Skloňování osobních jmen → Skloňování osobních jmen – úvod

Vyhledávání v obecných výkladech o jazykových jevech (lze zadat jen začátek slova doplněný *).

Skloňování osobních jmen – úvod

Při skloňování osobních jmen se primárně řídíme jejich výslovností. Podle zakončení, které má jméno ve vyslovované podobě, je přiřazujeme k příslušnému skloňovacímu typu. Tento postup je důležitý zejména u jmen cizího původu, jejichž grafická a zvuková podoba se může výrazně lišit. Je proto třeba, aby grafická podoba co možná nejvíce kopírovala podobu jména ve výslovnosti a nedocházelo k tomu, že bude jméno přiřazeno na základě rozdílu v grafické a vyslovované podobě ke dvěma různým skloňovacím typům. Někdy se však rozdílu vyhnout nelze a pak je třeba odlišnou grafickou a vyslovovanou podobu akceptovat.

Kapitoly popisující skloňování jmen s rozdílným zakončením ve vyslovované a v psané podobě se netýkají znělostních variant: b –⁠⁠⁠⁠⁠ p (Jařab [jařap]), d –⁠⁠⁠⁠⁠ t (Strnad [strnat]), v –⁠⁠⁠⁠⁠ f (Pavlov [pavlof]), z –⁠⁠⁠⁠⁠ s (Mráz [mrás]), ž –⁠⁠⁠⁠⁠ š (Baláž [baláš]) apod. Fonetické přepisy osobních jmen jsou ve výkladu tvořeny v souladu s pravidly popsanými v kapitole Fonetická transkripce.

U cizích příjmení uvádíme jen jednu z možných výslovnostních podob, pokud se tyto varianty liší pouze délkou samohlásky a pokud tato délka nemá vliv na způsob skloňování (např. u jména Chateaubriand vyslovovaného [šatobriján] i [šatobrijan] je uvedena jen podoba [šatobriján].

Uvedená pravidla se týkají všech typů osobních jmen: rodných jmen i příjmení, případně přezdívek a přízvisek apod.

Pravopisná podoba antických jmen vychází z akademického vydání PČP z r. 1993.

Hlavní stránka O příručce Nápověda English version