Zeměpisná jména mužská zakončená ve výslovnosti na souhlásku

Jména zakončená ve výslovnosti na tvrdou nebo obojetnou souhlásku

Zeměpisná jména mužského rodu zakončená ve vyslovované podobě na tvrdou nebo obojetnou souhlásku se zpravidla skloňují podle vzoru „hrad“ (2. p. j. č. má koncovku ‑u), částečně také podle jeho podvzoru „les“ (2. p. j. č. má koncovku ‑a). Problémy se skloňováním mohou nastat ve volbě tvaru 2. p. j. č. (zda užít koncovku ‑a, či ‑u) a 6. p. j. č., kde dochází ke kolísání mezi koncovkami ‑ě(e) a ‑u (viz bod 1.1.1).

Jména zakončená ve výslovnosti i v písmu na stejnou souhlásku

Konkurence koncovek ‑u/‑a ve 2. p. j. č. a koncovek ‑u/‑ě(e) v 6. p. j. č. (typ Zlín, Hostýn, Havířov, Kyjev, Rabštejn, Norimberk, Beroun, Náchod, Tábor, Betlém, Egypt, Jeruzalém, Milán, Řím, Záhřeb, Rožmitál, Zábřeh, Nymburk, Mělník, Rýn, Mohan)

1. Podle mluvnic se koncovka ‑a ve 2. p. vyskytuje převážně u jmen domácích či zdomácnělých zakončených na ‑ín (Zlín, Jičín –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 2. p. Zlína, Jičína), ‑ýn (Hostýn –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 2. p. Hostýna), ‑ov (Havířov –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 2. p. Havířova) a ‑ev (Kyjev –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 2. p. Kyjeva). Koncovka ‑a se ve 2. p. užívá také u některých jednotlivých domácích jmen (bez ohledu na jejich zakončení) jako Beroun, Brandýs, Náchod, Tábor (2. p. Berouna, Brandýsa, Náchoda, Tábora) a u některých názvů zahraničních míst jako Betlém, Egypt, Jeruzalém, Milán, Řím, Rýn (2. p. Betléma, Egypta, Jeruzaléma, Milána, Říma, Rýna). Může se dále užívat u některých názvů pocházejících ze jmen obecných, která mají ve 2. p. rovněž koncovku ‑a: (Nový) Kostel, (Krásný) Les –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 2. p. Kostela, Lesa.

   Koncovka ‑u je ve 2. p. výrazně častější, produktivnější a v mnoha případech se dnes užívá i u jmen, která původně měla v tomto pádě koncovku ‑a, především u jmen cizích, ale stále častěji i u jmen zdomácnělých (Záhřeb, Rožmitál, Mohan –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 2. p. Záhřebu, Rožmitálu, Mohanu). Užívá se také u názvů pocházejících ze jmen obecných, která mají ve 2. p. rovněž koncovku ‑u: Most, Písek –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 2. p. Mostu, Písku. U některých jednotlivých jmen dochází v úzu k většímu kolísání tvarů 2. p. a užívají se dubletní koncovky: Zbiroh, Kamýk, Příbor, Zábřeh, Žebrák, Praděd –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 2. p. Zbirohu i Zbiroha, Kamýku i Kamýka, Příboru i Příbora, Zábřehu i Zábřeha, Žebráku i Žebráka, Pradědu i Praděda. Dále kolísají jména zakončená na ‑ík, jako Mělník, Braník, Rakovník, Lipník (2. p. Mělníku i Mělníka, Braníku i Braníka, Rakovníku i Rakovníka, Lipníku i Lipníka), a některá jména zakončená na ‑štejn, ‑berk, ‑perk, ‑burk, ‑purk (Rabštejn, Norimberk, Kašperk, Nymburk, Prešpurk –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 2. p. Rabštejnu i Rabštejna, Norimberku i Norimberka, Kašperku i Kašperka, Nymburku i Nymburka, Prešpurku i Prešpurka). Ve většině případů je jeden či druhý tvar u konkrétního jména frekventovanější nebo stylově příznakový a může se lišit i v závislosti na tom, zda mluvčí z daného místa pochází apod. (častější je např. 2. p. Kašperku, Norimberku, ale Nymburka, Rabštejna).

2. V 6. p. dochází ke kolísání mezi koncovkami ‑ě(e) a ‑u. Koncovka ‑ě(e) se užívá převážně u jmen domácích nebo cizích počeštěných. Ve většině případů se užívá v 6. p. koncovka ‑ě(e) u jmen, která mají ve 2. p. koncovku ‑a (Broumov, Tábor, Beroun, Jičín, Náchod, Londýn, Řím –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 2. p. Broumova, Tábora, Berouna, Jičína, Náchoda, Londýna, Říma –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 6. p. Broumově, Táboře, Berouně, Jičíně, Náchodě, Londýně, Římě), a dále v názvech zakončených na ‑štejn (Rabštejn, Jenštejn –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 6. p. Rabštejně, Jenštejně).

U cizích jmen dnes až na zmíněné výjimky výrazně převažuje koncovka ‑u, mimo jiné i proto, že její užití není doprovázeno měkčením předchozí souhlásky (Hamburk –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 6. p. Hamburku). Tyto hláskové alternace do velké míry ovlivňují ústup koncovky ‑e i u některých českých názvů (Zábřeh, Nymburk, Mělník –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 6. p. Zábřeze i Zábřehu, Nymburce i Nymburku, Mělníce i Mělníku). Tam, kde dochází ke kolísání obou koncovek, se koncovka ‑e obvykle drží v místním úzu z důvodu tradice. Uživatelé jazyka neznající místní úzus užívají obvykle tvary utvořené podle živých, produktivních skloňovacích zákonitostí, tzn. v tomto případě tvary s koncovkou ‑u (v Mělníce –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Mělníku, v Nymburce –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Nymburku). Obě koncovky ‑u i ‑ě jsou přípustné v případě jmen zakončených na ‑hrad a ‑grad: v Petrohradu i Petrohradě, ve Volgogradu i Volgogradě.

Vzhledem k neproduktivnosti koncovky ‑e se od jmen nověji vzniklých tvary s touto koncovkou netvoří vůbec. Rozdílné uplatnění koncovek ‑u/‑ě(e) může záležet také na tom, v jaké funkci ve větě název užijeme. Koncovka ‑ě(e) se užívá spíše pro vyjádření příslovečného určení místa (na otázku kde?). V ostatních funkcích je častější užití koncovky ‑u (být v Egyptě –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ snít o Egyptu, bydlet v Mostě –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ psát o Mostu). Toto funkční rozdělení je však pouze orientační, nelze je uplatnit vždy a rozhodně není pro mluvčího či pisatele závazné.

Pohybné samohlásky ‑e‑, ‑a‑, ‑o‑ ve jménech slovanského původu

V českých a cizích počeštěných zeměpisných názvech se z pohybných samohlásek objevuje pouze ‑e‑. V ostatních pádech se kromě 4. p. vypouští. Jde převážně o dvou‑ a víceslabičná jména zakončená na ‑el (Kotel, Skřipel, Kozel) a ‑ek (Brůdek, Písek, Frýdek‑Místek, Damašek), netýká se to ale např. jmen Fulnek, Valdek, Prosek, Kostel, Pyšel (u některých jmen, ve kterých se ‑e‑ nevypouští, patrně hraje roli obtížnější výslovnost bez samohlásky ‑e‑ (nikoli 2. p. *Fulnku), ne však u všech, např. Prosek). Pohybné ‑e‑ se objevuje také u polských jmen (Szczecinek, Włocławek), u nich se toto ‑e‑ obvykle vypouští (2. p. Szczecinku, Włocławku).

Ostatní pohybné samohlásky (‑o‑, ‑a‑) se vyskytují např. u jmen původem slovenských (Chopok, Pezinok, Ružomberok, Kežmarok), ruských (Gorodok, Počinok), srbských a chorvatských (Zadar, Skadar, Čačak, Sisak, Risan). Je možné pohybné hlásky z těchto jmen při skloňování vypouštět. Ponechávají se především u méně známých jmen kvůli snadnější identifikaci základní podoby (2. p. Chopku i Chopoku, Pezinku i Pezinoku, Ružomberku i Ružomberoku, Kežmarku i Kežmaroku, Gorodku i Gorodoku, Počinku i Počinoku, Zadru i Zadaru, Skadru i Skadaru, Čačku i Čačaku, Sisku i Sisaku, Risnu i Risanu). Z uvedených jmen se častěji vypouštějí u známějších jmen slovenských a ruských, naopak u jmen jihoslovanských se spíše ponechávají. Při skloňování zůstává pohybná hláska vždy u jmen jako Užok, Klimczok (2. p. Užoku, Klimczoku).

Antické názvy (typ Rhodos, Lesbos, Argos, Palatinus, Acheron, Akragas, Trapezus, Styx, Tiryns)

Ve jménech řeckého a latinského původu se zakončení ‑os či ‑us při skloňování vypouštějí a pádové koncovky se přidávají přímo k základu slova (Rhodos, Lesbos, Argos, Palatinus –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 2. p. Rhodu, Lesbu, Argu, Palatinu). U některých frekventovanějších jmen (Argos, Rhodos) je však silná tendence k systémovému skloňování bez vypouštění ‑os, a to zejména při použití v současném, nikoli antickém kontextu. Ani tyto tvary bychom nepovažovali za nesprávné (2. p. Argosu, Rhodosu).

Vzhledem k zakončení na ‑ius se mezi tato jména řadí i jméno Mauricius. To se však od ostatních jmen liší tím, že ve 2. p. má koncovku ‑a (Mauricia).

V některých jménech dochází při skloňování k obměně či rozšíření základu (Acheron, Akragas, Trapezus, Styx, Tiryns –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 2. p. Acherontu, Akragantu, Trapezuntu, Stygu, Tirynthu). V současnosti k této obměně, která respektuje původní latinské a řecké skloňování, dochází zejména v odborných textech o antice. V textech ostatních lze toto rozšíření vynechat a přidávat koncovky k celému tvaru 1. p. (Acheronu, Akragasu, Trapezusu, Styxu, Tirynsu).

Německá jména zakončená na ‑ingen, ‑hausen (typ Tübingen, Göttingen, Meiningen, Schaffhausen)

Německá jména zakončená na ‑ingen, ‑hausen (Tübingen, Göttingen, Meiningen, Schaffhausen) se obvykle skloňují podle vzoru „hrad“ (2. p. Tübingenu, Göttingenu, Meiningenu, Schaffhausenu). Je možné je ponechat i nesklonná (v němčině jsou totiž tato jména v množném čísle), ale tento způsob je už dnes méně častý.

Polská jména zakončená na ‑ów (typ Chorzów, Sulechów)

Specifickým typem jsou polská jména zakončená na ‑ów čtené jako [uf] (Chorzów, Sulechów). Mluvnice uvádějí, že kromě 4. p. se v ostatních pádech toto zakončení mění na ‑ow‑ [ov] (2. p. Chorzowa, Sulechowa). Nelze však vyloučit ani podoby s ponechaným ‑ó‑ (2. p. Chorzówa, Sulechówa), protože z nich lze lépe identifikovat základní podobu jména –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ tyto podoby převažují i v úzu.

Loket a Kámen

Názvy Loket a Kámen jsou specifické v tom, že mají z historických důvodů i měkké skloňování, přestože jsou zakončeny na tvrdou souhlásku (2. p. Lokte i Loktu, Kamene i Kamenu; 3., 6. p. Lokti i Loktu, Kameni i Kamenu).

Izrael

Pouze měkké skloňování má název Izrael (2. p. Izraele; 3., 6. p. Izraeli). 

Jména zakončená v písmu na jinou souhlásku než ve výslovnosti (typ Cahors, Cherbourg, Orléans, Cognac, Quebec, Sabadell)

1. Tato jména jsou především francouzského původu a jsou zakončena na souhláskovou skupinu, ve které poslední souhláska zůstává němá. V psané podobě zůstává při skloňování celý základ slova zachován a koncovky se přiřazují za něj. Výslovnost u některých jmen v dalších pádech kolísá, obvykle se koncové souhláskové písmeno nevyslovuje, ale může se objevit i výslovnost se zachovaným koncovým písmenem: Cahors [kaór], Cherbourg [šerbur], Orléans [orleán] –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 2. p. Cahorsu [kaóru], Cherbourgu [šerburu] i [šerburgu], Orléansu [orleánu] i [orleánsu].
2. Jména zakončená v grafické podobě na ‑c, ale ve výslovnosti na [k] jsou cizího původu (Cognac, Quebec). Při skloňování můžeme zaměnit v grafické podobě c za k (2. p. Cognaku, Quebeku) nebo je možné grafickou podobu ponechat nezměněnou (2. p. Cognacu, Quebecu). Vzhledem k tendenci v současné češtině, aby ze všech pádových tvarů daného jména byla rozpoznatelná jeho základní podoba, se dnes stále více prosazuje (zvláště u méně známých názvů) spíše druhý postup.
3. U španělských jmen zakončených na ‑ll (Sabadell) se v češtině vžila převážně výslovnost buď s koncovým [j] ([sabadej]), nebo s koncovým [l] [sabadel], proto lze u těchto jmen užít vedle měkkého skloňování podle vzoru „stroj“ také tvrdé skloňování podle vzoru „hrad“ (2. p. Sabadelle [sabadeje] i Sabadellu [sabadelu]).

Jména zakončená ve výslovnosti na souhlásku a v písmu na samohláskové písmeno (typ Grenoble, Baltimore, Le Havre, Newcastle, Melbourne, Brisbane, Jacksonville)

1. Jména zakončená na nevyslovované (němé) ‑e, kterému předchází pravopisně tvrdá nebo obojetná souhláska, skloňujeme podle vzoru „hrad“ a němé ‑e ve 2., 3., 6. a 7. p. vypouštíme: Grenoble, Baltimore, Newcastle, Le Havre –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 2. p. Grenoblu, Baltimoru, Newcastlu, Le Havru. U jmen, ve kterých koncové němé ‑e zpětně ovlivňuje výslovnost jména, můžeme ‑e v pádových tvarech ponechat z důvodu naznačení výslovnosti (Thame –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 2. p. Thameu), ale u frekventovanějších jmen, jejichž základní pravopisná podoba je známá, se často vypouští: Brisbane [brizbejn] –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 2. p. Brisbanu [brizbejnu] (jméno Brisbane lze však řadit i ke střednímu rodu a ponechat nesklonné, viz následující bod).
2. Některá jména zakončená na němé ‑e kolísají mezi nesklonnou podobou (pak je řadíme ke střednímu rodu) a skloňovacím paradigmatem vzoru „hrad“ (pak je řadíme k mužskému rodu): Melbourne, Brisbane, Toulouse, Jacksonville (i další jména zakončená na ‑ville) –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 2. p. Melbourne/Melbournu, Brisbane/Brisbanu, Toulouse, řidč. Toulousu, Jacksonville/Jacksonvillu. Tradičně nesklonná zůstávají obvykle jména jako Lille, Dieppe, Lausanne, Stoke, Spokane, Carcassone. V nesklonné podobě se tyto názvy řadí ke střednímu rodu (viz Zeměpisná jména středního rodu).

Jména zakončená ve výslovnosti na měkkou souhlásku

Jména zakončená v písmu i ve výslovnosti stejně (typ Liberec, Žacléř, Moháč, Marrákeš, Kriváň, Radhošť, Altaj, Hindúkuš, Stříbřec)

1. Ze zeměpisných jmen zakončených na měkkou souhlásku se k muž. neživ. vzoru „stroj“ řadí jména obcí či jejich částí zakončená na ‑ec (Hradec, Liberec, Ostrovec) a dále např. Moháč, Žacléř, Marrákeš, Miskolc, Zeleneč apod. Ostatní jména zakončená měkkou souhláskou (Kroměříž, Třebíč apod.) jsou řazena k vzorům rodu ženského, přestože u některých z nich se v místním úzu užívá i skloňování mužské (Olomouc, Koloveč, Florenc). Jména Bubeneč a Pankrác mohou být rodu mužského i ženského (2. p. Bubenče, Pankráce –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 7. p. Bubenčí i Bubenčem, Pankrácí i Pankrácem). Ke skloňování jmen rodu ženského viz Zeměpisná jména ženská zakončená ve výslovnosti na souhlásku.
2. Ostatní zeměpisná jména (kromě názvů obcí či jejich částí) zakončená na měkkou souhlásku se zpravidla skloňují podle muž. neživ. vzoru „stroj“. Jde např. o jména pohoří, hor, řek, jezer, ostrovů, států apod. (Kriváň, Radhošť, Tribeč, Altaj, Hindúkuš, Himálaj, Sinaj, Dunaj, Bangladéš –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 2. p. Kriváně, Radhoště, Tribeče, Altaje, Hindúkuše, Himálaje, Sinaje, Dunaje, Bangladéše).
3. U slovanských jmen zakončených na ‑ec, ‑eč (Liberec, Hradec, Kamenec, Čerepovec, Grintavec, Pogradec, Zeleneč) se pohybné ‑e‑ při skloňování vysouvá (Liberce, Hradce, Kamence, Čerepovce, Grintavce, Pogradce, Zelenče). Zvláštním případem jsou v tomto ohledu jména Stříbřec a Bystřec, u kterých se při skloňování ř mění v r (2. p. Bystrce, Stříbrce). U jihoslovanských jmen zakončených na ‑ac lze pohybné ‑a‑ vysouvat (a brát je jako ekvivalent pohybného ‑e‑) nebo je ponechat, a to v případě, že by mohlo jeho vypuštěním dojít k pochybám, jaká je základní podoba jména: Kragujevac, Karlovac, Šabac –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 2. p. Kragujevce i Kragujevace, Karlovce i Karlovace, Šabce i Šabace (viz bod 1.1.2).
4. Slovanské názvy ve formě přídavného jména se skloňují podle adjektivního vzoru „mladý“ (Rudničnyj, Karlovskij, Lugovoj –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 2. p. Rudničného, Karlovského, Lugového) či řidčeji „jarní“ (Volčij –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 2. p. Volčího).

Jména zakončená ve výslovnosti a v písmu na odlišné souhlásky (typ Greenwich, Ipswich, Dobrcz, Barcs, Portrush, Krupanj)

U jmen zakončených ve výslovnosti a v písmu na odlišné souhlásky se skloňování řídí výslovností, proto jsou‑li jména zakončena ve výslovnosti na měkkou souhlásku, jsou skloňována podle měkkého vzoru „stroj“: Greenwich [grinyč], Ipswich [ipsvič], Dobrcz [dobrč], Barcs [barč], Portrush [portraš], Krupanj [krupaň] –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 2. p. Greenwiche [grinyče], Ipswiche [ipsviče], Dobrcze [dobrče], Barcse [barče], Portrushe [portraše], Krupanje [krupaňe].

Jména zakončená v písmu na samohláskové písmeno a ve výslovnosti na měkkou souhlásku (typ Hortobágy, Jászberény, Neszmély, Villefranche, Carouge)

I když se většina cizích jmen tohoto typu řadí k ženskému vzoru „píseň“, existuje několik jmen skloňovaných podle vzoru „stroj“. Spadají sem např. maďarská jména zakončená v písmu na ‑y, která skloňujeme podle měkkého vzoru: Hortobágy [hortobáť], Jászberény [jázberéň], Neszmély [nesméj] –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 2. p. Hortobágye [hortobáďe], Jászberénye [jázberéňe], Neszmélye [nesméje] –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 7. p. Hortobágyem [hortobáďem], Jászberényem [jázberéňem], Neszmélyem [nesméjem].

Dále sem řadíme některá anglická a francouzská zeměpisná jména: Villefranche [vilfránš], Carouge [karúš] –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 2. p. Villefranche [vilfránše], Carouge [karúže] –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 3., 6. p. Villefranchi [vilfránši], Carougi [karúži] –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 7. p. Villefranchem [vilfránšem], Carougem [karúžem].