Skloňování mužských životných jmen – konkurence krátkých a dlouhých tvarů v 3. (6.) p. j. č.

Obecné poučení

Mužská životná podstatná jména (jak obecná, tak vlastní jména) skloňovaná podle vzorů „pán“, „muž“ a „soudce“ mají ve 3. a 6. p. j. č. koncovky ‑u/‑ovi (vzor „pán“) a ‑i/‑ovi (vzory „muž“ a „soudce“): inženýru/inženýrovi, Mojmíru/Mojmírovi, muži/mužovi, Hanuši/Hanušovi, soudci/soudcovi, zrádci/zrádcovi. O užití delší nebo kratší varianty rozhodují různé činitele, zvláště syntaktické, slovosledné, rytmické. Např. stojí‑li obecné nebo vlastní jméno samostatně, mívá koncovku delší; u příjmení je ‑ovi závazné, pokud nemá adjektivní nebo zájmenné koncovky (Šťastný –⁠⁠⁠⁠ Šťastnému, Mallarmé –⁠⁠⁠⁠ Mallarméovi i Mallarmému, Attlee –⁠⁠⁠⁠ Attleemu) –⁠⁠⁠⁠ viz kapitoly o skloňování mužských osobních jmen.

Koncovka ‑ovi

Koncovka ‑ovi je běžná u obecných podstatných jmen a vlastních jmen skloňovaných podle vzoru „pán“ a u vlastních jmen skloňovaných podle vzoru „muž“ zvláště v případě, stojí‑li samostatně: dej to tomu pánovi u okna, mechanikovi se to nelíbilo, jdu k doktorovi, zavolej Richardovi, ozvi se Mojmírovi, Pavlovi, zavolej Tomášovi, Ondřejovi, napiš Hanušovi.

Pozn.: Podstatná jména skloňovaná podle vzoru „předseda“ mají pouze koncovku ‑ovi: předsedovi, bačovi, houslistovi, sluhovi, rikšovi, Ríšovi, Honzovi, a to i v případě, jsou‑li součástí několikaslovného výrazu: kolegovi Netopilovi, předsedovi Ševčíkovi.

Několikaslovný výraz

U několikaslovného výrazu (často spojení rodného jména a příjmení, popř. titulu nebo funkce a jména) se koncovka ‑ovi připojuje zpravidla jen k poslednímu členu, popř. se koncovky ‑ovi a ‑u/‑i střídají, u posledního slova je však ‑ovi: přejeme doktoru Tomáši Svobodovi mnoho úspěchů (přejeme doktorovi Tomáši Svobodovi), uděluje inženýru/inženýrovi Davidu Němečkovi za přínos…, děkujeme strážmistru/strážmistrovi Janu Sovákovi a reportéru/reportérovi Pavlu Macháčkovi.

Koncovka ‑u

Koncovku ‑u mají pouze jména vzoru „pán“ (doktoru, inženýru, profesoru), a to obvykle ve spojení s osobním jménem: profesoru Benediktovi. Podstatná jména člověk a bůh mívají obvykle koncovku ‑u i tehdy, stojí‑li samostatně: žádnému cizímu člověku nevěř, mluvil vždy o bohu. Rovněž ve spojeních typu pan Dvořák, pan doktor je pravidelně pouze krátký tvar: panu Dvořákovi, panu doktorovi.

Koncovka ‑i

U měkkých typů („muž“, „soudce“) je u obecných jmen běžnější koncovka ‑i: dej to otci, řekni to průvodci, o svém muži mluví vždy pěkně, přemýšlel o svém nástupci, jednali o dědici, u rodných jmen je ‑ovi: dej to Ondřejovi, Milošovi, řekni Bohoušovi, Jonášovi. Pro několikaslovné výrazy platí totéž co pro vzor „pán“: uděluje Ondřeji Mikšovi za přínos…, Aleši Benešovi děkujeme za vzornou reprezentaci (srov. bod 3).