Rozkazovací způsob 4. slovesné třídy (leč – léči)

Užívání tvarů rozkazovacího způsobu

U některých sloves se tvary rozkazovacího způsobu neužívají, popř. se užívají velmi zřídka či ve vysoce stylizovaných kontextech. Je to dáno významem slovesa. Jen stěží lze totiž např. rozkázat cizopasníkovi cizopas, ohni popal, gumičce zpuchřej/zpuchři, jablku moučnať/moučnatěj či starci prošedivěj.

Tvary druhé osoby jednotného čísla

Vzor „prosit“

Tvary bez koncovky

Tvary bez koncovky jsou nejčastější: pros, uč apod., koncová souhláska v základu se obvykle nemění: posviť, zkus, hlas, vraz. V současné češtině i sem pronikají měkčené souhlásky (od trpného příčestí). Třebaže je starší příručky neuvádějí, některé z nich jsou přijímány jako noremní, např. nejprve se ohlaš, nevraž do Petra.

Tvary s koncovkou ‑i

Tvary s ‑i jsou obvyklé:

1. u sloves zakončených v kmeni na souhláskovou skupinu: nekřivdi, pohřbi, mírni se, jezdi, nezpozdi se; často jde o předponová slovesa utvořená od přídavných jmen: zaostři, zvětši,
2. u sloves, jejichž tvary by byly redukovány na souhláskovou skupinu: cti otce svého i matku svou.

Variantní tvary: bez koncovky / s koncovkou ‑i

U následujících typů sloves může být tvar rozkazovacího způsobu jednak zakončen na ‑i, jednak může zůstat bez koncovky. Významově jsou obě varianty rovnocenné, zakončení na ‑i bývá frekventovanější.

Typ 1: slovesa se základem zakončeným na ‑sť, ‑šť, ‑tř: oprosti/oprosť, roztříšti/roztřišť, opatři/opatř. V menší míře se dubleta vyskytuje u sloves na ‑zď, ‑dč, ‑č: brzď/brzdi, přesvědč/přesvědči, leč/léči.

Typ 2: koncové souhlásce základu slovesa předchází dvojhláska ‑ou‑: neloudi/neluď, netouži/netuž.

Kolísání mezi vzory „prosit“ a „sázet“

Ojediněle se vyskytují tvary rozkazovacího způsobu kolísající mezi vzory „prosit“ a „sázet“: stavěj/stav. V jiném případě mohou vedle sebe existovat i významově odlišené dvojice sloves: znehybni (‚učiň nehybným‘; od slovesa znehybnit) × znehybněj (‚přestaň se hýbat‘; od slovesa znehybnět).

Vzor „trpět“

Vzor „trpět“ je charakteristický bezkoncovkovým zakončením tvarů rozkazovacího způsobu u většiny sloves tohoto typu: (po)drž, (za)křič, ale zadrnči.

Vzor „sázet“

Vzor „sázet“ má zakončení tvarů rozkazovacího způsobu na ‑ej: střílej, házej. Slovesa tohoto typu, zejména ta, která jsou utvořena od přídavných jmen, jeví tendenci po vyrovnání tvarů s ostatními vzory 4. slovesné třídy, mohou mít tedy kolísající tvary rozkazovacího způsobu: nezdivoč/nezdivočej.

Nepočetná skupina sloves se připodobňuje vzoru „trpí“, např. bolet, duřet, hovět, náležet, souviset, šumět, večeřet, záviset, zmizet nebo expresivně užité čumět, cepenět (o člověku) apod. Tvarů rozkazovacího způsobu se však u nich z významových důvodů užívá zřídka, proto jde o tvary spíše hypotetické (s výjimkou tvarů zmiz, navečeř se, expresivního (ne)čum, předponového pohov si aj.).

Poznámky k jednotlivým slovesům

slyšet

Sloveso slyšet má dva stylisticky i významově odlišené tvary rozkazovacího způsobu –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ bezpředponový tvar slyš a předponový tvar poslyš. První tvar je knižní, druhý se používá v neformální komunikaci, kde neslouží plně pro vyjádření rozkazu, nýbrž má funkci kontaktového prostředku: Poslyš, Karle, co bys říkal tomu, kdyby…, nebo naopak v knižním vyjadřování: Pojďte a poslyšte pověsti dávných časů. Pro vyjádření rozkazu s významem ‚vnímej sluchem‘ se používá tvar slovesa poslouchat: poslouchej.

běžet, letět, plavat, jít

Také slovesa běžet, letět, plavat, jít mohou mít vedle bezpředponových tvarů (běž, leť, plav, jdi) tvary s předponou po‑ (poběž, poleť, poplav, pojď). Přidáním předpony se jejich význam mění.

vidět

Sloveso vidět má nepravidelně tvořené tvary rozkazovacího způsobu: viz, vizme, vizte. Protože jde o slovesný tvar, a nikoli o zkratku, nepíšeme za viz v odkazech tečku, např. viz kapitola/kapitolu 6, viz následující strana/stranu (viz Tečka, Zkratky čistě grafické (p., mil., mld., s. r. o., tzn., fa)).

Tvary množného čísla

Má‑li tvar rozkazovacího způsobu 2. os. j. č. variantní zakončení (bez koncovky / s koncovkou ‑i), bývají k nim též variantní tvary rozkazovacího způsobu 1. a 2. os. mn. č., např. masť/masti –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ masťme/mastěme, masťte/mastěte (zakončení může být ‑me/‑e(ě)me, ‑te/‑e(ě)te). Neplatí to však absolutně. Například u sloves, u nichž dochází k hláskovým změnám v kmeni (rdus –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ rdousi, bluď –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ bloudi apod.), se obvykle dává přednost tvarům mn. č. tvořeným od bezkoncovkového tvaru j. č.: rdusme, rduste; bluďme, bluďte. Tvary rdousete, blouděte jsou možné, ale užívají se méně.