Vokalizace předložek (v třetí – ve třetí)

V češtině je běžné, že se některé předložky v určitých pozicích tzv. vokalizují, jinými slovy, že se k nim přidává samohláska (vokál) ‑e. Příčiny vzniku tohoto jevu byly jednak historické (souvisí s vývojem systému českých samohlásek), jednak fonetické (snaha o usnadnění výslovnosti). Dnes se tak s vokalizací můžeme setkat u nejrůznějších předložek (slabičných i neslabičných), vokalizace však nepronikla k předložkám sekundárním neboli nevlastním (např. uprostřed, kolem).

Vokalizace předložek není jev ustálený, jednotlivé podoby předložek často kolísají (v češtině se například zcela běžně setkáváme s variantami ve třetí i v třetí). Rozhodující roli pro psaní té které varianty tak hraje úzus.

Pro přehlednost rozlišíme v následujícím výkladu předložky na několik skupin.

Předložky neslabičné (k, s, v, z)

1. Před slovem začínajícím samohláskou se neslabičné předložky nevokalizují, např. k ústavě, s ementálem, v okolí, z Asie.

2. Před slovem, které začíná stejnou souhláskou jako předložka, vokalizujeme vždy, např. ke kořenům, se sestrou, ve vejci, ze země. Výjimku tvoří ustálené spojení s sebou (viz Psaní předložek s, z (z postele, s knihou, s sebou × sebou)).

3. Tendence k vokalizaci je silná, pokud předložka stojí před slovem začínajícím podobnou souhláskou, tedy s před z‑, ž‑, š‑; z před s‑, š‑, ž‑; v před f‑; k před g‑. Důležitou roli zde hraje právě faktor výslovnosti, např. ke groši, ke gauči, ke guláši, ke Grónsku (zde je vokalizace prakticky bez výjimky); se zemí, se ženou, se švestkou (u tohoto typu se ve velmi malé míře vyskytují i varianty nevokalizované, hlavně tam, kde příliš nepřekážejí výslovnosti –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ např. s žaketem); ve Finsku, ve Francii, ve fasciklu (zcela převažují podoby vokalizované); ze stromu, ze šuplete, ze železa (i zde se v případech, kdy to nepřekáží výslovnosti, v malé míře vyskytují nevokalizované podoby).

4. Předložky stojící před slovem, které začíná jinou souhláskou, se někdy vokalizují, jindy ne. Záleží tu především na složitosti (resp. vyslovitelnosti) souhláskové skupiny na začátku slova.

   1. Před jednou souhláskou se neslabičné předložky nevokalizují, např. k řece, s pentličkami, v zimě, z vesnic.
   2. Před skupinou dvou souhlásek:
   1. Předložka se většinou nevokalizuje, je‑li druhou souhláskou neslabičné r (ř) nebo l, např. s prací, s bratrem, s přísností, s Břeňkem, s klackem, z Prahy, z brodu, z kraje, z příčiny, z kláštera, v trávě, v Hradci, v křoví, v kříži, v hlavě, k bráně, k práci, k příhodě, k předpisům, k pláči. Spíše se však vokalizují neslabičné předložky před spojením souhlásek tř, dř, sl, zr, zl, např. ve třech, ke třem, ze třídy, se třením, ze dřeva (ale spíše k dřevěné), ve sluji, ke slibu, ze slamníku, se zrádcem, ke zrodu, ve zrání, se zlodějem, ke zlatu, ve zlatě. Vyskytují se ještě další případy, kdy vokalizujeme, např. ve mlýně a ve hře (ale s hrou), obvykle však jde o ustálená spojení.
   2. Ve prospěch vokalizace svědčí úzus, je‑li na druhém místě jiná souhláska než r (ř), l. Zvláště frekventovaná je vokalizace tam, kde druhá souhláska skupiny je stejná jako souhláska předložky, např. ve dveřích, ve svém, ke skoku.
   3. Před skupinou tří souhlásek neslabičné předložky většinou vokalizujeme, např. ke středu, se vstupem, ve skladišti, ze vzpomínek.

5. Předložka k má kromě standardní vokalizované podoby ke také podobu ku, která se však dochovala pouze v některých ustálených spojeních, a to jen před slovy začínajícími retnou souhláskou, zejména p (např. ku příkladu, ku prospěchu), a ve vyjadřování poměrnosti (např. pět ku sedmi, patnáct ku devíti).

Předložky slabičné

Ve valné většině se slabičné předložky nevokalizují, a to ani tehdy, když slovo začíná stejnou souhláskou, kterou končí předložka, např. před domem, bez zámlky, přes silnici, od dětí atp. Vokalizují se pouze v určitých případech: před zájmenem všechen (přede všemi, beze všeho, nade vše, přese vše), před tvary zájmena já (beze mne, pode mnou) a v některých dalších případech (beze studu, ode dveří).

Další poznámky k vokalizaci předložek

Užití vokalizované či nevokalizované podoby v rozkolísaných případech bývá ovlivněno individuálním územ –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ někteří lidé upřednostňují spíše varianty vokalizované, jiní spíše varianty nevokalizované.

Připomínáme, že nevokalizované (a tedy neslabičné) předložky k, s, v, z bychom neměli nechávat stát na konci řádku. Jejich vokalizované varianty ke, se, ve, ze však na konci řádku mohou stát bez výjimky (viz Zalomení řádků a nevhodné výrazy na jejich konci).