Výslovnost přejatých slov a vlastních jmen

Zatímco pro výslovnost většiny domácí slovní zásoby lze stanovit obecně platná pravidla, slova přejatá a vlastní jména se určitými obecnými zásadami také řídí, avšak často je třeba spisovnou podobu konkrétních výrazů zjistit ze slovníků. Nelze stanovovat obecně platná pravidla, jak náležitě v přejatých slovech číst např. písmeno c, protože záleží na tom, z kterého jazyka byl výraz přejat, v jaké pozici se písmeno nachází atp.

Při výslovnosti přejatých slov a cizích vlastních jmen v češtině je nutné si uvědomit, že sice bývá náležité řídit se zvukovou podobou v původním jazyce, avšak snaha o úplnou nápodobu může na posluchače působit afektovaně. V určitých situacích může být tato tzv. citátová výslovnost přijatelná, avšak většinou cizí slova a vlastní jména do češtiny adaptujeme podle následujících principů: přízvuk se přesouvá na první slabiku slova; cizí hlásky se nahrazují nejbližšími (nejpodobnějšími) hláskami českými (např. obouretné [w] českým retozubným [v]); pro hlásková spojení platí stejná pravidla, která se uplatňují v domácí slovní zásobě (např. spodoba znělosti, viz Výslovnostní pravidla –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ spodoba znělosti).

U přejaté slovní zásoby je nutné počítat s vyšší mírou kolísání (zejména u samohláskové délky, viz bod 1, a souhláskové znělosti, viz bod 2) a s výskytem dublet, což je často dáno výraznou odlišností psané a mluvené podoby, jejich nepravidelným vztahem a rovněž nejistotou, jaká je výslovnostní podoba v původním jazyce. Některé běžně užívané přejaté výrazy v češtině postupně zdomácní, což se odrazí rovněž na jejich pravopisné podobě, např. džus ˂ juice, výslovnost se pak řídí stejnými pravidly jako u domácí slovní zásoby a bývá stabilní.

Některá cizí slova (zejména z angličtiny a francouzštiny) se vžila v jiné podobě, než jaká by odpovídala výslovnosti adaptované do češtiny z původního jazyka. Známým příkladem je slovo fotbal. Původní anglickou podobu football bychom měli česky číst jako [fudból], ujala se však výslovnost bližší grafické podobě [fodbal] a ta pak vedla i k počeštěnému psaní fotbal. Naopak později přejatý výraz baseball se obvykle vyslovuje [bejzból] nebo [bejzbol] a pravopisně se nijak neadaptuje.

Okrajově lze u přejatých slov zaznamenat různorodé pozoruhodné jevy, které se v domácí slovní zásobě obvykle nevyskytují, např. výraz peloton ‚skupina jedoucích závodníků‘ se často mylně vyslovuje (a v důsledku toho i píše) jako *[peleton]. V důsledku neznalosti přesné podoby některých cizích slov se dále lze setkat např. s přesmykováním hlásek (viz Výslovnostní pravidla –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ výslovnost dalších souhláskových skupin) u výrazů typu permanentní *[pernamentňí], což je možné pozorovat rovněž v psaných projevech.

Samohlásková délka u přejatých slov

Samohlásková délka v přejatých slovech ve výslovnosti často kolísá. Na rozdíl od domácí slovní zásoby odpovídají u části přejatých výrazů jedné podobě pravopisné dvě varianty výslovnostní (např. procedura [procedura] i [procedúra]). Mnohá slova mají dubletu v písmu i ve výslovnosti (např. pasivní/pasívní). Spíše výjimečné jsou případy, kdy se dva výrazy cizího původu od sebe liší pouze délkou jedné samohlásky (např. nota versus nóta).

Kolísání výslovnosti se vyskytuje zejména ve slovních zakončeních, např. ‑in/‑ín, ‑iv/‑ív, ‑on/‑ón, ‑ona/‑óna, ‑or/‑ór, ‑ura/‑úra –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ tj. [benzín] i [benzin], [archíf] i [archif], [balón] i [balon], [sezóna] i [sezona], [folklór] i [folklor], [literatúra] i [literatura].

Vzhledem k posunům ve výslovnostní normě a také ke změnám pravopisným (viz Psaní samohlásek v zakončení přejatých slov) nejsou starší ortoepické příručky ve vztahu k samohláskové délce v přejatých slovech již mnohdy aktuální. Je rovněž třeba si uvědomit, že délka vyslovované samohlásky není v mnoha případech zcela jednoznačná, nezřídka se vyslovuje tzv. polodélka a ani samotní mluvčí nemusí být ve výslovnosti stejných výrazů vždy konzistentní. Je evidentní, že na samohláskovou délku u mnoha cizích slov v češtině má vliv věk mluvčích nebo jejich regionální původ, z hlediska jednotlivých výrazů pak doba a způsob přijetí slova, lexikální význam, frekvence a sféra užití, expresivita atp. Obecně platná pravidla nelze stanovovat ani u některých skupin slov se stejným zakončením. Zatímco například výrazy jako balon/balón nebo salon/salón je náležité vyslovit i zapsat jak s krátkým o, tak s dlouhým ó, slova baron a elektron se v současnosti píšou i vyslovují s krátkou samohláskou.

Samohlásková délka kolísá rovněž u některých vlastních jmen, např. místní jméno Hlásná/Zadní Třebaň je často vyslovováno [třebáň], podobně Braník [bráňík], Chyše [chíše], Rabí [rábí] a Strančice [stránčice]; tyto výslovnostní podoby nelze vzhledem k silnému místnímu úzu odmítat. Kolísají také příjmení typu Wagner: někteří jeho nositelé kvůli rodinné tradici preferují podobu [vagner], obvyklejší je však zřejmě [vágner].

Souhlásková znělost u přejatých slov

U přejatých slov (včetně vlastních jmen) lze zaznamenat kolísání znělosti –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ zejména u souhlásek s/z a k/g. V případě k/g existuje omezený počet výrazů, u nichž se jako spisovná vnímá i výslovnost s g, např. plakát [plakát] i [plagát] nebo inkoust i [ingoust]. Souhláska g jakožto příznak cizosti se však objevuje i v nenoremní výslovnosti řady dalších výrazů, kde nahrazuje náležité neznělé k, např. demokracie *[demogracije] místo [demokracije], frekvence *[fregvence] místo [frekvence], motocykl *[motocigl] místo [motocikl]. Opačná tendence se pak projevuje u slov zakončených v písmu na ‑g(h), zvláště u anglicismů končících na ‑ing a ‑burgh a germanismů s ‑burg. V pozici na konci slova probíhá pravidelná ztráta znělosti (Edinburgh [edynburk]), která se pak někdy přenáší i do jiných pádů (Edinburghu [edynburgu] i [edynburku]); tyto dublety jsou považovány za spisovné, zejména u obecných jmen vedou často i k počeštěnému psaní (doping/dopink, marketing/marketink, Hamburg/Hamburk). S kolísáním ve výslovnosti je nutno počítat také v případě příjmení německého původu Schwarzenberg, Rosenberg apod., zde se lze řídit rodinnou tradicí nebo přáním nositele (viz bod 4).

Ještě výrazněji kolísá dvojice hlásek s/z, a to v pozici mezi samohláskami a v sousedství hlásek jedinečných. U mnoha výrazů, v nichž je z hlediska původu náležitá souhláska s, se jako spisovná přijímá výslovnost dubletní, čemuž odpovídá i jejich pravopis (viz Pravopis a výslovnost přejatých slov se s –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ z), např. diskuse/diskuze, disertace/dizertace, renesance/renezance, resort/rezort, režisér/režizér. Výslovnost se [s] se obvykle hodnotí jako korektnější nebo stylově vyšší, někteří uživatelé češtiny ji mohou u některých slov vnímat také jako archaičtější.

Existují však i výrazy, v nichž se ustálila jako jediná výslovnost se znělým [z], přičemž v písmu je připuštěna dubleta (viz Pravopis a výslovnost přejatých slov se s –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ z), např. filozofie/filosofie [filozofije], pulzace/pulsace [pulzace], purismus/purizmus [purizmus]. U jiných slov se sice [z] ve výslovnosti občas objevuje, avšak tyto podoby nejsou považovány za spisovné, např. kompresor *[komprezor] místo [kompresor]; jediná náležitá možnost psaní je zde také se s (viz Pravopis a výslovnost přejatých slov se s –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ z). Neortoepické jsou i podoby typu dresu *[drezu] místo [dresu], servisu *[servizu] místo [servisu], chaosu *[chaozu] místo [chaosu]. K nespisovné výslovnosti se [z] zde může svádět analogie se slovy jako džez nebo bronz zapisovanými s koncovým z, u nichž probíhá v 1. a 4. p. j. č. pravidelná ztráta koncové znělosti, tj. [džes], [brons], avšak v ostatních pádech zůstává souhláska znělá, např. [džezu], [bronzu].

Ačkoli jsou jména typu Mars (planeta) a Alfons v písmu zakončena na ‑s, v jiných pádech, pokud za s následuje samohláska, je doporučena výslovnost znělá, tedy např. [marzu], [alfonze]. Příjmení německého původu Klaus, Kraus atp. někdy kolísají, převažuje však výslovnost znělá: [klauze], [krauze]; doporučujeme brát v potaz přání či rodinnou tradici nositele, pokud je známa (viz bod 4).

Nejistota ve výslovnosti s/z u řady přejatých slov je spojena s výskytem četných dublet (jak grafických, tak zvukových –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ s nepravidelnými vzájemnými vztahy). Obecně lze konstatovat, že existuje jistá tendence k postupnému rozšiřování znělého [z], které bývá uživateli jazyka pociťováno jakožto signál cizosti, na úkor neznělého [s].

Skupiny di, ti, ni u přejatých slov

Zatímco v domácí slovní zásobě se skupiny zapisované jako di, ti, ni vyslovují měkce [ďi], [ťi], [ňi], u většiny přejatých slov toto pravidlo neplatí, např. diktát [dyktát], nikoli *[ďiktát], tip [typ], nikoli *[ťip], nikl [nykl], nikoli *[ňikl]. U některých výrazů si však mluvčí někdy neuvědomují, že jde o slovo cizího původu, proto se lze setkat s nenáležitými podobami jako vanilka *[vaňilka] místo [vanylka], želatina *[želaťina], popř. *[želaťína] místo [želatyna], [želatýna], dále diva *[ďiva] místo [dyva] či [dýva]. Pokud je výraz panický odvozen od slova panika (např. panický strach) a nikoli panic, je namístě výslovnost [panyckí], nikoli *[paňickí]. Zvláštním případem je výraz tik ‚škubání v obličeji‘. Jde o původem francouzské slovo, u nějž příručky dříve doporučovaly výhradně výslovnost [tyk], v současné praxi však naprosto převažuje podoba [ťik], která je evidentně zcela noremní. S vysokou mírou kolísání je třeba počítat např. u přídavného jména segedínský, přičemž obě varianty [segedýnskí] i [segeďínskí] jsou považovány za spisovné, totéž pak platí pro výraz bonboniéra, který je náležité vyslovovat jak [bombonyjéra], tak i [bomboňijéra], podobně derniéra [dernyjéra] i [derňijéra], moskytiéra [moskityjéra] i [moskiťijéra] atd.

Lze se také setkat s opačnou tendencí, tedy že etymologicky neprůhledný výraz domácího původu je mylně považován za slovo cizí (neslovanské) a vyslovován nenáležitě. Nejčastěji jde o tis (správně [ťis], ne *[tys]), totéž pak platí o divizně (správně [ďivizna], ne *[dyvizna]). Jako překvapivé se může jevit, že dříve slovníky (např. SSČ, SSJČ, NASCS) připouštěly u výrazu dikobraz výslovnostní dubletu [dykobras] i [ďikobras]. Toto slovo bylo přejato v době národního obrození J. S. Preslem z ruštiny. Z hlediska původu je sice výslovnost [ďikobras] náležitá a může se vyskytovat u mluvčích, kteří znají původ slova a jeho výslovnost v ruštině nebo si uvědomují spojitost se slovem divoký, avšak v praxi naprosto převažuje podoba [dykobras], kterou ve shodě s ASSČ doporučujeme užívat.

Problémy s výslovností skupin di, ti, ni způsobují i některá vlastní jména a je zde nutno počítat s kolísáním. Např. příjmení Štefánik lze vyslovovat jako [šťefáňik] či [štefáňik], noremní je však rovněž podoba [štefányk], podobně příjmení slovenského prezidenta J. Tisa by se podle obecných pravidel mělo vyslovit [ťiso], mezi slovenskými mluvčími ale převládá podoba [tyso], která respektuje rodinnou tradici; český úzus je rozkolísaný.

Pouze měkce by se měla vyslovovat jména toků Botič [boťič], Nisa [ňisa] a Tisa [ťisa], naopak u názvu Apeniny byla dříve kodifikována pouze podoba [apenyny]; výslovnost [apeňiny] (analogicky pak [apeňinskí]) se však již stala noremní, proto ji nelze odmítat, u ostatních uvedených jmen doporučujeme dosavadní kodifikaci dodržovat. Kolísání lze rovněž pozorovat v případě pojmenování sýru Niva, kterému mnozí mluvčí mylně přikládají cizí původ, a vyslovují proto *[nyva]; náležitá výslovnost je však [ňiva], jelikož pojmenování souvisí s výrazem niva ‚pole, louka‘.

Specifika výslovnosti vlastních jmen

S výslovností vlastních jmen se obvykle pojí největší obtíže a nejistota. Pro určení náležité výslovnosti osobních jmen je totiž nutné znát původ nositele, někdy dokonce i rodinnou tradici. Např. jméno Paul pocházející z německého prostředí se čte [paul], z anglického však [pól] a z francouzského [pol]; příjmení českého spisovatele Jaromíra Johna vyslovujeme [jón], avšak stejně se píšící jméno John, které se velmi často vyskytuje v angličtině (např. John Lennon, Elton John), má zcela odlišnou zvukovou podobu [džon]. Příjmení Jordan patřící Francouzovi přečteme jako [žordan], u Němce nebo Rakušana jako [jordán], pokud je však jeho nositel z anglicky mluvícího prostředí, bude znít nejspíše [džórdn]. Ještě více podob pak může mít příjmení Bernstein, patřící více různým osobnostem odlišných národností (např. [bernštajn], [bernstejn], [bérnstajn], [bérnstýn], [bernsten]).

Univerzálně platná pravidla tedy z podstaty věci stanovit nelze, v případě pochybností bývá nejsnazší ověřit si náležitou výslovnost cizích osobních jmen přímo u jejich nositele, pokud je to samozřejmě možné. Výslovnost jmen známých osobností lze případně dohledat i v různých fonetických příručkách, totéž pak platí pro jména zeměpisná.

U vlastních jmen je také třeba počítat s vyšší mírou kolísání a častějším výskytem dublet než u jmen obecných. Např. některá vlastní jména, obvykle příjmení německého původu, zakončená na ‑er nebo ‑el (Richter, Schlegel atp.) se ve výslovnosti objevují buď bez samohlásky e, nebo s ní ([richtr] a [richter], [šlégl] a [šlégel]). V těchto případech nelze stanovit jednoznačné pravidlo, z hlediska ortoepických pravidel je obojí podoba možná, záleží především na rodinné tradici a přání nositele. Tentýž jev lze dále pozorovat např. u zeměpisných jmen typu Hannover i u některých přejatých jmen obecných (gangster, hostel).

Ve výslovnosti cizích vlastních (a někdy i obecných) jmen v češtině lze také zaznamenat jevy, které v domácí slovní zásobě nenalezneme. Jedním z nich může být např. situace, kdy se v 1. p. vyskytuje hláska, která je sice v grafické podobě označena písmenem, avšak podle pravidel se zde nevyslovuje. Například jména typu Dumas, Degas, Camus, pocházející z francouzštiny, by se měla v 1. p. vyslovovat [dyma], [dega], [kami], tj. bez koncového s, avšak jinde s ním, např. 2. p. [dymase], [degase], [kamise]. Podrobněji viz Osobní jména mužská zakončená ve výslovnosti na [a], [á], Osobní jména mužská zakončená ve výslovnosti na [e], [é], Osobní jména mužská zakončená ve výslovnosti na [i], [í], Osobní jména mužská zakončená ve výslovnosti na [o], [ó], Osobní jména mužská zakončená ve výslovnosti na [u], [ú], [ou], [au], Zeměpisná jména mužská zakončená ve výslovnosti na samohlásku. 

Jedním z dalších jevů, který je s výslovností cizích vlastních jmen spojen, bývá i výskyt některých zvukových variant v úzu, které neodpovídají podobám doporučeným, respektive z hlediska obecných pravidel náležitým. To vzbuzuje nejistotu a někdy i negativní postoj u mluvčích, kteří si uvědomují, jak se dané jméno čte ve výchozím jazyce, avšak v češtině se setkávají (někdy téměř výhradně) s výslovností, která tomu neodpovídá. Jde např. o pojmenování Legerovy ulice (z francouzštiny vycházející výslovnost by zněla [ležerova], převážila však podoba [legerova] na základě pravopisu) nebo o Eiffelovu věž (místo výslovnosti [efelova], která by byla vzhledem k francouzskému původu náležitá, se v češtině užívá [ajfelova]). U příjmení Mozart je kromě podoby [mócart], vycházející z německé výslovnosti, častá i varianta [mozart] či [mózart]. Jméno nizozemského malíře Vincenta van Gogha se obvykle čte [van gok] či [fan gok] místo podoby [fan choch], vycházející z nizozemštiny, podobně se v případě příjmení dalšího nizozemského malíře Hieronyma Bosche užívá spíše výslovnost [boš] místo [bos]. Skupina ll ve španělských slovech se čte v češtině podle ortoepických pravidel jako [lj], avšak u zeměpisných jmen typu Sevilla a Mallorca se kromě výslovnosti [sevilja] a [maljorka] setkáváme často také s podobami [sevila] nebo [sevija], [malorka] či [majorka]. Konečně výslovnost názvu belgického města Gent kolísá mezi [chent] a [gent]. Vzhledem k tomu, že jde často o výslovnostní podoby v češtině delší dobu poměrně ustálené a že leckdy nelze ani přesně stanovit, z jaké (jediné) původní výslovnosti vycházet, doporučujeme být v takovýchto případech tolerantní.