Dělení slov na konci řádku (Skrýt)

Slova dělíme v psaném textu z ryze praktických důvodů. Je přitom důležité si uvědomit, že dělení slov v písmu na konci řádku není vždy totožné s členěním slov na slabiky v mluvené řeči (viz Slabika) nebo například s morfematickým členěním slov (viz Morfematika). Vzhledem k tomu, že se pokyny pro dělení slov v různých příručkách liší, rozhodli jsme se zde pro co nejjednodušší, a hlavně pokud možno pravidelný způsob dělení. To má za následek, že se často s řešením v jiných příručkách rozcházíme (obvykle tak, že připouštíme méně možností dělení). V souvislosti s tím upozorňujeme, že si naše řešení neklade za cíl být autoritativní a že jiný způsob dělení není nutně chybný. Jinými slovy: ačkoliv doporučujeme řídit se při dělení slov níže uvedenými pravidly, nevylučujeme případné jiné možnosti.

Možná místa, kde lze slovo dělit, tradičně označujeme spojovníkem. Napíšeme‑li například ko‑s‑me-ti-ka, znamená to, že můžeme slovo dělit po písmenech ko‑, kos‑, kosme‑ a kosmeti‑.

Dělení slova na konci řádku se naznačí spojovníkem, např. kra‑|bice. Pokud řádek končí spojovníkem vyžadovaným pravidly pravopisu (viz např. spojovník ve slovech ping-pong, technicko-ekonomický) a část slova za spojovníkem pokračuje na následujícím řádku, zopakuje se spojovník rovněž na začátku tohoto řádku, např. ping‑|‑pong. Podrobněji o spojovníku viz Spojovník.

Základní pravidla dělení slov

1. V češtině dělíme pouze slova víceslabičná. Jednoslabičná slova, a to i ta, která se zapisují více písmeny (pštros, vstříc), nedělíme.
2. Nedělíme zkratky (MUDr., FAMU, USA, např., apod., genpor. atd.).
3. Nedělíme dvouslabičná slova, jejichž první slabiku tvoří jednoduchá samohláska (oběd, Ivan, éter, Ústí). Podobně neoddělujeme počáteční samohlásku ani u víceslabičných slov, např. Af-ri-ka, as‑t‑ro-naut, ús‑tec‑ký, ame-ric‑ký, elek‑t‑ro (viz bod 2.1a).
4. Slova, jejichž první písmeno je připojeno pomocí spojovníku, nedělíme v místě spojovníku (tj. e‑mail nedělíme vůbec, e‑mailový dělíme pouze za slabikami mai a lo: e‑mai‑lo‑vý, x‑násobný pouze za slabikami ná a sob: x‑ná‑sob‑ný, H‑vazba pouze za slabikou vaz: H‑vaz-ba).
5. Pozor je třeba dávat na souhlásky l a r. Pokud jsou v slabikotvorném postavení, pracujeme s nimi při dělení stejně, jako by šlo o samohlásky (např. dělíme me-tr stejně jako me-ta, osr‑dí stejně jako osu‑dí). V případě, že souhlásky l a r nejsou ve slabikotvorném postavení, pracujeme s nimi jako se (specifickými) souhláskami (viz bod 2.3 a bod 2.4).
6. Slova se primárně dělí podle slabičných hranic. Například slovo mladý má dvě slabiky (mla a dý), dělíme je tedy jedině mla‑dý (upozorňujeme, že slabika je zvuková jednotka, nikoliv grafická –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ například jméno Jacques [žak] představuje pouze jednu slabiku a nedělí se). U řady slov (např. u těch, kde za sebou následuje několik souhlásek) však nejsme schopni slabičnou hranici s jistotou identifikovat.
7. Sekundárně je důležitá rovněž slovotvorná stavba slova (viz Morfematika).

Způsob dělení, který zde představujeme, zohledňuje v tomto směru především předpony (např. na‑, po‑, roz‑, do‑) a hranici mezi dvěma částmi složenin (např. prosto|pášný, velko|statek, mnoho|násobný, troj|stěžník). Přípony jsou zohledňovány minimálně –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ především z toho důvodu, že schopnost jejich bezchybného rozpoznání nelze obecně předpokládat.

Konkrétní způsoby dělení

Předpony

1. Pokud má slovo slabičnou, ale jednopísmennou předponu, neoddělujeme ji, např. úspěch, uspět, obra-na, ochrán‑ce. Pokud po této předponě následuje souhlásková skupina čt, můžeme slovo dělit po č: úč‑to-vat.
2. Pokud má slovo slabičnou vícepísmennou předponu, provádíme dělení za ní (rovněž u latinských a řeckých předpon), a to i v případech, kdy jí předchází jednopísmenná předpona. Například slovo podraz dělíme pouze pod-raz, nikoli *po-draz (což by bylo z hlediska slabičného přijatelné). Další příklady: vy-hrá‑vat, po‑čkat, do‑čkat, se‑čkat, vy‑ční‑vat, ve-dle, po-dle, du-pli-ko-vat, kom-pli-ko-vat, kom-pli-ka-ce, ex-pli-ka-ce, kon-gre-ga-ce, kon-sti-tu-ce, in-spek-tor, in-spek-ce, de-kla-ma-ce, re-kla-ma-ce, re-kvi-zi-ta, roz-tr-hat, pod-trh-nout, od-po‑vě‑dět, zod-po‑vě‑dět, po-chy-bit, zpo-chyb-nit, upo-za-dit.
3. Pokud má slovo dvě předpony, přičemž první je slabičná a druhá neslabičná, dělíme vždy po první předponě a druhou předponu přiřazujeme k druhé slabice, např. po-změ‑ňo‑vat, po-zdr‑žet, po-zvra-cet, na-zpa‑měť, vy-zvě‑dač, vy-zbro-jo-vat.
4. Pokud má slovo dvě předpony, přičemž první je slabičná a druhá je tvořena samohláskou, dělíme pouze po první předponě, např. po-uka-zo-vat, po-upra-vit, ne-uspět, na‑úč‑to-vat.
5. Pokud má slovo dvě jednopísmenné předpony, dělíme po druhé předponě: zú‑rod-nit, zú‑ro‑čit, zú‑pl-na, us-my‑s‑let, zo-hyz-dit. Následuje‑li po druhé předponě skupina čt, můžeme slovo dělit i po č: zú‑č‑to-vat.
6. Pokud jde etymologicky o předponu, která však pro dnešní mluvčí není zřetelná, je možné připustit i takové dělení, jako by se o předponu nejednalo, např. pro‑d‑chnout, na‑d‑chnout, na‑d‑šený, di‑p‑lom, pro‑b‑lém, de‑s‑pekt, re‑s‑pekt.

Dvě a více samohláskových písmen vedle sebe

1. Stojí‑li na začátku slova nebo části složeniny nebo po předponě písmena označující dvojhlásku, dělíme za nimi, např. au-to-mo-bil, bez-eu-ro‑vý, nej-au-to-ri-ta-tiv‑něj‑ší.
2. Nacházejí‑li se vedle sebe dvě samohlásková písmena (případně více), která jsou rozdělena morfematickým švem (a nejde přitom o šev příponový ani koncovkový), pak dělíme na švu. Například slovo reakce má předponu re‑, po které následuje ‑akce, proto dělíme pouze re-ak-ce, nikoli *rea-kce. Další příklady: pra-vo‑úh‑lý, re-edi-ce, pa-le-on-to-lo-gie, re-ab-sorp-ce, re-ago-vat, ra-dio-apa‑rát, spo-lu-au-tor, dvou-oca‑sý, dvou-eu-ro‑vý, aqua-ae-ro-bik, vy-au-to-vat.
3. Nacházejí‑li se vedle sebe dvě samohlásková písmena (případně více), která nejsou rozdělena morfematickým švem nebo jsou rozdělena příponovým či koncovkovým švem, nerozdělujeme je, např. lou-ka, bě‑houn, sau-na, re‑s‑tau-ra-ce, pseu-do-nym, pneu-ma-ti-ka, neon, fluid‑ní, in-du‑s‑t‑ria‑li-za-ce, ra‑dium, gé‑nius, ak-tuál‑ní, reá‑lie, olym-piá‑da, ev-ro-pei‑s‑mus, ra‑gúo‑vý, rag-byo‑vý, re‑léo‑vý, kal-ció‑za, pe-ruán‑ský, per-pe-tuum, he‑b‑rai‑s‑tic‑ký, maoi‑s‑mus, fó‑liov‑ník.

Skupina souhláska + l v jiné než slabikotvorné pozici

1. Pokud před l v neslabikotvorné pozici stojí s/š/d a před nimi není morfematický šev (předponový nebo mezi dvěma složkami složeniny), můžeme dělit jak před l, tak před s/š/d. V praxi doporučujeme spíše dělit před l –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ lépe např. svis‑lý než svi-slý. Další příklady: po-vi‑d‑la, my‑š‑len-ka, my‑s‑let, mo‑d‑li-teb-na, pra‑d‑le-na, ko-va‑d‑li-na, vi‑d‑le, je‑d‑le, kap‑s‑le (v případě, že předchází šev, dělíme na švu: po-slat, vy-dla-bat, troj-sla-bič‑ný).
2. Pokud před l stojí jiná souhláska než s/š/d, dělíme vždy před l, např. ber-la, kuk-la, ram‑li-ce, re-pub‑li-ka, jeh‑li‑čí, ryng-le, pent-le, žong‑lér, bib‑lio‑té‑ka, bub‑li-na, deb‑li‑s‑ta, pub‑li-ka-ce, kob‑li-ha, ang‑li‑s‑ti-ka, cyk‑li‑s‑ti-ka, cyk-lus, emb‑lém, bet‑lém, cih-la, truh-la.

Skupina souhláska + r v jiné než slabikotvorné pozici nebo ř

1. Předchází‑li r/ř jakákoli souhláska a té předchází samohláska, kterou začíná slovo, dělíme jedině před r/ř, např. Od-ra, at-rium, ad-re-sa, ot-rok, ob‑ří.
2. Předchází‑li r/ř jakákoli souhláska a té nepředchází samohláska, kterou začíná slovo, dělíme buď před r/ř, nebo před předchozí souhláskou, např. ze‑b‑ra, na-mo‑d‑řit, stří‑b‑řen-ka, cu‑k‑ro‑ví, cu‑k‑ro‑vý, ima‑t‑ri-ku-la-ce, ka-te‑d‑rá‑la, ko‑p‑re-ti-na, ma‑k‑re-la, mi‑g‑ra-ce, emi‑g‑ra-ce, imi‑g‑ra-ce, mi‑g‑ré‑na, pa‑p‑ri-ka, vi‑t‑rí‑na, ru‑b‑ri-ka, re-pa‑t‑ria-ce, ne‑k‑ró‑za, mi‑k‑rob.
3. Předchází‑li r/ř jakákoli souhláska, které předchází morfematický šev (předponový nebo mezi dvěma složkami složeniny), dělíme na švu, např. po-krá‑tit, te-le-gra-fo-vat, troj-hran‑ný, vy‑křik-nout.
4. Případy, kdy r/ř předchází více souhlásek, viz bod 2.6 a bod 2.8.

Skupina s/š + souhláska

1. Není‑li přítomen morfematický šev (předponový nebo mezi dvěma složkami složeniny), pak je možné dělit spojení samohláska‑s/š‑souhláska-samohláska nebo souhláska‑s/š‑souhláska-samohláska buď po s/š, nebo před s/š, např. ta‑š‑ka, lá‑s‑ka, má‑s‑lo, ou‑š‑ko, zkou‑š‑ka, whi‑s‑ky, če‑š‑ti-na, ma-te-ria‑li‑s‑ta, hle-di‑s‑ko, lo‑ži‑s‑ko, Če‑s‑ko, ra-kou‑s‑ký, me-cha-ni‑s‑mus, ho‑s‑po-da, ob-ho‑s‑po-da‑řo‑vat, ko-re‑s‑pon-den-ce, ko‑s‑me-ti-ka, ko‑s‑mos, vi‑s‑kó‑za, vla‑s‑ti-zra-da, vla‑š‑tov-ka, mu‑š‑ke-ta, mu‑š‑kát, pře‑s‑ný, pol‑š‑tář, pr‑s‑kat.
2. Případy, kdy je s součástí skupiny tří a více souhlásek za sebou v blízkosti předpony či přípony (např. pastva, vrstva, Karlovarsko, mužstvo), viz bod 2.8.

Skupina samohláska/souhláska + str/štr/stř

1. Pokud není koncové r ve slabikotvorné pozici, můžeme dělit před s/š, před t i před r/ř, např. re-gi‑s‑t‑ro-vat, rej‑s‑t‑řík, fi‑š‑t‑rón, men‑s‑t‑rua-ce, no‑s‑t‑ri-fi-ko-vat, se‑s‑t‑ra.
2. Pokud je koncové r ve slabikotvorné pozici, dělíme před nebo po s, např. re-gi‑s‑tr, vel-mi‑s‑tr.

Skupina samohláska-souhláska-souhláska-samohláska

1. Není‑li přítomen morfematický šev (předponový nebo šev mezi dvěma složkami složeniny) a nejde‑li o výše uvedené případy, pak dělíme pouze mezi dvěma souhláskami, např. dok-tor, lé‑čeb-na, far‑mář, pa-ra-dig-ma, prac-ka, děl‑nic‑ký, je-de‑nác‑tý, šle-hač‑ka, teč‑ka, ma-nu-fak-tu-ra, re-dak-ce, klep-to-man, fron-ta, cel-ta, šach-ta, an-tik-va, re-cen-ze, fi-nan-co-vat, lep-tat, čer-pat, na‑jíž‑dět, lek-nout, ko-nej‑šit, vá‑noč‑ka, va‑jíč‑ko, bom-bar-do-vat, čer-ven-ka, deh-to-vat, dis-cip‑lí‑na, fa-ryn-gi-ti-da, la-ryn-gi-ti-da, ha-zar-do-vat, kom-pen-zo-vat, tak-ti-ka, per-so‑nál, sar-din-ka, záz‑vor-ka, man-do‑lí‑na, rek-ti-fi-ka-ce, ser-pen-ti-na, lak‑tó‑za, fruk‑tó‑za, sy-nek-do-cha, tram-po‑lí‑na, trum-pe-ta, stor-no, pach-to-vat, chod-ba, jiz-ba, vá‑len-da, plaz-ma, tře‑š‑ňov-ka.
2. Je‑li přítomen morfematický šev (předponový nebo mezi dvěma složkami složeniny), dělíme na švu, např. po-dvoj‑ný, troj-zu-bec.

Skupiny tří souhlásek v blízkosti přípony nebo předpony

1. V případě skupiny tří (případně i více) souhlásek v blízkosti přípony nebo předpony respektujeme morfematický šev, např. ob-struk-ce, de-struk-ce, šťast‑ný, vlast-nit, účast-nit, vlast‑ník, ctnost‑ný, past-va, ja-kost‑ní, mlask-nout, prsk-nout, hráč‑ský, je-de‑náct-ka, ptac-tvo, děl‑nic-tvo, za-hrad-nic-tví, ab-sorp-ce, muž‑stvo, muž‑ství, bo-hat-ství, vrst-va, fi-na‑list-ka, pro-pust-ka, re-dun-dant‑ní, zmáčk‑nout, folk-lor, port-mon-ka, prázd‑ný, je-višt‑ní, hand‑líř, hr-din-skost, lid-skost, arab‑šti-na, ma‑ďar‑šti-na, rom‑šti-na, Ark-ti-da, Ja-pon-sko, Kar-lo-var-sko.
2. Pokud morfematický šev není zřetelný, je možné dělit více způsoby, např. cen‑t‑rum, cen‑t‑ra‑li-zo-vat, kon‑t‑ra, elek‑t‑ři‑na, fil‑t‑ro-vat, fil‑t‑rát, kon-cen‑t‑ra-ce, cen‑t‑ro-vat, Pan‑k‑rác, spek‑t‑rum, ji‑s‑k‑ři‑vost, man‑d‑ra-go-ra, mean‑d‑ro-vat, an‑t‑ro-po-log, pa‑lin‑d‑rom, mop‑s‑lík, pam‑f‑let, Mo‑s‑k‑va, mi‑k‑ro-elek‑t‑ro-nic‑ký.

Zakončení na ‑ční

1. Pokud zakončení ‑ční předchází samohláska, dělíme stejně jako výše uvedenou skupinu samohláska-souhláska-souhláska-samohláska, např. agi-tač‑ní, pro-pa-gač‑ní.
2. Pokud předchází souhláska, dělíme před č, např. ak‑ční, re-dak‑ční, erup‑ční, re-ne-san‑ční.

Zdvojené souhláskové písmeno

1. Pokud zdvojené souhláskové písmeno nestojí na morfematickém švu a zároveň jsou v jeho okolí samohlásky, můžeme dělit buď před zdvojeným souhláskovým písmenem, nebo uvnitř něj, např. Ba‑r‑ran-dov, base-ba‑l‑lo‑vý, ra‑l‑lye, re‑g‑gae.
2. Pokud se zdvojené souhláskové písmeno nachází na švu (včetně příponového), dělíme na švu, např. ka-men‑ný, roz-zlo-bit.
3. Pokud po zdvojeném souhláskovém písmenu následuje souhláska, dělíme po zdvojeném souhláskovém písmenu, např. Pyrr-hos, Priess-nitz, grizz-ly.

Dělení podle slabik ve výslovnosti

Slova, která se vyslovují jinak, než píšou, dělíme primárně podle slabik ve výslovnosti. Například slovo pétanque má ve výslovnosti dvě slabiky [pe-tank], dělíme proto jedině pé‑tanque. Další příklady: Bridge-town [brič‑taun], bridge-town-ský [brič‑taun-skí], me-ga-byte [me-ga-bajt], ver-saille-ský [ver-saj-skí], mc-do-nal-di-za-ce [mek-do-nal-dy-za-ce], bit-coin [bit-kojn], ale bit-coi-no‑vý [bit-koj-no‑ví]. Sekundárně však platí i výše uvedené zásady. Například slovo Henriette [án‑ri-jet], které má ve výslovnosti tři slabiky, dělíme pouze Hen-riette, protože dvě samohlásky vedle sebe (jinde než na švu) neoddělujeme.

Skloňování jmen středního rodu podle vzoru „město“ – 6. p. j. č. (Skrýt)

Obecné poučení

Část podstatných jmen středního rodu, která se skloňují podle vzoru „město“, má v 6. p. j. č. původní koncovku ‑ě(e), část má koncovku ‑u, u další velké skupiny podstatných jmen rodu středního pak lze užít koncovky obě, tj. ‑ě(e)/‑u.

Faktory, které působí při volbě koncovky ‑ě(e) nebo ‑u

1. Důležitou roli hraje zakončení slov a také slovotvorný typ. Jména zakončená na ‑go, ‑ho, ‑cho, ‑ko mají koncovku ‑u (jako u podstatných jmen rodu mužského vzoru „hrad“, viz Skloňování mužských jmen vzoru „hrad“ –⁠⁠⁠⁠⁠ 6. p. j. č., příklady viz bod 3.1). U slovotvorného typu s příponou ‑dlo bývá obvykle zakončení ‑ě(e), zatímco u slovotvorných typů na ‑stvo/‑ctvo, ‑ivo zakončení ‑u (příklady viz bod 3.2, bod 3.3).
2. Distribuce koncovek ‑u/‑ě(e) může být závislá na syntaktické funkci, kterou slovo ve větě plní, srov. Skloňování mužských jmen vzoru „hrad“ –⁠⁠⁠⁠⁠ 6. p. j. č. Ve funkci předmětu mívají podstatná jména koncovky ‑u a ‑ě(e), např. o autu/autě, o dřevu/dřevě, o plátnu/plátně. Ve funkci příslovečného určení místa (méně často i času nebo způsobu) bývá u týchž podstatných jmen častěji koncovka ‑ě(e), např. v autě, ve dřevě, na plátně. Pevnější je pozice koncovky ‑ě(e) v platnosti příslovečného určení než pozice koncovky ‑u ve funkci předmětu; ta může být užívána méně právě vlivem vyšší frekvence výskytu některých podstatných jmen ve funkci příslovečného určení, např. častěji bylo v ČNK zachyceno spojení o autě než o autu.
3. Slova přejatá a abstrakta mají převážně koncovku ‑u, např. o bendžu (i banju), v depu, v chladnu, v mokru, po právu, v šeru, v temnu, v tempu, v tichu, ve vedru.
4. Při rozhodování, kterou z koncovek užijeme (zda ‑ě(e), či ‑u), hraje důležitou roli též zázemí regionální mluvy. V Čechách je běžnější zakončení ‑u, na Moravě zakončení ‑ě(e), srov. Skloňování mužských jmen vzoru „hrad“ –⁠⁠⁠⁠⁠ 6. p. j. č.

Příklady užití koncovek ‑ě(e) nebo ‑u

Jména zakončená na ‑go, ‑ho, ‑cho, ‑ko

U jmen končících na ‑go, ‑ho, ‑cho, ‑ko je zakončení ‑u, protože zakončení ‑ě(e) vyžaduje změnu (alternaci) předcházející souhlásky, např. v Kongu, o mangu; o blahu, ve jhu; v Jerichu, v uchu, v suchu; v jablku, v oku, v hnízdečku, v městečku. Koncovky ‑e vedle ‑u se užívá u slov mléko → o mléku / v mléce, břicho → na břiše / na břichu (méně často), roucho → na rouchu / v rouše.

Jména zakončená na ‑lo

U jmen končících na ‑lo je častěji koncovka ‑e, např. na čele, na kole, v křesle, na másle, v pekle, na skle, ve světle, na těle, ale o zlu, v kouzlu. Nejpočetnější skupinu tvoří jména na ‑dlo, která mají k dispozici v 6. p. j. č. obě koncovky, tj. ‑e/‑u. Výrazně však v úzu převažuje užití koncovky ‑e, a to i v objektovém významu, např. o divadle, o vozidle bylo v ČNK zachyceno častěji než o divadlu, o vozidlu. Další příklady: po jídle, v letadle, po mýdle, v prádle, na prostěradle, v rozpouštědle, na sádle, na sedadle, v sedle, v umyvadle, v zrcadle.

Jména zakončená na ‑vo

U jmen končících na ‑vo je častěji koncovka ‑u. Nejpočetnější skupinu představují jména na ‑stvo/‑ctvo, ‑ivo, např. na ministerstvu, v mužstvu, o panstvu, v potomstvu; v dělnictvu, v letectvu, o ptactvu, o zvířectvu; v barvivu, v pletivu, na topivu. Dvojí možné zakončení (tj. ‑ě/‑u) uvádí SSJČ např. u slov dřevo → ve dřevě / na dřevu, pivo → na pivu / v pivě, Sarajevo → v Sarajevu / v Sarajevě, slovo → po slově / po slovu, střevo → ve střevě / na střevu (na prvním místě je zapsána podoba, která byla v ČNK zachycena častěji).

Jména zakončená na ‑ro, ‑so, ‑to

U většiny jmen končících na ‑ro, ‑so, ‑to můžeme užít obě koncovky; často však bývá jedna z koncovek frekventovanější, což závisí na faktorech uvedených v bodě 2, např. v jádru / v jádře, na jaře / o jaru, v jezeře / v jezeru, v pouzdře / v pouzdru, o stříbře / o stříbru, ale jen v metru, v jitru, v Sapporu; na lase / po lasu, v mase / v masu, o slovese / ve slovesu; v autě / o autu, na kontě / o kontu, na kopytě / na kopytu, v korytě / v korytu, v létě / po létu, ve městě / o městu, v těstě / v těstu, ve zlatě / o zlatu, ale jen např. na blátě.

Jména zakončená na ‑no

U většiny jmen končících na ‑no můžeme užít obě koncovky; často však bývá jedna z koncovek frekventovanější, což závisí na faktorech uvedených v bodě 2, např. v bahně / v bahnu, v hejnu / v hejně, ve jménu / ve jméně, v kasinu / v kasině, v kině / v kinu, na laně / na lanu, v okně / o oknu, na pianu / na pianě, na plátně / na plátnu, po ráhně / na ráhnu, v rounu / v rouně, v seně / o senu, na stehně / na stehnu, ve vápně / o vápnu, o věnu / o věně, ve víně / o vínu, v zájmenu / v zájmeně, ale zpravidla jen v budoucnu, na dně, v nekonečnu, po ránu, ve vzduchoprázdnu.

Mezi podstatnými jmény na ‑no tvoří zvláštní skupinu jména, která se tradičně řadí k typu „břímě“ (jde o původní n‑kmeny střední, jejichž slovní základ byl rozšířen o ‑en‑ → břemeno). V 6. p. j. č. mohou mít tato jména zakončení ‑i (podle vzoru „moře“) nebo ‑u/‑ě (podle vzoru „město“), např. břemenu/břemeni/břemeně, písmenu/písmeni/písmeně, plemeni/plemenu/plemeně, rameni/ramenu/rameně, semeni/semenu/semeně, temeni/temenu/temeně, vemeni/vemenu/vemeně.

Číslo podstatných jmen (dvoje housle, hromady listí) (Skrýt)

Gramatickou kategorii čísla podstatných jmen můžeme vysvětlit jako schopnost podstatného jména reflektovat ve svých formách vztah k množství. Základním protikladem je zde jednost (singularita) –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ „jeden“ (muž) a nejednost (pluralita) –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ „víc než jeden“ (muži), které jsou vyjadřovány tzv. číslem jednotným a množným. Význam množství je pak utvářen kombinací podstatných jmen s číslovkami (deset lidí) nebo s jinými slovy, která pojmenovávají množství (např. tisícovka lidí).

Většina podstatných jmen má schopnost vytvářet tvary jednotného i množného čísla. Jména s touto schopností řadíme mezi jména počitatelná. Nepočitatelným jménům chybí určitý soubor tvarů (buď jednotné, nebo množné číslo) nebo tvorbu tvarů realizují s jistými omezeními (například z důvodů významových, viz níže).

Existují jména, která mají pouze (převážně) tvary čísla jednotného, a jména, která mají pouze tvary čísla množného.

Jména, která mají pouze nebo převážně tvary jednotného čísla

Jména mající pouze nebo převážně tvary j. č. označují předměty, jevy svou povahou jedinečné, nehmotné, jež neexistují samostatně, popřípadě jsou amorfní, nerozčleněné či označují více předmětů téhož druhu souborně. Tato jména však často mívají tvary množného čísla –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ předpoklady jsou pro to dány důvody formálními (potenciálně lze tvořit tvary obou čísel –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ dobrá vína) a významovými (změny, modifikace významu, např. láska –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ lásky malé plavovlásky).

Vlastní jména

Vlastní jména odlišují určitého jedince nebo jednotlivinu od ostatních téhož druhu. Jsou tedy spjata jen s jediným označovaným objektem. Při tvorbě tvarů množného čísla tak u vlastních jmen dochází k přenášení názvu jednoho objektu na mnoho jiných na základě společných rysů. Jde o:

1. metaforické přenesení (Einsteinů není mnoho),
2. metonymické přenesení (několik Munchů v pražské galerii).

K přenášení názvu objektu na základě společných rysů nedochází v případě názvů, které označují jevy téhož jména, zde jde o prosté množné číslo: svátek Karlíků, pět Janů v naší třídě.

Pravidelné soubory tvarů j. č. a mn. č. jsou vytvářeny i na základě významového přehodnocení vlastních jmen nebo na základě metonymického vztahu (označení celé třídy předmětů):

1. významové přehodnocení: donchuán (‚záletník‘), lazar (‚nemocný člověk‘, ale i ‚lenoch‘), mecenáš (‚sponzor, štědrý člověk‘), v mn. č. donchuáni, lazaři, mecenášové. Podrobný výklad k psaní velkých písmen u tohoto typu jmen viz Velká písmena –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ jména živých bytostí a přídavná jména od nich odvozená,
2. metonymický vztah: rentgen (‚jednotka‘), škodovka (‚auto‘), v mn. č. rentgeny, škodovky.

Abstraktní jména

Abstraktní jména (abstrakta) pojmenovávají:

1. děje, tato podstatná jména jsou odvozena od sloves (myšlení, četba),
2. vlastnosti, tato jména jsou nezřídka odvozena od jmen přídavných (moudrost, svěžest).

Vytváříme‑li tvary množného čísla od podstatných jmen abstraktních, měníme tím jejich výchozí význam, například:

1. vlastnost (radost, hloupost) je modifikována na projevy vlastností (mnoho radostí, samé hlouposti),
2. děje (příjem, stavba, tlesknutí, shýbnutí) nabývají významu výsledku tohoto děje (příjmy, stavby), popřípadě významu realizace tohoto děje (pět tlesknutí, dvě shýbnutí navíc).

Jména látková

Jména látková označují hmotu nebo látku jevící se jako amorfní či kompaktní, nerozčleněný celek. Mezi jména látková jsou řazeny názvy některých potravin (maso, mouka, tvaroh), nápoje (mléko, pivo, voda), tekutiny (benzín, olej, voňavka), kulturní plodiny (čočka, obilí, zelí), užitkové hmoty (dřevo, palivo, mýdlo), přírodní jevy (písek, světlo, vzduch), kovy (ocel, stříbro, zlato), chemické prvky (kyslík, síra, vápník). Jména látková můžeme počítat, ale kvantitativní vztahy jsou pak vyjadřovány lexikálně, pomocí jiných slov: kousek železa, zrnko obilí, plátek šunky. Množné číslo poté vyjadřuje různé druhy látek (bílá a červená vína) nebo jistá ustálená množství látek (tři čaje). Množným číslem lze také zdůraznit velkou míru, intenzitu, popř. opakovaný výskyt jevu (uhodily mrazy).

Jména hromadná

Jména hromadná jsou názvy lidských a zvířecích kolektivů, rostlinných porostů, souborů věcí a přírodních jevů. Podstatné jméno hromadné pojmenovává soubor (souhrn, celek) počitatelných jednotlivin téhož druhu, což se vyjadřuje i slovotvornými prostředky, příponami: ‑í, ‑oví, ‑stvo, ‑ctvo (listí, stromoví, panstvo, námořnictvo). Některá jména hromadná však nejsou tvořena specifickými příponami, „hromadnost“ není vyjadřována slovotvorně. Jsou to jména: dobytek, hmyz, skot, brav. U nich je „hromadnost“ vlastní základnímu, neodvozenému tvaru podstatného jména.

Podstatná jména hromadná lze počítat jen jako celky –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ ve spojení s druhovými číslovkami (dvojí cukroví –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ dva druhy cukroví, např. linecké a kokosové) nebo pomocí neurčitých kvantitativních výrazů –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ mnoho, málo (mnoho listí).

Jména, která mají pouze nebo převážně tvary množného čísla –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ podstatná jména pomnožná

Jména pomnožná mohou svými tvary označovat jak množství, tak jednotlivinu: jedny nebo dvoje housle, nebo v některých případech jednotlivinu vůbec neoznačují (mluvidla). Tvary množného čísla jsou zde bezpříznakové, o množství nic nevypovídají. Množství se proto vyjadřuje pomocí číslovek druhových (dvojí plavky –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ dva druhy, např. jednodílné a dvoudílné) nebo souborových (troje kalhoty –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ tři kusy tohoto druhu oblečení) nebo je množství dáno kontextem.

Mezi jména pomnožná patří:

1. názvy částí těla: ústa, játra, záda,
2. názvy oděvů: plavky, punčocháče, kalhoty, šaty,
3. názvy nemocí: spalničky, zarděnky, neštovice,
4. názvy nástrojů a zařízení: housle, varhany, kleště, nůžky,
5. názvy svátků, událostí: Velikonoce, Vánoce, prázdniny, narozeniny,
6. názvy zeměpisné, názvy míst: Čechy, Atény, Postoloprty, blata, tropy,
7. některá jména látková: kolínka, halušky, splašky, pomyje,
8. názvy písemností: memoáry, noviny, dějiny,
9. názvy her: kostky, šachy, karty,
10. některá podstatná jména označující smysly vnímatelné věci s rysem složenosti, soubornosti: peníze, finance, reálie.

Pozůstatky dvojného čísla v češtině (oběma rukama)

Hovoříme‑li o kategorii čísla, je třeba se alespoň stručně zmínit o tom, že v jistém období svého vývoje měla čeština i tzv. číslo dvojné neboli duál. Vedle jedné soustavy tvarů pro číslo jednotné a druhé pro číslo množné existoval pro ohebná slova ještě třetí soubor tvarů, který byl užíván v případě, byly‑li osoby, věci atp. právě dvě.

Tato gramatická kategorie již v češtině dávno zanikla (nyní ji najdeme jen v několika málo slovanských jazycích, např. ve slovinštině), přesto však po sobě zanechala několik stop, které jsou patrné i v současné češtině. Narazíme na ně při skloňování podstatných jmen označujících párové části těla –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ ruce, nohy, oči, uši –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ a číslovek –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ dva, oba, dvě stě (viz Dva, oba).

Ruce, nohy, oči, uši, ramena, kolena

Pokud podstatná jména ruce, nohy, oči, uši označují části těla lidí či zvířat, jsou v 7. p. mn. č. zakončena na ‑a, a to i v případě, že jde o zdrobněliny stejného významu (tedy ‚části těla‘). Jestliže jsou tato podstatná jména rozvita přídavnými jmény, zájmeny či číslovkami, i ony budou zakončeny v 7. p. mn. č. na ‑a.

Naopak, neoznačují‑li zmíněná jména části těla, ale předměty, jevy, které pouze části těla připomínají, skloňují se pravidelně podle svých vzorů, např. řemeslník se šikovnýma ručičkama × hodinky se zlatými ručičkami — dítě vztekle kopalo nohama × židle s přeraženými nohami — brouk třepal svýma malýma nožičkama × na stolku s ocelovými nožičkami — dívka s krásnýma očima × žena s oky na punčoše — morče zamrkalo očkama × motýl s modrými očky na křídlech — zajíc zastříhal dlouhýma ušima × košík s velkými uchy.

Ve spojeních, v nichž podstatné jméno ruka označuje součást stroje nebo zařízení, doporučujeme u jména ruka užívat v mn. č. stejné tvary jako u výrazu označujícího části těla: ocelové ruce, montáž hydraulických rukou, robot s mechanickýma rukama.

Podstatná jména rameno, koleno ve významu ‚části těla‘ mají ve 2. a 6. p. mn. č. od původu duálové tvary: ramenou, kolenou: sundal náklad z ramenou (i z ramen) × blížíme se k jednomu z ramen řeky — nesl dítě na ramenou (i na ramenech) × vrtule na ramenech vzducholodí — zvedl lokty z kolenou (i z kolen) × poškození u kolen potrubí — klečel na kolenou (i na kolenech) × stopy po svařování na kolenech výfuků.