‑ří.
2. Předchází‑li r/ř jakákoli souhláska a té nepředchází samohláska, kterou začíná slovo, dělíme buď před r/ř, nebo před předchozí souhláskou, např. ze‑b‑ra, na-mo‑d‑řit, stří‑b‑řen-ka, cu‑k‑ro‑ví, cu‑k‑ro‑vý, ima‑t‑ri-ku-la-ce, ka-te‑d‑rá‑la, ko‑p‑re-ti-na, ma‑k‑re-la, mi‑g‑ra-ce, emi‑g‑ra-ce, imi‑g‑ra-ce, mi‑g‑ré‑na, pa‑p‑ri-ka, vi‑t‑rí‑na, ru‑b‑ri-ka, re-pa‑t‑ria-ce, ne‑k‑ró‑za, mi‑k‑rob.
3. Předchází‑li r/ř jakákoli souhláska, které předchází morfematický šev (předponový nebo mezi dvěma složkami složeniny), dělíme na švu, např. po-krá‑tit, te-le-gra-fo-vat, troj-hran‑ný, vy‑křik-nout.
4. Případy, kdy r/ř předchází více souhlásek, viz bod 2.6 a bod 2.8.

Skupina s/š + souhláska

1. Není‑li přítomen morfematický šev (předponový nebo mezi dvěma složkami složeniny), pak je možné dělit spojení samohláska‑s/š‑souhláska-samohláska nebo souhláska‑s/š‑souhláska-samohláska buď po s/š, nebo před s/š, např. ta‑š‑ka, lá‑s‑ka, má‑s‑lo, ou‑š‑ko, zkou‑š‑ka, whi‑s‑ky, če‑š‑ti-na, ma-te-ria‑li‑s‑ta, hle-di‑s‑ko, lo‑ži‑s‑ko, Če‑s‑ko, ra-kou‑s‑ký, me-cha-ni‑s‑mus, ho‑s‑po-da, ob-ho‑s‑po-da‑řo‑vat, ko-re‑s‑pon-den-ce, ko‑s‑me-ti-ka, ko‑s‑mos, vi‑s‑kó‑za, vla‑s‑ti-zra-da, vla‑š‑tov-ka, mu‑š‑ke-ta, mu‑š‑kát, pře‑s‑ný, pol‑š‑tář, pr‑s‑kat.
2. Případy, kdy je s součástí skupiny tří a více souhlásek za sebou v blízkosti předpony či přípony (např. pastva, vrstva, Karlovarsko, mužstvo), viz bod 2.8.

Skupina samohláska/souhláska + str/štr/stř

1. Pokud není koncové r ve slabikotvorné pozici, můžeme dělit před s/š, před t i před r/ř, např. re-gi‑s‑t‑ro-vat, rej‑s‑t‑řík, fi‑š‑t‑rón, men‑s‑t‑rua-ce, no‑s‑t‑ri-fi-ko-vat, se‑s‑t‑ra.
2. Pokud je koncové r ve slabikotvorné pozici, dělíme před nebo po s, např. re-gi‑s‑tr, vel-mi‑s‑tr.

Skupina samohláska-souhláska-souhláska-samohláska

1. Není‑li přítomen morfematický šev (předponový nebo šev mezi dvěma složkami složeniny) a nejde‑li o výše uvedené případy, pak dělíme pouze mezi dvěma souhláskami, např. dok-tor, lé‑čeb-na, far‑mář, pa-ra-dig-ma, prac-ka, děl‑nic‑ký, je-de‑nác‑tý, šle-hač‑ka, teč‑ka, ma-nu-fak-tu-ra, re-dak-ce, klep-to-man, fron-ta, cel-ta, šach-ta, an-tik-va, re-cen-ze, fi-nan-co-vat, lep-tat, čer-pat, na‑jíž‑dět, lek-nout, ko-nej‑šit, vá‑noč‑ka, va‑jíč‑ko, bom-bar-do-vat, čer-ven-ka, deh-to-vat, dis-cip‑lí‑na, fa-ryn-gi-ti-da, la-ryn-gi-ti-da, ha-zar-do-vat, kom-pen-zo-vat, tak-ti-ka, per-so‑nál, sar-din-ka, záz‑vor-ka, man-do‑lí‑na, rek-ti-fi-ka-ce, ser-pen-ti-na, lak‑tó‑za, fruk‑tó‑za, sy-nek-do-cha, tram-po‑lí‑na, trum-pe-ta, stor-no, pach-to-vat, chod-ba, jiz-ba, vá‑len-da, plaz-ma, tře‑š‑ňov-ka.
2. Je‑li přítomen morfematický šev (předponový nebo mezi dvěma složkami složeniny), dělíme na švu, např. po-dvoj‑ný, troj-zu-bec.

Skupiny tří souhlásek v blízkosti přípony nebo předpony

1. V případě skupiny tří (případně i více) souhlásek v blízkosti přípony nebo předpony respektujeme morfematický šev, např. ob-struk-ce, de-struk-ce, šťast‑ný, vlast-nit, účast-nit, vlast‑ník, ctnost‑ný, past-va, ja-kost‑ní, mlask-nout, prsk-nout, hráč‑ský, je-de‑náct-ka, ptac-tvo, děl‑nic-tvo, za-hrad-nic-tví, ab-sorp-ce, muž‑stvo, muž‑ství, bo-hat-ství, vrst-va, fi-na‑list-ka, pro-pust-ka, re-dun-dant‑ní, zmáčk‑nout, folk-lor, port-mon-ka, prázd‑ný, je-višt‑ní, hand‑líř, hr-din-skost, lid-skost, arab‑šti-na, ma‑ďar‑šti-na, rom‑šti-na, Ark-ti-da, Ja-pon-sko, Kar-lo-var-sko.
2. Pokud morfematický šev není zřetelný, je možné dělit více způsoby, např. cen‑t‑rum, cen‑t‑ra‑li-zo-vat, kon‑t‑ra, elek‑t‑ři‑na, fil‑t‑ro-vat, fil‑t‑rát, kon-cen‑t‑ra-ce, cen‑t‑ro-vat, Pan‑k‑rác, spek‑t‑rum, ji‑s‑k‑ři‑vost, man‑d‑ra-go-ra, mean‑d‑ro-vat, an‑t‑ro-po-log, pa‑lin‑d‑rom, mop‑s‑lík, pam‑f‑let, Mo‑s‑k‑va, mi‑k‑ro-elek‑t‑ro-nic‑ký.

Zakončení na ‑ční

1. Pokud zakončení ‑ční předchází samohláska, dělíme stejně jako výše uvedenou skupinu samohláska-souhláska-souhláska-samohláska, např. agi-tač‑ní, pro-pa-gač‑ní.
2. Pokud předchází souhláska, dělíme před č, např. ak‑ční, re-dak‑ční, erup‑ční, re-ne-san‑ční.

Zdvojené souhláskové písmeno

1. Pokud zdvojené souhláskové písmeno nestojí na morfematickém švu a zároveň jsou v jeho okolí samohlásky, můžeme dělit buď před zdvojeným souhláskovým písmenem, nebo uvnitř něj, např. Ba‑r‑ran-dov, base-ba‑l‑lo‑vý, ra‑l‑lye, re‑g‑gae.
2. Pokud se zdvojené souhláskové písmeno nachází na švu (včetně příponového), dělíme na švu, např. ka-men‑ný, roz-zlo-bit.
3. Pokud po zdvojeném souhláskovém písmenu následuje souhláska, dělíme po zdvojeném souhláskovém písmenu, např. Pyrr-hos, Priess-nitz, grizz-ly.

Dělení podle slabik ve výslovnosti

Slova, která se vyslovují jinak, než píšou, dělíme primárně podle slabik ve výslovnosti. Například slovo pétanque má ve výslovnosti dvě slabiky [pe-tank], dělíme proto jedině pé‑tanque. Další příklady: Bridge-town [brič‑taun], bridge-town-ský [brič‑taun-skí], me-ga-byte [me-ga-bajt], ver-saille-ský [ver-saj-skí], mc-do-nal-di-za-ce [mek-do-nal-dy-za-ce], bit-coin [bit-kojn], ale bit-coi-no‑vý [bit-koj-no‑ví]. Sekundárně však platí i výše uvedené zásady. Například slovo Henriette [án‑ri-jet], které má ve výslovnosti tři slabiky, dělíme pouze Hen-riette, protože dvě samohlásky vedle sebe (jinde než na švu) neoddělujeme.

Skloňování mužských jmen – 5. p. j. č. (Skrýt)

Obecné poučení

Pátým pádem (vokativem) se v komunikaci oslovuje (pane inženýre) nebo se zvoleným oslovením hodnotí adresát (drahoušku, sketo). Proto se běžně užívá jen u názvů osob nebo zvířat; 5. pád neživotných podstatných jmen má obvykle funkci personifikace (obušku, z pytle ven; foukej, větříčku) –⁠⁠ tvary uváděné ve slovníkové části IJP jsou systémově náležité, ale v praxi se většinou neuplatňují. Oslovení 1. pádem je přípustné pouze v neoficiálních situacích, jde o tvar stylově příznakový. V kultivovaných spisovných projevech psaných i mluvených bychom měli oslovovat 5. pádem. Užití 1. pádu je zde považováno za projev nezdvořilosti, značné neformálnosti a nepřiměřené familiarity. Tvary 5. pádu viz v kap. o skloňování mužských osobních jmen.

Výběr koncovky závisí na zakončení tvarotvorného základu. Vzor „pán“ má v 5. p. j. č. koncovky ‑e, ‑u, vzor „muž“ ‑i, ‑e, vzor „soudce“ koncovku ‑e (bez alternace předchozí souhlásky), vzor „předseda“ koncovku ‑o.

Vzor „pán“

U vzoru „pán“ je nejčastější koncovka ‑e: pane, hoste, občane, premiére; pse, vole; u podstatných jmen se základem zakončeným na ‑r po souhlásce dochází k alternaci r/ř: bratr –⁠⁠ bratře, ministr –⁠⁠ ministře, mistr –⁠⁠ mistře, setr –⁠⁠ setře, ale po samohlásce ‑r nealternuje: inženýr –⁠⁠ inženýre, doktor –⁠⁠ doktore, manažer –⁠⁠ manažere, netopýr –⁠⁠ netopýre, kocour –⁠⁠ kocoure, vezír –⁠⁠ vezíre, upír –⁠⁠ upíre.

Podstatná jména anděl a manžel mají v 5. p. j. č. tvary podle měkkého vzoru „muž“: anděli, manželi (tvary anděle, manžele jsou zastaralé, viz Skloňování mužských jmen kolísajících mezi měkkým a tvrdým skloňováním).

Podstatná jména, jejichž tvarotvorný základ končí na ‑k, ‑g, ‑h, ‑ch, mají koncovku ‑u: falešníku, dělníku; biologu, chirurgu; vrahu, soudruhu; hochu, duchu; tu má rovněž podstatné jméno syn –⁠⁠ synu (ale zlosyne); pouze jména bůh a člověk mají původní ‑e, které vyžaduje alternaci: bože, člověče. Starší podobu koncovky mohou mít některá jména při užití expresivním: nešťastníče, falešníče, bídníče (vedle neutrálního nešťastníku, falešníku, bídníku).

Vzor „muž“

U vzoru „muž“ má převážná většina jmen koncovku ‑i: učiteli, spisovateli, králi, muži, hvězdáři; jen jména utvořená slovotvornou příponou ‑ec mají koncovku ‑e, před kterou dochází pravidelně k alternaci: otec –⁠⁠ otče, lovec –⁠⁠ lovče, blbec –⁠⁠ blbče, horolezec –⁠⁠ horolezče, znalec –⁠⁠ znalče, chlapec –⁠⁠ chlapče, nadšenec –⁠⁠ nadšenče.

Vzor „soudce“

Podstatná jména skloňovaná podle vzoru „soudce“ mají v 5. p. tvar soudce: pane soudce, milý správce, ty zrádce, vážený ochránce lidských práv, náš vůdce. Patrně nevýrazností formy 5. p. totožné s 1. p. a vlivem frekventovaných slov typu otec –⁠⁠ otče (podle nichž se objevuje i nespisovná podoba *správec) však poměrně často pronikají i podoby na ‑če: *soudče, *správče, *zrádče, *ochránče, *vůdče, ty jsou však nespisovné.

Náležité podoby 5. p. jsou tedy jedině: dárce (chlebodárce, ústavodárce, zákonodárce), vládce (hrůzovládce, krutovládce, spoluvládce), správce, strážce, strůjce, svůdce, škůdce, tvůrce, zrádce (vlastizrádce).

Vzor „předseda“

Podstatná jména náležející ke vzoru „předseda“ mají v 5. p. koncovku ‑o: předsedo, husito, sluho, pašo, bačo.

Životnost podstatných jmen (Skrýt)

Kategorie životnosti se v češtině projevuje při výběru koncovek u podstatných jmen mužského rodu. Rozdílné koncovky se vyskytují v těchto případech:

1. Ve 4. p. j. č. mají podstatná jména životná (s výjimkou vzoru „soudce“) na rozdíl od podstatných jmen neživotných podobu odlišnou od 1. p.: pán –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ pán‑a, muž –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ muž‑e, předsed‑a –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ předsed‑u. Srov. neživotné hrad –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ hrad, stroj –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ stroj.
2. Odlišnou podobu od prvního pádu u všech životných vzorů má také 4. p. mn. č.: pán‑i (pán‑ové) –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ pán‑y, muž‑i (muž‑ové) –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ muž‑e, předsed-ové –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ předsed‑y, soudc‑i (soudc-ové) –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ soudc‑e. Srov. neživotné hrad‑y –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ hrad‑y, stroj‑e –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ stroj‑e.
3. Ve 3. a 6. p. j. č. mají životná podstatná jména na rozdíl od neživotných koncovky ‑ovi: pán‑ovi (i pán‑u), muž‑ovi (i muž‑i), předsed-ovi, soudc-ovi (i soudc‑i) –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ viz Skloňování mužských životných jmen –⁠⁠⁠ konkurence krátkých a dlouhých tvarů ve 3. (6.) p. j. č.
4. V 1. p. mn. č. mají životná podstatná jména na rozdíl od neživotných koncovky ‑ové: pán‑ové (i pán‑i), muž‑ové (i muž‑i), předsed-ové, soudc-ové (i soudc‑i) –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ viz Skloňování mužských životných jmen –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 1. p. mn. č.

Životností/neživotností mužských podstatných jmen se řídí i forma shodných přídavných jmen, zájmen a příčestí, např. krásní muži –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ krásné stroje, tito muži –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ tyto stroje, muži bořili –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ stroje bořily (viz Shoda přísudku s podmětem jednoduchým). Na komplikovanější případy upozorňujeme níže.

Životnost je kategorie gramatická, nesouvisí proto přímo s „životností“ reálnou –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ bývají proto rozlišovány pojmy životnost (v gramatice) a živost (v realitě). (Ne)životnost a (ne)živost spolu běžně kolidují, máme tak například neživotné, ale živé stromy, keře, naopak zase životné, ale neživé sněhuláky a strašáky. Specifická jsou podstatná jména rodič a kůň –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ ačkoli jsou obě tato podstatná jména životná, v 1. a 5. p. mn. č. mají koncovky neživotné: rodiče, koně (viz Shoda přísudku s podmětem jednoduchým).

U některých podstatných jmen označujících neživé věci můžeme užívat jak koncovek životných, tak i neživotných. Jde o podstatná jména tvořená příponou ‑tel, ‑ec: ledoborce i ledoborci, ukazatelé i ukazatele, činitelé i činitele (ve smyslu ‚faktory, věci či okolnosti na něco působící‘), dále názvy rybích výrobků: uzenáči i uzenáče, slanečky i slanečci, pojmenování některých hraček: koníčky i koníčci (může být použito též ve významu ‚záliba‘: mám koníček i mám koníčka), maňásky i maňásci, některé archaismy, např. dnové, hrobové apod., podstatná jména bacil (bacili i bacily), mikrob (mikrobi i mikroby) a probiont (probionty i probionti). Shoda u těchto podstatných jmen se plně řídí tím, užijeme‑li tvar životný, či neživotný –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ máme například ledoborce vypluly, mikroby se množily, uzenáče se připravovaly, ale ledoborci vypluli, mikrobi se množili, uzenáči se připravovali atp. (viz Shoda přísudku s podmětem jednoduchým).

Složitější je situace u názvů hub. Ačkoli je obecně chápeme jako neživotné, objevují se ve 4. p. j. č. běžně tvary obojí (živ. i neživ.), např. najít ryzec i ryzce, hřib i hřiba, klouzek i klouzka. U některých hub se vyskytují životné tvary rovněž v 1. p. mn. č., např. na pasece rostou klouzci i klouzky, kozáci i kozáky, ale pouze např. hřiby (nikoli *hřibi či *hřibové). Životné podoby názvů hub nemusejí být vždy vnímány jako zcela neutrální, ve formálnějších projevech proto doporučujeme používat spíše tvary neživotné, např. v tamních lesích můžeme najít klouzek kravský a slizák růžový, na pasece rostou choroše, křemenáče, ryzce, podmásníky. Podobně se chovají rovněž podstatná jména typu indiánek (cukrářský výrobek), beran (nástroj) apod.: ve 4. p. j. č. (snědla) indiánek i indiánka, upevnit beran i berana.

V řadě případů se užitím životných a neživotných koncovek živost a neživost rozlišuje. Existují např. korály (‚vápnitá schránka korálů nebo kulička k navlékání‘) a koráli (‚drobní mořští živočichové‘), nakladače (‚stroje určené k nakládání‘) a nakladači (‚lidé, kteří nakládají‘), průvodci (‚lidé, kteří provázejí‘ nebo ‚informační příručky‘) a průvodce (‚informační příručky‘). Takovéto rozlišování živosti a neživosti prostřednictvím rozlišení životných a neživotných koncovek chápeme jako plně funkční a domníváme se, že je nelze hodnotit jako chybné ani v těch případech, u kterých dosud nebylo neživotné skloňování zachyceno kodifikací –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ v úzu se totiž často rozlišují např. agenty (‚počítačové programy‘) a agenti (‚příslušníci tajných služeb‘), červy (‚počítačové programy‘) a červi (‚živočichové‘), manažery (‚typ počítačových programů‘) a manažeři (‚osoby vedoucí nějakou firmu‘), veterány (‚historická vozidla‘) a veteráni (‚vysloužilí vojáci‘), velikány (‚neobyčejně velké věci, např. pohoří‘) a velikáni (‚významní lidé‘) atp. Zároveň však nelze ve významu „neživém“ striktně odmítnout ani podobu životnou, i ta se v úzu objevuje (viz Shoda přísudku s podmětem jednoduchým).

Expresivní platnost má užití životných koncovek u některých podstatných jmen neživotných, např. vstřelit góla, sníst buřta, skočit flopa, vypnout mobila atp.

Životnost a neživotnost může kolísat u organizací, jejichž označení je původně životné obecné pojmenování mužského rodu (Junák, Pionýr, Sokol, Skaut). Ve 4. p. j. č. se užívají jak tvary životné, tak neživotné (navštěvovat Pionýra, Sokola i navštěvovat Pionýr, Sokol). Obě varianty považujeme za přípustné. Ve tvarech mn. č. se užívají pouze tvary neživotné (čtyři Sokoly v kraji).

Podobným případem kolísání životnosti jsou pojmenování některých cen (především Oscar/Oskar). Zde je ve 4. p. j. č. základní tvar životný (dostal Oscara/Oskara), zcela vyloučit však nelze ani tvary neživotné (dostal Oscar/Oskar). V 1. p. mn. č. jsou naopak základní tvary neživotné (udělovaly se filmové Oscary/Oskary, filmové Oscary/Oskary byly uděleny), objevují se však i tvary životné (filmoví Oscaři/Oskaři apod.), které nelze striktně zavrhovat.

Specifickým případem je slovo den. V 1. i 4. p. mn. č. totiž máme hned dva tvary: dny a dni. Obě tyto podoby jsou neživotné (u druhé varianty je to dáno historickým vývojem češtiny), čímž se řídí i jejich shoda (např. Dny se krátily i Dni se krátily). Životným tvarem byla podoba dnové, která se však již mnoho desetiletí neužívá.

Kategorie životnosti může rozhodovat o shodě u iniciálových zkratek (viz Shoda přísudku s podmětem jednoduchým).

Shoda přísudku s podmětem jednoduchým (Skrýt)

Shoda nezahrnuje pouze shodu slovesných tvarů v přísudku. Tvarově se musí shodovat nejen příčestí činná: Dívky povykoval‑y před školou, příčestí trpná: Domy byly stavěn‑y, věže vztyčen‑y, byly podán‑y nadlidské výkony a tvary přídavných jmen v přísudku: Mladíci byli nevychovan‑í. Obchod je otevřen‑ý, ale i jména v pozici přívlastků: Mlad‑í pracovníci byli pochváleni. Rozbit‑á kola se kupila za stodolou a jmenné tvary v doplňku: Děti běhaly bos‑y. Vojáci se vrátili zdráv‑i.

Podmět je v čísle jednotném

Ačkoli se v případě shody přísudku s podmětem v čísle jednotném chybuje jen velmi zřídka, připomeňme, že koncovku přísudku určuje rod podmětu. Výklad problematických případů shody viz Složitější případy shody přísudku s podmětem.

Podmět je rodu mužského

Je‑li podmět rodu mužského, přísudek má nulovou koncovku, bez ohledu na životnost či neživotnost podmětu: Muž už na hrad nedošel. Petr byl velmi unaven. Hrad byl postaven na vysokém kopci. Příbytek šlechty krášlil široké okolí. K užití přídavného jména nebo příčestí v přísudku viz Konkurence jmenných a složených tvarů přídavných jmen, konkurence přídavných jmen a příčestí trpného.

Podmět je rodu ženského

Jestliže je podmět rodu ženského, ve tvaru přísudku je koncovka ‑a: Žena se zmateně rozhlížela. Iveta byla zcela sama, všemi opuštěna.

Podmět je rodu středního

Je‑li podmět rodu středního, přísudek je zakončen na ‑o: Kotě tiše mňoukalo. Kuře bylo nalezeno za psí boudou.

Podmět je v čísle množném

Pokud je podmět v množném čísle, pak pro psaní ‑i/‑y v přísudku je rozhodující rod podmětu, v případě mužského rodu ještě to, zda je životný, nebo neživotný.

Podmět je rodu mužského životného

Je‑li podmětem jméno rodu muž. živ. v mn. č., píšeme v koncovkách příčestí a jmenných tvarů měkké ‑i: Naši házenkáři dobyli dalšího vítězství v hlavním městě Slovinska. Mladí muži byli s prací hotovi za dva týdny. Strojvůdci toho dne stávkovali. Vojvodové udržovali pořádek ve svých panstvích pevnou rukou.

Mluvnická shoda se neřídí přirozeným rodem, ale rodem gramatickým. Jména, která jsou skloňována podle životných vzorů („pán“, „muž“, „předseda“, „soudce“), mají v přísudku koncovku rodu muž. živ. (‑i). Proto píšeme: Sněhuláci táli, druhý den úplně roztáli. Papíroví draci létali po obloze. Strašáci v poli strašili ptáky. Plyšoví medvídci seděli mezi panenkami.

Další výklad a příklady ke gramatické kategorii životnosti viz Životnost podstatných jmen, k obtížnějším typům shody viz Složitější případy shody přísudku s podmětem.

Dvojí skloňování v množném čísle bez významového rozlišení (uzenáči i uzenáče)

Některá podstatná jména rodu mužského mohou mít v množném čísle skloňování životné i neživotné, a to bez významového rozlišení, např. slaneček (v množném čísle slanečci i slanečky), uzenáč (uzenáči i uzenáče), ledoborec (ledoborci i ledoborce), ukazatel (ukazatelé i ukazatele), viz Životnost podstatných jmen. Je tedy možná shoda dvojí, s ohledem na to, který tvar (životný, nebo neživotný) v podmětu užijeme: Slanečci byli v lednici. × Slanečky jim byly nabídnuty už k aperitivu. — Uzenáči se zkazili. × Uzenáče hostům chutnaly více než obvykle. — Ledoborci brázdili chladný oceán. × Ledoborce byly natřeny zářivými barvami. — Ukazatelé byli polámaní větrem. × Ukazatele stály podél trati.

Podstatné jméno den má v množném čísle možný tvar dni i dny, shoda je však pouze podle rodu muž. neživ.: Dni/dny ubíhaly jako o závod. Dříve byla u neživotných podstatných jmen užívána (dnes v těchto případech archaická) koncovka ‑ové, která vyžaduje shodu podle rodu muž. živ.: Dnové utíkali jako splašení koníci. Hrobové se o půlnoci otevírali. Čeští stavové neprotestovali sami.

Dvojí skloňování v množném čísle, významově odlišné (nosiči × nosiče)

Dva soubory koncovek v jednotném i množném čísle (jeden pro rod mužský životný a jeden pro neživotný) se objevují i u dalších podstatných jmen. Třebaže kodifikační příručky všechny možnosti neuvádějí, viz Životnost podstatných jmen, v úzu je patrná výrazná tendence odlišit různé významy jednoho podstatného jména pomocí koncovek tohoto jména i ve shodě přísudku s podmětem.

Například podstatné jméno průvodce označuje jak knihu, tak osobu. V mn. č. proto ve významu ‚osoba‘ musí být životné skloňování (a shoda podle rodu muž. živ.): Mladí průvodci vyprávěli turistům o nejvýznamnějších událostech v Praze v posledním desetiletí. Ve významu ‚kniha‘ připouští SSČ životnou i neživotnou koncovku (a tomu odpovídající shodu): Noví průvodci popisující krásu českých hradů byli zajímaví i Nové průvodce popisující krásu českých hradů byly zajímavé.

Mezi taková podstatná jména patří také veterán (osoba, nebo automobil), nosič (osoba, nebo věc), vodič (osoba, nebo věc) atp.: Váleční veteráni obdrželi vyznamenání za statečnost. × Prahou projížděly nablýskané veterány. — Nosiči byli tichými společníky horských turistů. × Nosiče na jízdních kolech byly ulomeny. — Vodiči pomáhali slepým. × Vodiče byly odstraněny z nebezpečných míst.

Rodiče, lidičky, koně

Přestože podstatná jména rodiče, lidičky, koně mají v 1. p. mn. č. koncovku shodnou se jmény rodu muž. neživ. a podstatná jména lidičky a koně mají některé pádové tvary jako jména rodu ženského, přísudkové sloveso je ve tvaru životném: Rodiče byli zdrávi. Naši rodiče nás nikdy nebili. Byli pozváni všichni lidičky z celého okolí. Koně se splašili a divoce se vzpínali.

Označuje‑li však podstatné jméno kůň věc neživou, např. věc pouze se koni podobající, je v množném čísle shoda podle rodu muž. neživ.: Tělocvičné koně stály v koutě. Šachové koně chyběly, ostatní figurky ne. Dřevěné koně z kolotoče byly opraveny.

Podmět je rodu mužského neživotného

Ve větách s podmětem rodu muž. neživ. je v přísudku ‑y: Všechny obrazy byly z galerie ukradeny. Pytle s cementem přes noc provlhly. Lesy v okolí byly zahaleny mlhou.

Podmět je rodu ženského

Je‑li podmět ženského rodu, v přísudku píšeme v koncovkách příčestí tvrdé ‑y: Lesní víly v pohádce nechyběly. Dívky zůstaly v tanečním sále samy. Pracovnice elektrárny se necítily zdrávy. Židle se po náporu červotočů rozpadaly.

Přestože podstatná jména jako osobnosti, hvězdy apod. mohou označovat jak ženy, tak muže, rozhodující je jejich gramatický rod –⁠⁠ ženský, a proto píšeme v přísudku ‑y: Významné osobnosti se sešly na Pražském hradě. Největší filmové celebrity produkovaly nový český film. Hvězdy populární hudby byly uvítány svými fanoušky.

Pozn.: Podstatné jméno dítě je v čísle jednotném rodu středního, v množném čísle však ženského, a v přísudku proto píšeme tvrdé ‑y: Děti seděly v koutě a ani nedutaly.

Podmět je rodu středního

Jména středního rodu vyžadují v přísudku koncovku ‑a: I děvčata ráda četla Foglarovy knihy. Štěňata se batolila kolem kůlny. Obydlí domorodců byla pokryta zvířecími kůžemi.

Podmět a doplněk

I ve větách s doplňkem vztahujícím se k podmětu je pro tvar přísudku určující rod (a životnost, či neživotnost) podmětu. Shodu nemůžeme řídit doplňkem. Ve větě: Naše babičky už jako batolata pomáhaly na poli je podmět rodu ženského (babičky), proto píšeme ‑y. Rodu muž. živ. je podmět ve větě: Slavní vynálezci už často jako děti projevili své nadání, napíšeme proto ‑i.

Složitější je následující příklad věty s nevyjádřeným podmětem a doplňkem: Jako děti jsme běhali blátem a skákali přes kaluže. Zde je možné psát ypsilon pouze tehdy, pokud je z kontextu jasné, že dětmi byly pouze ženy, tj. i zde se shoda řídí podmětem, nikoli doplňkem. Další příklady ke shodě s nevyjádřeným podmětem viz Složitější případy shody přísudku s podmětem.