Vyjmenovaná slova (Skrýt)

Co to jsou vyjmenovaná slova

Vyjmenovaná slova jsou domácí slova (výjimečně i zdomácnělá: lyže), v jejichž kořenech (výjimečně i v příponě: brzy, slepýš, kopyto) se píše po tzv. pravopisně obojetných souhláskách y/ý. Toto y/ý píšeme rovněž ve slovech odvozených. Osobní a zeměpisná jména se pravopisným pravidlům nemusejí vždy podřizovat, proto se v souladu s tradicí lze setkat se jmény Mlynář i Mlinář, Syrovátka i Sirovátka, Zima i Zyma, Solopysky i Solopisky apod.

Řady slov, popř. jejich pořadí, uváděné v nejrůznějších příručkách (PČP, mluvnice, školní učebnice) nejsou zcela totožné; mohou se lišit jak učebnice starší a současné, tak i výčty v různých typech učebnic a cvičebnic. Výběr slov v učebnicích není záležitostí Ústavu pro jazyk český, ale jednotlivých autorů a nakladatelství. Uvedený přehled vychází z akademického vydání PČP z roku 1993. Zeměpisná a osobní jména jsou do přehledu vyjmenovaných slov zařazena výběrově; těch, v nichž se píše y/ý, je více.

Přehled vyjmenovaných slov

B: být (bych, bys, by, bychom, byste, abych, abys, aby, …, kdybych, kdybys, kdyby, …, bytí, živobytí, bývat, bývalý, byt, bytná, bytový, bytelný, bytost, bydlit i bydlet, bydliště, obydlí, bydlo (tj. příbytek, živobytí), dobýt, dobyvatel, dobytek, dobytče, dobytkářství, nabýt, nabývat, nábytek, obývat, obyvatel, obyvatelstvo, odbýt, odbyt, neodbytný, pozbýt, přebýt, přebývat, přebytek, přibýt, přibývat, příbytek, ubýt, ubývat, úbytek, zbývat, zbytek, zabývat se), obyčej (obyčejný), bystrý (bystře, bystrost, bystřina, Bystrc, Bystřice), bylina (býlí, býložravec, černobýl, zlatobýl), kobyla (kobylka, Kobylisy), býk (býček, býčí, býkovec), babyka; Bydžov, Přibyslav, Bylany, Hrabyně; Zbyněk.

F: Po f se v kořenech domácích slov y/ý nepíše, proto vyjmenovaná slova po f v češtině nemáme. V některých učebnicích a přehledech vyjmenovaných slov bývá uvedeno přejaté slovo fyzika. Obojetnost f se projevuje zvláště v koncovkách (grafy, žirafy, ale v kafi), viz Psaní i, í –⁠⁠ y, ý.

L: slyšet (slyšitelný, slýchat, nedoslýchavý), mlýn (mlynář, mlýnice), blýskat se (blýsknout se, zablýsknout se, blýskavice, blýskavý, blyštět se), polykat (zalykat se), vzlykat (vzlyknout, vzlyk, vzlykot), plynout (uplynout, rozplynout se, rozplývat se, splynout, splývat, oplývat, vyplývat, plynulý, plyn, plynný, plynárna, plynoměr, plynojem), plýtvat, lysý (lysina, lyska, Lysá, Lysolaje), lýtko, lýko (lýčí, lýčený (tj. lýkový), lýkovec, lýkožrout), lyže (lyžovat, lyžař), pelyněk, plyš, slynout, plytký, vlys (vlýsek, vlysový); Volyně.

M: my (zájmeno 1. os. mn. č.), mýt (mycí, myčka, umýt, umývat, umývadlo i umyvadlo, umývárna i umyvárna, pomyje, mýval, mýdlo, mydlit, mydlář, mydlina), myslit i myslet (mysl, myšlenka, pomyslit i pomyslet, pomýšlet, přemýšlet, vymyslit i vymyslet, vymýšlet, výmysl, úmysl, usmyslit si i usmyslet si, smýšlení, smyšlenka, smysl, smyslný, nesmyslný, průmysl, myslivec, myslivna, Nezamysl, Nezamyslice, Přemysl), mýlit se (mýlka, mylný, omyl, zmýlená), hmyz (hmyzí, hmyzožravec), myš (myší, myšina), hlemýžď, mýtit (mýtina, vymýtit, vymycovat), zamykat (odmykat, nedomykat, vymykat se, výmyk, přimykat se), smýkat (smyk, smýčit, smyčec, smyčka, průsmyk), dmýchat (rozdmýchat, dmychadlo i dmýchadlo), chmýří, nachomýtnout se (ochomýtat se), mýto (mýtné, Mýto), mykat (mykaný), mys, sumýš; Litomyšl, Kamýk.

P: pýcha (pyšný, pyšnit se, zpychnout, pýchavka, pych, přepych, Přepychy), pytel (pytlovina, pytlák, pytlačit), pysk (pyskatý, ptakopysk, Solopysky), netopýr, slepýš, pyl (opylovat), kopyto (sudokopytník), klopýtat (klopýtnout), třpytit se (třpyt, třpytivý, třpytka), zpytovat (jazykozpyt, nevyzpytatelný), pykat (odpykat), pýr (pýřavka), pýří, pýřit se (zapýřit se, pýřivý, čepýřit se), pyj; Chropyně, Pyšely; Spytihněv.

S: syn (synovský, synovec, zlosyn, Syneč), sytý (sytost, dosyta, nasytit, nenasytný), sýr (syreček, sýrař, sýrárna, syrovátka, Sýrovice), syrový (syrovinka), syrý (tj. syrový), sychravý (Sychrov), usychat (vysychat), sýkora (sýkořice), sýček, sysel, syčet (sykat, sykot), sypat (sypký, sýpka, sypek, nasypat, násyp, násypný, osypaný, vysypat, zasypat, zásyp); Bosyně.

V: vy (zájmeno 2. os. mn. č.), vykat, vysoký (vysočina, Vysočany, vyšší, výše, výška, výšina, povýšit, vyvýšit, vyvýšenina, zvýšit, převyšovat, Vyšehrad), výt (zavýt), výskat (výskot, zavýsknout), zvykat (zvyk, zlozvyk, zvyknout, zvyklost, navykat, navyknout, návyk, odvykat, odvyknout, obvyklý), žvýkat (žvýkací, přežvykovat, přežvýkavec, žvýkačka), vydra (vydří, vydrovka, Povydří), výr (tj. pták), vyžle (Vyžlovka), povyk (povykovat), výheň, cavyky, vyza; předpona vy‑/vý‑ (např. vyslechnout, vyvařit, výslech, výborný, výzkumný); Vyškov, Výtoň.

Z: brzy, jazyk (jazýček, jazykozpyt, jazykověda, dvojjazyčný, jazylka), nazývat (se) (vyzývat, vyzývavý, vzývat, ozývat se); Ruzyně.

Původ vyjmenovaných slov

Obojetnost souhlásek souvisí s historickým vývojem češtiny, přesněji s výslovností. Výslovnost samohlásky označené písmeny i a y je v dnešní češtině naprosto stejná (rozdíly najdeme jen v některých nářečích), ale ve staré češtině byl rozdíl mezi nimi jasně slyšitelný, nebylo proto třeba pořizovat soupis slov s y. Rozdíly ve výslovnosti i –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ y mizí již v době husitské, ale v písmu je i –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ y zachováno dodnes. Jinak než prostým zapamatováním výčtu slov už dnes na rozdíl od starých Čechů nepoznáme, že se v nich píše y (viz Z historie českého pravopisu).

Vyjmenovaná slova jsou tradičně součástí Pravidel českého pravopisu (z roku 1902, 1913, 1941, 1957, 1993). V prvních Pravidlech (Pravidla hledící k českému pravopisu a tvarosloví), která vyšla v roce 1902 a pod nimiž je podepsán Jan Gebauer, je psáno: „Slabiky vnitřní, které tu mají ‑y‑, ‑ý‑, uvozují se v mluvnicích a jsou uvedeny na svých místech zde dále v seznamu abecedním. Píšeme ý, kde se obecně vyslovuje místo něho ej; a píšeme y, kde tvar některý příbuzný má na témž místě v obecné výslovnosti ej. Tedy na př. býti, pýcha, mýliti, výška, sýpka, mlýn … poněvadž se obecně říká bejt, pejcha, mejlit, vejška, sejpka, mlejn … a dále byt, obydlí, pyšný, omyl, vysoký, sypati, mlynář atp., poněvadž ve slovích příbuzných býti, pýcha … se vyslovuje obecně ej.“ Jiný výčet v prvních PČP uveden není, jednotlivá slova najdeme v jejich slovníkové části.

Pravidla z roku 1913 již mají seznam i poučení podrobnější: „Píšeme ý, kde se obecně v Čechách vyslovuje místo něho ej; a píšeme y, kde některý tvar příbuzný má na témž místě ý (v obecné výslovnosti ej). Tedy na př.: býk, býlí, býti, bývati (obývati atp.), klopýtnout, netopýr, pýcha, pýchavka, pýř, pýřiti se, slepýš, hlemýžď, Kamýk, mýliti, mýti, mýdlo, mýto, mýtiti, výheň, výr, výskati, výška, výti, žvýkati, vý‑ (výmluva, výlet atp.), sýček, sýkora, sýpka, sýr, blýskati, lýko, lýtko, mlýn, plýtvati, slýchati …, poněvadž se obecně říká bejk, bejlí, bejt, bejvat … bych, aby, byt, bytost, bytný, obydlí, nábytek, příbytek, dobytek, obyvatel, Zbyslav, Přibyslav, pych, pyšný, smyčec, průsmyk, zamykati, omyl, mylný, pomyje, mydlář, vysoký, vymlouvati, vyletěti, sypati, sypký, syrovátka, syrový, slyšeti atp.; v slovích příbuzných býti, pýcha, smýkati, výška, sýpka, slýchati … jest ý, které se v Čechách vyslovuje obecně ej… Kromě toho jest nutno některá slova, v nichž se píše y(ý), prostě si pamatovati. Jsou to tato: obyčej, babyka, Bydžov, bystrý (bystřina, Bystřice), kobyla; kopyto, pykati, pysk, zpytovati, pytel, třpytiti se; hmyz, mys, mysl (mysliti, myšlenka, myslivec, smysl, Nezamysl, Litomyšle), myš; vydra, povyk, zvyk (obvyklý), vyza, vyžle; usychati (vysychati atd.), syčeti (sykot), syn, syrob, sysel, sytý (sytiti); polykati, lysý (lysina, lyska), lyže, plyn (plynouti), slynouti, Volyň; jazyk (jazýček), brzy, nazývati.“

Etymologie některých slov

Mlýn a mlít

Slova mlýn a mlít jsou hláskově i významově podobná, přesto se jejich pravopis různí, protože nejde o slova příbuzná. Podstatné jméno mlýn (mlynář, mlýnice) do češtiny přišlo ze staroněmeckého mulīn (v němčině dnes Mühle). Sloveso mlít (stejně jako výrazy mletí, mlecí, mleč) pochází z praslovanského *melti. Již ve staré češtině došlo k přesmyku hlásek el (mleti) a zdloužení slabiky na lé (mléti); v ní se pak é zúžilo na í (mlíti). Stejnou změnu můžeme sledovat např. u slovesa třít z praslovanského *terti.

Mýtit a vymítat

Sloveso mýtit má význam ‚kácením zbavovat porostu, zejména stromů; kácet‘ (např. mýtit prales), popř. i ‚kácením (porostu) vytvářet‘ (mýtit cestu). Obvykle se užívá s předponou vy‑ (vymýtit) ve významu ‚vykácet, vysekat‘: vymýtit porost mezi pražci, pozemek bylo nutno vymýtit, zorat a oplotit, ale i v přeneseném významu ‚odstranit, vyhubit, vyhladit něco nežádoucího‘: vymýtit korupci, vymýtit zlo, snažili se vymýtit neštovice. Nedokonavým protějškem dokonavého vymýtit je vymycovat ‚odstraňovat‘: vymycovat fráze z veřejných projevů.

Vymítat je varianta slovesa vymetat. Užívá se v přeneseném významu ‚vyhánět; dělat pořádek v nějakém prostředí‘. Uplatňuje se ve spojeních vymítat ďábla, zlé duchy, démony, čerty, zlo; vymítat kacířství z lůna církve. Setkáme se s ním i v úsloví vymítat/vyhánět čerta ďáblem (popř. ďábla belzebubem). Bezpředponové sloveso v podobě *mítat se neužívá (uplatňuje se pouze metat); zato ve spojení s předponami zjistíme souvislost s celou řadou významově vzdálených sloves: namítat, odmítat, omítat, promítat, přemítat, zamítat, zmítat. S ‑í‑ píšeme pochopitelně i odvozené činitelské podstatné jméno vymítač: Někteří vymítači ďábla vymítají zlo tak vehementně, že téměř vymýtí své pacienty.

Pykat a pikat

Pykat znamená ‚nést trest za něco, trpět‘: děti nesmějí pykat za naše provinění. Původ slova je ve staročeském pykati s významem ‚želet, litovat, mrzet se‘.

Sloveso pikat, často užívané s předponou za‑ (zapikat), znamená v dětských hrách ‚zaříkávat se určitou formulí (piky piky na hlavu), odpočítávat na určeném místě‘. Ve hře na pikanou je takovýmto místem pikola. Původ slovesa pikat není zcela jasný, některé slovníky ho považují za převzaté z němčiny, jiné uvádějí spojitost s výrazem pikle (kout pikle) a spiknout se; vyloučen není ani zvukomalebný původ slova –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ základem může být citoslovce pik znamenající ‚ťuk, pích‘ apod.

PSJČ (díl IV, část 2, 1944–⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠1948) uvádí pro označení dětské hry sloveso pykat. PČP z roku 1957 mají jen slovo pykat (bez vysvětlení významu). SSJČ (1960–⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠1971) slovesa pykat a pikat rozlišuje, stejně tak i PČP z r. 1993.

Pýchavka

Název houby pýchavky, jejíž zralé plodnice po zmáčknutí vyfouknou žlutohnědý oblak s výtrusy, je odvozen z již neužívaného slovesa pýchati s významem ‚dout, foukat‘. Stejný původ má i podstatné jméno pýcha, k němuž je v současných PČP pýchavka přiřazena.

Vyžle

Vyžle je původně jedno z plemen menšího loveckého psa, který se dříve (společně s chrty a ohaři) užíval při honech. V Jungmannově slovníku je uvedena věta: Často malé wyžlátko za liškau padá w dupátko. Postupně se názvem vyžle označovala i strašidelná bytost –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ malý hubený pes; dnes je toto slovo známo jedině jako označení velmi hubeného dítěte: Byla jsem tenkrát strašné vyžle, sukýnku jsem měla na kšandě, protože mi nedržela.

Ližiny

Se slovem ližiny, které se obvykle užívá v množném čísle, se nejčastěji setkáváme ve slovním spojení střešní ližiny. Jsou to podélné vyztužené lišty na střechách automobilů, na něž se připevňuje autozahrádka nebo nosič na kola či lyže, např. Příjemným detailem kombíků jsou integrované střešní ližiny s možností nastavení vzdálenosti příčných nosníků. Nosič lyží musí být přimontován na pevné střešní ližiny nebo na zahrádku.

Podle SSJČ slovo ližiny označuje kovové nebo dřevěné trámce, které slouží k posunování těžkých břemen nebo mohou tvořit součást nosných konstrukcí lešení, např. Břemeno leží na ližinách a zdvižných vidlicích mezi předními a zadními koly. Od jara je schodiště vybaveno ližinami, které handicapovaným umožňují bezproblémový vstup. Při natahování na ližiny odtahového vozu zůstávají kola zablokovaná a může dojít k poškození částí motoru. Pod zadní částí trupu je ližina, která má delší typy letadel ochránit při startu před nárazem o zem. Kostru tvoří sloupky, ližiny a vzpěry. V PSJČ najdeme ještě další významy –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ označovaly se tak i trámce, které se kladly na měkké cesty nebo mokřiny, popř. oblé tyče položené a upevněné po obou stranách vozu.

Mnozí pisatelé jsou přesvědčeni, že ližina by se neměla psát s ‑i‑, protože jde o pojmenování odvozené od vyjmenovaného slova lyže. Není to však pravda –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ v tomto případě jde o tzv. falešnou etymologii. Podstatné jméno lyže jsme převzali z ruštiny až koncem 19. století, zatímco ližina je doložena už v Jungmannově Slovníku česko‑německém (díl II, 1836) jako synonymum podstatného jména líha = ‚to, na čem něco leží‘ nebo ‚dřeva dvě hladká, podlouhlá, po nichž se sudy smýkají‘. SSJČ definuje líhu jako ‚šikmý trámec pro posun těžkých břemen; postranní nebo spodní prkno povozu; dřevěný pružný můstek‘. Líha i ližina mají spojitost se slovesem ležet –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ léhat/líhat (srov. běžet –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ běhat –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ vybíhat).

Zjednodušeně řečeno: ližina je to, na čem nějaký předmět lehá, popř. prostřednictvím čeho si může lehat –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ to platí např. i pro přistávací ližiny u podvozku vrtulníku. Ačkoli se tvarem podobají lyžím, nejsou primárně určeny k lyžování (tedy ke klouzavému pohybu). Pokud jde o součásti sněžných skútrů a skibobů, měli bychom užívat přesné označení lyže, popř. pro malé lyže zdrobnělinu lyžičky (výraz *lyžina zdrobnělina není).

Lišaj

Noční motýl s úzkými křídly a s nápadně dlouhým sosákem se jmenuje lišaj (nejznámější je patrně lišaj smrtihlav). Pojmenování lišaje nesouvisí s vyjmenovaným slovem lysý; je etymologicky shodné s pojmenováním kožní choroby zvané lišej. Základem je výraz lichъ s významem ‚špatný, zlý‘ –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ kožní lišej je něco špatného, zlého. Podle starých lidových názorů byli za šiřitele moru, horečky nebo zimnice a kožních nemocí často považováni motýli a můry. Původní praslovanský název kožní choroby lišajь byl tedy přenesen na domnělého šiřitele této nemoci, motýla. Doklady obou slov najdeme např. v Jungmannově slovníku.

Ve starší literatuře, např. ve druhém díle PSJČ, popř. i v Pravidlech z let 1902, 1913, 1921 a 1941, najdeme podobu lyšaj (v prvním vydání PČP ve variantě lyšej). PČP z roku 1957 se vracejí k původnímu způsobu psaní a uvádějí jedině podobu lišaj.

Sirup, sirob

Slova sirup a sirob píšeme současným pravopisem od roku 1957, kdy bylo v PČP opraveno y na i. Mylná etymologie vedla k jejich spojování se slovem syrý a podle něj se tato slova psala s y. Podstatné jméno sirup (i varianta sirob) pochází z arabštiny (šarāb –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ nápoj), do Evropy se dostalo prostřednictvím latiny (siru(p)pus/sirop(p)us), do češtiny pak přišlo z němčiny (Sirup).

Jazykové hříčky: bidlo a bydlo, vír a výr

Již celá desetiletí si lidé lámou hlavu, které i –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ y doplnit do jazykové hříčky: Na dvoře stálo bidlo (tyč). Na tomto bidle si postavil pták své bydlo (obydlí). Přišel silný vítr a obě b‑dla spadla. Větu můžeme vyslovit, protože ve výslovnosti i a y nerozlišujeme, ale pravopisně ji obvyklým způsobem (tj. napsáním jednoho písmena) řešit nelze –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ jedná se o dvě různá slova s odlišným významem. Nelze proto doporučit ani zápis s lomítkem: obě bidla/bydla spadla nebo obě bi/ydla spadla. Řešením je zápis spadlo bidlo i bydlo, ten však ruší slovní hříčku.

Obdobnou pravopisnou hříčku můžeme vytvořit i ze slov vír a výr nebo vískat a výskat: Neopatrného výra se zmocnil vír a za chvíli na hladině po obou v‑rech nezbylo nic. Vískala mu ve vlasech a přitom výskala, dokud ji v‑skání neomrzela.  

Předponová slovesa odvozená od být – bít (Skrýt)

Ke slovesům být (‚existovat‘) i bít (‚tlouct‘) tvoříme řadu předponových sloves. Rozlišujeme např. dobýt (hrad, úspěch) × dobít (baterii, telefon, kredit, zvíře), nabýt (majetek, vědomosti) × nabít (zbraň, někomu), odbýt (práci, nápadníka) × odbít (poledne), pobýt (nějaký čas někde) × pobít (střechu plechem, nepřátele), přibýt (na váze) × přibít (hřebík), ubýt (na váze) × ubít (draka, čas), vybýt (= zbýt) × vybít (energii, zvěř), zbýt (‚zůstat‘) × zbít (psa).

Pro rozlišení si můžeme pomoci tvary budoucího času: být –⁠⁠ dobude/dobyde × bít –⁠⁠ dobije, nabude/nabyde × nabije, odbude/odbyde × odbije, pobude/pobyde × pobije, přibude/přibyde × přibije, ubude/ubyde × ubije, vybude/vybyde × vybije, zbude/zbyde × zbije. Tvary s ‑y‑ hodnotíme jako hovorové; ve stylově vyšších projevech dáváme přednost tvarům s ‑u‑.

Slovesa pozbýt a vydobýt píšeme jen s ‑ý‑; slovesa obít, podbít, probít, přizabít, rozbít, sbít, vbít, zabít píšeme pouze s ‑í‑.

Dobýt a dobít

Sloveso dobýt má význam ‚získat něco s vynaložením určitého úsilí, nebo i násilí a nátlaku‘: dobýt vítězství, dobýt pohledávku, dobýt hrad. Odtud je odvozeno i podstatné jméno dobyvatel. Úsilí musíme vynaložit i při vykopávání a vyzvedávání předmětů ze země, proto píšeme dobýt/dobývat uhlí, dobýt pařez.

Sloveso dobít znamená ‚utlouct, usmrtit‘ (lovec dobil poraněné zvíře), ‚přestat tlouct‘ (její srdce dobilo dnes ráno), popřípadě ‚doplnit elektrický náboj nebo jiný potenciál‘ (dobít baterii u auta, platební kartu lze kdykoli dobít, potřebuji rychle dobít mobil, dobít si kredit).

Nabýt a nabít

Nabýt znamená ‚získat, dosáhnout, stát se majitelem‘. Můžeme nabýt jmění, určitého postavení v zaměstnání, sebedůvěry, dojmu, síly; zákony nabyly účinnosti. Nabýt rovněž znamená ‚zvětšit svůj objem, narůst‘: těsto při pečení značně nabylo.

Sloveso nabít znamená ‚natlouct, dát bití‘ (nabít zlobivému dítěti), ale také ‚zarazit něco někam‘ nebo ‚napěchovat něco, doplnit nějakým prostředkem k dalšímu použití‘, např. nabít hřebík do trámu, nabít zbraň, akumulátor, notebook, telefon. V expresivním vyjadřování se často používá sloveso nabít ve smyslu ‚velmi naplnit něčím, napěchovat, vtěsnat, naplnit až k prasknutí, po okraj‘: ve vlaku bylo nabito, vrátili se z výletu nabiti dojmy, film je nabitý dramatickými scénami, tento týden mám nabitý.

Odbýt a odbít

Sloveso odbýt může mít několik významů: ‚provedením nebo absolvováním se zhostit, zbavit‘ (obřad se odbyl dopoledne, odbýt si trest); ‚ledabyle provést‘ (je schopen odbýt každou práci); ‚ledabyle se o někoho postarat‘ (nemůžeš se jen tak odbýt); ‚odmítnout, odmrštit‘ (nedej se odbýt, uměla odbýt každého nápadníka).

Odbít má významy ‚odtlouct, údery oznámit čas‘ (stačila už odbít půlnoc, dvanáctá odbila) nebo ve sportu ‚odrazit míč rukou nebo rukama‘ (odbití obouruč spodem).

Pobýt a pobít

Pobýt má význam ‚zdržet se, zůstat, pozdržet se‘ (pobyl rok v cizině, ten si tam pobyl).

Pobít znamená ‚přibitím opatřit povrch nějakým předmětem‘ (pobít střechu plechem, cep pobitý hřeby) nebo ‚hromadně zabít‘ (chtějí nás všechny pobít, nařídili pobít dobytek).

Přebýt a přebít

Přebýt znamená ‚zůstat nad počet, nad (předpokládanou, žádoucí, potřebnou) míru, vybýt, zbýt‘ (v rozpočtu přebyly 2 miliony) nebo ‚přečkat, strávit, přežít‘ (nevědí, kde přebudou zimu). V současných textech se sloveso přebýt objevuje jen zřídka, obvykle se užívají synonymní výrazy, např. zbýt nebo přečkat.

Přebít má význam ‚dosáhnout nad něčím nebo někým převahy, překonat, předstihnout‘ (nabídku nikdo nepřebil; původní chuť přebil ostrým kořením; ten pocit hned tak něco nepřebije) nebo ‚porazit vyšší kartou‘ (přebil krále esem).

Přibýt a přibít

Přibýt znamená ‚připojením zvětšit počet, přistoupit‘ (přibyli další zájemci, zase přibyla práce) nebo ‚zvětšit svůj rozměr, přibrat‘ (přibyl na váze). Význam ‚přijet, přicestovat‘ (vyslanci přibyli do města) je dnes již pociťován jako knižní.

Přibít má význam ‚připevnit zatlučením hřebíku‘ (latě je třeba dobře přibít); užívá se i v přeneseném významu: dokázal přibít diváky k sedadlu.

Ubýt a ubít

Sloveso ubýt má význam ‚přestat být součástí něčeho‘: v nemocnici by mělo ubýt sto lůžek; dále ‚zhubnout, ubrat na váze‘: ubyl pět kilogramů; ‚zmenšit se‘: ubyly starosti.

Ubít znamená ‚bitím, ranami usmrtit, umlátit, utlouct‘: ubít hada; v expresivních projevech ‚potlačit‘ (ubil jeho zájem, ubil ho argumenty), popř. ‚promarnit, zmařit‘: jen ubíjí čas, ubil svůj talent.

Vybýt a vybít

Sloveso vybýt má význam ‚zbýt, zůstat, přebývat‘: vybyly mu nějaké peníze, na to už mi nevybyl čas.

Vybít má několik významů: 1. postupně, úplně pobít: vybít dobytek, 2. nárazy poškodit, rozbít, vytlouct: kroupy vybily okna, vybít hospodu, 3. dát volný průchod, vyčerpat, spotřebovat: vybít si vztek, vybít přebytečnou energii, 4. zbavit elektrického náboje: akumulátor je vybitý, 5. vyřadit zásahem míče: během chvíle vybila všechny soupeřky.

Zbýt a zbít

Zbýt znamená ‚zůstat jako poslední část nějakého celku, množství‘ nebo ‚zůstat jako pokračování něčeho‘: zbyl tu poslední kousek koláče, zbyly po něm dluhy. Pozbýt znamená ‚ztratit, přijít o něco‘.

Zbít znamená ‚důkladně nabít, ztlouct, zmlátit‘: neurvale ho zbili. Jiné je sbít (‚přitlouct k sobě‘) –⁠⁠ viz Psaní předpon s(e)‑, z(e)‑.

Zabít čas

S předponou za‑ se dnes pojí pouze sloveso bít. Zabít můžeme zvíře nebo i člověka, zabít znamená rovněž ‚zarazit, zatlouct‘: zabít kůl do země. Také v přeneseném vyjádření zabít čas, zabít dlouhou chvíli píšeme ‑í‑ (říkáme zabije čas, dlouhou chvíli).

Sloveso zabýt, které SSČ nezachycuje a SSJČ hodnotí jako zastaralé a knižní, znamená 1. zapomenout (nemohl mu té pohany zabýti), 2. na chvíli nastat (Franckovi zabylo zle), 3. (nářečně) zaměstnat, zaneprázdnit (však nás to tak nezabyde).

Rozbít stan

Sloveso rozbít má vedle běžně užívaných významů ‚zničit, opotřebováním poškodit, zmařit, pádem zbavit celistvosti‘ apod. v poněkud knižních ustálených spojeních rozbít tábor, rozbít stan též význam ‚vystavět, postavit, zřídit‘: Respekt před kordony policistů donutil včera technaře připravené tady rozbít tábor stáhnout se do sousedních vesnic. U jezera rozbily stany tisíce turistů.

Dělení slov na konci řádku (Skrýt)

Slova dělíme v psaném textu z ryze praktických důvodů. Je přitom důležité si uvědomit, že dělení slov v písmu na konci řádku není vždy totožné s členěním slov na slabiky v mluvené řeči (viz Slabika) nebo například s morfematickým členěním slov (viz Morfematika). Vzhledem k tomu, že se pokyny pro dělení slov v různých příručkách liší, rozhodli jsme se zde pro co nejjednodušší, a hlavně pokud možno pravidelný způsob dělení. To má za následek, že se často s řešením v jiných příručkách rozcházíme (obvykle tak, že připouštíme méně možností dělení). V souvislosti s tím upozorňujeme, že si naše řešení neklade za cíl být autoritativní a že jiný způsob dělení není nutně chybný. Jinými slovy: ačkoliv doporučujeme řídit se při dělení slov níže uvedenými pravidly, nevylučujeme případné jiné možnosti.

Možná místa, kde lze slovo dělit, tradičně označujeme spojovníkem. Napíšeme‑li například ko‑s‑me-ti-ka, znamená to, že můžeme slovo dělit po písmenech ko‑, kos‑, kosme‑ a kosmeti‑.

Dělení slova na konci řádku se naznačí spojovníkem, např. kra‑|bice. Pokud řádek končí spojovníkem vyžadovaným pravidly pravopisu (viz např. spojovník ve slovech ping-pong, technicko-ekonomický) a část slova za spojovníkem pokračuje na následujícím řádku, zopakuje se spojovník rovněž na začátku tohoto řádku, např. ping‑|‑pong. Podrobněji o spojovníku viz Spojovník.

Základní pravidla dělení slov

1. V češtině dělíme pouze slova víceslabičná. Jednoslabičná slova, a to i ta, která se zapisují více písmeny (pštros, vstříc), nedělíme.
2. Nedělíme zkratky (MUDr., FAMU, USA, např., apod., genpor. atd.).
3. Nedělíme dvouslabičná slova, jejichž první slabiku tvoří jednoduchá samohláska (oběd, Ivan, éter, Ústí). Podobně neoddělujeme počáteční samohlásku ani u víceslabičných slov, např. Af-ri-ka, as‑t‑ro-naut, ús‑tec‑ký, ame-ric‑ký, elek‑t‑ro (viz bod 2.1a).
4. Slova, jejichž první písmeno je připojeno pomocí spojovníku, nedělíme v místě spojovníku (tj. e‑mail nedělíme vůbec, e‑mailový dělíme pouze za slabikami mai a lo: e‑mai‑lo‑vý, x‑násobný pouze za slabikami ná a sob: x‑ná‑sob‑ný, H‑vazba pouze za slabikou vaz: H‑vaz-ba).
5. Pozor je třeba dávat na souhlásky l a r. Pokud jsou v slabikotvorném postavení, pracujeme s nimi při dělení stejně, jako by šlo o samohlásky (např. dělíme me-tr stejně jako me-ta, osr‑dí stejně jako osu‑dí). V případě, že souhlásky l a r nejsou ve slabikotvorném postavení, pracujeme s nimi jako se (specifickými) souhláskami (viz bod 2.3 a bod 2.4).
6. Slova se primárně dělí podle slabičných hranic. Například slovo mladý má dvě slabiky (mla a dý), dělíme je tedy jedině mla‑dý (upozorňujeme, že slabika je zvuková jednotka, nikoliv grafická –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ například jméno Jacques [žak] představuje pouze jednu slabiku a nedělí se). U řady slov (např. u těch, kde za sebou následuje několik souhlásek) však nejsme schopni slabičnou hranici s jistotou identifikovat.
7. Sekundárně je důležitá rovněž slovotvorná stavba slova (viz Morfematika).

Způsob dělení, který zde představujeme, zohledňuje v tomto směru především předpony (např. na‑, po‑, roz‑, do‑) a hranici mezi dvěma částmi složenin (např. prosto|pášný, velko|statek, mnoho|násobný, troj|stěžník). Přípony jsou zohledňovány minimálně –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ především z toho důvodu, že schopnost jejich bezchybného rozpoznání nelze obecně předpokládat.

Konkrétní způsoby dělení

Předpony

1. Pokud má slovo slabičnou, ale jednopísmennou předponu, neoddělujeme ji, např. úspěch, uspět, obra-na, ochrán‑ce. Pokud po této předponě následuje souhlásková skupina čt, můžeme slovo dělit po č: úč‑to-vat.
2. Pokud má slovo slabičnou vícepísmennou předponu, provádíme dělení za ní (rovněž u latinských a řeckých předpon), a to i v případech, kdy jí předchází jednopísmenná předpona. Například slovo podraz dělíme pouze pod-raz, nikoli *po-draz (což by bylo z hlediska slabičného přijatelné). Další příklady: vy-hrá‑vat, po‑čkat, do‑čkat, se‑čkat, vy‑ční‑vat, ve-dle, po-dle, du-pli-ko-vat, kom-pli-ko-vat, kom-pli-ka-ce, ex-pli-ka-ce, kon-gre-ga-ce, kon-sti-tu-ce, in-spek-tor, in-spek-ce, de-kla-ma-ce, re-kla-ma-ce, re-kvi-zi-ta, roz-tr-hat, pod-trh-nout, od-po‑vě‑dět, zod-po‑vě‑dět, po-chy-bit, zpo-chyb-nit, upo-za-dit.
3. Pokud má slovo dvě předpony, přičemž první je slabičná a druhá neslabičná, dělíme vždy po první předponě a druhou předponu přiřazujeme k druhé slabice, např. po-změ‑ňo‑vat, po-zdr‑žet, po-zvra-cet, na-zpa‑měť, vy-zvě‑dač, vy-zbro-jo-vat.
4. Pokud má slovo dvě předpony, přičemž první je slabičná a druhá je tvořena samohláskou, dělíme pouze po první předponě, např. po-uka-zo-vat, po-upra-vit, ne-uspět, na‑úč‑to-vat.
5. Pokud má slovo dvě jednopísmenné předpony, dělíme po druhé předponě: zú‑rod-nit, zú‑ro‑čit, zú‑pl-na, us-my‑s‑let, zo-hyz-dit. Následuje‑li po druhé předponě skupina čt, můžeme slovo dělit i po č: zú‑č‑to-vat.
6. Pokud jde etymologicky o předponu, která však pro dnešní mluvčí není zřetelná, je možné připustit i takové dělení, jako by se o předponu nejednalo, např. pro‑d‑chnout, na‑d‑chnout, na‑d‑šený, di‑p‑lom, pro‑b‑lém, de‑s‑pekt, re‑s‑pekt.

Dvě a více samohláskových písmen vedle sebe

1. Stojí‑li na začátku slova nebo části složeniny nebo po předponě písmena označující dvojhlásku, dělíme za nimi, např. au-to-mo-bil, bez-eu-ro‑vý, nej-au-to-ri-ta-tiv‑něj‑ší.
2. Nacházejí‑li se vedle sebe dvě samohlásková písmena (případně více), která jsou rozdělena morfematickým švem (a nejde přitom o šev příponový ani koncovkový), pak dělíme na švu. Například slovo reakce má předponu re‑, po které následuje ‑akce, proto dělíme pouze re-ak-ce, nikoli *rea-kce. Další příklady: pra-vo‑úh‑lý, re-edi-ce, pa-le-on-to-lo-gie, re-ab-sorp-ce, re-ago-vat, ra-dio-apa‑rát, spo-lu-au-tor, dvou-oca‑sý, dvou-eu-ro‑vý, aqua-ae-ro-bik, vy-au-to-vat.
3. Nacházejí‑li se vedle sebe dvě samohlásková písmena (případně více), která nejsou rozdělena morfematickým švem nebo jsou rozdělena příponovým či koncovkovým švem, nerozdělujeme je, např. lou-ka, bě‑houn, sau-na, re‑s‑tau-ra-ce, pseu-do-nym, pneu-ma-ti-ka, neon, fluid‑ní, in-du‑s‑t‑ria‑li-za-ce, ra‑dium, gé‑nius, ak-tuál‑ní, reá‑lie, olym-piá‑da, ev-ro-pei‑s‑mus, ra‑gúo‑vý, rag-byo‑vý, re‑léo‑vý, kal-ció‑za, pe-ruán‑ský, per-pe-tuum, he‑b‑rai‑s‑tic‑ký, maoi‑s‑mus, fó‑liov‑ník.

Skupina souhláska + l v jiné než slabikotvorné pozici

1. Pokud před l v neslabikotvorné pozici stojí s/š/d a před nimi není morfematický šev (předponový nebo mezi dvěma složkami složeniny), můžeme dělit jak před l, tak před s/š/d. V praxi doporučujeme spíše dělit před l –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ lépe např. svis‑lý než svi-slý. Další příklady: po-vi‑d‑la, my‑š‑len-ka, my‑s‑let, mo‑d‑li-teb-na, pra‑d‑le-na, ko-va‑d‑li-na, vi‑d‑le, je‑d‑le, kap‑s‑le (v případě, že předchází šev, dělíme na švu: po-slat, vy-dla-bat, troj-sla-bič‑ný).
2. Pokud před l stojí jiná souhláska než s/š/d, dělíme vždy před l, např. ber-la, kuk-la, ram‑li-ce, re-pub‑li-ka, jeh‑li‑čí, ryng-le, pent-le, žong‑lér, bib‑lio‑té‑ka, bub‑li-na, deb‑li‑s‑ta, pub‑li-ka-ce, kob‑li-ha, ang‑li‑s‑ti-ka, cyk‑li‑s‑ti-ka, cyk-lus, emb‑lém, bet‑lém, cih-la, truh-la.

Skupina souhláska + r v jiné než slabikotvorné pozici nebo ř

1. Předchází‑li r/ř jakákoli souhláska a té předchází samohláska, kterou začíná slovo, dělíme jedině před r/ř, např. Od-ra, at-rium, ad-re-sa, ot-rok, ob‑ří.
2. Předchází‑li r/ř jakákoli souhláska a té nepředchází samohláska, kterou začíná slovo, dělíme buď před r/ř, nebo před předchozí souhláskou, např. ze‑b‑ra, na-mo‑d‑řit, stří‑b‑řen-ka, cu‑k‑ro‑ví, cu‑k‑ro‑vý, ima‑t‑ri-ku-la-ce, ka-te‑d‑rá‑la, ko‑p‑re-ti-na, ma‑k‑re-la, mi‑g‑ra-ce, emi‑g‑ra-ce, imi‑g‑ra-ce, mi‑g‑ré‑na, pa‑p‑ri-ka, vi‑t‑rí‑na, ru‑b‑ri-ka, re-pa‑t‑ria-ce, ne‑k‑ró‑za, mi‑k‑rob.
3. Předchází‑li r/ř jakákoli souhláska, které předchází morfematický šev (předponový nebo mezi dvěma složkami složeniny), dělíme na švu, např. po-krá‑tit, te-le-gra-fo-vat, troj-hran‑ný, vy‑křik-nout.
4. Případy, kdy r/ř předchází více souhlásek, viz bod 2.6 a bod 2.8.

Skupina s/š + souhláska

1. Není‑li přítomen morfematický šev (předponový nebo mezi dvěma složkami složeniny), pak je možné dělit spojení samohláska‑s/š‑souhláska-samohláska nebo souhláska‑s/š‑souhláska-samohláska buď po s/š, nebo před s/š, např. ta‑š‑ka, lá‑s‑ka, má‑s‑lo, ou‑š‑ko, zkou‑š‑ka, whi‑s‑ky, če‑š‑ti-na, ma-te-ria‑li‑s‑ta, hle-di‑s‑ko, lo‑ži‑s‑ko, Če‑s‑ko, ra-kou‑s‑ký, me-cha-ni‑s‑mus, ho‑s‑po-da, ob-ho‑s‑po-da‑řo‑vat, ko-re‑s‑pon-den-ce, ko‑s‑me-ti-ka, ko‑s‑mos, vi‑s‑kó‑za, vla‑s‑ti-zra-da, vla‑š‑tov-ka, mu‑š‑ke-ta, mu‑š‑kát, pře‑s‑ný, pol‑š‑tář, pr‑s‑kat.
2. Případy, kdy je s součástí skupiny tří a více souhlásek za sebou v blízkosti předpony či přípony (např. pastva, vrstva, Karlovarsko, mužstvo), viz bod 2.8.

Skupina samohláska/souhláska + str/štr/stř

1. Pokud není koncové r ve slabikotvorné pozici, můžeme dělit před s/š, před t i před r/ř, např. re-gi‑s‑t‑ro-vat, rej‑s‑t‑řík, fi‑š‑t‑rón, men‑s‑t‑rua-ce, no‑s‑t‑ri-fi-ko-vat, se‑s‑t‑ra.
2. Pokud je koncové r ve slabikotvorné pozici, dělíme před nebo po s, např. re-gi‑s‑tr, vel-mi‑s‑tr.

Skupina samohláska-souhláska-souhláska-samohláska

1. Není‑li přítomen morfematický šev (předponový nebo šev mezi dvěma složkami složeniny) a nejde‑li o výše uvedené případy, pak dělíme pouze mezi dvěma souhláskami, např. dok-tor, lé‑čeb-na, far‑mář, pa-ra-dig-ma, prac-ka, děl‑nic‑ký, je-de‑nác‑tý, šle-hač‑ka, teč‑ka, ma-nu-fak-tu-ra, re-dak-ce, klep-to-man, fron-ta, cel-ta, šach-ta, an-tik-va, re-cen-ze, fi-nan-co-vat, lep-tat, čer-pat, na‑jíž‑dět, lek-nout, ko-nej‑šit, vá‑noč‑ka, va‑jíč‑ko, bom-bar-do-vat, čer-ven-ka, deh-to-vat, dis-cip‑lí‑na, fa-ryn-gi-ti-da, la-ryn-gi-ti-da, ha-zar-do-vat, kom-pen-zo-vat, tak-ti-ka, per-so‑nál, sar-din-ka, záz‑vor-ka, man-do‑lí‑na, rek-ti-fi-ka-ce, ser-pen-ti-na, lak‑tó‑za, fruk‑tó‑za, sy-nek-do-cha, tram-po‑lí‑na, trum-pe-ta, stor-no, pach-to-vat, chod-ba, jiz-ba, vá‑len-da, plaz-ma, tře‑š‑ňov-ka.
2. Je‑li přítomen morfematický šev (předponový nebo mezi dvěma složkami složeniny), dělíme na švu, např. po-dvoj‑ný, troj-zu-bec.

Skupiny tří souhlásek v blízkosti přípony nebo předpony

1. V případě skupiny tří (případně i více) souhlásek v blízkosti přípony nebo předpony respektujeme morfematický šev, např. ob-struk-ce, de-struk-ce, šťast‑ný, vlast-nit, účast-nit, vlast‑ník, ctnost‑ný, past-va, ja-kost‑ní, mlask-nout, prsk-nout, hráč‑ský, je-de‑náct-ka, ptac-tvo, děl‑nic-tvo, za-hrad-nic-tví, ab-sorp-ce, muž‑stvo, muž‑ství, bo-hat-ství, vrst-va, fi-na‑list-ka, pro-pust-ka, re-dun-dant‑ní, zmáčk‑nout, folk-lor, port-mon-ka, prázd‑ný, je-višt‑ní, hand‑líř, hr-din-skost, lid-skost, arab‑šti-na, ma‑ďar‑šti-na, rom‑šti-na, Ark-ti-da, Ja-pon-sko, Kar-lo-var-sko.
2. Pokud morfematický šev není zřetelný, je možné dělit více způsoby, např. cen‑t‑rum, cen‑t‑ra‑li-zo-vat, kon‑t‑ra, elek‑t‑ři‑na, fil‑t‑ro-vat, fil‑t‑rát, kon-cen‑t‑ra-ce, cen‑t‑ro-vat, Pan‑k‑rác, spek‑t‑rum, ji‑s‑k‑ři‑vost, man‑d‑ra-go-ra, mean‑d‑ro-vat, an‑t‑ro-po-log, pa‑lin‑d‑rom, mop‑s‑lík, pam‑f‑let, Mo‑s‑k‑va, mi‑k‑ro-elek‑t‑ro-nic‑ký.

Zakončení na ‑ční

1. Pokud zakončení ‑ční předchází samohláska, dělíme stejně jako výše uvedenou skupinu samohláska-souhláska-souhláska-samohláska, např. agi-tač‑ní, pro-pa-gač‑ní.
2. Pokud předchází souhláska, dělíme před č, např. ak‑ční, re-dak‑ční, erup‑ční, re-ne-san‑ční.

Zdvojené souhláskové písmeno

1. Pokud zdvojené souhláskové písmeno nestojí na morfematickém švu a zároveň jsou v jeho okolí samohlásky, můžeme dělit buď před zdvojeným souhláskovým písmenem, nebo uvnitř něj, např. Ba‑r‑ran-dov, base-ba‑l‑lo‑vý, ra‑l‑lye, re‑g‑gae.
2. Pokud se zdvojené souhláskové písmeno nachází na švu (včetně příponového), dělíme na švu, např. ka-men‑ný, roz-zlo-bit.
3. Pokud po zdvojeném souhláskovém písmenu následuje souhláska, dělíme po zdvojeném souhláskovém písmenu, např. Pyrr-hos, Priess-nitz, grizz-ly.

Dělení podle slabik ve výslovnosti

Slova, která se vyslovují jinak, než píšou, dělíme primárně podle slabik ve výslovnosti. Například slovo pétanque má ve výslovnosti dvě slabiky [pe-tank], dělíme proto jedině pé‑tanque. Další příklady: Bridge-town [brič‑taun], bridge-town-ský [brič‑taun-skí], me-ga-byte [me-ga-bajt], ver-saille-ský [ver-saj-skí], mc-do-nal-di-za-ce [mek-do-nal-dy-za-ce], bit-coin [bit-kojn], ale bit-coi-no‑vý [bit-koj-no‑ví]. Sekundárně však platí i výše uvedené zásady. Například slovo Henriette [án‑ri-jet], které má ve výslovnosti tři slabiky, dělíme pouze Hen-riette, protože dvě samohlásky vedle sebe (jinde než na švu) neoddělujeme.

Přechodníky (Skrýt)

Užití přechodníků

Přechodníky slouží ke kondenzaci (zhuštění) obsahu věty. Dnes mají charakter knižní až archaický. Využívá se jich především v psaných projevech ve vyšším stylu odborném a uměleckém (tam i jako prostředek humoru k dosažení úsměvné ironie).

Přechodníky lze užít jenom tehdy, jestliže podmět hlavního děje/stavu a podmět děje/stavu průvodního jsou totožné, např. dívka odcházela, příjemně se na chlapce usmívajíc (= dívka odcházela –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ dívka se přitom usmívala), usednuvši do lenošky, počala psát dopis (= ona usedla –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ ona počala psát).

Chybné užití přechodníku: *Hledě z okna vlaku, uletěl mi klobouk (= já jsem hleděl –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ klobouk uletěl). Chybu odstraníme tak, že buď změníme podmět ve druhé větě –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Hledě z okna vlaku, přišel jsem o klobouk, nebo se vzdáme přechodníkové vazby –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Když jsem hleděl z okna vlaku, uletěl mi klobouk.

O psaní čárky v rozvitých přechodníkových konstrukcích viz Psaní čárky ve větě jednoduché.

Přechodník přítomný (od sloves nedokonavých)

Přechodník přítomný slouží k vyjádření současnosti dvou dějů, např. kouříc psala (Eva) dopis; kouříc píše dopis (= kouří a přitom píše dopis). Tvoří se od kmene přítomného (popř. u sloves typu „sázet“ též od rozšířeného kmene přítomného), tj. od části slovesa ve 3. os. mn. č. přítomného času po odtržení koncovky, např. nes-ou, pros‑í, sázej‑í. K tomuto kmeni se připojují dva soubory přípon:

1. ‑a (pro mužský rod čísla jednotného),

   ‑ouc (pro ženský a střední rod čísla jednotného),

   ‑ouce (pro všechny rody čísla množného),

2. ‑ě/e (pro mužský rod čísla jednotného),

   ‑íc (pro ženský a střední rod čísla jednotného),

   ‑íce (pro všechny rody čísla množného).

Soubor přípon uvedených v a) se připojuje ke kmeni sloves, která ve 3. os. mn. č. končí na ‑ou, např. oni nesou → nesa, nesouc, nesouce; oni berou → bera, berouc, berouce; oni jdou → jda, jdouc, jdouce; oni tisknou → tiskna, tisknouc, tisknouce.

Soubor přípon uvedených v b) se připojuje ke kmeni sloves, která ve 3. os. mn. č. končí na ‑í, popř. ‑í/‑ou, ‑í/‑ejí, např. oni mažou → maže, mažíc, mažíce; oni píší/píšou → píše, píšíc, píšíce; oni kryjí/kryjou → kryje, kryjíc, kryjíce; oni kupují/kupujou → kupuje, kupujíc, kupujíce; oni trpí → trpě, trpíc, trpíce; oni prosí → prose, prosíc, prosíce; oni sázejí/sází → sázeje, sázejíc, sázejíce; oni volají → volaje, volajíc, volajíce.

U sloves typu „třít“ (dřít, přít se, vřít) vedle původních tvarů tra, trouc, trouce (tj. se slovním základem zakončeným na ‑r podle zast. oni tr-ou) lze připustit i analogické tvary tře, tříc, tříce (tj. se slovním základem zakončeným na ‑ř podle oni tř‑ou).

U sloves typu „péct“ (téct, tlouct, vléct aj.) lze vedle původních tvarů peka, pekouc, pekouce (tj. se slovním základem zakončeným na ‑k podle zast. oni pek-ou) připustit i analogické tvary peče, pečíc, pečíce (tj. se slovním základem zakončeným na ‑č podle oni peč‑ou).

Slovesa s dvojí podobou kmene v 3. os. mn. č., např. miz‑í/mizej‑í, kvíl‑í/kvílej‑í, mají zpravidla tuto dvojí podobu kmene i v přechodníku, tj. mize/mizeje, kvíle/kvíleje atd. U sloves jako kopat (kope/kopá, kopou/kopají), kousat (kouše/kousá, koušou/kousají) má však přechodník většinou jen tvary s ‑aj‑, tj. kopaje, kousaje atd.

Přechodník přítomný (od sloves dokonavých)

Pro vyjádření předčasnosti v budoucnosti slouží formy utvořené pomocí přípon přechodníku přítomného, ale od dokonavých sloves, např. Přinesa domů čerstvý chléb, budu se moci spokojeně navečeřet. Tyto formy jsou dnes zastaralé.

Přechodník minulý (od sloves dokonavých)

Přechodník minulý slouží k vyjádření předčasnosti jednoho děje před druhým (obvykle v minulosti), např. Sebravše odvahu, začali studovat český jazyk (= nejdříve sebrali odvahu a potom teprve začali studovat český jazyk). Tvoří se od podoby kmene minulého, tj. od části slovesa ve tvaru příčestí činného po odtržení přípony ‑l (‑la, ‑lo, ‑li, ‑ly, ‑la), např. přines‑l, sebra‑l. K tomuto kmeni se připojují dva soubory přípon:

1. ‑0 (pro mužský rod čísla jednotného),

   ‑ši (pro ženský a střední rod čísla jednotného),

   ‑še (pro všechny rody čísla množného),

2. ‑v (pro mužský rod čísla jednotného),

   ‑vši (pro ženský a střední rod čísla jednotného),

   ‑vše (pro všechny rody čísla množného).

Soubor přípon uvedených v a) se připojuje ke kmeni končícímu na souhlásku, např. přines+0, přines+ši, přines+še.

Soubor přípon uvedených v b) se připojuje ke kmeni končícímu na samohlásku, např. uděla+v, uděla+vši, uděla+vše.

Přechodník minulý od sloves vzoru „tisknout“

U sloves 2. slovesné třídy vzoru „tisknout“ se přechodník minulý dnes již vždy tvoří od kmene minulého rozšířeného o příponu ‑nu‑ (a to i v těch případech, ve kterých je příčestí činné bez ‑nu‑), srov. např. dosáhl → dosáh+nu+v/vši/vše, nastydl → nastydnuv, povšiml si → povšimnuv si, upadl → upadnuv, zvládl → zvládnuv, zdvihl → zdvihnuv. Původní podoby (např. upad, upadši, upadše, zdvih, zdvihši, zdvihše), které se vyskytovaly i ve starší umělecké literatuře jen zřídka, zcela zastaraly.

Přechodník minulý od sloves vzoru „začít“ („tnout“)

Slovesa 2. slovesné třídy vzoru „začít“ („tnout“), která mají dvojí podobu kmene minulého, mají také dvojí podobu přechodníku minulého, např. najal/najmul → naja+v/vši/vše / najmu+v/vši/vše, objal/obejmul → objav/obejmuv, vyňal/vyjmul → vyňav/vyjmuv, ujal se / ujmul se → ujav se / ujmuv se (ale jen ujmul ‚při pletení a šití‘ → ujmuv), sňal/sejmul → sňav/sejmuv, přeťal/přetnul → přeťav/přetnuv, rozťal/rozetnul → rozťav/rozetnuv, zaťal/zatnul → zaťav/zatnuv, sťal/setnul → sťav/setnuv, dopjal/dopnul → dopjav/dopnuv, napjal/napnul → napjav/napnuv, odepjal/odepnul → odepjav/odepnuv, přepjal/přepnul → přepjav/přepnuv, vypjal/vypnul → vypjav/vypnuv.

Slovesa začít, vzít, převzít, uzmout, odejmout mají pouze jednu podobu příčestí činného, a proto mají také jednu podobu přechodníku minulého, např. začal → začav, vzal → vzav, převzal → převzav, uzmul → uzmuv, odňal → odňav (viz Slovesa vzoru „začít“ (příčestí činné a trpné)).

Přechodník minulý u sloves utvořených předponami od sloves jít a jet

Přechodník minulý od dokonavých sloves utvořených od slovesa jít (např. odejít, přijít, vyjít) má tvar končící na ‑šed, ‑šedši, ‑šedše (např. odešed, odešedši, odešedše). Přechodník minulý od dokonavých sloves utvořených od slovesa jet (např. přijet, odjet) má tvar končící na ‑jev, ‑jevši, ‑jevše (např. přijev, přijevši, přijevše).

Přechodník minulý (od sloves nedokonavých)

Minulý přechodník od sloves nedokonavých byl vždy pouze ojedinělý, z toho důvodu se s ním běžně nesetkáváme a mluvnice jej zmiňují jen okrajově (některé vůbec). Dnes se dochoval pouze u slovesa být (byv, byvši, byvše).

Tvoření přechodníků od sloves obouvidových

Od sloves obouvidových můžeme tvořit přechodník přítomný i přechodník minulý. Slovesa obouvidová jsou podle kontextu buď dokonavá, nebo nedokonavá. K obouvidovým slovesům patří jen nečetná slovesa domácí (např. jmenovat, obětovat), ale zato četná slovesa přejatá na ‑ovat (např. absolvovat, habilitovat, prezentovat, separovat, verbalizovat).

Přechodníky trpné

Přechodník trpný je slovesný tvar složený z trpného příčestí příslušného slovesa (pouze přechodného) a z přechodníkového tvaru slovesa být: jsa zván; jsouc zvána, zváno; jsouce zváni, zvány, zvána (trpný přechodník přítomný); byv pozván; byvši pozvána, pozváno; byvše pozváni, pozvány, pozvána (trpný přechodník minulý). Z formálního ani významového hlediska nic nebrání tomu, aby se oba druhy přechodníkových tvarů slovesa být spojovaly s trpnými příčestími sloves dokonavých i nedokonavých (např. jsa pozván, byv zván).

Ustrnulé formy přechodníků

Od některých sloves se užívají některé z forem přechodníku jako ustrnulé. Tyto přechodníky pak přecházejí k jiným slovním druhům, a to nejčastěji k příslovcím, předložkám a částicím, např. chtě nechtě / chtíc nechtíc, kleče, konče/končíc, leže, nedbaje (na) / nedbajíc (na), nehledě (k, na) / nehledíc (k, na), nemluvě (o) / nemluvíc (o), nevyjímaje/nevyjímajíc, počínaje/počínajíc, počítaje (v to) / počítajíc (v to), sedě, soudě/soudíc, stoje, tak říkajíc, vstávaje lehaje / vstávajíc lehajíc, vyjma/vyjímaje/vyjímajíc, zahrnujíc (v to).

Zvratná a nezvratná slovesa (Skrýt)

Nezvratná slovesa (napsal jsi / napsals, napsal bys)

Tvary minulého času se u nezvratných sloves tvoří příčestím plnovýznamového slovesa a tvary slovesa být. Ve 2. os. j. č. lze příslušný tvar slovesa být (jsi) nahradit pouhým ‑s připojovaným k prvnímu přízvučnému slovu ve větě, nejčastěji jím bývá právě příčestí: Udělal jsi / Udělals, co jsem ti řekl? Byla jsi / Bylas včera doma? Ty jsi / Tys tomu dal! Viděl jsem, že jsi / žes přišel. Podívej, co jsi / cos natropil. Podoby se jsi se považují za základní, neutrální způsob vyjádření. Podoby se ‑s jsou hodnoceny jako hovorové.

Ve tvarech podmiňovacího způsobu se ‑s přidává ke kondicionálovému tvaru slovesa být: udělal bys to, napsal bys to; tvary typu *udělal by jsi to, *přišli by jsme, *naučili by jste se atp. jsou nespisovné (viz též Podmiňovací způsob (byste, abyste, kdybyste, jakoby a jako by)).

Zvratná slovesa

Se, si

Výrazy se, si (bez ohledu na to, zda je nazýváme osobními zvratnými zájmeny, či volnými morfémy) se pojí se slovesy. Mohou být součástí sloves pouze zvratných (tzv. reflexiv tantum): smát se, narodit se, divit se, umínit si, stěžovat si apod., můžeme jejich prostřednictvím měnit nezvratná slovesa ve zvratná: umyl (někoho/něco) × umyl se, koupil (někomu něco) × koupil si (něco), pozdravili (někoho) × pozdravili se, nenáviděli (někoho) × nenáviděli se, držela matku za ruku × držela se matky za ruku. Pomocí se tvoříme také tzv. zvratné pasivum: dům se opravuje, dárky se rozdaly dětem apod.

U slovesného podstatného jména (‑ní/‑tí: dělání, lhaní, snažení, mytí atp.) je přítomnost se/si v češtině možná, ale není nutná, a to ani tehdy, je‑li podstatné jméno odvozeno od slovesa pouze zvratného, např. vemlouvat se, adaptovat se, zapojit se × takové vemlouvání (se) publiku se mi nelíbilo, lidé mají různou úroveň adaptování (se) na podmínky, má problém se zapojením (se) do kolektivu apod. V některých ustálených případech zvratné se vynecháváme tradičně: zasmát se, usmát se, setkávat se, koupat se × povědět něco pro zasmání, děkovat přívětivým pousmáním, příjemné setkávání lidí, koupání je tu zakázáno. V jiných ustálených případech je naopak tradičně ponecháváme: neodůvodněné nedostavení se ke zkoušce.

Se/si je třeba ponechat u slovesných podstatných jmen tehdy, jestliže chceme explicitně vyjádřit, zda původce děje je identický s předmětem, který je dějem zasažen. Vypuštění by mohlo pozměnit význam věty, např. snaha stavět budoucnost na neustálém učení se pracovního kolektivu × učení pracovního kolektivu (učit se × učit) — právo akcionářů na seznámení se s rozhodujícími dokumenty × seznámení s rozhodujícími dokumenty (seznámit se × seznámit) — politika spočívá v domlouvání × v domlouvání se (domlouvat × domlouvat se) — náhlé a ničím nezapříčiněné objevení se něčeho se může přihodit v rámci vědeckých zákonů × objevení něčeho (objevit se × objevit) — odtržení dítěte od rodičů × odtržení se dítěte od rodičů.

V jedné větě se mohou vyskytnout dvě slovesa s výrazy se, si. Pravidla pro vypouštění či ponechávání jednoho z nich v mluvnicích nenajdeme. Obvykle sice tam, kde se ve větě setkají dvě reflexiva se, jedno z nich vynecháváme, pokud tím nedojde k narušení větného významu, není to však nutné, např. přinutili se smát (se), všichni se snaží vrátit (se). Pokud by došlo vynecháním jednoho se ke změně významu, je třeba obě zvratná zájmena ponechat: snažím se nezlobit se (nebýt rozčilený) × snažím se nezlobit (např. nezlobit rodiče).

Setká‑li se ve větě zvratné se a si, pak ani jedno reflexivum vynechat nelze, např. dovolujeme si obrátit se na Vás s dotazem, snažil se uspořádat si všechny věci. V některých případech by dokonce vynechání jednoho ze zvratných zájmen mohlo pozměnit význam: snažil jsem se při řešení úkolu pomoci otázkami (pomoci někomu jinému) × snažil jsem se při řešení úkolu pomoci si otázkami (pomoci sám sobě). Srov. rozdíly mezi slovesy: uvědomit –⁠⁠⁠ uvědomit si, vzdát –⁠⁠⁠ vzdát se, učit –⁠⁠⁠ učit se, zařadit –⁠⁠⁠ zařadit se, odpoutat –⁠⁠⁠ odpoutat se, přihlásit –⁠⁠⁠ přihlásit se, angažovat –⁠⁠⁠ angažovat se (totéž platí pro dvojice slovesných podstatných jmen z těchto sloves utvořených).

Ses, sis, by sis, by ses

Ve tvarech pomocného slovesa být v minulém čase se tvar 2. os. j. č. jsi nahrazuje pouhým ‑s, které se spojuje s osobním zvratným zájmenem: vrátil ses, přál sis to, ty ses na to nekoukal (tvary vrátil jsi se, přál jsi si to, ty jsi se na to nekoukal jsou sice zejména v mluveném jazyce časté, ale dosud nekodifikované). Rovněž v podmiňovacím způsobu užíváme stažené ses, sis: ty by ses nekoupal, aby sis nečetl, kdyby ses podíval (nikoli *by jsi se, *kdyby jsi se, *aby jsi se).

O ostatních podobách v podmiňovacím způsobu (bych, bychom, byste, kdybych, kdybychom, kdybyste, abych, abychom, abyste) viz Podmiňovací způsob (byste, abyste, kdybyste, jakoby a jako by).

Podmiňovací způsob (byste, abyste, kdybyste, jakoby a jako by) (Skrýt)

Složený slovesný tvar podmiňovacího způsobu se skládá z kondicionálového tvaru pomocného slovesa být a příčestí činného. Podle časového příznaku rozlišujeme dva typy kondicionálu –⁠⁠⁠⁠⁠ podmiňovací způsob přítomný a podmiňovací způsob minulý.

Podmiňovací způsob přítomný

Podmiňovací způsob přítomný se používá:

1. ve větách, jejichž děj je podmíněný: Kdybych věděl, jak ti mám pomoci, ani chvíli bych neváhal,
2. ve zdvořilých žádostech: Mohl byste prosím otevřít okno?,
3. vyjadřujeme‑li přání: Já bych tak rád jel k moři. Kéž by už přišla,
4. jako prostředek zdvořilosti a skromnosti ve větách a konstrukcích typu navrhovali bychom…, mohli bychom…, co byste si přál? (v obchodě) apod.

Pozn.: Tvar bysme patří pouze do neformálních mluvených projevů, podoby *by jsme a *by jste, které se v praxi někdy objevují, jsou chybné (tzv. hyperkorektní).

Ve spojení se zvratným slovesem jsou ve 2. os. j. č. spisovné tvary: koupil by sis, umyl by ses. Tvary *koupil by jsi si a *umyl by jsi se jsou hyperkorektní (viz též Zvratná a nezvratná slovesa).

Podmiňovací způsob minulý

V současné češtině se podmiňovací způsob minulý prakticky neužívá. Setkáváme se s ním spíše jen jako s prostředkem zdůraznění nebo stylizace. Základní významový rys, který minulý podmiňovací způsob vyjadřuje, je neuskutečnitelnost děje spočívající v tom, že daný děj v minulosti měl/mohl proběhnout jinak: Kdyby mi to byl řekl včas, byl bych mu to odpustil. Kdybych tehdy býval udělal takovou věc, vůbec bych ti to byl neřekl. Pro zdůraznění se někdy používají ještě tvary s bývat: Byl bych mu to býval řekl, ale vždyť on by toho tolik litoval!  

Jakoby a jako by

Odděleně psané jako by nacházíme ve větách s vyjádřením porovnání s hypotetickým dějem vyjádřeným slovesnými tvary podmiňovacího způsobu: Odpověděl, jako by se divil, že se na to vůbec ptám (= odpověděl tak, že to vypadalo, jako kdyby se divil). Navenek se tvářil, jako by se nechumelilo. Jako by si právě vzpomněl, dodal: „Bylo to před rokem.“ V takových větách by funguje jako součást slovesného tvaru podmiňovacího způsobu a píše se odděleně, tak jako i v ostatních větách s tvary podmiňovacího způsobu: Přemýšleli, kdo by se o dům mohl starat. Nemá důvod, proč by zasahoval do našich plánů.

Jakoby splývá v jedno slovo, jestliže by není použito jako součást slovesného tvaru. V tom případě se výrazu jakoby užívá i u jiných větných členů než u přísudku. V této funkci nese význam přibližnosti, přirovnávání: Posadil se a začal jakoby znuděně listovat novinami (= listování vypadalo jako znuděné). Oči mu čile vykukovaly z jeho rudých a jakoby napuchlých tváří. Že by se řídila jakoby podle své vůle? Kromě jakoby náhodných setkání na ulici nevyhledával žádné jiné společenské vyžití. Jako přibližný lze pomocí jakoby pojmout i slovesný děj vyjádřený tvary jiných způsobů, než je způsob podmiňovací: Naše měsíční Karolínka už jakoby sleduje vaši reakci. Víťa se jakoby vracel, ale nohama měl nakročeno ven z místnosti. Jakoby se zeptej na cestu a pozoruj, jak se bude tvářit. Jakoby se budu smát, aby nepoznal, že už to všechno dávno vím.

Při užívání jako by a jakoby je tedy třeba dbát na to, abychom svému vyjádření dali ten správný zamýšlený význam, srov. Balil se, jako by odcházel z ubytovny nadobro (= balil se tak, jako kdyby z ubytovny odcházel nadobro) × Balil se. Jakoby odcházel z ubytovny nadobro (= balil se, zdánlivě odcházel z ubytovny nadobro).

Slovesné a jmenné vazby (Skrýt)

Být tomu rád, být za to rád

V češtině se užívá jednak vazba být tomu rád, jednak nověji vazba být za to rád. Ta vznikla pravděpodobně vlivem jazykové analogie ze spojení být za to vděčný. Data z ČNK ukazují, že předložková vazba výrazně převažuje v psaných i mluvených komunikátech, a naznačují, že bezpředložkovou vazbu mohou někteří uživatelé jazyka vnímat jako zastarávající či knižní. V současnosti hodnotíme obě vazby jako správné.

Díky něčemu

Sekundární předložka díky má pozitivní význam –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ díky vzdáváme obvykle za něco, co považujeme za žádoucí. Slovo díky se proto v předložkových spojeních typu zkoušku jsem složil jen díky tvé pomoci původně užívalo jen pro skutečnosti žádoucí, přínosné či chtěné: Díky Petrovu orientačnímu smyslu se z lesa nakonec dostali. Naše služba získala díky tvému zářnému příkladu ohromné renomé. Pilota zříceného letounu se podařilo najít díky ohni, který rozdělal.

Nejpozději od 50. let 20. století se však předložkové díky začalo užívat i v kontextech, kde se do té doby užívaly výlučně předložky kvůli a vinou, tj. ve větách s uvedením skutečností zcela nežádoucích: Úřad práce hledá uplatnění pro lidi, kteří přišli o práci díky povodním. Při jednom pokusu jsem díky ohni přišel o řasy, obočí a část vlasů. Tehdejší letní olympiáda vstoupila do dějin díky vraždě jedenácti izraelských atletů. Dnes je zřejmé, že se předložka díky už v očích některých uživatelů češtiny významově vyprázdnila a ti takováto spojení vnímají jako zcela neutrální, a není proto nutné se jim za každou cenu vyhýbat. Je nicméně nutno počítat s tím, že pro řadu jiných uživatelů je užití předložky díky v negativních kontextech stále nepřijatelné nebo přinejmenším rušivé. Pokud si tedy nejsme jisti, že čtenáři či posluchači díky v negativním kontextu nebude vadit, doporučujeme použít komunikačně bezpečnější formulaci s předložkami kvůli, vinou nebo zcela jinou konstrukci, např. Úřad práce hledá uplatnění pro lidi, kteří přišli o práci kvůli povodním / vinou povodní. Úřad práce hledá uplatnění pro lidi, které povodeň připravila o práci.

Diskutovat něco / o něčem / nad něčím, zmínit něco, zmínit se o něčem

Vazby diskutovat něco a zmínit něco mají řadu společných rysů: užívají se v současné češtině poměrně často, uživatelé jazyka jim věnují značnou pozornost a obvykle je hodnotí jako pokleslý novotvar, a to na pozadí běžnějších synonymních spojení diskutovat o něčem, zmínit se o něčem. Řada mluvčích přičítá užívání typů diskutovat něco a zmínit něco „nežádoucímu, zhoubnému“ vlivu angličtiny.

Obě vazby jsou však zaznamenány už v PSJČ, který vycházel v letech 1935–⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠1957. Nejde tedy o novotvar, spíše se uvedené vazby vracejí do užívání. Zamýšlíme‑li se nad příčinou rozšiřování těchto vazeb v běžně mluveném jazyce, nemůžeme sice angličtinu zcela vyloučit, lze však uvažovat také o analogii s jinými „řečovými“ slovesy, která se vážou s předmětem ve 4. p. (srov. říci/povědět/sdělit/oznámit něco). V úvahu je třeba vzít také fakt, že bezpředložkový 4. p. jako pád předmětu je v češtině již dlouho velmi progresivní a vítězí nad jinými vazbami (obzvláště vazbami s 2. p.). Spojení typu: poslanci problém diskutovali v parlamentu, zmínit palčivý problém, zmínil jména kandidátů tedy nepovažujeme za chyby ani za závadné anglicismy.

Za přijatelnou považujeme i novější vazbu diskutovat nad něčím (vláda diskutovala nad zavedením přísnějších pravidel), kterou zaznamenává valenční slovník Vallex. Ta se však ve srovnání s výše uvedenými vazbami slovesa diskutovat objevuje méně často, a navíc může na rozdíl od nich vyjadřovat i místní určení: diskutovali nad šálkem čaje (o její nejnovější knize).

Hlasovat něco / o něčem, prohlasovat něco

Vazba se 4. p. se nověji šíří i u slovesa hlasovat: hlasovat zákon v této podobě nelze, nyní bychom hlasovali návrh B31 apod. Má však spíše slangovou, profesní povahu. Pro spisovné projevy doporučujeme kodifikovanou vazbu se 6. p.: hlasovat o zákonu/návrhu. Poměrně časté je dnes v profesní mluvě politiků a druhotně též v publicistice předponové prohlasovat (něco), např. poslanci prohlasovali změnu zákona.

Chránit, ochrana proti něčemu / před něčím / od něčeho

Slovník slovesných, substantivních a adjektivních vazeb a spojení uvádí u slovesa chránit a podstatného jména ochrana vazbu s předložkou proti (chránit proti rakovině, ochrana proti chladu) i s předložkou před (chránit před deštěm, ochrana před povodněmi). Ve valenčním slovníku Vallex je navíc zaznamenána vazba s předložkou od, ta se však v úzu vyskytuje jen okrajově (chránit od všeho zlého, ochrana od komárů), a proto její užití považujeme za méně vhodné.

Informace o čem / k čemu 

Podle Slovníku slovesných, substantivních a adjektivních vazeb a spojení se může podstatné jméno informace pojit jak s předložkou o (informace o stavu řeky), tak s předložkou k (informace k případu). Obě hodnotíme jako náležité, v současnosti je frekventovanější předložka o.

Je to o tom

Vazby typu je to o tom, že…; umění je hlavně o komunikaci apod. se rozšířily v posledních několika letech, módní jsou zejména v publicistickém stylu. Význam ustálené konstrukce být o něčem je prakticky bezbřehý, tj. ‚cokoli by mohlo být o čemkoli‘, pro významovou šíři nelze ani přesně vymezit, kterým vazbám konkuruje, protože např. spojení život je o práci a zábavě může odpovídat různým vyjádřením, jako např. v životě je třeba (hlavně) pracovat a bavit se, (hlavní) náplní života jsou práce a zábava, nic než zábava a práce v životě není důležité apod. Tuto vazbu nepovažujeme za nesprávnou, neměla by se však nadužívat, tj. užívat vždy a za každou cenu. Než vazbu je to o tom použijeme, je třeba pečlivě zhodnotit komunikační situaci.

Obchod(ovat) (s) něčím, obchodovat něco, obchod něčeho

U slovesa obchodovat a u podstatného jména obchod je v současné češtině běžná vazba s předložkou s: obchodovat s pečivem, obchod s pečivem. Naproti tomu bezpředložková vazba obchodovat pečivem, obchod pečivem, kterou taktéž nelze hodnotit jako chybnou, se z užívání vytrácí, a proto může na dnešní uživatele jazyka působit archaicky až nestandardně. Podoby s předložkou s jsou vývojově starší, pocházejí z dob podomního obchodu, kdy obchodníci docházeli se zbožím za svými zákazníky. Pro burzovní transakce, transakce s cennými papíry a nehmotnými komoditami apod. lze u slovesa obchodovat užít také vazbu se 4. p. bez předložky, např. obchodovat akcie na burze, obchodovat opce / dluhopisy / cenné papíry apod. Vazbu podstatného jména obchod s 2. p. (obchod papíru, obchod zeleniny) nedoporučujeme.

Specializovat se na něco / v něčem, specialista na něco / pro něco / v něčem

Podle Slovníku slovesných, substantivních a adjektivních vazeb a spojení se sloveso specializovat se může pojit s předložkami na/pro/v, v praxi se však užívá běžně jen vazba s předložkou na (specializovala se na dopravu) a řídce s předložkou v (specializuje se v oboru psychiatrie). Vazba s předložkou pro se vůbec nevyskytuje, a proto ji nedoporučujeme. Naproti tomu podstatné jméno specialista se pojí se všemi třemi uvedenými předložkami, přičemž nejfrekventovanější je vazba s předložkou na a nejméně frekventovaná je vazba s předložkou pro.

Užít (si), použít, využít co/čeho

Podle Slovníku slovesných, substantivních a adjektivních vazeb a spojení mohou mít slovesa užít (si), použít, využít dvě vazby: užít (si), použít, využít něco/něčeho, např. užít vhodný program / užít vhodného programu, užít si dovolenou / užít si dovolené, použít tuto možnost / použít této možnosti, využít nabízené slevy / využít nabízených slev. Vazba se 4. p. je frekventovanější a je obvyklejší ve spojení s podstatnými jmény konkrétními, např. užít nový materiál, užít si snídani, použít výkladový slovník, využít vybrané peníze. Vazba se 2. p. může být některými uživateli jazyka hodnocena jako stylově vyšší, případně zastarávající či zastaralá.

Viz co

Jelikož je viz jedním z tvarů rozkazovacího způsobu slovesa vidět, pojí se s tvary ve 4. p. (viz stranu 22, viz závěrečnou kapitolu; viz Rozkazovací způsob 4. slovesné třídy (leč –⁠ léči)). Pro mnohé uživatele jazyka je však souvislost se slovesem vidět již zastřená, viz nabývá povahy částice, a proto se prosadila (a v praxi dnes dokonce převažuje) vazba s 1. p. (viz strana 22, viz závěrečná kapitola). Obě vazby hodnotíme jako správné. 

Vyučovat, učit se co/čemu

Současná čeština dává přednost spojením vyučovat matematiku, učit se matematiku před spojeními vyučovat matematice, učit se matematice. Spojení se 3. p. (vyučovat matematice, učit se matematice) hodnotí Slovník slovesných, substantivních a adjektivních vazeb a spojení jako knižní. Je tedy spíše příznakem vyššího stylu či prostředkem historizující stylizace textu.