Osobní jména ženská zakončená ve výslovnosti na [a], [á]

Jména, ve kterých koncovému ‑a předchází ve výslovnosti tvrdá nebo obojetná souhláska (typ Veronika, Hana, Uršula, Bertha, Jessica, Rebecca, Deborah)

1. Ženská jména, která jsou ve výslovnosti i v písmu zakončena stejně (Veronika, Hana, Uršula), se skloňují pravidelně podle vzoru „žena“, ke kolísání tvarů a pravopisných podob v jednotlivých pádech u nich zpravidla nedochází.

2. Výjimkou jsou jména, ve kterých je mezi tvrdé souhláskové písmeno a koncovku ‑a vloženo němé ‑h‑, např. Martha, Bertha –⁠⁠ 2. p. Marthy, Berthy –⁠⁠ 5. p. Martho, Bertho. U těchto jmen se v 3. a 6. p. j. č. němé h vypouští: Martě, Bertě.

3. Další výjimkou jsou jména zakončená v písmu na ‑ca, které vyslovujeme jako [ka] (Jessica, Bianca, Rebecca, Veronica atp.). Tento typ jmen je problematický z pravopisného hlediska, zejména ve tvarech, kde je pádová koncovka ‑y, tzn. ve 2. p. j. č. Obvykle se v nepřímých pádech kromě 3. a 6. p. j. č. mění písmeno c v k (2. p. Veroniky, Bianky –⁠⁠ 4. p. Veroniku, Bianku atp.). Pokud je však z nějakého důvodu třeba, aby z nepřímých pádů byla odvoditelná základní podoba jména s c, pak je možné písmeno c ponechat (2. p. Veronicy, Biancy –⁠⁠ 4. p.  Veronicu, Biancu –⁠⁠ 5. p. Veronico, Bianco atp.); tato druhá varianta je méně častá. U jmen tohoto typu, která mají svou českou obdobu (Veronica –⁠⁠ Veronika, Blanca –⁠⁠ Blanka apod.), se v nepřímých pádech obvykle dává přednost prvnímu způsobu –⁠⁠ mění se c v k. U jmen, která českou obdobu s k nemají a jsou pro nás neobvyklejší, se projevuje spíše tendence ponechat základní podobu s c (Bianca [bjanka] –⁠⁠ Biancy [bjanki]; Rodica [rodyka] –⁠⁠ Rodicy [rodyki]). Obě zmíněné možnosti lze využít, rozhodnutí závisí do velké míry na situaci a na typu textu: např. v beletrii je počešťování jmen běžné, ale pokud jde o skutečnou osobu, např. v publicistickém textu, pak je u autorů patrná spíše snaha o zachování základních podob jména ve všech pádech.

   Do tohoto typu vlastních jmen spadají i jména s dvěma c a koncovkou ‑a (Rebecca). Pokud se pisatel rozhodne v nepřímých pádech přizpůsobit pravopis vyslovované podobě, tedy počeštit ho, pak by měl užít skloňování stejné jako u česky psaného jména Rebeka: 2. p. Rebeky –⁠⁠ 3. p. Rebece –⁠⁠ 4. p. Rebeku –⁠⁠ 5. p. Rebeko atd. Pokud chce zachovat podobu původní, pak by dvě c měla zůstat ve všech pádových tvarech (2. p. Rebeccy) –⁠⁠ viz Psaní i, í –⁠ y, ý.

4. Problémy se skloňováním mohou činit některá anglosaská jména hebrejského původu, která mají na konci nevyslovované ‑h (Sarah, Mariah, Deborah atp.).

   V češtině tato jména kolísají mezi nesklonností (vlivem koncového ‑h) a způsobem skloňování podle vzoru „žena“, tzn. koncové ‑h v nepřímých pádech vypouštíme a zacházíme se jménem, jako by bylo zakončeno na ‑a (Deborah –⁠⁠ 2. p. Debory –⁠⁠ 5. p. Deboro). Obě možnosti mají své opodstatnění. Odtržení koncového ‑h je výhodné proto, že nám umožňuje začlenit jméno do morfologického systému a skloňovat je, naopak nesklonné podoby pomohou zdůraznit, že dotyčné jméno je např. Deborah, nikoli Debora, což může být důležité pro jednoznačnou identifikaci dané osoby. Opět záleží hlavně na typu textu, ve kterém obě jména užijeme. Zejména v textech publicistických může hrát roli snaha o zachování základní podoby jména. Ani jedno z řešení tedy nelze odmítat.

Jména, ve kterých koncovému ‑a předchází ve výslovnosti měkká souhláska (typ Máša, Lubica, Zoja, Maya, Sonya, Gaia, Natasha, Sofia, Georgia, Lia, María)

1. Kromě jmen zakončených v písmu na ‑ia se jména tohoto typu (Dáša, Máša, Zoja, Maya, Sonya) skloňují pravidelně podle vzoru „žena“. Pravopisnou výjimkou je 2. p., kde píšeme v koncovce ‑i. Vzhledem k tomu, že koncovce předchází měkká souhláska, projevuje se v některých pádech vliv měkké deklinace –⁠⁠ vzoru „růže“, v 3. a 6. p. se oblastně (na Moravě) užívají i tvary s koncovkou ‑i: Máně i Máni; Nadě i Nadi.

   1. p.	‑a (Zoja)
   2. p.	‑i
   3. p.	‑ě / ‑e / ‑i
   4. p.	‑u
   5. p.	‑o
   6. p.	‑ě / ‑e / ‑i
   7. p.	‑ou

2. Z hlediska pravopisného jsou specifickým typem jména, u nichž koncovce ‑a předchází v písmu tvrdá souhláska, která se vyslovuje měkce, např. Concha [konča], Natasha [nataša], Trisha [triša]. Přestože se při výběru pádových koncovek primárně řídíme výslovností, v psané podobě doporučujeme ve 2. p. zachovat po tvrdém souhláskovém písmenu koncovku ‑y (Conchy, Natashy).

3. Jména zakončená v písmu na ‑ia a ve výslovnosti na [ija] mají základní způsob skloňování podle vzoru „růže“, přestože v 1. p. jsou zakončena na ‑a. Důvodem je analogie s počeštěnými podobami těchto jmen zakončenými na ‑ie: Julia –⁠⁠ Julie, Maria –⁠⁠ Marie, Sofia –⁠⁠ Sofie apod. Skloňujeme je tedy takto: Julia –⁠⁠ 2., 5. p. Julie –⁠⁠ 3., 4. a 6. p. Julii –⁠⁠ 7. p. Julií. Při skloňování jmen neznámých, neobvyklých, která nemají analogické podoby se zakončením na ‑ie (Suria, Salia apod.), se objevují i tvary podle vzoru „žena“ (2. p. Surii –⁠⁠ 4. p. Suriu –⁠⁠ 5. p. Surio apod.). Důvodem je výše zmiňovaná snaha pisatele, aby byla ze všech pádových tvarů odvoditelná základní podoba jména (tedy že dotyčná žena se jmenuje např. Suria, nikoli Surie). Tendence ke koncovkám vzoru „žena“ se však projevuje i u jmen, která mají variantu zakončenou na ‑ie (Maria, Sophia, Felizia apod.). Za základní u nich považujeme skloňování podle vzoru „růže“, ale v určitých specifických typech textů nelze vyloučit ani koncovky vzoru „žena“. V úzu se objevují zejména ve 4., 5. a 7. p. Rozhodnutí, které skloňovací paradigma užít („žena“, nebo „růže“), opět závisí do velké míry na typu textu, na tom, zda jde o skutečnou osobu, nebo fiktivní postavu apod. (viz bod 1c).

4. Zvláštním typem těchto jmen jsou jména zakončená v písmu na ‑ia, která však vyslovujeme [ča], [dža], [ša], [ďa], [ťa], [ňa] (podle toho, která souhláska předchází zakončení ‑ia): Dacia [dáča], Georgia [džordža], Alicia [eliša], Tricia [triša], Nadia [naďa], Katia [kaťa], Tania [taňa] atd. Tato jména se na základě výslovnosti skloňují podle vzoru „žena“, stejně jako typ a): Georgia [džordža] –⁠⁠ 2. p. Georgii [džordži] –⁠⁠ 3. p. Georgie [džordže] –⁠⁠ 5. p. Georgio [džordžo].

   U některých jmen tohoto typu může výslovnost kolísat, např. Georgia: [džordža] či [džordžija]. Následně se tedy liší i skloňování tohoto jména: Vyslovujeme‑li jméno jako [džordža], měli bychom ho skloňovat podle vzoru „žena“, jak je to uvedeno v odstavci výše. V případě výslovnosti [džordžija] jde o skloňování podle vzoru „růže“ popsané v odstavci c). Specifickým případem je jméno Daria: užívá se u něj dvojí skloňování (podle vzoru „žena“ i „růže“), protože se zde projevuje vliv varianty psané Darja a také možnost dvojí výslovnosti: [darija] či [darja].

5. Jména, ve kterých předchází koncovému ‑ia/‑ya samohláska (Gaia [gaja], Maia [maja], Maya [maja]), se také skloňují podle vzoru „žena“, analogicky podle typu a).

6. Dvouslabičná trojpísmenná jména spadající pod tento typ (Lia, Ria) se skloňují podle vzoru „žena“, pouze v 3. a 6. p. dochází ke kolísání a lze užívat i koncovky podle vzoru „růže“: Lia –⁠⁠ 2. p. Lii –⁠⁠ 3. a 6. p. Lii i Lie –⁠⁠ 4. p.  Liu –⁠⁠ 5. p. Lio –⁠⁠ 7. p. Liou.

7. Specifickým případem, který se vyskytuje jen velmi omezeně, jsou jména zakončená na ‑eia (Medeia, Cassiopeia). Kolísají ve skloňování mezi vzory „žena“ (4., 5., 7. p.) a „růže“ (2., 3., 6. p.). Toto kolísání je důsledkem existence variant těchto jmen zakončených na ‑ea: Medea, Cassiopea.

   	typ c)	typ d)	typ f)	typ g)
   1. p.	‑ia (Julia)	‑ia (Georgia)	‑ia (Lia)	‑eia (Medeia)
   2. p.	‑ie	‑ii	‑ii	‑eie
   3. p.	‑ii	‑ie	‑ie / ‑ii	‑eii
   4. p.	‑ii	‑iu	‑iu	‑eiu
   5. p.	‑ie	‑io	‑io	‑eio
   6. p.	‑ii	‑ie	‑ie / ‑ii	‑eii
   7. p.	‑ií	‑iou	‑iou	‑eiou

8. U ženských jmen přejatých se někdy vyskytuje ve výslovnosti také zakončení na [íja]. Tato jména lze rozdělit do dvou skupin: na jména, která mají dlouhé í v písmu i ve výslovnosti (např. špan. María, Rosalía), a na ta, která ho mají pouze ve výslovnosti, ale v písmu zůstává i (ital. Lucia [lučíja], Maria [maríja]). První typ (María, Rosalía) se skloňuje zpravidla pomocí koncovek vzoru „žena“ (s možnými dubletami podle vzoru „růže“ v 3. a 6. p.). Skloňování jmen druhého typu (Lucia [lučíja], Maria [maríja]) kolísá mezi vzory „žena“ a „růže“. Důvodem je zmíněný rozpor mezi psanou a vyslovovanou podobou.

   1. p.	‑ía (María)	‑ia (Lucia [lučíja])
   2. p.	‑íi	‑ie / ‑ii
   3. p.	‑íe / ‑íi	‑ii / ‑ie
   4. p.	‑íu	‑ii / ‑iu
   5. p.	‑ío	‑ie / ‑io
   6. p.	‑íe / ‑íi	‑ii / ‑ie
   7. p.	‑íou	‑ií / ‑iou

Jména ve výslovnosti zakončená na [oa], [ua], [ea] (typ Moa, Alua, Efua, Andrea, Galatea, Lea, Rea)

1. Jména zakončená na [oa], [ua] (Moa, Alua, Efua) se skloňují podle vzoru „žena“ ve všech pádech kromě 3. a 6. p., kde mají v koncovce ‑i (zakončení podle vzoru „růže“).
2. Jména zakončená na [ea] (Andrea) v pádových tvarech kolísají mezi základním vzorem „žena“ a jeho podvzorem „idea“, proto se ve 2., 3. a 6. p. vyskytují dubletní tvary: 2. p. ‑eji/‑ey/‑eje –⁠⁠ 3. a 6. p. ‑eji/‑ei/‑ee.
3. Dvouslabičná jména zakončená na [ea] (Lea, Rea) se skloňují podle vzoru „žena“, pouze v 3. a 6. p. se objevují dubletní tvary podle vzoru „žena“ i „růže“.

Jména zakončená ve výslovnosti na [á] (typ Nausikaa, Gangá)

Ženská jména zakončená na [á] se vyskytují pouze sporadicky, a proto poučení o jejich skloňování v běžných příručkách nenalezneme. V praxi se však užívají, a proto je třeba nastínit zásady pro zacházení s nimi. Konkrétně se jedná např. o jména antických mytologických postav Nausikaa [nausikaá] (s uvedením kvantity Nausikaá), Hestiá (bez kvantity Hestia), o mytologické jméno ze sanskrtu Gangá, ale mohou sem spadat i jména jiného původu. Jméno Nausikaa uvádějí encyklopedie antiky i jiné příručky zabývající se zacházením s antickými jmény a shodují se v tom, že při tvoření nepřímých pádů se odtrhne koncové ‑a (resp. ‑á) a nahradí se pádovými koncovkami vzoru „žena“ (2. p. Nausikay –⁠⁠ 5. p. Nausikao). Analogicky bychom tedy mohli postupovat i u ostatních jmen zakončených v písmu na ‑aa a ve výslovnosti na [á] (např. Nikolaa –⁠⁠ 2. p. Nikolay –⁠⁠ 5. p. Nikolao).

Jména končící na ‑á ve výslovnosti i v písmu se od předchozího typu liší. Jméno můžeme skloňovat, jako by bylo zakončeno na krátkou samohlásku –⁠⁠ podle vzoru „žena“ (Gangá –⁠⁠ 2. p. Gangy –⁠⁠ 5. p. Gango) či „růže“ (Hestiá –⁠⁠ 2., 5. p. Hestie). Takto se postupuje především u antických jmen, která lze užívat s uvedením délky (Hestiá) i bez ní (Hestia). Tento způsob nám usnadní zacházení se jménem v textu, ale u méně známých jmen z nepřímých pádů nerozpoznáme, jaká je základní podoba (Gangá, či Ganga). Druhou možnou variantou tedy je ponechat jméno nesklonné (2. p. Gangá). Měli bychom při rozhodování zohlednit druh textu, poučenost čtenáře a také tradici v zacházení s daným jménem.