Skloňování obecných jmen → Skloňování mužských jmen – 6. p. mn. č.

General explanations of grammatical and orthographical phenomena (you may enter only the beginning of the word followed with *).

Skloňování mužských jmen – 6. p. mn. č.

Pro 6. p. mn. č. máme k dispozici soubor koncovek ‑ech, ‑ách‑ích. Užití záleží v prvé řadě na zakončení podstatného jména v 1. p. j. č.

Neživotná podstatná jména zakončená na ‑c: typ tác

Neživotná (zčásti nespisovná) podstatná jména, která končí v 1. p. j. č. na ‑c a skloňují se podle tvrdého vzoru „hrad“ (tvar 2. p. j. č.: hecu, tácu aj.), mají v 6. p. mn. č. koncovku ‑ech: o hecech, tácech, trucech, kecech, frcech, flancech, kibucech, pokecech.

Životná podstatná jména zakončená na ‑g, ‑k, ‑ch‑h: typ pstruh, šejk

Jednoslabičná domácí i přejatá podstatná jména životná, která končí v 1. p. j. č. na ‑g, ‑k, ‑ch‑h, např. bůh, špeh, vrah, pstruh, rak, Čech, mají v 6. p. mn. č. koncovku ‑ích: o bozích, špezích, vrazích, pstruzích, racích, Češích atd. se souhláskovou alternací g > z, k > c, ch > š, h > z. Přejatá podstatná jména beg, mág, sikh, šáh, šejch, šejk, která k tomuto typu rovněž patří, jsou však málo frekventovaná a doklady jejich tvarů v 6. p. mn. č. v úzu –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ s výjimkou podstatného jména šejk (šejcích) –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ jsou většinou nulové. Dvojí koncovka je u podstatného jména duch: ducháchduších (jiné je duše, žen. → duších). Liší se ČechČeších od ČechyČechách.

Jednoslabičná neživotná podstatná jména zakončená na ‑g, ‑k, ‑ch‑h: typ břeh, dok

Jednoslabičná podstatná jména neživotná, která končí v 1. p. j. č. na ‑g, ‑k, ‑ch‑h, např. blok, bok, arch, břeh, dluh, roh, mají v 6. p. mn. č. koncovku ‑ích: blocích, bocích, arších, březích, dluzích, rozích. V běžné mluvě se vedle toho uplatňuje variantní koncovka ‑ách, nevyžadující alternaci předcházející souhlásky, např. vedle život v dluzích je v úzu doloženo i život v dluhách, ale tvar dluhách kodifikován (v SSČ ani jinde) není. Koncovka ‑ách je dále doložena v pomístním názvu Na Břehách.

Přejatá podstatná jména mají dublety jen výjimečně: erzíchergách, tazíchtagách, docíchdokách, lošíchlochách, ale jen migách a rovněž hot dogách (často psané i dohromady: hotdogách).

Pouze koncovku ‑ách má podstatné jméno šach (i pomnožné šachy) → šachách, dále plechplechách (na rozdíl od pleš, žen. → pleších); časté je vrchvrcháchvrších (jiné je vrš, žen. → vrších); srov. výše i životné ducháchduších (jiné je duše, žen. → duších).

Pojmenování smyslů sluchčich se v mn. č. v podstatě nevyskytují; vedle tvarů na ‑ích (výslovně kodifikován je však jen tvar 6. p. mn. č. sluších), které vnímáme jako archaické, lze přijmout i varianty na ‑ách; spolehlivý počet dokladů z úzu však k dispozici není.

Pomnožné nespisovné expresivní slovo prachy ‚peníze‘ má jen koncovku ‑ách.

Expresivní tlach má sice v SSČ kodifikovánu jako jedinou podobu tlaších, ta se však v úzu vyskytuje ojediněle, převažuje varianta tlachách –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ ani tuto variantu nelze odmítnout. Zastaralé obecněčeské šproch má zpravidla koncovku ‑ách, šprochách, ale přijatelné je i šproších.

Dvou a víceslabičná životná i neživotná podstatná jména zakončená na ‑g, ‑k, ‑h, ‑ch a životná na ‑ga, ‑ka, ‑ha, ‑cha

Všechna dvou‑ a víceslabičná podstatná jména mužská životná i neživotná, která končí v 1. p. j. č. na některou ze souhlásek ‑g, ‑k, ‑h, ‑ch, a všechna životná, která končí na ‑ga, ‑ka, ‑ha, ‑cha, mají jako svou základní, spisovnou koncovku v 6. p. mn. č. koncovku ‑ích: o vodácích, pamětnících, černoších, pragmaticích, opičácích, rybnících, prostředcích, kolezích, sluzích, patriarších, monarších, vozcích. Souhláska před koncovkou alternuje: g > z, k > c, h > z, ch > š.

Koncovce ‑ích konkuruje koncovka ‑ách, protože nevyžaduje alternaci předcházející souhlásky. Koncovka ‑ách se dnes považuje (vedle koncovky ‑ích) za rovnocennou variantu u slov expresivních. U životných expresiv se jí však užívá jen zřídka, např. vekslákách, miláčkách. Běžná je u neživotných zdrobnělin, např. balíčcíchbalíčkách, obláčcíchobláčkách, chlebíčcíchchlebíčkách, kouscíchkouskách, domcíchdomkách, rybníčcíchrybníčkách, lesícíchlesíkách, a u (některých) slov pojmenovávajících skutečnosti/jevy denního života, např. dřevácíchdřevákách, hrncíchhrnkách, v pomnožných teplácíchteplákách, modrácíchmodrákách. Přejatá podstatná jména mají dublety jen výjimečně: tarocíchtarokách.

U některých slov se koncovka ‑ách dosud hodnotí jako hovorová, až nespisovná, ale stanovit pro jednotlivá slova přesnou hranici mezi jejich tvary slohově neutrálními a slohově příznakovými nelze; může se lišit u jednotlivých mluvčích nebo teritoriálně a ani výklad v českých mluvnicích a ve slovnících nemůže být striktní, protože jde o živou tvaroslovnou proměnu. Např. SSČ u některých substantiv uvádí jen koncovku ‑ích tam, kde MČ, PMČ a rovněž novější ASSČ uvádějí i variantní koncovku ‑ách. V oficiálních projevech, zvláště psaných, koncovka ‑ích stále převažuje (s výjimkou expresivních výrazů), zatímco v běžné mluvě je též ‑ách. U slov pojmenovávajících předměty běžné denní potřeby se příznak expresivity nebo hovorovosti u podob na ‑ách postupně stírá.

Koncovka ‑ách je v ustáleném spojení jde to jako na drátkách. Dublety jsou též u pomnožných jmen místních: v Jeseníkáchv Jesenících, v Javorníkáchv Javornících, v Dušníkáchv Dušnících (viz Zeměpisná jména pomnožná).

Životná podstatná jména zakončená na ‑a, jemuž předchází měkká souhláska: typ paňáca

Všechna podstatná jména životná, která končí v 1. p. j. č. na samohlásku ‑a, před kterou předchází měkká souhláska (patří k vzoru „předseda“), mají v 6. p. mn. č. koncovku ‑ích: rikších, paších, bačích, mahárádžích, páriích, paňácích aj. (jiné je rikša, žen., viz Rod podstatných jmen).

Životná podstatná jména vzoru „pán“ zakončená na ‑l, ‑s, ‑z, ‑x: typ krokodýl

Životná podstatná jména, která končí v 1. p. j. č. na ‑l, ‑s, ‑z, ‑x a která se skloňují podle vzoru „pán“, mají v 6. p. mn. č. jen koncovku ‑ech, např. datel, bez datla, o datlech; pes, bez psa, o psech; podobně o krokodýlech, korálech (jiné je o korálích, viz Životnost podstatných jmen), plazech, Maxech.

Podstatná jména na ‑kaz (penězokaz, stávkokaz atd.) kolísají mezi skloňováním podle vzoru „pán“ a „muž“; v 6. p. mn. č. mohou mít jak tvar penězokazech, stávkokazech, tak penězokazích, stávkokazích, ale doklady tvarů 6. p. mn. č. v úzu svědčí pro převahu tvrdého skloňování. Kolísají rovněž pilous, platýs, rorýs. Obecněji lze konstatovat, že podstatná jména, u nichž proniká měkké skloňování (viz Skloňování mužských jmen kolísajících mezi měkkým a tvrdým skloňováním), si v 6. p. mn. č. často podržují pouze koncovku ‑ech, např. o bossech, o fénixech, o markýzech.

Pozn.: SSČ i PČP shodně zmiňují u tohoto typu dvojí skloňování, ale tvary 6. p. mn. č. explicitně neuvádějí. Novější ASSČ už uvádí u podstatného jména boss obojí tvary ve všech pádech a obou číslech: 2. p. j. č. bossebossa, 3. a 6. p. j. č. bossovi, bossu, bossi, 4. p. j. č. bossebossa atd.

Životná podstatná jména vzoru „muž“ zakončená na ‑l, ‑z: typ Francouz, učitel

Životná podstatná jména, která končí v 1. p. j. č. na ‑l, ‑z a která se skloňují podle vzoru „muž“, mají v 6. p. mn. č. koncovku ‑ích, např. vítěz, bez vítěze, o vítězích; Francouz, bez Francouze, o Francouzích; podobně o králích, šimpanzích. Tuto koncovku má též (v češtině velmi početná) skupina podstatných jmen s příponou ‑tel: učitelích, buditelích, cestovatelích, cvičitelích, hostitelích, krotitelích, majitelích, mstitelích, myslitelích, obyvatelích, tazatelích aj.

Pozn.: U některých z nich pozorujeme v běžné mluvě tendence k tvrdému skloňování (o vítězech, o obyvatelech), ale tvary na ‑ech jsou řídké. Mluvnice se o tomto kolísání nezmiňují; nejde o tvary spisovné.

Neživotná podstatná jména vzoru „hrad“ zakončená na ‑l, ‑s, ‑z, ‑x: typ kostel

Některá neživotná podstatná jména, která končí v 1. p. j. č. na ‑l, ‑s, ‑z, ‑x a která se skloňují podle vzoru „hrad“, event. podle podvzoru „les“, mohou mít v 6. p. mn. č. koncovku ‑ech nebo ‑ích, např. kostel, bez kostela, o kostelech/kostelích; hotel, bez hotelu, v hotelech/v hotelích; v okresech/v okresích; na plesech/plesích; na jezech/jezích a také v hertzech/hertzích, vyslovované ovšem [hercech], resp. [hercích]; ojediněle též po ‑p: ve sklepech/sklepích. Jde o živou tvarotvornou tendenci; u každého z uvedených podstatných jmen jsou frekvenční poměry mezi oběma variantami v úzu odlišné. Empirická zjištění ukazují, že např. u podstatných jmen kostelhotel se častěji užívá tvarů na ‑ech než tvarů na ‑ích, u výrazu okres je drtivá převaha tvarů na ‑ech, zatímco u výrazu sklep převažují naopak tvary na ‑ích.

Ke kolísání nedochází tam, kde by důsledkem mohla být homonymie: procesech (od proces, muž.) × procesích (od procesí, stř.).

Pouze koncovku ‑ích má podstatné jméno les –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ v lesích, naopak pouze koncovku ‑eche‑mail –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ e‑mailechfax –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ faxech.

Typ pytel

Některá neživotná podstatná jména, která končí v 1. p. j. č. na ‑l a která se skloňují podle vzoru „stroj“, mohou mít v 6. p. mn. č. koncovku ‑ech nebo ‑ích, např. pytel, bez pytle, v pytlech/pytlích; korbel, bez korbele, o korbelích/korbelech; svízel, bez svízele, o svízelích/svízelech (jiné je svízel, žen., viz Rod podstatných jmen). Do této skupiny podstatných jmen patří dále jitrocel, jetel, mandel, šindel, šťavel, věrtel, pantofel, kachel, kašel, obratel. Dále sem patří i podstatná jména kyčelpříčel, která však mohou být i rodu ženského (viz Rod podstatných jmen). U většiny uvedených podstatných jmen převažuje v 6. p. mn. č. zakončení ‑ích, ale v úzu lze doložit více či méně zřetelnou tendenci k tvrdému skloňování. Málo výrazná je např. u slov pantofel, kachel, výraznější u slov kašel, mandel, pytelobratel; u některých lze empiricky doložit převahu tvarů na ‑ech, např. u slova korbel. U podstatného jména kyčel je v 6. p. mn. č. doloženo jen kyčlích.

Výjimkou je koncovka 6. p. mn. č. u podstatného jména cíl: o cílech.

Typ kužel

Vedle podstatných jmen, která patří buď k měkkému neživotnému, anebo k tvrdému neživotnému mužskému vzoru, existuje i skupina podstatných jmen s dvojím skloňováním; lze je skloňovat jak podle měkkého, tak podle tvrdého vzoru. Jsou to především některá podstatná jména s tvarotvorným základem na ‑l, viz Skloňování mužských jmen kolísajících mezi měkkým a tvrdým skloňováním, Skloňování mužských jmen vzoru „hrad“ –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 2. p. j. č. a Skloňování mužských jmen vzoru „hrad“ –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 6. p. j. č. Empirická data ze současné češtiny týkající se tvaru 6. p. mn. č. ukazují na silnou tendenci k tvrdému skloňování např. u podstatných jmen rubl, tmel, apríl, chrchel (rublech, tmelech, aprílech, chrchlech). Kolísají plevel, kužel s převahou tvarů na ‑ech, naproti tomu u výrazů kotelartikul jsou častější tvary na ‑ích.

Typ playback

Přejatá podstatná jména končící v 1. p. j. č. v písmu na souhláskovou skupinu ‑ck, která se vyslovuje jako [k], tvoří nepočetnou skupinu jednoslabičných a víceslabičných slov. Patří sem: comeback, crack, hatchback, hattrick, joystick, paperback, quarterback, rock, soundtrack, tracktruck. Tvary 6. p. mn. č., až na comeback v ASSČ, v příručkách nejsou. V úzu se setkáváme s variantními koncovkami. Výrazná je tendence k zjednodušování souhláskové skupiny ‑cc‑ na ‑c‑: comebacích, hatchbacích, joysticích, paperbacích, soundtracích atd. Pouze tyto tvary považujeme za spisovné. U jednoslabičných se vedle toho užívá také tvarů na ‑ckách: crackách, truckách, trackách; důvodem, proč se s těmito tvary setkáváme, je zřejmě to, že u jednoslabičných slov by pravopisné zjednodušení snáze než u slov víceslabičných mohlo vést k ztrátě povědomí o jejich lexikální identitě, u podstatného jména rock až k nežádoucí homonymii (nicméně doklady pádových tvarů mn. č. podstatného jména rock zcela chybějí a ani u látkového crack se tvary mn. č. nepodařilo doložit).

Typ penízepeníz

Pomnožné slovo peníze s významem ‚oběživo, finance, (státem uznané) platidlo‘ se skloňuje podle vzoru „stroj“ a má tyto tvary: 2. p. peněz, 3. p. penězům, 6. p. penězích, 7. p. penězi.

Peníz, ‚jednotlivá mince‘, historicky ‚drobná nezlatá mince‘, má podle SSČ a shodně i podle PČP rovněž měkké skloňování, v 6. p. mn. č. tedy o penízích.

Možnost tvrdého skloňování podstatného jména peníz neuvádí ani SSČ, ani PČP, ale v úzu jsou některé pádové tvary podle vzoru „hrad“ doloženy, srov. radost sousedů z nalezeného penízu; vinárna U Posledního penízu proti počítat peníz po penízi; podobenství o ztracené ovci a ztraceném penízi. Pro jistou oprávněnost dosud nekodifikovaného dvojího skloňování se zdají svědčit případy, kdy se tvarem podle vzoru „hrad“ diferencuje význam ‚peníz‘ od souborového významu ‚peníze‘, např. v dokladu Sváteční šaty zdobily zlaté a stříbrné rybí penízy, plíšky a kamínky. V 6. p. mn. č. bychom pak mohli analogicky předpokládat vedle měkkého zakončení penízích také tvrdé zakončení penízech. Doklady tvarů 6. p. mn. č. v ČNK jsou však ojedinělé. Údaje o jejich četnostech nelze považovat ani za statisticky významné, ani za spolehlivé. Je ostatně známo, že 6. p. mn. č. substantiv je ze všech pádových tvarů v češtině nejméně frekventovaný vůbec.

Main page About (in Czech) Help (in Czech) Česká verze