Informace o knize Akademická příručka českého jazyka

Akademickou příručku českého jazyka (APČJ) vytvořil kolektiv autorů Ústavu pro jazyk český AV ČR. Počátečním podkladem pro ni se stala výkladová část Internetové jazykové příručky (IJP), jež vznikla s podporou grantového projektu Jazyková poradna na internetu, řešeného v letech 2004–⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠2008. V roce 2009 byla IJP oceněna medailí MŠMT 1. stupně za zlepšování podmínek pro výuku mateřského jazyka na všech typech škol. Výkladová část IJP byla po dokončení grantového projektu postupně upravována, jednotlivé kapitoly byly doplňovány o popis dalších jazykových jevů a příklady, některé kapitoly byly zcela přepracovány a byly do ní zařazeny i kapitoly nové. Internetovou stránku http://prirucka.ujc.cas.cz využilo již více než čtyři miliony uživatelů a stala se nejnavštěvovanější stránkou z webů Akademie věd ČR.

První vydání Akademické příručky českého jazyka vyšlo v nakladatelství Academia v únoru 2014 se schvalovací doložkou MŠMT. Tato publikace získala cenu nakladatelství Academia Nejprodávanější kniha roku 2014 a cenu Český bestseller 2014 za 1. místo v kategorii Odborná a populárně‑naučná literatura pro dospělé. V květnu 2019 vydalo nakladatelství Academia druhé, upravené a doplněné vydání Akademické příručky českého jazyka, taktéž se schvalovací doložkou MŠMT.

Východiskem pro tvorbu IJP a APČJ byly od počátku především dotazy adresované jazykové poradně Ústavu pro jazyk český AV ČR. Tazatelé se většinou chtějí dozvědět, jak se určitá slova píšou, skloňují, časují či vyslovují, mnozí z nich se však zajímají také o to, proč tomu tak je, tedy proč je náležitá podoba ližiny, proč se píše od Nohavici, proč je třeba zvolit přídavné jméno živelní ve spojení s podstatnými jmény pohroma či katastrofa, proč lze užít v časopisu i v časopise, proč je správná podoba v rizikách, dvacet dva závodníků atp. Některé zajímá i to, proč máme hlásku a písmeno ř či kroužkované ů, zda je nutno přechylovat příjmení, zda existuje rozdíl mezi výrazy ačkoli a ačkoliv. Takové a mnohé další informace mohou získat v APČJ. Do jejího druhého, upraveného a rozšířeného vydání byly nově zařazeny kapitoly o zásadách výslovnosti v češtině, o psaní písmena ě a o přechylování příjmení ve veřejné komunikaci. Dílčích změn doznaly např. kapitoly o psaní velkých písmen, zkratkách a dělení slov.

Příručka obsahuje poučení o českém jazyce, zejména pravopisu (mimo jiné pokrývá téměř veškerou problematiku uváděnou v PČP –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ viz Informace o příručce Pravidla českého pravopisu), zvukové stavbě, morfematice, tvarosloví, slovotvorbě, o některých jevech větné stavby a také uvádí kapitoly o formální úpravě písemností a jazykové etiketě. V porovnání s PČP a mluvnicemi jsou některé výklady APČJ podrobnější a ucelenější (např. v oblasti psaní velkých písmen, interpunkce, shody přísudku s podmětem, skloňování osobních, zeměpisných a firemních jmen) a uvádějí mnohem více příkladů (např. u psaní přídavných jmen označujících rodinu jako celek či konkurence kratších a delších koncovek ve spojení rodných jmen a příjmení). APČJ se často zaměřuje i na jevy, jejichž popis v uvedených publikacích zcela chybí. Ani v jedné z nich nelze např. najít informaci, jak psát domácké podoby rodných jmen jako Luki, Klári, Šárinka, podoby přivlastňovacích přídavných jmen odvozených od jmen Mary, Betty nebo tvary 5. pádu osobních jmen u všech skloňovacích typů. Do APČJ byly též zahrnuty popisy těch jevů, v jejichž výkladu se odborná literatura ne vždy shoduje (např. skloňování jmen typu kuli či video).

APČJ přináší nejen výslovnostní, pravopisné, slovotvorné, tvaroslovné a syntaktické výklady, ale všímá si i toho, jak se popisované podoby a tvary běžně používají. Proto jsou některé výklady doplněny hodnotícími komentáři vycházejícími z analýzy výskytů, zejména v Českém národním korpusu. Na základě toho jsou pak také připojena doporučení, kterým podobám či tvarům dávat přednost, popř. které podoby dosud nezachycené v kodifikačních příručkách lze již ve spisovných projevech přijímat, tj. nechápat je jako nesprávné. APČJ se primárně soustřeďuje na výklady jevů, na které se tazatelé opakovaně ptají, jevů doposud v ostatních dostupných příručkách opomíjených nebo nedostatečně vyložených. Od ostatních příruček se v uvádění jednotlivých údajů zásadně neliší, pouze se ve větší míře opírá o korpusové doklady a popis některých jevů na základě toho upřesňuje.

Část APČJ je věnována také tematice, která není čistě jazyková, a proto se o ní ostatní lingvistické příručky zmiňují jen okrajově a kuse, ale na niž přicházejí dotazy velmi často. Tou je úprava písemností. Právě s formálními jevy, jako je psaní kalendářních dat, adres, dopisů, užívání akademických titulů a psaní jejich zkratek, oslovování atd., se mnozí v praxi běžně setkávají, např. při tvorbě obchodních a úředních dokumentů, bakalářských, diplomových a doktorských prací, odborných posudků a zpráv, ale i soukromých dopisů.

Kniha je rozčleněna do devíti oddílů a ty do jednotlivých kapitol a podkapitol. Názvy kapitol a podkapitol byly zvoleny tak, aby z nich bylo dobře patrné, o čem pojednávají. Součástí publikace jsou i rejstříky, jež mohou napomoci při vyhledávání konkrétních informací.

Cílem APČJ je co nejpřesnější popis, zachycení (a tím i utvrzení) normy pro komunikační situace, v nichž je žádoucí používání spisovného jazyka. Příručka sama tuto normu nestanovuje, ale předkládá její popis uživatelům češtiny jako doporučení, jímž je vhodné se při tvorbě mluvených či psaných textů řídit. Je zamýšlena jako pomůcka pro všechny uživatele češtiny, kteří se chtějí či potřebují poučit nebo dozvědět něco o tom, které prostředky patří do kultivované variety češtiny, tedy té variety, která se užívá (nebo by se měla užívat) v prestižních komunikačních situacích, a přispět ke kultivaci svého vyjadřování a ke kultivaci komunikace vůbec.

APČJ by měla vést především k upevnění a prohloubení dosavadních znalostí i k získání poznatků nových, včetně těch, které nebývají do výuky češtiny zařazovány, ale které jsou přitom potřebné v praktickém životě. Věříme, že příručka pomůže svým uživatelům pochopit současnou situaci spisovné češtiny, porozumět tomu, proč se konkrétní výraz má psát či skloňovat tak, jak je uvedeno. Díky příručce si snad také uvědomí, že se jazyk stále mění, ale že jde o změny dílčí, které rozhodně neovlivní podstatu češtiny a které bývají zachyceny v jazykových příručkách až poté, co se v úzu opravdu prosadí (a to bývá vždy po delším časovém období). Tyto změny však nejsou nevýznamné –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ jsou dokladem toho, že čeština je živý jazyk a že v mateřském jazyce je třeba se vzdělávat po celý život.