Psaní slov s částí radio-, -manie/-mánie, -fuze/-fúze, -fobie

Psaní slov s první částí radio‑

V češtině užíváme několik podstatných jmen s odlišným významem, která mají základ v latinském výrazu radius s významem ‚paprsek‘.

Rádius znamená poloměr, dosah působnosti (akční rádius) a rovněž kost vřetenní; radium je radioaktivní prvek; rádio je hovorové synonymum pro rozhlas (jako hromadný sdělovací prostředek) i rozhlasový přijímač.

Odvozená přídavná jména mají v písmu kvantitu stejnou jako výchozí substantiva: rádiusový (k rádius), radiový (k radium), rádiový (k rádio).

První část složených slov radio‑ píšeme krátce bez ohledu na to, zda ve složenině vyjadřuje význam: 1. týkající se paprsků, záření při jaderné reakci, radioaktivní, radiový (radioastronomie, radiodiagnostika, radiofarmakum, radiogeologie, radioizotop, radiokobalt, radioléčba, radionuklid, radioterapie), 2. týkající se rádiových elektromagnetických vln, rádiový (radiobudík, radioecho, radioelektronika, radiofonie, radioimpulz, radiomagnetofon, radioklub, radiokomunikace, radiolokace, radiomost, radiosonda, radiosoučástka, radiožurnál), 3. týkající se kosti vřetenní (radiokarpální, radioulnární).

Psaní slov se zakončením ‑manie/‑mánie

Mánie je duševní choroba projevující se vzrušenou náladou, zvýšeným sebevědomím a aktivitou, subjektivním pocitem dobrého zdraví, spokojeností sama se sebou. Výraz se užívá nejenom jako psychologický termín, ale rovněž v přeneseném významu pro vášnivou zaujatost pro něco, chorobnou vášeň (ta jeho mánie lovit ryby).

Původ slova je v latinském mania, to je z řeckého maníā = zuřivost, šílenství, nadšení. Slovo tvoří často druhou část složených výrazů s významem ‚vášeň, náruživost; duševní choroba; chorobný sklon k něčemu‘.

Dříve bylo doporučováno psát ve složeninách ‑manie (toxikomanie, kleptomanie, pyromanie). V současné jazykové praxi (např. i v medicínské literatuře) však velice často zůstává kvantita zachována jak v odborných výrazech: toxikománie, dipsománie, erotománie, nymfománie, kleptománie, pyrománie, megalománie, grafománie, bibliománie, tak i ve slovech příležitostných: cestománie, citátománie, ufománie, céčkománie apod. Rovněž tyto podoby jsou správné.

Psaní slov se zakončením ‑fuze/‑fúze

Podstatné jméno fúze s významem ‚spojení, splynutí, sloučení‘ se užívá jako odborný výraz v různých oblastech, časté je slovní spojení fúze obchodních společností, podniků; genetika zná chromozomovou fúzi, což je vytvoření jednoho chromozomu splynutím dvou nebo více chromozomů nebo jejich částí; proces, při němž dochází ke sloučení lehkých atomových jader a zároveň dochází k uvolnění energie, se nazývá nukleární (jaderná) fúze, variantou je termonukleární (termojaderná) fúze.

Základem slova fúze je latinské fūsiō od fundere = lít, rozpouštět. V češtině se původně zapisovalo v podobě fuse, PČP z roku 1957 mají dubletní tvary fuse (s výslovností [fúze]) a fúze, od roku 1993 je v souladu s výslovností za základní považován zápis fúze, podoba fuse je hodnocena jako příznaková (viz Pravopis a výslovnost přejatých slov se s –⁠ z).

Kvantita zůstává zachována i v odvozeném přídavném jménu fúzní (např. fúzní reaktor, fúzní energie, fúzní elektrárna), obouvidém slovesu fúzovat (válcovny plechu fúzují s dceřinou firmou na spalování odpadů) či podstatném jménu slovesném fúzování (jsou proti fúzování zdravotních pojišťoven), popř. ve složenině megafúze (ropná megafúze, megafúze cementářů).

Další výrazy a jejich odvozeniny, které sice mají stejný latinský základ jako fúze, ale jejichž význam se již od původního vzdálil, se měly podle PČP z r. 1993 psát s ‑u. Jde převážně o termíny z oblasti medicíny a technických oborů a jejich odvozeniny: difuze (termodifuze, difuzní, difuzér, difuzor, difuzionismus, difuzionistický), efuze (efuzní, efuzivní), infuze (infuzní), konfuze (konfuzní, konfuznost, konfuzor), perfuze (homeperfuze, perfuzní), sufuze (sufuzní), transfuze (autotransfuze, imunotransfuze, transfuzní, transfuzologie, transfuzologický). V praxi se však často vyskytují i podoby s ‑ú‑ (difúze, efúze, transfúze atd.), ty jsou rovněž správné.

Podoby se ‑s‑, např. difuse, konfuse, transfuse, jsou rovněž možné, avšak stylově příznakové (viz Pravopis a výslovnost přejatých slov se s –⁠ z).

Psaní slov s částí ‑fobie

Podstatné jméno fobie/fóbie má původ v řeckém phóbos = strach. Ve starších jazykových příručkách je slovo zachyceno pouze v podobě fobie; vlivem výslovnosti se nověji prosadila i pravopisná varianta fóbie. Výraz se užívá nejčastěji jako medicínský a psychologický termín s významem ‚úzkostná porucha projevující se chorobným strachem ze situací, lidí, objektů apod.‘. Přeneseně se tak nazývá i odpor k něčemu či k někomu (fobie vůči atomovým elektrárnám).

Ve druhé části složených výrazů pojmenovávajících různé druhy úzkostného strachu se uplatňuje pouze podoba ‑fobie, např. klaustrofobie, agarofobie, hydrofobie, nomofobie, entomofobie apod. Krátké ‑o‑ se píše rovněž v přídavném jménu fobický (fobické poruchy).