Předponová slovesa odvozená od být – bít (Skrýt)

Ke slovesům být (‚existovat‘) i bít (‚tlouct‘) tvoříme řadu předponových sloves. Rozlišujeme např. dobýt (hrad, úspěch) × dobít (baterii, telefon, kredit, zvíře), nabýt (majetek, vědomosti) × nabít (zbraň, někomu), odbýt (práci, nápadníka) × odbít (poledne), pobýt (nějaký čas někde) × pobít (střechu plechem, nepřátele), přibýt (na váze) × přibít (hřebík), ubýt (na váze) × ubít (draka, čas), vybýt (= zbýt) × vybít (energii, zvěř), zbýt (‚zůstat‘) × zbít (psa).

Pro rozlišení si můžeme pomoci tvary budoucího času: být –⁠⁠ dobude/dobyde × bít –⁠⁠ dobije, nabude/nabyde × nabije, odbude/odbyde × odbije, pobude/pobyde × pobije, přibude/přibyde × přibije, ubude/ubyde × ubije, vybude/vybyde × vybije, zbude/zbyde × zbije. Tvary s ‑y‑ hodnotíme jako hovorové; ve stylově vyšších projevech dáváme přednost tvarům s ‑u‑.

Slovesa pozbýt a vydobýt píšeme jen s ‑ý‑; slovesa obít, podbít, probít, přizabít, rozbít, sbít, vbít, zabít píšeme pouze s ‑í‑.

Dobýt a dobít

Sloveso dobýt má význam ‚získat něco s vynaložením určitého úsilí, nebo i násilí a nátlaku‘: dobýt vítězství, dobýt pohledávku, dobýt hrad. Odtud je odvozeno i podstatné jméno dobyvatel. Úsilí musíme vynaložit i při vykopávání a vyzvedávání předmětů ze země, proto píšeme dobýt/dobývat uhlí, dobýt pařez.

Sloveso dobít znamená ‚utlouct, usmrtit‘ (lovec dobil poraněné zvíře), ‚přestat tlouct‘ (její srdce dobilo dnes ráno), popřípadě ‚doplnit elektrický náboj nebo jiný potenciál‘ (dobít baterii u auta, platební kartu lze kdykoli dobít, potřebuji rychle dobít mobil, dobít si kredit).

Nabýt a nabít

Nabýt znamená ‚získat, dosáhnout, stát se majitelem‘. Můžeme nabýt jmění, určitého postavení v zaměstnání, sebedůvěry, dojmu, síly; zákony nabyly účinnosti. Nabýt rovněž znamená ‚zvětšit svůj objem, narůst‘: těsto při pečení značně nabylo.

Sloveso nabít znamená ‚natlouct, dát bití‘ (nabít zlobivému dítěti), ale také ‚zarazit něco někam‘ nebo ‚napěchovat něco, doplnit nějakým prostředkem k dalšímu použití‘, např. nabít hřebík do trámu, nabít zbraň, akumulátor, notebook, telefon. V expresivním vyjadřování se často používá sloveso nabít ve smyslu ‚velmi naplnit něčím, napěchovat, vtěsnat, naplnit až k prasknutí, po okraj‘: ve vlaku bylo nabito, vrátili se z výletu nabiti dojmy, film je nabitý dramatickými scénami, tento týden mám nabitý.

Odbýt a odbít

Sloveso odbýt může mít několik významů: ‚provedením nebo absolvováním se zhostit, zbavit‘ (obřad se odbyl dopoledne, odbýt si trest); ‚ledabyle provést‘ (je schopen odbýt každou práci); ‚ledabyle se o někoho postarat‘ (nemůžeš se jen tak odbýt); ‚odmítnout, odmrštit‘ (nedej se odbýt, uměla odbýt každého nápadníka).

Odbít má významy ‚odtlouct, údery oznámit čas‘ (stačila už odbít půlnoc, dvanáctá odbila) nebo ve sportu ‚odrazit míč rukou nebo rukama‘ (odbití obouruč spodem).

Pobýt a pobít

Pobýt má význam ‚zdržet se, zůstat, pozdržet se‘ (pobyl rok v cizině, ten si tam pobyl).

Pobít znamená ‚přibitím opatřit povrch nějakým předmětem‘ (pobít střechu plechem, cep pobitý hřeby) nebo ‚hromadně zabít‘ (chtějí nás všechny pobít, nařídili pobít dobytek).

Přebýt a přebít

Přebýt znamená ‚zůstat nad počet, nad (předpokládanou, žádoucí, potřebnou) míru, vybýt, zbýt‘ (v rozpočtu přebyly 2 miliony) nebo ‚přečkat, strávit, přežít‘ (nevědí, kde přebudou zimu). V současných textech se sloveso přebýt objevuje jen zřídka, obvykle se užívají synonymní výrazy, např. zbýt nebo přečkat.

Přebít má význam ‚dosáhnout nad něčím nebo někým převahy, překonat, předstihnout‘ (nabídku nikdo nepřebil; původní chuť přebil ostrým kořením; ten pocit hned tak něco nepřebije) nebo ‚porazit vyšší kartou‘ (přebil krále esem).

Přibýt a přibít

Přibýt znamená ‚připojením zvětšit počet, přistoupit‘ (přibyli další zájemci, zase přibyla práce) nebo ‚zvětšit svůj rozměr, přibrat‘ (přibyl na váze). Význam ‚přijet, přicestovat‘ (vyslanci přibyli do města) je dnes již pociťován jako knižní.

Přibít má význam ‚připevnit zatlučením hřebíku‘ (latě je třeba dobře přibít); užívá se i v přeneseném významu: dokázal přibít diváky k sedadlu.

Ubýt a ubít

Sloveso ubýt má význam ‚přestat být součástí něčeho‘: v nemocnici by mělo ubýt sto lůžek; dále ‚zhubnout, ubrat na váze‘: ubyl pět kilogramů; ‚zmenšit se‘: ubyly starosti.

Ubít znamená ‚bitím, ranami usmrtit, umlátit, utlouct‘: ubít hada; v expresivních projevech ‚potlačit‘ (ubil jeho zájem, ubil ho argumenty), popř. ‚promarnit, zmařit‘: jen ubíjí čas, ubil svůj talent.

Vybýt a vybít

Sloveso vybýt má význam ‚zbýt, zůstat, přebývat‘: vybyly mu nějaké peníze, na to už mi nevybyl čas.

Vybít má několik významů: 1. postupně, úplně pobít: vybít dobytek, 2. nárazy poškodit, rozbít, vytlouct: kroupy vybily okna, vybít hospodu, 3. dát volný průchod, vyčerpat, spotřebovat: vybít si vztek, vybít přebytečnou energii, 4. zbavit elektrického náboje: akumulátor je vybitý, 5. vyřadit zásahem míče: během chvíle vybila všechny soupeřky.

Zbýt a zbít

Zbýt znamená ‚zůstat jako poslední část nějakého celku, množství‘ nebo ‚zůstat jako pokračování něčeho‘: zbyl tu poslední kousek koláče, zbyly po něm dluhy. Pozbýt znamená ‚ztratit, přijít o něco‘.

Zbít znamená ‚důkladně nabít, ztlouct, zmlátit‘: neurvale ho zbili. Jiné je sbít (‚přitlouct k sobě‘) –⁠⁠ viz Psaní předpon s(e)‑, z(e)‑.

Zabít čas

S předponou za‑ se dnes pojí pouze sloveso bít. Zabít můžeme zvíře nebo i člověka, zabít znamená rovněž ‚zarazit, zatlouct‘: zabít kůl do země. Také v přeneseném vyjádření zabít čas, zabít dlouhou chvíli píšeme ‑í‑ (říkáme zabije čas, dlouhou chvíli).

Sloveso zabýt, které SSČ nezachycuje a SSJČ hodnotí jako zastaralé a knižní, znamená 1. zapomenout (nemohl mu té pohany zabýti), 2. na chvíli nastat (Franckovi zabylo zle), 3. (nářečně) zaměstnat, zaneprázdnit (však nás to tak nezabyde).

Rozbít stan

Sloveso rozbít má vedle běžně užívaných významů ‚zničit, opotřebováním poškodit, zmařit, pádem zbavit celistvosti‘ apod. v poněkud knižních ustálených spojeních rozbít tábor, rozbít stan též význam ‚vystavět, postavit, zřídit‘: Respekt před kordony policistů donutil včera technaře připravené tady rozbít tábor stáhnout se do sousedních vesnic. U jezera rozbily stany tisíce turistů.

Dělení slov na konci řádku (Skrýt)

Slova dělíme v psaném textu z ryze praktických důvodů. Je přitom důležité si uvědomit, že dělení slov v písmu na konci řádku není vždy totožné s členěním slov na slabiky v mluvené řeči (viz Slabika) nebo například s morfematickým členěním slov (viz Morfematika). Vzhledem k tomu, že se pokyny pro dělení slov v různých příručkách liší, rozhodli jsme se zde pro co nejjednodušší, a hlavně pokud možno pravidelný způsob dělení. To má za následek, že se často s řešením v jiných příručkách rozcházíme (obvykle tak, že připouštíme méně možností dělení). V souvislosti s tím upozorňujeme, že si naše řešení neklade za cíl být autoritativní a že jiný způsob dělení není nutně chybný. Jinými slovy: ačkoliv doporučujeme řídit se při dělení slov níže uvedenými pravidly, nevylučujeme případné jiné možnosti.

Možná místa, kde lze slovo dělit, tradičně označujeme spojovníkem. Napíšeme‑li například ko‑s‑me-ti-ka, znamená to, že můžeme slovo dělit po písmenech ko‑, kos‑, kosme‑ a kosmeti‑.

Dělení slova na konci řádku se naznačí spojovníkem, např. kra‑|bice. Pokud řádek končí spojovníkem vyžadovaným pravidly pravopisu (viz např. spojovník ve slovech ping-pong, technicko-ekonomický) a část slova za spojovníkem pokračuje na následujícím řádku, zopakuje se spojovník rovněž na začátku tohoto řádku, např. ping‑|‑pong. Podrobněji o spojovníku viz Spojovník.

Základní pravidla dělení slov

1. V češtině dělíme pouze slova víceslabičná. Jednoslabičná slova, a to i ta, která se zapisují více písmeny (pštros, vstříc), nedělíme.
2. Nedělíme zkratky (MUDr., FAMU, USA, např., apod., genpor. atd.).
3. Nedělíme dvouslabičná slova, jejichž první slabiku tvoří jednoduchá samohláska (oběd, Ivan, éter, Ústí). Podobně neoddělujeme počáteční samohlásku ani u víceslabičných slov, např. Af-ri-ka, as‑t‑ro-naut, ús‑tec‑ký, ame-ric‑ký, elek‑t‑ro (viz bod 2.1a).
4. Slova, jejichž první písmeno je připojeno pomocí spojovníku, nedělíme v místě spojovníku (tj. e‑mail nedělíme vůbec, e‑mailový dělíme pouze za slabikami mai a lo: e‑mai‑lo‑vý, x‑násobný pouze za slabikami ná a sob: x‑ná‑sob‑ný, H‑vazba pouze za slabikou vaz: H‑vaz-ba).
5. Pozor je třeba dávat na souhlásky l a r. Pokud jsou v slabikotvorném postavení, pracujeme s nimi při dělení stejně, jako by šlo o samohlásky (např. dělíme me-tr stejně jako me-ta, osr‑dí stejně jako osu‑dí). V případě, že souhlásky l a r nejsou ve slabikotvorném postavení, pracujeme s nimi jako se (specifickými) souhláskami (viz bod 2.3 a bod 2.4).
6. Slova se primárně dělí podle slabičných hranic. Například slovo mladý má dvě slabiky (mla a dý), dělíme je tedy jedině mla‑dý (upozorňujeme, že slabika je zvuková jednotka, nikoliv grafická –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ například jméno Jacques [žak] představuje pouze jednu slabiku a nedělí se). U řady slov (např. u těch, kde za sebou následuje několik souhlásek) však nejsme schopni slabičnou hranici s jistotou identifikovat.
7. Sekundárně je důležitá rovněž slovotvorná stavba slova (viz Morfematika).

Způsob dělení, který zde představujeme, zohledňuje v tomto směru především předpony (např. na‑, po‑, roz‑, do‑) a hranici mezi dvěma částmi složenin (např. prosto|pášný, velko|statek, mnoho|násobný, troj|stěžník). Přípony jsou zohledňovány minimálně –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ především z toho důvodu, že schopnost jejich bezchybného rozpoznání nelze obecně předpokládat.

Konkrétní způsoby dělení

Předpony

1. Pokud má slovo slabičnou, ale jednopísmennou předponu, neoddělujeme ji, např. úspěch, uspět, obra-na, ochrán‑ce. Pokud po této předponě následuje souhlásková skupina čt, můžeme slovo dělit po č: úč‑to-vat.
2. Pokud má slovo slabičnou vícepísmennou předponu, provádíme dělení za ní (rovněž u latinských a řeckých předpon), a to i v případech, kdy jí předchází jednopísmenná předpona. Například slovo podraz dělíme pouze pod-raz, nikoli *po-draz (což by bylo z hlediska slabičného přijatelné). Další příklady: vy-hrá‑vat, po‑čkat, do‑čkat, se‑čkat, vy‑ční‑vat, ve-dle, po-dle, du-pli-ko-vat, kom-pli-ko-vat, kom-pli-ka-ce, ex-pli-ka-ce, kon-gre-ga-ce, kon-sti-tu-ce, in-spek-tor, in-spek-ce, de-kla-ma-ce, re-kla-ma-ce, re-kvi-zi-ta, roz-tr-hat, pod-trh-nout, od-po‑vě‑dět, zod-po‑vě‑dět, po-chy-bit, zpo-chyb-nit, upo-za-dit.
3. Pokud má slovo dvě předpony, přičemž první je slabičná a druhá neslabičná, dělíme vždy po první předponě a druhou předponu přiřazujeme k druhé slabice, např. po-změ‑ňo‑vat, po-zdr‑žet, po-zvra-cet, na-zpa‑měť, vy-zvě‑dač, vy-zbro-jo-vat.
4. Pokud má slovo dvě předpony, přičemž první je slabičná a druhá je tvořena samohláskou, dělíme pouze po první předponě, např. po-uka-zo-vat, po-upra-vit, ne-uspět, na‑úč‑to-vat.
5. Pokud má slovo dvě jednopísmenné předpony, dělíme po druhé předponě: zú‑rod-nit, zú‑ro‑čit, zú‑pl-na, us-my‑s‑let, zo-hyz-dit. Následuje‑li po druhé předponě skupina čt, můžeme slovo dělit i po č: zú‑č‑to-vat.
6. Pokud jde etymologicky o předponu, která však pro dnešní mluvčí není zřetelná, je možné připustit i takové dělení, jako by se o předponu nejednalo, např. pro‑d‑chnout, na‑d‑chnout, na‑d‑šený, di‑p‑lom, pro‑b‑lém, de‑s‑pekt, re‑s‑pekt.

Dvě a více samohláskových písmen vedle sebe

1. Stojí‑li na začátku slova nebo části složeniny nebo po předponě písmena označující dvojhlásku, dělíme za nimi, např. au-to-mo-bil, bez-eu-ro‑vý, nej-au-to-ri-ta-tiv‑něj‑ší.
2. Nacházejí‑li se vedle sebe dvě samohlásková písmena (případně více), která jsou rozdělena morfematickým švem (a nejde přitom o šev příponový ani koncovkový), pak dělíme na švu. Například slovo reakce má předponu re‑, po které následuje ‑akce, proto dělíme pouze re-ak-ce, nikoli *rea-kce. Další příklady: pra-vo‑úh‑lý, re-edi-ce, pa-le-on-to-lo-gie, re-ab-sorp-ce, re-ago-vat, ra-dio-apa‑rát, spo-lu-au-tor, dvou-oca‑sý, dvou-eu-ro‑vý, aqua-ae-ro-bik, vy-au-to-vat.
3. Nacházejí‑li se vedle sebe dvě samohlásková písmena (případně více), která nejsou rozdělena morfematickým švem nebo jsou rozdělena příponovým či koncovkovým švem, nerozdělujeme je, např. lou-ka, bě‑houn, sau-na, re‑s‑tau-ra-ce, pseu-do-nym, pneu-ma-ti-ka, neon, fluid‑ní, in-du‑s‑t‑ria‑li-za-ce, ra‑dium, gé‑nius, ak-tuál‑ní, reá‑lie, olym-piá‑da, ev-ro-pei‑s‑mus, ra‑gúo‑vý, rag-byo‑vý, re‑léo‑vý, kal-ció‑za, pe-ruán‑ský, per-pe-tuum, he‑b‑rai‑s‑tic‑ký, maoi‑s‑mus, fó‑liov‑ník.

Skupina souhláska + l v jiné než slabikotvorné pozici

1. Pokud před l v neslabikotvorné pozici stojí s/š/d a před nimi není morfematický šev (předponový nebo mezi dvěma složkami složeniny), můžeme dělit jak před l, tak před s/š/d. V praxi doporučujeme spíše dělit před l –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ lépe např. svis‑lý než svi-slý. Další příklady: po-vi‑d‑la, my‑š‑len-ka, my‑s‑let, mo‑d‑li-teb-na, pra‑d‑le-na, ko-va‑d‑li-na, vi‑d‑le, je‑d‑le, kap‑s‑le (v případě, že předchází šev, dělíme na švu: po-slat, vy-dla-bat, troj-sla-bič‑ný).
2. Pokud před l stojí jiná souhláska než s/š/d, dělíme vždy před l, např. ber-la, kuk-la, ram‑li-ce, re-pub‑li-ka, jeh‑li‑čí, ryng-le, pent-le, žong‑lér, bib‑lio‑té‑ka, bub‑li-na, deb‑li‑s‑ta, pub‑li-ka-ce, kob‑li-ha, ang‑li‑s‑ti-ka, cyk‑li‑s‑ti-ka, cyk-lus, emb‑lém, bet‑lém, cih-la, truh-la.

Skupina souhláska + r v jiné než slabikotvorné pozici nebo ř

1. Předchází‑li r/ř jakákoli souhláska a té předchází samohláska, kterou začíná slovo, dělíme jedině před r/ř, např. Od-ra, at-rium, ad-re-sa, ot-rok, ob‑ří.
2. Předchází‑li r/ř jakákoli souhláska a té nepředchází samohláska, kterou začíná slovo, dělíme buď před r/ř, nebo před předchozí souhláskou, např. ze‑b‑ra, na-mo‑d‑řit, stří‑b‑řen-ka, cu‑k‑ro‑ví, cu‑k‑ro‑vý, ima‑t‑ri-ku-la-ce, ka-te‑d‑rá‑la, ko‑p‑re-ti-na, ma‑k‑re-la, mi‑g‑ra-ce, emi‑g‑ra-ce, imi‑g‑ra-ce, mi‑g‑ré‑na, pa‑p‑ri-ka, vi‑t‑rí‑na, ru‑b‑ri-ka, re-pa‑t‑ria-ce, ne‑k‑ró‑za, mi‑k‑rob.
3. Předchází‑li r/ř jakákoli souhláska, které předchází morfematický šev (předponový nebo mezi dvěma složkami složeniny), dělíme na švu, např. po-krá‑tit, te-le-gra-fo-vat, troj-hran‑ný, vy‑křik-nout.
4. Případy, kdy r/ř předchází více souhlásek, viz bod 2.6 a bod 2.8.

Skupina s/š + souhláska

1. Není‑li přítomen morfematický šev (předponový nebo mezi dvěma složkami složeniny), pak je možné dělit spojení samohláska‑s/š‑souhláska-samohláska nebo souhláska‑s/š‑souhláska-samohláska buď po s/š, nebo před s/š, např. ta‑š‑ka, lá‑s‑ka, má‑s‑lo, ou‑š‑ko, zkou‑š‑ka, whi‑s‑ky, če‑š‑ti-na, ma-te-ria‑li‑s‑ta, hle-di‑s‑ko, lo‑ži‑s‑ko, Če‑s‑ko, ra-kou‑s‑ký, me-cha-ni‑s‑mus, ho‑s‑po-da, ob-ho‑s‑po-da‑řo‑vat, ko-re‑s‑pon-den-ce, ko‑s‑me-ti-ka, ko‑s‑mos, vi‑s‑kó‑za, vla‑s‑ti-zra-da, vla‑š‑tov-ka, mu‑š‑ke-ta, mu‑š‑kát, pře‑s‑ný, pol‑š‑tář, pr‑s‑kat.
2. Případy, kdy je s součástí skupiny tří a více souhlásek za sebou v blízkosti předpony či přípony (např. pastva, vrstva, Karlovarsko, mužstvo), viz bod 2.8.

Skupina samohláska/souhláska + str/štr/stř

1. Pokud není koncové r ve slabikotvorné pozici, můžeme dělit před s/š, před t i před r/ř, např. re-gi‑s‑t‑ro-vat, rej‑s‑t‑řík, fi‑š‑t‑rón, men‑s‑t‑rua-ce, no‑s‑t‑ri-fi-ko-vat, se‑s‑t‑ra.
2. Pokud je koncové r ve slabikotvorné pozici, dělíme před nebo po s, např. re-gi‑s‑tr, vel-mi‑s‑tr.

Skupina samohláska-souhláska-souhláska-samohláska

1. Není‑li přítomen morfematický šev (předponový nebo šev mezi dvěma složkami složeniny) a nejde‑li o výše uvedené případy, pak dělíme pouze mezi dvěma souhláskami, např. dok-tor, lé‑čeb-na, far‑mář, pa-ra-dig-ma, prac-ka, děl‑nic‑ký, je-de‑nác‑tý, šle-hač‑ka, teč‑ka, ma-nu-fak-tu-ra, re-dak-ce, klep-to-man, fron-ta, cel-ta, šach-ta, an-tik-va, re-cen-ze, fi-nan-co-vat, lep-tat, čer-pat, na‑jíž‑dět, lek-nout, ko-nej‑šit, vá‑noč‑ka, va‑jíč‑ko, bom-bar-do-vat, čer-ven-ka, deh-to-vat, dis-cip‑lí‑na, fa-ryn-gi-ti-da, la-ryn-gi-ti-da, ha-zar-do-vat, kom-pen-zo-vat, tak-ti-ka, per-so‑nál, sar-din-ka, záz‑vor-ka, man-do‑lí‑na, rek-ti-fi-ka-ce, ser-pen-ti-na, lak‑tó‑za, fruk‑tó‑za, sy-nek-do-cha, tram-po‑lí‑na, trum-pe-ta, stor-no, pach-to-vat, chod-ba, jiz-ba, vá‑len-da, plaz-ma, tře‑š‑ňov-ka.
2. Je‑li přítomen morfematický šev (předponový nebo mezi dvěma složkami složeniny), dělíme na švu, např. po-dvoj‑ný, troj-zu-bec.

Skupiny tří souhlásek v blízkosti přípony nebo předpony

1. V případě skupiny tří (případně i více) souhlásek v blízkosti přípony nebo předpony respektujeme morfematický šev, např. ob-struk-ce, de-struk-ce, šťast‑ný, vlast-nit, účast-nit, vlast‑ník, ctnost‑ný, past-va, ja-kost‑ní, mlask-nout, prsk-nout, hráč‑ský, je-de‑náct-ka, ptac-tvo, děl‑nic-tvo, za-hrad-nic-tví, ab-sorp-ce, muž‑stvo, muž‑ství, bo-hat-ství, vrst-va, fi-na‑list-ka, pro-pust-ka, re-dun-dant‑ní, zmáčk‑nout, folk-lor, port-mon-ka, prázd‑ný, je-višt‑ní, hand‑líř, hr-din-skost, lid-skost, arab‑šti-na, ma‑ďar‑šti-na, rom‑šti-na, Ark-ti-da, Ja-pon-sko, Kar-lo-var-sko.
2. Pokud morfematický šev není zřetelný, je možné dělit více způsoby, např. cen‑t‑rum, cen‑t‑ra‑li-zo-vat, kon‑t‑ra, elek‑t‑ři‑na, fil‑t‑ro-vat, fil‑t‑rát, kon-cen‑t‑ra-ce, cen‑t‑ro-vat, Pan‑k‑rác, spek‑t‑rum, ji‑s‑k‑ři‑vost, man‑d‑ra-go-ra, mean‑d‑ro-vat, an‑t‑ro-po-log, pa‑lin‑d‑rom, mop‑s‑lík, pam‑f‑let, Mo‑s‑k‑va, mi‑k‑ro-elek‑t‑ro-nic‑ký.

Zakončení na ‑ční

1. Pokud zakončení ‑ční předchází samohláska, dělíme stejně jako výše uvedenou skupinu samohláska-souhláska-souhláska-samohláska, např. agi-tač‑ní, pro-pa-gač‑ní.
2. Pokud předchází souhláska, dělíme před č, např. ak‑ční, re-dak‑ční, erup‑ční, re-ne-san‑ční.

Zdvojené souhláskové písmeno

1. Pokud zdvojené souhláskové písmeno nestojí na morfematickém švu a zároveň jsou v jeho okolí samohlásky, můžeme dělit buď před zdvojeným souhláskovým písmenem, nebo uvnitř něj, např. Ba‑r‑ran-dov, base-ba‑l‑lo‑vý, ra‑l‑lye, re‑g‑gae.
2. Pokud se zdvojené souhláskové písmeno nachází na švu (včetně příponového), dělíme na švu, např. ka-men‑ný, roz-zlo-bit.
3. Pokud po zdvojeném souhláskovém písmenu následuje souhláska, dělíme po zdvojeném souhláskovém písmenu, např. Pyrr-hos, Priess-nitz, grizz-ly.

Dělení podle slabik ve výslovnosti

Slova, která se vyslovují jinak, než píšou, dělíme primárně podle slabik ve výslovnosti. Například slovo pétanque má ve výslovnosti dvě slabiky [pe-tank], dělíme proto jedině pé‑tanque. Další příklady: Bridge-town [brič‑taun], bridge-town-ský [brič‑taun-skí], me-ga-byte [me-ga-bajt], ver-saille-ský [ver-saj-skí], mc-do-nal-di-za-ce [mek-do-nal-dy-za-ce], bit-coin [bit-kojn], ale bit-coi-no‑vý [bit-koj-no‑ví]. Sekundárně však platí i výše uvedené zásady. Například slovo Henriette [án‑ri-jet], které má ve výslovnosti tři slabiky, dělíme pouze Hen-riette, protože dvě samohlásky vedle sebe (jinde než na švu) neoddělujeme.

Slovesa vzorů „mazat“, „brát“, „krýt“, „kupovat“ (mažu – maži, ořu – orám, kryjí – kryjou) (Skrýt)

Slovesa vzorů „mazat“ a „brát“

Ke vzoru „mazat“ náleží nepočetná skupina sloves, která se od ostatních sloves 1. slovesné třídy liší ve tvarech 1. os. j. č. a 3. os. mn. č. U sloves zakončených v kmeni na ‑š, ‑ž, ‑č se někdy užívají ve velké části případů zastarávající, příp. poněkud knižní koncovky ‑i a ‑í: Také já pláči a směji se. Táži se sám sebe, je‑li to možné. Je oděná tak, jak káží mravy. Právě píši druhý díl článku o urbanizaci vesnice. Dokáži pochopit vznášené argumenty. Industrializované země káží o ctnostech svobodného obchodu. Uváži svého koně a pak ho vyhřebelcuji. V současné češtině jsou neutrální koncovky ‑u a ‑ou: Potichu pláču a polykám slzy. Dvacet pět let kážou, že soudný den je přede dveřmi. Přejatá slova ve své práci píšu v cizojazyčné podobě. Kvetoucí rostliny dokážou navodit pohodu. Češu třešně vestoje. V lepším případě lidé psa uvážou u plotu útulku.

Tvary sloves vzorů „mazat“ a „brát“, které jsou tvořené od kmene minulého, jsou podobné tvarům 5. slovesné třídy (srov. mazat –⁠⁠⁠⁠ dělat, mazal –⁠⁠⁠⁠ dělal), a připodobnění obou typů proto často proniká i do tvarů přítomných (kouše/kousá, oře/orá, sype/sypá apod.): Pes, který štěká, nekouše. Každá liška kousá, dokud může. Lid, jenž oře, má také vlastnit půdu. Odešel tam, kde rolník orá pole a drtí hroudy. Do malé porcelánové konvičky se nasype čaj. Sem tam stát bezdomovcům nasypá ze společného měšce, aby se mohli najíst a měli kde přespat.

Tvary rozkazovacího způsobu sloves vzorů „mazat“ a „brát“ (zahrab –⁠⁠⁠⁠ zahrabej)

Pronikání tvarů 5. slovesné třídy ke slovesům vzorů „brát“ a „mazat“ (viz výše) není rovnoměrné, u některých sloves se drží spíše tradiční tvary podle vzorů „brát“ a „mazat“: hrabat, lámat, šlapat, plakat aj. U takových sloves je to zpravidla právě jen tvar rozkazovacího způsobu, v němž se mohou uplatnit i tvary podle vzoru „dělá“: rozplač se i rozplakej se, nelam i nelámej, nešlap i nešlapej, zahrab i zahrabej apod.

Slovesa vzoru „krýt“

Základem skupiny sloves časovaných podle vzoru „krýt“ jsou starobylá stylově neutrální slovesa, jako např. pít, mýt a obout. Se slovesy typu „mazat“ mají společný výskyt dvojích koncovek v 1. os. j. č. a 3. os. mn. č., jen jejich stylové zabarvení je odlišné. U vzoru „krýt“ jsou koncovky ‑i a ‑í neutrální, koncovky ‑u a ‑ou považujeme za hovorové: Denně se myji mořskou houbou. Dozvěděl se, že myju v restauraci nádobí.

U sloves řazených k typu „krýt“ také pozorujeme opačný proces než u sloves typu „mazat“, tj. odklon od tvarů 5. slovesné třídy. Se silně knižními tvary jako vlá, hrá apod. se dnes již běžně nesetkáváme, nahradily je tvary vlaje, hraje apod.: Praporec Boží vlá spuštěný do půli stožáru. Viděl, jak za ní vlaje hříva černých vlasů. Vítr hrá v zelených klasech. Zdálo se mi, že hraje opravdu krásně. Totéž platí i pro tvary rozkazovacího způsobu: Hrej v kostky stále znovu. Pojď sem a hezky si hraj.

I slovesa typu „krýt“ vykazují podobnost se slovesy 5. třídy. V ojedinělých případech existují vedle sebe oba typy tvarů: kout –⁠⁠⁠⁠ kuje vedle kovat –⁠⁠⁠⁠ ková.

Slovesa vzoru „kupovat“

Slovesa typu „kupovat“ představují velmi živý typ, náleží k němu mnoho původních domácích sloves (např. děkovat) a zařazují se sem i slovesa nově přejímaná (např. skenovat). Je to typ velmi pravidelně tvořený, prakticky bez tvarových odchylek. Stejně jako u předchozího typu lze i u typu „kupovat“ v 1. os. j. č. a 3. os. mn. č. užít dva stylově rozlišené soubory koncovek: neutrální ‑i a ‑í vedle hovorových ‑u a ‑ou. Oproti typu „krýt“ je pozice neutrálních koncovek ‑i a ‑í poněkud posílena tím, že umožňují lépe naznačit stavbu tvaru slova. Opakují‑li se totiž podobné hlásky ve třech slabikách následujících bezprostředně po sobě: ku-pu-ju, je koncovka méně patrná.

Přechodníky (Skrýt)

Užití přechodníků

Přechodníky slouží ke kondenzaci (zhuštění) obsahu věty. Dnes mají charakter knižní až archaický. Využívá se jich především v psaných projevech ve vyšším stylu odborném a uměleckém (tam i jako prostředek humoru k dosažení úsměvné ironie).

Přechodníky lze užít jenom tehdy, jestliže podmět hlavního děje/stavu a podmět děje/stavu průvodního jsou totožné, např. dívka odcházela, příjemně se na chlapce usmívajíc (= dívka odcházela –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ dívka se přitom usmívala), usednuvši do lenošky, počala psát dopis (= ona usedla –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ ona počala psát).

Chybné užití přechodníku: *Hledě z okna vlaku, uletěl mi klobouk (= já jsem hleděl –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ klobouk uletěl). Chybu odstraníme tak, že buď změníme podmět ve druhé větě –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Hledě z okna vlaku, přišel jsem o klobouk, nebo se vzdáme přechodníkové vazby –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Když jsem hleděl z okna vlaku, uletěl mi klobouk.

O psaní čárky v rozvitých přechodníkových konstrukcích viz Psaní čárky ve větě jednoduché.

Přechodník přítomný (od sloves nedokonavých)

Přechodník přítomný slouží k vyjádření současnosti dvou dějů, např. kouříc psala (Eva) dopis; kouříc píše dopis (= kouří a přitom píše dopis). Tvoří se od kmene přítomného (popř. u sloves typu „sázet“ též od rozšířeného kmene přítomného), tj. od části slovesa ve 3. os. mn. č. přítomného času po odtržení koncovky, např. nes-ou, pros‑í, sázej‑í. K tomuto kmeni se připojují dva soubory přípon:

1. ‑a (pro mužský rod čísla jednotného),

   ‑ouc (pro ženský a střední rod čísla jednotného),

   ‑ouce (pro všechny rody čísla množného),

2. ‑ě/e (pro mužský rod čísla jednotného),

   ‑íc (pro ženský a střední rod čísla jednotného),

   ‑íce (pro všechny rody čísla množného).

Soubor přípon uvedených v a) se připojuje ke kmeni sloves, která ve 3. os. mn. č. končí na ‑ou, např. oni nesou → nesa, nesouc, nesouce; oni berou → bera, berouc, berouce; oni jdou → jda, jdouc, jdouce; oni tisknou → tiskna, tisknouc, tisknouce.

Soubor přípon uvedených v b) se připojuje ke kmeni sloves, která ve 3. os. mn. č. končí na ‑í, popř. ‑í/‑ou, ‑í/‑ejí, např. oni mažou → maže, mažíc, mažíce; oni píší/píšou → píše, píšíc, píšíce; oni kryjí/kryjou → kryje, kryjíc, kryjíce; oni kupují/kupujou → kupuje, kupujíc, kupujíce; oni trpí → trpě, trpíc, trpíce; oni prosí → prose, prosíc, prosíce; oni sázejí/sází → sázeje, sázejíc, sázejíce; oni volají → volaje, volajíc, volajíce.

U sloves typu „třít“ (dřít, přít se, vřít) vedle původních tvarů tra, trouc, trouce (tj. se slovním základem zakončeným na ‑r podle zast. oni tr-ou) lze připustit i analogické tvary tře, tříc, tříce (tj. se slovním základem zakončeným na ‑ř podle oni tř‑ou).

U sloves typu „péct“ (téct, tlouct, vléct aj.) lze vedle původních tvarů peka, pekouc, pekouce (tj. se slovním základem zakončeným na ‑k podle zast. oni pek-ou) připustit i analogické tvary peče, pečíc, pečíce (tj. se slovním základem zakončeným na ‑č podle oni peč‑ou).

Slovesa s dvojí podobou kmene v 3. os. mn. č., např. miz‑í/mizej‑í, kvíl‑í/kvílej‑í, mají zpravidla tuto dvojí podobu kmene i v přechodníku, tj. mize/mizeje, kvíle/kvíleje atd. U sloves jako kopat (kope/kopá, kopou/kopají), kousat (kouše/kousá, koušou/kousají) má však přechodník většinou jen tvary s ‑aj‑, tj. kopaje, kousaje atd.

Přechodník přítomný (od sloves dokonavých)

Pro vyjádření předčasnosti v budoucnosti slouží formy utvořené pomocí přípon přechodníku přítomného, ale od dokonavých sloves, např. Přinesa domů čerstvý chléb, budu se moci spokojeně navečeřet. Tyto formy jsou dnes zastaralé.

Přechodník minulý (od sloves dokonavých)

Přechodník minulý slouží k vyjádření předčasnosti jednoho děje před druhým (obvykle v minulosti), např. Sebravše odvahu, začali studovat český jazyk (= nejdříve sebrali odvahu a potom teprve začali studovat český jazyk). Tvoří se od podoby kmene minulého, tj. od části slovesa ve tvaru příčestí činného po odtržení přípony ‑l (‑la, ‑lo, ‑li, ‑ly, ‑la), např. přines‑l, sebra‑l. K tomuto kmeni se připojují dva soubory přípon:

1. ‑0 (pro mužský rod čísla jednotného),

   ‑ši (pro ženský a střední rod čísla jednotného),

   ‑še (pro všechny rody čísla množného),

2. ‑v (pro mužský rod čísla jednotného),

   ‑vši (pro ženský a střední rod čísla jednotného),

   ‑vše (pro všechny rody čísla množného).

Soubor přípon uvedených v a) se připojuje ke kmeni končícímu na souhlásku, např. přines+0, přines+ši, přines+še.

Soubor přípon uvedených v b) se připojuje ke kmeni končícímu na samohlásku, např. uděla+v, uděla+vši, uděla+vše.

Přechodník minulý od sloves vzoru „tisknout“

U sloves 2. slovesné třídy vzoru „tisknout“ se přechodník minulý dnes již vždy tvoří od kmene minulého rozšířeného o příponu ‑nu‑ (a to i v těch případech, ve kterých je příčestí činné bez ‑nu‑), srov. např. dosáhl → dosáh+nu+v/vši/vše, nastydl → nastydnuv, povšiml si → povšimnuv si, upadl → upadnuv, zvládl → zvládnuv, zdvihl → zdvihnuv. Původní podoby (např. upad, upadši, upadše, zdvih, zdvihši, zdvihše), které se vyskytovaly i ve starší umělecké literatuře jen zřídka, zcela zastaraly.

Přechodník minulý od sloves vzoru „začít“ („tnout“)

Slovesa 2. slovesné třídy vzoru „začít“ („tnout“), která mají dvojí podobu kmene minulého, mají také dvojí podobu přechodníku minulého, např. najal/najmul → naja+v/vši/vše / najmu+v/vši/vše, objal/obejmul → objav/obejmuv, vyňal/vyjmul → vyňav/vyjmuv, ujal se / ujmul se → ujav se / ujmuv se (ale jen ujmul ‚při pletení a šití‘ → ujmuv), sňal/sejmul → sňav/sejmuv, přeťal/přetnul → přeťav/přetnuv, rozťal/rozetnul → rozťav/rozetnuv, zaťal/zatnul → zaťav/zatnuv, sťal/setnul → sťav/setnuv, dopjal/dopnul → dopjav/dopnuv, napjal/napnul → napjav/napnuv, odepjal/odepnul → odepjav/odepnuv, přepjal/přepnul → přepjav/přepnuv, vypjal/vypnul → vypjav/vypnuv.

Slovesa začít, vzít, převzít, uzmout, odejmout mají pouze jednu podobu příčestí činného, a proto mají také jednu podobu přechodníku minulého, např. začal → začav, vzal → vzav, převzal → převzav, uzmul → uzmuv, odňal → odňav (viz Slovesa vzoru „začít“ (příčestí činné a trpné)).

Přechodník minulý u sloves utvořených předponami od sloves jít a jet

Přechodník minulý od dokonavých sloves utvořených od slovesa jít (např. odejít, přijít, vyjít) má tvar končící na ‑šed, ‑šedši, ‑šedše (např. odešed, odešedši, odešedše). Přechodník minulý od dokonavých sloves utvořených od slovesa jet (např. přijet, odjet) má tvar končící na ‑jev, ‑jevši, ‑jevše (např. přijev, přijevši, přijevše).

Přechodník minulý (od sloves nedokonavých)

Minulý přechodník od sloves nedokonavých byl vždy pouze ojedinělý, z toho důvodu se s ním běžně nesetkáváme a mluvnice jej zmiňují jen okrajově (některé vůbec). Dnes se dochoval pouze u slovesa být (byv, byvši, byvše).

Tvoření přechodníků od sloves obouvidových

Od sloves obouvidových můžeme tvořit přechodník přítomný i přechodník minulý. Slovesa obouvidová jsou podle kontextu buď dokonavá, nebo nedokonavá. K obouvidovým slovesům patří jen nečetná slovesa domácí (např. jmenovat, obětovat), ale zato četná slovesa přejatá na ‑ovat (např. absolvovat, habilitovat, prezentovat, separovat, verbalizovat).

Přechodníky trpné

Přechodník trpný je slovesný tvar složený z trpného příčestí příslušného slovesa (pouze přechodného) a z přechodníkového tvaru slovesa být: jsa zván; jsouc zvána, zváno; jsouce zváni, zvány, zvána (trpný přechodník přítomný); byv pozván; byvši pozvána, pozváno; byvše pozváni, pozvány, pozvána (trpný přechodník minulý). Z formálního ani významového hlediska nic nebrání tomu, aby se oba druhy přechodníkových tvarů slovesa být spojovaly s trpnými příčestími sloves dokonavých i nedokonavých (např. jsa pozván, byv zván).

Ustrnulé formy přechodníků

Od některých sloves se užívají některé z forem přechodníku jako ustrnulé. Tyto přechodníky pak přecházejí k jiným slovním druhům, a to nejčastěji k příslovcím, předložkám a částicím, např. chtě nechtě / chtíc nechtíc, kleče, konče/končíc, leže, nedbaje (na) / nedbajíc (na), nehledě (k, na) / nehledíc (k, na), nemluvě (o) / nemluvíc (o), nevyjímaje/nevyjímajíc, počínaje/počínajíc, počítaje (v to) / počítajíc (v to), sedě, soudě/soudíc, stoje, tak říkajíc, vstávaje lehaje / vstávajíc lehajíc, vyjma/vyjímaje/vyjímajíc, zahrnujíc (v to).