Hledání konkrétního slova nebo tvaru slova.

mít

dělení: mít1

jednotné číslomnožné číslo
1. osobamámmáme
2. osobamášmáte
3. osobamají
rozkazovací způsobmějmějte
příčestí činnéměl
příčestí trpné
přechodník přítomný, m.maje2majíce
přechodník přítomný, ž. + s.majíc
verbální substantivum

příklady: mít peníze a moc; za ženu měl dobrou kuchařku; policie už ho měla; mít dítě v náručí; mít kachní žaludek; stále má co dělat; mám za to, že nepřijde; jak se máte?


Heslové slovo bylo nalezeno také v následujících slovnících: SSČ, SSJČ
SSČ
mít ned. (1. j. mám, rozk. měj, čin. měl, přech. maje)
I. jako sloveso s plným lexikálním význ. (o osobě, v 14. o věci)
1. držet ve vlastnictví, vlastnit: mít peníze, mnoho knih
2. držet v osobním užívání; disponovat 1: mít byt; mají v domě pračku; — mít (zboží) na skladě
3. držet v moci, ovládat 2: povstalci mají celé území; dlouho ho hledali, ale už ho mají
4. vlastnit, držet za něj. účelem: ty boty mám na výlety, pro doma; mít psa pro potěšení chovat; mít ovoce na prodej
5. držet 1, nosit 1: mít dítě v náručí; mít v ruce tašku; mít ruce v kapsách, na sobě kabát, šátek na krku; má nohu v sádře
6. přechovávat, uchovávat: mít šaty ve skříni
7. pravidelně dostávat: mít dobrý plat pobírat; v menze máme teplé večeře
8. vyj. existenci někoho, kdo je v něj. vztahu k někomu: mít ještě oba rodiče; děvče má ženicha
9. zplodit, porodit: mají spolu dvě děti
10. hovor. být ve styku, zprav. v přátelském: nechci s ním nic mít nechci se s ním stýkat; co spolu máte? čeho se týká váš styk, vaše jednání ap.
11. (ve spoj. s inf. a se zájm. co, koho n. se zájm. přísl.) vyj., že něčeho je dostatečné množství: mít co číst, co dělat; nemá koho navštívit; mít kam jet (na dovolenou)
12. pokládat 3, považovat 1: měli ho za blázna; mít někomu něco za zlé
13. nabádat, pobízet, nutit 1: má děti k práci; měli ho k ženění
14. (o věci) obsahovat jako něco náležitého, obvyklého, být něčím vybaven: lednička má velký mrazící prostor; dům má prádelnu
II. jako sloveso modál. vyj. (s inf.) růz. poměr mluvčího k slovesnému ději, např. a) jeho nezbytnost, naléhavost: máš psát úlohu musíš; máš chodit včas; mám tam jít?; co mám dělat?; b) jeho pravděpodobnost n. blízkost uskutečnění: zítra má být hezky; mají dostat byt; c) jeho podmíněnost: kdyby to nemělo vyjít, nic si z toho nedělej; hovor. máš být otrávený, tak tam radši nechoď; d) hovor. cizí mínění, dohad: má to být pěkný film prý je
III. vyj. a) hovor. existenci se zřetelem k zájmu podmětu: dnes máme hezky je; to máme dohromady dvacet korun; b) (s přísl. urč. místa) existenci něčeho, co přísluší, náleží osobě n. věci vyjádřené v podmětu: mít v očích slzy; máš tam světlo?; tady máš večeři; c) (s doplňkem k předmětu) urč. (společ.) postavení n. vlastnost osoby n. věci: má syna lékařem, na studiích; mít v někom oporu; mít dům po rodičích; má oči po matce
IV. jako sloveso formální vyj.
1. a) (v souslovném spoj. se 4. p. jm.) vlastnost osoby n. věci: mít rozum být rozumný; mít sílu být silný; mít nároky, zkušenosti; mít modré oči; jakou to má váhu? jak je to těžké; b) (ve spoj. s výrazy značícími zaměstnání, funkci ap.) urč. pracovní n. společenskoprávní postavení: má dobré místo; mít vysokou funkci na ministerstvu; mít české státní občanství; c) vymezení obsahu pojmu: týden má sedm dní
2. (v souslovném spoj. se 4. p. podst. jm.) a) růz. fyzické n. psychické stavy a pocity: mít hlad, kašel, horečku; mít zlost, strach, radost, trápení; mít pocit, tušení, že...; b) účast na něj. činnosti n. akci: mít přednášku sám přednášet n. účastnit se jí; v neděli máme brigádu; mít na něčem zásluhu; c) účast v růz. společ. situacích: mít svatbu, promoci; d) růz. stavy osob ve vztahu k jiným osobám: mít u někoho vážnost; mít něčí sympatie, podporu
V. a) jako spona (ve spoj. s příč. trp. sloves dok. a s příd. jm. odvozenými od příč. trp.) slouží k vyjádření stavu, kt. je výsledkem dovršeného děje: srst měl naježenou; mám (měla jsem, budu mít) uvařeno; mám slíbený byt; b) při kontaktu: hovor. to máš tak to je tak
co zas máš? co se děje, co chceš; má to v krvi je mu to vrozené; má vyhráno; mít kachní žaludek být stále hladov; všechno snést; mít na čele Kainovo znamení být poznamenán potupou, hanbou; mít něco v hrsti, v rukou mít to jisté; mít něco za lubem zamýšlet, chystat něco; mít někoho, něco na krku musit se o někoho, něco starat; mít někoho v hrsti, v rukou ovládat ho; mít oči všude všeho si všímat; být ostražitý; mít pod čepicí být chytrý; být opilý; mít pro strach uděláno nebát se; mít svou hlavu být umíněný; mít vítězství v kapse mít je zaručeno; na to nemám (tj. peníze, prostředky); nemá na růžích ustláno nežije se mu snadno; nemá všech pět pohromadě není schopen jasně vnímat, soustředit se; (ne)mít na to (ne)dokázat to; to máš jedno nezáleží na tom; už to mám přišel jsem na to, vypátral jsem to;
mít se ned.
1. být, žít v něj. poměrech; být v něj. stavu: mít se dobře, špatně; jak se máte?
2. chystat se, připravovat se: mít se k odchodu
3. chovat se pozorně, hledět si získat: mít se k příbuzným
4. být ve vztahu k něčemu: mat., log. a má se ku b
mít se k světu být čilý; mít se na pozoru být opatrný; ten se má! expr. žije se mu dobře; věci se mají jinak jsou jiné;
mívat nás.;
mívat se nás.
SSJČ
míti ned. (1. j. mám, rozk. měj, min. měl, trp. †jmín, podst. jmění v. t., zast. ob. mání, přech. přít. maje)
1. (co) držet jako svůj majetek, být majitelem něčeho; (koho, co) držet ve své moci: m. peníze, knihy, auto; má oči po matce; má jen holé ruce žádný majetek; - už mají celé město dobyli ho; už ho (zloděje) mají chytili ho;
už to mám našel jsem to, vypátral jsem to; m. na to (tj. mít peníze na to); m. z ostudy kabát být otrlý, zvyklý ostudě
2. (co, koho) držet při sobě n. ve své blízkosti: m. klobouk na hlavě; měla na sobě matčinu blůzu; m. slzy v očích; neměl od rána (nic) v ústech nic nejedl;
ob.
to aby člověk pořád měl ruku v kapse vydával peníze; m. něco na srdci chtít se s něčím svěřit; už jsem to měl na jazyku chystal jsem se to říci; m. něco v malíku, v malíčku dokonale to znát; m. někoho na očích blízko, pozorovat ho; m. (pláč, slzy) na krajíčku být blízek pláči; m. duši na jazyku umírat; m. na kahánku být blízek smrti, nář. být blízek pláči (Rais); m. něco za lubem zamýšlet, chystat; m. dlouhé prsty být vlivný n. krást; má (nemá) všech pět pohromadě je chytrý, rozumný (nerozumný, nenormální); má ho na své straně je mu nakloněn; m. za ušima (expr.) být vychytralý; m. někoho v žaludku (expr.) nenávidět ho; má to v krvi je mu to vrozené, běžné; m. oči všude všechno vidět, všeho si všímat; m. vítězství v kapse být si jím jist; m. někoho v hrsti, v rukou, v moci ovládat ho; m. něco v hrsti, v rukou mít to jisté; úč. m. k dobru
3. (co; co odkud, z čeho) dostávat, získávat, nabývat: má (plat) devět set měsíčně; m. k platu stravu a byt; to nemá ze své hlavy; mohl z toho m. smrt; co z toho máš? jaký užitek ti z toho plyne; nemá z toho ještě rozum
4. (koho, co; koho co zač) být v něj. vztahu, např. příbuzenském n. společenském, místním, časovém aj. k někomu, něčemu: má jediného syna; m. někoho za muže, za ženu; m. nevěstu; mám v něm přítele; m. někoho na bytě; m. daleko někam; m. cestu před sebou; m. po práci; m. po penězích pozbýt jich; strom má na květ; m. zkoušku za sebou; m. vojnu za sebou být po vykonání základní vojenské služby; všechno má svůj konec jednou skončí; to nemá konce trvá příliš dlouho; každá hůl má dva konce všechno lze brát ze dvou stran;
ob.
m. někoho, něco na krku na starosti; m. něco z krku vyřídit něco, zbavit se něčeho, zvl. nepříjemného, tíživého; m. svrchu na někoho být zlobně zaujat proti někomu; m. někoho pod sebou být jeho představeným
5. ob. (s kým) stýkat se zprav. přátelsky, být v přátelských stycích: nic s někým nemít nestýkat se; co s ním máš?, co spolu máte? čeho se týká váš vzájemný styk, vaše jednání ap.; s kým mám čest (mluvit) (ob. tu čest)?, kniž. s kým mám co činit? s kým mluvím, kdo jste; něco s ním měla byla s ním v důvěrném styku
6. (koho, co zač) pokládat, považovat: m. někoho za přítele; m. někomu něco za zlé; m. ve zlé někomu; (řidč.): m. za to, že... domnívat se; m. za blázna, přen. dělat si žerty; zast. kniž. být jmín za někoho (Hol.) pokládán; m. něco za bernou minci věřit něčemu, pokládat to za pravdu
7. (co) slouží k vyjádření pocitů, stavů, vlastností, zjištění: m. hlad, žízeň; m. horečku, bolest, trápení; m. čas, kdy; m. práci; m. práce nad hlavu; m. rád někoho, něco; měj mě rád, expr. nech (mě) být; m. radost, zármutek, strach, zlost; m. strach (ob. m. vítr) z něčeho obávat se něčeho; m. zájem, snahu, naději; m. pravdu; m. smůlu; m. smysl, pochopení pro něco; m. vliv; m. trpělivost; nemá stání; m. naspěch; m. něčeho až po krk; už toho mám dost (hovor.); co máte proti mně?; co na ní má? vidí; m. na starosti někoho, něco starat se o někoho, něco; m. na mysli, na paměti; m. v nenávisti, v lásce, v úctě ap.; m. v úmyslu; město má ráz starobylý;
má srdce k lidem je dobrý, laskavý; m. srdce na dlani, na jazyku být upřímný; mít srdce až v kalhotách bát se; má svou hlavu je neústupný; m. dobrý (zdravý) kořínek být pevného zdraví; m. těžký jazyk, m. pod kloboukem být opilý
8. (koho k čemu) nabádat, pobádat, vybízet, podněcovat, nutit: m. někoho k práci; m. dítě k učení; měl ho k tomu, aby přišel
9. ve spoj. s inf. a se zájm. koho, co ap. n. se zájm. příslovci vyjadřuje, že je něčeho dostatečné množství, uspokojivá míra ap.: m. (dost) co jíst, co pít, co dělat; m. co říci; neměl tam koho poslat; mám s kým jít; neměla proč plakat; m. kam jet; to nemá s tím co dělat (ob.) to s tím nijak nesouvisí
10. jako modální sloveso vyjadřuje s inf. růz. poměr mluvčího k slovesnému ději, např. a) jeho nezbytnost n. žádoucnost: máme chodit včas; mám tam jít?; co mám koupit?; měl jsi tu být; to jste měli vidět; on mi nemá co poroučet; b) jeho pravděpodobnost n. blízkost uskutečnění: odcházím, když mají přijít; má být přijat jako účetní; c) jeho podmíněnost n. možnost: měl jsi tu být včas, byl bys to viděl; kdyby se ti to nemělo líbit, vrať to snad nelíbilo; d) ob. (podle něm.) nejistotu o jeho pravdivosti (jako uvedení cizího mínění): ten film má být hezký lépe je prý; co že se mělo stát? co se asi stalo
11. ob. vyjadřuje prostou existenci se zřetelem k zájmu podmětu: dnes máme středu je středa; to máme celkem dvacet lidí je; to máme dnes hezky je; to máte tak je; to máš z toho; tu máš (při podávaní něčeho) zde je (jsou); tu máš peníze; tu máte na to ruku je ruka stvrzující to; co pořád máš? ob. expr. (při překvapení n. rozmrzení) co je, co se děje, co chceš; a tu máš n. a tu máš, čerte, kropáč hleďme; ob. v ust. spoj. to máš fuk je jedno, lhostejné, nezáleží na tom
12. ve spoj. s příč. trp. sloves dokonavých a s příd. jm. vyjadřujícími stav slouží k vyjádření přítomného, minulého n. budoucího výsledku předcházející činnosti (perfekta): máme (měli jsme, budeme mít) zaseto; zítra budu mít kabát ušitý; m. uvařeno, vyslouženo;
má vyhráno; už to má odbyto zemřel; m. na někoho spadeno nenávidět někoho, být proti někomu zaujat; m. pro strach uděláno nebát se; nemá na růžích ustláno nežije se mu lehce
13. v růz. ust. spoj. m. dost na něčem spokojit se tím; m. slovo být na řadě se svým projevem; pronášet projev; m. hlavní slovo v něčem rozhodovat; m. dobré slovo pro někoho být k někomu laskav;
ob.
m. prsty v něčem být do něčeho zapleten; m. něco černé na bílém vědět určitě; co tě nemá mýlíš se; už to mám! vím; m. na něco zuby chystat se na něco; mám to na jazyku dobře to znám, ale nemohu si vzpomenout; zast. ob. takové zboží není k mání nelze je dostat, koupit;
míti se ned.
1. být, žít v něj. poměrech; být v něj. stavu: m. se dobře, špatně; jak se máš?;
m. se jako v bavlnce být obklopen péčí a pohodlím, být hýčkán; m. se jako nahý v trní špatně; m. se jako prase v žitě (zhrub.) velmi dobře; věci se mají tak a tak situace je taková; ti se mají! (expr.) dobře si žijí; kdybych přišel pozdě, to bych se měl! (iron.) vedlo by se mi špatně; m. se na pozoru být opatrný, dávat si pozor; mat., log. a má se ku b je ve vztahu (též při vyjadřování poměrnosti)
2. (k čemu) chystat se, hotovit se: m. se k odchodu; m. se k práci; k ničemu se nemá; m. se k světu, k životu být čilý; zast. mělo se k vojně (Jir.) schylovalo se
3. (ke komu, čemu; *kolem koho) chovat se pozorně, přátelsky; hledět si někoho získat: m. se k matce; pořád se jen kolem otce měla (Herb.); má se k ní jeden hoch
předp. v.
-měti;
nás. mívati, mívati se, mívávati, mívávati se
Další slovní charakteristiky a příklady: ČNK

Odkazy k výkladové části Internetové jazykové příručky:
1Dělení slov na konci řádku
2Přechodníky

Dělení slov na konci řádku (Skrýt)

Slova dělíme v psaném textu z ryze praktických důvodů. Je přitom důležité si uvědomit, že dělení slov v písmu na konci řádku není vždy totožné s členěním slov na slabiky v mluvené řeči (viz Slabika) nebo například s morfematickým členěním slov (viz Morfematika). Vzhledem k tomu, že se pokyny pro dělení slov v různých příručkách liší, rozhodli jsme se zde pro co nejjednodušší, a hlavně pokud možno pravidelný způsob dělení. To má za následek, že se často s řešením v jiných příručkách rozcházíme (obvykle tak, že připouštíme méně možností dělení). V souvislosti s tím upozorňujeme, že si naše řešení neklade za cíl být autoritativní a že jiný způsob dělení není nutně chybný. Jinými slovy: ačkoliv doporučujeme řídit se při dělení slov níže uvedenými pravidly, nevylučujeme případné jiné možnosti.

Možná místa, kde lze slovo dělit, tradičně označujeme spojovníkem. Napíšeme‑li například ko‑s‑me-ti-ka, znamená to, že můžeme slovo dělit po písmenech ko‑, kos‑, kosme‑kosmeti‑.

Dělení slova na konci řádku se naznačí spojovníkem, např. kra‑|bice. Pokud řádek končí spojovníkem vyžadovaným pravidly pravopisu (viz např. spojovník ve slovech ping-pong, technicko-ekonomický) a část slova za spojovníkem pokračuje na následujícím řádku, zopakuje se spojovník rovněž na začátku tohoto řádku, např. ping‑|‑pong. Podrobněji o spojovníku viz Spojovník.

Základní pravidla dělení slov

  1. V češtině dělíme pouze slova víceslabičná. Jednoslabičná slova, a to i ta, která se zapisují více písmeny (pštros, vstříc), nedělíme.
  2. Nedělíme zkratky (MUDr., FAMU, USA, např., apod., genpor. atd.).
  3. Nedělíme dvouslabičná slova, jejichž první slabiku tvoří jednoduchá samohláska (oběd, Ivan, éter, Ústí). Podobně neoddělujeme počáteční samohlásku ani u víceslabičných slov, např. Af-ri-ka, as‑t‑ro-naut, ús‑tec‑ký, ame-ric‑ký, elek‑t‑ro (viz bod 2.1a).
  4. Slova, jejichž první písmeno je připojeno pomocí spojovníku, nedělíme v místě spojovníku (tj. e‑mail nedělíme vůbec, e‑mailový dělíme pouze za slabikami mailo: emailo‑vý, xnásobný pouze za slabikami sob: xná‑sob‑ný, H‑vazba pouze za slabikou vaz: Hvaz-ba).
  5. Pozor je třeba dávat na souhlásky lr. Pokud jsou v slabikotvorném postavení, pracujeme s nimi při dělení stejně, jako by šlo o samohlásky (např. dělíme me-tr stejně jako me-ta, osr‑dí stejně jako osu‑dí). V případě, že souhlásky lr nejsou ve slabikotvorném postavení, pracujeme s nimi jako se (specifickými) souhláskami (viz bod 2.3 a bod 2.4).
  6. Slova se primárně dělí podle slabičných hranic. Například slovo mladý má dvě slabiky (mla), dělíme je tedy jedině mla‑dý (upozorňujeme, že slabika je zvuková jednotka, nikoliv grafická –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ například jméno Jacques [žak] představuje pouze jednu slabiku a nedělí se). U řady slov (např. u těch, kde za sebou následuje několik souhlásek) však nejsme schopni slabičnou hranici s jistotou identifikovat.
  7. Sekundárně je důležitá rovněž slovotvorná stavba slova (viz Morfematika).

Způsob dělení, který zde představujeme, zohledňuje v tomto směru především předpony (např. na‑, po‑, roz‑, do‑) a hranici mezi dvěma částmi složenin (např. prosto|pášný, velko|statek, mnoho|násobný, troj|stěžník). Přípony jsou zohledňovány minimálně –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ především z toho důvodu, že schopnost jejich bezchybného rozpoznání nelze obecně předpokládat.

Konkrétní způsoby dělení

Předpony

  1. Pokud má slovo slabičnou, ale jednopísmennou předponu, neoddělujeme ji, např. úspěch, uspět, obra-na, ochrán‑ce. Pokud po této předponě následuje souhlásková skupina čt, můžeme slovo dělit po č: úč‑to-vat.
  2. Pokud má slovo slabičnou vícepísmennou předponu, provádíme dělení za ní (rovněž u latinských a řeckých předpon), a to i v případech, kdy jí předchází jednopísmenná předpona. Například slovo podraz dělíme pouze pod-raz, nikoli *po-draz (což by bylo z hlediska slabičného přijatelné). Další příklady: vy-hrá‑vat, po‑čkat, do‑čkat, se‑čkat, vy‑ční‑vat, ve-dle, po-dle, du-pli-ko-vat, kom-pli-ko-vat, kom-pli-ka-ce, ex-pli-ka-ce, kon-gre-ga-ce, kon-sti-tu-ce, in-spek-tor, in-spek-ce, de-kla-ma-ce, re-kla-ma-ce, re-kvi-zi-ta, roz-tr-hat, pod-trh-nout, od-po‑vě‑dět, zod-po‑vě‑dět, po-chy-bit, zpo-chyb-nit, upo-za-dit.
  3. Pokud má slovo dvě předpony, přičemž první je slabičná a druhá neslabičná, dělíme vždy po první předponě a druhou předponu přiřazujeme k druhé slabice, např. po-změ‑ňo‑vat, po-zdr‑žet, po-zvra-cet, na-zpa‑měť, vy-zvě‑dač, vy-zbro-jo-vat.
  4. Pokud má slovo dvě předpony, přičemž první je slabičná a druhá je tvořena samohláskou, dělíme pouze po první předponě, např. po-uka-zo-vat, po-upra-vit, ne-uspět, na‑úč‑to-vat.
  5. Pokud má slovo dvě jednopísmenné předpony, dělíme po druhé předponě: zú‑rod-nit, zú‑ro‑čit, zú‑pl-na, us-my‑s‑let, zo-hyz-dit. Následuje‑li po druhé předponě skupina čt, můžeme slovo dělit i po č: zú‑č‑to-vat.
  6. Pokud jde etymologicky o předponu, která však pro dnešní mluvčí není zřetelná, je možné připustit i takové dělení, jako by se o předponu nejednalo, např. pro‑d‑chnout, na‑d‑chnout, na‑d‑šený, di‑p‑lom, pro‑b‑lém, de‑s‑pekt, re‑s‑pekt.

Dvě a více samohláskových písmen vedle sebe

  1. Stojí‑li na začátku slova nebo části složeniny nebo po předponě písmena označující dvojhlásku, dělíme za nimi, např. au-to-mo-bil, bez-eu-ro‑vý, nej-au-to-ri-ta-tiv‑něj‑ší.
  2. Nacházejí‑li se vedle sebe dvě samohlásková písmena (případně více), která jsou rozdělena morfematickým švem (a nejde přitom o šev příponový ani koncovkový), pak dělíme na švu. Například slovo reakce má předponu re‑, po které následuje ‑akce, proto dělíme pouze re-ak-ce, nikoli *rea-kce. Další příklady: pra-vo‑úh‑lý, re-edi-ce, pa-le-on-to-lo-gie, re-ab-sorp-ce, re-ago-vat, ra-dio-apa‑rát, spo-lu-au-tor, dvou-oca‑sý, dvou-eu-ro‑vý, aqua-ae-ro-bik, vy-au-to-vat.
  3. Nacházejí‑li se vedle sebe dvě samohlásková písmena (případně více), která nejsou rozdělena morfematickým švem nebo jsou rozdělena příponovým či koncovkovým švem, nerozdělujeme je, např. lou-ka, bě‑houn, sau-na, re‑s‑tau-ra-ce, pseu-do-nym, pneu-ma-ti-ka, neon, fluid‑ní, in-du‑s‑t‑ria‑li-za-ce, ra‑dium, gé‑nius, ak-tuál‑ní, reá‑lie, olym-piá‑da, ev-ro-pei‑s‑mus, ra‑gúo‑vý, rag-byo‑vý, re‑léo‑vý, kal-ció‑za, pe-ruán‑ský, per-pe-tuum, he‑b‑rai‑s‑tic‑ký, maoi‑s‑mus, fó‑liov‑ník.

Skupina souhláska + l v jiné než slabikotvorné pozici

  1. Pokud před l v neslabikotvorné pozici stojí s/š/d a před nimi není morfematický šev (předponový nebo mezi dvěma složkami složeniny), můžeme dělit jak před l, tak před s/š/d. V praxi doporučujeme spíše dělit před l –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ lépe např. svis‑lý než svi-slý. Další příklady: po-vi‑d‑la, my‑š‑len-ka, my‑s‑let, mo‑d‑li-teb-na, pra‑d‑le-na, ko-va‑d‑li-na, vi‑d‑le, je‑d‑le, kap‑s‑le (v případě, že předchází šev, dělíme na švu: po-slat, vy-dla-bat, troj-sla-bič‑ný).
  2. Pokud před l stojí jiná souhláska než s/š/d, dělíme vždy před l, např. ber-la, kuk-la, ram‑li-ce, re-pub‑li-ka, jeh‑li‑čí, ryng-le, pent-le, žong‑lér, bib‑lio‑té‑ka, bub‑li-na, deb‑li‑s‑ta, pub‑li-ka-ce, kob‑li-ha, ang‑li‑s‑ti-ka, cyk‑li‑s‑ti-ka, cyk-lus, emb‑lém, bet‑lém, cih-la, truh-la.

Skupina souhláska + r v jiné než slabikotvorné pozici nebo ř

  1. Předchází‑li r/ř jakákoli souhláska a té předchází samohláska, kterou začíná slovo, dělíme jedině před r/ř, např. Od-ra, at-rium, ad-re-sa, ot-rok, ob‑ří.
  2. Předchází‑li r/ř jakákoli souhláska a té nepředchází samohláska, kterou začíná slovo, dělíme buď před r/ř, nebo před předchozí souhláskou, např. ze‑b‑ra, na-mo‑d‑řit, stří‑b‑řen-ka, cu‑k‑ro‑ví, cu‑k‑ro‑vý, ima‑t‑ri-ku-la-ce, ka-te‑d‑rá‑la, ko‑p‑re-ti-na, ma‑k‑re-la, mi‑g‑ra-ce, emi‑g‑ra-ce, imi‑g‑ra-ce, mi‑g‑ré‑na, pa‑p‑ri-ka, vi‑t‑rí‑na, ru‑b‑ri-ka, re-pa‑t‑ria-ce, ne‑k‑ró‑za, mi‑k‑rob.
  3. Předchází‑li r/ř jakákoli souhláska, které předchází morfematický šev (předponový nebo mezi dvěma složkami složeniny), dělíme na švu, např. po-krá‑tit, te-le-gra-fo-vat, troj-hran‑ný, vy‑křik-nout.
  4. Případy, kdy r/ř předchází více souhlásek, viz bod 2.6bod 2.8.

Skupina s/š + souhláska

  1. Není‑li přítomen morfematický šev (předponový nebo mezi dvěma složkami složeniny), pak je možné dělit spojení samohláska‑s/š‑souhláska-samohláska nebo souhláska‑s/š‑souhláska-samohláska buď po s/š, nebo před s/š, např. ta‑š‑ka, lá‑s‑ka, má‑s‑lo, ou‑š‑ko, zkou‑š‑ka, whi‑s‑ky, če‑š‑ti-na, ma-te-ria‑li‑s‑ta, hle-di‑s‑ko, lo‑ži‑s‑ko, Če‑s‑ko, ra-kou‑s‑ký, me-cha-ni‑s‑mus, ho‑s‑po-da, ob-ho‑s‑po-da‑řo‑vat, ko-re‑s‑pon-den-ce, ko‑s‑me-ti-ka, ko‑s‑mos, vi‑s‑kó‑za, vla‑s‑ti-zra-da, vla‑š‑tov-ka, mu‑š‑ke-ta, mu‑š‑kát, pře‑s‑ný, pol‑š‑tář, pr‑s‑kat.
  2. Případy, kdy je s součástí skupiny tří a více souhlásek za sebou v blízkosti předpony či přípony (např. pastva, vrstva, Karlovarsko, mužstvo), viz bod 2.8.

Skupina samohláska/souhláska + str/štr/stř

  1. Pokud není koncové r ve slabikotvorné pozici, můžeme dělit před s/š, před t i před r/ř, např. re-gi‑s‑t‑ro-vat, rej‑s‑t‑řík, fi‑š‑t‑rón, men‑s‑t‑rua-ce, no‑s‑t‑ri-fi-ko-vat, se‑s‑t‑ra.
  2. Pokud je koncové r ve slabikotvorné pozici, dělíme před nebo po s, např. re-gi‑s‑tr, vel-mi‑s‑tr.

Skupina samohláska-souhláska-souhláska-samohláska

  1. Není‑li přítomen morfematický šev (předponový nebo šev mezi dvěma složkami složeniny) a nejde‑li o výše uvedené případy, pak dělíme pouze mezi dvěma souhláskami, např. dok-tor, lé‑čeb-na, far‑mář, pa-ra-dig-ma, prac-ka, děl‑nic‑ký, je-de‑nác‑tý, šle-hač‑ka, teč‑ka, ma-nu-fak-tu-ra, re-dak-ce, klep-to-man, fron-ta, cel-ta, šach-ta, an-tik-va, re-cen-ze, fi-nan-co-vat, lep-tat, čer-pat, na‑jíž‑dět, lek-nout, ko-nej‑šit, vá‑noč‑ka, va‑jíč‑ko, bom-bar-do-vat, čer-ven-ka, deh-to-vat, dis-cip‑lí‑na, fa-ryn-gi-ti-da, la-ryn-gi-ti-da, ha-zar-do-vat, kom-pen-zo-vat, tak-ti-ka, per-so‑nál, sar-din-ka, záz‑vor-ka, man-do‑lí‑na, rek-ti-fi-ka-ce, ser-pen-ti-na, lak‑tó‑za, fruk‑tó‑za, sy-nek-do-cha, tram-po‑lí‑na, trum-pe-ta, stor-no, pach-to-vat, chod-ba, jiz-ba, vá‑len-da, plaz-ma, tře‑š‑ňov-ka.
  2. Je‑li přítomen morfematický šev (předponový nebo mezi dvěma složkami složeniny), dělíme na švu, např. po-dvoj‑ný, troj-zu-bec.

Skupiny tří souhlásek v blízkosti přípony nebo předpony

  1. V případě skupiny tří (případně i více) souhlásek v blízkosti přípony nebo předpony respektujeme morfematický šev, např. ob-struk-ce, de-struk-ce, šťast‑ný, vlast-nit, účast-nit, vlast‑ník, ctnost‑ný, past-va, ja-kost‑ní, mlask-nout, prsk-nout, hráč‑ský, je-de‑náct-ka, ptac-tvo, děl‑nic-tvo, za-hrad-nic-tví, ab-sorp-ce, muž‑stvo, muž‑ství, bo-hat-ství, vrst-va, fi-na‑list-ka, pro-pust-ka, re-dun-dant‑ní, zmáčk‑nout, folk-lor, port-mon-ka, prázd‑ný, je-višt‑ní, hand‑líř, hr-din-skost, lid-skost, arab‑šti-na, ma‑ďar‑šti-na, rom‑šti-na, Ark-ti-da, Ja-pon-sko, Kar-lo-var-sko.
  2. Pokud morfematický šev není zřetelný, je možné dělit více způsoby, např. cen‑t‑rum, cen‑t‑ra‑li-zo-vat, kon‑t‑ra, elek‑t‑ři‑na, fil‑t‑ro-vat, fil‑t‑rát, kon-cen‑t‑ra-ce, cen‑t‑ro-vat, Pan‑k‑rác, spek‑t‑rum, ji‑s‑k‑ři‑vost, man‑d‑ra-go-ra, mean‑d‑ro-vat, an‑t‑ro-po-log, pa‑lin‑d‑rom, mop‑s‑lík, pam‑f‑let, Mo‑s‑k‑va, mi‑k‑ro-elek‑t‑ro-nic‑ký.

Zakončení na ‑ční

  1. Pokud zakončení ‑ční předchází samohláska, dělíme stejně jako výše uvedenou skupinu samohláska-souhláska-souhláska-samohláska, např. agi-tač‑ní, pro-pa-gač‑ní.
  2. Pokud předchází souhláska, dělíme před č, např. ak‑ční, re-dak‑ční, erup‑ční, re-ne-san‑ční.

Zdvojené souhláskové písmeno

  1. Pokud zdvojené souhláskové písmeno nestojí na morfematickém švu a zároveň jsou v jeho okolí samohlásky, můžeme dělit buď před zdvojeným souhláskovým písmenem, nebo uvnitř něj, např. Ba‑r‑ran-dov, base-ba‑l‑lo‑vý, ra‑l‑lye, re‑g‑gae.
  2. Pokud se zdvojené souhláskové písmeno nachází na švu (včetně příponového), dělíme na švu, např. ka-men‑ný, roz-zlo-bit.
  3. Pokud po zdvojeném souhláskovém písmenu následuje souhláska, dělíme po zdvojeném souhláskovém písmenu, např. Pyrr-hos, Priess-nitz, grizz-ly.

Dělení podle slabik ve výslovnosti

Slova, která se vyslovují jinak, než píšou, dělíme primárně podle slabik ve výslovnosti. Například slovo pétanque má ve výslovnosti dvě slabiky [pe-tank], dělíme proto jedině pé‑tanque. Další příklady: Bridge-town [brič‑taun], bridge-town-ský [brič‑taun-skí], me-ga-byte [me-ga-bajt], ver-saille-ský [ver-saj-skí], mc-do-nal-di-za-ce [mek-do-nal-dy-za-ce], bit-coin [bit-kojn], ale bit-coi-no‑vý [bit-koj-no‑ví]. Sekundárně však platí i výše uvedené zásady. Například slovo Henriette [án‑ri-jet], které má ve výslovnosti tři slabiky, dělíme pouze Hen-riette, protože dvě samohlásky vedle sebe (jinde než na švu) neoddělujeme.

Skrýt zobrazený výklad


Přechodníky (Skrýt)

Užití přechodníků

Přechodníky slouží ke kondenzaci (zhuštění) obsahu věty. Dnes mají charakter knižní až archaický. Využívá se jich především v psaných projevech ve vyšším stylu odborném a uměleckém (tam i jako prostředek humoru k dosažení úsměvné ironie).

Přechodníky lze užít jenom tehdy, jestliže podmět hlavního děje/stavu a podmět děje/stavu průvodního jsou totožné, např. dívka odcházela, příjemně se na chlapce usmívajíc (= dívka odcházela –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ dívka se přitom usmívala), usednuvši do lenošky, počala psát dopis (= ona usedla –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ ona počala psát).

Chybné užití přechodníku: *Hledě z okna vlaku, uletěl mi klobouk (= já jsem hleděl –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ klobouk uletěl). Chybu odstraníme tak, že buď změníme podmět ve druhé větě –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Hledě z okna vlaku, přišel jsem o klobouk, nebo se vzdáme přechodníkové vazby –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Když jsem hleděl z okna vlaku, uletěl mi klobouk.

O psaní čárky v rozvitých přechodníkových konstrukcích viz Psaní čárky ve větě jednoduché.

Přechodník přítomný (od sloves nedokonavých)

Přechodník přítomný slouží k vyjádření současnosti dvou dějů, např. kouříc psala (Eva) dopis; kouříc píše dopis (= kouří a přitom píše dopis). Tvoří se od kmene přítomného (popř. u sloves typu „sázet“ též od rozšířeného kmene přítomného), tj. od části slovesa ve 3. os. mn. č. přítomného času po odtržení koncovky, např. nes-ou, pros‑í, sázej‑í. K tomuto kmeni se připojují dva soubory přípon:

  1. ‑a (pro mužský rod čísla jednotného),

    ‑ouc (pro ženský a střední rod čísla jednotného),

    ‑ouce (pro všechny rody čísla množného),

  2. ‑ě/e (pro mužský rod čísla jednotného),

    ‑íc (pro ženský a střední rod čísla jednotného),

    ‑íce (pro všechny rody čísla množného).

Soubor přípon uvedených v a) se připojuje ke kmeni sloves, která ve 3. os. mn. č. končí na ‑ou, např. oni nesounesa, nesouc, nesouce; oni beroubera, berouc, berouce; oni jdoujda, jdouc, jdouce; oni tisknoutiskna, tisknouc, tisknouce.

Soubor přípon uvedených v b) se připojuje ke kmeni sloves, která ve 3. os. mn. č. končí na ‑í, popř. ‑í/‑ou, ‑í/‑ejí, např. oni mažoumaže, mažíc, mažíce; oni píší/píšoupíše, píšíc, píšíce; oni kryjí/kryjoukryje, kryjíc, kryjíce; oni kupují/kupujoukupuje, kupujíc, kupujíce; oni trpítrpě, trpíc, trpíce; oni prosíprose, prosíc, prosíce; oni sázejí/sázísázeje, sázejíc, sázejíce; oni volajívolaje, volajíc, volajíce.

U sloves typu „třít“ (dřít, přít se, vřít) vedle původních tvarů tra, trouc, trouce (tj. se slovním základem zakončeným na ‑r podle zast. oni tr-ou) lze připustit i analogické tvary tře, tříc, tříce (tj. se slovním základem zakončeným na ‑ř podle oni tř‑ou).

U sloves typu „péct“ (téct, tlouct, vléct aj.) lze vedle původních tvarů peka, pekouc, pekouce (tj. se slovním základem zakončeným na ‑k podle zast. oni pek-ou) připustit i analogické tvary peče, pečíc, pečíce (tj. se slovním základem zakončeným na ‑č podle oni peč‑ou).

Slovesa s dvojí podobou kmene v 3. os. mn. č., např. miz‑í/mizej‑í, kvíl‑í/kvílej‑í, mají zpravidla tuto dvojí podobu kmene i v přechodníku, tj. mize/mizeje, kvíle/kvíleje atd. U sloves jako kopat (kope/kopá, kopou/kopají), kousat (kouše/kousá, koušou/kousají) má však přechodník většinou jen tvary s ‑aj‑, tj. kopaje, kousaje atd.

Přechodník přítomný (od sloves dokonavých)

Pro vyjádření předčasnosti v budoucnosti slouží formy utvořené pomocí přípon přechodníku přítomného, ale od dokonavých sloves, např. Přinesa domů čerstvý chléb, budu se moci spokojeně navečeřet. Tyto formy jsou dnes zastaralé.

Přechodník minulý (od sloves dokonavých)

Přechodník minulý slouží k vyjádření předčasnosti jednoho děje před druhým (obvykle v minulosti), např. Sebravše odvahu, začali studovat český jazyk (= nejdříve sebrali odvahu a potom teprve začali studovat český jazyk). Tvoří se od podoby kmene minulého, tj. od části slovesa ve tvaru příčestí činného po odtržení přípony ‑l (‑la, ‑lo, ‑li, ‑ly, ‑la), např. přines‑l, sebra‑l. K tomuto kmeni se připojují dva soubory přípon:

  1. ‑0 (pro mužský rod čísla jednotného),

    ‑ši (pro ženský a střední rod čísla jednotného),

    ‑še (pro všechny rody čísla množného),

  2. ‑v (pro mužský rod čísla jednotného),

    ‑vši (pro ženský a střední rod čísla jednotného),

    ‑vše (pro všechny rody čísla množného).

Soubor přípon uvedených v a) se připojuje ke kmeni končícímu na souhlásku, např. přines+0, přines+ši, přines+še.

Soubor přípon uvedených v b) se připojuje ke kmeni končícímu na samohlásku, např. uděla+v, uděla+vši, uděla+vše.

Přechodník minulý od sloves vzoru „tisknout“

U sloves 2. slovesné třídy vzoru „tisknout“ se přechodník minulý dnes již vždy tvoří od kmene minulého rozšířeného o příponu ‑nu‑ (a to i v těch případech, ve kterých je příčestí činné bez ‑nu‑), srov. např. dosáhldosáh+nu+v/vši/vše, nastydlnastydnuv, povšiml sipovšimnuv si, upadlupadnuv, zvládlzvládnuv, zdvihlzdvihnuv. Původní podoby (např. upad, upadši, upadše, zdvih, zdvihši, zdvihše), které se vyskytovaly i ve starší umělecké literatuře jen zřídka, zcela zastaraly.

Přechodník minulý od sloves vzoru „začít“ („tnout“)

Slovesa 2. slovesné třídy vzoru „začít“ („tnout“), která mají dvojí podobu kmene minulého, mají také dvojí podobu přechodníku minulého, např. najal/najmulnaja+v/vši/vše / najmu+v/vši/vše, objal/obejmulobjav/obejmuv, vyňal/vyjmulvyňav/vyjmuv, ujal se / ujmul seujav se / ujmuv se (ale jen ujmul ‚při pletení a šití‘ → ujmuv), sňal/sejmulsňav/sejmuv, přeťal/přetnulpřeťav/přetnuv, rozťal/rozetnulrozťav/rozetnuv, zaťal/zatnulzaťav/zatnuv, sťal/setnulsťav/setnuv, dopjal/dopnuldopjav/dopnuv, napjal/napnulnapjav/napnuv, odepjal/odepnulodepjav/odepnuv, přepjal/přepnulpřepjav/přepnuv, vypjal/vypnulvypjav/vypnuv.

Slovesa začít, vzít, převzít, uzmout, odejmout mají pouze jednu podobu příčestí činného, a proto mají také jednu podobu přechodníku minulého, např. začalzačav, vzalvzav, převzalpřevzav, uzmuluzmuv, odňalodňav (viz Slovesa vzoru „začít“ (příčestí činné a trpné)).

Přechodník minulý u sloves utvořených předponami od sloves jítjet

Přechodník minulý od dokonavých sloves utvořených od slovesa jít (např. odejít, přijít, vyjít) má tvar končící na ‑šed, ‑šedši, ‑šedše (např. odešed, odešedši, odešedše). Přechodník minulý od dokonavých sloves utvořených od slovesa jet (např. přijet, odjet) má tvar končící na ‑jev, ‑jevši, ‑jevše (např. přijev, přijevši, přijevše).

Přechodník minulý (od sloves nedokonavých)

Minulý přechodník od sloves nedokonavých byl vždy pouze ojedinělý, z toho důvodu se s ním běžně nesetkáváme a mluvnice jej zmiňují jen okrajově (některé vůbec). Dnes se dochoval pouze u slovesa být (byv, byvši, byvše).

Tvoření přechodníků od sloves obouvidových

Od sloves obouvidových můžeme tvořit přechodník přítomný i přechodník minulý. Slovesa obouvidová jsou podle kontextu buď dokonavá, nebo nedokonavá. K obouvidovým slovesům patří jen nečetná slovesa domácí (např. jmenovat, obětovat), ale zato četná slovesa přejatá na ‑ovat (např. absolvovat, habilitovat, prezentovat, separovat, verbalizovat).

Přechodníky trpné

Přechodník trpný je slovesný tvar složený z trpného příčestí příslušného slovesa (pouze přechodného) a z přechodníkového tvaru slovesa být: jsa zván; jsouc zvána, zváno; jsouce zváni, zvány, zvána (trpný přechodník přítomný); byv pozván; byvši pozvána, pozváno; byvše pozváni, pozvány, pozvána (trpný přechodník minulý). Z formálního ani významového hlediska nic nebrání tomu, aby se oba druhy přechodníkových tvarů slovesa být spojovaly s trpnými příčestími sloves dokonavých i nedokonavých (např. jsa pozván, byv zván).

Ustrnulé formy přechodníků

Od některých sloves se užívají některé z forem přechodníku jako ustrnulé. Tyto přechodníky pak přecházejí k jiným slovním druhům, a to nejčastěji k příslovcím, předložkám a částicím, např. chtě nechtě / chtíc nechtíc, kleče, konče/končíc, leže, nedbaje (na) / nedbajíc (na), nehledě (k, na) / nehledíc (k, na), nemluvě (o) / nemluvíc (o), nevyjímaje/nevyjímajíc, počínaje/počínajíc, počítaje (v to) / počítajíc (v to), sedě, soudě/soudíc, stoje, tak říkajíc, vstávaje lehaje / vstávajíc lehajíc, vyjma/vyjímaje/vyjímajíc, zahrnujíc (v to).

Skrýt zobrazený výklad



Zadaný výraz (bez ohledu na diakritiku) byl dále nalezen v následujících heslech:

mita 2. pád, množné číslo: mit


Hlavní stránka O příručce Nápověda English version