Výslovnostní pravidla – spojení dvou stejných souhlásek

Pokud se dvě foneticky stejné souhlásky setkají na rozhraní dvou slov, je náležité nezjednodušovat, vyslovit tedy obě dvě, např. pár rukou [pár rukou], pes spí [pes spí], nad domy [nad domi], pod tebou [pot tebou] (vlivem spodoby znělosti, viz Výslovnostní pravidla –⁠⁠ spodoba znělosti, takovéto souhlásky nemusejí být označeny v písmu vždy stejným písmenem). Jestliže se stejné souhlásky vyskytnou uvnitř jednoho slova, zdvojená výslovnost je žádoucí zejména v těchto případech: jde‑li o rozlišení významu (pecce × pece, nejjistější × nejistější, hrál‑li × hráli), na hranici složenin (půllitr, čtvrttónový), v rozkazovacích slovesných tvarech zakončených na ‑me (uvědomme si). Obojí výslovnost, tedy jak zjednodušená, tak plná, je mj. v závislosti na pečlivosti a stylu projevu připuštěna na zřetelném morfologickém švu (hereččin [hereččin] i [herečin], nižší [ňišší] i [ňiší], oddaný [oddaný] i [odaný], rozzloben [rozzloben] i [rozloben], rozsudek [rossudek] i [rosudek]). Zjednodušené výslovnostní podoby jsou pak doporučovány v kořeni slova, na méně zřetelných morfologických švech atp. (panna [pana], Anna [ana], měkkýš [mňekíš], účinný [účiný], leccos [lecos]). Jak je z některých uvedených příkladů vidět, rovněž uprostřed slova nemusejí být kvůli spodobě znělosti (viz Výslovnostní pravidla –⁠⁠ spodoba znělosti) stejné souhlásky označeny v písmu stejným písmenem. Ve všech případech pak platí, že ani tzv. plná (čili zdvojená) výslovnost dvou foneticky stejných souhlásek by neměla vést k jejich přílišnému, nápadnému (až hyperkorektnímu) artikulačnímu zdůrazňování.