Výslovnostní pravidla – výslovnost dalších souhláskových skupin

Skupina mě

Za základní spisovnou podobu skupiny hlásek zapisovaných jako mě je považována výslovnost [mňe], např. měď [mňeť], náměstí [námňesťí], v domě [v domňe]. Ve zvukové rovině se tedy výrazy mě a mně ničím neliší, oba se mají vyslovit jako [mňe]; také proto může jejich náležitá grafická podoba činit potíže (viz Písmeno ě).

Pokud jde o nářeční výslovnostní variantu [mje], vyskytuje se zejména u mluvčích z jižních Čech, ze severovýchodní Moravy a ze Slezska. Ve spisovné češtině se jí doporučujeme vyvarovat.

Skupina šťk

Tradičně se v ortoepických příručkách uvádí také pravidlo pro výslovnost skupiny šťk, zapisovanou také jako žďk, kterou lze spisovně vyslovit buď jako [šťk], nebo jako [štk], např. tloušťka [tloušťka] nebo [tlouštka], nikoli však zjednodušeně *[tlouška]. Noremnost podob typu [tlouštka] je však sporná, navíc se skupina šťk vyskytuje v češtině pouze okrajově (kromě slova tloušťka ještě např. ve výrazech dršťky, klíšťky, měšťka, objížďka, projížďka nebo v názvech jako Hradišťko, Hošťka, Týnišťko, Růžďka a v jim příbuzných slovech).

Skupina cts

Souhlásková skupina cts ve složených číslovkových výrazech typu devatenáct set bývá i v jinak spisovné řeči často zjednodušována na pouhé [c], tj. [devatenácet]. Podle obecných ortoepických pravidel není sice tato redukce na rozhraní dvou slov náležitá, avšak v praxi, především v rychlejší řeči, působí plná výslovnost [cts] i školeným mluvčím nemalé obtíže, a proto se téměř nevyskytuje; navíc snaha o opravdu zřetelné vyslovení této skupiny může působit až dojmem hyperartikulace.

Připuštění možnosti skupinu [cts] zjednodušovat zejména v rychlejší řeči na pouhé [c] lze považovat za přílišné upřednostnění pohodlí mluvčího. Úplné vypuštění dvou souhlásek totiž není v české spisovné výslovnosti obvyklé, zde navíc dochází k vynechání souhlásky, která stojí ve druhém slově na prvním místě. Toto zjednodušení však pravděpodobně posluchačům nijak nevadí, nejde tedy o krok mířící proti jednomu ze základních principů české ortoepické kodifikace –⁠⁠⁠⁠ preferovat pohodlí posluchače, a to i na úkor pohodlí mluvčího (viz Vztah zvukové a grafické stránky jazyka), proto jej lze zvláště v rychlejší a méně formální řeči tolerovat.

U číslovkových výrazů skládajících se z více slov nejsou tendence ke splývání ojedinělé a ve vývoji jejich podob v češtině je možné vysledovat analogické procesy. Např. výraz dvacet vznikl původně ze dvou slov dva-desęte, dvanáct ze spojení dva na desęte. V číslovkách označujících počet 11 až 19 se tedy svazek předložka + jméno (na desęte) hláskově postupně redukoval a zjednodušoval, až poklesl na pouhou příponu ‑náct a splynul s předcházejícím číslovkovým výrazem v jedno slovo. Je tak možné nahlížet na splynutí spojení typu devatenáct set ve výslovnosti na [devatenácet] jako na jev, který je v souladu s obecnými principy jazykového vývoje (rovněž v psaném jazyce lze zaznamenat chápání daného spojení jako jednoho slova *devatenácet, což odráží nejen jeho běžnou výslovnost, ale dokládá i neprůhlednost tvaru set jakožto 2. pádu mn. č. slova sto pro některé uživatele jazyka).

Přesmykování hlásek

U některých výrazů někdy dochází k neortoepickému přesmykování hlásek, nejčastěji l a r, např. velryba *[verliba], celer *[cerel]; zejména v nářečích je někdy tato změna motivována podvědomou snahou o odstranění tzv. pobočné slabiky (viz Zvukové vlastnosti souvislé řeči), např. lžička *[žlička].