Skloňování obecných jmen → Skloňování mužských jmen vzoru „hrad“ – 2. p. j. č.

General explanations of grammatical and orthographical phenomena (you may enter only the beginning of the word followed with *).

Skloňování mužských jmen vzoru „hrad“ – 2. p. j. č.

Obecné poučení

Část mužských neživotných podstatných jmen, která se skloňují podle tvrdého vzoru „hrad“ (podvzoru „les“), má ve 2. p. j. č. koncovku ‑u, část jmen má koncovku ‑a a u některých pak lze užít koncovky obě. Celková tendence je příznivá koncovce ‑u, jíž přibývá u řady podstatných jmen, u nichž byla ve starších gramatikách a slovnících uváděna jen koncovka ‑a.

Malý počet slov má též vedle koncovky ‑u zakončení ‑e podle měkkého vzoru „stroj“ (např. městys, jména zakončená na ‑l‑en, viz Skloňování mužských jmen kolísajících mezi měkkým a tvrdým skloňováním).

Distribuce koncovek ‑u, ‑a  

Při rozhodování, kterou z koncovek užít, zda ‑u, či ‑a, hraje důležitou roli zázemí regionální mluvy. V Čechách se totiž častěji setkáme se zakončením ‑u, na Moravě a ve Slezsku naopak se zakončením ‑a. Moravané a zejména Slezané, vedeni snahou být „co nejvíce spisovní“, volí často koncovku opačnou, než která odpovídá jejich dialektu (ve Slezsku dávají např. přednost podobám z Příboru, ze Zábřehu; viz Zeměpisná jména mužská zakončená ve výslovnosti na souhlásku).

Koncovka ‑u

Koncovku ‑u má v současném jazyce většina jmen domácích i přejatých, např. archu, daru, dubu, houfu, hradu, kroku, kusu, ringu, rosolu, rybízu, sloupu, titulu, úhlu, úlu, útesu, živlu.

Koncovka ‑a

Koncovky ‑a se užívá u menšího počtu jmen (převážně jde o podstatná jména, jež lze začlenit do určitých významových skupin), například:

  • u jmen měsíců (ledna, února, března, dubna, května, června, srpna, října, ale listopadu),
  • u vlastních jmen místních zakončených na ‑ov‑ín (např. Benešova, Lvova, Kojetína, Londýna, viz Zeměpisná jména mužská zakončená ve výslovnosti na souhlásku), dále i některých jiných jmen s významem místa (např. domova, chléva, kláštera, kostela, mlýna, ostrova, světa, venkova),
  • u původem starých frekventovaných jmen (např. chleba, jazyka, lesa, oběda, rybníka, večera, zákona, života).

Koncovky ‑u/‑a

U nevymezitelného množství podstatných jmen rodu mužského typu „hrad“ dochází v rámci spisovné normy k uplatnění jak koncovky ‑u, tak i koncovky ‑a, např. (v příkladech je na prvním místě uvedena častější podoba podle výskytu v ČNK):

  • u některých jmen na ‑ík (u geometrických termínů obsahujících ‑úhelník, ‑běžník, ‑délník, srov. obsah obdélníku/obdélníka; dále např. bochníku/bochníka, budíku/budíka, holubníku/holubníka),
  • u vlastních jmen místních (např. Fulneku/Fulneka, Mělníka/Mělníku, Lipníka/Lipníku, Příbora/Příboru, Zábřehu/Zábřeha, viz Zeměpisná jména mužská zakončená ve výslovnosti na souhlásku),
  • u dalších jmen, jako např. dvora/dvoru, javoru/javora, kalicha/kalichu, komína/komínu, sýra/sýru.

Jména zakončená na ‑l: typ kužel

Zvláštní skupinu tvoří neživotná mužská podstatná jména s tvarotvorným základem na ‑l, jež mají zdvojené skloňování, tzn. jak podle tvrdého vzoru „hrad“, tak i podle měkkého vzoru „stroj“ (viz Skloňování mužských jmen kolísajících mezi měkkým a tvrdým skloňováním, Skloňování mužských jmen vzoru „hrad“ –⁠⁠⁠ 6. p. j. č. a Skloňování mužských jmen –⁠⁠⁠ 6. p. mn. č.). Ve 2. p. j. č. mohou tedy mít koncovky ‑u i ‑e (do této skupiny patří např. artikul, hnědel, chmel, chrchel, kotel, koukol, krevel, kužel, plevel, rubl, tmel, uhel), případně ‑a (popelpopelu/popela/popele). Ne u všech těchto jmen se obě koncovky (popř. tři koncovky) uplatňují rovnoměrně vedle sebe; častěji byla v ČNK zachycena podoba chmele než chmelu, častěji podoba popela než popelu, popele.

Main page About (in Czech) Help (in Czech) Česká verze