Vyhledávání v obecných výkladech o jazykových jevech.

Životnost podstatných jmen

Kategorie životnosti se v češtině projevuje při výběru koncovek u podstatných jmen mužského rodu. Rozdílné koncovky se vyskytují v těchto případech:

  1. Ve 4. p. j. č. mají podstatná jména životná (s výjimkou vzoru „soudce“) na rozdíl od podstatných jmen neživotných podobu odlišnou od 1. p.: pán – pán-a, muž – muž-e, předsed-a – předsed-u. Srov. neživotné hrad – hrad, stroj – stroj.
  2. Odlišnou podobu od prvního pádu u všech životných vzorů má také 4. p. mn. č.: n-i (pán-ové) – pán-y, muž-i (muž-ové) – muž-e, předsed-ové – předsed-y, soudc-i (soudc-ové) – soudc-e. Srov. neživotné hrad-y – hrad-y, stroj-e – stroj-e.
  3. Ve 3. a 6. p. j. č. mají životná podstatná jména na rozdíl od neživotných koncovky -ovi: pán-ovi (i n-u), muž-ovi (i muž-i), předsed-ovi, soudc-ovi (i soudc-i) – viz Skloňování mužských životných jmen – konkurence krátkých a dlouhých tvarů v 3. (6.) p. j. č.
  4. V 1. p. mn. č. mají životná podstatná jména na rozdíl od neživotných koncovky -o: pán-ové (i n-i), muž-ové (i muž-i), předsed-ové, soudc-ové (i soudc-i) – viz Skloňování mužských životných jmen – 1. p. mn. č.

Životností/neživotností mužských podstatných jmen se řídí i forma shodných přídavných jmen, zájmen a příčestí, např. krásní muži – krásné stroje, tito muži – tyto stroje, muži bořili – stroje bořily (viz Shoda přísudku s podmětem jednoduchým). Na komplikovanější případy upozorňujeme níže.

Životnost je kategorie gramatická, nesouvisí proto přímo s „životností“ reálnou – bývají proto rozlišovány pojmy životnost (v gramatice) a živost (v realitě). (Ne)životnost a (ne)živost spolu běžně kolidují, máme tak například neživotné, ale živé stromy, keře, naopak zase životné, ale neživé sněhulákystrašáky. Specifická jsou podstatná jména rodičkůň – ačkoliv jsou obě tato podstatná jména životná, v 1. a 5. p. mn. č. mají jako základní podoby neživotné (rodiče, koně; životné podoby rodiči/rodičové, koni/koňové se vyskytují zřídka). Všechny tyto výrazy mají specifická pravidla užití shody (viz Shoda přísudku s podmětem jednoduchým).

U některých podstatných jmen označujících neživé věci můžeme užívat jak koncovek životných, tak i neživotných. Jde o podstatná jména tvořená příponou -tel, -ec: ledoborceledoborci, ukazateléukazatele, činiteléčinitele (ve smyslu ‚faktory, věci či okolnosti na něco působící‘), dále názvy rybích výrobků: uzenáčiuzenáče, slanečkyslanečci, pojmenování některých hraček: koníčkykoníčci (může být použito též ve významu ‚záliba‘: mám koníčekmám koníčka), maňáskymaňásci, některé archaismy, např. dnové, hrobové apod., podstatná jména bacil (bacilibacily), mikrob (mikrobimikroby) a probiont (probiontyprobionti). Shoda u těchto podstatných jmen se plně řídí tím, užijeme-li tvar životný, či neživotný – máme například ledoborce vypluly, mikroby se množily, uzenáče se připravovaly, ale ledoborci vypluli, mikrobi se množili, uzenáči se připravovali atp. (viz Shoda přísudku s podmětem jednoduchým).

Složitější je situace u názvů hub. Ačkoliv je obecně chápeme jako neživotné, objevují se ve 2. a 4. p. j. č. běžně tvary obojí (živ. i neživ.), např. kopnout do klouzkaklouzku, najít ryzecryzce, hřibhřiba, klouzekklouzka atd. U některých hub se vyskytují životné tvary rovněž v 1. p. mn. č., např. na pasece rostou klouzciklouzky, kozácikozáky, ale pouze např. hřiby (nikoli *hřibi či *hřibové). U většiny hub je životná podoba 1. p. mn. č. považována za expresivní, ve formálnějších projevech proto doporučujeme používat spíše tvary neživotné, např. na pasece rostou choroše, křemenáče, ryzce, podmásníky atd. Podobně se chová rovněž podstatné jméno indiánek (cukrářský výrobek): v 2. p. j. č. máme zakousla se do indiánkaindiánku, ve 4. p. j. č. (snědla) indiánekindiánka, v 1. p. mn. č. se vedle základní podoby indiánky objevuje i podoba indiánci.

V řadě případů se užitím životných a neživotných koncovek živost a neživost rozlišuje. Existují např. korály (‚vápnitá schránka korálů nebo kulička k navlékání‘) a koráli (‚drobní mořští živočichové‘), nakladače (‚stroje určené k nakládání‘) a nakladači (‚lidé, kteří nakládají‘), průvodci (‚lidé, kteří provázejí‘) a průvodce (‚informační příručky‘). Takovéto rozlišování živosti a neživosti prostřednictvím rozlišení životných a neživotných koncovek chápeme jako plně funkční a domníváme se, že je nelze hodnotit jako chybné ani v těch případech, u kterých dosud nebylo neživotné skloňování zachyceno kodifikací – v úzu se totiž často rozlišují např. agenty (‚počítačové programy‘) a agenti (‚příslušníci tajných služeb‘), červy (‚počítačové programy‘) a červi (‚živočichové‘), manažery (‚typ počítačových programů‘) a manažeři (‚osoby vedoucí nějakou firmu‘), veterány (‚historická vozidla‘) a veteráni (‚vysloužilí vojáci‘), velikány (‚neobyčejně velké věci, např. pohoří‘) a velikáni (‚významní lidé‘) atp. Zároveň však nelze ve významu „neživém“ striktně odmítnout ani podobu životnou, i ta se v úzu objevuje.

Expresivní platnost má užití životných koncovek u některých podstatných jmen neživotných, např. vstřelit góla, sníst buřta, skočit flopa, vypnout mobila atp.

Životnost a neživotnost může kolísat u organizací, jejichž označení je původně životné obecné pojmenování mužského rodu (Junák, Pionýr, Sokol, Skaut). Ve 2. a 4. p. j. č. se základně užívají životné tvary (vedle Pionýra, do Sokola), objevují se ale i tvary neživotné (vedle Pionýru, do Sokolu atp.). Obě varianty považujeme za přípustné. V tvarech mn. č. se užívají pouze tvary neživotné (čtyři Sokoly v kraji).

Podobným případem kolísání životnosti jsou pojmenování některých cen (především Oscar/Oskar). Zde je ve 2. a 4. p. j. č. základní tvar životný (je držitelem Oscara/Oskara, dostal Oscara/Oskara), zcela vyloučit však nelze ani tvary neživotné (je držitelem Oscaru/Oskaru, dostal Oscar/Oskar). V 1. p. mn. č. jsou naopak základní tvary neživotné (udělovaly se filmové Oscary/Oskary, filmové Oscary/Oskary byly uděleny), objevují se však i tvary životné (filmoví Oscaři/Oskaři apod.), které nelze striktně zavrhovat.

Specifickým případem životných podstatných jmen je slovo den. V 1. p. mn. č. totiž máme hned dva tvary: dnydni. Obě tyto podoby jsou neživotné (u druhé varianty je to dáno historickým vývojem češtiny), čímž se řídí i jejich shoda (např. Dny se krátilyDni se krátily). Životným tvarem byla podoba dnové, která se však již mnoho desetiletí neužívá.

Kategorie životnosti může rozhodovat o shodě u iniciálových zkratek (viz Shoda přísudku s podmětem jednoduchým).

Hlavní stránka O příručce Nápověda English version