Výslovnostní pravidla – vypouštění a vkládání hlásek

Zvláště ve vícečlenných nebo jinak artikulačně obtížných skupinách souhlásek může snadno docházet k jejich vynechávání. Avšak u většiny z nich je náležitá pouze výslovnost nezjednodušená, zejména např. u dvojic gd, tk, kt, hř vyskytujících se na začátku slov: když [gdyš], nikoli *[dyš], tkanička [tkaňička], nikoli *[kaňička], který [kterí], nikoli *[kerí], hřbitov [hřbitof], nikoli *[řbitof], dále pak ve skupinách sykavek, např. pražský [prašskí], nikoli *[praskí], v případě slabikotvorného l: jablko [jablko], nikoli *[japko], padl [padl], nikoli *[pat] atp.

Na rozdíl od vkládání hlásek je jejich vynechávání v češtině jevem častým. Zejména pokud k němu dochází na hranici dvou slov, jde o jev nespisovný, v některých případech je ale zjednodušení pokládáno za variantu ortoepickou (viz bod 1 a bod 2).

Vypouštění souhlásky j (zejména v určitých tvarech slovesa být)

Tvary slovesa být začínající na js‑ (tj. jsem, jsi, jsme, jste, jsou) jsou v češtině velmi frekventované. Ohledně jejich náležité výslovnosti dochází často ke sporům, bohužel i mezi profesionálními mluvčími se lze setkat s radikálními názory, že výskyt hlásky j je zde vždy naprosto nevhodný, v mluveném projevu se „nesmí“ objevit, či že je plná výslovnost (např. v jevištní řeči) dokonce přímo „zakázaná“. Jiní se naopak domnívají, že jakékoli zjednodušení je nepřípustné, a argumentují, že pokud se j píše, je třeba ho i vyslovit. V některých učebnicích bývá tato problematika poněkud zjednodušována a čtenářům pak uniká podstata tohoto jevu.

Je‑li tvar slovesa být součástí složeného tvaru nebo přísudku jmenného se sponou, připouštějí ortoepické příručky jak plnou (tj. se souhláskou j), tak i zjednodušenou výslovnost (tj. bez souhlásky j), např. byl [sem] i byl [jsem], pracovali [sme] i pracovali [jsme], kde [ste] byli i kde [jste] byli, všichni [sou] zdraví i všichni [jsou] zdraví. Zejména v pozici po souhlásce je plná výslovnost hodnocena jako zvlášť pečlivá.

Výslovnost nezjednodušená je doporučena tehdy, pokud je tvar užit jako plnovýznamové sloveso v tzv. existenčním významu (tehdy na něm bývá rovněž důraz) nebo stojí‑li na začátku věty (např. možnosti tu [jsou], kde [jsi]?, [jste] to vy?).

Uvedené zásady byly stanoveny především z artikulačních důvodů. Skupina js se poměrně obtížně vyslovuje –⁠⁠⁠⁠⁠ tam, kde to působí obzvlášť velké potíže, např. je‑li v okolí více souhlásek, se tedy považuje za základní výslovnost bez j. Volba vhodné podoby závisí také na tempu řeči a stylu projevu. Při zachování skupiny js se rovněž hodí připomenout, že není dobré počáteční hlásku [j] příliš „vyrážet“ a zdůrazňovat (souhláska pak bývá obvykle doprovázena ještě i tzv. průvodním vokálem [ǝ], viz Odchylky od náležité výslovnosti českých samohlásek). Takováto výslovnost působí přehnaně, hyperkorektně.

Naopak např. v sousedství samohlásky nebo na začátku slova po pauze není namáhavé vyslovit skupinu js‑ plně. Lze rovněž předpokládat, že nezjednodušená výslovnost nepůsobí v těchto kontextech jakkoli rušivě a posluchači si běžně ani neuvědomují, kterou z variant slyšeli.

Pokud jde o záporné tvary slovesa být (tj. nejsem, nejsi, nejsme, nejste, nejsou), není jakékoli zjednodušení spisovné. Totéž pak platí o ostatních výrazech s počátečním j‑ (jméno [jméno], nikoli *[méno], jde [jde], nikoli *[de]).

Zjednodušená výslovnost je připuštěna v rozkaz. způsobu slovesa přijít, tj. přijď [přijť] i [přiť], respektive přijďte [přijťte] i [přiťte], avšak nikoli *[příte] nebo *[přite]. U jiných sloves se však doporučuje j zachovávat, např. umyj [umij], nikoli *[umí] nebo *[umi].

Vypouštění jiných souhlásek

Zejména u více než dvojčlenných souhláskových skupin ortoepická pravidla připouštějí jistá artikulační usnadnění.

V 1. p. mn. č. u přídavných jmen muž. rodu končících na ‑ští je spisovné zjednodušovat souhláskové skupiny tehdy, pokud mají kořen zakončený na sykavku nebo na ř (např. slezští [slešťí], mužští [mušťí], olašští [olašťí], žacléřští [žacléřťí]), přičemž plná výslovnost je také ortoepická. Rovněž se tradičně uvádí jako přípustné vyslovovat výrazy, v nichž za skupinou vz stojí obouretná souhláska, např. vzpomínat nebo vzbudit, jak plně [fspomínat] a [vzbuďit], tak i zjednodušeně jako [spomínat] a [zbuďit]. U mnoha takových slov by však mohlo dojít ke změně významu, proto se doporučuje výslovnost plná, např. vzmáhat [vzmáhat] versus zmáhat [zmáhat].

Za základní spisovnou výslovnost je u slov srdce a dcera považována podoba [srce], [cera]; varianty [srtce] a [tcera] se doporučují ve výjimečných situacích (např. umělecká recitace), jsou příznakem vyššího stylu a v běžném kontextu by pravděpodobně působily hyperkorektně, tj. přehnaně pečlivě až nenáležitě.

Naopak v jiných případech, kde se kombinují závěrová souhláska t s polozávěrovým c nebo č, se zjednodušená výslovnost nedoporučuje, např. sladce [slatce], nikoli *[slace], otcův [otcúf], nikoli *[ocúf], sirotčí [sirotčí], nikoli *[siročí].

U dalších souhláskových skupin je v některých příručkách zjednodušení považováno za rovněž spisovné (např. prázdniny [prázňiny], džbán [žbán]), mnohdy však jde o jevy, jejichž hodnocení je z hlediska noremnosti sporné.

Vkládání hlásek (zejména samohlásky u ve výrazech typu sedm a osm)

Číslovky sedm a osm (a výrazy od nich odvozené) jsou z fonetického hlediska pozoruhodné. Pokud totiž nejsou vysloveny s vkladným vokálem u, druhá slabika neobsahuje žádnou samohlásku, a dokonce ani běžné slabikotvorné souhlásky r nebo l (viz Zvukové vlastnosti souvislé řeči); jejím jádrem je sonora m. Tento jev není v jazyce běžný –⁠⁠⁠⁠⁠ při výkladu slabikotvorných hlásek uvádějí fonetické příručky v případě slabikotvorného m jako příkladová slova právě pouze tyto dvě číslovky, v jiných slovech se nevyskytuje, výjimku tvoří některá vlastní jména, např. Rožmberk.

Podle ortoepické kodifikace je možné v číslovkách sedm a osm a také ve slovech od nich odvozených užívat vkladný vokál u, výslovnost [sedum] a [osum] je považována nejen za pohodlnější pro mluvčího, ale i zřetelnější pro posluchače. Podoby bez vkladného u jsou ovšem rovněž spisovné a bývají považovány za příznak pečlivější výslovnosti, naopak nářeční podoby typu *[sedn] se slabikotvorným [n], případně redukované *[osnáct] či *[osnást] spisovné nejsou.

Vkládání samohlásek u jiných výrazů je v češtině výjimečné, okrajově (v nářečích) se lze setkat s vkládáním vsuvných samohlásek kvůli eliminaci slabikotvorných souhlásek, např. krk *[kerk] či *[kirk], případně z důvodu odstranění tzv. pobočné slabiky, např. lžička *[ližička], viz Zvukové vlastnosti souvislé řeči.

V případě souhlásek jde nejčastěji o tzv. protetickou hlásku v nebo h vyskytující se na začátcích slov začínajících samohláskou (např. k oknu *[k voknu], u nás *[hu nás]). Tyto nespisovné jevy jsou typické pouze pro mluvčí z určitých českých regionů, protetické v je však zvláště v Čechách velmi rozšířené. Vyskytují se jako náhrada za tzv. ráz (viz Ráz). U některých výrazů můžeme zaznamenat i vkládání souhlásky (zejm. d) jinam než na jejich začátek, např. u nespisovných slov typu štamprle *[štamprdle], případně z přehnané snahy o pečlivost a z neznalosti náležité podoby u slov typu samozřejmě *[samozdřejmňe], bizarní *[bizardňí] či *[bizarďňí].