Pravopis – interpunkce → Otazník

Vyhledávání v obecných výkladech o jazykových jevech (lze zadat jen začátek slova doplněný *).

Otazník

Otazník (?) je znaménko pro označení otázky. Píše se na konci tázacích výpovědí, které mohou mít formu věty, souvětí nebo i samostatného výrazu. Stejně jako naprostá většina interpunkčních znamének se připojuje k předcházejícímu slovu (zkratce, značce) bez mezery, za ním následuje mezera, např. O čem jste spolu mluvili? Pociťujete únavu? Nevíš, kdo to udělal? Kdy se narodil Karel IV.? Kam se píše zkratka v. r.? Přijdeš? Vážně? Odpoledne?

U souvětí je rozhodující forma hlavní věty. Má‑li hlavní věta tázací platnost, otazník na konci píšeme: Nepůjdeme domů, když je tak ošklivé počasí? Mám zjistit, kdo to udělal? Za souvětím, v němž má tázací platnost jen věta vedlejší, tj. za závislou otázkou, otazník nepíšeme: Zajímal se o to, které země procestoval. Chtěla vědět, co přesně jsem odpověděl. Zeptám se jí, jak se jí daří a kdy přijde domů. Ať zvedne ruku, kdo to udělal.

Otazník se píše za nadpisem či titulkem, pokud vyjadřují otázku: Kam na výlet? Jak vychovávat dítě? Dodržujete velikonoční zvyky? (O psaní nadpisů, nápisů a popisků viz také bod 5 v kap. Tečka.)

Jestliže je do věty zapojen název ukončený otazníkem, následuje po něm malé písmeno: Pořad Chcete mě? se vysílal řadu let.

Otazník a další interpunkční znaménka

Stojí‑li na konci věty výraz s otazníkem –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ obvykle jde o název knihy, filmu, pořadu –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠, nepíše se koncová tečka (v případě oznamovací věty, např. Ráda sledovala pořad Chcete mě?) ani další otazník (v případě otázky, např. Co Tě nejvíc zaujalo v pořadu nazvaném Byl Karel Havlíček národním mučedníkem?). Při změně řezu písma se otazník vyznačuje stejně jako název: Díval ses někdy na Chcete mě? (O psaní interpunkčních znamének na konci názvů děl a produktů viz také bod 13 v kap. Tečka.)

Za otazníkem se podle PČP zpravidla nepíše čárka: Na přídavná jména se ptáme otázkami jaký? který? čí? Psaní s čárkou nebo zjednodušení zápisu jsou rovněž možné: Na přídavná jména se ptáme otázkami jaký?, který?, čí? –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Na přídavná jména se ptáme otázkami jaký, který, čí?

Pokud by se vynecháním čárky stala stavba věty či souvětí nezřetelnou, považujeme za vhodnější zachovat obě interpunkční znaménka: Opakovaně se ptal: Co jsi dělal celý den? Můžeš mi to vysvětlit?, a protože jsem nic neříkal, rezignovaně vzdychl.

V přímé řeči se čárka po otazníku nepíše: „Nedáš si čaj?“ zeptala se. „Kolik je hodin?“ zamručel ospale, „už musíme vstávat?“ (O psaní uvozovek viz Uvozovky.)

Pro vyjádření expresivity lze v méně formálních textech užít několik otazníků za sebou. Maximální počet není v typografických příručkách stanoven. Mezera se mezi jednotlivá znaménka nevkládá: Vážně? Co bys dělal na mém místě?? Nechal je zmizet??? Chceme‑li vyjádřit značný údiv i důraz zároveň, lze kombinovat otazník a vykřičník. Záleží na autorovi, v jakém pořadí znaménka zapíše i kolikrát je bude opakovat: Kolem světa za 80 dní, zbláznil ses?! Co z tebe bude!? Cože?!? (O psaní vykřičníku viz Vykřičník.)

Další funkce otazníku

Otazník v závorkách uvnitř věty signalizuje pochybnost o platnosti předcházejícího tvrzení nebo o vhodnosti předcházejícího výrazu. Otazník se dává do závorek bez mezer, závorky se od okolních slov oddělují mezerou: Sv. Voršila se narodila v Anglii (?) a zemřela na přelomu 3. a 4. století v Kolíně nad Rýnem. Chystají se opětovně vydat vylepšenou (?) verzi. Nejčastěji ho doprovází jeho sestřenice (?). Čtenář může takovéto užití otazníku vnímat odlišně než autor, ve formálních textech je proto vhodnější se vyjádřit přesněji slovy.

Otazník se může objevit také ve funkci tzv. zástupného znaku. Tyto znaky jsou značně rozmanité a v každém prostředí se mohou používat jinak. Např. 123? může označovat výrazy se čtyřmi znaky, které začínají 123, tedy čísla 12301239.

Příklady:

  • otázka: Co děláte?
  • souvětí s hlavní větou ve funkci otázky: Zavoláš babičce, kdy přijede? (ale Ptala se babičky, kdy přijede.)
  • přímá řeč: „Jsi v pořádku?“ zeptala se babičky.
  • nadpis ve formě otázky: Dodržujete velikonoční zvyky?
  • na konci věty je výraz s otazníkem; oznamovací věta: Značnou sledovanost měl pořad Chcete být milionářem?, tázací věta: Jaká byla největší výhra v pořadu Chcete být milionářem?
  • expresivita: Co to děláš??? Proboha, co tě to napadlo?!
  • nesouhlas, pochybnost: Na podzim představí vylepšenou (?) verzi.
  • zástupný znak: 123?  

Hlavní stránka O příručce Nápověda English version