Méně známé české souhlásky

Vzhledem k tomu, že v češtině neužíváme čistě fonetický pravopis, vyskytují se zde hlásky, které sice běžně vyslovujeme, ale nemáme pro ně samostatné písmeno, a jejich existenci si tak obvykle neuvědomujeme (tyto hlásky totiž většinou nefungují jako svébytné fonémy, pouze jako tzv. varianty fonémů –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ neobjevují se tak např. samostatně mezi samohláskami, jen v určitých souhláskových skupinách). Těmito hláskami jsou retozubné m, které se ve fonetické transkripci přepisuje jako [ɱ], měkkopatrové n [ŋ], neznělé ř [ř̥] a znělé ch [ɣ]. Částečně lze do této skupiny počítat i souhlásky dz [d͡z] a dž [d͡ž].

Souhláska m se z hlediska místa tvoření v češtině vyskytuje ve dvou variantách. Kromě obouretného [m], jaké říkáme např. ve slově máma, se před hláskami v a f může (ale nemusí) vyslovit také retozubně jako [ɱ], viz Výslovnostní pravidla –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ změna místa a způsobu tvoření. Děje se tak např. ve výrazech tramvaj nebo amfora, které slýcháme jak v podobě [tramvaj], [amfora], tak i [traɱvaj], [aɱfora]. Druhý způsob výslovnosti je pro mluvčího pohodlnější, přičemž rozdíl mezi [m] a [ɱ] obvykle není z hlediska posluchače velký a porozumění nijak negativně neovlivňuje.

Podobně se místem tvoření přizpůsobuje i souhláska n. Jde však o změnu závaznou –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ před hláskami k, g není spisovné vyslovovat přední dásňové [n] (které se vyskytuje např. ve slovech nést, ona, den), ale artikulace se přizpůsobí tak, že vznikne měkkopatrové [ŋ], viz Výslovnostní pravidla –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ změna místa a způsobu tvoření. Slova jako maminka, Hanka, bunkr, cinkat, angína, Ganga vyslovíme [mamiŋka], [haŋka], [buŋkr], [ciŋkat], [aŋgína], [gaŋga]. Tuto pravidelnou změnu si většina českých mluvčích běžně neuvědomuje, ve zjednodušené fonetické transkripci se obvykle nezachycuje a měkkopatrové [ŋ] se i v těchto kontextech přepisuje běžným písmenem n (viz Fonetická transkripce). Vytvoření [ŋ] před k, g nečiní českým mluvčím problém, avšak nejsme zvyklí jej užívat v okolí jiných hlásek. Je leckdy tedy poměrně obtížné naučit se, že se tatáž souhláska objevuje jako poslední např. v anglických slovech typu song, king a že tyto výrazy je proto v angličtině náležité vyslovovat pouze s koncovým [ŋ], nikoli [ŋk].

Ani existence neznělého [ř̥] není všeobecně známa, ve zjednodušeném přepisu se navíc neznělost ř obvykle nijak nevyznačuje. V češtině ho však vyslovujeme velice často, a to automaticky všude tam, kde ř sousedí s neznělou souhláskou nebo také na konci slov před pauzou, např. tři [tř̥i], křtít [kř̥ťít], řka [ř̥ka], vepř [vepř̥], keř [keř̥], modř [motř̥]. Všude jinde se pak vyskytuje ř znělé. O hlásce ř podrobněji pojednává Výslovnostní pravidla –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ zvláštní případy spodoby znělosti a Z historie českého pravopisu.

Mezi párové hlásky (viz Tvoření českých souhlásek) se řadí i dvojice ch –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ h, která je ale párem nepravým, protože hlásky měkkopatrové ch a hlasivkové h se kromě znělosti liší i místem tvoření. Skutečným znělým protějškem ch je znělá měkkopatrová úžinová souhláska [ɣ], která se však v češtině vyskytuje pouze fakultativně při spodobě znělosti (viz Výslovnostní pravidla –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ spodoba znělosti), nejčastěji po samohlásce i. Např. spojení bych byl tak lze vyslovit [biɣ bil], ale také [bih bil], přídavné jméno dechberoucí [deɣberoucí] i [dehberoucí], místní jméno Suchdol jako [suɣdol] nebo [suhdol].

Souhlásku dz lze v zájmu větší přesnosti transkribovat jako [d͡z] (viz Fonetická transkripce), protože nejde o kombinaci dvou hlásek d + z, ale o hlásku jednu; totéž pak platí pro dž [d͡ž]. Ve zjednodušeném přepisu se však tento rozdíl neoznačuje. Tyto polozávěrové znělé souhlásky se vyskytují ve slovech přejatých (kamikadze [kamikad͡ze], džus [d͡žus]), ale i v domácí slovní zásobě, kde vznikají především spodobou znělosti (např. leckdo [led͡zgdo], léčba [léd͡žba] –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ viz Výslovnostní pravidla –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ spodoba znělosti).