Dělení slov na konci řádku (Skrýt)

Slova dělíme v psaném textu z ryze praktických důvodů. Je přitom důležité si uvědomit, že dělení slov v písmu na konci řádku není vždy totožné s členěním slov na slabiky v mluvené řeči (viz Slabika) nebo například s morfematickým členěním slov (viz Morfematika). Vzhledem k tomu, že se pokyny pro dělení slov v různých příručkách liší, rozhodli jsme se zde pro co nejjednodušší, a hlavně pokud možno pravidelný způsob dělení. To má za následek, že se často s řešením v jiných příručkách rozcházíme (obvykle tak, že připouštíme méně možností dělení). V souvislosti s tím upozorňujeme, že si naše řešení neklade za cíl být autoritativní a že jiný způsob dělení není nutně chybný. Jinými slovy: ačkoliv doporučujeme řídit se při dělení slov níže uvedenými pravidly, nevylučujeme případné jiné možnosti.

Možná místa, kde lze slovo dělit, tradičně označujeme spojovníkem. Napíšeme‑li například ko‑s‑me-ti-ka, znamená to, že můžeme slovo dělit po písmenech ko‑, kos‑, kosme‑ a kosmeti‑.

Dělení slova na konci řádku se naznačí spojovníkem, např. kra‑|bice. Pokud řádek končí spojovníkem vyžadovaným pravidly pravopisu (viz např. spojovník ve slovech ping-pong, technicko-ekonomický) a část slova za spojovníkem pokračuje na následujícím řádku, zopakuje se spojovník rovněž na začátku tohoto řádku, např. ping‑|‑pong. Podrobněji o spojovníku viz Spojovník.

Základní pravidla dělení slov

1. V češtině dělíme pouze slova víceslabičná. Jednoslabičná slova, a to i ta, která se zapisují více písmeny (pštros, vstříc), nedělíme.
2. Zvykem rovněž není dělit zkratky (MUDr., FAMU, USA, např., apod., genpor. atd.).
3. Nedělíme také dvouslabičná slova, jejichž první slabiku tvoří jednoduchá samohláska (oběd, Ivan, éter, Ústí). Podobně neoddělujeme počáteční samohlásku ani u víceslabičných slov, např. Af-ri-ka, as‑t‑ro-naut, ús‑tec‑ký, ame-ric‑ký, elek‑t‑ro (viz bod 2.1a).
4. Pozor je třeba dávat na souhlásky l a r. Pokud jsou v slabikotvorném postavení, pracujeme s nimi při dělení stejně, jako by šlo o samohlásky (např. dělíme me-tr stejně jako me-ta, osr‑dí stejně jako osu‑dí). V případě, že souhlásky l a r nejsou ve slabikotvorném postavení, pracujeme s nimi jako se (specifickými) souhláskami (viz bod 2.3 a bod 2.4).
5. Slova se primárně dělí podle slabičných hranic. Například slovo mladý má dvě slabiky (mla a dý), dělíme je tedy jedině mla‑dý (upozorňujeme, že slabika je zvuková jednotka, nikoliv grafická –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ například jméno Jacques [žak] představuje pouze jednu slabiku a nedělí se). U řady slov (např. u těch, kde za sebou následuje několik souhlásek) však nejsme schopni slabičnou hranici s jistotou identifikovat.
6. Sekundárně je důležitá rovněž slovotvorná stavba slova (viz Morfematika).

Způsob dělení, který zde představujeme, zohledňuje v tomto směru především předpony (např. na‑, po‑, roz‑, do‑) a hranici mezi dvěma částmi složenin (např. prosto|pášný, velko|statek, mnoho|násobný, troj|stěžník). Přípony jsou zohledňovány minimálně –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ především z toho důvodu, že schopnost jejich bezchybného rozpoznání nelze obecně předpokládat.

Konkrétní způsoby dělení

Předpony

1. Pokud má slovo slabičnou, ale jednopísmennou předponu, neoddělujeme ji, např. úspěch, uspět, obra-na, ochrán‑ce. Pokud po této předponě následuje souhlásková skupina čt, můžeme slovo dělit po č: úč‑to-vat.
2. Pokud má slovo slabičnou vícepísmennou předponu, provádíme dělení za ní (rovněž u latinských a řeckých předpon), a to i v případech, kdy jí předchází jednopísmenná předpona. Například slovo podraz dělíme pouze pod-raz, nikoli *po-draz (což by bylo z hlediska slabičného přijatelné). Další příklady: vy-hrá‑vat, po‑čkat, do‑čkat, se‑čkat, vy‑ční‑vat, ve-dle, po-dle, du-pli-ko-vat, kom-pli-ko-vat, kom-pli-ka-ce, ex-pli-ka-ce, kon-gre-ga-ce, kon-sti-tu-ce, in-spek-tor, in-spek-ce, de-kla-ma-ce, re-kla-ma-ce, re-kvi-zi-ta, roz-tr-hat, pod-trh-nout, od-po‑vě‑dět, zod-po‑vě‑dět, po-chy-bit, zpo-chyb-nit, upo-za-dit.
3. Pokud má slovo dvě předpony, přičemž první je slabičná a druhá neslabičná, dělíme vždy po první předponě a druhou předponu přiřazujeme k druhé slabice, např. po-změ‑ňo‑vat, po-zdr‑žet, po-zvra-cet, na-zpa‑měť, vy-zvě‑dač, vy-zbro-jo-vat.
4. Pokud má slovo dvě předpony, přičemž první je slabičná a druhá je tvořena samohláskou, dělíme pouze po první předponě, např. po-uka-zo-vat, po-upra-vit, ne-uspět, na‑úč‑to-vat.
5. Pokud má slovo dvě jednopísmenné předpony, dělíme po druhé předponě: zú‑rod-nit, zú‑ro‑čit, zú‑pl-na, us-my‑s‑let, zo-hyz-dit. Následuje‑li po druhé předponě skupina čt, můžeme slovo dělit i po č: zú‑č‑to-vat.
6. Pokud jde etymologicky o předponu, která však pro dnešní mluvčí není zřetelná, je možné připustit i takové dělení, jako by se o předponu nejednalo, např. pro‑d‑chnout, na‑d‑chnout, na‑d‑šený, di‑p‑lom, pro‑b‑lém, de‑s‑pekt, re‑s‑pekt.

Dvě a více samohláskových písmen vedle sebe

1. Stojí‑li na začátku slova nebo části složeniny nebo po předponě písmena označující dvojhlásku, dělíme za nimi, např. au-to-mo-bil, bez-eu-ro‑vý, nej-au-to-ri-ta-tiv‑něj‑ší.
2. Nacházejí‑li se vedle sebe dvě samohlásková písmena (případně více), která jsou rozdělena morfematickým švem (a nejde přitom o šev příponový ani koncovkový), pak dělíme na švu. Například slovo reakce má předponu re‑, po které následuje ‑akce, proto dělíme pouze re-ak-ce, nikoli *rea-kce. Další příklady: pra-vo‑úh‑lý, re-edi-ce, pa-le-on-to-lo-gie, re-ab-sorp-ce, re-ago-vat, ra-dio-apa‑rát, spo-lu-au-tor, dvou-oca‑sý, dvou-eu-ro‑vý, aqua-ae-ro-bik, vy-au-to-vat.
3. Nacházejí‑li se vedle sebe dvě samohlásková písmena (případně více), která nejsou rozdělena morfematickým švem nebo jsou rozdělena příponovým či koncovkovým švem, nerozdělujeme je, např. lou-ka, bě‑houn, sau-na, re‑s‑tau-ra-ce, pseu-do-nym, pneu-ma-ti-ka, neon, fluid‑ní, in-du‑s‑t‑ria‑li-za-ce, ra‑dium, gé‑nius, ak-tuál‑ní, reá‑lie, olym-piá‑da, ev-ro-pei‑s‑mus, ra‑gúo‑vý, rag-byo‑vý, re‑léo‑vý, kal-ció‑za, pe-ruán‑ský, per-pe-tuum, he‑b‑rai‑s‑tic‑ký, maoi‑s‑mus, fó‑liov‑ník.

Skupina souhláska + l v jiné než slabikotvorné pozici

1. Pokud před l v neslabikotvorné pozici stojí s/š/d a před nimi není morfematický šev (předponový nebo mezi dvěma složkami složeniny), můžeme dělit jak před l, tak před s/š/d. V praxi doporučujeme spíše dělit před l –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ lépe např. svis‑lý než svi-slý. Další příklady: po-vi‑d‑la, my‑š‑len-ka, my‑s‑let, mo‑d‑li-teb-na, pra‑d‑le-na, ko-va‑d‑li-na, vi‑d‑le, je‑d‑le, kap‑s‑le (v případě, že předchází šev, dělíme na švu: po-slat, vy-dla-bat, troj-sla-bič‑ný).
2. Pokud před l stojí jiná souhláska než s/š/d, dělíme vždy před l, např. ber-la, kuk-la, ram‑li-ce, re-pub‑li-ka, jeh‑li‑čí, ryng-le, pent-le, žong‑lér, bib‑lio‑té‑ka, bub‑li-na, deb‑li‑s‑ta, pub‑li-ka-ce, kob‑li-ha, ang‑li‑s‑ti-ka, cyk‑li‑s‑ti-ka, cyk-lus, emb‑lém, bet‑lém, cih-la, truh-la.

Skupina souhláska + r v jiné než slabikotvorné pozici nebo ř

1. Předchází‑li r/ř jakákoli souhláska a té předchází samohláska, kterou začíná slovo, dělíme jedině před r/ř, např. Od-ra, at-rium, ad-re-sa, ot-rok, ob‑ří.
2. Předchází‑li r/ř jakákoli souhláska a té nepředchází samohláska, kterou začíná slovo, dělíme buď před r/ř, nebo před předchozí souhláskou, např. ze‑b‑ra, na-mo‑d‑řit, stří‑b‑řen-ka, cu‑k‑ro‑ví, cu‑k‑ro‑vý, ima‑t‑ri-ku-la-ce, ka-te‑d‑rá‑la, ko‑p‑re-ti-na, ma‑k‑re-la, mi‑g‑ra-ce, emi‑g‑ra-ce, imi‑g‑ra-ce, mi‑g‑ré‑na, pa‑p‑ri-ka, vi‑t‑rí‑na, ru‑b‑ri-ka, re-pa‑t‑ria-ce, ne‑k‑ró‑za, mi‑k‑rob.
3. Předchází‑li r/ř jakákoli souhláska, které předchází morfematický šev (předponový nebo mezi dvěma složkami složeniny), dělíme na švu, např. po-krá‑tit, te-le-gra-fo-vat, troj-hran‑ný, vy‑křik-nout.
4. Případy, kdy r/ř předchází více souhlásek, viz bod 2.6 a bod 2.8.

Skupina s/š + souhláska

1. Není‑li přítomen morfematický šev (předponový nebo mezi dvěma složkami složeniny), pak je možné dělit spojení samohláska‑s/š‑souhláska-samohláska nebo souhláska‑s/š‑souhláska-samohláska buď po s/š, nebo před s/š, např. ta‑š‑ka, lá‑s‑ka, má‑s‑lo, ou‑š‑ko, zkou‑š‑ka, whi‑s‑ky, če‑š‑ti-na, ma-te-ria‑li‑s‑ta, hle-di‑s‑ko, lo‑ži‑s‑ko, Če‑s‑ko, ra-kou‑s‑ký, me-cha-ni‑s‑mus, ho‑s‑po-da, ob-ho‑s‑po-da‑řo‑vat, ko-re‑s‑pon-den-ce, ko‑s‑me-ti-ka, ko‑s‑mos, vi‑s‑kó‑za, vla‑s‑ti-zra-da, vla‑š‑tov-ka, mu‑š‑ke-ta, mu‑š‑kát, pře‑s‑ný, pol‑š‑tář, pr‑s‑kat.
2. Případy, kdy je s součástí skupiny tří a více souhlásek za sebou v blízkosti předpony či přípony (např. pastva, vrstva, Karlovarsko, mužstvo), viz bod 2.8.

Skupina samohláska/souhláska + str/štr/stř

1. Pokud není koncové r ve slabikotvorné pozici, můžeme dělit před s/š, před t i před r/ř, např. re-gi‑s‑t‑ro-vat, rej‑s‑t‑řík, fi‑š‑t‑rón, men‑s‑t‑rua-ce, no‑s‑t‑ri-fi-ko-vat, se‑s‑t‑ra.
2. Pokud je koncové r ve slabikotvorné pozici, dělíme před nebo po s, např. re-gi‑s‑tr, vel-mi‑s‑tr.

Skupina samohláska-souhláska-souhláska-samohláska

1. Není‑li přítomen morfematický šev (předponový nebo šev mezi dvěma složkami složeniny) a nejde‑li o výše uvedené případy, pak dělíme pouze mezi dvěma souhláskami, např. dok-tor, lé‑čeb-na, far‑mář, pa-ra-dig-ma, prac-ka, děl‑nic‑ký, je-de‑nác‑tý, šle-hač‑ka, teč‑ka, ma-nu-fak-tu-ra, re-dak-ce, klep-to-man, fron-ta, cel-ta, šach-ta, an-tik-va, re-cen-ze, fi-nan-co-vat, lep-tat, čer-pat, na‑jíž‑dět, lek-nout, ko-nej‑šit, vá‑noč‑ka, va‑jíč‑ko, bom-bar-do-vat, čer-ven-ka, deh-to-vat, dis-cip‑lí‑na, fa-ryn-gi-ti-da, la-ryn-gi-ti-da, ha-zar-do-vat, kom-pen-zo-vat, tak-ti-ka, per-so‑nál, sar-din-ka, záz‑vor-ka, man-do‑lí‑na, rek-ti-fi-ka-ce, ser-pen-ti-na, lak‑tó‑za, fruk‑tó‑za, sy-nek-do-cha, tram-po‑lí‑na, trum-pe-ta, stor-no, pach-to-vat, chod-ba, jiz-ba, vá‑len-da, plaz-ma, tře‑š‑ňov-ka.
2. Je‑li přítomen morfematický šev (předponový nebo mezi dvěma složkami složeniny), dělíme na švu, např. po-dvoj‑ný, troj-zu-bec.

Skupiny tří souhlásek v blízkosti přípony nebo předpony

1. V případě skupiny tří (případně i více) souhlásek v blízkosti přípony nebo předpony respektujeme morfematický šev, např. ob-struk-ce, de-struk-ce, šťast‑ný, vlast-nit, účast-nit, vlast‑ník, ctnost‑ný, past-va, ja-kost‑ní, mlask-nout, prsk-nout, hráč‑ský, je-de‑náct-ka, ptac-tvo, děl‑nic-tvo, za-hrad-nic-tví, ab-sorp-ce, muž‑stvo, muž‑ství, bo-hat-ství, vrst-va, fi-na‑list-ka, pro-pust-ka, re-dun-dant‑ní, zmáčk‑nout, folk-lor, port-mon-ka, prázd‑ný, je-višt‑ní, hand‑líř, hr-din-skost, lid-skost, arab‑šti-na, ma‑ďar‑šti-na, rom‑šti-na, Ark-ti-da, Ja-pon-sko, Kar-lo-var-sko.
2. Pokud morfematický šev není zřetelný, je možné dělit více způsoby, např. cen‑t‑rum, cen‑t‑ra‑li-zo-vat, kon‑t‑ra, elek‑t‑ři‑na, fil‑t‑ro-vat, fil‑t‑rát, kon-cen‑t‑ra-ce, cen‑t‑ro-vat, Pan‑k‑rác, spek‑t‑rum, ji‑s‑k‑ři‑vost, man‑d‑ra-go-ra, mean‑d‑ro-vat, an‑t‑ro-po-log, pa‑lin‑d‑rom, mop‑s‑lík, pam‑f‑let, Mo‑s‑k‑va, mi‑k‑ro-elek‑t‑ro-nic‑ký.

Zakončení na ‑ční

1. Pokud zakončení ‑ční předchází samohláska, dělíme stejně jako výše uvedenou skupinu samohláska-souhláska-souhláska-samohláska, např. agi-tač‑ní, pro-pa-gač‑ní.
2. Pokud předchází souhláska, dělíme před č, např. ak‑ční, re-dak‑ční, erup‑ční, re-ne-san‑ční.

Zdvojené souhláskové písmeno

1. Pokud zdvojené souhláskové písmeno nestojí na morfematickém švu a zároveň jsou v jeho okolí samohlásky, můžeme dělit buď před zdvojeným souhláskovým písmenem, nebo uvnitř něj, např. Ba‑r‑ran-dov, base-ba‑l‑lo‑vý, ra‑l‑lye, re‑g‑gae.
2. Pokud se zdvojené souhláskové písmeno nachází na švu (včetně příponového), dělíme na švu, např. ka-men‑ný, roz-zlo-bit.
3. Pokud po zdvojeném souhláskovém písmenu následuje souhláska, dělíme po zdvojeném souhláskovém písmenu, např. Pyrr-hos, Priess-nitz, grizz-ly.

Dělení podle slabik ve výslovnosti

Slova, která se vyslovují jinak, než píšou, dělíme primárně podle slabik ve výslovnosti. Například slovo pétanque má ve výslovnosti dvě slabiky [pe-tank], dělíme proto jedině pé‑tanque. Další příklady: Bridge-town [brič‑taun], bridge-town-ský [brič‑taun-skí], me-ga-byte [me-ga-bajt], ver-saille-ský [ver-saj-skí], mc-do-nal-di-za-ce [mek-do-nal-dy-za-ce], bit-coin [bit-kojn], ale bit-coi-no‑vý [bit-koj-no‑ví]. Sekundárně však platí i výše uvedené zásady. Například slovo Henriette [án‑ri-jet], které má ve výslovnosti tři slabiky, dělíme pouze Hen-riette, protože dvě samohlásky vedle sebe (jinde než na švu) neoddělujeme.

Slovesa vzoru „sázet“ (Skrýt)

Třetí osoba množného čísla (oni sází –⁠⁠ sázejí)

Slovesa 4. slovesné třídy vzoru „sází“ mají ve 3. os. mn. č. vedle původního tvaru sázejí i nově kodifikovaný tvar sází. Změna je odrazem sklonu jazyka k vyrovnávání tvarů –⁠⁠ koncovku ‑í ve 3. os. mn. č. mají totiž oba další vzory této třídy „prosit“ i „trpět“ (oni prosí, trpí).

Koncovky ‑ejí a ‑í jsou stylově rovnocenné: otálejí/otálí, chybějí/chybí, kácejí/kácí, rozumějí/rozumí, odnášejí/odnáší, splácejí/splácí, kymácejí/kymácí, ztrácejí/ztrácí.

Kvůli jednoznačnému porozumění je v některých případech vhodnější užít širší tvar s koncovkou ‑ejí, např. kolo pohání řemeny –⁠⁠ kolo pohánějí řemeny.

Kolísání sloves mezi vzory „prosit“ a „sázet“

Ve 4. slovesné třídě najdeme několik sloves, která kolísají mezi vzory „prosit“ a „sázet“. Patří k nim frekventovaná slovesa bydlit –⁠⁠ bydlet, musit –⁠⁠ muset, myslit –⁠⁠ myslet, z méně užívaných pak např. kvílit –⁠⁠ kvílet, šílit –⁠⁠ šílet a hanit –⁠⁠ hanět.

O těchto slovesech se v mluvnicích dočteme, že si zachovala dvě ucelené řady tvarů (jednu podle „prosit“, druhou podle „sázet“). V souladu s platnou kodifikací jsou ve 3. os. mn. č. rovnocenné tvary bydlí/bydlejí, musí/musejí, myslí/myslejí, kvílí/kvílejí, šílí/šílejí, haní/hanějí; v příčestí činném je bydlil/bydlel, musil/musel, myslil/myslel, kvílil/kvílel, šílil/šílel, hanil/haněl.

Frekvenční analýza jednotlivých tvarů však ukazuje, že se tyto původně samostatné řady prolínají a mají tendenci vytvářet řadu jednu (časovanou podle „kompromisního“ vzoru „trpět“, v němž se spojuje paradigma vzoru „prosit“ a „sázet“). Toto kolísání není u všech slov stejné.

Rozkazovací způsob 4. slovesné třídy (leč – léči) (Skrýt)

Užívání tvarů rozkazovacího způsobu

U některých sloves se tvary rozkazovacího způsobu neužívají, popř. se užívají velmi zřídka či ve vysoce stylizovaných kontextech. Je to dáno významem slovesa. Jen stěží lze totiž např. rozkázat cizopasníkovi cizopas, ohni popal, gumičce zpuchřej/zpuchři, jablku moučnať/moučnatěj či starci prošedivěj.

Tvary druhé osoby jednotného čísla

Vzor „prosit“

Tvary bez koncovky

Tvary bez koncovky jsou nejčastější: pros, uč apod., koncová souhláska v základu se obvykle nemění: posviť, zkus, hlas, vraz. V současné češtině i sem pronikají měkčené souhlásky (od trpného příčestí). Třebaže je starší příručky neuvádějí, některé z nich jsou přijímány jako noremní, např. nejprve se ohlaš, nevraž do Petra.

Tvary s koncovkou ‑i

Tvary s ‑i jsou obvyklé:

1. u sloves zakončených v kmeni na souhláskovou skupinu: nekřivdi, pohřbi, mírni se, jezdi, nezpozdi se; často jde o předponová slovesa utvořená od přídavných jmen: zaostři, zvětši,
2. u sloves, jejichž tvary by byly redukovány na souhláskovou skupinu: cti otce svého i matku svou.

Variantní tvary: bez koncovky / s koncovkou ‑i

U následujících typů sloves může být tvar rozkazovacího způsobu jednak zakončen na ‑i, jednak může zůstat bez koncovky. Významově jsou obě varianty rovnocenné, zakončení na ‑i bývá frekventovanější.

Typ 1: slovesa se základem zakončeným na ‑sť, ‑šť, ‑tř: oprosti/oprosť, roztříšti/roztřišť, opatři/opatř. V menší míře se dubleta vyskytuje u sloves na ‑zď, ‑dč, ‑č: brzď/brzdi, přesvědč/přesvědči, leč/léči.

Typ 2: koncové souhlásce základu slovesa předchází dvojhláska ‑ou‑: neloudi/neluď, netouži/netuž.

Kolísání mezi vzory „prosit“ a „sázet“

Ojediněle se vyskytují tvary rozkazovacího způsobu kolísající mezi vzory „prosit“ a „sázet“: stavěj/stav. V jiném případě mohou vedle sebe existovat i významově odlišené dvojice sloves: znehybni (‚učiň nehybným‘; od slovesa znehybnit) × znehybněj (‚přestaň se hýbat‘; od slovesa znehybnět).

Vzor „trpět“

Vzor „trpět“ je charakteristický bezkoncovkovým zakončením tvarů rozkazovacího způsobu u většiny sloves tohoto typu: (po)drž, (za)křič, ale zadrnči.

Vzor „sázet“

Vzor „sázet“ má zakončení tvarů rozkazovacího způsobu na ‑ej: střílej, házej. Slovesa tohoto typu, zejména ta, která jsou utvořena od přídavných jmen, jeví tendenci po vyrovnání tvarů s ostatními vzory 4. slovesné třídy, mohou mít tedy kolísající tvary rozkazovacího způsobu: nezdivoč/nezdivočej.

Nepočetná skupina sloves se připodobňuje vzoru „trpí“, např. bolet, duřet, hovět, náležet, souviset, šumět, večeřet, záviset, zmizet nebo expresivně užité čumět, cepenět (o člověku) apod. Tvarů rozkazovacího způsobu se však u nich z významových důvodů užívá zřídka, proto jde o tvary spíše hypotetické (s výjimkou tvarů zmiz, navečeř se, expresivního (ne)čum, předponového pohov si aj.).

Poznámky k jednotlivým slovesům

slyšet

Sloveso slyšet má dva stylisticky i významově odlišené tvary rozkazovacího způsobu –⁠⁠⁠ bezpředponový tvar slyš a předponový tvar poslyš. První tvar je knižní, druhý se používá v neformální komunikaci, kde neslouží plně pro vyjádření rozkazu, nýbrž má funkci kontaktového prostředku: Poslyš, Karle, co bys říkal tomu, kdyby…, nebo naopak v knižním vyjadřování: Pojďte a poslyšte pověsti dávných časů. Pro vyjádření rozkazu s významem ‚vnímej sluchem‘ se používá tvar slovesa poslouchat: poslouchej.

běžet, letět, plavat, jít

Také slovesa běžet, letět, plavat, jít mohou mít vedle bezpředponových tvarů (běž, leť, plav, jdi) tvary s předponou po‑ (poběž, poleť, poplav, pojď). Přidáním předpony se jejich význam mění.

vidět

Sloveso vidět má nepravidelně tvořené tvary rozkazovacího způsobu: viz, vizme, vizte. Protože jde o slovesný tvar, a nikoli o zkratku, nepíšeme za viz v odkazech tečku, např. viz kapitola/kapitolu 6, viz následující strana/stranu (viz Tečka, Zkratky čistě grafické (p., mil., mld., s. r. o., tzn., fa)).

Tvary množného čísla

Má‑li tvar rozkazovacího způsobu 2. os. j. č. variantní zakončení (bez koncovky / s koncovkou ‑i), bývají k nim též variantní tvary rozkazovacího způsobu 1. a 2. os. mn. č., např. masť/masti –⁠⁠⁠ masťme/mastěme, masťte/mastěte (zakončení může být ‑me/‑e(ě)me, ‑te/‑e(ě)te). Neplatí to však absolutně. Například u sloves, u nichž dochází k hláskovým změnám v kmeni (rdus –⁠⁠⁠ rdousi, bluď –⁠⁠⁠ bloudi apod.), se obvykle dává přednost tvarům mn. č. tvořeným od bezkoncovkového tvaru j. č.: rdusme, rduste; bluďme, bluďte. Tvary *rdousete, *blouděte se neužívají.

Přechodníky (Skrýt)

Užití přechodníků

Přechodníky slouží ke kondenzaci (zhuštění) obsahu věty. Dnes mají charakter knižní až archaický. Využívá se jich především v psaných projevech ve vyšším stylu odborném a uměleckém (tam i jako prostředek humoru k dosažení úsměvné ironie).

Přechodníky lze užít jenom tehdy, jestliže podmět hlavního děje/stavu a podmět děje/stavu průvodního jsou totožné, např. dívka odcházela, příjemně se na chlapce usmívajíc (= dívka odcházela –⁠⁠⁠ dívka se přitom usmívala), usednuvši do lenošky, počala psát dopis (= ona usedla –⁠⁠⁠ ona počala psát).

Chybné užití přechodníku: *Hledě z okna vlaku, uletěl mi klobouk (= já jsem hleděl –⁠⁠⁠ klobouk uletěl). Chybu odstraníme tak, že buď změníme podmět ve druhé větě –⁠⁠⁠ Hledě z okna vlaku, přišel jsem o klobouk, nebo se vzdáme přechodníkové vazby –⁠⁠⁠ Když jsem hleděl z okna vlaku, uletěl mi klobouk.

O psaní čárky v rozvitých přechodníkových konstrukcích viz Psaní čárky ve větě jednoduché.

Přechodník přítomný (od sloves nedokonavých)

Přechodník přítomný slouží k vyjádření současnosti dvou dějů, např. kouříc psala (Eva) dopis; kouříc píše dopis (= kouří a přitom píše dopis). Tvoří se od kmene přítomného (popř. u sloves typu „sázet“ též od rozšířeného kmene přítomného), tj. od části slovesa ve 3. os. mn. č. přítomného času po odtržení koncovky, např. nes-ou, pros‑í, sázej‑í. K tomuto kmeni se připojují dva soubory přípon:

1. ‑a (pro mužský rod čísla jednotného),

   ‑ouc (pro ženský a střední rod čísla jednotného),

   ‑ouce (pro všechny rody čísla množného),

2. ‑ě/e (pro mužský rod čísla jednotného),

   ‑íc (pro ženský a střední rod čísla jednotného),

   ‑íce (pro všechny rody čísla množného).

Soubor přípon uvedených v a) se připojuje ke kmeni sloves, která ve 3. os. mn. č. končí na ‑ou, například: oni nesou → nesa, nesouc, nesouce; oni berou → bera, berouc, berouce; oni jdou → jda, jdouc, jdouce; oni tisknou → tiskna, tisknouc, tisknouce.

Soubor přípon uvedených v b) se připojuje ke kmeni sloves, která ve 3. os. mn. č. končí na ‑í, popř. ‑í/‑ou, ‑í/‑ejí, například: oni mažou → maže, mažíc, mažíce; oni píší/píšou → píše, píšíc, píšíce; oni kryjí/kryjou → kryje, kryjíc, kryjíce; oni kupují/kupujou → kupuje, kupujíc, kupujíce; oni trpí → trpě, trpíc, trpíce; oni prosí → prose, prosíc, prosíce; oni sázejí/sází → sázeje, sázejíc, sázejíce; oni volají → volaje, volajíc, volajíce.

U sloves typu „třít“ (dřít, přít se, vřít) se vedle původních tvarů tra, trouc, trouce (tj. se slovním základem zakončeným na ‑r podle zast. oni tr-ou) v úzu objevují i analogické tvary tře, tříc, tříce (tj. se slovním základem zakončeným na ‑ř podle oni tř‑ou).

Slovesa s dvojí podobou kmene v 3. os. mn. č., např. miz‑í/mizej‑í, kvíl‑í/kvílej‑í, mají zpravidla tuto dvojí podobu kmene i v přechodníku, tj. mize/mizeje, kvíle/kvíleje atd. U sloves jako kopat (kope/kopá, kopou/kopají), kousat (kouše/kousá, koušou/kousají) má však přechodník většinou jen tvary s ‑aj‑, tj. kopaje, kousaje atd.

Přechodník přítomný (od sloves dokonavých)

Pro vyjádření předčasnosti v budoucnosti slouží formy utvořené pomocí přípon přechodníku přítomného, ale od dokonavých sloves, např. Přinesa domů čerstvý chléb, budu se moci spokojeně navečeřet. Tyto formy jsou dnes zastaralé.

Přechodník minulý (od sloves dokonavých)

Přechodník minulý slouží k vyjádření předčasnosti jednoho děje před druhým (obvykle v minulosti), např. Sebravše odvahu, začali studovat český jazyk (= nejdříve sebrali odvahu a potom teprve začali studovat český jazyk). Tvoří se od podoby kmene minulého, tj. od části slovesa ve tvaru příčestí činného po odtržení přípony ‑l (‑la, ‑lo, ‑li, ‑ly, ‑la), např. přines‑l, sebra‑l. K tomuto kmeni se připojují dva soubory přípon:

1. ‑0 (pro mužský rod čísla jednotného),

   ‑ši (pro ženský a střední rod čísla jednotného),

   ‑še (pro všechny rody čísla množného),

2. ‑v (pro mužský rod čísla jednotného),

   ‑vši (pro ženský a střední rod čísla jednotného),

   ‑vše (pro všechny rody čísla množného).

Soubor přípon uvedených v a) se připojuje ke kmeni končícímu na souhlásku, např. přines+0, přines+ši, přines+še.

Soubor přípon uvedených v b) se připojuje ke kmeni končícímu na samohlásku, např. uděla+v, uděla+vši, uděla+vše.

Přechodník minulý od sloves vzoru „tisknout“

U sloves 2. slovesné třídy vzoru „tisknout“ se přechodník minulý dnes již vždy tvoří od kmene minulého rozšířeného o příponu ‑nu‑ (a to i v těch případech, ve kterých je příčestí činné bez ‑nu‑), srov. např. dosáhl → dosáh+nu+v/vši/vše, nastydl → nastydnuv, povšiml si → povšimnuv si, upadl → upadnuv, zvládl → zvládnuv, zdvihl → zdvihnuv. Původní podoby (např. upad, upadši, upadše, zdvih, zdvihši, zdvihše), které se vyskytovaly i ve starší umělecké literatuře jen zřídka, zcela zastaraly.

Přechodník minulý od sloves vzoru „začít“ („tnout“)

Slovesa 2. slovesné třídy vzoru „začít“ („tnout“), která mají dvojí podobu kmene minulého, mají také dvojí podobu přechodníku minulého, např. najal/najmul → naja+v/vši/vše / najmu+v/vši/vše, objal/obejmul → objav/obejmuv, vyňal/vyjmul → vyňav/vyjmuv, ujal se / ujmul se → ujav se / ujmuv se (ale jen ujmul ‚při pletení a šití‘ → ujmuv), sňal/sejmul → sňav/sejmuv, přeťal/přetnul → přeťav/přetnuv, rozťal/rozetnul → rozťav/rozetnuv, zaťal/zatnul → zaťav/zatnuv, sťal/setnul → sťav/setnuv, dopjal/dopnul → dopjav/dopnuv, napjal/napnul → napjav/napnuv, odepjal/odepnul → odepjav/odepnuv, přepjal/přepnul → přepjav/přepnuv, vypjal/vypnul → vypjav/vypnuv.

Slovesa začít, vzít, převzít, uzmout, odejmout mají pouze jednu podobu příčestí činného, a proto mají také jednu podobu přechodníku minulého, např. začal → začav, vzal → vzav, převzal → převzav, uzmul → uzmuv, odňal → odňav (viz Slovesa vzoru „začít“ (příčestí činné a trpné)).

Přechodník minulý u sloves utvořených předponami od sloves jít a jet

Přechodník minulý od dokonavých sloves utvořených od slovesa jít (např. odejít, přijít, vyjít) má tvar končící na ‑šed, ‑šedši, ‑šedše (např. odešed, odešedši, odešedše). Přechodník minulý od dokonavých sloves utvořených od slovesa jet (např. přijet, odjet) má tvar končící na ‑jev, ‑jevši, ‑jevše (např. přijev, přijevši, přijevše).

Přechodník minulý (od sloves nedokonavých)

Minulý přechodník od sloves nedokonavých byl vždy pouze ojedinělý, z toho důvodu se s ním běžně nesetkáváme a mluvnice jej zmiňují jen okrajově (některé vůbec). Dnes se dochoval pouze u slovesa být (byv, byvši, byvše).

Tvoření přechodníků od sloves obouvidových

Od sloves obouvidových můžeme tvořit přechodník přítomný i přechodník minulý. Slovesa obouvidová jsou podle kontextu buď dokonavá, nebo nedokonavá. K obouvidovým slovesům patří jen nečetná slovesa domácí (např. jmenovat, obětovat), ale zato četná slovesa přejatá na ‑ovat (např. absolvovat, habilitovat, prezentovat, separovat, verbalizovat).

Přechodníky trpné

Přechodník trpný je slovesný tvar složený z trpného příčestí příslušného slovesa (pouze přechodného) a z přechodníkového tvaru slovesa být: jsa zván; jsouc zvána, zváno; jsouce zváni, zvány, zvána (trpný přechodník přítomný); byv pozván; byvši pozvána, pozváno; byvše pozváni, pozvány, pozvána (trpný přechodník minulý). Z formálního ani významového hlediska nic nebrání tomu, aby se oba druhy přechodníkových tvarů slovesa být spojovaly s trpnými příčestími sloves dokonavých i nedokonavých (např. jsa pozván, byv zván).

Ustrnulé formy přechodníků

Od některých sloves se užívají některé z forem přechodníku jako ustrnulé. Tyto přechodníky pak přecházejí k jiným slovním druhům, a to nejčastěji k příslovcím, předložkám a částicím, např. chtě nechtě / chtíc nechtíc, kleče, konče/končíc, leže, nedbaje (na) / nedbajíc (na), nehledě (k, na) / nehledíc (k, na), nemluvě (o) / nemluvíc (o), nevyjímaje/nevyjímajíc, počínaje/počínajíc, počítaje (v to) / počítajíc (v to), sedě, soudě/soudíc, stoje, tak říkajíc, vstávaje lehaje / vstávajíc lehajíc, vyjma/vyjímaje/vyjímajíc, zahrnujíc (v to).

Psaní předložek s, z (z postele, s knihou, s sebou × sebou) (Skrýt)

O tom, zda použít předložku s, nebo z, rozhoduje pád, se kterým se tato předložka ve větě pojí. Volba předložky se tak neřídí výslovností.

S 2. p. se pojí předložka z (ze), např. vstal z postele, vyšel z banky, vystoupil z raketoplánu, působící ze zákona, spadnout z koně (viz Vokalizace předložek (v třetí –⁠ ve třetí)). V případě, že chce pisatel vyjádřit význam ‚z povrchu pryč‘ či ‚po povrchu dolů‘, může místo předložky z zvolit předložku s, např. vzít se stolu, sundat se skříně. I v těchto případech je však základní předložka z, psaní s chápeme jako silně zastaralé.

Naopak se 7. p. se pojí jedině předložka s (se), např. trávil čas s knihou, šel tam s nadějí úspěchu, s pilinami si lze hrát, počítač s internetem, mítink se starostou, čtyřicetiletá blondýna s dítětem (viz Vokalizace předložek (v třetí –⁠ ve třetí)).

Ve frazeologických spojeních být s to a kdo s koho píšeme s, poněvadž se v nich zachovala stará, dnes již neužívaná (a také neprůhledná) vazba předložky s se 4. p.

Problémy činí užívání výrazů s sebou a sebou. Předložka s se píše ve spojeních jako brát s sebou, vzít s sebou, nést s sebou, vést s sebou, jídlo s sebou atp. Prosté sebou bývá po slovesech, jimiž se označují pohyby, které dělá původce děje svým tělem: mrskat (mrsknout) sebou, škubat (škubnout) sebou, hýbat (pohnout) sebou. Samotné sebou je též součástí spojení jistý (sám) sebou, překvapený sám sebou, rozumí se samo sebou.

Předložky s a z by nikdy neměly stát na konci řádku (viz Zalomení řádků a nevhodné výrazy na jejich konci).