Písmeno ě (Skrýt)

Čeština má, na rozdíl od jiných jazyků, písmeno ě. To se vyskytuje:

1. po písmenech d, t, n,
2. po písmenech b, p, v, f,
3. po písmenu m.

Písmeno ě po písmenech d, t, n

Písmeno ě po písmenech d, t, n signalizuje, že daná skupina se má vyslovovat [ďe], [ťe], [ňe], např. děsit [ďesit], těžit [ťežit], něha [ňeha] (viz kap. 1). Spojení písmen ďe, ťe, ňe se v češtině nevyskytují.

Písmeno ě po písmenech b, p, v, f

Písmeno ě po písmenech b, p, v, f naznačuje výslovnost [bje], [pje], [vje], [fje], např. běhat [bjehat], pět [pjet], větřík [vjetřík], o žirafě [žirafje] (viz kap. 1).

Po písmenech p a f se píše vždy pouze ě, nikdy je, např. pěna, pěst, napětí, na lípě, fěrtoch, ve strofě.

Po písmenech b a v se většinou píše ě, např. běh, bělmo, chybět, oběd, oběť, příběh, sběratel, hrabě, na svatbě, hrubě; věc, věda, dřívější, hvězda, povědět, svět, zvěř, v dopravě, dvě, zajímavě.

Ve výrazech, které obsahují předponu ob‑ nebo v‑ a jejichž kořen za touto předponou začíná ‑je‑, se píše je, např. ob-jem, v‑jem (srov. pří‑jem, zá‑jem).

Po písmenu b se je píše např. u těchto slov: objednat, objednávka, objem, objemný, objemový, objetí (od objet i od obejmout; ale obětí –⁠⁠⁠⁠ 2. p. mn. č. od výrazu oběť), objev, objevit.

Po písmenu v se je píše jen u několika slov: vjet, vjezd, vjezdní, vjezdový, vjem, vjemový, vjedno.

Skupina bje píše v přejatých výrazech jako objekt, objektiv, objektivní, subjekt, subjektivní.

Písmeno ě po písmenu m

Písmeno ě po písmenu m naznačuje výslovnost [mňe], např. město [mňesto]. Hlásková skupina [mňe] se v češtině píše buď mě, nebo mně.

Mě se píše ve slovech, která z hlediska současné češtiny považujeme za značková (neodvozená), a ve slovech od nich utvořených, např. měď, měděný, měna, proměna, vyměnit, město, městský, předměstí, měsíc, měsíční, měkký, měkoučký, změknout, mělký, mělčina.

U některých odvozených tvarů a slov si je třeba uvědomit podobu základového slova, tj. slova, od kterého byly konkrétní tvar nebo slovo odvozeny.

Jestliže v základním tvaru nebo základovém slově není skupina mn nebo men (zapomene), píše se v jiných tvarech nebo ve slovech odvozených ě, např. v zimě (od zima), měřit, průměr, výměra (od míra), oněmět, oněměl (od němý), rozumět, rozuměl, porozumění, nedorozumění (od rozum), to jsme se poměli (od mít), setměl, setmělý, setmění (od setmít se), uvědomělý, uvědoměn, uvědomění (od uvědomit), soukromě, soukromější (od soukromý), strmě, strmější (od strmý), střídmě, střídmější (od střídmý), vědomě, vědomější (od vědomý), zřejmě, zřejmější (od zřejmý), kromě (od krom).

K těmto slovům se řadí i příd. jm. tamější. Není totiž odvozeno od příd. jm. tamní (je to jeho synonymum), ale od příslovce tam příponou ‑ější.

Jestliže je v základním tvaru nebo základovém slově skupina mn nebo men, píše se v jiných tvarech nebo ve slovech odvozených mně, např. při hymně (od hymna), domnělý, domnění, domněnka (od domnívat se), zatemněn, zatemnění (od zatemnit), ztemnět, ztemněl, ztemněn, ztemnění (od temný), uzemněn, uzemnění (od uzemnit), jemně, jemnější (od jemný), rozumně, rozumnější (od rozumný), skromně, skromnější (od skromný), tajemně, tajemnější (od tajemný), temně, temnější (od temný), umně, umnější (od umný), připomněl (od připomenout), rozpomněl se (od rozpomenout se), vzpomněl (od vzpomenout), zapomněl, zapomnětlivý, zapomnětlivost (od zapomenout).

Tvary jako připomněl, rozpomněl apod. vycházejí ze staršího slovesa pomníti, což znamená ,pamatovat, vzpomenout si‘. Od tohoto výrazu je odvozen také název pomněnka. Tato květina byla dávána na památku, neboť prý dlouho udržuje svěžest.

O psaní zájmenných tvarů mě, mně viz Tvary zájmena já.

Dělení slov na konci řádku (Skrýt)

Slova dělíme v psaném textu z ryze praktických důvodů. Je přitom důležité si uvědomit, že dělení slov v písmu na konci řádku není vždy totožné s členěním slov na slabiky v mluvené řeči (viz Slabika) nebo například s morfematickým členěním slov (viz Morfematika). Vzhledem k tomu, že se pokyny pro dělení slov v různých příručkách liší, rozhodli jsme se zde pro co nejjednodušší, a hlavně pokud možno pravidelný způsob dělení. To má za následek, že se často s řešením v jiných příručkách rozcházíme (obvykle tak, že připouštíme méně možností dělení). V souvislosti s tím upozorňujeme, že si naše řešení neklade za cíl být autoritativní a že jiný způsob dělení není nutně chybný. Jinými slovy: ačkoliv doporučujeme řídit se při dělení slov níže uvedenými pravidly, nevylučujeme případné jiné možnosti.

Možná místa, kde lze slovo dělit, tradičně označujeme spojovníkem. Napíšeme‑li například ko‑s‑me-ti-ka, znamená to, že můžeme slovo dělit po písmenech ko‑, kos‑, kosme‑ a kosmeti‑.

Dělení slova na konci řádku se naznačí spojovníkem, např. kra‑|bice. Pokud řádek končí spojovníkem vyžadovaným pravidly pravopisu (viz např. spojovník ve slovech ping-pong, technicko-ekonomický) a část slova za spojovníkem pokračuje na následujícím řádku, zopakuje se spojovník rovněž na začátku tohoto řádku, např. ping‑|‑pong. Podrobněji o spojovníku viz Spojovník.

Základní pravidla dělení slov

1. V češtině dělíme pouze slova víceslabičná. Jednoslabičná slova, a to i ta, která se zapisují více písmeny (pštros, vstříc), nedělíme.
2. Nedělíme zkratky (MUDr., FAMU, USA, např., apod., genpor. atd.).
3. Nedělíme dvouslabičná slova, jejichž první slabiku tvoří jednoduchá samohláska (oběd, Ivan, éter, Ústí). Podobně neoddělujeme počáteční samohlásku ani u víceslabičných slov, např. Af-ri-ka, as‑t‑ro-naut, ús‑tec‑ký, ame-ric‑ký, elek‑t‑ro (viz bod 2.1a).
4. Slova, jejichž první písmeno je připojeno pomocí spojovníku, nedělíme v místě spojovníku (tj. e‑mail nedělíme vůbec, e‑mailový dělíme pouze za slabikami mai a lo: e‑mai‑lo‑vý, x‑násobný pouze za slabikami ná a sob: x‑ná‑sob‑ný, H‑vazba pouze za slabikou vaz: H‑vaz-ba).
5. Pozor je třeba dávat na souhlásky l a r. Pokud jsou v slabikotvorném postavení, pracujeme s nimi při dělení stejně, jako by šlo o samohlásky (např. dělíme me-tr stejně jako me-ta, osr‑dí stejně jako osu‑dí). V případě, že souhlásky l a r nejsou ve slabikotvorném postavení, pracujeme s nimi jako se (specifickými) souhláskami (viz bod 2.3 a bod 2.4).
6. Slova se primárně dělí podle slabičných hranic. Například slovo mladý má dvě slabiky (mla a dý), dělíme je tedy jedině mla‑dý (upozorňujeme, že slabika je zvuková jednotka, nikoliv grafická –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ například jméno Jacques [žak] představuje pouze jednu slabiku a nedělí se). U řady slov (např. u těch, kde za sebou následuje několik souhlásek) však nejsme schopni slabičnou hranici s jistotou identifikovat.
7. Sekundárně je důležitá rovněž slovotvorná stavba slova (viz Morfematika).

Způsob dělení, který zde představujeme, zohledňuje v tomto směru především předpony (např. na‑, po‑, roz‑, do‑) a hranici mezi dvěma částmi složenin (např. prosto|pášný, velko|statek, mnoho|násobný, troj|stěžník). Přípony jsou zohledňovány minimálně –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ především z toho důvodu, že schopnost jejich bezchybného rozpoznání nelze obecně předpokládat.

Konkrétní způsoby dělení

Předpony

1. Pokud má slovo slabičnou, ale jednopísmennou předponu, neoddělujeme ji, např. úspěch, uspět, obra-na, ochrán‑ce. Pokud po této předponě následuje souhlásková skupina čt, můžeme slovo dělit po č: úč‑to-vat.
2. Pokud má slovo slabičnou vícepísmennou předponu, provádíme dělení za ní (rovněž u latinských a řeckých předpon), a to i v případech, kdy jí předchází jednopísmenná předpona. Například slovo podraz dělíme pouze pod-raz, nikoli *po-draz (což by bylo z hlediska slabičného přijatelné). Další příklady: vy-hrá‑vat, po‑čkat, do‑čkat, se‑čkat, vy‑ční‑vat, ve-dle, po-dle, du-pli-ko-vat, kom-pli-ko-vat, kom-pli-ka-ce, ex-pli-ka-ce, kon-gre-ga-ce, kon-sti-tu-ce, in-spek-tor, in-spek-ce, de-kla-ma-ce, re-kla-ma-ce, re-kvi-zi-ta, roz-tr-hat, pod-trh-nout, od-po‑vě‑dět, zod-po‑vě‑dět, po-chy-bit, zpo-chyb-nit, upo-za-dit.
3. Pokud má slovo dvě předpony, přičemž první je slabičná a druhá neslabičná, dělíme vždy po první předponě a druhou předponu přiřazujeme k druhé slabice, např. po-změ‑ňo‑vat, po-zdr‑žet, po-zvra-cet, na-zpa‑měť, vy-zvě‑dač, vy-zbro-jo-vat.
4. Pokud má slovo dvě předpony, přičemž první je slabičná a druhá je tvořena samohláskou, dělíme pouze po první předponě, např. po-uka-zo-vat, po-upra-vit, ne-uspět, na‑úč‑to-vat.
5. Pokud má slovo dvě jednopísmenné předpony, dělíme po druhé předponě: zú‑rod-nit, zú‑ro‑čit, zú‑pl-na, us-my‑s‑let, zo-hyz-dit. Následuje‑li po druhé předponě skupina čt, můžeme slovo dělit i po č: zú‑č‑to-vat.
6. Pokud jde etymologicky o předponu, která však pro dnešní mluvčí není zřetelná, je možné připustit i takové dělení, jako by se o předponu nejednalo, např. pro‑d‑chnout, na‑d‑chnout, na‑d‑šený, di‑p‑lom, pro‑b‑lém, de‑s‑pekt, re‑s‑pekt.

Dvě a více samohláskových písmen vedle sebe

1. Stojí‑li na začátku slova nebo části složeniny nebo po předponě písmena označující dvojhlásku, dělíme za nimi, např. au-to-mo-bil, bez-eu-ro‑vý, nej-au-to-ri-ta-tiv‑něj‑ší.
2. Nacházejí‑li se vedle sebe dvě samohlásková písmena (případně více), která jsou rozdělena morfematickým švem (a nejde přitom o šev příponový ani koncovkový), pak dělíme na švu. Například slovo reakce má předponu re‑, po které následuje ‑akce, proto dělíme pouze re-ak-ce, nikoli *rea-kce. Další příklady: pra-vo‑úh‑lý, re-edi-ce, pa-le-on-to-lo-gie, re-ab-sorp-ce, re-ago-vat, ra-dio-apa‑rát, spo-lu-au-tor, dvou-oca‑sý, dvou-eu-ro‑vý, aqua-ae-ro-bik, vy-au-to-vat.
3. Nacházejí‑li se vedle sebe dvě samohlásková písmena (případně více), která nejsou rozdělena morfematickým švem nebo jsou rozdělena příponovým či koncovkovým švem, nerozdělujeme je, např. lou-ka, bě‑houn, sau-na, re‑s‑tau-ra-ce, pseu-do-nym, pneu-ma-ti-ka, neon, fluid‑ní, in-du‑s‑t‑ria‑li-za-ce, ra‑dium, gé‑nius, ak-tuál‑ní, reá‑lie, olym-piá‑da, ev-ro-pei‑s‑mus, ra‑gúo‑vý, rag-byo‑vý, re‑léo‑vý, kal-ció‑za, pe-ruán‑ský, per-pe-tuum, he‑b‑rai‑s‑tic‑ký, maoi‑s‑mus, fó‑liov‑ník.

Skupina souhláska + l v jiné než slabikotvorné pozici

1. Pokud před l v neslabikotvorné pozici stojí s/š/d a před nimi není morfematický šev (předponový nebo mezi dvěma složkami složeniny), můžeme dělit jak před l, tak před s/š/d. V praxi doporučujeme spíše dělit před l –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ lépe např. svis‑lý než svi-slý. Další příklady: po-vi‑d‑la, my‑š‑len-ka, my‑s‑let, mo‑d‑li-teb-na, pra‑d‑le-na, ko-va‑d‑li-na, vi‑d‑le, je‑d‑le, kap‑s‑le (v případě, že předchází šev, dělíme na švu: po-slat, vy-dla-bat, troj-sla-bič‑ný).
2. Pokud před l stojí jiná souhláska než s/š/d, dělíme vždy před l, např. ber-la, kuk-la, ram‑li-ce, re-pub‑li-ka, jeh‑li‑čí, ryng-le, pent-le, žong‑lér, bib‑lio‑té‑ka, bub‑li-na, deb‑li‑s‑ta, pub‑li-ka-ce, kob‑li-ha, ang‑li‑s‑ti-ka, cyk‑li‑s‑ti-ka, cyk-lus, emb‑lém, bet‑lém, cih-la, truh-la.

Skupina souhláska + r v jiné než slabikotvorné pozici nebo ř

1. Předchází‑li r/ř jakákoli souhláska a té předchází samohláska, kterou začíná slovo, dělíme jedině před r/ř, např. Od-ra, at-rium, ad-re-sa, ot-rok, ob‑ří.
2. Předchází‑li r/ř jakákoli souhláska a té nepředchází samohláska, kterou začíná slovo, dělíme buď před r/ř, nebo před předchozí souhláskou, např. ze‑b‑ra, na-mo‑d‑řit, stří‑b‑řen-ka, cu‑k‑ro‑ví, cu‑k‑ro‑vý, ima‑t‑ri-ku-la-ce, ka-te‑d‑rá‑la, ko‑p‑re-ti-na, ma‑k‑re-la, mi‑g‑ra-ce, emi‑g‑ra-ce, imi‑g‑ra-ce, mi‑g‑ré‑na, pa‑p‑ri-ka, vi‑t‑rí‑na, ru‑b‑ri-ka, re-pa‑t‑ria-ce, ne‑k‑ró‑za, mi‑k‑rob.
3. Předchází‑li r/ř jakákoli souhláska, které předchází morfematický šev (předponový nebo mezi dvěma složkami složeniny), dělíme na švu, např. po-krá‑tit, te-le-gra-fo-vat, troj-hran‑ný, vy‑křik-nout.
4. Případy, kdy r/ř předchází více souhlásek, viz bod 2.6 a bod 2.8.

Skupina s/š + souhláska

1. Není‑li přítomen morfematický šev (předponový nebo mezi dvěma složkami složeniny), pak je možné dělit spojení samohláska‑s/š‑souhláska-samohláska nebo souhláska‑s/š‑souhláska-samohláska buď po s/š, nebo před s/š, např. ta‑š‑ka, lá‑s‑ka, má‑s‑lo, ou‑š‑ko, zkou‑š‑ka, whi‑s‑ky, če‑š‑ti-na, ma-te-ria‑li‑s‑ta, hle-di‑s‑ko, lo‑ži‑s‑ko, Če‑s‑ko, ra-kou‑s‑ký, me-cha-ni‑s‑mus, ho‑s‑po-da, ob-ho‑s‑po-da‑řo‑vat, ko-re‑s‑pon-den-ce, ko‑s‑me-ti-ka, ko‑s‑mos, vi‑s‑kó‑za, vla‑s‑ti-zra-da, vla‑š‑tov-ka, mu‑š‑ke-ta, mu‑š‑kát, pře‑s‑ný, pol‑š‑tář, pr‑s‑kat.
2. Případy, kdy je s součástí skupiny tří a více souhlásek za sebou v blízkosti předpony či přípony (např. pastva, vrstva, Karlovarsko, mužstvo), viz bod 2.8.

Skupina samohláska/souhláska + str/štr/stř

1. Pokud není koncové r ve slabikotvorné pozici, můžeme dělit před s/š, před t i před r/ř, např. re-gi‑s‑t‑ro-vat, rej‑s‑t‑řík, fi‑š‑t‑rón, men‑s‑t‑rua-ce, no‑s‑t‑ri-fi-ko-vat, se‑s‑t‑ra.
2. Pokud je koncové r ve slabikotvorné pozici, dělíme před nebo po s, např. re-gi‑s‑tr, vel-mi‑s‑tr.

Skupina samohláska-souhláska-souhláska-samohláska

1. Není‑li přítomen morfematický šev (předponový nebo šev mezi dvěma složkami složeniny) a nejde‑li o výše uvedené případy, pak dělíme pouze mezi dvěma souhláskami, např. dok-tor, lé‑čeb-na, far‑mář, pa-ra-dig-ma, prac-ka, děl‑nic‑ký, je-de‑nác‑tý, šle-hač‑ka, teč‑ka, ma-nu-fak-tu-ra, re-dak-ce, klep-to-man, fron-ta, cel-ta, šach-ta, an-tik-va, re-cen-ze, fi-nan-co-vat, lep-tat, čer-pat, na‑jíž‑dět, lek-nout, ko-nej‑šit, vá‑noč‑ka, va‑jíč‑ko, bom-bar-do-vat, čer-ven-ka, deh-to-vat, dis-cip‑lí‑na, fa-ryn-gi-ti-da, la-ryn-gi-ti-da, ha-zar-do-vat, kom-pen-zo-vat, tak-ti-ka, per-so‑nál, sar-din-ka, záz‑vor-ka, man-do‑lí‑na, rek-ti-fi-ka-ce, ser-pen-ti-na, lak‑tó‑za, fruk‑tó‑za, sy-nek-do-cha, tram-po‑lí‑na, trum-pe-ta, stor-no, pach-to-vat, chod-ba, jiz-ba, vá‑len-da, plaz-ma, tře‑š‑ňov-ka.
2. Je‑li přítomen morfematický šev (předponový nebo mezi dvěma složkami složeniny), dělíme na švu, např. po-dvoj‑ný, troj-zu-bec.

Skupiny tří souhlásek v blízkosti přípony nebo předpony

1. V případě skupiny tří (případně i více) souhlásek v blízkosti přípony nebo předpony respektujeme morfematický šev, např. ob-struk-ce, de-struk-ce, šťast‑ný, vlast-nit, účast-nit, vlast‑ník, ctnost‑ný, past-va, ja-kost‑ní, mlask-nout, prsk-nout, hráč‑ský, je-de‑náct-ka, ptac-tvo, děl‑nic-tvo, za-hrad-nic-tví, ab-sorp-ce, muž‑stvo, muž‑ství, bo-hat-ství, vrst-va, fi-na‑list-ka, pro-pust-ka, re-dun-dant‑ní, zmáčk‑nout, folk-lor, port-mon-ka, prázd‑ný, je-višt‑ní, hand‑líř, hr-din-skost, lid-skost, arab‑šti-na, ma‑ďar‑šti-na, rom‑šti-na, Ark-ti-da, Ja-pon-sko, Kar-lo-var-sko.
2. Pokud morfematický šev není zřetelný, je možné dělit více způsoby, např. cen‑t‑rum, cen‑t‑ra‑li-zo-vat, kon‑t‑ra, elek‑t‑ři‑na, fil‑t‑ro-vat, fil‑t‑rát, kon-cen‑t‑ra-ce, cen‑t‑ro-vat, Pan‑k‑rác, spek‑t‑rum, ji‑s‑k‑ři‑vost, man‑d‑ra-go-ra, mean‑d‑ro-vat, an‑t‑ro-po-log, pa‑lin‑d‑rom, mop‑s‑lík, pam‑f‑let, Mo‑s‑k‑va, mi‑k‑ro-elek‑t‑ro-nic‑ký.

Zakončení na ‑ční

1. Pokud zakončení ‑ční předchází samohláska, dělíme stejně jako výše uvedenou skupinu samohláska-souhláska-souhláska-samohláska, např. agi-tač‑ní, pro-pa-gač‑ní.
2. Pokud předchází souhláska, dělíme před č, např. ak‑ční, re-dak‑ční, erup‑ční, re-ne-san‑ční.

Zdvojené souhláskové písmeno

1. Pokud zdvojené souhláskové písmeno nestojí na morfematickém švu a zároveň jsou v jeho okolí samohlásky, můžeme dělit buď před zdvojeným souhláskovým písmenem, nebo uvnitř něj, např. Ba‑r‑ran-dov, base-ba‑l‑lo‑vý, ra‑l‑lye, re‑g‑gae.
2. Pokud se zdvojené souhláskové písmeno nachází na švu (včetně příponového), dělíme na švu, např. ka-men‑ný, roz-zlo-bit.
3. Pokud po zdvojeném souhláskovém písmenu následuje souhláska, dělíme po zdvojeném souhláskovém písmenu, např. Pyrr-hos, Priess-nitz, grizz-ly.

Dělení podle slabik ve výslovnosti

Slova, která se vyslovují jinak, než píšou, dělíme primárně podle slabik ve výslovnosti. Například slovo pétanque má ve výslovnosti dvě slabiky [pe-tank], dělíme proto jedině pé‑tanque. Další příklady: Bridge-town [brič‑taun], bridge-town-ský [brič‑taun-skí], me-ga-byte [me-ga-bajt], ver-saille-ský [ver-saj-skí], mc-do-nal-di-za-ce [mek-do-nal-dy-za-ce], bit-coin [bit-kojn], ale bit-coi-no‑vý [bit-koj-no‑ví]. Sekundárně však platí i výše uvedené zásady. Například slovo Henriette [án‑ri-jet], které má ve výslovnosti tři slabiky, dělíme pouze Hen-riette, protože dvě samohlásky vedle sebe (jinde než na švu) neoddělujeme.

Přechodníky (Skrýt)

Užití přechodníků

Přechodníky slouží ke kondenzaci (zhuštění) obsahu věty. Dnes mají charakter knižní až archaický. Využívá se jich především v psaných projevech ve vyšším stylu odborném a uměleckém (tam i jako prostředek humoru k dosažení úsměvné ironie).

Přechodníky lze užít jenom tehdy, jestliže podmět hlavního děje/stavu a podmět děje/stavu průvodního jsou totožné, např. dívka odcházela, příjemně se na chlapce usmívajíc (= dívka odcházela –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ dívka se přitom usmívala), usednuvši do lenošky, počala psát dopis (= ona usedla –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ ona počala psát).

Chybné užití přechodníku: *Hledě z okna vlaku, uletěl mi klobouk (= já jsem hleděl –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ klobouk uletěl). Chybu odstraníme tak, že buď změníme podmět ve druhé větě –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Hledě z okna vlaku, přišel jsem o klobouk, nebo se vzdáme přechodníkové vazby –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Když jsem hleděl z okna vlaku, uletěl mi klobouk.

O psaní čárky v rozvitých přechodníkových konstrukcích viz Psaní čárky ve větě jednoduché.

Přechodník přítomný (od sloves nedokonavých)

Přechodník přítomný slouží k vyjádření současnosti dvou dějů, např. kouříc psala (Eva) dopis; kouříc píše dopis (= kouří a přitom píše dopis). Tvoří se od kmene přítomného (popř. u sloves typu „sázet“ též od rozšířeného kmene přítomného), tj. od části slovesa ve 3. os. mn. č. přítomného času po odtržení koncovky, např. nes-ou, pros‑í, sázej‑í. K tomuto kmeni se připojují dva soubory přípon:

1. ‑a (pro mužský rod čísla jednotného),

   ‑ouc (pro ženský a střední rod čísla jednotného),

   ‑ouce (pro všechny rody čísla množného),

2. ‑ě/e (pro mužský rod čísla jednotného),

   ‑íc (pro ženský a střední rod čísla jednotného),

   ‑íce (pro všechny rody čísla množného).

Soubor přípon uvedených v a) se připojuje ke kmeni sloves, která ve 3. os. mn. č. končí na ‑ou, např. oni nesou → nesa, nesouc, nesouce; oni berou → bera, berouc, berouce; oni jdou → jda, jdouc, jdouce; oni tisknou → tiskna, tisknouc, tisknouce.

Soubor přípon uvedených v b) se připojuje ke kmeni sloves, která ve 3. os. mn. č. končí na ‑í, popř. ‑í/‑ou, ‑í/‑ejí, např. oni mažou → maže, mažíc, mažíce; oni píší/píšou → píše, píšíc, píšíce; oni kryjí/kryjou → kryje, kryjíc, kryjíce; oni kupují/kupujou → kupuje, kupujíc, kupujíce; oni trpí → trpě, trpíc, trpíce; oni prosí → prose, prosíc, prosíce; oni sázejí/sází → sázeje, sázejíc, sázejíce; oni volají → volaje, volajíc, volajíce.

U sloves typu „třít“ (dřít, přít se, vřít) vedle původních tvarů tra, trouc, trouce (tj. se slovním základem zakončeným na ‑r podle zast. oni tr-ou) lze připustit i analogické tvary tře, tříc, tříce (tj. se slovním základem zakončeným na ‑ř podle oni tř‑ou).

U sloves typu „péct“ (téct, tlouct, vléct aj.) lze vedle původních tvarů peka, pekouc, pekouce (tj. se slovním základem zakončeným na ‑k podle zast. oni pek-ou) připustit i analogické tvary peče, pečíc, pečíce (tj. se slovním základem zakončeným na ‑č podle oni peč‑ou).

Slovesa s dvojí podobou kmene v 3. os. mn. č., např. miz‑í/mizej‑í, kvíl‑í/kvílej‑í, mají zpravidla tuto dvojí podobu kmene i v přechodníku, tj. mize/mizeje, kvíle/kvíleje atd. U sloves jako kopat (kope/kopá, kopou/kopají), kousat (kouše/kousá, koušou/kousají) má však přechodník většinou jen tvary s ‑aj‑, tj. kopaje, kousaje atd.

Přechodník přítomný (od sloves dokonavých)

Pro vyjádření předčasnosti v budoucnosti slouží formy utvořené pomocí přípon přechodníku přítomného, ale od dokonavých sloves, např. Přinesa domů čerstvý chléb, budu se moci spokojeně navečeřet. Tyto formy jsou dnes zastaralé.

Přechodník minulý (od sloves dokonavých)

Přechodník minulý slouží k vyjádření předčasnosti jednoho děje před druhým (obvykle v minulosti), např. Sebravše odvahu, začali studovat český jazyk (= nejdříve sebrali odvahu a potom teprve začali studovat český jazyk). Tvoří se od podoby kmene minulého, tj. od části slovesa ve tvaru příčestí činného po odtržení přípony ‑l (‑la, ‑lo, ‑li, ‑ly, ‑la), např. přines‑l, sebra‑l. K tomuto kmeni se připojují dva soubory přípon:

1. ‑0 (pro mužský rod čísla jednotného),

   ‑ši (pro ženský a střední rod čísla jednotného),

   ‑še (pro všechny rody čísla množného),

2. ‑v (pro mužský rod čísla jednotného),

   ‑vši (pro ženský a střední rod čísla jednotného),

   ‑vše (pro všechny rody čísla množného).

Soubor přípon uvedených v a) se připojuje ke kmeni končícímu na souhlásku, např. přines+0, přines+ši, přines+še.

Soubor přípon uvedených v b) se připojuje ke kmeni končícímu na samohlásku, např. uděla+v, uděla+vši, uděla+vše.

Přechodník minulý od sloves vzoru „tisknout“

U sloves 2. slovesné třídy vzoru „tisknout“ se přechodník minulý dnes již vždy tvoří od kmene minulého rozšířeného o příponu ‑nu‑ (a to i v těch případech, ve kterých je příčestí činné bez ‑nu‑), srov. např. dosáhl → dosáh+nu+v/vši/vše, nastydl → nastydnuv, povšiml si → povšimnuv si, upadl → upadnuv, zvládl → zvládnuv, zdvihl → zdvihnuv. Původní podoby (např. upad, upadši, upadše, zdvih, zdvihši, zdvihše), které se vyskytovaly i ve starší umělecké literatuře jen zřídka, zcela zastaraly.

Přechodník minulý od sloves vzoru „začít“ („tnout“)

Slovesa 2. slovesné třídy vzoru „začít“ („tnout“), která mají dvojí podobu kmene minulého, mají také dvojí podobu přechodníku minulého, např. najal/najmul → naja+v/vši/vše / najmu+v/vši/vše, objal/obejmul → objav/obejmuv, vyňal/vyjmul → vyňav/vyjmuv, ujal se / ujmul se → ujav se / ujmuv se (ale jen ujmul ‚při pletení a šití‘ → ujmuv), sňal/sejmul → sňav/sejmuv, přeťal/přetnul → přeťav/přetnuv, rozťal/rozetnul → rozťav/rozetnuv, zaťal/zatnul → zaťav/zatnuv, sťal/setnul → sťav/setnuv, dopjal/dopnul → dopjav/dopnuv, napjal/napnul → napjav/napnuv, odepjal/odepnul → odepjav/odepnuv, přepjal/přepnul → přepjav/přepnuv, vypjal/vypnul → vypjav/vypnuv.

Slovesa začít, vzít, převzít, uzmout, odejmout mají pouze jednu podobu příčestí činného, a proto mají také jednu podobu přechodníku minulého, např. začal → začav, vzal → vzav, převzal → převzav, uzmul → uzmuv, odňal → odňav (viz Slovesa vzoru „začít“ (příčestí činné a trpné)).

Přechodník minulý u sloves utvořených předponami od sloves jít a jet

Přechodník minulý od dokonavých sloves utvořených od slovesa jít (např. odejít, přijít, vyjít) má tvar končící na ‑šed, ‑šedši, ‑šedše (např. odešed, odešedši, odešedše). Přechodník minulý od dokonavých sloves utvořených od slovesa jet (např. přijet, odjet) má tvar končící na ‑jev, ‑jevši, ‑jevše (např. přijev, přijevši, přijevše).

Přechodník minulý (od sloves nedokonavých)

Minulý přechodník od sloves nedokonavých byl vždy pouze ojedinělý, z toho důvodu se s ním běžně nesetkáváme a mluvnice jej zmiňují jen okrajově (některé vůbec). Dnes se dochoval pouze u slovesa být (byv, byvši, byvše).

Tvoření přechodníků od sloves obouvidových

Od sloves obouvidových můžeme tvořit přechodník přítomný i přechodník minulý. Slovesa obouvidová jsou podle kontextu buď dokonavá, nebo nedokonavá. K obouvidovým slovesům patří jen nečetná slovesa domácí (např. jmenovat, obětovat), ale zato četná slovesa přejatá na ‑ovat (např. absolvovat, habilitovat, prezentovat, separovat, verbalizovat).

Přechodníky trpné

Přechodník trpný je slovesný tvar složený z trpného příčestí příslušného slovesa (pouze přechodného) a z přechodníkového tvaru slovesa být: jsa zván; jsouc zvána, zváno; jsouce zváni, zvány, zvána (trpný přechodník přítomný); byv pozván; byvši pozvána, pozváno; byvše pozváni, pozvány, pozvána (trpný přechodník minulý). Z formálního ani významového hlediska nic nebrání tomu, aby se oba druhy přechodníkových tvarů slovesa být spojovaly s trpnými příčestími sloves dokonavých i nedokonavých (např. jsa pozván, byv zván).

Ustrnulé formy přechodníků

Od některých sloves se užívají některé z forem přechodníku jako ustrnulé. Tyto přechodníky pak přecházejí k jiným slovním druhům, a to nejčastěji k příslovcím, předložkám a částicím, např. chtě nechtě / chtíc nechtíc, kleče, konče/končíc, leže, nedbaje (na) / nedbajíc (na), nehledě (k, na) / nehledíc (k, na), nemluvě (o) / nemluvíc (o), nevyjímaje/nevyjímajíc, počínaje/počínajíc, počítaje (v to) / počítajíc (v to), sedě, soudě/soudíc, stoje, tak říkajíc, vstávaje lehaje / vstávajíc lehajíc, vyjma/vyjímaje/vyjímajíc, zahrnujíc (v to).

Psaní čárky v souvětí (Skrýt)

Souřadné spojení vět spojkami a, i, ani, nebo, či

Čárku nepíšeme před spojkami a, i, ani, nebo, či, pokud jde o spojení vět hlavních či vět vedlejších ve slučovacím poměru. Jsou‑li však věty spojeny v jiném poměru než prostě slučovacím, oddělujeme je čárkou. Podrobněji viz Psaní čárky před spojkami a, i, ani a Psaní čárky před spojkami nebo, či.

Spojení vět dvojitými spojovacími výrazy (ani –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ ani, buď –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ nebo apod.)

Spojovací výraz může být zdvojen nebo být souvztažný, tzn. první spojovací výraz svým významem odkazuje k dalšímu spojovacímu výrazu z příslušné dvojice. V takovém případě stojí první z obou spojovacích výrazů už před prvním spojovaným výrazem a čárka se píše až před druhým spojovacím výrazem v pořadí. Příklady dvojitých spojovacích výrazů: ať –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ ať, ať –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ či, ať (už) –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ nebo, ani –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ ani, buď –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ (a)nebo, jednak –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ jednak, nejenže –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ ale (i) / ale ani / ba dokonce / nýbrž i, na jedné straně –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ na druhé straně apod.: Ať už přijde osobně, nebo vyšle svého právního zástupce, smlouvu se nám dnes jistě podaří uzavřít. Maminka se na Michala ani nezlobila, ani mu nevynadala. Většinou jsem se o tom ani nezmínil, ani své přání nedal najevo. Buď je náčelník opravdu tak hodný, nebo jen vyčkává a promýšlí další postup. Vichřice v tom okamžiku už jednak ztrácela na síle, jednak se vzdalovala. O předmětech z jejich chicagského bytu nejenže nevěděl, ale i zapomněl, že je kdy měli. Cítil se na jedné straně zoufale, na druhé straně si však své zoufalství užíval.

Při spojení dvojitými spojovacími výrazy se někdy ke druhé složce v pořadí souřadně připojují další složky. V takovém případě píšeme čárky před druhým a každým následujícím souřadicím spojovacím výrazem: Všechny tyto kousky jsem s nimi buď zažil, nebo o nich slyšel z jejich vyprávění, či mi o nich vyprávěl někdo třetí.

Podřadná spojení vět –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ podřadicí spojky (že, aby, kdyby apod.)

Čárkami oddělujeme věty vedlejší od vět hlavních. Vedlejší věty mohou být uvozeny např. podřadicími spojkami aby, ač, ačkoli, ať, až, byť, jelikož, jestliže, jako, kdyby, když, leč, leda(že), ‑li, pokud, poněvadž, protože, přestože, sotva, třebaže, zdali (nikoli *zda‑li), že apod.: Pokáceli statnou borovici, aby získali materiál na stavbu domu. Špatné řízení dopravní situace pouští do měst miliony aut, ačkoli se jich tam vejde jen hrstka. Čekal jsem, až zhasne. Křičel, až ochraptěl. Muselo jít o velice vážnou věc, jestliže její význam neupadl ani po letech. Mluvili jistě o mně, poněvadž mě sledovali očima. Protože silně pršelo, nikdo nebyl na ulici. Aby se úkolu mohla zdárně zhostit, potřebovala ještě několik maličkostí.

Čárkou též vzájemně oddělujeme vedlejší věty, které jsou spojeny podřadně (jsou na sobě obsahově závislé), tj. věta vedlejší je řídící větou jiné věty vedlejší: Rád bych věděl, zdali budoucí hrdinové budou vytesáni v džípech, když těm minulým se stavěly jezdecké sochy na koních. Pamatuješ si toho řečníka, který nevěděl, jak začít, když vystoupil na tribunu? Život je snazší, pokud bojuješ, abys žil.

Podřadná spojení vět –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ vztažná zájmena (kdo, který apod.)

Vedlejší věty mohou být uvozeny též vztažnými zájmeny kdo, co, který, jaký, čí, jenž. Takové vedlejší věty oddělujeme čárkou: V dílnách se už dlouho před Vánocemi rozhoduje, kdo si bude moci vzít volno. Komu ta záležitost prospěla nejvíc, Petr v té chvíli nevěděl. Čeho se nejvíc obával, nebyl schopen ani vyslovit. Chci se zmínit o jednom případu, který si dobře pamatuji. Nelíbil se nám konfrontační postoj, jejž tajemník zaujal.

Pokud je vztažný výraz uveden ve spojení s předložkou, klademe čárku před předložku: Poznejte kino, do kterého se budete rádi vracet.

Podřadná spojení vět –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ příslovce (jak, kam apod.)

Také příslovce mohou plnit funkci podřadicího spojovacího výrazu, častá jsou např. tzv. zájmenná příslovce dokud, kam(koli/koliv), kde(koli/koliv), kdy(koli/koliv), proč atd.: Kamkoli přišel, přinesl s sebou smích a radost. Zůstanu u tebe do té doby, dokud se nebudeme moci vzít. Stále se ptal, proč tomu tak je.

Vložené vedlejší věty

Vedlejší věty mohou vstupovat do složitých syntaktických vztahů. Nelze zde v úplnosti popsat všechny syntaktické konstrukce, ve kterých se mohou vyskytnout, vybíráme proto nejtypičtější případy. Čárkami oddělujeme vedlejší věty:

1. vložené do řídící věty: Někteří ze svědků, kteří byli předvedeni na stanici, si ornament náramku nevybavili přesně. Přece už včera, když jsem s tebou šla domů, sis musel všimnout toho vysokého pána s holí. Je‑li vztažné zájmeno připojující vedlejší větu užito ve spojení s předložkou, klademe čárku před předložku: Krabice, do kterých ukládáme zimní šatstvo, jsou uloženy nahoře,
2. vložené mezi dvě hlavní věty, je‑li vedlejší věta závislá na první hlavní větě: Bylo to v revíru, který patří známému, a všichni si to pamatují. Říká se, že starý Loukota bojoval v Itálii, a málokdo o tom pochybuje. Totéž platí i pro případy, kdy je věta vložena mezi dvě vedlejší věty, které stojí o úroveň výše: Vůbec nevěděl, kde má hledat člověka, který by mu pomohl, a kam se má vracet v případě nouze,
3. v pozici mezi vedlejší větou a hlavní větou, je‑li druhá vedlejší věta závislá na první vedlejší větě: Když zjistíme, kam odešel, možná se vše vysvětlí. Protože všichni viděli, že Martin knihu vrátil, nepodezřívali ho. Ale: Až přijde a až se přivítáme, musí mi všechno popořádku vypovědět. Totéž se vztahuje i na případy, kdy se tímto způsobem setkají tři věty vedlejší (případně i více vět vedlejších) na různé úrovni: Infromovali nás, že pokud přijdeme na to, jak mechanismus funguje, přičtou nám bonusové body.
   

Spojení větné a nevětné podoby několikanásobného větného členu

Pokud se ve větě setkají dvě složky několikanásobného větného členu, z nichž první je vyjádřena větně a druhá nevětně, oddělují se navzájem čárkou, i když jsou spojeny souřadicí spojkou v poměru slučovacím: Dozvěděli jsme se, jak stavba procházela rekonstrukcí, a několik zajímavostí. Je‑li na prvním místě složka nevětná, doporučujeme primárně psaní bez čárky: Dozvěděli jsme se několik zajímavostí a jak stavba procházela rekonstrukcí. Oddělení vedlejší věty čárkou je však rovněž přípustné: Dozvěděli jsme se několik zajímavostí, a jak stavba procházela rekonstrukcí.

Dva spojovací výrazy vedle sebe (že když, protože kdyby apod.)

Setkají‑li se vedle sebe dva výrazy, z nichž každý patří k jiné větě, píšeme čárku jen před prvním z nich: Vždy věděl, že kdyby se cokoli přihodilo, může se na ni spolehnout (= věděl, že se na ni může spolehnout, kdyby se cokoli přihodilo). Jan určitě vykreslí všechno černě, protože kdyby se něco stalo, dává všanc vše (= vykreslí všechno černě, protože dává všanc vše, kdyby se něco stalo). Věděl, že když půjde zpátky do hlavní haly, nebude se už chtít vrátit (= věděl, že se nebude chtít vrátit, když půjde zpátky do hlavní haly). Uvědomte si, že přestože záběr vidíte prostorově, na fotografii je převeden jen do dvou rozměrů (= uvědomte si, že na fotografii je záběr převeden do dvou rozměrů, přestože vy jej vidíte prostorově).

Jestliže lze chápat vedlejší větu jako vsuvku, je možné řešit její oddělení čárkami nebo pomlčkami: Dostavte se na poradu nebo, kdybyste se nemohl dostavit, pošlete připomínky písemně předem. Dostavte se na poradu nebo –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ kdybyste se nemohl dostavit –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ pošlete připomínky písemně předem.

Věty závislé na výrazu s oslabenou větnou platností (samozřejmě, hlavně apod.)

Čárkou zpravidla neoddělujeme vedlejší věty, které závisejí na částicích, tj. výrazech s oslabenou větnou platností. Psaní s čárkou však rovněž není chybné: Hlavně(,) že jsme vyhráli a smazali nepovedený zápas v Příbrami. Možná(,) že o mně slyšel. Přirozeně(,) že zrakové schopnosti se u různých plemen liší. Samozřejmě(,) že jsem se snažil ukázat v nejlepším světle.

Věty závislé na výrazu s oslabenou větnou platností jsou přechodovým jevem mezi jednoduchou větou a souvětím, a proto jim věnujeme samostatné výklady zde i v kap. Psaní čárky ve větě jednoduché.

Výrazy pociťované jako výpustka (Nevěděl, co s tím.)

V některých případech lze určitou část věty vypustit, aniž by sdělení ztratilo svůj smysl. Často dochází např. k vypuštění slovesa v určitém tvaru. I při vypuštění slovesa však zbylý celek obvykle považujeme za větu, jestliže je zachován příslušný spojovací výraz, a oddělujeme ji čárkou. Čárku je vhodné psát, je‑li celek po vypuštění slovesa více rozvit. Psaní čárky však v těchto případech kolísá a ani řešení bez čárky není chybné: Nevěděl(,) jak z toho ven (= nevěděl, jak se z toho má dostat). Však my víme(,) jak na to. Volič chce vědět(,) co a jak. V příručce najdete 15 rad(,) jak na elektřinu. Zaměstnanci jsou zvyklí neptat se(,) proč a nač (= neptat se na důvody).

Ocitne‑li se na konci celku samotný spojovací výraz „vypuštěné“ věty, čárkou ho zpravidla neoddělujeme: Rád by se pustil do práce, ale nevěděl jak (= nevěděl, jak by měl postupovat). Vyměním svou knihu rád, jen řekni za co (= řekni, za co ji vyměníš). Všichni se na něj mračili, málokdo s ním prohodil slovo, ale nikdo mu neřekl proč (= proč se na něj všichni mračí a proč s ním málokdo prohodí slovo). Domluvil si prázdninovou práci na univerzitě, ale nevzpomněl si s kým (= nevzpomněl si, s kým práci domluvil).

Obzvlášť při zápisu mluvené řeči se často setkáváme s větami typu Sedneme si ke stolu s někým důležitým. Víš s kým?

Věty s výpustkou (elipsou) jsou přechodovým jevem mezi větou jednoduchou a souvětím, proto jim věnujeme samostatné výklady zde i v kap. Psaní čárky ve větě jednoduché.

Teprve, jen, zvláště apod. + spojovací výraz, časové příslovce + spojovací výraz

Jsou‑li spojovací výrazy zdůrazněny pomocí teprve, jen, zvláště, pouze apod., píše se obvykle čárka už před zdůrazňovacími výrazy: Děvče se dalo přesvědčit, teprve když mu ukázali ten dopis. Zkoušel se odreagovat a úlevu nacházel, jen když sedal za klavír. Působilo mu radost na takovou otázku odpovědět, zvláště když odpověď byla určena soukromé osobě. Pustil se do toho, hned jak se vrátil z dovolené.

Psaní s čárkou před spojovacím výrazem je možné, stojí‑li před ním časové příslovce, např. hned. Věta s časovým příslovcem je v takovém případě mluvnicky i významově úplná a vedlejší věta je připojena dodatkově: Pustil se do toho hned, jak se vrátil z dovolené.

Někdy se setkáváme i s případy, v nichž je spojovací výraz uvozen dvěma částicemi. Čárku je třeba psát už před první částicí v pořadí: Požádejte o radu svého lékaře, třeba právě když Vás bude očkovat. Trávník má své kouzlo, právě jen když je udržovaný.

Vedlejší věty časové –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ typ předtím než, pokaždé když

Čárkou obvykle neoddělujeme vedlejší věty časové závislé na příslovečném výrazu, stojí‑li tento výraz na začátku souvětí: Předtím než zvoláme vítězný pokřik, musíme výrobek řádně otestovat. Pokaždé když přišel, silně zaklepal na zadní dveře a halasně pozdravil.

Pokud je příslovečný výraz umístěn uprostřed souvětí, vedlejší větu časovou na něm závislou čárkou oddělujeme: Dorazil ještě předtím, než slavnost oficiálně začala. Batole se leklo pokaždé, když jeho otec kýchl.

Věty s tak(,) jak

Ve spojeních s tak –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ jak pisatelé někdy váhají, zda čárka náleží před tak, nebo mezi tak a jak. Před tak se čárka píše v případě, že celé spojení je k předchozímu celku připojeno spíše volně: Nebyla tam žádná jména, tak jak říkala. Byli bychom úplně sami, tak jak to máme nejraději. V církvi, tak jak ji zná laik, je toho mnoho nezměnitelného.

Mezi tak a jak klademe čárku zejména v případě, že výraz tak rozvíjí některý člen věty řídící a spolu s následující větou vedlejší má funkci příslovečného určení: Věci přijímám tak, jak přicházejí. Dozorce se rozhlédl tak, jak to vždycky dělal. Přece se nemůžu setkat s inspektorem tak, jak vypadám. Sonda provedla průzkum planety tak, jak to vyžadují předpisy. Rozhodnutí přijímat věci tak, jak přicházejí, se mu vymstilo.

Umístění čárky někdy může změnit význam věty: Zařízení pracovalo přesně tak, jak jsem předpovídal (= zařízení nemuselo pracovat přesně, ale má předpověď toho, jak bude pracovat, byla přesná) × Zařízení pracovalo přesně, tak jak jsem předpovídal (= zařízení pracovalo přesně a to jsem i předpokládal). — Chtěl bych žít tak, jak se má (= chci žít správně, podle obecně přijímaných zásad) × Chtěl bych žít, tak jak se má (= chci žít, užívat života, protože žít se má).

Věty s poté(,) co

Spojovací výraz poté co je v současné češtině hojně užívaný. Vztažné zájmeno co na první pohled jednoznačně signalizuje počátek vedlejší věty, na niž odkazuje výraz poté. Je tedy nasnadě psát před co čárku. Prosazuje se však i chápání spojovacího výrazu poté co jako jednočlenného a snaha klást čárku už před poté. Ani takové řešení neodmítáme, avšak psaní čárky ve spojovacím výrazu poté co nelze vyřešit jen jednoduchou poučkou o chápání výrazu jako jedno‑ či dvojčlenného. Toto chápání, a tedy i psaní s čárkou či bez ní, totiž do značné míry závisí na kontextu a na pozici spojovacího výrazu ve větě:

1. Stojí‑li poté co na začátku větného celku, zpravidla v praxi převažuje psaní čárky mezi oběma jeho složkami. Psaní bez čárky je zde však rovněž přípustnou variantou: Poté(,) co se přihlásíte do systému, zobrazí se váš seznam předmětů. Poté(,) co sportovec ohlásil návrat do německého klubu, se výčet jeho úspěchů v domácí lize povážlivě ztenčil.

2. Jestliže spojovacímu výrazu předchází časové určení vymezující časový úsek, který uplynul mezi dějem řídící a závislé věty, nelze klást čárku už před poté, protože poté jako odkazovací výraz v řídící větě zaplňuje pozici příslovečného určení času, které je pak plně vyjádřeno následující závislou větou: Dominik se narodil týden poté, co se nám konečně podařilo vyměnit malý byt za větší (= narodil se týden po výměně bytu). Richarda poznala až dlouho poté, co už se sžila s prostředím léčebny (= sžila se s prostředím léčebny a dlouho potom poznala Richarda).

   Je však možné psát čárku před poté v případě, že věta před poté co je sama o sobě mluvnicky úplná (mohla by končit tečkou). Celek s poté co pouze přináší dodatečnou informaci. Čárka mezi oběma členy spojovacího výrazu poté co je možná, psaní bez čárky je však výhodnější –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ nepřetěžuje text interpunkcí. Časové určení před poté co v daném případě nevymezuje časový úsek mezi ději obou větných celků, vztahuje se jen k ději věty hlavní: Dominik se narodil před týdnem, poté(,) co se nám konečně podařilo vyměnit malý byt za větší (= narodil se před týdnem a to už jsme bydleli ve větším bytě; není zřejmé, kdy k výměně bytu došlo a jak dlouho po ní se Dominik narodil). Richarda poznala poměrně pozdě, poté(,) co už se sžila s prostředím léčebny (= Richarda poznala pozdě –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ bylo to ve chvíli, kdy už se sžila s prostředím léčebny; není zřejmé, kdy se s prostředím sžila a jak dlouho potom poznala Richarda).

3. Je‑li celek s poté co do věty vložen, máme více možností řešení:

   1. Chápeme jej jako volně vložený –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ je nutno psát čárku na začátku vložené konstrukce (před poté) a na konci vložené konstrukce, čárka uvnitř výrazu poté co je volitelná: Kaarti Polamöke, poté(,) co se z rodného Finska vydal pracovat do thajské pobočky firmy, zakotvil v Česku na pozici generálního ředitele.
   2. Chápeme jej jako nedílnou součást věty (poté je větným členem hlavní věty, celek s co nabývá platnosti vedlejší věty časové) –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ nepíšeme čárku před poté, čárkami oddělíme vloženou vedlejší větu časovou: Kaarti Polamöke poté, co se z rodného Finska vydal pracovat do thajské pobočky firmy, zakotvil v Česku na pozici generálního ředitele.
      

4. Je‑li celek s poté co umístěn uvnitř souvětí a předchází‑li mu spojka a spojující věty ve slučovacím poměru, čárku píšeme před vztažným zájmenem co, neboť signalizuje začátek vedlejší věty: Zůstal na klinice čtyři dny a poté, co ho přivezli domů, potřeboval nepřetržitou péči. Ovšem vzhledem k tomu, že spojení poté co je funkčně blízké podřadicím časovým spojkám zatímco a mezitímco, lze tolerovat též umístění čárky před spojkou a: Zůstal na klinice čtyři dny, a poté co ho přivezli domů, potřeboval nepřetržitou péči.

Je možné, že vývoj časem dospěje k úplnému splynutí obou složek výrazu poté co, ale zatím nelze říci, že by psaní potéco bylo už dnes běžné a ustálené (na rozdíl od zatímco a mezitímco). V současné době doporučujeme zůstat u psaní odděleně.

Věty se spojovacími výrazy typu mezitímco / mezitím(,) co

Vzhledem k tomu, že výraz mezitímco je možné psát nejen dohromady, ale i zvlášť (mezitím co), stejně jako výraz zatímco (zatím co) užitý v časovém významu, je třeba věnovat jim při řešení interpunkce zvláštní pozornost.

Výrazy mezitímco a zatímco řadíme mezi podřadicí spojky, a proto před ně patří čárka: Jiřina si vychutnávala snídani, mezitímco se Petr oblékal. Stejně řešíme i případy, kdy jsou tyto spojky zapsány s mezerou: Jiřina si vychutnávala snídani, mezitím co se Petr oblékal. V případě zápisu s mezerou však můžeme výrazy mezitím co a zatím co vnímat také jako spojení příslovce mezitím, zatím a spojky co, jíž začíná vedlejší věta časová, a proto lze psát čárku až před touto spojkou. Toto řešení však volíme zpravidla tehdy, chceme‑li položit na příslovce mezitím, zatím důraz: Když se Petr vrátil z šatny, byla Jiřina již po jídle. Vychutnávala si totiž snídani mezitím, co se oblékal.

Pokud výrazy mezitím co a zatím co (psané s mezerou) stojí na začátku souvětí, lze interpunkci řešit dvěma způsoby. Můžeme je chápat jednak jako pravopisné varianty spojky podřadicí, pak čárku před co nepíšeme, jednak jako spojení příslovce mezitím, zatím a podřadicí spojky co, která signalizuje začátek vedlejší věty časové, v takovém případě čárku před touto spojkou píšeme: Zatím(,) co jsme spali, vypukl požár.

Pokud je některý z výrazů mezitím co nebo zatím co (psaných zvlášť) umístěn uvnitř souvětí a zároveň mu předchází spojka souřadicí, je také možné dvojí řešení. Daný výraz můžeme chápat jako spojku podřadicí, pak se čárka klade již před spojku souřadicí (viz Psaní čárky před spojkami a, i, ani): Druhé vydání už bylo čtyřstránkové, a mezitím co ho kameloti distribuovali, se tisklo třetí vydání. Totéž platí pro výraz psaný dohromady: Druhé vydání už bylo čtyřstránkové, a mezitímco ho kameloti distribuovali, se tisklo třetí vydání. Nebo můžeme výrazy mezitím co a zatím co (psané zvlášť) vnímat jako spojení příslovce mezitím, zatím a spojky co, jíž začíná vedlejší věta časová, v takovém případě píšeme čárku až před touto spojkou:  Druhé vydání už bylo čtyřstránkové a mezitím, co ho kameloti distribuovali, se tisklo třetí vydání.