Skloňování ženských jmen zakončených na -ca, -ča, -ša, -ža, -ja, -ňa

Ke vzoru „žena“ se přiřazují také některá obecná i vlastní jména, která mají před koncovkou ‑a pravopisně měkkou souhlásku; ta způsobuje, že v příslušných pádech místo koncovky ‑y píšeme ‑i: skici, káči, sóji, vikuni, gejši apod. Osobní jména viz Osobní jména ženská zakončená ve výslovnosti na [a], [á], zeměpisná jména viz Zeměpisná jména ženská zakončená ve výslovnosti na [a], [á].

Jména se souhláskou ‑c, ‑č, ‑š, ‑ž na konci tvarotvorného základu (typ skica, gejša)

K podvzoru „gejša“ patří obecná jména na ‑ca, ‑ča, ‑ša, ‑(d)ža, např. mangalica, skica; arakača, čača, čiča (nápoj), dača, gutaperča, kombuča (lze i kombucha [kombuča]), viskača; gejša, rikša (vozík), šíša, popř. domácká slova jako babča, číča, káča (z osobního jména Káča), mamča, úča. Skloňují se podle vzoru „žena“ v jednotném i množném čísle; odlišují se jen pravopisem –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ místo koncovky ‑y mají po měkké souhlásce ‑i: skici (viz Psaní i, í –⁠ y, ý), gejši, káči, viskači. Vlivem měkké souhlásky na konci tvarotvorného základu pronikla do 3. a 6. p. j. č. vedle pravidelné koncovky ‑e rovněž koncovka ‑i podle vzoru „růže“, a to u obecných podstatných jmen (s výjimkou slova skica) i rodných jmen. Ve 3. a 6. p. j. č. jsou tedy přípustné dubletní tvary, přestože PMČ uvádí u jmen typu gejša, dueňa ve 3. a 6. p. j. č. jen koncovku ‑e.

Jména se souhláskou ‑c vyslovovanou jako [k] na konci tvarotvorného základu (typ ayahuasca)

Pokud koncovce ‑a předchází v písmu c, které se čte jako [k], lze ve všech nepřímých pádech zaměnit v grafické podobě v souladu s výslovností c za k (ayahuasca, pororoca –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 4. p. j. č. ayahuasku, pororoku). Pokud pisatel chce, aby čtenář z příslušného tvaru mohl odvodit podobu v 1. p., může použít podoby, které zachovávají c (4. p. j. č. ayahuascu, pororocu). V současné době se více prosazuje (zvláště u málo frekventovaných nebo citátových výrazů) spíše druhý postup. V koncovce 2. p. j. č. a v 1. p. mn. č. píšeme ‑y (ayahuascy/ayahuasky, pororocy/pororoky). Toto pravidlo se týká nejen ženských jmen, ale i jmen mužských, a to včetně vlastních jmen (Lorca, Bianca, Casablanca –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 2. p. j. č. Lorcy/Lorky, Biancy/Bianky, Casablancy/Casablanky), viz Psaní i, í –⁠ y, ý, Skloňování mužských jmen vzoru „předseda“ –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 2. p. j. č., Osobní jména mužská zakončená ve výslovnosti na [a], [á], Osobní jména ženská zakončená ve výslovnosti na [a], [á], Zeměpisná jména ženská zakončená ve výslovnosti na [a], [á].

Jména se souhláskou ‑j, ‑ň na konci tvarotvorného základu (typ sója, vikuňa)

K podvzoru „vikuňa“ patří např. podstatná jména abája, maracuja, papája, sója; bárišňa/báryšňa, doňa, dueňa, piraňa, tarhoňa, vikuňa.

V jednotném čísle se skloňují podle vzoru „žena“, ve 2., 3., 6. p. j. č. jsou dubletní tvary podle vzoru „žena“ i „růže“ (u slova piraňa se měkké skloňování prosadilo i v 7. p. j. č.). Ve všech pádech mn. č. jsou dubletní tvary podle vzoru „žena“ i „růže“. Tvary skloňované podle vzoru „žena“ se odlišují pravopisem –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ místo koncovky ‑y mají po měkké souhlásce koncovku ‑i: vikuni, dueni, pirani, papáji, sóji (mn. č. slova sója se užívá výjimečně).

Pozn. 1: Současné mluvnice řadí jména zakončená na ‑ňa ke jménům na ‑ca, ‑ča, ‑ďa, ‑ša; to znamená, že by dubletní tvary měly být pouze ve 3. a 6. p. j. č., jazykový úzus však ukazuje pronikání tvarů podle vzoru „růže“ i do dalších pádů. Některé pády uvedených slov (především tvary mn. č.) jsou spíše teoretické, v jazykové praxi se neužívají, nejsou doloženy v ČNK ani na internetu.

Pozn. 2: Podle mluvnic (MČ2 a PMČ) mají jména rodu ženského na ‑ja (sója) podle vzoru „žena“ jen 1., 4., a 7. p. j. č.; jinak se skloňují podle vzoru „růže“. PČP však ve 2. p. j. č. mají variantní tvary sóje i sóji (podle ČNK tvary na ‑i v praxi převažují). V úzu se tvary podle vzoru „žena“ prosazují rovněž ve 3. a 6. p. j. č. a u slova papája i v množném čísle.