Vykřičník

Vykřičník (!) je znaménko užívané pro naznačení výrazné zvolací povahy výpovědi –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ signalizuje zvláštní důraz (rozkaz, příkaz) nebo výraznější zvolací ráz (podráždění, překvapení, úsečnost). Nejtypičtější je pro věty rozkazovací a přací, i ty však mohou končit tečkou (viz bod 1 v kap. Tečka). Jako prostředek pro vyjádření důrazu, zvolací povahy, expresivity se vykřičník uplatňuje především v beletrii či neformálních textech. V odborných a úředních písemnostech se vykřičník obvykle nepoužívá.

Užití vykřičníku na konci výpovědi

a) Za oslovením v 5. pádě, samostatným citoslovcem nebo jiným neslovesným výrazem s výrazně zvolacím rázem: Kamarádi! Milý dědečku! Pomoc! Ahoj! Zítra! Vedro! Blázen! Užití oslovení s vykřičníkem v korespondenci může být příjemcem vnímáno jako příznakové, agresivní. (Podrobněji o oslovení v dopisech viz bod 1 v kap. Oslovení a závěrečný pozdrav.) Pokud je oslovení nebo citoslovce součástí výpovědního celku, odděluje se čárkou, vykřičník je až na konci, např. Přátelé, připijme si na zdraví! Ať slouží, pane kapitáne! Kamarádi, ahoj! Ach, to je hrůza! 

b) Na konci rozkazovacích a přacích vět, pokud je chceme výrazněji zdůraznit, např. Zmlkni! Dej pokoj! Uklízejte po svém psovi! Kéž bych tu zkoušku udělala! Buďte spolu šťastní!

Za větou se slovesem v rozkazovacím způsobu píšeme obvykle tečku, např. Už pojď. Připravte si všechny potřebné doklady. Vykřičník se píše jen v případě, má‑li věta zvolací ráz, např. Ovládej se, Adame! ⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠Okamžitě to smaž!

c) Za větou oznamovací (viz bod 1 v kap. Tečka) s výrazným zvolacím rázem či důrazem –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ ten bývá často naznačen i částicemi: Chodník není odpadkový koš! Tys nám tu chyběl! Já jsem taky jenom člověk! Ten je ale úžasný! Vždyť jsem to říkal! To se ti to opisuje!  

d) Vykřičník se píše za názvem, nadpisem či titulkem, pokud vyjadřují výraznější důraz či zvolání: Úspěch našich sportovců! Kuřáků ubývá! Vrať se do hrobu! Jestliže je takový název s vykřičníkem zapojen do věty a věta dále pokračuje, následuje po vykřičníku malé písmeno: Film Vrať se do hrobu! je z roku 1989. (O psaní nadpisů, nápisů a popisků viz také bod 5 v kap. Tečka.)

Vykřičník a další interpunkční znaménka

Stojí‑li na konci věty výraz končící vykřičníkem –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ obvykle jde o název knihy, filmu, pořadu –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠, tečka (v případě oznamovací věty) ani další vykřičník (v případě zvolací věty) se nepíše, např. Vnuk má nejraději pohádku Ubrousku, prostři se! Poslouchala své oblíbené album Help! Určitě musíš vidět Most! Zbožňuju film Vrať se do hrobu! Při změně řezu písma se otazník vyznačuje stejně jako název: Určitě musíš vidět Most!

Pokud jde o otázku, následuje po vykřičníku otazník, mezi znaménky se nedělá mezera: Budeš se večer dívat na Most!? Kvůli jednoznačnému pochopení a přehlednosti je vhodné využít odlišení názvu (např. kurzivou, uvozovkami): Budeš se večer dívat na Most!? Kdy sis pořídil album „Help!“? (O psaní interpunkčních znamének na konci názvů děl a produktů viz také bod 13 v kap. Tečka.)

Za vykřičníkem se podle PČP zpravidla nepíše čárka: K základním povelům patří čekej! sedni! lehni! Psaní s čárkou nebo zjednodušení zápisu jsou rovněž možné: K základním povelům patří čekej!, sedni!, lehni! –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ K základním povelům patří čekej, sedni, lehni!

V přímé řeči se čárka po vykřičníku nepíše: „Asto, lehni!“ zavelel. „Ubrousku, prostři se!“ poklepal na stůl ovčák. Vykřikl: „Nechte toho!“ a prudce se otočil. (O psaní uvozovek viz Uvozovky.)  

Pokud by se vynecháním čárky stala stavba věty či souvětí nezřetelnou, považujeme za vhodnější zachovat obě interpunkční znaménka: Zavolala: „Běž už!“, i když by ho nejraději přitiskla k sobě. 

V expresivních projevech se pro zesílení citového zabarvení může užít několik vykřičníků za sebou. Maximální počet není v typografických příručkách stanoven. Mezera se mezi jednotlivá znaménka nevkládá: Tak dělej! Jen to zkus!! Opovaž se!!!

Chceme‑li vyjádřit silný důraz i údiv zároveň, lze kombinovat vykřičník a otazník. Záleží na autorovi, v jakém pořadí znaménka zapíše i kolikrát je bude opakovat: Lidi, snad mu to nevěříte!? ⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠Jsem snad tvoje služka?!⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Co se to tu děje!?! (O psaní otazníku viz Otazník.)

Další funkce vykřičníku

Vykřičník v závorkách užitý uvnitř věty vyjadřuje údiv, upozornění, nesouhlas. Vykřičník se dává do závorek bez mezer, závorky se od okolních slov oddělují mezerou, např. Hráč byl během pár minut dvakrát (!) vyloučen. Nalil mi víno do čisté (!) sklenice. Jediné (!) vystoupení kapely u nás bylo hned vyprodané. Chyba se objevila již po dvou dnech (!) používání.

Vykřičník může (ale nemusí) být součástí výrazu sic [sík] uváděného v závorce, který upozorňuje čtenáře, že takto označený text je přesná citace, nikoli chyba, např. Kromě kočičí (sic!) kavárny, prodejny bot a drogerie na náměstí nic není. Odepsal, že ližování (sic) ho nikdy nebavilo.

V matematice se vykřičníkem značí faktoriál, píše se za číslo (či písmeno) bez mezery: 5!, n!, (n + 1)! (Podrobněji o psaní čísel a matematických znaků viz bod 4 v kap. Značky, čísla a číslice.)  

Příklady:

• oslovení či citoslovce s výrazně zvolacím rázem: Milá babičko! Proboha!
• rozkazovací a přací věty s důrazem: Neházejte odpadky na zem! Přejeme krásné svátky! 
• oznamovací věty s důrazem: Odpadky patří do koše!
• nadpis ve formě zvolání, důrazu: Máme zlatou medaili!
• přímá řeč: „Asto, lehni!“ zavelel.
• na konci věty stojí výraz s vykřičníkem; oznamovací věta: Večer se díváme na seriál Most!, tázací věta: Díváte se na seriál Most!?
• zesílená expresivita: Okamžitě to polož!!! Co to děláš!?
• upozornění, údiv: Oblékl si čistou (!) košili.