Česko (Skrýt)

Slovo Česko není nové. Patrně nejstarší zachycený doklad pochází z r. 1777: Tak vidíme při zemích německých Česko, Moravu, Rakouské Slezsko… V tomto dokladu je slova Česko užito jako synonyma ke staršímu Čechy, podobně jako existuje novější Švýcarsko ke staršímu Švýcary, Rakousko k Rakousy, Španělsko k Španěly apod.

V průběhu 19. století se Česko objevovalo sice poněkud méně často, zato však již také jako název pro celé české země (tedy pro Čechy, Moravu a českou část historického Slezska), i když z dokladů, které jsou k dispozici v lexikálním archivu Ústavu pro jazyk český, nelze vždy spolehlivě rozpoznat, kdy šlo o význam užší, Čechy, a kdy o význam širší, české země. V obou významech zachycuje Česko také SSJČ jako výraz zastaralý, právě s odkazy na autory z doby národního obrození, např. na J. Kollára.

Česko je tedy výraz podstatně starší než název Československo, resp. Československá republika. Nevznikl až mechanickým odtržením první části názvu. Jeho základem je slovo Čech. Od něj bylo odvozeno (etymologicky očekávané) přídavné jméno češský, ale už ve staré době došlo k zjednodušení a ujala se podoba český (pro doklady obou přídavných jmen a komentář k nim viz Elektronický slovník staré češtiny vokabular.ujc.cas.cz). Podobu český uvádí pak i základní lexikografické dílo doby národního obrození, Jungmannův Slovník česko‑německý (1834–⁠⁠⁠⁠⁠⁠1839). Z hlediska současného jazyka je Česko, odvozené od přídavného jména český, slovo náležité, ústrojně utvořené, funkční a vyhovuje komunikačním potřebám uživatelů češtiny.

Diskusi k názvu Česko otevřel jazykovědec F. Trávníček v r. 1938. Trvala s přestávkami až do konce 20. století za účasti nejen jazykovědců, ale také novinářů, spisovatelů a mnoha význačných osobností veřejného života. Přinesla rozmanité argumenty, názory, postoje i emoce –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ pro název i proti němu. Je to přirozené, protože jazyk nejsou jen slova a jejich tvary, ale také postoje uživatelů k nim. Jazyk nežije mimo lidi, ale v nich, a to, jak slovo prožívají, se ukazuje jako důležité.

Dnes můžeme konstatovat, že Česko se plně prosadilo jako jednoslovný geografický název republiky vedle politického dvouslovného názvu Česká republika, a to nejen v běžné komunikaci (například ve sportovních přenosech). Doporučuje ho ČSN EN ISO 3166‑1, také SSČ a ASSČ uvádějí oba názvy.

Dvojice Česká republika –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Česko není (viděno z hlediska názvosloví států) žádnou výjimkou. Pro většinu států světa existují vedle dvouslovných, popř. i víceslovných plných oficiálních názvů politických také zkrácené oficiální názvy jednoslovné. Užíváme jich mnohdy častěji než názvů dvouslovných, aniž si rozdíl mezi nimi uvědomujeme a aniž nám to vadí, např. Belgie –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Belgické království, Brazílie –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Brazilská federativní republika, Bulharsko –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Bulharská republika, Německo –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Spolková republika Německo, Mexiko –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Spojené státy mexické atd.

Dělení slov na konci řádku (Skrýt)

Slova dělíme v psaném textu z ryze praktických důvodů. Je přitom důležité si uvědomit, že dělení slov v písmu na konci řádku není vždy totožné s členěním slov na slabiky v mluvené řeči (viz Slabika) nebo například s morfematickým členěním slov (viz Morfematika). Vzhledem k tomu, že se pokyny pro dělení slov v různých příručkách liší, rozhodli jsme se zde pro co nejjednodušší, a hlavně pokud možno pravidelný způsob dělení. To má za následek, že se často s řešením v jiných příručkách rozcházíme (obvykle tak, že připouštíme méně možností dělení). V souvislosti s tím upozorňujeme, že si naše řešení neklade za cíl být autoritativní a že jiný způsob dělení není nutně chybný. Jinými slovy: ačkoliv doporučujeme řídit se při dělení slov níže uvedenými pravidly, nevylučujeme případné jiné možnosti.

Možná místa, kde lze slovo dělit, tradičně označujeme spojovníkem. Napíšeme‑li například ko‑s‑me-ti-ka, znamená to, že můžeme slovo dělit po písmenech ko‑, kos‑, kosme‑ a kosmeti‑.

Dělení slova na konci řádku se naznačí spojovníkem, např. kra‑|bice. Pokud řádek končí spojovníkem vyžadovaným pravidly pravopisu (viz např. spojovník ve slovech ping-pong, technicko-ekonomický) a část slova za spojovníkem pokračuje na následujícím řádku, zopakuje se spojovník rovněž na začátku tohoto řádku, např. ping‑|‑pong. Podrobněji o spojovníku viz Spojovník.

Základní pravidla dělení slov

1. V češtině dělíme pouze slova víceslabičná. Jednoslabičná slova, a to i ta, která se zapisují více písmeny (pštros, vstříc), nedělíme.
2. Zvykem rovněž není dělit zkratky (MUDr., FAMU, USA, např., apod., genpor. atd.).
3. Nedělíme také dvouslabičná slova, jejichž první slabiku tvoří jednoduchá samohláska (oběd, Ivan, éter, Ústí). Podobně neoddělujeme počáteční samohlásku ani u víceslabičných slov, např. Af-ri-ka, as‑t‑ro-naut, ús‑tec‑ký, ame-ric‑ký, elek‑t‑ro (viz bod 2.1a).
4. Pozor je třeba dávat na souhlásky l a r. Pokud jsou v slabikotvorném postavení, pracujeme s nimi při dělení stejně, jako by šlo o samohlásky (např. dělíme me-tr stejně jako me-ta, osr‑dí stejně jako osu‑dí). V případě, že souhlásky l a r nejsou ve slabikotvorném postavení, pracujeme s nimi jako se (specifickými) souhláskami (viz bod 2.3 a bod 2.4).
5. Slova se primárně dělí podle slabičných hranic. Například slovo mladý má dvě slabiky (mla a dý), dělíme je tedy jedině mla‑dý (upozorňujeme, že slabika je zvuková jednotka, nikoliv grafická –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ například jméno Jacques [žak] představuje pouze jednu slabiku a nedělí se). U řady slov (např. u těch, kde za sebou následuje několik souhlásek) však nejsme schopni slabičnou hranici s jistotou identifikovat.
6. Sekundárně je důležitá rovněž slovotvorná stavba slova (viz Morfematika).

Způsob dělení, který zde představujeme, zohledňuje v tomto směru především předpony (např. na‑, po‑, roz‑, do‑) a hranici mezi dvěma částmi složenin (např. prosto|pášný, velko|statek, mnoho|násobný, troj|stěžník). Přípony jsou zohledňovány minimálně –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ především z toho důvodu, že schopnost jejich bezchybného rozpoznání nelze obecně předpokládat.

Konkrétní způsoby dělení

Předpony

1. Pokud má slovo slabičnou, ale jednopísmennou předponu, neoddělujeme ji, např. úspěch, uspět, obra-na, ochrán‑ce. Pokud po této předponě následuje souhlásková skupina čt, můžeme slovo dělit po č: úč‑to-vat.
2. Pokud má slovo slabičnou vícepísmennou předponu, provádíme dělení za ní (rovněž u latinských a řeckých předpon), a to i v případech, kdy jí předchází jednopísmenná předpona. Například slovo podraz dělíme pouze pod-raz, nikoli *po-draz (což by bylo z hlediska slabičného přijatelné). Další příklady: vy-hrá‑vat, po‑čkat, do‑čkat, se‑čkat, vy‑ční‑vat, ve-dle, po-dle, du-pli-ko-vat, kom-pli-ko-vat, kom-pli-ka-ce, ex-pli-ka-ce, kon-gre-ga-ce, kon-sti-tu-ce, in-spek-tor, in-spek-ce, de-kla-ma-ce, re-kla-ma-ce, re-kvi-zi-ta, roz-tr-hat, pod-trh-nout, od-po‑vě‑dět, zod-po‑vě‑dět, po-chy-bit, zpo-chyb-nit, upo-za-dit.
3. Pokud má slovo dvě předpony, přičemž první je slabičná a druhá neslabičná, dělíme vždy po první předponě a druhou předponu přiřazujeme k druhé slabice, např. po-změ‑ňo‑vat, po-zdr‑žet, po-zvra-cet, na-zpa‑měť, vy-zvě‑dač, vy-zbro-jo-vat.
4. Pokud má slovo dvě předpony, přičemž první je slabičná a druhá je tvořena samohláskou, dělíme pouze po první předponě, např. po-uka-zo-vat, po-upra-vit, ne-uspět, na‑úč‑to-vat.
5. Pokud má slovo dvě jednopísmenné předpony, dělíme po druhé předponě: zú‑rod-nit, zú‑ro‑čit, zú‑pl-na, us-my‑s‑let, zo-hyz-dit. Následuje‑li po druhé předponě skupina čt, můžeme slovo dělit i po č: zú‑č‑to-vat.
6. Pokud jde etymologicky o předponu, která však pro dnešní mluvčí není zřetelná, je možné připustit i takové dělení, jako by se o předponu nejednalo, např. pro‑d‑chnout, na‑d‑chnout, na‑d‑šený, di‑p‑lom, pro‑b‑lém, de‑s‑pekt, re‑s‑pekt.

Dvě a více samohláskových písmen vedle sebe

1. Stojí‑li na začátku slova nebo části složeniny nebo po předponě písmena označující dvojhlásku, dělíme za nimi, např. au-to-mo-bil, bez-eu-ro‑vý, nej-au-to-ri-ta-tiv‑něj‑ší.
2. Nacházejí‑li se vedle sebe dvě samohlásková písmena (případně více), která jsou rozdělena morfematickým švem (a nejde přitom o šev příponový ani koncovkový), pak dělíme na švu. Například slovo reakce má předponu re‑, po které následuje ‑akce, proto dělíme pouze re-ak-ce, nikoli *rea-kce. Další příklady: pra-vo‑úh‑lý, re-edi-ce, pa-le-on-to-lo-gie, re-ab-sorp-ce, re-ago-vat, ra-dio-apa‑rát, spo-lu-au-tor, dvou-oca‑sý, dvou-eu-ro‑vý, aqua-ae-ro-bik, vy-au-to-vat.
3. Nacházejí‑li se vedle sebe dvě samohlásková písmena (případně více), která nejsou rozdělena morfematickým švem nebo jsou rozdělena příponovým či koncovkovým švem, nerozdělujeme je, např. lou-ka, bě‑houn, sau-na, re‑s‑tau-ra-ce, pseu-do-nym, pneu-ma-ti-ka, neon, fluid‑ní, in-du‑s‑t‑ria‑li-za-ce, ra‑dium, gé‑nius, ak-tuál‑ní, reá‑lie, olym-piá‑da, ev-ro-pei‑s‑mus, ra‑gúo‑vý, rag-byo‑vý, re‑léo‑vý, kal-ció‑za, pe-ruán‑ský, per-pe-tuum, he‑b‑rai‑s‑tic‑ký, maoi‑s‑mus, fó‑liov‑ník.

Skupina souhláska + l v jiné než slabikotvorné pozici

1. Pokud před l v neslabikotvorné pozici stojí s/š/d a před nimi není morfematický šev (předponový nebo mezi dvěma složkami složeniny), můžeme dělit jak před l, tak před s/š/d. V praxi doporučujeme spíše dělit před l –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ lépe např. svis‑lý než svi-slý. Další příklady: po-vi‑d‑la, my‑š‑len-ka, my‑s‑let, mo‑d‑li-teb-na, pra‑d‑le-na, ko-va‑d‑li-na, vi‑d‑le, je‑d‑le, kap‑s‑le (v případě, že předchází šev, dělíme na švu: po-slat, vy-dla-bat, troj-sla-bič‑ný).
2. Pokud před l stojí jiná souhláska než s/š/d, dělíme vždy před l, např. ber-la, kuk-la, ram‑li-ce, re-pub‑li-ka, jeh‑li‑čí, ryng-le, pent-le, žong‑lér, bib‑lio‑té‑ka, bub‑li-na, deb‑li‑s‑ta, pub‑li-ka-ce, kob‑li-ha, ang‑li‑s‑ti-ka, cyk‑li‑s‑ti-ka, cyk-lus, emb‑lém, bet‑lém, cih-la, truh-la.

Skupina souhláska + r v jiné než slabikotvorné pozici nebo ř

1. Předchází‑li r/ř jakákoli souhláska a té předchází samohláska, kterou začíná slovo, dělíme jedině před r/ř, např. Od-ra, at-rium, ad-re-sa, ot-rok, ob‑ří.
2. Předchází‑li r/ř jakákoli souhláska a té nepředchází samohláska, kterou začíná slovo, dělíme buď před r/ř, nebo před předchozí souhláskou, např. ze‑b‑ra, na-mo‑d‑řit, stří‑b‑řen-ka, cu‑k‑ro‑ví, cu‑k‑ro‑vý, ima‑t‑ri-ku-la-ce, ka-te‑d‑rá‑la, ko‑p‑re-ti-na, ma‑k‑re-la, mi‑g‑ra-ce, emi‑g‑ra-ce, imi‑g‑ra-ce, mi‑g‑ré‑na, pa‑p‑ri-ka, vi‑t‑rí‑na, ru‑b‑ri-ka, re-pa‑t‑ria-ce, ne‑k‑ró‑za, mi‑k‑rob.
3. Předchází‑li r/ř jakákoli souhláska, které předchází morfematický šev (předponový nebo mezi dvěma složkami složeniny), dělíme na švu, např. po-krá‑tit, te-le-gra-fo-vat, troj-hran‑ný, vy‑křik-nout.
4. Případy, kdy r/ř předchází více souhlásek, viz bod 2.6 a bod 2.8.

Skupina s/š + souhláska

1. Není‑li přítomen morfematický šev (předponový nebo mezi dvěma složkami složeniny), pak je možné dělit spojení samohláska‑s/š‑souhláska-samohláska nebo souhláska‑s/š‑souhláska-samohláska buď po s/š, nebo před s/š, např. ta‑š‑ka, lá‑s‑ka, má‑s‑lo, ou‑š‑ko, zkou‑š‑ka, whi‑s‑ky, če‑š‑ti-na, ma-te-ria‑li‑s‑ta, hle-di‑s‑ko, lo‑ži‑s‑ko, Če‑s‑ko, ra-kou‑s‑ký, me-cha-ni‑s‑mus, ho‑s‑po-da, ob-ho‑s‑po-da‑řo‑vat, ko-re‑s‑pon-den-ce, ko‑s‑me-ti-ka, ko‑s‑mos, vi‑s‑kó‑za, vla‑s‑ti-zra-da, vla‑š‑tov-ka, mu‑š‑ke-ta, mu‑š‑kát, pře‑s‑ný, pol‑š‑tář, pr‑s‑kat.
2. Případy, kdy je s součástí skupiny tří a více souhlásek za sebou v blízkosti předpony či přípony (např. pastva, vrstva, Karlovarsko, mužstvo), viz bod 2.8.

Skupina samohláska/souhláska + str/štr/stř

1. Pokud není koncové r ve slabikotvorné pozici, můžeme dělit před s/š, před t i před r/ř, např. re-gi‑s‑t‑ro-vat, rej‑s‑t‑řík, fi‑š‑t‑rón, men‑s‑t‑rua-ce, no‑s‑t‑ri-fi-ko-vat, se‑s‑t‑ra.
2. Pokud je koncové r ve slabikotvorné pozici, dělíme před nebo po s, např. re-gi‑s‑tr, vel-mi‑s‑tr.

Skupina samohláska-souhláska-souhláska-samohláska

1. Není‑li přítomen morfematický šev (předponový nebo šev mezi dvěma složkami složeniny) a nejde‑li o výše uvedené případy, pak dělíme pouze mezi dvěma souhláskami, např. dok-tor, lé‑čeb-na, far‑mář, pa-ra-dig-ma, prac-ka, děl‑nic‑ký, je-de‑nác‑tý, šle-hač‑ka, teč‑ka, ma-nu-fak-tu-ra, re-dak-ce, klep-to-man, fron-ta, cel-ta, šach-ta, an-tik-va, re-cen-ze, fi-nan-co-vat, lep-tat, čer-pat, na‑jíž‑dět, lek-nout, ko-nej‑šit, vá‑noč‑ka, va‑jíč‑ko, bom-bar-do-vat, čer-ven-ka, deh-to-vat, dis-cip‑lí‑na, fa-ryn-gi-ti-da, la-ryn-gi-ti-da, ha-zar-do-vat, kom-pen-zo-vat, tak-ti-ka, per-so‑nál, sar-din-ka, záz‑vor-ka, man-do‑lí‑na, rek-ti-fi-ka-ce, ser-pen-ti-na, lak‑tó‑za, fruk‑tó‑za, sy-nek-do-cha, tram-po‑lí‑na, trum-pe-ta, stor-no, pach-to-vat, chod-ba, jiz-ba, vá‑len-da, plaz-ma, tře‑š‑ňov-ka.
2. Je‑li přítomen morfematický šev (předponový nebo mezi dvěma složkami složeniny), dělíme na švu, např. po-dvoj‑ný, troj-zu-bec.

Skupiny tří souhlásek v blízkosti přípony nebo předpony

1. V případě skupiny tří (případně i více) souhlásek v blízkosti přípony nebo předpony respektujeme morfematický šev, např. ob-struk-ce, de-struk-ce, šťast‑ný, vlast-nit, účast-nit, vlast‑ník, ctnost‑ný, past-va, ja-kost‑ní, mlask-nout, prsk-nout, hráč‑ský, je-de‑náct-ka, ptac-tvo, děl‑nic-tvo, za-hrad-nic-tví, ab-sorp-ce, muž‑stvo, muž‑ství, bo-hat-ství, vrst-va, fi-na‑list-ka, pro-pust-ka, re-dun-dant‑ní, zmáčk‑nout, folk-lor, port-mon-ka, prázd‑ný, je-višt‑ní, hand‑líř, hr-din-skost, lid-skost, arab‑šti-na, ma‑ďar‑šti-na, rom‑šti-na, Ark-ti-da, Ja-pon-sko, Kar-lo-var-sko.
2. Pokud morfematický šev není zřetelný, je možné dělit více způsoby, např. cen‑t‑rum, cen‑t‑ra‑li-zo-vat, kon‑t‑ra, elek‑t‑ři‑na, fil‑t‑ro-vat, fil‑t‑rát, kon-cen‑t‑ra-ce, cen‑t‑ro-vat, Pan‑k‑rác, spek‑t‑rum, ji‑s‑k‑ři‑vost, man‑d‑ra-go-ra, mean‑d‑ro-vat, an‑t‑ro-po-log, pa‑lin‑d‑rom, mop‑s‑lík, pam‑f‑let, Mo‑s‑k‑va, mi‑k‑ro-elek‑t‑ro-nic‑ký.

Zakončení na ‑ční

1. Pokud zakončení ‑ční předchází samohláska, dělíme stejně jako výše uvedenou skupinu samohláska-souhláska-souhláska-samohláska, např. agi-tač‑ní, pro-pa-gač‑ní.
2. Pokud předchází souhláska, dělíme před č, např. ak‑ční, re-dak‑ční, erup‑ční, re-ne-san‑ční.

Zdvojené souhláskové písmeno

1. Pokud zdvojené souhláskové písmeno nestojí na morfematickém švu a zároveň jsou v jeho okolí samohlásky, můžeme dělit buď před zdvojeným souhláskovým písmenem, nebo uvnitř něj, např. Ba‑r‑ran-dov, base-ba‑l‑lo‑vý, ra‑l‑lye, re‑g‑gae.
2. Pokud se zdvojené souhláskové písmeno nachází na švu (včetně příponového), dělíme na švu, např. ka-men‑ný, roz-zlo-bit.
3. Pokud po zdvojeném souhláskovém písmenu následuje souhláska, dělíme po zdvojeném souhláskovém písmenu, např. Pyrr-hos, Priess-nitz, grizz-ly.

Dělení podle slabik ve výslovnosti

Slova, která se vyslovují jinak, než píšou, dělíme primárně podle slabik ve výslovnosti. Například slovo pétanque má ve výslovnosti dvě slabiky [pe-tank], dělíme proto jedině pé‑tanque. Další příklady: Bridge-town [brič‑taun], bridge-town-ský [brič‑taun-skí], me-ga-byte [me-ga-bajt], ver-saille-ský [ver-saj-skí], mc-do-nal-di-za-ce [mek-do-nal-dy-za-ce], bit-coin [bit-kojn], ale bit-coi-no‑vý [bit-koj-no‑ví]. Sekundárně však platí i výše uvedené zásady. Například slovo Henriette [án‑ri-jet], které má ve výslovnosti tři slabiky, dělíme pouze Hen-riette, protože dvě samohlásky vedle sebe (jinde než na švu) neoddělujeme.

Zeměpisná jména středního rodu (Skrýt)

Jména zakončená ve výslovnosti na [o], [ó] (typ Brno, Santiago, Bilbao, Kongo, Bagamoyo, Arezzo, Viareggio, Borneo, Hokkaidó, Bordeaux, Pau, Gütersloh, Waterloo)

1. Jména tohoto typu se skloňují podle vzoru „město“ (Brno, Kladno, Komárno, Řezno, Mukačevo, Santiago, Jericho, Tokio, Bilbao, Monako, Kongo, Mogadišo, Bagamoyo, Arezzo [areco], Viareggio [vjaredžo], Borneo –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 2. p. Brna, Kladna, Komárna, Řezna, Mukačeva, Santiaga, Jericha, Tokia, Bilbaa, Monaka, Konga, Mogadiša, Bagamoya, Arezza [areca], Viareggia [vjaredža], Bornea). Jména česká či počeštěná mají zpravidla v 6. p. koncovku ‑e/‑ě, v současnosti někdy proniká též koncovka ‑u (6. p. Brně i Brnu, Kladně i Kladnu, Komárně i Komárnu, Řezně i Řeznu). U cizích jmen se užívá v 6. p. koncovka ‑u (Mukačevu, Santiagu, Jerichu, Tokiu, Bilbau, Monaku, Kongu, Mogadišu, Bagamoyu, Arezzu [arecu], Viareggiu [vjaredžu], Borneu).

   Zvláštním případem je jméno Oslo. Lze je buď skloňovat pravidelně podle vzoru „město“ (2. p. Osla, 3., 6. p. Oslu, 7. p. Oslem), nebo ponechat nesklonné.

2. Jména zakončená na ‑ó (např. Hokkaidó) zůstávají obvykle nesklonná, ale pokud není uvedena kvantita a jméno je zakončeno na ‑o (Hokkaido), lze je rovněž skloňovat podle vzoru „město“ (2. p. Hokkaida).

3. Jména zakončená v písmu jinak než ve výslovnosti zůstávají v češtině nesklonná (Bordeaux [bordó], Pau [po], Gütersloh [gitrsló], Waterloo [vatrló]).

4. Ve jménech zakončených na ‑co se může v nepřímých pádech písmeno c měnit na k (Cuzco –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 2. p. Cuzka) či může zůstat nezměněné (2. p. Cuzca). Více viz Zeměpisná jména mužská zakončená ve výslovnosti na souhlásku –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ bod 1.2b.

Jména zakončená ve výslovnosti na [e], [é] (typ Labe, Jíloviště, Zabrze, Zawiercie, Podhradie, Halle, Dušanbe, Calais, Malmö, Hostinné)

Jména zakončená ve výslovnosti na [e], [é] se skloňují podle vzoru „moře“ (Labe, Jíloviště, Belopole, Zabrze, Zawiercie [zavjerče] –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 2. p.  Labe, Jíloviště, Belopole, Zabrze, Zawiercie –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 3., 6. p. Labi, Jílovišti, Belopoli, Zabrzi, Zawiercii). Výjimkou jsou slovenská jména zakončená na ‑ie [je], která se vzhledem k podobnosti s českými jmény zakončenými na ‑í skloňují podle vzoru „stavení“ (Podhradie, Záblatie, Záhorie –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 2. p. Podhradí, Záblatí, Záhorí).

Neslovanská jména tohoto typu zůstávají nesklonná (Halle, Karlsruhe, Dušanbe), a to i v případě, že se zakončení v grafické a ve vyslovované podobě liší (Calais [kalé], Roubaix [rube], Malmö [malme]).

Názvy ve formě přídavného jména se skloňují podle adjektivního vzoru „mladý“ (Hostinné, Jalšové, Lesnoje, Bystre –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 2. p. Hostinného, Jalšového, Lesného, Bystrého), nebo „jarní“ (Vranie, Jastrabie, Sredněje, Nižněje –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 2. p. Vraního, Jastrabího, Sredního, Nižního). Slovenská jména jako Vranie a Jastrabie lze však skloňovat i podle substantivního vzoru „stavení“ (2. p. Vraní, Jastrabí).

Jména zakončená ve výslovnosti na [i], [í] (typ Polabí, Ústí, Meziříčí, Jelení, Dillí, Karáčí, Tennessee, Canterbury, Sydney, Chamonix)

České názvy ve formě podstatného jména zakončené na [í] se skloňují podle vzoru „stavení“. Často se jedná o jména vzniklá ze spojení předložek se jménem (Polabí, Podolí, Záluží, Meziříčí, Vrchlabí, Ústí, Bříství, Klenčí, Rabí –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 2., 3., 4., 6. p. Polabí, Podolí, Záluží, Meziříčí, Vrchlabí, Ústí, Bříství, Klenčí, Rabí –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 7. p. Polabím, Podolím, Zálužím, Meziříčím, Vrchlabím, Ústím, Břístvím, Klenčím, Rabím). Mají‑li formu zpodstatnělého přídavného jména, obvykle se skloňují rovněž podle tohoto substantivního vzoru (Jelení, Veveří, Hříběcí –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 2., 3., 4., 6. p. Jelení, Veveří, Hříběcí –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 7. p. Jelením, Veveřím, Hříběcím), ale u druhé skupiny se lze občas setkat i s původním skloňováním podle adjektivního vzoru „jarní“ (Jestřebí, Telecí –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 2. p. Jestřebí i Jestřebího, Telecí i Telecího).

Jména cizího původu zakončená na [i], [í] zůstávají nesklonná (Dillí, Karáčí, Tennessee [tenesí], Brindisi, Bali, Canterbury, Sydney [sidny], Chamonix [šamony], Nancy [nansi]).

Jména zakončená ve výslovnosti na [u], [ú], [ou], [au]

Do kategorie jmen zakončených ve výslovnosti na [u], [ú], [ou], [au] patří jména cizího původu, která zůstávají v češtině nesklonná, např. Anjou [anžu], Baku, Honolulu, Korfu, Peru, Kjúšú, Glasgow (lze i muž. rod: Glasgow –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 2. p. Glasgowa), Dessau, Dachau, Torgau.

Jména orientálního původu

Čínská jména zakončená na samohlásku zůstávají nesklonná: Čchang‑ša, Lü‑ta.

Jména zakončená ve výslovnosti na souhlásku (typ Koloseum, Actium, Saguntum, Brisbane, Lille, Lausanne, Massachusetts, Bourges)

K typu jmen zakončených ve výslovnosti na souhlásku se řadí jména cizího původu. Antická jména, tzn. latinská (či polatinštělá) a řecká, končící na ‑um (‑ium, ‑eum), ‑ion (Koloseum, Actium, Saguntum, Byzantion) skloňujeme podle vzoru „město“. Zakončení ‑um a ‑on se však v nepřímých pádech vypouštějí a pádové koncovky se přidávají místo nich (2. p. Kolosea, Actia, Sagunta, Byzantia).

Ostatní jména jsou v grafické a ve vyslovované podobě rozdílně zakončena (obvykle je v psané podobě na konci tzv. němé ‑e) a zůstávají nesklonná. Jde převážně o jména francouzského či anglického původu (Brisbane [brizbejn], Glendale [glendejl], Lille [lil], Lausanne [lozan], Melbourne [melbern]). Některá z nich se mohou objevit i ve tvarech mužského rodu vzoru „hrad“ (2. p. Brisbanu, Melbournu –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ srov. Zeměpisná jména mužská zakončená ve výslovnosti na souhlásku –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ bod 1.3b.

Do kategorie středního rodu jsou obvykle řazena také nepočeštěná pojmenování, která mají v původním jazyce formu množného čísla. Ta zůstávají nesklonná: Massachusetts, Bourges [burš], Nîmes [nym], Limoges [limóš]. Patří sem rovněž některé víceslovné zeměpisné názvy (Los Angeles, Las Palmas, Aix-en-Provence, Buenos Aires). Ty zůstávají také nesklonné. Více o nich v kap. Zeměpisná jména víceslovná.

Tvoření obyvatelských jmen (Skrýt)

Obecné poučení

Obyvatelská jména vyjadřují příslušnost osoby k určitému místu: Praha –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Pražan, Brazílie –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Brazilec. Nejčastěji bývají utvořena příponami ‑an (Teplice –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Tepličan) a ‑ec (Japonsko –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Japonec). Zřídka se obyvatelské názvy odvozují od přídavných jmen: anglický –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Angličan, mimozemský –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ mimozemšťan. Pro označení skupiny obyvatel daného místa se někdy uplatňuje zpodstatnělé přídavné jméno v množném čísle: Hradec –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Hradečtí, Vodňany –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Vodňanští, Karlovy Vary –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Karlovarští (srov. Velká písmena –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ jména živých bytostí a přídavná jména od nich odvozená).

Obyvatelská jména mohou být též stylově rozlišena, srov. stylově vyšší Pražan –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ stylově nižší Pražák. Jména na ‑ák jsou tradičně označována za nespisovná či hovorová, patrně mj. s ohledem na expresivní status jiných takto tvořených pojmenování (Staromák, slepák, auťák), jména na ‑an naopak někdy působí knižně nebo neobvykle. Přijatelnost jednotlivých jmen ve spisovném textu se může lišit, např. regionálně, a to jak z hlediska příslušného jména, tak uživatelů. Blíže neutrální vrstvě spisovné češtiny může být v některých případech stylově nižší varianta (např. běžné Jičíňák proti okrajovějšímu Jičíňan), v jiných případech varianta stylově vyšší (např. běžnější Kroměřížan proti prakticky neužívanému Kroměřížák) a někdy nelze považovat za neutrální ani jednu z nich.

Tvoření obyvatelských jmen většinou nepůsobí v praxi velké obtíže, vyskytnou se však i případy, v nichž je vytvoření obyvatelského jména obtížné či sporné. Platí to jak pro tvoření obyvatelských jmen od domácích zeměpisných názvů, tak pro tvoření od názvů cizojazyčných. V takových případech doporučujeme použít raději opisu než těžkopádného obyvatelského jména, jehož interpretace by mohla být obtížná, např. Mariánské Lázně –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ *Mariánskolázeňan, Buon Ma Thuot –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ *Buonmathuoťan.

Tvoření příponou ‑an

Příponou ‑an se tvoří obyvatelská jména od domácích zeměpisných názvů (názvů měst i větších sídelních oblastí) i od obecných jmen označujících místo: Brno –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Brňan, Morava –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Moravan, město –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ měšťan. Přípona ‑an se uplatňuje také u tvoření obyvatelských jmen od názvů zemí: Irák –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Iráčan. Při tvoření se odsouvají přípony ‑sko a ‑ie: Holandsko –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Holanďan, Sýrie –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Syřan.

Odvozujeme‑li obyvatelské jméno od víceslovného názvu, obvykle vycházíme pouze ze základového podstatného jména: Ústí nad Labem –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Ústečan, Hradec Králové –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Hradečan. Je‑li potřeba od sebe odlišit např. obyvatele Ústí nad Labem a Ústí nad Orlicí, je třeba užít opisných pojmenování typu obyvatel Ústí nad Labem, obyvatel Ústí nad Orlicí.

Při odvozování příponou ‑an dochází zpravidla k hláskovým změnám v základu slova. Střídá se zde c/č: Hradec –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Hradečan, g/ž: Kongo –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Konžan, k/č: Vroutek –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Vroutečan, Afrika –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Afričan, ch/š: Stachy –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Stašan, r/ř: Nitra –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Nitřan, st/šť: Nové Město –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Novoměšťan, t/ť: Lanžhot –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Lanžhoťan.

Tvoření příponou ‑ec

Příponou ‑ec se většinou tvoří obyvatelská jména od názvů zemí, nejčastěji zakončených v základu na ‑j, ‑l, ‑m, ‑n, ‑r, ‑v: Thajsko –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Thajec, Brazílie –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Brazilec, Vietnam –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Vietnamec, Libanon –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Libanonec, Litva –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Litevec. Přípona ‑sko se při odvozování odsouvá: Somálsko –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Somálec. Poměrně řídké jsou případy tvoření od přídavných jmen: Gruzie –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ gruzínský –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Gruzínec (i Gruzín), Kuba –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ kubánský –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Kubánec. Jen ojediněle se přípona ‑ec užívá pro odvozování od názvů měst: Amsterodamec. U francouzských jmen se odvozené obyvatelské jméno může tvořit odchylně: Provence –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Provensálec.

Jména bez přípony (typ Rus)

U všech dosud probraných typů se obyvatelské názvy tvoří od názvů zemí, u některých jmen je však postup utváření opačný: nejdříve vznikl název příslušníka národa a teprve na jeho základě pak název země: Němec –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Německo. Skupina jmen bez přípony je poměrně nepočetná a zastupují ji např. jména Rus, Arab, Ir, Ital, Srb, Rumun, Maďar, Dán, Nor, Španěl.

Více existujících podob jména

Existuje rovněž poměrně malá skupina obyvatelských jmen, u nichž jsou jako rovnocenné kodifikovány různě utvořené podoby, např. Bahrajn –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Bahrajnec i Bahrajňan, Ekvádor –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Ekvádorec i Ekvádořan, Gruzie –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Gruzín i Gruzínec apod. Podoby obyvatelských jmen se mohou lišit dobovým příznakem, např. Osetie –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Osetinec (podle starších příruček) i Oset (podle novějších příruček), někdy se užívá více podob též v případě, že obyvatelské jméno není vůbec kodifikováno, např. Abcházie –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Abcház, Abchaz i Abcházec. Všechny tyto jmenované konkurenční podoby považujeme za přijatelné.

Tvoření od přídavných jmen

Čistý typ odvozování od přídavného jména představují pouze případy, které nejsou motivované vlastními zeměpisnými názvy (proto se také píšou s malým počátečním písmenem): pozemský –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ pozemšťan, nebeský –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ nebešťan, mimozemský –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ mimozemšťan. S tvořením od přídavných jmen se někdy spojují též obyvatelská jména Angličan a Belgičan. Lze je však považovat také za odvozeniny s rozšířenou příponou ‑čan.

Přechylování obyvatelských jmen (Češka, Řekyně apod.)

V návaznosti na tvoření mužských obyvatelských jmen i zde platí, že se přechýlené podoby netvoří důsledně od všech zeměpisných jmen. Ve sporných či méně frekventovaných případech je vhodnější použít raději opisu než těžkopádného obyvatelského jména, jehož interpretace by mohla být obtížná, např. Mariánské Lázně –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ *Mariánskolázeňanka.

Tvoření příponou ‑ka

Příponou ‑ka se tvoří převážná většina přechýlených obyvatelských jmen. Základovými slovy mohou být mužská etnická jména bez koncovky (Čech –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Češka, Mongol –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Mongolka, Srb –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Srbka), obyvatelská jména zakončená na ‑an (Pařížan –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Pařížanka, Rakušan –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Rakušanka), ‑ec (v tomto případě se přípona ‑ec odsouvá: Brazilec –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Brazilka, Gruzínec/Gruzín –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Gruzínka), ‑ák (Hanák –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Hanačka).

Tvoření příponou ‑yně

Tvoření příponou ‑yně je ojedinělé. Přechýlené podoby se tvoří od mužských jmen bez přípony: Řek –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Řekyně i s příponou: Turek –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Turkyně.

Více existujících podob jména

Existuje‑li více variant obyvatelského jména mužského rodu, neplatí, že zároveň musí existovat i více podob přechýlených, např. Gruzín/Gruzínec –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Gruzínka. V některých případech však existuje možnost vytvořit též různé podoby přechýleného jména od různých základů mužského rodu, např. Osetinec (podle starších příruček) –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Osetinka; Oset (podle novějších příruček) –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Osetka.

Psaní spřežek a spřahování (Skrýt)

Jedním ze slovotvorných postupů, kterými vznikají nová slova, je tzv. spřahování. Spřahování je specifický způsob tvoření slov. Oba členy, jimiž se nově vzniklý (spřažený) výraz vytváří, si v něm uchovávají ve všech jeho tvarech, nebo alespoň ve tvaru základním, stejnou podobu. Tvoříme tak například číslovky (pět a dvacet → pětadvacet), přídavná jména (dlouho hrající → dlouhohrající), příslovce (jak se patří → jaksepatří, na nic → nanic) a podstatná jména (z mrtvých vstání → zmrtvýchvstání). Specifickou skupinou jsou tzv. příslovečné spřežky.

Příslovečné spřežky

Spřahováním jsou tvořeny příslovečné spřežky, a to tak, že se předložky spojují:

1. s podstatnými jmény (zpravidla, obden),
2. se zpodstatnělými přídavnými jmény (doleva, najisto),
3. se zájmeny (zasvé, potom),
4. s číslovkami (natřikrát),
5. s příslovci (najindy, odnaproti).

Příslovečné spřežky píšeme dohromady –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ jako jedno slovo. Hranice chápání určitého výrazu jako spřežky však není ve všech případech jasná, často dochází ke kolísání, a nezřídka proto vedle sebe existují jak podoby psané zvlášť, tak dohromady a jejich význam je totožný (na příklad –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ například). Na druhou stranu se u některých příslovcí již dlouho neužívá jejich výchozí, dvouslovná podoba a jsou chápána jako spřežky jen z vývojových, etymologických důvodů (vzhůru, zpět atp.).

Zda jde o spřežku, si můžeme u mnoha výrazů ověřit ve SSČ nebo v PČP. Pokud hledaný výraz nenalezneme ani v jedné příručce, jde většinou o dvě samostatná slova, a proto je píšeme zvlášť.

Typ například –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ na příklad, zpočátku –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ z počátku

Výrazy typu například –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ na příklad, zpočátku –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ z počátku se v úzu vyskytují jak v podobě dvouslovné, tak jednoslovné bez významového rozlišení. Spřežky tedy mají stejný význam a plní ve větě tytéž funkce jako jejich dvouslovné protějšky –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ na příklad (předložka + podstatné jméno) i například (příslovce). Jediný rozdíl bývá v četnosti užívání, některé výrazy se v úzu objevují psané spíše jako dvě slova, u jiných převažuje podoba jednoslovná.

Další příklady: do široka –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ doširoka, na boso –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ naboso, na čisto –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ načisto, z počátku –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ zpočátku, k večeru –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ kvečeru, na podiv –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ napodiv, nade všecko –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ nadevšecko, na čase –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ načase.

Typ poprvé –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ po prvé, zaprvé –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ za prvé

Zvláštním typem jsou příslovečné spřežky vzniklé spojením předložek s číslovkami (po páté –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ popáté) nebo některými zájmeny (po každé –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ pokaždé), které se však většinou píšou zvlášť, a to především pokud jde o číselné údaje vyšší hodnoty. Zápis obojím způsobem je však možný u všech: za prvé –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ zaprvé, po prvé –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ poprvé, po patnácté –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ popatnácté. Lze říci, že čím vyšší počet číslovka vyjadřuje nebo čím je delší, tím spíše ji budeme psát zvlášť:⁠⁠⁠⁠⁠ po pětisté. Pokud se ve víceslovném číslovkovém výrazu mění všechny části na tvary řadové číslovky, píšeme je odděleně: po dvacáté páté, po osmdesáté šesté. Číslovky obsahující sto v kombinaci s řádem desítek a jednotek jsou specifické tím, že vedle variant s podobou sto (po stopáté a postopáté) je možné použít i podobu sté, která se píše zvlášť: po sté páté. O psaní víceslovných číslovek podrobně viz Členění čísel, víceslovné číslovkové výrazy (typ 365, 2 582) a desetinná čísla.

Do této skupiny spřežek je možné zařadit i víceslovné spřežky, protože také v těchto případech převažuje psaní zvlášť, lze však psát: o sto šest i ostošest, jak se patří i jaksepatří, jak by smet i jakbysmet aj. Ačkoli není u spojení co by dup ve slovnících či v PČP zachycena podoba jednoslovná (cobydup), nechápali bychom ani ji jako chybnou.

Typ v celku × vcelku

Spřežky typu v celku × vcelku se svým významem vzájemně liší. Oproti předchozím typům příslovečných spřežek (na příklad –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ například apod.), u kterých je význam v obou případech stejný, dochází u těchto spřežek k posunu významu od původních významů slov, z nichž byly utvořeny. Takovým případem je dvojice v celku × vcelku: Kupodivu mu dovezl skleněné vázy v celku (‚nerozbité‘). Dejte mi salám v celku (‚nenakrájený‘). Koupila si plavky v celku (‚jednodílné‘), ale: Vcelku dorazilo třicet lidí (tj. ‚celkem‘). Toto slovo však může být i modální částicí –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Vcelku je to hodný chlapec. Dále sem náleží dvojice na večer × navečer: Domluvme si schůzku na večer (= sejdeme se večer, ale domluvme se už teď, v poledne) × Navečer už na ni čekal (= ve večerních hodinách) apod.

Podobným případem je spřežka namístě, jež vyjadřuje vhodnost, patřičnost, např. Tyto poznámky nejsou namístě, končím debatu! (‚tyto poznámky jsou nemístné‘), vedle spojení předložky a podstatného jména na místě, které ve větě funguje jako příslovečné určení místa: Na místě našel už jen spoušť.

Přídavná jména vzniklá spřahováním (typ níže uvedený –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ nížeuvedený)

Spřahováním vznikají i nová přídavná jména. Původně dvouslovná spojení tak při změně slovosledu „srůstají“ (bez dalších spojovacích prostředků, např. bez spojovacího ‑o‑). Taková přídavná jména se tvoří spojením přídavného jména:

1. s podstatným jménem (duchaplný, ziskuchtivý, práceschopný),
2. s příslovcem (dlouhohrající, všudypřítomný),
3. se zájmenem (vševidoucí, všehoschopný),
4. s podstatným jménem slovesným (politováníhodný).

Zvláště v administrativním stylu jsou hojně užívána spřažená přídavná jména vzniklá spojením příslovce a podstatného jména slovesného.

Uvedená přídavná jména lze rozdělit na dvě skupiny:

První skupinu tvoří ta, která můžeme psát jako jedno slovo či jako slova dvě při zachování stejného slovosledu: níže podepsaný –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ nížepodepsaný, svrchu jmenovaný –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ svrchujmenovaný, níže uvedený –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ nížeuvedený, tak zvaný –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ takzvaný (viz též Složená přídavná jména).

Druhou skupinu spřažených přídavných jmen je možné psát zvlášť pouze v obráceném slovosledu: usnášeníschopný –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ schopný usnášení, práceschopný –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ schopný práce, provozuschopný –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ schopný provozu, konkurenceschopný –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ schopný konkurence, pravděpodobný –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ podobný pravdě, ziskuchtivý –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ chtivý zisku, politováníhodný –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ hodný politování apod.

Další výrazy vzniklé spřahováním

Některá příslovce vznikla spřažením předložky a zájmena (např. zato). Existují kontexty, v nichž můžeme váhat, zda užít jednoslovné příslovce, nebo dvouslovné spojení předložky a zájmena, proto se na za to / zato a některé další výrazy vzniklé spřahováním podívejme podrobněji.

Za to × zato

Příslovce zato užíváme ve významu ‚náhradou za něco, místo něčeho‘: Vrátil se s nepořízenou, zato rozčílený. Zato také funguje ve významu spojky odporovací, synonymním výrazem je však: Učit se nechtěl, zato se uměl prát. V ostatních případech píšeme výraz za to zvlášť: Mám za to, že je schůze už zbytečně dlouhá.

Na to × nato

Příslovce nato znamená ‚potom, poté‘: Vypil láhev vitriolu, brzy nato zemřel. Hned nato začala předstírat, že se nic neděje. Zvlášť píšeme spojení předložky a zájmena: Jdeme na to. Hlavně, abys na to nezapomněl.

Při tom × přitom

U spřežek při tom a přitom není vymezení rozdílu tak jednoznačné. Oslabuje se totiž chápání tohoto výrazu jako spojení předložky a ukazovacího zájmena a ve většině textů lze volbu odůvodnit jak významem ‚zároveň‘ (přitom), tak vztáhnutím na děj předchozí věty, ke kterému zájmeno odkazuje (při tom). Lze říci, že v tomto případě závisí volba podoby na jednotlivých mluvčích, proto je možné napsat: Hraje a přitom zpívá (= během hry na nástroj zároveň zpívá) i Hraje a při tom zpívá (= svou hru doprovází zpěvem –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ při hraní zpívá).

Po tom × potom, po té × poté

Při váhání, zda užít spojení předložky a ukazovacího zájmena (po tom, po té), či zda je správné jedině psaní dohromady, a tedy užití příslovce (potom, poté), se můžeme řídit jednoduchým pravidlem: je‑li možné nahradit výrazy potom a poté příslovcem pak, je namístě pouze psaní dohromady: Hrál a potom (pak) zpíval. Jako předkrm si dáme šunku a poté (pak) hlavní chod. Dáme si čaj a poté (pak) půjdeme spát.

Kde však tato situace nenastává, tj. pokud jde o předložku a ukazovací zájmeno, je správné pouze psaní zvlášť: Teď běží Karlík a po tom chlapci před tebou poběžíš ty. Objednáme si a po tom obědě se rozhodneme, co dál.

Typ kdovíco –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ kdoví co –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ kdo ví, co

Některá složená zájmena a zájmenná příslovce můžeme mnohdy chápat (a také psát) jako jedno slovo i jako slova dvě, či dokonce tři. Je to skupina spřažených výrazů s první částí kdoví‑, kdožví‑, jako např. kdovíco (lze psát též kdoví co –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ kdo ví, co), kdožvíjaký (kdožví jaký –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ kdož ví, jaký), kdovíkolik (kdoví kolik –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ kdo ví, kolik), kdožvíproč (kdožví proč –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ kdož ví, proč) atp.

Psaní spřežek typu naměkko –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ na měkko, domodra –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ do modra, po anglicku

Do roku 1993 (tedy do posledního vydání PČP, které přineslo změny v některých oblastech pravopisu) se doporučovalo psát spojení tohoto typu zvlášť při vyjadřování děje (vymalovat strop do modra) a dohromady při vyjádření stavu (šaty domodra). Toto rozlišování bylo PČP v roce 1993 opuštěno.

Nyní jsou kodifikovány obě varianty psaní a není mezi nimi žádný významový rozdíl. Lze je tedy psát zvlášť (jako spojení předložky a jména: na černo, na kyselo, do křupava) i dohromady (tzv. spřežka: načerno, nakyselo, dokřupava).

Možnost tvořit nové spřežky je zde téměř neomezená, v tomto směru nám nejširší pole působnosti poskytují výrazy s předložkami do a na. Pokud si budeme zapisovat recepty, máme situaci poměrně jednoduchou. Nemůžeme udělat chybu, protože tyto spřežky můžeme psát dvojím způsobem. Píšeme tedy: nasekáme na hrubo i nahrubo, na jemno i najemno, smažíme do zlatova i dozlatova, vaříme do měkka i doměkka, zpracujeme za tepla i zatepla, vejce na tvrdo i natvrdo, kapr na černo i načerno atp.

V ustrnulých spojeních typu kapr po mlynářsku, pstruh po námořnicku píšeme předložku zvlášť (na rozdíl od ustálených spojení poslepu i po slepu, postaru i po staru, podomácku i po domácku, která můžeme psát dvojím způsobem); zeměpisná jména v nich píšeme s malým počátečním písmenem: vepřové po německu, nákyp po francouzsku, stejně tak lze zmizet po anglicku.

Časté chyby –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ výrazy nesprávně považované za spřežky

Jelikož se v následujících případech velmi často chybuje, připomínáme, že jen zvlášť píšeme zpodstatnělá přídavná jména, která se užívají pouze či převážně s předložkou na a pojí se se 4. p. Jsou to např. spojení: na shledanou, na viděnou, na slyšenou, na rozloučenou, na odchodnou, na uvítanou, na zotavenou, na posilněnou, na pováženou, na uváženou, na rozmyšlenou, na vysvětlenou, na srozuměnou, na upřesněnou, na vybranou, (jako) na zavolanou.

Dalším slovním spojením, které je často mylně chápáno, a proto psáno jako spřažený (jednoslovný) výraz, je na rozdíl. Také v tomto případě je nutné psát uvedené spojení jako slova dvě, respektive sekundární předložku na rozdíl od jako slova tři.