Psaní předpon s(e)-, z(e)- (Skrýt)

Obecné poučení

Předponami s(e)‑, z(e)‑ se od sloves nedokonavých (končit, trávit, křížit, tížit) tvoří slovesa dokonavá (skončit, strávit, zkřížit, ztížit). Zatímco předpona z‑ má v takových případech pouze zdokonavující význam, předpona s‑ dodává mnohdy ještě význam další.

Psaní předpon s(e)‑, z(e)‑ ve slovech domácích

Slova s předponou s(e)‑

Předpona s(e)‑ naznačuje:

1. směřování dohromady: scelit, shromáždit se, spojit, sjednotit, smluvit se, sblížit se,
2. směřování shora dolů, z povrchu pryč: sklonit, sklopit, shýbnout se, smést,
3. zmenšení objemu, až zánik: scvrknout se, shořet, shnít.

U mnohých slov je třeba si způsob psaní pamatovat, neboť původní význam si dnes již neuvědomujeme: skončit, slevit (sleva), sprovodit, stěžovat si, strávit, stvořit, stýskat si.

Slova s předponou z(e)‑

Předponou z(e)‑ se tvoří:

1. od nedokonavých sloves dokonavá, která nemají žádný z významů uvedených ve výčtu výše: moknout → zmoknout, lámat → zlámat, rušit → zrušit, trestat → ztrestat,
2. od podstatných nebo přídavných jmen slovesa mající význam ‚učinit nebo stát se tím, co znamená slovo základové‘: ocel → zocelit, pochybný → zpochybnit, prostý → zprostit, totožný → ztotožnit.

U mnohých slov je třeba si způsob psaní pamatovat: zkoumat, zkoušet, zkusit, zpěčovat se, zpívat, zpověď, zpytovat, zpupný, způsob, zřídit, ztepilý.

Slova s předponou s(e)‑ i z(e)‑

Některá slovesa lze psát jak s předponou s(e)‑, tak s předponou z(e)‑. U většiny z nich je mezi oběma podobami zřetelný významový rozdíl, popř. rozdíl vazebný: sběh lidí –⁠ válečný zběh, sjednat přednášku –⁠ zjednat nápravu, správa domu –⁠ novinová zpráva, zhlédnout představení, film, výstavu, dokument –⁠ shlédnout z rozhledny dolů, stěžovat si ve škole –⁠ ztěžovat práci. U skupiny sloves mezi podobami s předponou s(e)‑ a z(e)‑ zásadní významový rozdíl není, a je proto možno je psát oběma způsoby: zcestovat i scestovat, zkrápět i skrápět.

Psaní předpon s(e)‑, z(e)‑ ve slovech přejatých

U sloves zakončených na ‑ovat (aktualizovat, kopírovat, kombinovat, kompletovat, komplikovat, kontaktovat, konstruovat) je podoba s předponou z‑ vždy správná. Jen u některých z nich lze zvolit i předponu s‑ (zestylizovat i sestylizovat, zkontaktovat i skontaktovat, zkompletovat i skompletovat, zmontovat i smontovat). Výjimkou jsou pouze ta slovesa, která mají s‑ už v původním jazyku: skandalizovat (neexistuje samotné *kandalizovat), skandovat, skartovat, skreč –⁠ skrečovat, smeč –⁠ smečovat.

Psaní předpon s(e)‑, z(e)‑ v příslovcích

U příslovcí, která vznikla z předložkových výrazů, se předpony píšou v souladu s předložkou původního předložkového výrazu, např. stěží, shora; zcela, zlehka, zleva, zprava, zpět, zpátky, ztěžka, zblízka (i z blízka), zdaleka (i z daleka) –⁠ viz též Psaní spřežek a spřahování.

Dělení slov na konci řádku (Skrýt)

Slova dělíme v psaném textu z ryze praktických důvodů. Je přitom důležité si uvědomit, že dělení slov v písmu na konci řádku není vždy totožné s členěním slov na slabiky v mluvené řeči (viz Slabika) nebo například s morfematickým členěním slov (viz Morfematika). Vzhledem k tomu, že se pokyny pro dělení slov v různých příručkách liší, rozhodli jsme se zde pro co nejjednodušší, a hlavně pokud možno pravidelný způsob dělení. To má za následek, že se často s řešením v jiných příručkách rozcházíme (obvykle tak, že připouštíme méně možností dělení). V souvislosti s tím upozorňujeme, že si naše řešení neklade za cíl být autoritativní a že jiný způsob dělení není nutně chybný. Jinými slovy: ačkoliv doporučujeme řídit se při dělení slov níže uvedenými pravidly, nevylučujeme případné jiné možnosti.

Možná místa, kde lze slovo dělit, tradičně označujeme spojovníkem. Napíšeme‑li například ko‑s‑me-ti-ka, znamená to, že můžeme slovo dělit po písmenech ko‑, kos‑, kosme‑ a kosmeti‑.

Dělení slova na konci řádku se naznačí spojovníkem, např. kra‑|bice. Pokud řádek končí spojovníkem vyžadovaným pravidly pravopisu (viz např. spojovník ve slovech ping-pong, technicko-ekonomický) a část slova za spojovníkem pokračuje na následujícím řádku, zopakuje se spojovník rovněž na začátku tohoto řádku, např. ping‑|‑pong. Podrobněji o spojovníku viz Spojovník.

Základní pravidla dělení slov

1. V češtině dělíme pouze slova víceslabičná. Jednoslabičná slova, a to i ta, která se zapisují více písmeny (pštros, vstříc), nedělíme.
2. Nedělíme zkratky (MUDr., FAMU, USA, např., apod., genpor. atd.).
3. Nedělíme dvouslabičná slova, jejichž první slabiku tvoří jednoduchá samohláska (oběd, Ivan, éter, Ústí). Podobně neoddělujeme počáteční samohlásku ani u víceslabičných slov, např. Af-ri-ka, as‑t‑ro-naut, ús‑tec‑ký, ame-ric‑ký, elek‑t‑ro (viz bod 2.1a).
4. Slova, jejichž první písmeno je připojeno pomocí spojovníku, nedělíme v místě spojovníku (tj. e‑mail nedělíme vůbec, e‑mailový dělíme pouze za slabikami mai a lo: e‑mai‑lo‑vý, x‑násobný pouze za slabikami ná a sob: x‑ná‑sob‑ný, H‑vazba pouze za slabikou vaz: H‑vaz-ba).
5. Pozor je třeba dávat na souhlásky l a r. Pokud jsou v slabikotvorném postavení, pracujeme s nimi při dělení stejně, jako by šlo o samohlásky (např. dělíme me-tr stejně jako me-ta, osr‑dí stejně jako osu‑dí). V případě, že souhlásky l a r nejsou ve slabikotvorném postavení, pracujeme s nimi jako se (specifickými) souhláskami (viz bod 2.3 a bod 2.4).
6. Slova se primárně dělí podle slabičných hranic. Například slovo mladý má dvě slabiky (mla a dý), dělíme je tedy jedině mla‑dý (upozorňujeme, že slabika je zvuková jednotka, nikoliv grafická –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ například jméno Jacques [žak] představuje pouze jednu slabiku a nedělí se). U řady slov (např. u těch, kde za sebou následuje několik souhlásek) však nejsme schopni slabičnou hranici s jistotou identifikovat.
7. Sekundárně je důležitá rovněž slovotvorná stavba slova (viz Morfematika).

Způsob dělení, který zde představujeme, zohledňuje v tomto směru především předpony (např. na‑, po‑, roz‑, do‑) a hranici mezi dvěma částmi složenin (např. prosto|pášný, velko|statek, mnoho|násobný, troj|stěžník). Přípony jsou zohledňovány minimálně –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ především z toho důvodu, že schopnost jejich bezchybného rozpoznání nelze obecně předpokládat.

Konkrétní způsoby dělení

Předpony

1. Pokud má slovo slabičnou, ale jednopísmennou předponu, neoddělujeme ji, např. úspěch, uspět, obra-na, ochrán‑ce. Pokud po této předponě následuje souhlásková skupina čt, můžeme slovo dělit po č: úč‑to-vat.
2. Pokud má slovo slabičnou vícepísmennou předponu, provádíme dělení za ní (rovněž u latinských a řeckých předpon), a to i v případech, kdy jí předchází jednopísmenná předpona. Například slovo podraz dělíme pouze pod-raz, nikoli *po-draz (což by bylo z hlediska slabičného přijatelné). Další příklady: vy-hrá‑vat, po‑čkat, do‑čkat, se‑čkat, vy‑ční‑vat, ve-dle, po-dle, du-pli-ko-vat, kom-pli-ko-vat, kom-pli-ka-ce, ex-pli-ka-ce, kon-gre-ga-ce, kon-sti-tu-ce, in-spek-tor, in-spek-ce, de-kla-ma-ce, re-kla-ma-ce, re-kvi-zi-ta, roz-tr-hat, pod-trh-nout, od-po‑vě‑dět, zod-po‑vě‑dět, po-chy-bit, zpo-chyb-nit, upo-za-dit.
3. Pokud má slovo dvě předpony, přičemž první je slabičná a druhá neslabičná, dělíme vždy po první předponě a druhou předponu přiřazujeme k druhé slabice, např. po-změ‑ňo‑vat, po-zdr‑žet, po-zvra-cet, na-zpa‑měť, vy-zvě‑dač, vy-zbro-jo-vat.
4. Pokud má slovo dvě předpony, přičemž první je slabičná a druhá je tvořena samohláskou, dělíme pouze po první předponě, např. po-uka-zo-vat, po-upra-vit, ne-uspět, na‑úč‑to-vat.
5. Pokud má slovo dvě jednopísmenné předpony, dělíme po druhé předponě: zú‑rod-nit, zú‑ro‑čit, zú‑pl-na, us-my‑s‑let, zo-hyz-dit. Následuje‑li po druhé předponě skupina čt, můžeme slovo dělit i po č: zú‑č‑to-vat.
6. Pokud jde etymologicky o předponu, která však pro dnešní mluvčí není zřetelná, je možné připustit i takové dělení, jako by se o předponu nejednalo, např. pro‑d‑chnout, na‑d‑chnout, na‑d‑šený, di‑p‑lom, pro‑b‑lém, de‑s‑pekt, re‑s‑pekt.

Dvě a více samohláskových písmen vedle sebe

1. Stojí‑li na začátku slova nebo části složeniny nebo po předponě písmena označující dvojhlásku, dělíme za nimi, např. au-to-mo-bil, bez-eu-ro‑vý, nej-au-to-ri-ta-tiv‑něj‑ší.
2. Nacházejí‑li se vedle sebe dvě samohlásková písmena (případně více), která jsou rozdělena morfematickým švem (a nejde přitom o šev příponový ani koncovkový), pak dělíme na švu. Například slovo reakce má předponu re‑, po které následuje ‑akce, proto dělíme pouze re-ak-ce, nikoli *rea-kce. Další příklady: pra-vo‑úh‑lý, re-edi-ce, pa-le-on-to-lo-gie, re-ab-sorp-ce, re-ago-vat, ra-dio-apa‑rát, spo-lu-au-tor, dvou-oca‑sý, dvou-eu-ro‑vý, aqua-ae-ro-bik, vy-au-to-vat.
3. Nacházejí‑li se vedle sebe dvě samohlásková písmena (případně více), která nejsou rozdělena morfematickým švem nebo jsou rozdělena příponovým či koncovkovým švem, nerozdělujeme je, např. lou-ka, bě‑houn, sau-na, re‑s‑tau-ra-ce, pseu-do-nym, pneu-ma-ti-ka, neon, fluid‑ní, in-du‑s‑t‑ria‑li-za-ce, ra‑dium, gé‑nius, ak-tuál‑ní, reá‑lie, olym-piá‑da, ev-ro-pei‑s‑mus, ra‑gúo‑vý, rag-byo‑vý, re‑léo‑vý, kal-ció‑za, pe-ruán‑ský, per-pe-tuum, he‑b‑rai‑s‑tic‑ký, maoi‑s‑mus, fó‑liov‑ník.

Skupina souhláska + l v jiné než slabikotvorné pozici

1. Pokud před l v neslabikotvorné pozici stojí s/š/d a před nimi není morfematický šev (předponový nebo mezi dvěma složkami složeniny), můžeme dělit jak před l, tak před s/š/d. V praxi doporučujeme spíše dělit před l –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ lépe např. svis‑lý než svi-slý. Další příklady: po-vi‑d‑la, my‑š‑len-ka, my‑s‑let, mo‑d‑li-teb-na, pra‑d‑le-na, ko-va‑d‑li-na, vi‑d‑le, je‑d‑le, kap‑s‑le (v případě, že předchází šev, dělíme na švu: po-slat, vy-dla-bat, troj-sla-bič‑ný).
2. Pokud před l stojí jiná souhláska než s/š/d, dělíme vždy před l, např. ber-la, kuk-la, ram‑li-ce, re-pub‑li-ka, jeh‑li‑čí, ryng-le, pent-le, žong‑lér, bib‑lio‑té‑ka, bub‑li-na, deb‑li‑s‑ta, pub‑li-ka-ce, kob‑li-ha, ang‑li‑s‑ti-ka, cyk‑li‑s‑ti-ka, cyk-lus, emb‑lém, bet‑lém, cih-la, truh-la.

Skupina souhláska + r v jiné než slabikotvorné pozici nebo ř

1. Předchází‑li r/ř jakákoli souhláska a té předchází samohláska, kterou začíná slovo, dělíme jedině před r/ř, např. Od-ra, at-rium, ad-re-sa, ot-rok, ob‑ří.
2. Předchází‑li r/ř jakákoli souhláska a té nepředchází samohláska, kterou začíná slovo, dělíme buď před r/ř, nebo před předchozí souhláskou, např. ze‑b‑ra, na-mo‑d‑řit, stří‑b‑řen-ka, cu‑k‑ro‑ví, cu‑k‑ro‑vý, ima‑t‑ri-ku-la-ce, ka-te‑d‑rá‑la, ko‑p‑re-ti-na, ma‑k‑re-la, mi‑g‑ra-ce, emi‑g‑ra-ce, imi‑g‑ra-ce, mi‑g‑ré‑na, pa‑p‑ri-ka, vi‑t‑rí‑na, ru‑b‑ri-ka, re-pa‑t‑ria-ce, ne‑k‑ró‑za, mi‑k‑rob.
3. Předchází‑li r/ř jakákoli souhláska, které předchází morfematický šev (předponový nebo mezi dvěma složkami složeniny), dělíme na švu, např. po-krá‑tit, te-le-gra-fo-vat, troj-hran‑ný, vy‑křik-nout.
4. Případy, kdy r/ř předchází více souhlásek, viz bod 2.6 a bod 2.8.

Skupina s/š + souhláska

1. Není‑li přítomen morfematický šev (předponový nebo mezi dvěma složkami složeniny), pak je možné dělit spojení samohláska‑s/š‑souhláska-samohláska nebo souhláska‑s/š‑souhláska-samohláska buď po s/š, nebo před s/š, např. ta‑š‑ka, lá‑s‑ka, má‑s‑lo, ou‑š‑ko, zkou‑š‑ka, whi‑s‑ky, če‑š‑ti-na, ma-te-ria‑li‑s‑ta, hle-di‑s‑ko, lo‑ži‑s‑ko, Če‑s‑ko, ra-kou‑s‑ký, me-cha-ni‑s‑mus, ho‑s‑po-da, ob-ho‑s‑po-da‑řo‑vat, ko-re‑s‑pon-den-ce, ko‑s‑me-ti-ka, ko‑s‑mos, vi‑s‑kó‑za, vla‑s‑ti-zra-da, vla‑š‑tov-ka, mu‑š‑ke-ta, mu‑š‑kát, pře‑s‑ný, pol‑š‑tář, pr‑s‑kat.
2. Případy, kdy je s součástí skupiny tří a více souhlásek za sebou v blízkosti předpony či přípony (např. pastva, vrstva, Karlovarsko, mužstvo), viz bod 2.8.

Skupina samohláska/souhláska + str/štr/stř

1. Pokud není koncové r ve slabikotvorné pozici, můžeme dělit před s/š, před t i před r/ř, např. re-gi‑s‑t‑ro-vat, rej‑s‑t‑řík, fi‑š‑t‑rón, men‑s‑t‑rua-ce, no‑s‑t‑ri-fi-ko-vat, se‑s‑t‑ra.
2. Pokud je koncové r ve slabikotvorné pozici, dělíme před nebo po s, např. re-gi‑s‑tr, vel-mi‑s‑tr.

Skupina samohláska-souhláska-souhláska-samohláska

1. Není‑li přítomen morfematický šev (předponový nebo šev mezi dvěma složkami složeniny) a nejde‑li o výše uvedené případy, pak dělíme pouze mezi dvěma souhláskami, např. dok-tor, lé‑čeb-na, far‑mář, pa-ra-dig-ma, prac-ka, děl‑nic‑ký, je-de‑nác‑tý, šle-hač‑ka, teč‑ka, ma-nu-fak-tu-ra, re-dak-ce, klep-to-man, fron-ta, cel-ta, šach-ta, an-tik-va, re-cen-ze, fi-nan-co-vat, lep-tat, čer-pat, na‑jíž‑dět, lek-nout, ko-nej‑šit, vá‑noč‑ka, va‑jíč‑ko, bom-bar-do-vat, čer-ven-ka, deh-to-vat, dis-cip‑lí‑na, fa-ryn-gi-ti-da, la-ryn-gi-ti-da, ha-zar-do-vat, kom-pen-zo-vat, tak-ti-ka, per-so‑nál, sar-din-ka, záz‑vor-ka, man-do‑lí‑na, rek-ti-fi-ka-ce, ser-pen-ti-na, lak‑tó‑za, fruk‑tó‑za, sy-nek-do-cha, tram-po‑lí‑na, trum-pe-ta, stor-no, pach-to-vat, chod-ba, jiz-ba, vá‑len-da, plaz-ma, tře‑š‑ňov-ka.
2. Je‑li přítomen morfematický šev (předponový nebo mezi dvěma složkami složeniny), dělíme na švu, např. po-dvoj‑ný, troj-zu-bec.

Skupiny tří souhlásek v blízkosti přípony nebo předpony

1. V případě skupiny tří (případně i více) souhlásek v blízkosti přípony nebo předpony respektujeme morfematický šev, např. ob-struk-ce, de-struk-ce, šťast‑ný, vlast-nit, účast-nit, vlast‑ník, ctnost‑ný, past-va, ja-kost‑ní, mlask-nout, prsk-nout, hráč‑ský, je-de‑náct-ka, ptac-tvo, děl‑nic-tvo, za-hrad-nic-tví, ab-sorp-ce, muž‑stvo, muž‑ství, bo-hat-ství, vrst-va, fi-na‑list-ka, pro-pust-ka, re-dun-dant‑ní, zmáčk‑nout, folk-lor, port-mon-ka, prázd‑ný, je-višt‑ní, hand‑líř, hr-din-skost, lid-skost, arab‑šti-na, ma‑ďar‑šti-na, rom‑šti-na, Ark-ti-da, Ja-pon-sko, Kar-lo-var-sko.
2. Pokud morfematický šev není zřetelný, je možné dělit více způsoby, např. cen‑t‑rum, cen‑t‑ra‑li-zo-vat, kon‑t‑ra, elek‑t‑ři‑na, fil‑t‑ro-vat, fil‑t‑rát, kon-cen‑t‑ra-ce, cen‑t‑ro-vat, Pan‑k‑rác, spek‑t‑rum, ji‑s‑k‑ři‑vost, man‑d‑ra-go-ra, mean‑d‑ro-vat, an‑t‑ro-po-log, pa‑lin‑d‑rom, mop‑s‑lík, pam‑f‑let, Mo‑s‑k‑va, mi‑k‑ro-elek‑t‑ro-nic‑ký.

Zakončení na ‑ční

1. Pokud zakončení ‑ční předchází samohláska, dělíme stejně jako výše uvedenou skupinu samohláska-souhláska-souhláska-samohláska, např. agi-tač‑ní, pro-pa-gač‑ní.
2. Pokud předchází souhláska, dělíme před č, např. ak‑ční, re-dak‑ční, erup‑ční, re-ne-san‑ční.

Zdvojené souhláskové písmeno

1. Pokud zdvojené souhláskové písmeno nestojí na morfematickém švu a zároveň jsou v jeho okolí samohlásky, můžeme dělit buď před zdvojeným souhláskovým písmenem, nebo uvnitř něj, např. Ba‑r‑ran-dov, base-ba‑l‑lo‑vý, ra‑l‑lye, re‑g‑gae.
2. Pokud se zdvojené souhláskové písmeno nachází na švu (včetně příponového), dělíme na švu, např. ka-men‑ný, roz-zlo-bit.
3. Pokud po zdvojeném souhláskovém písmenu následuje souhláska, dělíme po zdvojeném souhláskovém písmenu, např. Pyrr-hos, Priess-nitz, grizz-ly.

Dělení podle slabik ve výslovnosti

Slova, která se vyslovují jinak, než píšou, dělíme primárně podle slabik ve výslovnosti. Například slovo pétanque má ve výslovnosti dvě slabiky [pe-tank], dělíme proto jedině pé‑tanque. Další příklady: Bridge-town [brič‑taun], bridge-town-ský [brič‑taun-skí], me-ga-byte [me-ga-bajt], ver-saille-ský [ver-saj-skí], mc-do-nal-di-za-ce [mek-do-nal-dy-za-ce], bit-coin [bit-kojn], ale bit-coi-no‑vý [bit-koj-no‑ví]. Sekundárně však platí i výše uvedené zásady. Například slovo Henriette [án‑ri-jet], které má ve výslovnosti tři slabiky, dělíme pouze Hen-riette, protože dvě samohlásky vedle sebe (jinde než na švu) neoddělujeme.

Skloňování ženských jmen vzoru „žena“ – 2. p. mn. č. (Skrýt)

Obecné poučení

Ve 2. p. mn. č. podstatných jmen skloňovaných podle vzoru „žena“ dochází u některých jmen k vsouvání ‑e‑, u jiné skupiny jmen pak ke krácení či změně kořenové samohlásky. Oba jevy jsou popsány v mluvnicích, ale jednoznačné zásady stanovit nelze, proto je i následující přehled pouze orientační. Upozorňujeme, že se někdy v příručkách setkáváme s rozdílným řešením, proto je při posuzování variant namístě tolerance.

Vkladné ‑e‑

Ve 2. p. mn. č. podstatných jmen skloňovaných podle vzoru „žena“ je nulová koncovka, u některých jmen se tak po odstranění ‑a dostává na konec slova obtížně vyslovitelná souhlásková skupina. Proto se mezi členy těchto skupin vsouvá vkladné ‑e‑. Podmínky tohoto jevu lze však stanovit jen v hrubých rysech, v praxi se u některých slov setkáváme s kolísáním.

Jednoslabičná slova

Jednoslabičná podstatná jména a jejich odvozeniny mají ve 2. p. mn. č. vkladné ‑e‑ pravidelně: hra –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ her (proher), kra –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ ker, mzda –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ mezd, msta –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ mest (tvar je teoretický, v praxi se neužívá).

Víceslabičná slova

Víceslabičná slova se skupinou alespoň tří souhlásek

Víceslabičná jména se skupinou alespoň tří souhlásek mají ve 2. p. mn. č. vkladné ‑e‑ pravidelně: bavlnka –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ bavlnek, čtvrtka –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ čtvrtek, dršťka –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ drštěk, jiskra –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ jisker, kostra –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ koster, kůstka –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ kůstek, pastva –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ pastev, sestra –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ sester, tundra –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ tunder, vrstva –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ vrstev, vyjížďka –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ vyjížděk; výjimkou je pomsta –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ pomst.

Víceslabičná jména se skupinou dvou souhlásek

U víceslabičných jmen se skupinou dvou souhlásek nelze jednoznačně platné zásady stanovit.

Vkladné ‑e‑ bývá obvyklé před souhláskami b, k, l, m, n, r, v, ale nikoli u některých přejatých slov: kresba –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ kreseb, malba –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ maleb, orba –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ oreb, volba –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ voleb (ale bomba –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ bomb, plomba –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ plomb); kuchařka –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ kuchařek, lebka –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ lebek, loďka –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ loděk, občanka –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ občanek, oháňka –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ oháněk, sirka –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ sirek (ale banka –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ bank); cihla –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ cihel, jehla –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ jehel, metla –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ metel, modla –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ model, truhla –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ truhel; firma –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ firem, forma –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ forem, helma –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ helem, palma –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ palem, šelma –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ šelem; kašna –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ kašen, kněžna –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ kněžen, kůlna –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ kůlen, putna –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ puten, učebna –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ učeben; cifra –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ cifer, jikra –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ jiker, libra –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ liber, souhra –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ souher, zebra –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ zeber; barva –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ barev, jizva –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ jizev, larva –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ larev (ale konzerva –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ konzerv, rezerva –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ rezerv, salva –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ salv, želva –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ želv).

U jmen na ‑da, ‑fa, ‑cha, ‑pa, ‑sa, ‑ša, ‑ta, ‑za se vkladné ‑e‑ zpravidla nevyskytuje: garda –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ gard, hvězda –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ hvězd, pravda –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ pravd, vražda –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ vražd; harfa –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ harf, nymfa –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ nymf; archa –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ arch, valcha –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ valch; lampa –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ lamp, pumpa –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ pump, rampa –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ ramp, škarpa –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ škarp (ale výspa –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ výsep); elipsa –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ elips, římsa –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ říms (ale kapsa –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ kapes); gejša –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ gejš; celta –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ celt, cesta –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ cest, fakulta –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ fakult, fronta –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ front, krypta –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ krypt, lišta –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ lišt, aorta –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ aort, plenta –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ plent, sekta –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ sekt (ale buchta –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ buchet, plachta –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ plachet, šachta –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ šachet); brynza –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ brynz, burza –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ burz.

Slova se slabikotvorným r, l v první slabice vkladné ‑e‑ nemají: črta –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ črt, chrpa –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ chrp, mlha –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ mlh, mrcha –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ mrch, slza –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ slz, sprcha –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ sprch, srha –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ srh, vrba –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ vrb.

U některých jmen jsou možné oba tvary: jachta –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ jachet/jacht, kruchta –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ kruchet/krucht. Většinou je jeden z nich frekventovanější (např. tvar jachet je mnohem hojnější než tvar jacht).

Krácení kořenové samohlásky

Při skloňování podstatných jmen, zejména dvouslabičných, která mají v první slabice dlouhou samohlásku, docházelo v minulosti k pravidelnému krácení této samohlásky, popř. k její změně. Krácení se týká pouze samohlásek á, í: vrána –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ vran, bába –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ bab, chvála –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ chval, jáma –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ jam, sláma –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ slam; lípa –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ lip, síla –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ sil; mění se í → ě, ou → u: míra –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ měr, díra –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ děr; houba –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ hub, smlouva –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ smluv, moucha –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ much, touha –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ tuh.

Vedle 2. p. mn. č. dochází u některých slov ke krácení i ve 3., 6. a 7. p. mn. č. a 7. p. j. č., v těchto pádech pak bývají dvě možnosti: brána –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ bran, branám/bránám, branách/bránách, branami/bránami, branou/bránou; žíla –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ žil, žilám/žílám, žilách/žílách, žilami/žílami, žilou/žílou; dráha –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ drah, drahám/dráhám, drahách/dráhách, drahami/dráhami, drahou/dráhou (ale např. u odvozeného slova autodráha se tvary s krátkým ‑a‑ v podstatě neužívají).

Dnes se stále silněji prosazuje tendence, aby k takovému krácení nedocházelo, tzn. aby všechny tvary měly stejnou kořenovou samohlásku. Běžně užívané staré výrazy si toto krácení podržují ve 2. p. mn. č.: bába –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ bab, žába –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ žab. U slov novějších buď ke krácení nedochází (kláda –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ klád, žláza –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ žláz, bříza –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ bříz, hlíza –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ hlíz), nebo se vyskytují tvary obojí: jáhla –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ jáhel i jahel, slíva –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ slív i sliv, mísa –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ mís i mis.

Ke krácení nedochází, pokud po dlouhé samohlásce následuje skupina souhlásek: brázda –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ brázd, svíčka –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ svíček; u víceslabičných slov: zahrádka –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ zahrádek, katedrála –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ katedrál. Přejatá slova obvykle nekrátí: káva –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ káv, slída –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ slíd.

Ke krácení nedochází u é, ó, ý, ú/ů (často jde o přejatá slova): sféra –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ sfér, céva –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ cév; póza –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ póz, móda –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ mód; rýha –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ rýh, dýka –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ dýk; kúra –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ kúr, můra –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ můr. Změna ů → o je dnes již neživá: fůra –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ fůr, zastarale for.

Řada zkrácených nebo změněných tvarů se udržuje v ustálených spojeních: plnou parou, pustit žilou, značnou měrou, šetřit silami; ojediněle je zde i významový rozdíl: svou ránou se příliš nezabýval × skolil ho jednou ranou; celou vahou své osobnosti × s tou váhou nehýbejte.

Rozdílů se tedy využívá k významovému nebo stylovému rozlišení, varianty se zkrácenou samohláskou bývají často knižní.

Velká písmena – stavby a jejich části, stanice a zastávky (Skrýt)

Obecné poučení

Při psaní počátečního písmena u názvů staveb a jejich částí je pisateli dána jistá volnost; je na něm, aby zhodnotil význam dané stavby nebo jejích částí a podle toho zvolil malé, nebo velké písmeno. Proto se u některých typů pojmenování v praxi objevují malá i velká písmena a oba způsoby psaní lze přijmout. U některých pojmenovacích typů je způsob psaní dán tradicí a v praxi se většinou i dodržuje. Pokud však autor zvolí velké písmeno, např. Chrám sv. Barbory, Chrám Matky boží/Boží (v Paříži), nelze to hodnotit jako zásadní pravopisný prohřešek.

S velkým písmenem se tradičně píšou názvy památek celonárodně považovaných za významné: Pražský hrad, Staroměstská radnice (v Praze), Betlémská kaple, Strahovský klášter, Sázavský klášter, Vladislavský sál. PČP z r. 1993 mezi tyto názvy zařadila Chrám sv. Víta, Svatovítský chrám (= chrám na Pražském hradě). Namísto spojení Chrám svatého Víta / Svatovítský chrám se používá i spojení katedrála sv. Víta, svatovítská katedrála. Tato spojení doporučujeme psát s malým písmenem, ale ani užití s písmenem velkým nelze hodnotit jako závažnou pravopisnou chybu.

Tradiční způsob psaní se uplatňuje u názvů ostatních chrámů, dále u bazilik, kostelů, kaplí, rotund, v nichž se pojmenování označující druh stavby píšou s malým písmenem: chrám sv. Jakuba, bazilika sv. Jiří, kostel sv. Antonína, kaple sv. Kříže, rotunda sv. Martina.

Psaní názvů chrámů, bazilik, kostelů, kaplí, rotund

Většina názvů sakrálních staveb je tvořena spojením podstatného jména obecného chrám, kostel, kaple a tvaru 2. p. jména dalšího (vlastního nebo obecného), mezi něž je vloženo přídavné jméno svatý. S velkým písmenem se píše jen podstatné jméno ve 2. p.: chrám sv. Barbory, chrám sv. Jakuba, kostel sv. Petra a Pavla, kostel sv. Šimona a Judy, kaple sv. Martina, kaple sv. Longina, kostel sv. Rodiny, kaple sv. Kříže. Následuje‑li za osobním jménem jméno obecné, píše se s malým písmenem: kostel sv. Tomáše apoštola, kostel sv. Michaela archanděla. Pokud namísto plného názvu zvolíme jen spojení přídavného jména svatý a jména osobního, píšeme u obou výrazů velká písmena: Svatý Vít, Svatý Jakub, Svatá Barbora.

Následuje‑li po obecných výrazech chrám, kostel, kaple jiné spojení, píše se první výraz vždy s velkým písmenem, ostatní podle toho, co označují: bazilika Nanebevzetí Panny Marie Svatoborské, kostel Panny Marie, kostel Panny Marie Sněžné, kostel Nanebevstoupení Páně, kostel Srdce Páně, kostel Božského srdce Páně, kostel Všech svatých, kostel Andělů strážných, kostel Povýšení sv. Kříže, kaple Božího milosrdenství, rotunda Máří Magdalény, rotunda sv. Kříže Menšího.

U části sakrálních staveb bývá připojeno za vlastní jméno předložkové spojení. Předložka se píše s malým písmenem, další výrazy podle označované skutečnosti: kostel sv. Petra na Poříčí, kostel sv. Václava na Zderaze, kostel sv. Vavřince pod Petřínem (jde o místní jména); kostel sv. Martina ve zdi, kostel sv. Jana na prádle, kostel Panny Marie u alžbětinek, kostel Panny Marie pod řetězem (předložková spojení neobsahují vlastní jména).

Psaní názvů klášterů

Většina názvů klášterů je tvořena spojením přídavného jména a podstatného jména klášter. Poznat, zda jde o vlastní název, nebo o název popisný, tedy název, který pouze signalizuje, kde se daná stavba nachází, komu je zasvěcena, kdo ji obývá, je velmi obtížné. Tradičně se píše: Sázavský klášter, Strahovský klášter, Anežský klášter (v Praze), s malým písmenem je obvyklé psát: dominikánský klášter, františkánský klášter, klášter alžbětinek. U názvů klášterů obsahujících přídavné jméno odvozené od zeměpisných jmen jsou možné oba způsoby psaní: Břevnovský/břevnovský klášter, Vyšebrodský/vyšebrodský klášter, Broumovský/broumovský klášter atd.

Psaní názvů hradů, zámků a rozhleden

V názvech tvořených spojením podstatného jména hrad, zámek, rozhledna a vlastního jména se výrazy hrad, zámek a rozhledna píšou s malým písmenem: hrad Karlštejn, hrad Kost, hrad Křivoklát, zámek Sychrov, zámek Hluboká, rozhledna Barborka, rozhledna Borůvka. Hrady a zámky bývají často pojmenovány podle obce, v níž se nacházejí: zámek Opočno, zámek Chlumec nad Cidlinou, zámek Hrubá Skála, hrad Potštejn. Pokud zvolíme spojení přídavného jména odvozeného od názvu obce a podstatné jméno zámek, hrad, měli bychom psát přídavné jméno s malým písmenem: náchodský zámek, opočenský zámek, potštejnský hrad.

Rozhledny jsou podle názvu obce pojmenovány zřídka: rozhledna Lhotka u Berouna (o psaní názvů obcí viz Velká písmena –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ obce, města, městské části, sídliště a čtvrti), daleko častěji jsou pojmenovány podle hory/kopce, na nichž byly zbudovány: rozhledna Kohout, rozhledna Kozákov, rozhledna Chlum, rozhledna Černá hora, rozhledna Děčínský Sněžník (o psaní názvů hor viz Velká písmena –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ vodstva, hory, pohoří, nížiny). Část názvů obsahuje přídavné jméno přivlastňovací utvořené od osobního jména (viz Velká písmena –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ jména živých bytostí a přídavná jména od nich odvozená): Burianova rozhledna, Klostermannova rozhledna. Pokud zvolíme spojení přídavného jména odvozeného od zeměpisného jména a podstatného jména rozhledna, měli bychom psát přídavné jméno s malým písmenem: lhotecká rozhledna, kozákovská rozhledna. Podle SSJČ by se měla psát i petřínská rozhledna, v praxi však jednoznačně převažuje písmeno velké (s velkým písmenem je např. uvedena i v soupisu českých rozhleden) a tento způsob psaní je nutno tolerovat.

U názvů obsahujících výraz hora je třeba zvážit, co pojmenovávají. Spojení Kunětická hora označuje jak horu, tak hrad podle ní pojmenovaný. V obou případech píšeme u slova hora malé písmeno. Stejně tak doporučujeme psát malé písmeno ve spojení Zelená hora (hora v katastru Žďáru nad Sázavou s poutním kostelem sv. Jana Nepomuckého). Naproti tomu se píše Zelená Hora (obec u Vyškova), Svatá Hora (název příbramské městské čtvrti).

Psaní názvů domů, paláců, pasáží, vil

Ve spojení přídavného jména a podstatného jména palác, dům, pasáž se s velkým písmenem píše pouze přídavné jméno: Obecní dům (v Praze), Bílý dům (ve Washingtonu), Lidový dům, Valdštejnský palác, Kaiserštejnský palác, Hrzánský palác, Veletržní palác, Průmyslový palác, Václavská pasáž, Müllerova vila. Ve spojení podstatného jména palác, dům s podstatným jménem osobním ve 2. p. se s velkým písmenem píše podstatné jméno osobní: dům Smiřických, palác Kinských.

V předložkových spojeních se slova palác, dům píšou s malým písmenem, předložka s velkým písmenem a první slovo po předložce také; způsob psaní je tedy stejný jako u názvů ulic, náměstí atp. (viz Velká písmena –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ ulice, třídy, nábřeží, náměstí, mosty, sady, zahrady, aleje, kolonády), např. dům U Minuty, dům U Kohouta, dům U Dvou slunců, dům U Zlatého kohouta.

Ve spojeních, kdy za jmény palác, dům, pasáž následuje jméno v 1. p., se píše velké písmeno jen u druhého jména: palác Koruna, pasáž Myslbek, pasáž Lucerna, pasáž Černá růže, dům Císařské lázně, vila Tugendhat.

Velké písmeno se píše u slova palác, dům tehdy, pokud je daná stavba zároveň vlastním jménem kulturní instituce, např. dům U Černé Matky boží/Boží = název stavby, Dům U Černé Matky boží/Boží = název galerie, která se v uvedeném domě nachází.

Psaní názvů částí jednotlivých staveb

Tradičně se píše Valdštejnský sál, Španělský sál = sály na Pražském hradě. S malým písmenem doporučujeme psát názvy obsahující spojení jako kongresový sál, malý sál, velký sál, zrcadlový sál, rytířský sál, maškarní sál, prezidentský salon(ek), kongresové centrum, síň slávy, síň tradic atp., např. velký sál Rudolfina, malý sál Městské knihovny v Praze, rytířský sál Valdštejnského paláce, prezidentský salonek Národního divadla, kongresové centrum hotelu Palace.

Psaní názvů nádraží, stanic a zastávek

Železniční nádraží a stanice

Oficiální názvy železničních nádraží tvoří spojení železniční stanice a názvu obce/města, popř. jejich části: železniční stanice Praha hlavní nádraží, železniční stanice Ostrava-Svinov, železniční stanice Ústí nad Labem sever, železniční stanice Borek pod Troskami, píšeme proto: nádraží Ostrava-Svinov, náchodské nádraží, libeňské nádraží, ostravské hlavní nádraží. Velké písmeno se píše pouze tehdy, označují‑li tyto názvy stanice městské hromadné dopravy: Smíchovské nádraží, Nádraží Holešovice, Hlavní nádraží (v Praze, Brně apod.).

Autobusová nádraží a zastávky

Oficiální názvy autobusových nádraží a zastávek tvoří název obce/města, popřípadě jejich části: Praha, ÚAN (ústřední autobusové nádraží) Florenc; Brno, ÚAN Zvonařka; Ostrava, ÚAN; Plzeň, CAN (centrální autobusové nádraží); Praha, Černý Most; Vysoké Mýto, autobusové nádraží; Velké Opatovice, sídliště; Znojmo, Dr. Horákové; Lechovice, zámek.

Názvy dálnic, silnic, tunelů, spojek a dalších dopravních staveb

Názvy dálnic a silnic

Každá dálnice a silnice má číselné označení: dálnice D1, D5, D11; silnice E48, E461, 603 apod. Namísto číselného označení se u některých názvů velmi často používá přídavné jméno utvořené od jména města, jež má naznačovat směr dané komunikace. Toto přídavné jméno je třeba psát s malým písmenem, neboť nejde o vlastní názvy: brněnská, plzeňská, hradecká dálnice; karlovarská, benešovská, poděbradská silnice atp.

Názvy tunelů, spojek, okruhů, radiál, obchvatů, magistrál

V psaní přídavných jmen ve spojení s podstatnými jmény tunel, spojka, okruh, radiála, obchvat je úzus rozkolísaný, neboť při jejich psaní je velmi těžké stanovit, zda jde o vlastní jména, nebo pouze o obecná pojmenování. V praxi se objevují jak podoby strahovský tunel, letenský tunel (tato podoba je uvedena v SSČ), tak Strahovský tunel, Letenský tunel (patrně vlivem analogie s názvy Nuselský most, Barrandovský most, Libeňský most, jež se chápou jako vlastní názvy), dále jižní spojka i Jižní spojka, pražský okruh i Pražský okruh, štěrboholská radiála i Štěrboholská radiála, svitavská i Svitavská radiála, plzeňský i Plzeňský obchvat, severojižní magistrála i Severojižní magistrála. K psaní velkého písmene bezesporu vede to, že mnohé názvy, psané s velkým písmenem, lze nalézt v mapách, v městských uličnících, encyklopediích veřejných prostranství atp. Jestliže jsou tam takové názvy uvedeny, doporučujeme je psát s velkým písmenem, např. Strahovský tunel, Letenský tunel, Jižní spojka, pokud ne, pak s písmenem malým: plzeňský obchvat, lounský obchvat (podobně doporučujeme psát: transsibiřská magistrála, transalpská magistrála apod.).