Osobní jména mužská zakončená ve výslovnosti na [o], [ó]

Jména zakončená v písmu i ve výslovnosti na ‑o (typ Laco, Kvido, Zeno, Oto, Nero, Boccaccio, Emilio, Caravaggio, Hirohito, Wo, Ono, Bracco)

1. Jména zakončená v psané i ve vyslovované podobě na ‑o se skloňují podle vzoru „pán“ a koncové ‑o se v nepřímých pádech odsouvá (výjimkou je 5. p., který je totožný s 1. p.). Patří sem jména domácí i cizí (Laco, Kvido, Zeno, Marko, Nero, Boccaccio [bokačo], Emilio, Caravaggio [karavadžo], Hirohito, Romeo –⁠⁠⁠ 2. p. Laca, Kvida, Zena, Marka, Nera, Boccaccia [bokača], Emilia, Caravaggia [karavadža], Hirohita, Romea). U méně obvyklých (např. některých skandinávských či orientálních) jmen se může koncové ‑o v nepřímých pádech ponechat a pádové koncovky lze přidávat k celému základu, a to v případě, že před ‑o předchází ve výslovnosti dvě či více souhlásek: Örnsbo [ernzbo], Evensmo, Dejmo –⁠⁠⁠ 2. p. Örnsboa, Evensmoa, Dejmoa. Pokud je jméno jednoslabičné, koncové ‑o se ponechává vždy: Bo –⁠⁠⁠ 2. p. Boa.
2. U orientálních jmen se rovněž připojují koncovky zpravidla až za celé jméno (japonské jméno Ono, čínské jméno Wo –⁠⁠⁠ 2. p. Onoa, Woa). Výjimkou je jméno Mao (Mao Ce-tung), u něhož v nepřímých pádech koncové ‑o tradičně vypouštíme (2. p. Maa). Mají‑li tato jména více částí, skloňujeme obvykle až poslední část jména či první a zároveň poslední (Li Tchaj-po –⁠⁠⁠ 2. p.  Li Tchaj-poa) –⁠⁠⁠ podrobněji viz Osobní jména víceslovná.
3. U jmen zakončených na ‑co [ko] (Franco, Francisco) kolísá pravopisná podoba nepřímých pádů. U známějších jmen se vedle podob s c (2. p. Franca, Francisca) užívají i podoby, ve kterých je c nahrazeno písmenem k (2. p. Franka, Franciska). U jmen zakončených na ‑cco k náhradě písmen nedochází (Bracco –⁠⁠⁠ 2. p. Bracca).
4. Specifický případ jsou rodná jména Oto/Otto a Ivo. Jméno Oto/Otto má pravidelné pádové tvary podle vzoru „předseda“ (pod vlivem jména Ota) a teoreticky i podle vzoru „pán“, ale tento způsob se v praxi neužívá: 1., 5. p. Oto/Otto –⁠⁠⁠ 2. p. Oty/Otty (Ota/Otta), 4. p. Otu/Ottu (Ota/Otta), 3., 6. p. Otovi/Ottovi, 7. p. Otou/Ottou (Otem/Ottem). Jméno Ivo se skloňuje podle vzoru „pán“ (2. p. Iva), ale 5. p. je totožný s 1. p., varianta Iva má tvary podle vzoru „předseda“ (2. p. Ivy –⁠⁠⁠ 5. p. Ivo). Tyto tvary se však v praxi vzájemně zaměňují (Ivo –⁠⁠⁠ 2. p. Ivy i Iva apod.). Ve spojení s příjmením zůstávají tato rodná jména často nesklonná (2. p. Oto/Otto Nováka, Ivo Ševčíka).

Tendence k nesklonnosti ve spojení s příjmením se objevuje i u některých dalších jmen zakončených na ‑o. Vedle jmen Ivo a Oto/Otto jsou to jména orientální a dále např. Kvido, Zeno, Hugo atp.: Zeno Dostál, Kvido Hodura, Hugo Haas –⁠⁠⁠ 2. p. Zeno Dostála, Kvido Hodury, Hugo Haase apod. Míra přijatelnosti je u nesklonných podob těchto jmen různá. Liší se převážně v závislosti na tradici v užívání daného jména. Roli hraje i to, zda se dané jméno objevuje častěji samostatně. V těch případech mají uživatelé tendenci ho skloňovat i ve spojení s příjmením, např. Romeo: Romeo Montek –⁠⁠⁠ 2. p. Romea Monteka (spíše než Romeo Monteka).

Antická jména (typ Trimalchio, Nero, Scipio, Cicero, Naso, Tycho)

Do této kapitoly jsou zahrnuta vedle jmen antických (řeckých a latinských) také jména jiného původu, která se však mohou skloňovat stejným způsobem, např. Tycho.

Výjimku ve skloňování jmen zakončených na ‑o tvoří jména, u kterých se v nepřímých pádech rozšiřuje základ slova o kmenové ‑on‑ a k němu se přidávají koncovky vzoru „pán“ (Trimalchio, Nero, Scipio, Cicero, Naso –⁠⁠⁠ 2. p. Trimalchiona, Nerona, Scipiona, Cicerona, Nasona –⁠⁠⁠ 5. p. Trimalchione, Nerone, Scipione, Cicerone, Nasone). U některých jmen způsob skloňování kolísá: Tycho Brahe –⁠⁠⁠ 2. p. Tychona (starší, dnes méně užívaný způsob) i Tycha Braha/Braheho. Ve spojení s příjmením lze přijmout i nesklonnou podobu: 2. p. Tycho Braha/Braheho.

Jména zakončená ve výslovnosti na [o], ale v písmu na souhláskové písmeno (typ Laclos, Girardot, Gounod)

U jmen zakončených ve výslovnosti na [o], ale v písmu na souhláskové písmeno se pádové koncovky nepřímých pádů přidávají za celé jméno a podle koncového písmene se tato jména skloňují podle vzoru „muž“ nebo „pán“ (Laclos [laklo], Girardot [žirardo], Gounod [guno] –⁠⁠⁠ 2. p. Laclose [laklose], Girardota [žirardota], Gounoda [gunoda] –⁠⁠⁠ 5. p. Laclosi [laklosi], Girardote [žirardote], Gounode [gunode]).

Jména zakončená ve výslovnosti na [ó] (typ Szabó, Miró, Rousseau, Vandeloo, Daa, Boo, Króo, Waugh, Shaw, Law, Basedow, Bülow, Malraux, Carpeaux)

Jsou‑li jména zakončena ve výslovnosti na [ó] (či je u nich v případě francouzských jmen dubletní výslovnost [o] i [ó]), skloňujeme je podle vzoru „pán“ a koncovky se přidávají za celé jméno (1., 5. p. Szabó, Miró, Rousseau [rusó], nizozemské jméno Vandeloo [fandeló], norské jméno Daa [dó], švédské jméno Boo [bó], Króo [kró] –⁠⁠⁠ 2. p. Szabóa, Miróa, Rousseaua [rusóa], Vandelooa [fandelóa], Daaa [dóa], Booa [bóa], Króoa [króa]). Pokud je jméno zakončeno v písmu na souhlásku, skloňujeme je rovněž podle vzoru „pán“ a pádové koncovky připojujeme za celé jméno, ale koncovou souhlásku (souhláskovou skupinu) ve výslovnosti vypouštíme. Týká se to zejména anglických jmen zakončených na ‑gh (Waugh [vó], Kavanagh [kavene] či [kavenó] –⁠⁠⁠ 2. p. Waugha [vóa], Kavanagha [kavenea] či [kavenóa] –⁠⁠⁠ 5. p. Waughu i Waugh [vó], Kavanaghu i Kavanagh [kavene] či [kavenó]) a ‑aw (Shaw [šó], Law [ló] –⁠⁠⁠ 2. p. Shawa [šóa], Lawa [lóa] –⁠⁠⁠ 5. p. Shawe [šóe] i Shaw [šó], Lawe [lóe] i Law [ló]) a francouzských jmen zakončených na ‑aux (Malraux, Carpeaux –⁠⁠⁠ 1., 5. p. Malraux [malró], Carpeaux [karpó] –⁠⁠⁠ 2. p. Malrauxa [malróa] i Malrauxe [malróze], Carpeauxa [karpóa] i Carpeauxe [karpóze]). Německá jména zakončená na ‑ow (Basedow [bazedó], Bülow [biló]) v nepřímých pádech zachovávají koncovou souhlásku i ve výslovnosti (2. p. Basedowa [bazedova], Bülowa [bilova] –⁠⁠⁠ 5. p. Basedowe [bazedove], Bülowe [bilove]). Pátý pád anglických jmen zakončených na ‑gh je příkladem situace, ve které je možné, že se psaná a vyslovovaná podoba zakončení jména liší.