Osobní jména ženská zakončená ve výslovnosti na [e], [é], [o], [ó], [u], [ú], [ou], [i], [í]

Jména zakončená ve výslovnosti na [e], [é] (typ Mathilde, Elke, Heike, Kirké, Afrodite, Libuše, Alice, Beatrice, Marie, Sofie)

1. Jména, ve kterých koncovému ‑e/‑é předchází ve výslovnosti tvrdá nebo obojetná souhláska, jsou většinou cizího původu (Mathilde, Elke, Heike, Daphne) a v současnosti nejčastěji zůstávají nesklonná. U těch, která mají svou českou obdobu zakončenou na ‑a (Mathilde –⁠⁠⁠⁠⁠ Mathilda), se můžeme setkat i se skloňováním podle vzoru „žena“ (2. p. Mathildy). Volba závisí na typu textu, pojmenovávané osobě a situaci. Např. v beletrii je počešťování jmen běžné, ale pokud jde o skutečnou osobu, např. v publicistickém textu, pak je u autorů patrná spíše snaha o zachování základních podob jména ve všech pádech, aby bylo zřejmé, že žena se jmenuje např. Mathilde, nikoli Mathilda.
2. Specifickým typem jmen zakončených na ‑e jsou jména antická, např. Afrodite, Kirke, Psyche, Thisbe (krátká pravopisná podoba koncových samohlásek vychází z PČP; pokud dodržujeme původní délku koncových samohlásek, můžeme psát i Afrodité, Kirké, Psyché, Thisbé). Tato jména obvykle skloňujeme podle vzoru „žena“ (2. p. Afrodity, Kirky, Psychy, Thisby –⁠⁠⁠⁠⁠ 5. p. Afrodito, Kirko, Psycho, Thisbo), tento způsob se uplatňuje spíše u jmen známějších (např. Afrodite). Mohou se také ponechat nesklonná (2. p. Afrodite, Kirke, Psyche, Thisbe). U jmen skloňovaných spíše podle vzoru „žena“ se koncovka tohoto vzoru dostává zpětně i do 1. p. (Afrodita, Thisba apod.).
3. Jména, ve kterých koncovému ‑e předchází ve výslovnosti měkká souhláska (Libuše, Alice, Beatrice [beatriče], Marie, Sofie), se skloňují podle vzoru „růže“ (2., 5. p. Libuše, Alice, Beatrice [beatriče], Marie, Sofie).

Jména zakončená ve výslovnosti na [o], [ó] (typ Hanako, Yoko, Ildikó, Sapfó, Kalypsó, Dido, Juno)

Přestože mluvnice uvádějí u jmen zakončených ve výslovnosti na [o], [ó], že je lze přiřadit ke vzoru „žena“ (Hanako, Ildikó –⁠⁠⁠⁠⁠ 2. p. Hanaky, Ildiky), v úzu převažuje zacházení s těmito jmény jako s nesklonnými (2. p. Hanako, Ildikó).

I zde se vyčleňují antická jména. Jde a) o jména zakončená v původním pravopise na ‑ó jako Sapfó, Kalypsó (podle PČP krátce Sapfo, Kalypso). Ta lze skloňovat podle vzoru „žena“ –⁠⁠⁠⁠⁠ tento způsob se objevuje častěji u jmen známějších (2. p. Sapfy, Kalypsy). Druhým způsobem jsou nesklonné podoby ve všech pádech (2. p. Sapfó, Kalypsó). Dalším typem jsou b) latinská jména zakončená na ‑o (Dido, Juno), u kterých při skloňování vlivem původního latinského skloňování dochází k rozšíření kmene o n a následuje pádová koncovka vzoru „žena“ (2. p. Didony, Junony). I tato jména však mohou zůstat nesklonná (2. p. Dido, Juno). Volba skloňovaných či neskloňovaných podob závisí na typu textu –⁠⁠⁠⁠⁠ viz Osobní jména ženská zakončená ve výslovnosti na [a], [á] –⁠⁠⁠⁠⁠ bod 1d.

Jména zakončená ve výslovnosti na [u], [ú], [ou] (typ Bánú, Lou, Jo, Sue, Maru, Milu)

Jména zakončená ve výslovnosti na [u], [ú], [ou] (Maru, Milu, Bánú, Lou [lú], Jo [džou], Sue [sjú]), ať už jde o základní podobu, nebo zdrobnělinu, jsou ve všech pádech nesklonná.

Jména zakončená ve výslovnosti na [i], [í] (typ Bety, Hani, Máří, Věri, Phoebe, Nancy, Shirley, Noemi, Hořejší, Krejčí)

Jména zakončená ve výslovnosti na [i], [í], zdrobněliny i základní podoby (Bety, Hani, Máří, Věri, Phoebe [fíbí], Nancy, Shirley, Noemi), jsou ve všech pádech nesklonná. O pravopisných podobách zdrobnělin zakončených ve výslovnosti na [i] viz Domácké podoby rodných jmen (Klárinka, Luki/Luky). Spadají sem i ženské podoby příjmení typu Hořejší, Dolejší, které mluvnice řadí ke skloňovacímu typu „jarní“, v praxi to však neznamená žádný rozdíl, protože tato jména mají ve všech pádech j. č. stejný tvar. Příjmení typu Krejčí, Kočí (původem podstatná jména) mohou mít vedle nesklonné základní podoby také přechýlený tvar (Kočová, Krejčová) –⁠⁠⁠⁠⁠ záleží na rodinné tradici nositelky jména, viz Příjmení zakončená ve výslovnosti na [i], [í].