Tvoření přídavných jmen od jmen zeměpisných (Skrýt)

Domácími jmény v následujících výkladech rozumíme zeměpisné názvy míst nacházejících se na území naší republiky. Jako cizí jména chápeme zeměpisné názvy míst nacházejících se v zahraničí. Řadíme mezi ně jednak tzv. exonyma, tj. domácí podoby cizích zeměpisných jmen (např. Paříž, Londýn), jednak endonyma, tj. cizí zeměpisná jména, pro která nemáme domácí varianty a u kterých se proto i v češtině zachovává podoba ze zdrojového jazyka, např. Düsseldorf, Garmisch-Partenkirchen, Liverpool, Tromsø, Storå apod.

Přídavná jména zeměpisná se mohou významově vztahovat jak k názvu země, tak k obyvatelskému jménu, např. spojení italské těstoviny, italské železnice, italské fotbalové kluby apod. odkazují svým významem spíše k Itálii jako k zemi původu než k jejím obyvatelům, kdežto italský temperament, italskou domácnost (plnou hlasitých a temperamentních hádek) nebo italský šarm spojujeme spíše s obyvateli Itálie. Také z formálního hlediska je u některých typů přídavných jmen možno připustit, že mohla být utvořena jak od obyvatelského, tak od zeměpisného jména, např. právě přídavné jméno italský můžeme chápat jako utvořené od Ital nebo od Itálie. Pro jednoduchost zahrnujeme i tento typ mezi jména utvořená od jmen zeměpisných a rezignujeme na přesné rozlišení, zda bylo příslušné přídavné jméno odvozeno od jména zeměpisného, nebo obyvatelského.

Tvoření přídavných jmen od jmen domácích

Tvoření od jednoslovných zeměpisných jmen

Většina přídavných jmen od jmen zeměpisných se tvoří příponou ‑ský: Plzeň –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ plzeňský, Bochov –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ bochovský atp. U jmen zakončených na ‑c a ‑k dochází ke splývání hláskových skupin na hranici základu slova a přípony: ‑c, ‑k + ‑ský ® ‑cký: Olomouc –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ olomoucký, Peruc –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ perucký, Nepomuk –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ nepomucký.

V některých případech dochází při odvozování k různým typům hláskových změn.

Vkládání hlásek a hláskových skupin

Jestliže se před příponu dostane souhlásková skupina, rozšiřuje se obvykle základ slova o vkladné ‑e‑: Hamry –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ hamerský, Hrdly –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ hrdelský, Kladno –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ kladenský, Doudlevce –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ doudlevecký, Řitka –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ řitecký, Nusle –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ nuselský, Kojátky –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ kojátecký, ale Telč –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ telčský i telečský, Litomyšl –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ litomyšlský, Černá –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ černský.

Základ slova se v některých případech rozšiřuje o skupiny ‑ec‑, ‑en‑, ‑ěn‑, ‑ov‑: Ústí –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ ústecký, Blansko –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ blanenský (i blanský), Brno –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ brněnský, Pecka –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ peckovský.

Odsouvání hlásek

Jména na ‑ko, ‑ky, ‑ka při odvozování někdy koncové ‑k‑ odsouvají: Jevíčko –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ jevíčský, Sedlečko –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ sedlečský, Okříšky –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ okříšský, Bystřička –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ bystřičský, jindy koncové ‑k‑ podléhá změnám při odvozování příponou ‑ský: Hoštka –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ hoštecký, Popůvky –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ popůvecký, příp. se užívají obě podoby přídavného jména: Kyselka –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ kyselský i kyselecký, viz též bod 1.1.3.

U jmen zakončených v základu na ‑ck‑, ‑sk‑ se přídavná jména tvoří obvykle přidáním koncovky ‑ý k základu: Benecko –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ benecký, Rovensko –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ rovenský (ale Hlinsko –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ hlinecký i hlinský).

U jmen zakončených na ‑berk (příp. ‑berg), ‑perk, ‑burk (příp. ‑burg) se koncové ‑k (příp. ‑g) odsouvá: Rožmberk –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ rožmberský, Nymburk –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ nymburský, Vimperk –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ vimperský.

Je‑li koncové ‑n‑ zdvojeno, jedno ‑n‑ se odsouvá: Hostinné –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ hostinský, Jablonné –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ jablonský.

Změny v souhláskových skupinách

Při odvozování od domácích jmen zeměpisných příponou ‑ský dochází ke změnám slovního základu:

1. s + ský ® ský: Brandýs –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ brandýský, nikoli *brandýsský,
2. c + ský ® cký: Čimice –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ čimický,
3. k + ský ® cký: Písek –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ písecký,
4. h + ský ® žský: Zbiroh –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ zbirožský,
5. ch + ský ® šský: Adršpach –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ adršpašský (ale jen Čechy –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ český).

Tvoření od víceslovných zeměpisných jmen

Od víceslovných zeměpisných jmen tvoříme složená přídavná jména (Český Brod –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ českobrodský, Ústí nad Orlicí –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ orlickoústecký), která se v komunikační praxi uplatňují především tam, kde je nutná přesná identifikace objektu, např. pokud je třeba odlišit dvě zeměpisná jména lišící se pouze přívlastkem (Český Brod, Havlíčkův Brod). V úzu se však často setkáváme s názvy odvozenými pouze od jmenné části zeměpisného jména, tzn. Český Brod –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ brodský, Ústí nad Orlicí –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ ústecký. Pokud nemůže v dané komunikační situaci dojít k chybné identifikaci zeměpisného jména, jsou takto odvozená přídavná jména také v pořádku.

Typ Nový Bydžov, Borová Lhota, Spálené Poříčí

Od jmen složených z přívlastku (přídavné jméno vzoru „mladý“) a podstatného jména tvoříme přídavná jména pravidelně příponou ‑ský, přední člen je spojen s následujícím členem spojovací samohláskou ‑o‑: Nový Bydžov –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ novobydžovský, Borová Lhota –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ borovolhotský, Horšovský Týn –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ horšovskotýnský, Spálené Poříčí –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ spálenopoříčský.

Typ Horní Blatná, Přední Kopanina, Vyšší Brod

Od jmen složených z přívlastku (přídavné jméno vzoru „jarní“) a podstatného jména tvoříme přídavná jména pravidelně příponou ‑ský, přední člen je spojen s následujícím členem spojovací samohláskou ‑o‑. První člen pojmenování vstupuje do odvozeného přídavného jména v podobě utvořené od tvrdého vzoru „mladý“, neodvozujeme tedy Horní Blatná –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ *horněblatenský, ale hornoblatenský, stejně tak Dolní Bečva –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ dolnobečevský, Kostelní Lhota –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ kostelnolhotský. Někdy se první člen základu mění: Přední Kopanina –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ předokopaninský (nikoli *předno‑), Zadní Poříčí –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ zadopoříčský (nikoli *zadno‑) apod. V některých případech se odvozeniny tvoří pravidelně s užitím měkkého vzoru „jarní“: Vyšší Brod –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ vyšebrodský, Dívčí Hrad –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ dívčehradský. Ojediněle se tvoří jinak: Boží Dar –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ božídarský.

Typ Karlovy Vary, Kardašova Řečice, Odolena Voda

U jmen složených z přivlastňovacího přídavného jména a podstatného jména se někdy drží podoby se zachovaným ‑ov‑, někdy se prosazují zjednodušené podoby bez ‑ov‑, v některých případech jsou doloženy obě podoby: Karlovy Vary –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ karlovarský, Kardašova Řečice –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ kardašovořečický, Králův Dvůr –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ králodvorský i královodvorský.

Volně do tohoto typu řadíme též pojmenování Odolena Voda s odvozeným přídavným jménem odolenovodský (o původu tohoto názvu viz Zeměpisná jména víceslovná).

Typ Ústí nad Labem –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ labskoústecký, Hradec Králové –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ královéhradecký

Při tvoření přídavných jmen typu labskoústecký je nutno obrátit pořadí složek a vypustit předložku: Ústí nad Labem –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ labskoústecký, Ústí nad Orlicí –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ orlickoústecký, Lipník nad Bečvou –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ bečevskolipnický, Hořice na Šumavě –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ šumavskohořický apod. Jména typu labskoústecký nepatří k frekventovaným a jejich tvoření působí v praxi značné obtíže. V běžné mluvě obvykle vystačíme s přídavnými jmény odvozenými od prvního členu: ústecký, lipnický (viz též bod 1.2); velmi častá jsou zde i opisná vyjádření, např. spojení šumavskohořická pošta lze nahradit předložkovým pošta v Hořicích na Šumavě. V tomto případě obecně platí, že vhodnější je opisné vyjádření než složené přídavné jméno, které je méně průhledné a při jehož tvoření si mnozí uživatelé nejsou jisti správnou podobou.

Volně do tohoto typu řadíme též pojmenování Dvůr Králové –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ královédvorský, Hradec Králové –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ královéhradecký a Městec Králové –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ královéměstecký, protože i u nich je při tvoření přídavných jmen nutné obrátit pořadí složek.

Typ Rakousko-Uhersko –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ rakousko-uherský, Frýdek‑Místek –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ frýdecko‑místecký

U podvojných zeměpisných jmen, sdružujících v jeden celek dvě různá zeměpisná jména, zachováváme psaní se spojovníkem i v odvozeném složeném přídavném jménu: Rakousko-Uhersko –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ rakousko-uherský, Frýdek‑Místek –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ frýdecko‑místecký apod. (viz Spojovník).

Typ severní Čechy –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ severočeský

Jména širších zeměpisných oblastí tvořená spojením přídavného jména a podstatného jména se tvoří stejně jako typ Přední Kopanina –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ předokopaninský (viz bod 1.2.2), tj. např. severní Čechy –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ severočeský, jižní Morava –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ jihomoravský, střední Evropa –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ středoevropský atd.

Tvoření přídavných jmen od jmen cizích

Při tvoření přídavných jmen od cizích jmen vycházíme co nejvíce z pravidel české slovotvorby, nebereme ohled na cizojazyčné podoby přídavných jmen, např. přídavné jméno od Moskva je v ruštině moskovskij [maskófskij], v češtině odvozujeme Moskva –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ moskevský. Základem pro odvození je zvuková podoba podstatného jména, avšak k jeho psané podobě je rovněž nutno přihlížet. Stejně jako při odvozování od domácích jmen zde dochází například ke změkčování hlásek (Kongo –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ konžský), vkládání hlásek (Sokotra –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ sokoterský) apod.

Přímočará pravidelnost v tvoření přídavných jmen od jmen zahraničních se na první pohled může jevit jako praktická a žádoucí (Riga –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ *rigaský), ale –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ viděno šířeji –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ odporuje systému tvoření slov v češtině a nepatřičně by jej rozkolísávala, srov. Praha –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ *prahaský; v obtížných případech není na závadu se tvoření zcela vyhnout a použít opisného vyjádření. Toto doporučení nabývá na významu obzvláště v případech, kdy si nejsme jisti výslovností daného názvu.

Pro přehlednost je výklad k jednotlivým typům uspořádán podle zakončení základu zeměpisného jména. Pro snazší orientaci ve výkladu volíme v co největší možné míře postup od psané podoby jména, u typů zakončených ve výslovnosti na dlouhou samohlásku je však výhodnější vycházet z výslovnosti, protože existuje více různých způsobů zápisu.

Tvoření od jednoslovných zeměpisných jmen

Odsouvání hlásek

1. Základ je zakončen na ‑a, ‑e, ‑o

Stejně jako u domácích jmen se samohláska při odvozování odsouvá: Verona –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ veronský, Belize –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ belizský, Borodino –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ borodinský. Samohláska však zůstává ve slovech jednoslabičných: Spa –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ spaský, Bre –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ breský, Mbo –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ mboský, někdy se ponechává nevyslovované e v anglických jménech: Cambridge –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ cambridgeský, Newcastle –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ newcastleský (ale např. Baltimore –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ baltimorský), dále se v některých případech ponechává o: Oslo –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ osloský (přípustné je i oselský), Cuzco –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ cuzcoský.

2. Základ je zakončen na ‑i, ‑y, ‑u

U zakončení na ‑i, ‑y, ‑u se ustálila tendence zachovávat samohlásku v dvouslabičných slovech: Asti –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ astijský, Cluny –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ clunyjský, Baku –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ bakuský, před příponu se po ‑i, ‑y vsouvá ještě opěrné j: Mary –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ maryjský, Bali –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ balijský (možno i baliský), a to až na ustálené výjimečné případy, např. Haiti –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ haitský, Korfu –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ korfský (lze i korfuský). U víceslabičných slov se koncová samohláska naopak obvykle vypouští: Kupari –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ kuparský, Albany –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ albanský, Karasu –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ karaský (ale Ussuri –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ ussurijský, Malawi –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ malawiský i malawský).

3. Základ je zakončen na ‑å, ‑ø, ‑ö, ‑ä

Samohlásková písmena ‑å, ‑ø, ‑ö v zakončení základu se často vyskytují u jmen pocházejících ze severských jazyků a při odvozování se většinou ponechávají, např. Storå –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ storåský, Tromsø –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ tromsøský, Malmö –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ malmöský. Výjimku tvoří ‑ä, které se hojně vyskytuje v zakončení finských jmen a obvykle se při odvozování vypouští: Jyväskylä –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ jyväskylský.

4. Základ je zakončen na ‑ss, ‑z, ‑dz, ‑ž, ‑š, ‑č, ‑šč, ‑št, ‑dž

Končí‑li základ zdvojeným písmenem ‑ss, zachovává se ‑ss‑ i v přídavném jménu: Reuss –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ reusský, Edessa –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ edesský, Halikarnassos –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ halikarnasský. Ostatní uvedená písmena či jejich kombinace zůstávají při odvozování taktéž beze změny: Penza –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ penzský, Prievidza –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ prievidzský, Kluž –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ klužský, ⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠Oš –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ ošský, Godeč –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ godečský, Gorodišče –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ gorodiščský, Panagjurište –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ panagjurištský, Lodž –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ lodžský.

5. Zakončení na dlouhou samohlásku ve výslovnosti

V neslovanských jazycích se dlouhé koncové samohlásky obvykle v přídavných jménech uchovávají:

1. [á] Märjamaa [marjamá] –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ märjamaaský [marjamáskí], Baa [bá] –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ baaský [báskí], Dauhá –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ dauháský, Hamá –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ hamáský,
2. [é] Lomé –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ loméský, Mustvee [mustvé] –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ mustveeský [mustvéskí],
3. [í] Tennessee [tenesí] –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ tennesseeský [tenesískí] (ale Abú Dhabí –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ abúdhabský, Benghází –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ bengházský). U indických jmen se ‑á, ‑í může vypouštět, protože obě zakončení plní funkci koncovky: Akolá –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ akolský, Amrávatí –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ amrávatský. Povědomí o tom však není všeobecně rozšířené, proto se připouštějí i tvary s ponechaným ‑á, ‑í: Akolá –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ akoláský, Amrávatí –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ amrávatíský (ale jen Dillí –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ dillíský),
4. [ó] Millau [miló] –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ millauský [milóskí], Umeå [umeó] –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ umeåský [umeóskí],
5. [ú] Anjou [anžú] –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ anjouský [anžúskí], Honšú –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ honšúský.

6. Zakončení na ‑ij, ‑yj, ‑je, ‑ie ve slovanských jazycích

Zakončení na ‑ij, ‑yj, ‑je, ‑ie apod. je analogické českému zakončení na dlouhou samohlásku u českých přídavných jmen a podstatných jmen (typ „stavení“), proto se při odvozování odsouvá: Rybačij –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ rybačský, Novyj –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ novský, Čistoje –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ čistský, Medžugorje –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ medžugorský, Pomorie –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ pomorský, Jastrowie –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ jastrowský apod.

7. Zakončení na ‑us, ‑os, ‑as, ‑es, ‑is, ‑ys, ‑ai (jména řecká, latinská a litevská)

Zakončení na ‑us, ‑os, ‑as, ‑es se u řeckých a latinských jmen obvykle odsouvá: Garganus –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ garganský, Rhodos –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ rhodský (v současném úzu též rhodoský), Adamantas –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ adamantský, Acharnes –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ acharnský, ale jen Naxos –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ naxoský, Pireus –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ pireuský. Někdy se při tvoření vychází z podoby nepřímých pádů: Hellas, 2. p. Hellady –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ helladský.

U litevských jmen je zvykem zakončení zachovávat: Kaunas –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ kaunaský, Kupiškis –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ kupiškiský, Alytus –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ alytuský, Trakai –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ trakaiský apod.

8. Zakončení na ‑berg, ‑berk, ‑berok, ‑bjerg, ‑burg, ‑burk, ‑burgh, ‑borg, ‑bork, ‑bark, ‑bourg

U jmen tohoto typu se odsouvá koncové ‑g(h), ‑k: Amberg –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ amberský, Ružomberok –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ ružomberský, Cherbourg –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ cherbourský, Edinburgh –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ edinburský apod.

9. Zakončení na ‑ing, skupina ‑ng, ‑nk v základu

U jmen se zakončením na ‑ing a skupinu ‑ng v základu se g obvykle neodsouvá, a to zejména u anglických jmen: Reading –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ readingský, Ealing –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ ealingský a ve jménech, v nichž naznačuje zadopatrovou výslovnost souhlásky n: Peking –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ pekingský, Luo-jang –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ luojangský, Däpung –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ däpungský. V ostatních jménech jsou vedle podob se zachovaným ‑g‑ přípustné též podoby s vypuštěným ‑g‑: Freising –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ freisingský i freisinský, Semmering –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ semmeringský i semmerinský, Norrköping –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ norrköpingský i norrköpinský, Freyung –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ freyungský i freyunský, Santo Domingo –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ santodomingský i santodominský.

Při odvozování od jmen se skupinou ‑nk v základu se k odsouvá: Helsinky –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ helsinský, Amazonka –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ amazonský.

10. Germánská jména na ‑en

Dříve bylo zvykem počešťovat německá pomnožná jména: Schmalkalden –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Šmalkaldy. Od počeštěného názvu se tvořila i přídavná jména: Schmalkalden –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Šmalkaldy –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ šmalkaldský. Tento způsob tvoření už v současné češtině není produktivní, často se dává přednost spíše odvozování od cizojazyčné podoby: Wiesbaden –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ wiesbadenský.

11. Odsouvání zdvojených souhláskových písmen

Odsouvání zdvojených souhláskových písmen je u cizích názvů problematické, písmena se obvykle odsouvají analogicky s jinými typy, tj. odsouvá se poslední písmeno před koncovou samohláskou základu, srov. Helsinky –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ helsinský. Odsouvání se týká hlavně skupin ‑kk‑ (‑cc‑) a ‑nn‑: Kurikka –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ kurický, Lucca –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ lucký, Cayenne –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ cayenský (i cayennský)⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠. Jiné skupiny zůstávají obvykle beze změny: Džidda –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ džiddský, Sevilla –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ sevillský apod.

12. Zakončení na ‑ja, ‑je v psané podobě

U jmen zakončených na ‑ja, ‑je se ‑j‑ před příponou ‑ský odsouvá: Bryggja –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ bryggský, Amudarja –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ amudarský, Celje –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ celský.

13. Zakončení na dvojhlásku nebo dvě samohlásková písmena

Beze změny se ponechávají dvojhlásky či dvě samohlásková písmena: Donghai –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ donghaiský, Čching-tao –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ čchingtaoský, Barrow [berou] –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ barrowský [berouskí], Uruguay –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ uruguayský apod.

Změny v základu

1. Vkladné ‑e‑

Vkladné ‑e‑ se uplatňuje v základech zakončených na souhláskovou skupinu, nejčastěji s poslední souhláskou r, l, m, n, ň: Basra –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ baserský, Tuzla –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ tuzelský, Vjazma –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ vjazemský, Livno –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ livenský, Jelňa –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ jeleňský. Jiná zakončení jsou řidší: Ulba –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ ulebský, Uzda –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ uzedský, Szkwa –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ szkewský apod.

2. Rozšíření souhláskou ‑j‑

Odsouvání koncové samohlásky a rozšíření o ‑j‑ se uplatňuje u slov zakončených na samohláskovou skupinu: Bilbao –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ bilbajský, Samtredia –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ samtredijský, Anzio –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ anzijský, též Amasya –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ amasijský (kde dochází navíc ke změně y v i) apod. Od zeměpisných jmen zakončených na ‑ie, ‑ye se v některých případech odvozují přídavná jména odsunutím koncové samohlásky a rozšířením o ‑j‑ (Núbie –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ núbijský), v jiných se odsouvají obě samohlásky (Persie –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ perský). Skupina zeměpisných jmen zakončených na ‑ia, ‑io, u nichž písmeno ‑i‑ ve výslovnosti změkčuje předchozí souhlásku, se rovněž rozšiřuje o hlásku ‑j‑: Perugia [perudža] –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ perugijský [perudžijskí], Reggio [redžo] –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ reggijský [redžijskí].

3. Hláskové změny před příponou ‑ský

Před příponou ‑ský probíhají tyto hláskové změny:

1. k + ský ® cký. Platí i pro případy, kdy je vyslovované [k] psáno v grafické podobě jako ‑c‑: Kresčak –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ kresčacký, Bangkok –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ bangkocký, Cognac –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ cognacký (ale některá jména na ‑k se ponechávají beze změny: Norfolk –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ norfolkský, popř. se užívají obě možnosti: Mekka –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ mekský i mecký, Melk –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ melkský i melcký),
2. ch + ský ® šský: Lutych –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ lutyšský,
3. h + ský ® žský: Idaho –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ idažský, 
4. g + ský ® žský: v této skupině je hojné kolísání –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ měkčí se zpravidla ve jménech pocházejících ze slovanských a baltských jazyků: Atig –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ atižský, Krivoj Rog –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ krivojrožský, jinde je např. Malaga –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ malažský (i malagský), ale Haag –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ haagský, Chicago –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ chicagský, Díg –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ dígský,
5. (s)s + ský ® ský: Lhasa –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Lhaský (ne *lhasský), Honduras –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ honduraský (ne *hondurasský), Edessa –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ edesský (ne *edessský),
6. c + ský ® cký: Brodnica –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ brodnický, Gönc –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ göncký. Je‑li vyslovované [c] zapisováno jiným způsobem, řídíme se obvykle psanou podobou: Chemnitz –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ chemnitzský (ale i chemnitzký), Bregenz –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ bregenzský.

Ostatní případy (loretánský, kubánský, provensálský, maltézský, detvanský)

U malé skupiny přídavných jmen se uplatňují cizí přípony, popř. se česká podoba tradičně tvoří odchylně, např. Loreta –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ loretánský, Peru –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ peruánský, Kuba –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ kubánský, Provence –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ provensálský, Malta –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ maltézský kříž (ale maltské obyvatelstvo). V češtině se také zachovávají slovenská přídavná jména na ‑anský: Detva –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ detvanský, Nitra –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ nitranský, Fatra –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ fatranský.

Tvoření od víceslovných zeměpisných jmen

Tvoříme‑li přídavná jména od víceslovných názvů, liší se způsob tvoření podle původu jména. Vzhledem k tomu, že zeměpisná jména cizího původu se mohou skládat i z mnoha složek a vytvořené přídavné jméno by působilo neobratně, je často vhodnější použít opisného vyjádření. Neměli bychom se pokoušet mechanicky tvořit dlouhé a nefunkční odvozeniny, např. Kepulauan Seribu Selatan –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ *kepulauanseribuselatanský.

U jmen slovanského původu postupujeme obdobně jako u jmen domácích. Např. od názvu Kamensk Uralskij (rus.) utvoříme přídavné jméno uralskokamenský analogicky podle domácího typu Horšovský Týn –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ horšovskotýnský, protože Uralskij je ve výchozím sousloví přídavným jménem, jen pořadí podstatného a přídavného jména je oproti češtině obráceno. Podobně Nowy Sącz [novi sonč] –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ nowosączský (pol.), zde je pořadí přídavného a podstatného jména shodné s češtinou.

U jmen neslovanských dochází ke spřahování obou složek, jejich podoba se nemění: La Rochelle –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ larochellský, San Francisco –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ sanfranciský, New York –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ newyorský, Khao Luang –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ khaoluangský, Čang‑ťia-kchou –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ čangťiakchouský. U jmen s bližším určením se určující složka může vypustit: Stratford nad Avonou –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ stratfordský.

Dělení slov na konci řádku (Skrýt)

Slova dělíme v psaném textu z ryze praktických důvodů. Je přitom důležité si uvědomit, že dělení slov v písmu na konci řádku není vždy totožné s členěním slov na slabiky v mluvené řeči (viz Slabika) nebo například s morfematickým členěním slov (viz Morfematika). Vzhledem k tomu, že se pokyny pro dělení slov v různých příručkách liší, rozhodli jsme se zde pro co nejjednodušší, a hlavně pokud možno pravidelný způsob dělení. To má za následek, že se často s řešením v jiných příručkách rozcházíme (obvykle tak, že připouštíme méně možností dělení). V souvislosti s tím upozorňujeme, že si naše řešení neklade za cíl být autoritativní a že jiný způsob dělení není nutně chybný. Jinými slovy: ačkoliv doporučujeme řídit se při dělení slov níže uvedenými pravidly, nevylučujeme případné jiné možnosti.

Možná místa, kde lze slovo dělit, tradičně označujeme spojovníkem. Napíšeme‑li například ko‑s‑me-ti-ka, znamená to, že můžeme slovo dělit po písmenech ko‑, kos‑, kosme‑ a kosmeti‑.

Dělení slova na konci řádku se naznačí spojovníkem, např. kra‑|bice. Pokud řádek končí spojovníkem vyžadovaným pravidly pravopisu (viz např. spojovník ve slovech ping-pong, technicko-ekonomický) a část slova za spojovníkem pokračuje na následujícím řádku, zopakuje se spojovník rovněž na začátku tohoto řádku, např. ping‑|‑pong. Podrobněji o spojovníku viz Spojovník.

Základní pravidla dělení slov

1. V češtině dělíme pouze slova víceslabičná. Jednoslabičná slova, a to i ta, která se zapisují více písmeny (pštros, vstříc), nedělíme.
2. Zvykem rovněž není dělit zkratky (MUDr., FAMU, USA, např., apod., genpor. atd.).
3. Nedělíme také dvouslabičná slova, jejichž první slabiku tvoří jednoduchá samohláska (oběd, Ivan, éter, Ústí). Podobně neoddělujeme počáteční samohlásku ani u víceslabičných slov, např. Af-ri-ka, as‑t‑ro-naut, ús‑tec‑ký, ame-ric‑ký, elek‑t‑ro (viz bod 2.1a).
4. Pozor je třeba dávat na souhlásky l a r. Pokud jsou v slabikotvorném postavení, pracujeme s nimi při dělení stejně, jako by šlo o samohlásky (např. dělíme me-tr stejně jako me-ta, osr‑dí stejně jako osu‑dí). V případě, že souhlásky l a r nejsou ve slabikotvorném postavení, pracujeme s nimi jako se (specifickými) souhláskami (viz bod 2.3 a bod 2.4).
5. Slova se primárně dělí podle slabičných hranic. Například slovo mladý má dvě slabiky (mla a dý), dělíme je tedy jedině mla‑dý (upozorňujeme, že slabika je zvuková jednotka, nikoliv grafická –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ například jméno Jacques [žak] představuje pouze jednu slabiku a nedělí se). U řady slov (např. u těch, kde za sebou následuje několik souhlásek) však nejsme schopni slabičnou hranici s jistotou identifikovat.
6. Sekundárně je důležitá rovněž slovotvorná stavba slova (viz Morfematika).

Způsob dělení, který zde představujeme, zohledňuje v tomto směru především předpony (např. na‑, po‑, roz‑, do‑) a hranici mezi dvěma částmi složenin (např. prosto|pášný, velko|statek, mnoho|násobný, troj|stěžník). Přípony jsou zohledňovány minimálně –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ především z toho důvodu, že schopnost jejich bezchybného rozpoznání nelze obecně předpokládat.

Konkrétní způsoby dělení

Předpony

1. Pokud má slovo slabičnou, ale jednopísmennou předponu, neoddělujeme ji, např. úspěch, uspět, obra-na, ochrán‑ce. Pokud po této předponě následuje souhlásková skupina čt, můžeme slovo dělit po č: úč‑to-vat.
2. Pokud má slovo slabičnou vícepísmennou předponu, provádíme dělení za ní (rovněž u latinských a řeckých předpon), a to i v případech, kdy jí předchází jednopísmenná předpona. Například slovo podraz dělíme pouze pod-raz, nikoli *po-draz (což by bylo z hlediska slabičného přijatelné). Další příklady: vy-hrá‑vat, po‑čkat, do‑čkat, se‑čkat, vy‑ční‑vat, ve-dle, po-dle, du-pli-ko-vat, kom-pli-ko-vat, kom-pli-ka-ce, ex-pli-ka-ce, kon-gre-ga-ce, kon-sti-tu-ce, in-spek-tor, in-spek-ce, de-kla-ma-ce, re-kla-ma-ce, re-kvi-zi-ta, roz-tr-hat, pod-trh-nout, od-po‑vě‑dět, zod-po‑vě‑dět, po-chy-bit, zpo-chyb-nit, upo-za-dit.
3. Pokud má slovo dvě předpony, přičemž první je slabičná a druhá neslabičná, dělíme vždy po první předponě a druhou předponu přiřazujeme k druhé slabice, např. po-změ‑ňo‑vat, po-zdr‑žet, po-zvra-cet, na-zpa‑měť, vy-zvě‑dač, vy-zbro-jo-vat.
4. Pokud má slovo dvě předpony, přičemž první je slabičná a druhá je tvořena samohláskou, dělíme pouze po první předponě, např. po-uka-zo-vat, po-upra-vit, ne-uspět, na‑úč‑to-vat.
5. Pokud má slovo dvě jednopísmenné předpony, dělíme po druhé předponě: zú‑rod-nit, zú‑ro‑čit, zú‑pl-na, us-my‑s‑let, zo-hyz-dit. Následuje‑li po druhé předponě skupina čt, můžeme slovo dělit i po č: zú‑č‑to-vat.
6. Pokud jde etymologicky o předponu, která však pro dnešní mluvčí není zřetelná, je možné připustit i takové dělení, jako by se o předponu nejednalo, např. pro‑d‑chnout, na‑d‑chnout, na‑d‑šený, di‑p‑lom, pro‑b‑lém, de‑s‑pekt, re‑s‑pekt.

Dvě a více samohláskových písmen vedle sebe

1. Stojí‑li na začátku slova nebo části složeniny nebo po předponě písmena označující dvojhlásku, dělíme za nimi, např. au-to-mo-bil, bez-eu-ro‑vý, nej-au-to-ri-ta-tiv‑něj‑ší.
2. Nacházejí‑li se vedle sebe dvě samohlásková písmena (případně více), která jsou rozdělena morfematickým švem (a nejde přitom o šev příponový ani koncovkový), pak dělíme na švu. Například slovo reakce má předponu re‑, po které následuje ‑akce, proto dělíme pouze re-ak-ce, nikoli *rea-kce. Další příklady: pra-vo‑úh‑lý, re-edi-ce, pa-le-on-to-lo-gie, re-ab-sorp-ce, re-ago-vat, ra-dio-apa‑rát, spo-lu-au-tor, dvou-oca‑sý, dvou-eu-ro‑vý, aqua-ae-ro-bik, vy-au-to-vat.
3. Nacházejí‑li se vedle sebe dvě samohlásková písmena (případně více), která nejsou rozdělena morfematickým švem nebo jsou rozdělena příponovým či koncovkovým švem, nerozdělujeme je, např. lou-ka, bě‑houn, sau-na, re‑s‑tau-ra-ce, pseu-do-nym, pneu-ma-ti-ka, neon, fluid‑ní, in-du‑s‑t‑ria‑li-za-ce, ra‑dium, gé‑nius, ak-tuál‑ní, reá‑lie, olym-piá‑da, ev-ro-pei‑s‑mus, ra‑gúo‑vý, rag-byo‑vý, re‑léo‑vý, kal-ció‑za, pe-ruán‑ský, per-pe-tuum, he‑b‑rai‑s‑tic‑ký, maoi‑s‑mus, fó‑liov‑ník.

Skupina souhláska + l v jiné než slabikotvorné pozici

1. Pokud před l v neslabikotvorné pozici stojí s/š/d a před nimi není morfematický šev (předponový nebo mezi dvěma složkami složeniny), můžeme dělit jak před l, tak před s/š/d. V praxi doporučujeme spíše dělit před l –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ lépe např. svis‑lý než svi-slý. Další příklady: po-vi‑d‑la, my‑š‑len-ka, my‑s‑let, mo‑d‑li-teb-na, pra‑d‑le-na, ko-va‑d‑li-na, vi‑d‑le, je‑d‑le, kap‑s‑le (v případě, že předchází šev, dělíme na švu: po-slat, vy-dla-bat, troj-sla-bič‑ný).
2. Pokud před l stojí jiná souhláska než s/š/d, dělíme vždy před l, např. ber-la, kuk-la, ram‑li-ce, re-pub‑li-ka, jeh‑li‑čí, ryng-le, pent-le, žong‑lér, bib‑lio‑té‑ka, bub‑li-na, deb‑li‑s‑ta, pub‑li-ka-ce, kob‑li-ha, ang‑li‑s‑ti-ka, cyk‑li‑s‑ti-ka, cyk-lus, emb‑lém, bet‑lém, cih-la, truh-la.

Skupina souhláska + r v jiné než slabikotvorné pozici nebo ř

1. Předchází‑li r/ř jakákoli souhláska a té předchází samohláska, kterou začíná slovo, dělíme jedině před r/ř, např. Od-ra, at-rium, ad-re-sa, ot-rok, ob‑ří.
2. Předchází‑li r/ř jakákoli souhláska a té nepředchází samohláska, kterou začíná slovo, dělíme buď před r/ř, nebo před předchozí souhláskou, např. ze‑b‑ra, na-mo‑d‑řit, stří‑b‑řen-ka, cu‑k‑ro‑ví, cu‑k‑ro‑vý, ima‑t‑ri-ku-la-ce, ka-te‑d‑rá‑la, ko‑p‑re-ti-na, ma‑k‑re-la, mi‑g‑ra-ce, emi‑g‑ra-ce, imi‑g‑ra-ce, mi‑g‑ré‑na, pa‑p‑ri-ka, vi‑t‑rí‑na, ru‑b‑ri-ka, re-pa‑t‑ria-ce, ne‑k‑ró‑za, mi‑k‑rob.
3. Předchází‑li r/ř jakákoli souhláska, které předchází morfematický šev (předponový nebo mezi dvěma složkami složeniny), dělíme na švu, např. po-krá‑tit, te-le-gra-fo-vat, troj-hran‑ný, vy‑křik-nout.
4. Případy, kdy r/ř předchází více souhlásek, viz bod 2.6 a bod 2.8.

Skupina s/š + souhláska

1. Není‑li přítomen morfematický šev (předponový nebo mezi dvěma složkami složeniny), pak je možné dělit spojení samohláska‑s/š‑souhláska-samohláska nebo souhláska‑s/š‑souhláska-samohláska buď po s/š, nebo před s/š, např. ta‑š‑ka, lá‑s‑ka, má‑s‑lo, ou‑š‑ko, zkou‑š‑ka, whi‑s‑ky, če‑š‑ti-na, ma-te-ria‑li‑s‑ta, hle-di‑s‑ko, lo‑ži‑s‑ko, Če‑s‑ko, ra-kou‑s‑ký, me-cha-ni‑s‑mus, ho‑s‑po-da, ob-ho‑s‑po-da‑řo‑vat, ko-re‑s‑pon-den-ce, ko‑s‑me-ti-ka, ko‑s‑mos, vi‑s‑kó‑za, vla‑s‑ti-zra-da, vla‑š‑tov-ka, mu‑š‑ke-ta, mu‑š‑kát, pře‑s‑ný, pol‑š‑tář, pr‑s‑kat.
2. Případy, kdy je s součástí skupiny tří a více souhlásek za sebou v blízkosti předpony či přípony (např. pastva, vrstva, Karlovarsko, mužstvo), viz bod 2.8.

Skupina samohláska/souhláska + str/štr/stř

1. Pokud není koncové r ve slabikotvorné pozici, můžeme dělit před s/š, před t i před r/ř, např. re-gi‑s‑t‑ro-vat, rej‑s‑t‑řík, fi‑š‑t‑rón, men‑s‑t‑rua-ce, no‑s‑t‑ri-fi-ko-vat, se‑s‑t‑ra.
2. Pokud je koncové r ve slabikotvorné pozici, dělíme před nebo po s, např. re-gi‑s‑tr, vel-mi‑s‑tr.

Skupina samohláska-souhláska-souhláska-samohláska

1. Není‑li přítomen morfematický šev (předponový nebo šev mezi dvěma složkami složeniny) a nejde‑li o výše uvedené případy, pak dělíme pouze mezi dvěma souhláskami, např. dok-tor, lé‑čeb-na, far‑mář, pa-ra-dig-ma, prac-ka, děl‑nic‑ký, je-de‑nác‑tý, šle-hač‑ka, teč‑ka, ma-nu-fak-tu-ra, re-dak-ce, klep-to-man, fron-ta, cel-ta, šach-ta, an-tik-va, re-cen-ze, fi-nan-co-vat, lep-tat, čer-pat, na‑jíž‑dět, lek-nout, ko-nej‑šit, vá‑noč‑ka, va‑jíč‑ko, bom-bar-do-vat, čer-ven-ka, deh-to-vat, dis-cip‑lí‑na, fa-ryn-gi-ti-da, la-ryn-gi-ti-da, ha-zar-do-vat, kom-pen-zo-vat, tak-ti-ka, per-so‑nál, sar-din-ka, záz‑vor-ka, man-do‑lí‑na, rek-ti-fi-ka-ce, ser-pen-ti-na, lak‑tó‑za, fruk‑tó‑za, sy-nek-do-cha, tram-po‑lí‑na, trum-pe-ta, stor-no, pach-to-vat, chod-ba, jiz-ba, vá‑len-da, plaz-ma, tře‑š‑ňov-ka.
2. Je‑li přítomen morfematický šev (předponový nebo mezi dvěma složkami složeniny), dělíme na švu, např. po-dvoj‑ný, troj-zu-bec.

Skupiny tří souhlásek v blízkosti přípony nebo předpony

1. V případě skupiny tří (případně i více) souhlásek v blízkosti přípony nebo předpony respektujeme morfematický šev, např. ob-struk-ce, de-struk-ce, šťast‑ný, vlast-nit, účast-nit, vlast‑ník, ctnost‑ný, past-va, ja-kost‑ní, mlask-nout, prsk-nout, hráč‑ský, je-de‑náct-ka, ptac-tvo, děl‑nic-tvo, za-hrad-nic-tví, ab-sorp-ce, muž‑stvo, muž‑ství, bo-hat-ství, vrst-va, fi-na‑list-ka, pro-pust-ka, re-dun-dant‑ní, zmáčk‑nout, folk-lor, port-mon-ka, prázd‑ný, je-višt‑ní, hand‑líř, hr-din-skost, lid-skost, arab‑šti-na, ma‑ďar‑šti-na, rom‑šti-na, Ark-ti-da, Ja-pon-sko, Kar-lo-var-sko.
2. Pokud morfematický šev není zřetelný, je možné dělit více způsoby, např. cen‑t‑rum, cen‑t‑ra‑li-zo-vat, kon‑t‑ra, elek‑t‑ři‑na, fil‑t‑ro-vat, fil‑t‑rát, kon-cen‑t‑ra-ce, cen‑t‑ro-vat, Pan‑k‑rác, spek‑t‑rum, ji‑s‑k‑ři‑vost, man‑d‑ra-go-ra, mean‑d‑ro-vat, an‑t‑ro-po-log, pa‑lin‑d‑rom, mop‑s‑lík, pam‑f‑let, Mo‑s‑k‑va, mi‑k‑ro-elek‑t‑ro-nic‑ký.

Zakončení na ‑ční

1. Pokud zakončení ‑ční předchází samohláska, dělíme stejně jako výše uvedenou skupinu samohláska-souhláska-souhláska-samohláska, např. agi-tač‑ní, pro-pa-gač‑ní.
2. Pokud předchází souhláska, dělíme před č, např. ak‑ční, re-dak‑ční, erup‑ční, re-ne-san‑ční.

Zdvojené souhláskové písmeno

1. Pokud zdvojené souhláskové písmeno nestojí na morfematickém švu a zároveň jsou v jeho okolí samohlásky, můžeme dělit buď před zdvojeným souhláskovým písmenem, nebo uvnitř něj, např. Ba‑r‑ran-dov, base-ba‑l‑lo‑vý, ra‑l‑lye, re‑g‑gae.
2. Pokud se zdvojené souhláskové písmeno nachází na švu (včetně příponového), dělíme na švu, např. ka-men‑ný, roz-zlo-bit.
3. Pokud po zdvojeném souhláskovém písmenu následuje souhláska, dělíme po zdvojeném souhláskovém písmenu, např. Pyrr-hos, Priess-nitz, grizz-ly.

Dělení podle slabik ve výslovnosti

Slova, která se vyslovují jinak, než píšou, dělíme primárně podle slabik ve výslovnosti. Například slovo pétanque má ve výslovnosti dvě slabiky [pe-tank], dělíme proto jedině pé‑tanque. Další příklady: Bridge-town [brič‑taun], bridge-town-ský [brič‑taun-skí], me-ga-byte [me-ga-bajt], ver-saille-ský [ver-saj-skí], mc-do-nal-di-za-ce [mek-do-nal-dy-za-ce], bit-coin [bit-kojn], ale bit-coi-no‑vý [bit-koj-no‑ví]. Sekundárně však platí i výše uvedené zásady. Například slovo Henriette [án‑ri-jet], které má ve výslovnosti tři slabiky, dělíme pouze Hen-riette, protože dvě samohlásky vedle sebe (jinde než na švu) neoddělujeme.

Stupňování přídavných jmen a příslovcí (Skrýt)

Tvoření druhého a třetího stupně přídavných jmen a příslovcí pomocí přípon

Nejrozšířenější příponou pro druhý stupeň přídavných jmen je přípona ‑ejší/‑ější: veselejší, příjemnější, vážnější, žádanější, obtížnější, modernější apod. Této příponě konkuruje u některých přídavných jmen přípona ‑ší, která se přidává ke kořeni přídavného jména: hustší i hustější, čistší i čistější, hrubší i hrubější, pustší i pustější, snazší i snadnější, zazší i zadnější. Některá přídavná jména se stupňují jen pomocí přípony ‑ší, např. hladší, kratší, krotší, mladší, nižší, sladší, užší, vratší, hlušší, plošší, sušší, tišší. Pouze malá skupina prvotních dvouslabičných přídavných jmen na ‑ký (hebký, hezký, trpký atd.) tvoří druhý stupeň z tvarotvorného základu na ‑k‑ pomocí pouhého ‑í, přičemž toto ‑k‑ se mění v ‑č‑: hebčí, hezčí, křehčí, křepčí, lehčí, měkčí, mělčí, tenčí, trpčí. Vzácně může toto ‑í alternovat s příponou ‑ejší: křepčí i křepčejší, mělčí i mělčejší. Neexistuje však v češtině žádné přídavné jméno, které by v druhém stupni mohlo končit jak na ‑ší, tak na ‑čí a u něhož bychom si mohli mezi oběma variantami libovolně vybrat.

U přídavného jména horký je plně spisovný druhý stupeň horčejší, v jazykové praxi však běžný není.

Nepravidelně tvoří tvary druhého stupně přídavná jména dlouhý (delší), malý (menší), velký (větší), dobrý (lepší), zlý (horší). Má‑li přídavné jméno zlý význam ‚který úmyslně ubližuje, škodí‘, je spisovný také druhý stupeň zlejší. Je to alternativní tvar, kterého užijeme, pokud by podoba horší byla (kontextově) málo zřetelná. Tvaru zlejší se užívá také při gradování: Odjakživa byla zlá, ale teď je ještě zlejší. Podobně se někdy užívá i špatnější místo horší, např. Je špatné nevěřit nikomu, ale ještě špatnější je věřit všemu.

Třetí stupeň se tvoří připojením předpony nej‑ k druhému stupni: nejlehčí, nejměkčí, nejkrásnější.

Druhý a třetí stupeň se tvoří takřka neomezeně od přídavných jmen vyjadřujících vlastnost a hodnocení (i v přeneseném významu). Existují však i přídavná jména, která stupňovat nelze, např. různá přídavná jména vztahová. Sotva řekneme kamennější sůl. Ale v přeneseném významu lze říci kamennější výraz tváře, nechceme být ještě kamennější školou než…, pointou literatury je učinit kámen ještě kamennějším atd. Nestupňují se např. přídavná jména na ‑cí: vzrušující, zlepšovací, hasicí, rychleschnoucí, domácí, dále přídavná jména druhově přivlastňovací, např. psí, medvědí, kuřecí, a některá další, např. od příslovce letos odvozené letošní.

Přídavné jméno optimální sice není třeba stupňovat, ale stupňované tvary tolerovat lze. Do češtiny bylo toto přídavné jméno přejato z latiny. Patří k latinskému podstatnému jménu optimum, resp. k přídavnému jménu optimus, což je tvar třetího stupně přídavného jména bonus (‚dobrý‘) a znamená ‚nejlepší‘. Utvoříme‑li od tohoto tvaru pomocí pravidelné české stupňovací přípony tvar druhého stupně optimálnější a od něj dále pomocí předpony nej‑ tvar třetího stupně nejoptimálnější, vyjadřujeme –⁠⁠⁠ nadbytečně –⁠⁠⁠ dvakrát totéž a pravdu mají ti, kdo tyto tvary z tohoto důvodu odmítají. Na druhé straně však lze argumentovat tím, že přídavné jméno optimální znamená (jak se lze dočíst v SSČ) ‚relativně nejlepší, nejvhodnější, nejpříhodnější‘. Optimálnost je vlastnost relativní. V tomto smyslu mluvíme o optimálních neboli (relativně) nejpříznivějších podmínkách pro život, přejeme si mít optimální neboli (co) nejlepší podmínky pro práci, dietologové nám doporučují optimální neboli (co) nejzdravější stravu apod. Z optimálních kandidátů lze pak dále vybírat a zvolit toho nejoptimálnějšího, podobně jako lze např. hlasovat pro ten nejlepší z nejlepších návrhů; trenér chce mít ve svém týmu nejlepší z nejlepších hráčů, v ragbyovém týmu se sešli ti nejsilnější z nejsilnějších, kupujeme krmivo pro nejmenší z nejmenších akvarijních živočichů a někteří ze zkušenosti znají nejhorší z nejhorších lidských vlastností.

Stupňovat lze také příslovce utvořená od hodnotících přídavných jmen. Nejfrekventovanější příslovce tvoří druhý stupeň nepravidelně: dobře –⁠⁠⁠ lépe, (hovorově) líp; zle/špatně –⁠⁠⁠ hůř(e); brzy –⁠⁠⁠ dřív(e); dlouho/dlouze –⁠⁠⁠ déle; vysoko/vysoce –⁠⁠⁠ výše, výš; málo –⁠⁠⁠ méně, (hovorově) míň; těžko/těžce –⁠⁠⁠ tíže, tíž; snadno –⁠⁠⁠ snáz(e), snadněji; hluboko –⁠⁠⁠ hloub, hlouběji; široko/široce –⁠⁠⁠ šíře, šíř, šířeji; úzko/úzce –⁠⁠⁠ úže, úžeji. V ostatních případech lze druhý stupeň utvořit příponou ‑eji/‑ěji: hladčeji, hustěji, tlustěji, krásněji atd. Třetí stupeň se tvoří připojením předpony nej‑ k druhému stupni: nejlépe, (hovorově) nejlíp, nejvýše, nejvýš, nejkrásněji atd.

Užití příslovcí více, víc, méně, míň

Chceme‑li vyjádřit větší míru vlastnosti, můžeme užít buď tvaru druhého stupně přídavného jména, např. sečtělejší, produktivnější, cukernatější apod., anebo v některých případech příslovce více, víc ve spojení s přídavným jménem v základním stupni: více sečtělý, více překvapující apod. Kombinovat oba způsoby, např. *více sečtělejší, *více produktivnější, *více cukernatější by bylo nadbytečné: vyjadřovali bychom dvakrát totéž. Stejně nadbytečné je i spojování tvaru druhého stupně přídavného jména s příslovcem méně, míň při tzv. obráceném srovnávání, např. *méně zřetelnější, *méně vyspělejší, *míň praktičtější. 

Velká písmena – světadíly, země, území (Skrýt)

Jednoslovné názvy

S velkým písmenem se píšou např. Evropa, Asie, Afrika, Austrálie, Amerika; Čechy, Morava, Slezsko, Vestfálsko, Chodsko, Balkán, Pobaltí, Haná, Havaj –⁠ o psaní názvů států a správních oblastí viz Velká písmena –⁠ organizace (státy, správní oblasti, zastupitelské sbory, ministerstva, školy, divadla apod.).

Za vlastní jména se považují i výrazy označující město a jeho okolí: Jihlavsko, Pelhřimovsko, Královéhradecko, Labskoústecko, Orlickoústecko, jména označující okolí řek: Povltaví, Posázaví, Podyjí, Porúří, jména označující (pod)horské oblasti a jejich okolí: Pošumaví, Podkrkonoší, Záalpí atd.

K vlastním jménům se řadí i výrazy západ, východ, sever, jih, pokud pojmenovávají území podle světových stran: Západ (= západní země), Východ (= východní země), Sever (= severní země, sever USA), Jih (= jižní země, jižní část USA) a také Riviéra (= pobřeží Ligurského moře od Marseille k La Spezii).

Namísto názvů jako Finsko, Nizozemsko, Japonsko se někdy používají víceslovná obrazná pojmenování; ta se píšou s malým písmenem: země tisíce jezer, země tulipánů, země vycházejícího slunce.

Dvouslovné názvy

Spojení přídavného jména a podstatného jména obecného

U spojení přídavného jména a podstatného jména obecného je třeba vědět (ověřit si např. v geografických příručkách), zda jde o vlastní název (např. Dálný východ), nebo ne (např. karibská oblast).

U vlastních názvů tohoto typu se velké písmeno píše jen u přídavného jména, např. Pyrenejský poloostrov, Slunečné pobřeží, Císařský ostrov, Střelkový mys, Syrská poušť, Ohňová země, Nová země, Blízký východ, Dálný východ, Divoký západ, Nový svět (= Amerika), Starý svět (= Evropa), Šluknovský výběžek. Při změně pořadí obou jmen zůstává velké písmeno u přídavného jména: poloostrov Pyrenejský.

Spojení přídavného jména a podstatného jména vlastního

U spojení přídavného jména a podstatného jména vlastního je třeba vědět, zda přídavné jméno je součástí zeměpisného názvu, nebo ne. Mezi taková přídavná jména patří především západní, východní, jižní, severní, dále např. střední, horní, dolní, zadní, přední, přídavná jména utvořená od vlastních jmen: francouzský, italský atp.

Součástí zeměpisného názvu jsou přídavná jména ve spojeních jako např. Jižní Amerika, Severní Amerika, Latinská Amerika (= názvy světadílů), Jižní Karolína, Severní Karolína, Jižní Korea (= názvy států), Jižní Afrika (= Jihoafrická republika), Zadní Indie (= poloostrov), Západní Sahara (= Saharská arabská demokratická republika), Střední Asie (= část Asie mezi Kaspickým mořem a hranicí s Čínou), Dolní Sasko (= spolková země), Moravské Slovensko (= Slovácko), Podkarpatská Rus.

Přídavná jména nejsou součástí zeměpisného názvu např. v těchto spojeních: západní Evropa (Afrika, Čechy, Morava, Slovensko, Itálie…), východní Evropa (Afrika, Čechy, Morava, Slovensko, Itálie…), jižní Evropa (Afrika = jižní část Afriky, Čechy, Morava, Slovensko, Itálie…), severní Evropa (Afrika, Čechy, Morava, Slovensko, Itálie…), střední Evropa (Afrika, Čechy, Morava, Slovensko, Itálie…), horní (dolní) Povltaví, francouzská (italská) Riviéra, opavské (hlučínské, těšínské) Slezsko. Ve všech uvedených spojeních přídavné jméno jen naznačuje polohu daného území, oficiálním zeměpisným jménem je pouze podstatné jméno.

Pokud je přídavné jméno součástí oficiálního názvu (mikro)regionu, píše se s velkým písmenem (mikroregion Střední Povltaví, mikroregion Jižní Haná –⁠ viz Velká písmena –⁠ organizace (státy, správní oblasti, zastupitelské sbory, ministerstva, školy, divadla apod.)).

U méně známých názvů je třeba si způsob psaní ověřit v geografických příručkách. Pokud v nich dvouslovné pojmenování uvedeno není, znamená to, že přídavné jméno není součástí vlastního jména.

Spojení dvou podstatných jmen

Spojení dvou podstatných jmen není u tohoto pojmenovacího typu příliš časté, např. pobřeží Koster (ale Pobřeží slonoviny = název státu), ostrov Osamocení.

Trojslovné názvy

V případě trojslovných názvů se druhý výraz píše vždy s velkým písmenem, další podle toho, zda je to obecné, nebo vlastní jméno: mys Dobré naděje, ostrov Svatého Tomáše, ostrov Svaté Heleny.

Velká písmena – organizace (státy, správní oblasti, zastupitelské sbory, ministerstva, školy, divadla apod.) (Skrýt)

Obecné poučení

Některá pojmenování, která jsou od původu obecná (např. policie, armáda, obchodní banka, archeologický ústav, ministerstvo financí, vlastivědné muzeum, horská služba), mohou být zvolena i za oficiální název konkrétní organizace. Často se k nim připojuje nějaká specifikace, např. Policie České republiky, Archeologický ústav AV ČR, v. v. i., Horská služba České republiky. V takovém případě je namístě psát velké písmeno. Pokud není uveden celý oficiální název nebo se obecné pojmenování shoduje s oficiálním názvem instituce, pak vždy záleží na tom, co má píšící na mysli: zda jen signalizuje druh činnosti vyplývající z daného pojmenování, nebo zda mu jde o instituci, která se tak jmenuje (viz též bod 5.4).

Pro náležitý způsob psaní je třeba znát oficiální název dané organizace/instituce. Bohužel žádný seznam oficiálních názvů všech institucí neexistuje. Pokud jde o texty právní povahy, doporučujeme, aby si pisatelé daný způsob psaní ověřili u příslušné organizace; nelze totiž spoléhat pouze na internet, a to ani na oficiální stránky dané organizace, neboť ani tam nemusí být uváděn správně. Nelze se ani opírat o podoby v živnostenském rejstříku, rejstříku ekonomických subjektů atp. Závazný je pouze zápis v obchodním rejstříku a v něm lze nalézt jen názvy soukromých firem. Pokud jde o veřejné instituce, jejich oficiální název stanovuje zákon (např. názvy vysokých škol, ministerstev, soudů) či zřizovací listina (např. názvy základních škol).

Veřejnoprávní organizace a instituce v převážné většině dodržují obecná pravopisná pravidla. Pokud jde o firmy soukromé, mnohdy se od obecných pravidel odchylují (ExMise Public Relation, BoDi atd.). Neexistuje totiž žádný právní předpis, který by nařizoval, aby se firmy do obchodního rejstříku zapisovaly v souladu s platnými pravopisnými zásadami. Na druhou stranu neexistuje ani právní předpis, který by přikazoval, aby v novinách, v telefonních seznamech atp. byly užívány jen ty podoby, které jsou uvedeny v obchodním rejstříku. Lze však doporučit, aby v právních textech (ve smlouvách, dohodách atp.) byly užity ty podoby, které jsou uvedeny v obchodním rejstříku.

Jestliže je v obchodním rejstříku jméno firmy uvedeno s malým písmenem, není to důvod pro to, aby se tak psalo na začátku větného celku. Psaní malého písmena na začátku větného celku totiž porušuje jedno ze základních syntaktických a pravopisných pravidel. Pokud je nezbytně nutné uvést v textu právní povahy firemní jméno na prvním místě ve větě, doporučujeme předsunout před něj určité obecné jméno (firma, společnost atp.).

Pro psaní názvů států, správních celků a organizací/institucí platí tato obecná pravidla:

Ve víceslovných názvech tvořených spojením přídavného jména (přídavných jmen) a podstatného jména píšeme s velkým písmenem jen první přídavné jméno (Česká republika, Evropská unie, Evropský parlament, Komerční banka, Česká pojišťovna, Národní muzeum, Národní technické muzeum, Občanská demokratická strana, Česká tisková kancelář, Ústřední vojenská nemocnice atp.). Při obráceném slovosledu se píše velké písmeno u prvního výrazu: Matice česká. (O jednoslovných zástupných názvech typu Unie, Parlament viz Velká písmena –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ zástupné názvy.)

V oficiálních názvech začínajících podstatným jménem se píše velké písmeno většinou jen u něj: Pobřeží slonoviny, Kruh přátel českého jazyka.

K psaní velkých písmen u dalších slov musí být nějaký důvod (součástí názvu je vlastní jméno, např. název (části) města/obce: Magistrát hlavního města Prahy, viz bod 5.5).

V názvech obsahujících spojení dvou podstatných jmen v 1. p. se první píše s velkým písmenem tehdy, je‑li součástí oficiálního názvu: Galerie Vltavín, Divadlo Ungelt, Nadace Partnerství, Nakladatelství Olympia. Je‑li před první jméno umístěno přídavné jméno, píše se s velkým písmenem a podstatné jméno s písmenem malým: Kulturní dům Zahrada. Pokud není součástí vlastního názvu, píše se s malým písmenem: nakladatelství Albatros, nadace Dobrý anděl, spolek Kašpar.

U názvů organizací a institucí opakovaně se vyskytujících v jednotlivých správních celcích, jako jsou městské/obecní a jiné úřady, soudy, školy atp., se velké písmeno píše tehdy, je‑li užit oficiální název. Ten může mít různou podobu, viz jednotlivé pojmenovací typy.

Psaní nepřeložených názvů zahraničních firem by mělo být shodné s psaním těchto názvů ve výchozím jazyce: Royal Air Force, British Airways. V přeložených názvech je pak třeba se řídit českými pravopisnými zásadami.

Následující výklad je zaměřen především na ta pojmenování, na jejichž způsob psaní se uživatelé češtiny ptají opakovaně.

Názvy současných států

Oficiální politické názvy současných států bývají víceslovné a velké písmeno se píše většinou jen u prvního slova: Česká republika (o názvu Česko viz Česko), Slovenská republika, Spojené státy americké, Dánské království, Pobřeží slonoviny. Velké písmeno či velká písmena u dalších slov se píšou tehdy, jsou‑li vlastními jmény: Spolková republika Německo, Spojené království Velké Británie a Severního Irska nebo pro významové rozlišení: Černá Hora –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ na rozdíl od Černá hora (= název hory).

Při obráceném slovosledu se píše s velkým písmenem první slovo: Česká republika –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Republika česká, Dánské království –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Království dánské.

Názvy současných správních oblastí

Názvy krajů

Dvanáct názvů krajů je tvořeno spojením přídavného a podstatného jména. Velké písmeno se píše pouze u přídavného jména, a to i při obráceném slovosledu: Středočeský kraj (kraj Středočeský), Královéhradecký kraj (kraj Královéhradecký), Olomoucký kraj (kraj Olomoucký) atp. Podoba dvou je jiná. Prvním z nich je Kraj Vysočina (od 1. 8. 2011 je slovo kraj součástí názvu), druhým hlavní město Praha (viz Velká písmena –⁠⁠⁠ obce, města, městské části, sídliště a čtvrti).

Názvy okresů

V názvech okresů se výraz okres píše s malým písmenem: okres Praha‑západ, okres Nymburk.

Názvy regionů, mikroregionů, svazků obcí, euroregionů

Názvy regionů, mikroregionů, svazků obcí a euroregionů tvoří nový pojmenovací typ správních celků. Podle zákona o obcích se totiž jednotlivé obce mohou spojovat ve větší celky. O tom, jak má název takového celku znít, se zákon nezmiňuje. Na internetu lze najít názvy velmi rozdílné, a to co se týče obsahu i formy. Některé názvy výrazy mikroregion, svazek obcí atp. vůbec neobsahují: Borsko, Jihlavsko, Pramen Nisy, Pod Páperkem, Centrum Železných hor, Sedmihoří‑Valcha, Západ Českého středohoří –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Poohří, v jiných jsou připojeny až za vlastní jméno: Blaník –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ svazek obcí v Louňovicích, Jilemnicko –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ svazek obcí, v dalších stojí na prvním místě (spojení (dobrovolný) svazek obcí často ve zkratce): mikroregion Bouřlivák, dobrovolný svazek obcí Vltava, SO Jesenicko.

Na základě obecných pravopisných zásad by se spojení, jejichž součástí jsou výrazy region, mikroregion, svazek obcí atp., měla psát takto:

1. Spojení výrazů region, mikroregion, (dobrovolný) svazek obcí, sdružení + 1. p. podstatného jména

   Jestliže stojí výrazy region, mikroregion, (dobrovolný) svazek obcí, sdružení atp. na prvním místě a za nimi následuje výraz v 1. p., považujeme je za obecná pojmenování a měly by se psát s malým písmenem: region Praha (Moravskoslezsko, Severozápad, Severovýchod, Jihozápad, Jihovýchod), mikroregion Olešovnicko (Olomoucko, Předina), svazek obcí Novostrašecko (Tolštejn, Radina), sdružení obcí Voda (Bělá), dobrovolný svazek obcí Severovýchod (Prachaticko, Deblín).

2. Spojení výrazů region, mikroregion, (dobrovolný) svazek obcí, sdružení + spojení přídavného jména a podstatného jména v 1. p.

   Přídavné jméno se píše s velkým písmenem a podstatné jméno podle označované skutečnosti: region Karlovarský venkov, mikroregion Labské skály, mikroregion Jizerské hory, svazek obcí Malá Haná.

3. Spojení výrazů region, mikroregion, (dobrovolný) svazek obcí, sdružení + 2. p. podstatného jména

   Výrazy region, mikroregion, (dobrovolný) svazek obcí, sdružení se píšou s velkým písmenem, ostatní podle označované skutečnosti: Mikroregion Loděnického potoka, Sdružení obcí Vrbenska, Sdružení obcí Bruntálska, Svazek obcí Novoborska.

4. Spojení přídavného jména + výrazů region, mikroregion

   Přídavné jméno se píše s velkým písmenem a podstatné jméno s malým: Lázeňský mikroregion, Moravskobudějovický mikroregion, Jemnický mikroregion.

5. Spojení výrazů (dobrovolný) svazek obcí, sdružení + 2. p. podstatného jména (mikro)region + podstatného jména v 1. p.

   S velkým písmenem se píše první a poslední jméno: Sdružení obcí mikroregionu Bystřička, Sdružení mikroregionu Pelhřimov.

Pokud jsou uvedené názvy zároveň názvy právních subjektů, pak je vhodné, aby se v textech právní povahy uváděly v takové podobě, která je zapsána v příslušných rejstřících, třebaže je mnohdy v rozporu s obecnými pravopisnými zásadami (např. podoba Stříbrný region Dobrovolný svazek obcí podle zápisu v rejstříku, ačkoli podle pravopisných zásad by byla náležitá podoba Stříbrný region –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ dobrovolný svazek obcí nebo Stříbrný region, dobrovolný svazek obcí).

Stejná pravidla platí i pro názvy euroregionů: euroregion Šumava, euroregion Těšínské Slezsko, euroregion Bílé Karpaty atp.

Psaní historických označení států

Pro psaní historických označení států neexistují jednoznačná pravidla, a proto je třeba v praxi počítat s kolísáním. U mnohých pojmenování se dodržuje tradiční způsob psaní. PČP doporučují s velkým písmenem psát ty názvy, jež je třeba odlišit od obecných jmen: Říše (= fašistické Německo), a názvy historicky doložených správních celků: České království, Moravské markrabství, při obráceném slovosledu: Království české, Markrabství moravské. V ostatních případech je možné dvojí psaní. To se týká zejména názvů obsahujících slovo říše: Velkomoravská říše i velkomoravská říše, Franská (Francká) říše i franská (francká) říše, při obráceném slovosledu: Říše velkomoravská (i říše velkomoravská).

S malým písmenem je obvyklé psát názvy obsahující výrazy vévodství, panství, župa: frýdlantské vévodství, korutanské vévodství, opočenské panství, královéhradecké panství, valdštejnské panství, středočeská župa, slezská župa, spojení jako první republika (= označení Československa v letech 1918–⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠1938), druhé císařství. S malým písmenem se píšou názvy obsahující výrazy monarchie, impérium: rakousko-uherská monarchie, řecké impérium, britské impérium apod.

S malým písmenem by se mělo podle SSČ psát také spojení protektorát Čechy a Morava; v praxi se však stále častěji vyskytuje psaní s velkým písmenem a tento způsob psaní je třeba tolerovat.

Psaní názvů současných zastupitelských sborů a orgánů státní správy

Nejvyšší zastupitelské sbory

Mezi nejvyšší zastupitelské sbory patří: Parlament České republiky (ČR), Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR a Senát Parlamentu ČR. Je‑li zřejmé, že nejde o obecné označení (např. se zřízením senátu spousta lidí nesouhlasila), ale o zkrácené oficiální názvy, je obvyklejší psát velké písmeno: Parlament, Senát, Poslanecká sněmovna (podzimní zasedání Poslanecké sněmovny, volby do Senátu).

Stejné zásady platí i pro zastupitelské sbory dalších států, např. Sejm (v Polsku), Dolní sněmovna, Horní sněmovna (ve Velké Británii), Kongres (v USA).

Velvyslanectví

Za oficiální se považují názvy tvořené spojením podstatného jména velvyslanectví + plný název státu: Velvyslanectví Francouzské republiky, Velvyslanectví Slovenské republiky. Spojení přídavného jména utvořeného od jednoslovného názvu státu a výrazu velvyslanectví je neoficiální název, píše se proto s malým písmenem: francouzské velvyslanectví, slovenské velvyslanectví. S malým písmenem je třeba psát i názvy obsahující výraz ambasáda, i ty jsou neoficiální: česká ambasáda, francouzská ambasáda, polská ambasáda, ambasáda Senegalu.

Vláda, prezident, veřejný ochránce práv

Výrazy vláda, prezident, veřejný ochránce práv se chápou jako obecná jména, píšou se s malým písmenem, a to i když je k nim připojen název státu (jeho zkratka): vláda České republiky (ČR), prezident České republiky (ČR), vláda SRN, prezident USA. S velkými písmeny se píšou: Úřad vlády, Kancelář prezidenta republiky, Kancelář veřejného ochránce práv, považované za oficiální názvy organizací.

Ministerstva

Oficiální názvy ministerstev se píšou s velkým písmenem, např. Ministerstvo vnitra, Ministerstvo dopravy. Do roku 1993, tj. do doby, než bylo Československo rozděleno, se za název často připojovala zkratka, která naznačovala, zda jde o ministerstvo federální, nebo republikové. Tyto zkratky se měnily podle změn názvů našeho státu. Po rozdělení Československa se zkratka ČR užívala („ze setrvačnosti“) dále, ale součástí oficiálního názvu není.

Oficiální názvy, psané s velkým písmenem, se užívají v administrativně‑právních textech (např. K dopisu Ministerstva dopravy sdělujeme…). V ostatních typech textů je možno tyto názvy psát jak s malým, tak s velkým písmenem. Název psaný s velkým písmenem signalizuje, že jde o oficiální název instituce, název psaný s malým písmenem signalizuje, že jde pouze o vyjádření činnosti, které se příslušné ministerstvo věnuje.

Magistráty, městské/obecní úřady, zastupitelstva, rady

Pro všechny názvy magistrátů, městských/obecních úřadů, zastupitelstev a rad platí, že s velkým písmenem se píšou tehdy, jestliže je uveden jejich oficiální název, tzn. že je k nim připojeno místní určení: Magistrát hlavního města Prahy, Úřad městské části Praha 13, Úřad města Tábora/Tábor, Zastupitelstvo hlavního města Prahy, Zastupitelstvo města Tábora/Tábor, Zastupitelstvo obce Semic/Semice, Rada města Tábor/Tábora, Rada obce Semic/Semice. (O použití zkrácených názvů viz Velká písmena –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ zástupné názvy, o skloňování/neskloňování názvu obce/města viz Spojení typu ve městě Olomouc.)

Soudy, armáda, policie

S velkým písmenem se píšou: Nejvyšší soud, Nejvyšší státní zastupitelství, Armáda ČR, Policie ČR. Spojení jako česká armáda, česká policie se chápou jako neoficiální a přídavné jméno se píše s malým písmenem. Tradiční je způsob psaní Rudá armáda.

Školy

Mateřské, základní, střední školy, gymnázia a učiliště

Názvy obsahující jeden typ školy

V názvech obsahujících jeden typ nebo druh školy se velké písmeno píše vždy, jde‑li o oficiální název a je‑li tento název užit v administrativně‑právním textu, např. Obecní úřad Líbeznice uzavřel se Základní školou Líbeznice smlouvu o pronájmu tělocvičny.

U převážné části škol v městech/obcích, kde se nachází pouze jedna škola, má dnes oficiální název podobu: základní (střední, mateřská) škola, gymnázium, učiliště + 1. p. vlastního jména obce/města: Základní škola Vacov, Gymnázium Benešov, u školských zařízení ve větších městech za výrazy základní (střední, mateřská) škola, gymnázium, učiliště následuje název města + název ulice (náměstí), popř. je pořadí místních údajů obrácené: Gymnázium Botičská 1, Praha 2; Základní škola Pelhřimov, Komenského 1465.

Dřívější předložkové názvy téměř vymizely, třebaže PČP z r. 1993 (a také mnohé učebnice) jako příklad oficiálního názvu tento typ uvádějí: Základní škola v Senohrabech. Jestliže oficiální název dnes zní Základní škola Čerčany, pak by se spojení základní škola v Čerčanech jakožto název neoficiální mělo psát s malým písmenem (tolerovat však lze i psaní s písmenem velkým). Toto spojení, pokud oficiální název zní Základní škola Čerčany, se pochopitelně v úředních dokumentech nevyskytne. Očekávat ho lze v jiných stylových oblastech, zejména v publicistice, např. v okresním zpravodaji může být zveřejněna informace: Plánuje se oprava základní školy v Čerčanech. I kdyby oficiální název zněl Základní škola v Čerčanech, pak by v uvedeném kontextu bylo stejně namístě malé písmeno (tutéž informaci by šlo též vyjádřit: V Čerčanech se plánuje oprava základní školy), neboť se chce sdělit, že se bude opravovat jistá budova, a to škola v Čerčanech, a je zcela lhostejné, jak zní oficiální název. Stejně tak bychom dali přednost malému písmenu ve větě z životopisu: V letech 1990–⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠1995 jsem navštěvoval základní školu v Neratovicích a v letech 1995–⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠1999 v Líbeznicích.

Názvy škol vzniklých sloučením dvou (i více) původně samostatných škol

Jestliže se dvě (nebo více) škol spojí, je zřejmé, že už tvoří organizaci jednu. V takovýchto názvech by se měla psát velká písmena (vedle zeměpisných jmen) jen u prvního výrazu: Obchodní akademie, odborná škola a praktická škola pro tělesně postižené Janské Lázně, Obchodní 282; Základní a mateřská škola Těšany, popř. Základní škola a mateřská škola Těšany; Základní škola, základní umělecká škola a mateřská škola Ledenice. Kdyby se totiž zvolila pravopisná podoba Obchodní akademie, Odborná škola a Praktická škola pro tělesně postižené Janské Lázně, Obchodní 282, signalizovalo by to, že jde o tři samostatné organizace (právní subjekty).

Vysoké školy

V názvech vysokých škol se velké písmeno píše vždy, jde‑li o oficiální název: Univerzita Karlova, Masarykova univerzita, Ostravská univerzita, Západočeská univerzita v Plzni, Česká zemědělská univerzita v Praze, Univerzita Tomáše Bati ve Zlíně, Vysoká škola ekonomická v Praze, České vysoké učení technické v Praze atp. (velké písmeno se píše i tehdy, pokud je v textu vypuštěn název sídla, které je u mnohých vysokých škol součástí oficiálního názvu, např. Petr dokončil studium na Univerzitě Tomáše Bati).

Namísto oficiálních názvů se občas používají názvy s přídavným jménem utvořeným od jména města, v nichž se daná vysoká škola nachází. Tyto názvy se píšou s malým písmenem: pražská univerzita, brněnská univerzita, plzeňská univerzita, (česko)budějovická univerzita atd.

Spojení přídavného a podstatného jména univerzita se užívá i v přeložených názvech zahraničních univerzit, např. Cambridgeská univerzita. Ne vždy je však snadné zjistit, zda jsou tato spojení oficiálními názvy, nebo zda přídavné jméno jen naznačuje, kde univerzita sídlí, např. zda vídeňská univerzita je oficiální název, stejně jako Ostravská univerzita, a pak by se měla psát s velkým písmenem, tj. Vídeňská univerzita, nebo jde o neoficiální název jako brněnská univerzita, a potom je namístě písmeno malé, tj. vídeňská univerzita. Proto je třeba ve způsobu psaní počítat s kolísáním.

Fakulty

Oficiální název fakulty, jehož součástí je název vysoké školy, se píše s velkým písmenem: Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, Technická fakulta České zemědělské univerzity, Pedagogická fakulta Ostravské univerzity, Fakulta strojní Českého vysokého učení technického, Fakulta humanitních studií Západočeské univerzity.

U lékařských fakult Univerzity Karlovy se pro jejich rozlišení umísťují před přídavné jméno číslovky řadové. Vypíšeme‑li je slovy, píšou se s velkým písmenem a přídavné jméno lékařský s písmenem malým: První (Druhá, Třetí) lékařská fakulta UK. U výrazu lékařský zůstává malé písmeno i tehdy, jestliže uvedenou číslovku píšeme číslicí: 1. (2., 3.) lékařská fakulta UK.

Pokud se používá název fakulty bez doplnění názvu vysoké školy a celý oficiální název v předchozí textové části nebyl vůbec uveden nebo se uvádí neoficiální název, je třeba volit písmeno malé: po dokončení filozofické fakulty nastoupil…, na pražské filozofické fakultě již po páté…

Zdravotnické organizace

Oficiální názvy zdravotnických organizací se píšou s velkým počátečním písmenem, mohou mít různou podobu:

1. spojení výrazu (fakultní) nemocnice, klinika, poliklinika, léčebna atp. + název města / městské části / ulice / náměstí atp. nebo jiné podstatné jméno v 1. p.: Fakultní nemocnice Královské Vinohrady, Fakultní nemocnice Bulovka, Nemocnice Jihlava, Poliklinika Vršovice, Poliklinika Břeclav, Poliklinika Kuklenská, Poliklinika Ulrichovo náměstí, Klinika plastické chirurgie Ústí nad Labem, Klinika Domino, Léčebna dlouhodobě nemocných Lomnice nad Popelkou. Kliniky mohou být i organizačními složkami –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ o jejich způsobu psaní viz Velká písmena –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ organizační složky (pobočka, úsek, odbor, výbor apod.),
2. spojení výrazu (fakultní) nemocnice + předložkové spojení: Fakultní nemocnice v Motole, Nemocnice na Žižkově, Nemocnice Na Františku s poliklinikou (nazvána podle ulice Na Františku), Nemocnice Na Homolce (nazvána podle ulice Na Homolce), Nemocnice u sv. Anny,
3. spojení přídavného jména (event. dvou přídavných jmen) + podstatného jména (fakultní) nemocnice, klinika, poliklinika atp.: Orlickoústecká nemocnice, Bohumínská městská nemocnice, Přeloučská poliklinika (ale vinohradská nemocnice, jihlavská nemocnice –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ nejde o oficiální názvy).

Názvy divadel

Názvy tvořené spojením přídavného jména a podstatného jména divadlo, event. místa určení

V názvech divadel píšeme u přídavného jména velké písmeno pouze tehdy, jestliže je celé spojení vlastním názvem: Beskydské divadlo, Branické divadlo, Dejvické divadlo, Horácké divadlo, Jihočeské divadlo, Malé divadlo, Národní divadlo, Slezské divadlo, Slovácké divadlo, Středočeské divadlo, Taneční divadlo, Těšínské divadlo, Městské divadlo v Mostě, Městské divadlo Zlín.

Ve spojeních jako kladenské divadlo, vinohradské divadlo, znojemské divadlo přídavné jméno jen naznačuje, ve kterém městě (jeho části) se divadlo nachází, není to však jeho oficiální název, a proto je třeba u přídavného jména psát malé písmeno (oficiální názvy jsou: Středočeské divadlo, Divadlo na Vinohradech, Jihomoravské divadlo).

Názvy tvořené spojením podstatného jména divadlo a podstatného jména v 1. pádě

Výraz divadlo by se měl psát s velkým písmenem tehdy, pokud je součástí oficiálního názvu –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ oficiální název zní Divadlo Ungelt, a proto je namístě psát Divadlo Ungelt, na druhé straně oficiální název je Viola, proto je namístě psát divadlo Viola. S velkým písmenem se slovo divadlo píše např. ve spojení Divadlo Rokoko, Divadlo Archa, Divadlo Lampion, Divadlo Broadway.

Názvy obsahující předložkové spojení

V názvech obsahujících předložkové spojení rozlišujeme tyto případy:

1. předložkové spojení obsahuje název městské části, ve které (poblíž které) se divadlo nachází: Divadlo na Vinohradech, Divadlo na Klárově, Divadlo pod Palmovkou (část města se nazývá Vinohrady, Klárov, Palmovka),
2. předložkové spojení obsahuje jednoslovný název ulice, ve které divadlo sídlí: Divadlo v Celetné, Divadlo v Řeznické (ulice se jmenuje Celetná, Řeznická),
3. celé předložkové spojení tvoří název ulice: Divadlo Na Fidlovačce, Divadlo Na Zábradlí –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ ulice se jmenuje Na Fidlovačce, Na Zábradlí (viz Velká písmena –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ ulice, třídy, nábřeží, náměstí, mosty, sady, zahrady, aleje, kolonády). Ve větné souvislosti je vhodnější psát předložku s malým písmenem: Hrál na Zábradlí ve Faustovi,
4. předložkové spojení neobsahuje vlastní jméno, a proto by se předložka i výraz po ní následující měly psát s malým písmenem: Divadlo bez zábradlí, Divadlo u hasičů, Divadlo na prádle, Divadlo za plotem, Divadlo v suterénu, Divadlo na voru atp.

Uvedené zásady psaní názvů divadel a galerií vycházejí z obecných zásad psaní velkých písmen. V praxi se však lze velmi často setkat s podobami, které těmto zásadám neodpovídají. U názvů popsaných v bodech c) a d) převažuje způsob psaní: Divadlo Na zábradlí, Divadlo Bez zábradlí, Divadlo U hasičů, Divadlo Za plotem… V případě prvního názvu je patrně důvodem to, že takto se psal až do r. 1993, tedy do změny kodifikace, kterou přinesla PČP z r. 1993, a že samo divadlo novou kodifikaci nerespektovalo. Způsob psaní ostatních názvů lze přisoudit mylné analogii –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ pisatelé si neuvědomují, že spojení bez zábradlí, u hasičů, za plotem atd. nepojmenovává ulici.

Lékárny, restaurace, vinárny, hospody, hotely, penziony, chaty, kempy, koupaliště

Podstatná jména lékárna, restaurace, vinárna, hospoda, hostinec, (grand)hotel atp. se píšou s malým písmenem, např. lékárna Magnus, restaurace Morava, vinárna Orlík, hostinec Děkanka, hotel Krystal, grandhotel Pupp, penzion Julie, kemp Orion, kempink Stříbrný rybník, koupaliště Džbán, protože označují druh zařízení stravovacího, ubytovacího aj. Tento způsob doporučujeme užívat v textech neprávní povahy. V textech právní povahy je třeba vycházet ze zápisu v obchodním rejstříku –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ u mnohých firem mohou totiž tato podstatná jména být součástí obchodního jména, v tom případě však bývá připojena i zkratka druhu právnické osoby, např. a. s., s. r. o., např. Ubytovali jsme se v hotelu Olšanka. × Minulý týden Hotel Olšanka, s. r. o., uzavřel dohodu...

Součástí mnohých pojmenování jsou předložkové názvy, pro něž platí stejné zásady jako pro názvy ulic (viz Velká písmena –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ ulice, třídy, nábřeží, náměstí, mosty, sady, zahrady, aleje, kolonády): lékárna U Madony, restaurace U Lípy, vinárna U Tří zlatých hvězd, hospoda Na Růžku, hotel U Věže. Ve větné souvislosti je vhodnější psát předložku s malým písmenem: Sejdeme se u Lípy. Dobře vaří na Růžku.

Církevní organizace

Ne vždy je jednoduché rozhodnout, zda konkrétní název považovat za vlastní název církevní organizace, nebo zda jde o jméno druhové.

S malým písmenem se podle současných kodifikačních příruček mají psát názvy jako katolická církev, anglikánská církev, pravoslavná církev, které se chápou jako druhová označení. S malým písmenem se píšou i názvy řádů: jezuitský řád, karmelitánský řád, františkánský řád, řád maltézských rytířů, řád johanitů (ale Řád johanitů = vyznamenání, viz Velká písmena –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ vyznamenání).

S velkým písmenem se píšou např. Církev československá husitská, Českobratrská církev evangelická, Slezská církev evangelická augsburského vyznání.

U názvů obsahujících výrazy jako arcibiskupství, biskupství, diecéze, seniorát, farnost, farní úřad, kongregace atp. se šíří, jak ukazuje praxe, psaní s velkým písmenem. Velké písmeno je namístě vždy, pokud je daný název takto zapsán v obchodním rejstříku, např. Arcibiskupství pražské, Arcibiskupství olomoucké, Biskupství plzeňské, Farní úřad Jeseník, a pokud půjde o úřední dokumenty –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ tam musí být uvedena oficiální podoba, i když je v rozporu s obecnými pravopisnými pravidly, viz např. zápis Kongregace Sester Nejsvětější Svátosti (chybné je psaní Sester).

Velká písmena – vodstva, hory, pohoří, nížiny (Skrýt)

Jednoslovné názvy

S velkým písmenem se píšou např. Vltava, Dyje, Amazonka, (rybník) Svět, Krkonoše, Alpy. Některá z nich tvoří základ pojmenování víceslovných.

Dvouslovné názvy

Spojení přídavného jména a podstatného jména obecného

U vlastních názvů tvořených spojením přídavného jména a podstatného jména obecného se velké písmeno píše jen u přídavného jména, např. Severní moře, Tichý oceán, Černé jezero, Štrbské pleso (ale Štrbské Pleso = název obce), Plitvická jezera, Vysočanský potok, Suezský průplav, Rýnský vodopád, Niagarské vodopády, Kalifornský záliv, Krušné hory, Skalnaté hory, Českomoravská vrchovina, Plzeňská pahorkatina, Moravský kras, Lysá hora, Černá hora (ale Černá Hora = název státu), Bílá hora (ale Bílá Hora = městská čtvrť), Kozí hřbety, Prachovské skály, Černý důl (ale Černý Důl = název obce), Polabská nížina, Pražská kotlina, Hornomoravský úval, Koněpruské jeskyně. Při změně pořadí obou jmen zůstává velké písmeno u přídavného jména: boka Kotorská.

Spojení přídavného jména a podstatného jména vlastního

Při spojení přídavného jména a podstatného jména vlastního je třeba vědět, zda přídavné jméno je součástí zeměpisného názvu, nebo ne. Součástí zeměpisného názvu jsou přídavná jména ve spojeních jako Teplá (Studená) Vltava, Severní (Západní) Dvina, Malý Dunaj, Vysoké (Nízké) Tatry, Bernské (Julské, Provensálské) Alpy, Jižní (Západní, Východní) Karpaty, Moravskoslezské (Slezské, Oravské) Beskydy, Hrubý Jeseník, Děčínský Sněžník.

Přídavná jména nejsou součástí zeměpisného názvu například v těchto spojeních: západní (východní) Krkonoše, francouzské (italské, rakouské) Alpy. Ve všech uvedených spojeních přídavné jméno jen naznačuje polohu daného území, oficiálním zeměpisným jménem je pouze podstatné jméno.

U méně známých pojmenování je třeba si způsob psaní ověřit v geografických příručkách. Pokud v nich dvouslovné pojmenování uvedeno není, znamená to, že přídavné jméno není součástí vlastního jména.

Spojení dvou podstatných jmen

Ve spojení dvou podstatných jmen, v nichž první jméno je v 1. p. a druhé ve 2. p., se píše první jméno s malým písmenem: údolí Gejzírů.

Trojslovné názvy

Trojslovné názvy obsahující spojení podstatného jména se dvěma jmény přídavnými píšeme dvěma způsoby, a to v závislosti na jejich původu (bez jeho znalosti se bohužel neobejdeme).

S velkým písmenem se obě přídavná jména píšou tehdy, jestliže jako vlastní název existuje (nebo existovalo) již dvouslovné pojmenování: Medvědí jezero –⁠⁠⁠ Velké Medvědí jezero, Studená dolina –⁠⁠⁠ Velká Studená dolina, Malá Studená dolina, Západní Karpaty –⁠⁠⁠ Vnější Západní Karpaty, Východní Karpaty –⁠⁠⁠ Vnější Východní Karpaty.

Pokud dvouslovné pojmenování neexistovalo/neexistuje, je namístě u druhého přídavného jména psát malé písmeno: Severní ledový oceán, Velký australský záliv, Velký bariérový útes.