Zeměpisná jména středního rodu

Jména zakončená ve výslovnosti na [o], [ó] (typ Brno, Santiago, Bilbao, Kongo, Bagamoyo, Arezzo, Viareggio, Borneo, Hokkaidó, Bordeaux, Pau, Gütersloh, Waterloo)

1. Jména tohoto typu se skloňují podle vzoru „město“ (Brno, Kladno, Komárno, Řezno, Mukačevo, Santiago, Jericho, Tokio, Bilbao, Monako, Kongo, Mogadišo, Bagamoyo, Arezzo [areco], Viareggio [vjaredžo], Borneo –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 2. p. Brna, Kladna, Komárna, Řezna, Mukačeva, Santiaga, Jericha, Tokia, Bilbaa, Monaka, Konga, Mogadiša, Bagamoya, Arezza [areca], Viareggia [vjaredža], Bornea). Jména česká či počeštěná mají zpravidla v 6. p. koncovku ‑e/‑ě, v současnosti někdy proniká též koncovka ‑u (6. p. Brně i Brnu, Kladně i Kladnu, Komárně i Komárnu, Řezně i Řeznu). U cizích jmen se užívá v 6. p. koncovka ‑u (Mukačevu, Santiagu, Jerichu, Tokiu, Bilbau, Monaku, Kongu, Mogadišu, Bagamoyu, Arezzu [arecu], Viareggiu [vjaredžu], Borneu).

   Zvláštním případem je jméno Oslo. Lze je buď skloňovat pravidelně podle vzoru „město“ (2. p. Osla, 3., 6. p. Oslu, 7. p. Oslem), nebo ponechat nesklonné.

2. Jména zakončená na ‑ó (např. Hokkaidó) zůstávají obvykle nesklonná, ale pokud není uvedena kvantita a jméno je zakončeno na ‑o (Hokkaido), lze je rovněž skloňovat podle vzoru „město“ (2. p. Hokkaida).

3. Jména zakončená v písmu jinak než ve výslovnosti zůstávají v češtině nesklonná (Bordeaux [bordó], Pau [po], Gütersloh [gitrsló], Waterloo [vatrló]).

4. Ve jménech zakončených na ‑co se může při skloňování písmeno c měnit na k (Cuzco –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 2. p. Cuzka) či může zůstat nezměněné (2. p. Cuzca). Více viz Zeměpisná jména mužská zakončená ve výslovnosti na souhlásku –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ bod 1.2b.

Jména zakončená ve výslovnosti na [e], [é] (typ Labe, Jíloviště, Zabrze, Zawiercie, Podhradie, Halle, Dušanbe, Calais, Malmö, Hostinné)

Jména zakončená ve výslovnosti na [e], [é] se skloňují podle vzoru „moře“ (Labe, Jíloviště, Belopole, Zabrze, Zawiercie [zavjerče] –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 2. p.  Labe, Jíloviště, Belopole, Zabrze, Zawiercie –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 3., 6. p. Labi, Jílovišti, Belopoli, Zabrzi, Zawiercii). Výjimkou jsou slovenská jména zakončená na ‑ie [je], která se vzhledem k podobnosti s českými jmény zakončenými na ‑í skloňují podle vzoru „stavení“ (Podhradie, Záblatie, Záhorie –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 2. p. Podhradí, Záblatí, Záhorí).

Neslovanská jména tohoto typu zůstávají nesklonná (Halle, Karlsruhe, Dušanbe), a to i v případě, že se zakončení v grafické a ve vyslovované podobě liší (Calais [kalé], Roubaix [rube], Malmö [malme]).

Názvy ve formě přídavného jména se skloňují podle adjektivního vzoru „mladý“ (Hostinné, Jalšové, Lesnoje, Bystre –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 2. p. Hostinného, Jalšového, Lesného, Bystrého), nebo „jarní“ (Vranie, Jastrabie, Sredněje, Nižněje –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 2. p. Vraního, Jastrabího, Sredního, Nižního). Slovenská jména jako Vranie a Jastrabie lze však skloňovat i podle substantivního vzoru „stavení“ (2. p. Vraní, Jastrabí).

Jména zakončená ve výslovnosti na [i], [í] (typ Polabí, Ústí, Meziříčí, Jelení, Dillí, Karáčí, Tennessee, Canterbury, Sydney, Chamonix)

České názvy ve formě podstatného jména zakončené na [í] se skloňují podle vzoru „stavení“. Často se jedná o jména vzniklá ze spojení předložek se jménem (Polabí, Podolí, Záluží, Meziříčí, Vrchlabí, Ústí, Bříství, Klenčí, Rabí –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 2., 3., 4., 6. p. Polabí, Podolí, Záluží, Meziříčí, Vrchlabí, Ústí, Bříství, Klenčí, Rabí –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 7. p. Polabím, Podolím, Zálužím, Meziříčím, Vrchlabím, Ústím, Břístvím, Klenčím, Rabím). Mají‑li formu zpodstatnělého přídavného jména, obvykle se skloňují rovněž podle tohoto substantivního vzoru (Jelení, Veveří, Hříběcí –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 2., 3., 4., 6. p. Jelení, Veveří, Hříběcí –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 7. p. Jelením, Veveřím, Hříběcím), ale u druhé skupiny se lze občas setkat i s původním skloňováním podle adjektivního vzoru „jarní“ (Jestřebí, Telecí –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 2. p. Jestřebí i Jestřebího, Telecí i Telecího).

Jména cizího původu zakončená na [i], [í] zůstávají nesklonná (Dillí, Karáčí, Tennessee [tenesí], Brindisi, Bali, Canterbury, Sydney [sidny], Chamonix [šamony], Nancy [nansi]).

Jména zakončená ve výslovnosti na [u], [ú], [ou], [au]

Do kategorie jmen zakončených ve výslovnosti na [u], [ú], [ou], [au] patří jména cizího původu, která zůstávají v češtině nesklonná, např. Anjou [anžu], Baku, Honolulu, Korfu, Peru, Kjúšú, Glasgow (lze i muž. rod: Glasgow –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 2. p. Glasgowa), Dessau, Dachau, Torgau.

Jména orientálního původu

Čínská jména zakončená na samohlásku zůstávají nesklonná: Čchang‑ša, Lü‑ta.

Jména zakončená ve výslovnosti na souhlásku (typ Koloseum, Actium, Saguntum, Brisbane, Lille, Lausanne, Massachusetts, Bourges)

K typu jmen zakončených ve výslovnosti na souhlásku se řadí jména cizího původu. Antická jména, tzn. latinská (či polatinštělá) a řecká, končící na ‑um (‑ium, ‑eum), ‑ion (Koloseum, Actium, Saguntum, Byzantion) skloňujeme podle vzoru „město“. Zakončení ‑um a ‑on se však při skloňování vypouštějí a pádové koncovky se přidávají místo nich (2. p. Kolosea, Actia, Sagunta, Byzantia).

Ostatní jména jsou v grafické a ve vyslovované podobě rozdílně zakončena (obvykle je v psané podobě na konci tzv. němé ‑e) a zůstávají nesklonná. Jde převážně o jména francouzského či anglického původu (Brisbane [brizbejn], Glendale [glendejl], Lille [lil], Lausanne [lozan], Melbourne [melbern]). Některá z nich se mohou objevit i ve tvarech mužského rodu vzoru „hrad“ (2. p. Brisbanu, Melbournu –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ srov. Zeměpisná jména mužská zakončená ve výslovnosti na souhlásku –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ bod 1.3b.

Do kategorie středního rodu jsou obvykle řazena také nepočeštěná pojmenování, která mají v původním jazyce formu množného čísla. Ta zůstávají nesklonná: Massachusetts, Bourges [burš], Nîmes [nym], Limoges [limóš]. Patří sem rovněž některé víceslovné zeměpisné názvy (Los Angeles, Las Palmas, Aix-en-Provence, Buenos Aires). Ty zůstávají také nesklonné. Více o nich v kap. Zeměpisná jména víceslovná.