Přídavná jména zakončená na -ální, -ární (Skrýt)

Se zakončením na ‑ální a ‑ární se v češtině setkáváme pouze u přejatých přídavných jmen. Některá taková přídavná jména mají charakter termínů a užívají se především v odborném stylu. Skupiny ‑ál‑ a ‑ár‑ před příponou ‑ní nejsou prostředky domácího původu, v daných přídavných jménech jsou zachovány podle původního jazyka. Máme tedy v češtině přejatá jak přídavná jména typu feudální, vizuální, maximální, tak primární, elementární, imaginární, terciární.

Od těchto přídavných jmen se zcela pravidelně tvoří příslovce zakončená na ‑álně/‑árně a podstatná jména zakončená na ‑álnost/‑árnost.

Segment, který odpovídá skupině ‑ál‑ v různých jazycích, z nichž k nám jména na ‑ální pronikla, se může lišit. Proto se i v češtině, byť dnes již zřídka, objevují chybné podoby ovlivněné jinými jazyky, např. *aktuelní, *individuelní. S konkurencí variant ‑ální a ‑elní počítá v některých případech i PSJČ z 1. pol. 20. století, v současné češtině však považujeme za náležité pouze podoby s ‑ální: aktuální, individuální apod. Chybné tvary u přídavných jmen na ‑ární jsou až na výjimky zcela ojedinělé.

V poslední době se vedle tradičních přejatých přídavných jmen na ‑ní objevují také přídavná jména na ‑ální, např. multikulturní –⁠⁠⁠⁠ multikulturální, strukturní –⁠⁠⁠⁠ strukturální. Podoby na ‑ální jsou patrně ovlivněny angličtinou, je v nich zachována anglická adjektivní přípona ‑al (multicultural, structural). Podoby na ‑ální v češtině nelze označit za chybné, mají oporu ve starších přejímkách s ‑ální (srov. maximální), stejně tak je však nelze označit za potřebné. Významově se totiž od podob na ‑ní nijak neliší, nepřinášejí žádný nový významový rys: lze pořádat např. jak multikulturní festival, tak multikulturální festival. Podoby s ‑ální nepronikají rovnoměrně, v některých spojeních se drží tradiční podoby, máme např. spíše bilingvní vzdělávání, bilingvního jedince než bilingvální vzdělávání či bilingválního jedince.

Dělení slov na konci řádku (Skrýt)

Slova dělíme v psaném textu z ryze praktických důvodů. Je přitom důležité si uvědomit, že dělení slov v písmu na konci řádku není vždy totožné s členěním slov na slabiky v mluvené řeči (viz Slabika) nebo například s morfematickým členěním slov (viz Morfematika). Vzhledem k tomu, že se pokyny pro dělení slov v různých příručkách liší, rozhodli jsme se zde pro co nejjednodušší, a hlavně pokud možno pravidelný způsob dělení. To má za následek, že se často s řešením v jiných příručkách rozcházíme (obvykle tak, že připouštíme méně možností dělení). V souvislosti s tím upozorňujeme, že si naše řešení neklade za cíl být autoritativní a že jiný způsob dělení není nutně chybný. Jinými slovy: ačkoliv doporučujeme řídit se při dělení slov níže uvedenými pravidly, nevylučujeme případné jiné možnosti.

Možná místa, kde lze slovo dělit, tradičně označujeme spojovníkem. Napíšeme‑li například ko‑s‑me-ti-ka, znamená to, že můžeme slovo dělit po písmenech ko‑, kos‑, kosme‑ a kosmeti‑.

Dělení slova na konci řádku se naznačí spojovníkem, např. kra‑|bice. Pokud řádek končí spojovníkem vyžadovaným pravidly pravopisu (viz např. spojovník ve slovech ping-pong, technicko-ekonomický) a část slova za spojovníkem pokračuje na následujícím řádku, zopakuje se spojovník rovněž na začátku tohoto řádku, např. ping‑|‑pong. Podrobněji o spojovníku viz Spojovník.

Základní pravidla dělení slov

1. V češtině dělíme pouze slova víceslabičná. Jednoslabičná slova, a to i ta, která se zapisují více písmeny (pštros, vstříc), nedělíme.
2. Zvykem rovněž není dělit zkratky (MUDr., FAMU, USA, např., apod., genpor. atd.).
3. Nedělíme také dvouslabičná slova, jejichž první slabiku tvoří jednoduchá samohláska (oběd, Ivan, éter, Ústí). Podobně neoddělujeme počáteční samohlásku ani u víceslabičných slov, např. Af-ri-ka, as‑t‑ro-naut, ús‑tec‑ký, ame-ric‑ký, elek‑t‑ro (viz bod 2.1a).
4. Pozor je třeba dávat na souhlásky l a r. Pokud jsou v slabikotvorném postavení, pracujeme s nimi při dělení stejně, jako by šlo o samohlásky (např. dělíme me-tr stejně jako me-ta, osr‑dí stejně jako osu‑dí). V případě, že souhlásky l a r nejsou ve slabikotvorném postavení, pracujeme s nimi jako se (specifickými) souhláskami (viz bod 2.3 a bod 2.4).
5. Slova se primárně dělí podle slabičných hranic. Například slovo mladý má dvě slabiky (mla a dý), dělíme je tedy jedině mla‑dý (upozorňujeme, že slabika je zvuková jednotka, nikoliv grafická –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ například jméno Jacques [žak] představuje pouze jednu slabiku a nedělí se). U řady slov (např. u těch, kde za sebou následuje několik souhlásek) však nejsme schopni slabičnou hranici s jistotou identifikovat.
6. Sekundárně je důležitá rovněž slovotvorná stavba slova (viz Morfematika).

Způsob dělení, který zde představujeme, zohledňuje v tomto směru především předpony (např. na‑, po‑, roz‑, do‑) a hranici mezi dvěma částmi složenin (např. prosto|pášný, velko|statek, mnoho|násobný, troj|stěžník). Přípony jsou zohledňovány minimálně –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ především z toho důvodu, že schopnost jejich bezchybného rozpoznání nelze obecně předpokládat.

Konkrétní způsoby dělení

Předpony

1. Pokud má slovo slabičnou, ale jednopísmennou předponu, neoddělujeme ji, např. úspěch, uspět, obra-na, ochrán‑ce. Pokud po této předponě následuje souhlásková skupina čt, můžeme slovo dělit po č: úč‑to-vat.
2. Pokud má slovo slabičnou vícepísmennou předponu, provádíme dělení za ní (rovněž u latinských a řeckých předpon), a to i v případech, kdy jí předchází jednopísmenná předpona. Například slovo podraz dělíme pouze pod-raz, nikoli *po-draz (což by bylo z hlediska slabičného přijatelné). Další příklady: vy-hrá‑vat, po‑čkat, do‑čkat, se‑čkat, vy‑ční‑vat, ve-dle, po-dle, du-pli-ko-vat, kom-pli-ko-vat, kom-pli-ka-ce, ex-pli-ka-ce, kon-gre-ga-ce, kon-sti-tu-ce, in-spek-tor, in-spek-ce, de-kla-ma-ce, re-kla-ma-ce, re-kvi-zi-ta, roz-tr-hat, pod-trh-nout, od-po‑vě‑dět, zod-po‑vě‑dět, po-chy-bit, zpo-chyb-nit, upo-za-dit.
3. Pokud má slovo dvě předpony, přičemž první je slabičná a druhá neslabičná, dělíme vždy po první předponě a druhou předponu přiřazujeme k druhé slabice, např. po-změ‑ňo‑vat, po-zdr‑žet, po-zvra-cet, na-zpa‑měť, vy-zvě‑dač, vy-zbro-jo-vat.
4. Pokud má slovo dvě předpony, přičemž první je slabičná a druhá je tvořena samohláskou, dělíme pouze po první předponě, např. po-uka-zo-vat, po-upra-vit, ne-uspět, na‑úč‑to-vat.
5. Pokud má slovo dvě jednopísmenné předpony, dělíme po druhé předponě: zú‑rod-nit, zú‑ro‑čit, zú‑pl-na, us-my‑s‑let, zo-hyz-dit. Následuje‑li po druhé předponě skupina čt, můžeme slovo dělit i po č: zú‑č‑to-vat.
6. Pokud jde etymologicky o předponu, která však pro dnešní mluvčí není zřetelná, je možné připustit i takové dělení, jako by se o předponu nejednalo, např. pro‑d‑chnout, na‑d‑chnout, na‑d‑šený, di‑p‑lom, pro‑b‑lém, de‑s‑pekt, re‑s‑pekt.

Dvě a více samohláskových písmen vedle sebe

1. Stojí‑li na začátku slova nebo části složeniny nebo po předponě písmena označující dvojhlásku, dělíme za nimi, např. au-to-mo-bil, bez-eu-ro‑vý, nej-au-to-ri-ta-tiv‑něj‑ší.
2. Nacházejí‑li se vedle sebe dvě samohlásková písmena (případně více), která jsou rozdělena morfematickým švem (a nejde přitom o šev příponový ani koncovkový), pak dělíme na švu. Například slovo reakce má předponu re‑, po které následuje ‑akce, proto dělíme pouze re-ak-ce, nikoli *rea-kce. Další příklady: pra-vo‑úh‑lý, re-edi-ce, pa-le-on-to-lo-gie, re-ab-sorp-ce, re-ago-vat, ra-dio-apa‑rát, spo-lu-au-tor, dvou-oca‑sý, dvou-eu-ro‑vý, aqua-ae-ro-bik, vy-au-to-vat.
3. Nacházejí‑li se vedle sebe dvě samohlásková písmena (případně více), která nejsou rozdělena morfematickým švem nebo jsou rozdělena příponovým či koncovkovým švem, nerozdělujeme je, např. lou-ka, bě‑houn, sau-na, re‑s‑tau-ra-ce, pseu-do-nym, pneu-ma-ti-ka, neon, fluid‑ní, in-du‑s‑t‑ria‑li-za-ce, ra‑dium, gé‑nius, ak-tuál‑ní, reá‑lie, olym-piá‑da, ev-ro-pei‑s‑mus, ra‑gúo‑vý, rag-byo‑vý, re‑léo‑vý, kal-ció‑za, pe-ruán‑ský, per-pe-tuum, he‑b‑rai‑s‑tic‑ký, maoi‑s‑mus, fó‑liov‑ník.

Skupina souhláska + l v jiné než slabikotvorné pozici

1. Pokud před l v neslabikotvorné pozici stojí s/š/d a před nimi není morfematický šev (předponový nebo mezi dvěma složkami složeniny), můžeme dělit jak před l, tak před s/š/d. V praxi doporučujeme spíše dělit před l –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ lépe např. svis‑lý než svi-slý. Další příklady: po-vi‑d‑la, my‑š‑len-ka, my‑s‑let, mo‑d‑li-teb-na, pra‑d‑le-na, ko-va‑d‑li-na, vi‑d‑le, je‑d‑le, kap‑s‑le (v případě, že předchází šev, dělíme na švu: po-slat, vy-dla-bat, troj-sla-bič‑ný).
2. Pokud před l stojí jiná souhláska než s/š/d, dělíme vždy před l, např. ber-la, kuk-la, ram‑li-ce, re-pub‑li-ka, jeh‑li‑čí, ryng-le, pent-le, žong‑lér, bib‑lio‑té‑ka, bub‑li-na, deb‑li‑s‑ta, pub‑li-ka-ce, kob‑li-ha, ang‑li‑s‑ti-ka, cyk‑li‑s‑ti-ka, cyk-lus, emb‑lém, bet‑lém, cih-la, truh-la.

Skupina souhláska + r v jiné než slabikotvorné pozici nebo ř

1. Předchází‑li r/ř jakákoli souhláska a té předchází samohláska, kterou začíná slovo, dělíme jedině před r/ř, např. Od-ra, at-rium, ad-re-sa, ot-rok, ob‑ří.
2. Předchází‑li r/ř jakákoli souhláska a té nepředchází samohláska, kterou začíná slovo, dělíme buď před r/ř, nebo před předchozí souhláskou, např. ze‑b‑ra, na-mo‑d‑řit, stří‑b‑řen-ka, cu‑k‑ro‑ví, cu‑k‑ro‑vý, ima‑t‑ri-ku-la-ce, ka-te‑d‑rá‑la, ko‑p‑re-ti-na, ma‑k‑re-la, mi‑g‑ra-ce, emi‑g‑ra-ce, imi‑g‑ra-ce, mi‑g‑ré‑na, pa‑p‑ri-ka, vi‑t‑rí‑na, ru‑b‑ri-ka, re-pa‑t‑ria-ce, ne‑k‑ró‑za, mi‑k‑rob.
3. Předchází‑li r/ř jakákoli souhláska, které předchází morfematický šev (předponový nebo mezi dvěma složkami složeniny), dělíme na švu, např. po-krá‑tit, te-le-gra-fo-vat, troj-hran‑ný, vy‑křik-nout.
4. Případy, kdy r/ř předchází více souhlásek, viz bod 2.6 a bod 2.8.

Skupina s/š + souhláska

1. Není‑li přítomen morfematický šev (předponový nebo mezi dvěma složkami složeniny), pak je možné dělit spojení samohláska‑s/š‑souhláska-samohláska nebo souhláska‑s/š‑souhláska-samohláska buď po s/š, nebo před s/š, např. ta‑š‑ka, lá‑s‑ka, má‑s‑lo, ou‑š‑ko, zkou‑š‑ka, whi‑s‑ky, če‑š‑ti-na, ma-te-ria‑li‑s‑ta, hle-di‑s‑ko, lo‑ži‑s‑ko, Če‑s‑ko, ra-kou‑s‑ký, me-cha-ni‑s‑mus, ho‑s‑po-da, ob-ho‑s‑po-da‑řo‑vat, ko-re‑s‑pon-den-ce, ko‑s‑me-ti-ka, ko‑s‑mos, vi‑s‑kó‑za, vla‑s‑ti-zra-da, vla‑š‑tov-ka, mu‑š‑ke-ta, mu‑š‑kát, pře‑s‑ný, pol‑š‑tář, pr‑s‑kat.
2. Případy, kdy je s součástí skupiny tří a více souhlásek za sebou v blízkosti předpony či přípony (např. pastva, vrstva, Karlovarsko, mužstvo), viz bod 2.8.

Skupina samohláska/souhláska + str/štr/stř

1. Pokud není koncové r ve slabikotvorné pozici, můžeme dělit před s/š, před t i před r/ř, např. re-gi‑s‑t‑ro-vat, rej‑s‑t‑řík, fi‑š‑t‑rón, men‑s‑t‑rua-ce, no‑s‑t‑ri-fi-ko-vat, se‑s‑t‑ra.
2. Pokud je koncové r ve slabikotvorné pozici, dělíme před nebo po s, např. re-gi‑s‑tr, vel-mi‑s‑tr.

Skupina samohláska-souhláska-souhláska-samohláska

1. Není‑li přítomen morfematický šev (předponový nebo šev mezi dvěma složkami složeniny) a nejde‑li o výše uvedené případy, pak dělíme pouze mezi dvěma souhláskami, např. dok-tor, lé‑čeb-na, far‑mář, pa-ra-dig-ma, prac-ka, děl‑nic‑ký, je-de‑nác‑tý, šle-hač‑ka, teč‑ka, ma-nu-fak-tu-ra, re-dak-ce, klep-to-man, fron-ta, cel-ta, šach-ta, an-tik-va, re-cen-ze, fi-nan-co-vat, lep-tat, čer-pat, na‑jíž‑dět, lek-nout, ko-nej‑šit, vá‑noč‑ka, va‑jíč‑ko, bom-bar-do-vat, čer-ven-ka, deh-to-vat, dis-cip‑lí‑na, fa-ryn-gi-ti-da, la-ryn-gi-ti-da, ha-zar-do-vat, kom-pen-zo-vat, tak-ti-ka, per-so‑nál, sar-din-ka, záz‑vor-ka, man-do‑lí‑na, rek-ti-fi-ka-ce, ser-pen-ti-na, lak‑tó‑za, fruk‑tó‑za, sy-nek-do-cha, tram-po‑lí‑na, trum-pe-ta, stor-no, pach-to-vat, chod-ba, jiz-ba, vá‑len-da, plaz-ma, tře‑š‑ňov-ka.
2. Je‑li přítomen morfematický šev (předponový nebo mezi dvěma složkami složeniny), dělíme na švu, např. po-dvoj‑ný, troj-zu-bec.

Skupiny tří souhlásek v blízkosti přípony nebo předpony

1. V případě skupiny tří (případně i více) souhlásek v blízkosti přípony nebo předpony respektujeme morfematický šev, např. ob-struk-ce, de-struk-ce, šťast‑ný, vlast-nit, účast-nit, vlast‑ník, ctnost‑ný, past-va, ja-kost‑ní, mlask-nout, prsk-nout, hráč‑ský, je-de‑náct-ka, ptac-tvo, děl‑nic-tvo, za-hrad-nic-tví, ab-sorp-ce, muž‑stvo, muž‑ství, bo-hat-ství, vrst-va, fi-na‑list-ka, pro-pust-ka, re-dun-dant‑ní, zmáčk‑nout, folk-lor, port-mon-ka, prázd‑ný, je-višt‑ní, hand‑líř, hr-din-skost, lid-skost, arab‑šti-na, ma‑ďar‑šti-na, rom‑šti-na, Ark-ti-da, Ja-pon-sko, Kar-lo-var-sko.
2. Pokud morfematický šev není zřetelný, je možné dělit více způsoby, např. cen‑t‑rum, cen‑t‑ra‑li-zo-vat, kon‑t‑ra, elek‑t‑ři‑na, fil‑t‑ro-vat, fil‑t‑rát, kon-cen‑t‑ra-ce, cen‑t‑ro-vat, Pan‑k‑rác, spek‑t‑rum, ji‑s‑k‑ři‑vost, man‑d‑ra-go-ra, mean‑d‑ro-vat, an‑t‑ro-po-log, pa‑lin‑d‑rom, mop‑s‑lík, pam‑f‑let, Mo‑s‑k‑va, mi‑k‑ro-elek‑t‑ro-nic‑ký.

Zakončení na ‑ční

1. Pokud zakončení ‑ční předchází samohláska, dělíme stejně jako výše uvedenou skupinu samohláska-souhláska-souhláska-samohláska, např. agi-tač‑ní, pro-pa-gač‑ní.
2. Pokud předchází souhláska, dělíme před č, např. ak‑ční, re-dak‑ční, erup‑ční, re-ne-san‑ční.

Zdvojené souhláskové písmeno

1. Pokud zdvojené souhláskové písmeno nestojí na morfematickém švu a zároveň jsou v jeho okolí samohlásky, můžeme dělit buď před zdvojeným souhláskovým písmenem, nebo uvnitř něj, např. Ba‑r‑ran-dov, base-ba‑l‑lo‑vý, ra‑l‑lye, re‑g‑gae.
2. Pokud se zdvojené souhláskové písmeno nachází na švu (včetně příponového), dělíme na švu, např. ka-men‑ný, roz-zlo-bit.
3. Pokud po zdvojeném souhláskovém písmenu následuje souhláska, dělíme po zdvojeném souhláskovém písmenu, např. Pyrr-hos, Priess-nitz, grizz-ly.

Dělení podle slabik ve výslovnosti

Slova, která se vyslovují jinak, než píšou, dělíme primárně podle slabik ve výslovnosti. Například slovo pétanque má ve výslovnosti dvě slabiky [pe-tank], dělíme proto jedině pé‑tanque. Další příklady: Bridge-town [brič‑taun], bridge-town-ský [brič‑taun-skí], me-ga-byte [me-ga-bajt], ver-saille-ský [ver-saj-skí], mc-do-nal-di-za-ce [mek-do-nal-dy-za-ce], bit-coin [bit-kojn], ale bit-coi-no‑vý [bit-koj-no‑ví]. Sekundárně však platí i výše uvedené zásady. Například slovo Henriette [án‑ri-jet], které má ve výslovnosti tři slabiky, dělíme pouze Hen-riette, protože dvě samohlásky vedle sebe (jinde než na švu) neoddělujeme.

Stupňování přídavných jmen a příslovcí (Skrýt)

Tvoření druhého a třetího stupně přídavných jmen a příslovcí pomocí přípon

Nejrozšířenější příponou pro druhý stupeň přídavných jmen je přípona ‑ejší/‑ější: veselejší, příjemnější, vážnější, žádanější, obtížnější, modernější apod. Této příponě konkuruje u některých přídavných jmen přípona ‑ší, která se přidává ke kořeni přídavného jména: hustší i hustější, čistší i čistější, hrubší i hrubější, pustší i pustější, snazší i snadnější, zazší i zadnější. Některá přídavná jména se stupňují jen pomocí přípony ‑ší, např. hladší, kratší, krotší, mladší, nižší, sladší, užší, vratší, hlušší, plošší, sušší, tišší. Pouze malá skupina prvotních dvouslabičných přídavných jmen na ‑ký (hebký, hezký, trpký atd.) tvoří druhý stupeň z tvarotvorného základu na ‑k‑ pomocí pouhého ‑í, přičemž toto ‑k‑ se mění v ‑č‑: hebčí, hezčí, křehčí, křepčí, lehčí, měkčí, mělčí, tenčí, trpčí. Vzácně může toto ‑í alternovat s příponou ‑ejší: křepčí i křepčejší, mělčí i mělčejší. Neexistuje však v češtině žádné přídavné jméno, které by v druhém stupni mohlo končit jak na ‑ší, tak na ‑čí a u něhož bychom si mohli mezi oběma variantami libovolně vybrat.

U přídavného jména horký je plně spisovný druhý stupeň horčejší, v jazykové praxi však běžný není.

Nepravidelně tvoří tvary druhého stupně přídavná jména dlouhý (delší), malý (menší), velký (větší), dobrý (lepší), zlý (horší). Má‑li přídavné jméno zlý význam ‚který úmyslně ubližuje, škodí‘, je spisovný také druhý stupeň zlejší. Je to alternativní tvar, kterého užijeme, pokud by podoba horší byla (kontextově) málo zřetelná. Tvaru zlejší se užívá také při gradování: Odjakživa byla zlá, ale teď je ještě zlejší. Podobně se někdy užívá i špatnější místo horší, např. Je špatné nevěřit nikomu, ale ještě špatnější je věřit všemu.

Třetí stupeň se tvoří připojením předpony nej‑ k druhému stupni: nejlehčí, nejměkčí, nejkrásnější.

Druhý a třetí stupeň se tvoří takřka neomezeně od přídavných jmen vyjadřujících vlastnost a hodnocení (i v přeneseném významu). Existují však i přídavná jména, která stupňovat nelze, např. různá přídavná jména vztahová. Sotva řekneme kamennější sůl. Ale v přeneseném významu lze říci kamennější výraz tváře, nechceme být ještě kamennější školou než…, pointou literatury je učinit kámen ještě kamennějším atd. Nestupňují se např. přídavná jména na ‑cí: vzrušující, zlepšovací, hasicí, rychleschnoucí, domácí, dále přídavná jména druhově přivlastňovací, např. psí, medvědí, kuřecí, a některá další, např. od příslovce letos odvozené letošní.

Přídavné jméno optimální sice není třeba stupňovat, ale stupňované tvary tolerovat lze. Do češtiny bylo toto přídavné jméno přejato z latiny. Patří k latinskému podstatnému jménu optimum, resp. k přídavnému jménu optimus, což je tvar třetího stupně přídavného jména bonus (‚dobrý‘) a znamená ‚nejlepší‘. Utvoříme‑li od tohoto tvaru pomocí pravidelné české stupňovací přípony tvar druhého stupně optimálnější a od něj dále pomocí předpony nej‑ tvar třetího stupně nejoptimálnější, vyjadřujeme –⁠⁠⁠ nadbytečně –⁠⁠⁠ dvakrát totéž a pravdu mají ti, kdo tyto tvary z tohoto důvodu odmítají. Na druhé straně však lze argumentovat tím, že přídavné jméno optimální znamená (jak se lze dočíst v SSČ) ‚relativně nejlepší, nejvhodnější, nejpříhodnější‘. Optimálnost je vlastnost relativní. V tomto smyslu mluvíme o optimálních neboli (relativně) nejpříznivějších podmínkách pro život, přejeme si mít optimální neboli (co) nejlepší podmínky pro práci, dietologové nám doporučují optimální neboli (co) nejzdravější stravu apod. Z optimálních kandidátů lze pak dále vybírat a zvolit toho nejoptimálnějšího, podobně jako lze např. hlasovat pro ten nejlepší z nejlepších návrhů; trenér chce mít ve svém týmu nejlepší z nejlepších hráčů, v ragbyovém týmu se sešli ti nejsilnější z nejsilnějších, kupujeme krmivo pro nejmenší z nejmenších akvarijních živočichů a někteří ze zkušenosti znají nejhorší z nejhorších lidských vlastností.

Stupňovat lze také příslovce utvořená od hodnotících přídavných jmen. Nejfrekventovanější příslovce tvoří druhý stupeň nepravidelně: dobře –⁠⁠⁠ lépe, (hovorově) líp; zle/špatně –⁠⁠⁠ hůř(e); brzy –⁠⁠⁠ dřív(e); dlouho/dlouze –⁠⁠⁠ déle; vysoko/vysoce –⁠⁠⁠ výše, výš; málo –⁠⁠⁠ méně, (hovorově) míň; těžko/těžce –⁠⁠⁠ tíže, tíž; snadno –⁠⁠⁠ snáz(e), snadněji; hluboko –⁠⁠⁠ hloub, hlouběji; široko/široce –⁠⁠⁠ šíře, šíř, šířeji; úzko/úzce –⁠⁠⁠ úže, úžeji. V ostatních případech lze druhý stupeň utvořit příponou ‑eji/‑ěji: hladčeji, hustěji, tlustěji, krásněji atd. Třetí stupeň se tvoří připojením předpony nej‑ k druhému stupni: nejlépe, (hovorově) nejlíp, nejvýše, nejvýš, nejkrásněji atd.

Užití příslovcí více, víc, méně, míň

Chceme‑li vyjádřit větší míru vlastnosti, můžeme užít buď tvaru druhého stupně přídavného jména, např. sečtělejší, produktivnější, cukernatější apod., anebo v některých případech příslovce více, víc ve spojení s přídavným jménem v základním stupni: více sečtělý, více překvapující apod. Kombinovat oba způsoby, např. *více sečtělejší, *více produktivnější, *více cukernatější by bylo nadbytečné: vyjadřovali bychom dvakrát totéž. Stejně nadbytečné je i spojování tvaru druhého stupně přídavného jména s příslovcem méně, míň při tzv. obráceném srovnávání, např. *méně zřetelnější, *méně vyspělejší, *míň praktičtější.